Vlastenský slovník historický/Jednota bratří českých

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Jazyk český	Jednota bratří českých	Jednuška

Údaje o textu
Titulek:	Jednota bratří českých
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 266–269. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jednota bratrská

Jednota bratří českých. Kompaktaty od sboru Basilejského Čechům podanými spokojila se sice většina národu, ale Táboři nechtěli takové smlouvy přijmouti; že však již byli příliš slabi, aby přesvědčení svému zjednali průchod mocí, bylo Jiřímu z Poděbrad snadno, dobytím Tábora r. 1452 sektě jejich konec učiniti. Tu dosavadní její přívrženci přijali namnoze učeni Petra Chelčického (v. t.), přidavše k dosavadním článkům své víry i ten, že v pravé církvi Kristově moc a násilí žádného místa míti nemají. S počátku měli naději, že snahám jejich, opraviti v tom smyslu církev, sám Jan Rokycana, administrator Pražského arcibiskupství, v čelo se postaví, a skutečně horlivější stoupenci Chelčického, mezi nimiž byl nejpřednější Řehoř, chudý zeman a příbuzný Rokycanův, vznesli na tohoto takovou žádost, kterou však on zamítl. Tu Řehoř a jeho přátelé, odloučivše se úplně jak od katolíkův tak od utrakvistův, usadili se r. 1457 ve vsi Kunvaldě na panství Žamberském, ještě za živobytí Chelčického, který však sám do té osady se nepřestěhoval, a žili tam spůsobem, který se jim jedině pro křesťany důstojným zdál, zachovávajíce přísnost mravů jako za první církve, a živice se prací tělesnou, vzdáleni ode všech úřadů. Roku 1467 konečně přijavše jmeno bratří pro jednotlivé členy jednoty, jak obec svou nazývali, volili sobě tři biskupy čili starší: Matiáše z Kunvaldu, Tomáše z Přelouče, oba Čechy, a Eliáše z Chřenovic, Moravana, kteří pro opatření sobě posloupnosti apoštolské přijali svěcení od valdenského biskupa Štěpána, přebývajícího tehdáž v Rakousích. Pověst o takovém zařízení nové církve roznesla se brzy po Čechách a spůsobila nové jednotě těžká pronásledování. Bratři přirovnáváni jsou k Valdenským i k jiným sektám v zlé pověsti jsoucím, přezdíváno jim pikhartů a roztrušovány o nich všelijaké nechvalné věci. Při všem pronásledování však rozšiřovala se J. b. č. čím dále tím více, i hlásili se k ní také lidé postavení v úřadech, tedy užívající moci světské, a šlechtici, majitelé rozsáhlých statkův. Podle původního učení mohli jedni i druzí jen přijati býti, když se moci neb jmění svého vzdají, ale nově přistupující byli toho mínění, že tak dobře boháči jako v úřadech postavení do Jednoty přijati býti mohou, jestliže jen moci a jmění svého chvalitebně užívají. Takovéto mínění zastával jmenovitě bratr Lukáš, bakalář university Pražské, učeností nad jiné vynikající, a během času ono také opanovalo, tak že r. 1496 na sjezdě v Chlumci ustanoveno jest, že moc a bohactví od jednoty nevylučují, jestliže se obojího slušně užívá. Přísná strana, která v menšině zůstala, vystoupila návodem Amose ze Štěkna z Jednoty a udržela se pod názvem menší stránky asi do roku 1542. Mírnější strana, která nyní v Jednotě vládla, vyvolila později (1500) Lukáše za jednoho ze starších a dala sobě organisaci, která se u Jednoty až do jejího konce zachovala. V čele Jednoty stáli tři neb čtyři biskupové neb starší, mezi nimiž první zvláštní přednosti požíval. Vrchní řízení Jednoty spočívalo v rukou těchto starších a několika jim přidaných mužů, kteří s nimi dohromady tak nazvanou užší radu tvořili. Obcím jednotlivým byli kněží co správcové duchovní ustanoveni, kterýmžto zase jahnové a podjahnové k ruce byli. Všickni tito v úřadech postavení bratří byli buď řemeslníci, buď rolníci, a živili se práci svou; teprva v druhé polovici XVI. století nastal v Jednotě takový převrat, že většina jejich duchovních správců dostatečné výživy z úřadu svého měla. Domy, ve kterých se shromažďovali k službám božím, nazývali sbory. Učení Jednoty vyvinovalo se dle původních zásad, jedině v tom se měnilo, co se užívání moci a jmění týkalo; ale vždy údům Jednoty přísně nařizováno bylo, aby jednoho ani druhého nehledali, obého ale ve prospěch církve a vlastní spásy užívali. Jako jmění a moc, tak i všecka světská sláva, nádherný oděv, všeliká marnost a nestřídmost u bratří ve zvláštní nenávisti byly, a každému bylo přikázáno jich se varovati. Konečně když Jednota již vice rozšířena byla a spisy a řečí zřejměji se hájiti mohla, uznáno i od nepřátel, že co do kázně a mravnosti chvalitebně se vyznamenává. Pronásledování, které pod králem Jiřím Jednotě nastalo, utichlo za panování Vladislava, až na počátku XVI. století nové bouře bratřím hrozily. Roku 1508 vydal proti nim král Vladislav mandát, v němž se jim co „pikhartům“ vyhrožovalo všemi tresty, kterými se v středověku proti kacířům vystupovalo. Avšak ten mandát bratřím mnoho neuškodil, neboť se těšili z přízně četných pánů, kteří buď sami k jejich Jednotě