Vlastenský slovník historický/Husitská válka

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Husité	Husitská válka	Hustopeč

Údaje o textu
Titulek:	Husitská válka
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 214–225. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Husitské války

Husitská válka čili lépe husitské války slovou všecky ty rozličné boje, které od vyhození konšelů z oken radnice Novoměstské (30. čce 1419) až ku přijetí za krále Sigmunda, bratra Václava IV. (1436) podnikali Husité dílem proti Sigmundovi a jiným cizím nepřátelům, dílem i mezi sebou samými. Nesprávně nazývají se tím jmenem v širším smyslu všecky války náboženské, vedené v Čechách průběhem celého XV. století. Upálení Husovo spůsobilo veliké rozjitřeni v Čechách, které se obrátilo hned v násilí proti kněžím strany jemu protivné. Skoro všickni faráři Pražští byli od zbouřeného lidu vyhnáni z far a dosazeni v ně kněží strany Husovy; též mnozí páni vypověděli kněze Husovi protivné ze svých kolatur. Při tom staly se místy také hrubší výtržnosti, a jmenovitě biskupu Litomyšlskému, jakožto hlavnímu žalobníku proti Husovi, rozebrány jsou všecky statky jeho od okolních šlechticů. Král sám i královna těžce nesli odsouzení Husovo, které při nejmenším bylo sáhnutím na právo krále českého, poněvadž jen tomu náležela světská moc nad nim, nikoli králi Římskému. Všeobecná rozhořčenost proti konciliu došla výrazu na obecném sněmě v Praze, který mu poslal důtklivý list pro odsouzení Husa, k němuž 452 pánů a zemanů přitisklo pečeti své. A hned potom většina panstva a rytířstva vstoupila v jednotu, kterou se zavázali hájiti „svobodu kázání slova božího“ na statcích svých a nepřijímati žádného rozkazu od koncilia. Naproti tomu menší část panstva a rytířstva, mezi nimi však někteří mužové z nejpřednějších rodů, učinili jednotu, kterou se zavázali ve všem zachovati poslušnost obecné církvi a konciliu. Již tedy stály proti sobě dvě strany odporné, ale pokud král Václav byl živ, držel je na uzdě, tak že veřejný mír nebyl rušen. Když však sbor Kostnický konec učinil roztržce církevní sesazením dosavadních tří papežů a zvolením na jich místo Martina V., který došel všeobecného uznání, počal tento přísné vystupovati proti Čechům, a jmenovitě na krále Václava doléhati, aby zachoval poslušenství k církvi a nové kacířské učení v zemi své potlačil. V tom smyslu i král Sigmund bratru svému domlouval, ano mnohými hrozbami jej strašil, tak že král Václav, pamětliv toho, kterak Sigmund již jednou zbavil jej panství, uposlechl napomínání jeho, a změniv dosavadní chování své obrátil se proti novotám náboženským. I vydal r. 1419 rozkaz, aby faráři z Prahy a odjinud vyhnaní byli navráceni zase k farám svým. V Praze sice vykázány jsou přijímajícím pod oboji alespoň tři kostely; venku však, kdekoliv se rozdávalo jenom pod jednou, lid přestal choditi do kostelů a začal se shromažďovati ke hlučným službám božím na horách, jimž přezdíváno jmeny biblickými, jako Tábor, Oreb a jinak. Tam posluhovali jim kněží z kostelů vypovězení svátostí pod obojí spůsobou, a utvrzovali je v setrvání při nové víře. Dle příkladu toho počali též v Praze ti, kdož přijímali pod obojí, když tři kostely jim nestačily, konati hlučná procesí po ulicích. Hlavním pořadatelem jich byl kněz Jan, druhdy mnich premonstrácký v Želivě, nyní kazatel u Matky boží Sněžné na Novém městě. V té době byl král Václav nemálo polekán shlukem lidu, který jednoho dne obklopil jej na ulici blíž kostela sv. Apolinářiše, a v jehož jmenu dvořenín jeho Mikuláš z Husi přednesl mu prosbu, aby odevzdán byl větší počet kostelů přijímajícím pod obojí. Z takové opovážlivostí král se rozhněvav vypověděl Mikuláše z Husi z Prahy, a brzy na to osadil radu Novoměstskou jinými konšely, kteří jali se zmíněná procesí zapovídati a vůbec přísněji jednati proti stoupencům Husovým. Mikuláš z Husi pak odebral se do kraje Bechyňského, a tem spůsobil na den 22. července veliké shromáždění lidu, kterých sešlo se až ke 42.000, na hoře nazvané Tábor, kde celý den stráven byl kázáním, zpovídáním, podáváním svátosti pod obojí a jinými pobožnostmi, hlavně pak utvrzováním se v stálosti při „hájení pravdy křesťanské“. Shromáždění toto vzkázalo králi Václavovi, že všickni přítomní hotovi jsou smrt podstoupiti pro pravdu přijímání