Vlastenský slovník historický/Náboženské a církevní poměry

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Mže	Náboženské a církevní poměry	Načerat

Údaje o textu
Titulek:	Náboženské a církevní poměry
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 538–548. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Náboženské a církevní poměry. Nejstarší slovanští obyvatelé Čech a Moravy byli pohané, avšak bližších zpráv o spůsobu jejich tehdejší víry nemáme, leč co nám zachováno v nečetných o tom zmínkách nejstarších zpěvů Rukopisu Kralodvorského a Libušina soudu. Z toho poznáváme, že staří Čechové klaněli se více bohům, jimž za soumraku nosili do lesů krmě a při jistých příležitostech pálili žertvy, že věřili v život po smrti a žili v mnohoženství. O chrámích a kněžích pohanských Čechů nic jistého nevíme. S pohanstvím spojeny byly mnohé pověry: víra v dobré i zlé duchy, ďasy a běsy, v ochranné bůžky domácí, skřítky, ve věštby, boží soudy atd. Ve mnohých dosavadních obyčejích národních zachovaly se nepochybně stopy někdejších pohanských obřadů náboženských. — Světlo náboženství křesťanského přišlo do Čech ze sesterské Moravy, kdež roku 863 působili apoštolové slovanští, bratří Cyril a Methud. Dle starodávního podání přijal kníže český Bořivoj křest asi r. 873 od samého Methodia ve Velehradě, sídle velkomoravského panovníka Svatopluka, jehož říše vztahovala se vrchním panstvím také na Čechy. Jsou sice starší zprávy o jakémsi násilném zavedení řádů křesťanských do země od Franků, z jichž moci se Čechové po krátkém čase vybavili vedením silného Záboje, a opět o pokřtění 14 vojvod neboli lechů českých u dvora Německého krále Ludvíka r. 845; ale byť i obojí nepochybně zjištěno bylo, žádná z těchto událostí neměla trvalých následků. Nelze pochybovati, že přijetím náboženství křesťanského z Moravy podstoupili Čechové zároveň poslušenství arcibiskupství Moravského, na jehož stolici první byl dosazen Methud. Když ale po smrti Svatoplukově syn a nástupce Bořivojův Spitihněv s bratrem svým Vratislavem vytrhli se z poslušenství říše Moravské a hledali ochrany krále Německého Arnulfa (895), podobá se, že zároveň také se vzdali církevního spojení s Moravou a přidali se k biskupství Řezenskému. Ale přece zase činí se později zmínka o nějakém biskupu při dvoře knížete Vratislava, nástupce Spitihněvova, dle čehož zdá se, jakoby pravomocnost biskupa Řezenského nad Čechami nebyla dosti utvrzena bývala. Teprv za syna Vratislavova, sv. Václava, jeví se Čechy ponejprv s jistotou v poslušenství biskupa Řezenského. Avšak kníže Boleslav II. vymohl si r. 973 zřízení zvláštního biskupství pro Čechy v Praze. Od samého přijetí víry křesťanské přiznávali se Čechové ku poslušenství papeže, při tom však rozeznávali se v řádech církevních od německých sousedů svých liturgií slovanskou, zavedenou Cyrilem a Methudiem se schválením papežským. Od prvního přichýlení se k biskupství Řezenskému nalezla však také obyčejná na západě liturgie latinská průchod v zemi; jedna vedle druhé vyskytuje se zejmena za knížete Vratislava, jehož syn Václav byl proto vyučen knihám slovanským i latinským. Potomním působením biskupů Řezenských musil však slovanský jazyk při službách božích zanikati vždy více; ale při zřízení biskupství Pražského výslovně rozkázáno jest zachovávání liturgie slovanské bulou papeže Jana XIII. Křtem Bořivojovým ostatně nebyly hned celé Čechy obráceny na víru křesťanskou, modloslužba a řády pohanské měly ještě dlouho průchod u veliké části národu. Z panovníků českých té doby vynasnažil se nejvíce Václav o rozšíření křesťanství v zemi, při čemž potkával se s mnohým odporem. On, jakož před nim již bohabojná bába jeho Lidmila, sešedše násilnou smrtí následkem zlých piklů v knížecí rodině a mezi šlechtou dvorskou, byli pro zásluhy své ctěni co první mučeníci pro víru Kristovu v Čechách a co svatí ochránci svého národu. Starší byla úcta k sv. Klimentu, jehož tělo Cyril a Methud byli přivezli s sebou z východních zemí a později v