Vlastenský slovník historický/Kláštery

Údaje o textu
Titulek: Kláštery
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 345–347.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Klášter#Kláštery v českých zemích

Kláštery zakládány jsou v Čechách ponejprv za panování Boleslava II., který založil dva mužské kláštery v Břevnově (roku 993) a v Ostrově (r. 999), a spolu se sestrou jeden ženský u sv. Jiří na hradě Pražském (973), všecky řádu benediktinského, k nimž během XI. a XII. století přišlo více jiných, zakládaných jednak od panujících knížat, jednak od bohatých velmožů, jmenovitě Sázavský klášter mnichů slovanských (1032), Hradišťský (1054), Opatovický (asi r. 1086), Litomyšlský (1093—1100), Kladrubský (1108), Vilemovský (okolo 1120), Želivský (1139), Postoloprtský (1159), Teplický klášter panenský (1156), vesměs téhož řádu. Všecky tyto kláštery vykonávaly i v Čechách tentýž blahoplodný úkol kulturní jako v Evropě vůbec za té doby, obyvatelé jejich vzdělávali pustiny a byli v tom i mnohém jiném ohledu učiteli okolního lidu. V XII. století objevili se v Čechách ještě jiní řádové: premonstraci, cistercienští, johanité a křižovníci božího hrobu. První klášter premonstracký založen na Strahově nad Malou Stranou Pražskou (1139), týmž řeholníkům odevzdány potom dva kláštery, dotud benediktinské, Litomyšlský (1145) a Želivský (1148); později založeny klášter Milevský (1184) a Tepelský (1197); také panny řádu premonstrackého měly v krátkém čase tři kláštery v Čechách: v Doksanech (okolo 1144), v Louňovicích (1149) a v Chotěšově (okolo 1200). Cisterciaci měli první klášter v Sedlci (1143), drahý v Plasích (1145), do Nepomuckého kláštera uvedeni cisterciaci r. 1143, do Hradišťského r. 1177. Rytířský řád johanitů čili špitálníků sv. Jana v Jerusalemě dostal svůj první dům v Čechách okolo r. 1156 na Malé Straně v Praze konec mostu; křižovníci božího hrobu uvedeni jsou r. 1190 na Zderaz v podhradí Pražském. V XIII. století přibyly ku klášterům cisterciackým ještě Osecký (1203), Zlatokorunský (1260) a Zbraslavský (1292), pak v Sezemicích klášter panenský toho řádu (okolo 1250). Johanitům založeno r. 1243 veliké proboštství v Strakonicích, a po zrušení řádu templářského dostalo se jim větší části jeho jmění v Čechách. Z nových řeholí začali se v tomto století šířiti po českých zemích řádové žebraví, jmenovitě dominikáni a františkáni; onino uvedeni jsou r. 1226 do kláštera sv. Klimenta v Praze na Poříčí, tito r. 1233 do kláštera sv. Anežky též v Praze, a rok na to také panny toho řádu. Menší bratří sv. Františka (minorité) obdrželi již r. 1232 dům na Starém městě, při kterém později vystavěn kostel sv. Jakuba. Bratří kající řehole sv. Augustina (křižovníci s červeným srdcem, cyriaci) obdrželi svůj první klášter u sv. Kříže na Starém městě Pražském (1256), a poustevníci též řehole u sv. Tomáše na Malé Straně (1285). Brzy po roce 1293 uvedeny jsou dominikánky na Újezd v Praze. Templáři uvedeni jsou do Čech nejspíše r. 1232, a rozšířili se hojně po Čechách, ještě více pak na Moravě, avšak již r. 1312 jsou zrušeni; řád německých rytířů obdržel první komendu svou r. 1215 při kostele sv. Petra na Poříčí v Praze. Na domácí půdě pak povstal řád křižovníků s červenou hvězdou při špitále sv. Františka v Praze (1237). Všickni tito řádové šířili se v takové míře, že počet klášterů v Čechách od panování Václava I. až do nastoupení Karlova se při nejmenším zdvojnásobnil, ač nelze nám všecky úplně vyčísti. Nejnovějším založením z té doby byl klášter kartouský na Smíchově (1341). Tato horlivost v zakládání klášterů trvala po celou dobu panování Karla IV. On sám založil jenom v Praze: klášter Emauský slovanských benediktinů, jiný klášter benediktinů sv. Ambrože se zvláštní liturgií, též na Novém městě, dva kláštery karmelitánův, u Marie Sněžné a u sv. Havla, opatství Lateránských kanovníků sv. Augustina na Karlově, klášter servitů na Poříčí, a klášter sv. Kateřiny pro panny poustevnického řádu sv. Augustina. Do časů Karlových padá též uvedení řehole magdalenitek na Újezd. Doba karolínská byla nejskvělejší doba klášterů v Čechách, a vůbec založen jich největší počet v století XIV. Za to husitský vandalismus XV. století jim byl nad míru zhoubný, skoro největší část klášterů pobořena jest v bouřích náboženských, a na mnichy drženy pravé honby. Století XVI. památné jest hlavně uvedením do Čech nového řádu jesuitského, pro národ náš tak osudným. Nová příznivá doba nastala klášterům v Čechách a na Moravě po bitvě Bělohorské, když netoliko jesuité, za povstání českého ze země vypuzení, zase se vrátili a četné nové koleje a residence stavěli, nýbrž i nábožná šlechta katolická závodila v zvelebování starších a zakládání nových klášterů, dílem pro řehole ponejprv do země uvedené. V té době obzvláště rozšířili se v zemích českých kapucíni (uvedeni nejprvé do Prahy r. 1600), barnabité čili pavláni, milosrdní bratří, později kajetáni, trinitáři a piaristé; z řeholí ženských karmelitánky, uršulinky, alžbětinky a celestinky. Nová tato doba zakládání klášterů trvala do polovice XVIII. století, ale hned na to následkem pokročilého ducha času nastal úpadek klášterů vůbec, a rušení jich od samých nejvyšších autorit církve i státu.