náleželi anebo na svých panstvích jim přítulku poskytovali. Mandát vešel brzy v zapomenutí, a J. b. č. zkvétala utěšeně. Avšak neblahý obrat v tom učinil rok 1547, když zpoury stavů českých proti králi Ferdinandovi I. účastnilo se v první řadě několik pánů z Jednoty. Hněv králův obrátil se proti bratřím, kterým nastala doba krutého pronásledování. Přední biskup jejich Jan Augusta jest s pomocníkem svým Jakubem Bílkem uvržen do vězení, sbory bratrské zavírány a bratři sami vypovídáni z Čech. Tu vystěhoval se valný počet bratří do Polska a do Prus, čímž jednota šířila se v těchto vzdálených krajinách, většina bratří sice v Čechách setrvala, musili se však skrývati a větším dílem na oko se k podobojím hlásili. Na Moravě bratří stíháni nebyli, poněvadž Morava nebyla se účastnila v oposici proti králi. Tam měla nyní Jednota svůj střed, a sídlem nejvyšší správy její byly Ivančice. Nastoupením císaře Maximiliana II. na trůn český započala pro Jednotu opět příznivější doba. Roku 1575 předložena jest na sněmě od stavů tak zvaná česká konfese, o kterou se luteráni společně s bratřími byli usnesli, se žádostí, aby jim na základě jejím dopřána byla úplná svoboda náboženství. Maximilian sice té konfesí zákonní platnosti nepřiznal, avšak pro náboženství také nikoho nestíhal. J. b. č. oddechla sobě a počala nanovo zdárně prospívati. Zatím poměry náboženské v Čechách zůstávaly neurovnány až do roku 1609, ve kterémž císař Rudolf II. přinucen jest od stavů českých k vydání pověstného majestátního listu na svobodu náboženství, kterýmž konfese česká zákonního uznání došla. Tato konfese, od utrakvistů jako od bratří stejně přijatá, neutvořila však z nich takový celek, který by byl zvláštnímu postavení bratří konec učinil. Bratří jen pod tou výminkou s utrakvisty se spojili a v jednu konfesi srovnali, že tito jim zachování posavadního řádu a řízení dopřejí. Neb ačkoliv stejná vira utrakvisty (čili spíše luterány, kterých převahujíci počet skrýval se pod tím názvem) a bratří spojovala, přece v řádu církevním panoval mezi nimi veliký rozdíl. Konsistoř, kterou sobě protestantští stavové na základě majestátního listu zřídili, byla tedy sestavena z utrakvistů a bratří, a jen jakž takž jednotu mezi nimi udržovala; obě strany své záležitosti zvláště spravovaly. Na dlouho byla by tato jakási svornost mezi oběma stranami potrvati nemohla, ale Bělohorská bitva učinila celé svobodě náboženské smutný konec. Při následujícím na to vystěhování se protestantů z Čech a z Moravy odebrali se bratří buď na Slovensko v Uhřích anebo do Polska, kde obce bratrské r. 1548 zařízené byly dosáhly jakéhosi květu a nepřetržené s Čechami a s Moravou ve spojení byly. U bratří polských nalezli bratří z Čech a z Moravy přišlí ochotného pohostinství, nejčetněji se usadili vystěhovalci v Lešně, kde též vrchní správa Jednoty se usídlila. Po několika desítiletích splynuli Čechové úplně s Poláky, a Jednota bratrská, která v původní vlasti své vyhynula, květla v odvětví polském. Zde, ačkoliv co do počtu a rozsáhlosti mnohé ztráty utrpěla, poněvadž mnozí údové s luterány nebo kalvinisty splynuli, udržela se až do naší doby. Ještě podnes nalezá se v Poznaňsku více obcí, ovšem již poněmčených, které se nazývají obcemi bratrskými a jichžto kněžstvo odvozuje svěcení své od nejstarších biskupů čili starších z Čech. V Čechách a na Moravě pozůstala jen malá hrstka bratří víru svou skrytě vyznávajících, a potomci jejich přiznali se po vyjití tolerančního patentu za císaře Josefa II. k vyznání helvetskému, s kterýmžto co do učení víry vždy nejvíce se bratří srovnávali. — Velikou důležitost má J. b. č. co znamenitý živel kulturní, a to ve dvojím ohledu. Jednak se bratří prostotou mravů a přísnou kázní, jakou mezi sebou zachovávali, trestajíce každý přestupek proti mravnosti, příznivě lišili od panující v XVI. století bujnosti a prostopášnosti u všech tříd národu, dávajíce tak následování hodný příklad uprostřed všeobecné zpustlosti. Ale mnohem více ještě působili v národě vyšší snahou duševní, jakou po celý čas trvání svého skvělým spůsobem jevili. Nikde zajisté nekvětlo školství tak utěšeně jak v obcích bratrských, v literatuře české pak zaujímají bratří vynikající postavení. Oni zakládali četné tiskárny, z nichž vycházela hojnost dobrých českých knih; oni upravili a zdokonalili pravopis český, který až na naše dni trval pod názvem pravopisu bratrského a jehož toliko dalším vývojem jest nynější spůsob českého psaní; oni nám zůstavili v Kralické bibli nedostižený dosavad vzor jazyka i slohu českého; z jich středu vyšli mužové, kteří dílem co výteční spisovatelé, dilem pro šlechetnost a vysokou vzdělanost ducha svého věčně žíti budou v paměti národu svého, jako Jan Blahoslav, Jiří Strýc, Václav z Budova, Karel z Žerotína, nade všecky jiné pak vynikající Jan Amos Komenský, poslední biskup J-ty b. č. u vyhnanství jejím.