Římě uložili; na jeho jmeno byl založen první křesťanský chrám v Čechách na Levém Hradci a jiných více na rozličných místech. Chrám na hradě Pražském, při kterém později zřízena stolice biskupská, dal kníže Václav zasvětiti sv. Vítu. Volení biskupa dálo se v prvních dvou stoletích po založení biskupství Pražského na sněmě českém od knížete, duchovenstva i světských pánů, obyčejně dle návrhu knížete, teprv později domáhala se kapitola Pražská volebního práva, jehož konečně došla po smrti biskupa Ondřeje (1224), ač tak, že i potom zůstával návrh panovníka obyčejně rozhodným. Zvolený biskup přijímal před stvrzením od papeže investituru od císaře Německého, s čehož však sešlo za krále Přemysla Otakara I. smluvami s tehdejšími císaři, tak že odtud příslušelo udělování investitury králům českým. V církevním řádu byl biskup Pražský podřízen arcibiskupu Mohuckému co svému metropolitu. Vynasnažení několika výtečných panovníků českých o zřízení arcibiskupství v Praze, aby zem svou vybavili z cizího toho vlivu, nezdařila se těch časů pro překážky od císařů Německých. Zřízení domácího biskupství bylo nejmocnější pákou k hlubšímu zakořenění křesťanství v národu Českém. S nejúsilnější prací ujal se úkolu toho druhý biskup Pražský Vojtěch (od r. 982). On netoliko apoštoloval pilně po celé své diécesi, nýbrž zasazoval se také o to, aby v samém životě lidu vymýtil řády pohanské a zjednal platnost zákonům církve; zároveň však, vychován jsa po německu v Magdeburce, usiloval všemožně o rozšíření liturgie latinské, která brzy obdržela v zemi vrch nad liturgií slovanskou. Této se za knížete Oldřicha dostalo nové svatyně založením kláštera Sázavského pod sv. Prokopem co prvním opatem, ale brzy byl tento klášter posledním útulkem slovanského bohoslužebního obřadu. O konečné vykořenění pohanství získal si velikou zásluhu kníže Břetislav II.,, který r. 1092 nálezem sněmovním nařídil posekání zasvěcených hájů, ve kterých posud ještě sem tam se provozovaly modloslužby, a vypověděl ze země hadače a čaroděje co pozůstatky někdejšího pohanského kněžstva. Odtud zanikaly zbytky pohanských obyčejů, až v druhé polovici XII. století připomínání jich dokonce přestává. Stejným časem vzala konec i slovanská liturgie vypuzením r. 1096 za knížete Břetislava II. ze Sázavského kláštera mnichů slovanských, jež stalo se následkem poštívání na ně duchovenstva latinského, k čemuž oni nad to i sami se přičinili ustavičnými spory mezi sebou. Pozoruhodno jest, že jak horlivý přívrženec církevních obřadů slovanských, opat Prokop, tak i rozhodný jich protivník, biskup Vojtěch, později přijati jsou za svaté patrony země a národu Českého. Od založení biskupství Pražského nastala jak v šíření náboženství samého, tak též v zakládání a zřizováni jednotlivých ústavů církevních, zejmena v stavění kostelů, větší pilnost než před tím, která neustávala, tak že od století k století počet jejich se množil. Již v XI. století připomínají se kostely nejenom na hradech, nýbrž i v podhradích a ve vesnicích, zakládané od knížat, biskupů a jednotlivých velmožů. Chrámy v slavnějších hradech knížecích slynuly větším počtem duchovenstva při nich ustanoveného, jakož připomíná se o kostele sv. Víta na hradě Pražském již za sv. Václava. Kostely takové staly se kolegiatními, když četnější toto duchovenstvo přijalo obyčej společného bydlení při kostele dle příkladu v jiných zemích. Za první vzor k tomu sloužila, jak se zdá, kapitola Vyšehradská, založená Vratislavem II. okolo roku 1070 a privilegiem papežským vyňatá z moci biskupské; okolo téhož času dal kanovnické pravidlo duchovenstvu při biskupském chrámě sv. Víta probošt téhož kostela Marek. V XI. století připomínají se podobné kolegiatní kostely na Mělníce, v Staré Boleslavi a v Litoměřicích, ve XII. století také kapitola v Sadské, ve XIII. století kapitola u sv. Jiljí na Starém městě Pražském. Obyčejných kostelů farních bylo do polovice XIV. století a ještě dříve značně více než za našeho času, ač lidnatost země byla mnohem