Ottův slovník naučný/Koliška
| Ottův slovník naučný | ||
| Kolisch | Koliška | Kolišov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Koliška |
| Autor: | František Bayer |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný: Čtrnáctý díl. Praha: J. Otto, 1899. S. 562. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Koljuška tříostná |
|
Koliška, skoljuška[red 1] (Gasterosteus Art.), jediný rod tvrdoploutvých ryb (Acanthopteri) z čeledi téhož jména (Gasterosteidae), s níž má tyto znaky společné: Tělo jest podlouhlé, se stran smačklé, hlava v předu zašpičatělá, koutky malých úst šikmo dolů skloněny, čelisti proužkem drobných zoubkův ozbrojeny. Šupiny scházejí a jen někteří druhové mají místo nich na boku řadu větších štítků; místo prvé ploutve hřbetní bývají jen volné ostny, ze břišních zbylo tu jen po jediném paprsku tvrdém a někdy i jednom měkkém.
Z 10 druhův, obývajících v mořích i ve vodách sladkých a smíšených, tito jsou nejznámější: K. obecná[red 2] (G. aculeatus L., viz vyobr. č. 2297.) má tělo zdélí jen 6—8 cm, na boku buď řadu štítků (varieta G. trachurus Cuv.) nebo kůži zcela lysou (G. gymnurus Cuv.), místo prvé hřbetní ploutve jen tři isolované ostny (druhý nejdelší) a barvu na hřbetě šedou, trochu nazelenalou nebo modravou, vezpod stříbrobílou; samečkové v čase tření (od dubna do června) mají bříško červenavé. Žije v řekách střední Evropy kromě poříčí dunajského; také u nás posud nebyla nalezena, ač obývá na př. i v sousedním Sasku. V Sev. moři i v Baltu, pak v řekách do těchto moří tekoucích jest domovem k. zakrslá (G. pungitius L.),[red 3] jež jest z nejmenších rybek Evropy; má tělo zdélí jen 4—5 cm, místo prvé hřbetní ploutve až 11 volných ostnův a teprve po stranách ocasu 10—11 šupin. Nejdelší, ale nejštíhlejší tělo všech evropských druhů má k. mořská (G. spinachia L.);[red 4] dorůstá délky až 18 cm, má místo prvé hřbetní ploutve 15 volných ostnův a na boku 41 destiček. Žije v Baltu a v Severním moři u břehův, ale sladkým vodám se vyhýbá. — Všecky k-ky jsou po stránce biologické tím památny, že stavějí pro jikry hnízda. Robí je sameček; vyhledav na mělčině u břehu příhodného místa, udělá na dně v bahně, v písku nebo mezi býlím vodním kulovité hnízdo tím způsobem, že kořínky, rozmanitá vlákna vůbec, do kola ústy svými klade a konečně lesklými a lepkavými vlákny (výměškem ledvin; Moebius) opřede a tak upevní. Hnízdo mívá z pravidla nejprve jeden, pak dva otvory, jeden proti druhému; jedna neb i několik samiček do něho jikry snesou, sameček je pak oplodí a jiker i mláďat vytrvale a statečně brání. Br.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.