menší. Pro snadnější vykonávání dohledu nad duchovní správou byla diécese biskupská již aspoň za knížete Břetislava I. a nejspíše hned za sv. Vojtěcha rozdělena na archidiakonaty, kterých ve XIV. století počítalo se 10. Pozdější bylo rozdělení na děkanství, kterých prvotně bylo tolik co žup v zemi. Arcipastýřové čili archidiakoni zhusta bývali jmenováni z duchovenstva biskupského kostela Pražského, děkani z farářů každého děkanství. Jakkoliv již svatý Vojtěch zasazoval se o to, aby kněžstvo žilo v bezženství, bylo manželství při duchovenstvu světském v Čechách až do XII. století velmi obyčejné, ani vyšší duchovenstvo nevyjímaje. Vynasnažení rozličných legatů papežských, aby zjednali platnost rozkazům Řehoře VII. o bezženství kněží, zůstávalo s velké části marné, až teprv od časů přísného biskupa Ondřeje za panování Přemysla Otakara I. jeví se bezženství co nezrušitelné pravidlo. Záhy jsou do Čech uváděny rozličné řehole klášterní pro mnichy a jeptišky, o čemž viz čl. Kláštery a články jednotlivým řádům duchovním věnované. Kláštery tyto jsou čím dále tím hojněji zakládány a bohatým nadáním opatřovány jak od panovníků, tak od biskupů a předních pánů zemských, a ve XIV. století bylo málo zemí v Evropě, které se rovnaly Čechám co do počtu a bohatosti klášterů i výstavnosti a nádheře chrámů jejich. Neméně hojnými příjmy opatřeno bylo i duchovenstvo světské, a hodnostáři církevní vládnoucí zemskými statky zasedali co držitelé jejich na sněmě, majíce tak značný vliv na veřejné záležitosti národu. Při tom zastávalo duchovenstvo četné důležité úřady státní, ku kterým bylo potřebí literního vzdělání, jakož jmenovitě proboštové Vyšehradští obyčejně bývali zároveň nejvyššími kancléři královskými. Rostoucí moc duchovenstva vedla přirozeným spůsobem k neblahým sporům s mocí světskou. Tak biskup Pražský Jindřich Břetislav, kněžic z moravské větve Přemyslovců, vymohl si proti knížeti Fridrichovi privilegium od císaře Fridricha I., dle něhož měl biskup Pražský se všemi statky svými býti neodvislým od knížete Českého a státi bezprostředně pod císařem co kníže říše Německé. To však dlouho netrvalo, ano Přemysl Otakar I., jak výše podotknuto, smluvami s císaři Německými pojistil panovníkům českým právo, aby sami udělovali investituru biskupům Pražským. Horší rozepři s králem tímto zdvihl biskup Ondřej o práva duchovenstva a meze církevní a světské moci, i obrátil se proto se žalobou do Říma. Rozepři tu skončil papež Honorius III., přiměv krále ke smlouvě s biskupem, ve které král rozmnožil svobody a práva kostela Pražského i také jiného duchovenstva v zemi. Ale bohactví a moc duchovenstva jak jinde tak i v Čechách mělo neblahý účinek na jeho kázeň a mravnost. Kněží příliš zbujnělí oddávali se prostopášnictví, což působilo nemalé pohoršení v lidu, ano nezřídka dopouštěli se zlých výtržností veřejných, čehož křiklavý příklad jsou krvavé rvačky mnichů žebravých s duchovenstvem světským ze závisti pro zisky peněžité z církevních výkonů; o čemž viz čl. Mniši žebraví. Taková skleslost duchovní kázně byla jedním z neposledních podnětů zakládání náboženských sekt od blouznivých horlivců pro církevní opravu, jejíž potřeba tehdáž všeobecně byla uznávána. Přívrženci takových sekt od církve kaceřovaných a stíhaných počali se v první polovici XIV. století vyskytovati též v Praze a na jiných místech Pražské diécese, i zakročeno proti nim přísně od duchovních i světských úřadů (v. Kacířství). Za tou příčinou zaveden jest v Praze r. 1315 úřad inkvisitora nepravosti kacířské, který byl obyčejně z řádu dominikanského. Konečně vybaveny jsou Čechy z vrchní moci metropolity Mohuckého povýšením r. 1344 biskupství Pražského na arcibiskupství. Novému arcibiskupu českému podřízeno jest biskupství Olomoucké v Moravě (zřízené již r. 1063) a biskupství Litomyšlské, nově založené nad malou částí východních Čech spolu s malou částkou Moravy. Později spojena s arcibiskupstvím Pražským také moc stálého papežského legata nad zahraničnými diécesemi Bamberskou, Řezenskou a Míšenskou. Prvním arcibiskupem Pražským Arnoštem z Pardubic a současným dosednutím na trůn český Karla IV. vzešla církvi české skvělá doba nového zvelebení spolupůsobením obou těchto výtečných správců národu. Karel IV. rozmnožil ústavy církevní novými založeními, zvláště za příčinou rozšíření města Pražského, mezi nimiž mělo zvláštní význam založení nového slovanského kláštera v Emauzích na Novém městě. Novou stavbou kostela sv. Víta na hradě Pražském obdržely Čechy jeden z nejskvělejších pomníků církevního stavitelství toho času; svážením pak svatých ostatků ze všech zemí evropských, na němž si Karel IV. velice záležeti dával, stala se Praha středem pobožných poutí, jimž daleko široko nebylo rovných. Nový osvícený arcipastýř osvědčil blahodárný vliv též na zákonodárství země, když jeho návodem vypuštěny jsou ze soudů zemských všeliké tak zvané ordalie čili boží soudy co pozůstatky pověr pohanských. Jak císař tak arcibiskup na jevo dávali velikou horlivost pro opravu církve: onen hleděl mravní nákaze v duchovenstvu se šířící učiniti přítrž pilnějším bděním nad pořádkem a kázní mezi kněžími své diécese, a působil v tom směru mnohými moudrými rozkazy; císař Karel pak dával nelibost svou nad zlými obyčeji v duchovním řádu zřejmě na jevo, ano upozornil i dvůr papežský na potřebu důrazné opravy. Ale ten nebyl hrubě přízniv opravám v církvi, kterými by byl musil začíti sám u sebe, neboť toho času papežové bažili vždy zřejměji po dosažení vrchní moci nad panovníky křesťanskými také ve světském ohledu, a poněvadž jim bylo k tomu potřebí větších než jindy prostředků hmotných, proto sháněli vždy více peněžitých příjmů ze všech zemí, ukládajíce daně na církevní beneficia, vybírajíce vysoké taxy ze všelikého řízení před soudem papežským a osobujíce si bezprávně obsazování vyšších beneficií na ujmu panovníků, kapitol a patronů světských, jež pak udělovali za úplatek. Což divu, že po celém křesťanstvu vždy hlasitěji ozývalo se volání za opravu církve v hlavě i v údech. Ano i mezi kněžími samými nacházeli se jednotliví horlivci, kteří veřejně vystupovali proti uvedeným tuto neřestem, a jmenovitě v Praze byli to Konrad Waldhauser, po něm Jan Milič a později žák tohoto Matěj z Janova, jenž jali se s kazatelny kárati panující vady duchovenstva a napomínati nejenom kněze, nýbrž i lidi světské, špatného jich příkladu následující, ku polepšeni svého života. Nábožný ruch, vyvolaný těmito šlechetnými horlivci, kteří později nazváni jsou předchůdci Husovými, podporován byl jak císařem Karlem samým tak i arcibiskupem Arnoštem, a po smrti tohoto nástupcem jeho Očkem z Vlašimi; ale ti mezi duchovenstvem, kteří se horlením takovým dotknutými cítili, podezřívali mravokárné kazatele z kacířství a pronásledovali je žalobami u arcibiskupa, ba u samého papeže, čímž spůsobovali jim všeliké nesnáze a zodpovídání. (Viz o tom jednotlivé články o mužích těch jednající.) Pokud žil císař Karel opravnímu tomuto hnutí přející, jenž držel ochrannou ruku nad horlivými kazateli, byla naděje, že ruch ten při shodě s arcibiskupem povede k blahodárným praktickým výsledkům; jakmile však nástupce Karlův Václav IV. s nástupcem Očkovým Janem z Jenšteina, mužem neustupným a náruživým zastavatelem světského panování kněžstva, octnul se v prudkém sporu, naděje tato zmizela úplně. Jan z Jenšteina musil se konečně poděkovati z úřadu arcibiskupského, ale nástupce jeho Zbyněk Zajíc z Hasenburka byl muž skrovných schopností, který dobu svou nepochopil a místo kázané v takových okolnostech mírnosti chápal se nevčasně až zbytečně přísných prostředků proti oposiční straně v církvi, čímž jenom olej do ohně lil. Tak stalo se, že nový horlitel pro církevní opravu, Jan Hus (v. t.) téměř celý národ český na svou stranu získal, čímž stala se roztržka v církvi nezhojitelnou. Ještě za času Husova uvěznění v Kostnici začali v Praze kněží jeho strany návodem mistra Jakoubka ze Stříbra rozdávati večeři Páně pod obojí spůsobou chleba a vína, odkud nazváni jsou podobojí, jinak kališníci, neboť kalich se byl stal jejich heslem a znakem. Když pak přišla do Čech zpráva o upálení Husově, zmocnilo se celého národu veliké rozjitření. V Praze a v jiných městech staly se výtržnosti proti kněžím Husovi protivným, faráři, kteří nechtěli přisluhovati pod oboji, jsou vypuzeni od lidu z kostelů svých, a na jich místo usazeni jiní. Tak učinili ve veliké části země také páni a rytíři na svých patronatech. V Praze brzy na to shromáždila se šlechta z Čech i z Moravy na sněm, kdež usnesli se o list důtklivý ku konciliu pro nespravedlivé odsouzení Husa, na nějž 452 pánů a zemanů přitisklo pečeti své a vstoupili v jednotu, zavázavše se neposlouchati koncilia, papeže pak, jenž měl na něm zvolen býti, jen potud, pokud by se rozkazy jeho srovnávaly s písmem svatým, na ten čas pak ve věcech víry spravovati se radou mistrů university Pražské, kteří přijímání pod obojí schválili, dalším ale novotám se protivili. Když pak na to i koncilium i nový papež Martin V. jali se přísně vystupovati proti Čechům a králi i národu vyhrožovati, ano když konečně také král Václav nalehavým domluvám bratra svého císaře Sigmunda se poddav proti Husitům se obrátil, vypuklo proti němu v Praze povstání, které bylo počátkem kruté války husitské (v. Husitská válka). Po prvních vítězstvích Čechů nad velikou převahou cizích nepřátel znal se největší počet Českého národu ke straně podobojí, k níž roku 1421 přidal se také sám arcibiskup Konrad z Vechty. Strana pod jednou opírala se o některý počet panstva z nejmocnějších rodů v zemi, též o několik měst, jako o Plzeň a Budějovice; z lidu zůstalo při ní hlavně obyvatelstvo německé v krajinách pomezních, českého lidu jen něco málo, hlavně v kraji Plzeňském. Po vyřknutí kletby od papeže nad arcibiskupem Konradem jmenován byl administratorem arcibiskupství Jan biskup Olomoucký a Litomyšlský. Největší část statků a jiných důchodů duchovenstva byla buď zabavena od obcí městských neb jednotlivých pánů zemských, buď zastavena během války od císaře Sigmunda pánům a rytířům za vojenské i jiné služby. Slavné budovy kostelní a klášterní, kterými se země Česká před tím nad jiné skvěla, obráceny jsou vandalismem fanatických „božích bojovníků“ větším dílem v sutiny a tak přemnohá vzácná památka staročeského umění zničena. Husité sami dělili se mezi sebou hlavně na dvě strany, Pražskou a Táborskou. Onano, spravujíc se hlavně mistry učení Pražského, přestávala na jediné podstatné odchylce od církve obecné, totiž na rozdávání svátosti pod obojí spůsobou, a jen některá částka její zamítala mimo to některé nepodstatné liturgické zvyky, a zavedla čtení evangelií a epištol při mši v jazyku českém. Kněží a mistři této strany pod obojí čili utrakvistické, vlastně tak zvané, nemínili se z poslušenství církve Římské vytrhnouti navždy, než toliko do smíření, v kteréž doufali, na základě čtyr Pražských artikulů (v. Pražské artikule). Arcibiskup Konrad byl od této strany uznáván ve svém důstojenství a světil její žáky na kněžství, maje sídlo své v Roudnici. Daleko pokročilejší byla strana Táborů, která, zamítajíc naprosto auktoritu církve Římské, uznávala za jediný pramen víry písmo svaté. Na základě tom zavrhovala všecky svátosti kromě křtu a večeře Páně, mši, očistec a modleni za mrtvé, ctění svatých a jejich ostatků, řehole klášterní a jiné církevní obyčeje; služby boží vykonávali veskrz jazykem českým. Vytrhše se z poslušenství arcibiskupa zvolili sobě zvláštního biskupa ze svého prostředku, nedbajíce o posloupnost apoštolskou. Strana utrakvistická zahrnovala v sobě daleko největší počet národu, Táboři zůstávali proti ní vždy jen ve skrovné menšině. Mezi oběma stranami jednalo se marně o srovnání, jak na synodě r. 1421 odbývané tak i ve mnohých schůzích pozdějších; při takových hádáních žádná strana druhou nepřesvědčila, ano spíše vzrůstaly z toho ještě větší kyselosti mezi nimi. Naopak jedna i druhá strana samy v sobě zase rozpadávaly se v další odliky. Mezi Tábory zabíhali někteří výstředníci až i k zavrhováni všeho positivního náboženství a k zavádění nejhrubšího komunismu. Nejhnusnější úkaz toho druhu byla nečetná sekta adamitů, kterou Žižka r. 1421 vyhubil; jiné sektě, která upírala skutečnou přítomnost těla i krve Páně ve svátosti oltářní, přezdíváno pikartů (v. t.). Po vyvržení těchto přílišností z lůna svého zůstávalo Táborstvo vždy ještě na dvě zvláštní strany, z nichž jen jedna držela se všech novot svrchu vyčtených, drahá pak přijala jen některé z nich, přibližujíc se tím ku pokročilejší straně mezi Pražany. K této mírnější straně táborské přiznával se jmenovitě Žižka, pročež po jeho smrti přijala jmeno Sirotků. Obě odliky Pražanů nalezly náčelníky v Janu Příbramovi a Janu Rokycanovi, z nichž onen stal se hlavou mírnější, tento pokročilejší strany. Po sedmnáctiletých krutých válkách stalo se r. 1436 jakési narovnání s církví obojetným povolením kompaktat (v. t.) se strany sboru Basilejského, čímž Čechové prozatím se spokojili, přijavše slib od císaře Sigmunda, jejž konečně za krále přijali, že jim dopomůže k vyplnění též dalších žádostí jejich. Mezi těmito bylo také potvrzeni nově zvoleného arcibiskupa Rokycany a dvou sufraganů jeho od papeže, ale Čechové ani toho ani ničehož dalšího nedosáhli, musejíce přestati na tom, že to, co jim ještě církev odpírala, vešlo nicméně v skutečnou platnost zákonem zemským. Zatím spravoval kněžstvo pod obojí Rokycana co administrator s přidanou sobě konsistoří, a podobným spůsobem spravoval kněžstvo pod jednou administrator zvolený od kapitoly Pražské. Avšak ani provisorium toto nevztahovalo se na všecky rozkolníky české, neboť strana táborská, jakkoli porážkou Lipanskou velice seslabena, odpírala kompaktatům i v tom spůsobu, jak je přijali utrakvisté, až r. 1452 byla od zemského správce Jiřího Poděbradského úplně vyhlazena. Konečné smíření pak strany podobojí se stolicí Římskou nestalo se nikdy, kompaktata zůstala nepotvrzena od papežů, stolice arcibiskupská neobsazena, ano přišlo k novému boji, když papežové Pius II. a Pavel II. do klatby dali husitského krále Jiřího a vyhlásili opět křížovou válku proti Čechům. Ale tito i z toho boje vyšli nepřemoženi, a kompaktata podržely platnost zákonů zemských. Církevní poměry v Čechách za oné doby byly velmi neutěšené. Co se týče strany katolické, která tvořila nejmenší částku národu, byly statky duchovenstva jejího v předešlých válkách v takové míře rozchváceny, že stav prelátský, jejž před tím tvořili na sněmě vyšší hodnostáři duchovní statky pozemskými vládnoucí, přestal sám od sebe, když duchovenstvo nebylo více v držení takových statků. Za to mělo katolické kněžstvo stranu podobojí u veliké nenávisti, a toužíc po opětném nabytí ztracené moci a statků horlivější bylo v poštívání proti „kacířům“, nežli v odstraňování starých vad svých, které byly prvním podnětem k rozkolu, ale dosavad nenapraveny. Strana podobojí zase, nejčetnější v národě, octla se brzy v nesnázi o kněžstvo, když nebylo nikoho, kdo by je světil, anať neměla žádného vlastního biskupa. Několikrát zavítal sice do Čech některý chudý cizí biskup titulární, který za dobré opatření světil jí kněze a jiné biskupské výkony před se bral. Ale to byla pomoc jen dočasná, v nebytí takového biskupa musili žáci podobojí docházeti svěcení kněžského v cizozemsku spůsobem podloudným a pokoutním, což mělo za následek, že do duchovenstva strany pod obojí dostávalo se vždy více lidí lehčích a kázeň tím hynula. Nedostatek pak organisace církevní, jakož i nadání duchovenských byl příčinou, že kněžstvo utrakvistické dostalo se u větší odvislost od svých patronů světských, nežli se srovnávalo s důstojností duchovních pastýřů. To vše působilo nepříznivě na mravnost duchovenstva podobojí, které tím samým více a více u vážnosti obecenstva klesalo. Vedle těchto náboženských stran povstala v druhé polovici XV. století ještě třetí, tak zvaná Jednota bratrská (v. t), která přijavši zásady a kostelní řády táborské zamítala všeliké užívání zbraně k hájení své víry, ano vyhýbala se pokud možná všemu se stýkání se světem, při tom pak hleděla ku přísné mravní kázni svých příslušníků. Tato třetí náboženská strana šířila se již při samém začátku svém valně, tak že ku konci XV. století počítalo se do 200 „sborů“ bratrských v Čechách a na Moravě s kněžími a staršími v jednotlivých místech, nad nimiž nejvyššími správci bývali tři neb čtyři biskupové s přidanou radou obyčejně 10 osob, ježto volily synody. Nejvalnější sbory nacházely se v Čechách v Litomyšli, Mladé Boleslavi a v Brandýse nad Orlicí, na Moravě v Lipníku a v Přerově. Ale že Jednota bratří českých nepožívala ochrany zemských zákonů, čili, jak se tehdáž říkalo, že se na ni zřízení zemské nevztahovalo, proto vydána byla hned od samých začátků svých krutému pronásledování, a později vycházely přísné mandáty proti ní; než přes to všecko šířila se ona čím dále tím více, a to zvláště ochranou několika pánů zemských, kteří se k ní přidali. Mezi tím začala se strana pod obojí sama v sobě rozpadávati, když nové učení Lutherovo také do Čech přístupu nalezlo. Přívrženci jeho, k nimž přidávali se valně pokročilejší utrakvisté, skrývali se v straně podobojí, v níž za nedlouho většinou svou obdrželi vrch a na synodě r. 1524 zásady své položili za pravidlo celému duchovenstvu podobojí. V tom smyslu také osadili konsistoř, neboť bylo v obyčej vešlo, že stavové ji obsazovali. Reakce ve smyslu starých utrakvistů, zavedená v Praze Paškem z Vratu a Havlem Caherou, netrvala dlouho, na venek pak neměla žádného účinku, neboť vrchnosti novému učení nakloněné zaváděly na statcích svých provozování nové bohoslužby beze vší překážky. Král Ferdinand I., chtěje takovému šíření se luteranství učiniti přítrž, snažil se všemožně spůsobiti srovnání mezi starými oběma stranami pod jednou a pod obojí, aby se na základě toho mohl přičiniti o konečné stvrzení kompaktat od papeže a dosazení arcibiskupa pro celou zem. To však se mu nezdařilo pro odpor luteranů, kteří, jsouce většinou v straně podobojí, nedali se od ní odděliti, nýbrž rozhodovali v jejím jmeně, o kompaktaty již nestojíce. Teprv po přemožení odboje stavovského r. 1547 vystupoval Ferdinand rázněji v otázce náboženské. Přede vším vydal nový mandat proti „pikartům“, jak spíláno českým bratřím, který je vypovídal ze země, načež mnozí se vystěhovali do Polska a do Prus. O pozvedení katolictví v Čechách snažil se král jednak povoláním nové řehole jesuitů do země (1556), kteří měli za přední úkol svůj přemáhání kacířstva; jednak osazením stolice arcibiskupské v Praze, osiřelé po 130 let, novým arcipastýřem (1561); roku pak 1562 odňal stavům osazování konsistoře pod obojí, potáhl je na sebe a usazoval na místa administratora a přísedících samé osoby staroutrakvistické. Když konečně r. 1564 podařilo se mu obdržeti od papeže a koncilia Tridentského povolení k rozdávání lidu svátosti večeře Páně pod obojí spůsobou, strojil se na základě kompaktat takto jistou měrou stvrzených přiměti stranu pod obojí, aby podstoupila poslušenství arcibiskupa, který se měl pak mocí úřadu svého zasaditi o zavedení starých řádů této strany a vyloučení z ní luteranských novot. Ale provedení toho záměru překazila králi smrt. Syn a nástupce jeho Maximilian, v ohledu náboženském snášelivý, propustil na sněmě r. 1568 stavy evangelické k žádosti jejich ze závazku kompaktat, i udělil jim svobodu, spravovati se napotom toliko písmem svatým. Na základě toho svolení usnesli se r. 1575 luterani a bratří o společné vyznání víry čili konfesi českou, a žádali, aby ji císař schválil a zároveň navrátil právo osazování konsistoře. Ale tuto žádost jim císař odepřel, nesměje si rozhněvati papeže, i osazoval napotom konsistoř pod obojí jako dříve starými utrakvisty. Tu stavové luteranští přestali se říditi tou konsistoří, ale nemajíce žádné vlastní zůstávali beze vší církevní jednoty a kázně, čímž náboženství samo hynulo a jenom neplodné hádky náboženské průchod měly, k nemalé zkáze mravů a duchovního vzdělání v národě. Když takto v nejmocnější straně od církve odpadlé všecko se chýlilo k úpadku, sbírala strana katolická v zemi nanovo síly. Jesuité dovedli jí zjednati mnohého nového vyznavače z vyšších stavů, a tito noví proselyté byli pak nejhorlivějšími bojovníky pro „samospasitelnou“ víru, i osobili sobě rozhodný vliv na Rudolfa II., syna a nástupce Maximilianova. Nejen že dovolovali si mnohé katolické vrchnosti proti zákonům zemským nutiti protestantské poddané své ku katolictví, jesuitští rádcové císařovi přiměli jej k tomu, že r. 1602 vydal nový mandat proti bratřím a vůbec usiloval o navrácení kompaktatům zákonní platnosti, které byly za Maximiliana pozbyly. Ale zápletky politické spůsobily dočasné zastavení těchto záměrů, a císař Rudolf musil r. 1609 majestatem na svobodu náboženství stavům evangelickým schváliti konfesi českou a navrátiti právo osazování konsistoře, pod kterouž postavili se jistou měrou i bratří čeští; stavové pak katoličtí musili se smlouvou zavázati k dopouštění konfese české na statcích svých, kde jindy mělo průchod přijímání pod obojí. Udělení majestátu mělo ten následek, že většina kněží pod obojí přihlásila se ke konfesi české, a starých utrakvistů zbyla již jen malá hrstka. Ale nešťastný konec povstání českého porážkou Bělohorskou učinil také konec svobodě náboženské, za krátký čas trvání svého beztoho všelijak od vlády skracované; majestat Rudolfův jest zrušen, náboženství katolické prohlášeno za jediné dovolené v zemi, a všickni jinověrci vypovězeni. Po skončení 30leté války byly Čechy sice u víře sjednoceny, ale obyvatelstvo jejich na čtvrtinu předešlého počtu ztenčeno, kraj zpustlý a národ politické a s veliké části též osobní svobody zbaven, tělesnou i duševní porobou otupěn a zmalátněn. Po Bělohorské bitvě vrátili se do Čech jesuité, za doby povstání vypovězení, a za nimi hrnuli se do země jiní řeholníci starších i novějších řádů, kteří v průvodu surové soldatesky lid venkovský obraceli na katolictví, zakládali nové kláštery a zaváděli hlučné pouti k zázračným obrazům marianským. Při tom slídili po českých knihách, jež spalovali jakožto kacířské, a místo nich dávali do rukou lidem jiné, zdravému rozumu odporující a nesmyslné pověry roztrušující, jako Pekelný žaltář, Jiříkovo vidění a jiné podobné. Největší triumf slavila protireformace svatořečením Jana Nepomuckého r. 1729, jehož kultus již od delší doby zaveden byl mezi národem na místě někdejšího ctění Jana Husa, jejž utrakvisté pokládali za mučenníka, zasvětivše mu den 6. července co památní den jeho upálení. Rozumí se, že násilné obracování lidu na víru mělo s počátku výsledek jen pochybný, a že mnohý, kdo se na oko přiznával k náboženství katolickému, v srdci svém zůstával věren předešlému svému vyznání, tak že teprv až druhé, ba dílem teprv třetí pokolení přilnulo upřimně ku katolictví. Pro snadnější zastání vyššího dozoru na církevní správu uzavřel již císař Ferdinand II. rozdělení Čech na pět diécesí, jednu totiž arcibiskupskou uprostřed země a čtyry biskupské se sídly v Hradci Králové, v Litoměřicích, v Plzni a v Budějovicích, což ale na ten čas nesplnilo se pro nedostatek nadání. Teprv později vstoupilo ve skutek oddělení biskupství Litoměřického (1656) a biskupství Kralohradeckého (1664). Arcibiskupství Pražské, po obnovení svém za Ferdinanda I. chudé, větším dílem z komory královské placené, dostalo znamenitých statků, dílem svých vlastních starodávních ze zboží konfiskovaného účastníkům povstání, které větším dílem sloužilo také za pramen k nadání jiných církevních ústavů a korporací obnovených neb nově zakládaných. Nad jiné zveleben jest řád jesuitský, který v nádherných stavbách svých kolejí a kostelů zůstavil potomkům vzácné památky své někdejší slávy. Provozovaliť oni toho času svrchovaný vliv na národ český, a to nejenom co kazatelé a zpovědníci, nýbrž nejvíce školami, které se téměř všecky dostaly do jejich rukou, jmenovitě universita Pražská a školy střední, a zůstaly v nich větším dílem až do zrušení řádu.