svátosti pod obojí spůsobou. Tím král nemálo byl polekán, ale za nedlouho vypukla bouřka z nenadání v Praze samé. Kněz Jan Želivský vedl dne 30. července proti výslovné zápovědi městského úřadu opět procesí ze svého kostela ku kostelu sv. Štěpána na Novém městě, který když před ním zavřen byl, vedral se do něho mocí. Na zpáteční cestě zastavilo se procesí u radnice Novoměstské, žádajíc na konšelích, aby propustili nějaké vězně zatknuté pro náboženské potržky. Ale na místě odpovědi hodil někdo z radnice kámen po knězi Janovi, nesoucím velebnou svátost. Tu vedením jednookého zemana Jana z Trocnova, příjmím Žižky, obořil se rozkacený lid na radnici, vypáčil vrata, vrazil do vnitř, vybil jizby, a popadna koho zastihl vyházel třináct osob úřadních okny na ulici, mezi nimi Nikláska podrychtáře a purkmistra Jana Podvinského. Ti od lidu na ulici stojícího chytáni jsou na oštěpy a dobíjeni. Král Václav, uslyšev zprávu o tom na svém hrádku Kundratickém, kde toho času přebýval, rozzlobil se tou měrou, že raněn jest mrtvicí. Nicméně dal se na oko uchlácholiti, když se mu vinníci pokořili, ale odkládal trest jenom do příchodu Sigmundova, jejž nyní snažně zval do Čech. Dříve však než se ho dočkal, zemřel mrtvicí podruhé raněn dne 16. srpna 1419. Jeho smrt byla znamením k vypuknutí dávno připraveného krutého boje, který po celých 17 let strašně zuřil v Čechách i v zemích okolních, znám jsa vůbec pod jmenem h-ské v-ky. My tuto průběh její toliko v stručném přehledu podáme, odkazujíce podrobnosti její k článkům speciálním. — Hned po smrti Václavově obce Pražské, nemajíce se koho báti, zbouřili se a oboříce se na kláštery a kostely, kde pod obojí podávati nechtěli, bořili je a mnichy a kněze bili a vyháněli, z čehož přišel strach na lidi majetné, zvláště Němce, kteří sebravše statky své pryč z města utíkati počali. Dědic koruny České po Václavovi byl bratr jeho Sigmund, a ten jmenoval ihned za vladařku na svém místě ovdovělou královnu Žofii, přidav jí k ruce pana Čeňka z Vartemberka. Ale Pražané Sigmunda za pána míti nechtěli, dávajíce mu vinu Husova upálení a nepřítelem Čechů jej nazývajíce. S nimi stejného smýšlení byli všickni přátelé nového učení. Poněvadž pak Vyšehrad a hrad Pražský byly v rukou Sigmundovýcb, byla Praha jako se dvou stran sevřena a v ustavičném nebezpečenství, pročež první potřebou se ukázalo, řečených hradů se zmocniti. K tomu však Pražané příliš byli slabi, i pozvali sobě na pomoc Husity venkovské. Ti až posud jako poutníci chodili za kazateli svými po polích a horách, s počátku neozbrojeni a toliko s holemi v rukou; když ale služebníci Sigmundovi i mnozí pánové čeští, kterým ty nové věci se nelíbily, překáželi jim, ba ukrutně je stíhati počali, tu přinuceni jsou též ozbrojovati se pro své obhájení, a když nic jiného neměli k obraně, cepů se chytali. Se zajatými Husity pak ukrutně strana královská nakládala, jmenovitě němečtí havíři Kutnohorští kupovali je, kněze za větší, laika za menší peníz, a živé do šachet je metali. Nejprvé mezi těmi poutníky a stranou Sigmundovou bojováno u Knína, kdežto pan Petr Konopišťský ze Šternberka brániti jim chtěl ubírati se do Prahy ke dni uloženému. A tu začali v bitvách užívati vozů, kteréžto umění potom od Žižky zdokonaleno jest. Na Křížkách mezi Benešovem a Prahou sebralo se těch poutníků okolo 40.000, kteří všickni do Prahy táhli. Takovou pomocí sesíleni jsouce Pražané pod Janem Žižkou udeřili na Malou Stranu, osazenou žoldnéři královskými, kteří před nimi na hrad ustoupili, při čemž část Malé Strany popelem lehla. Ale dalších prospěchů Pražané získati nemohli, pročež učinili příměří s královskými. Na to Žižka opustil Prahu a s lidem jej následujícím osadil Plzeň, odkud mnohé boje vedl s panem Bohuslavem ze Švamberka, služebníkem Sigmundovým. — Roku 1420 král Sigmund ve Vratislavi od 5. ledna do 8. dubna sněmoval s německými knížaty, zanášeje se přípravami k válce proti Čechům, a legát papežský, jenž byl s ním, vyhlásil 17. března kříž proti nim. Při té příležitosti dal tu Sigmund upáliti znamenitého kupce Pražského Jana Krásu, protože zastával přijímání pod obojí. Žižka dlouho v Plzni se neudržel, neboť většina měšťanů mu na odpor byla, pročež raději opustil město a táhl k hoře Tábor, aby se spojil s těmi, kteří ji byli osadili. Na té cestě porazil u Sudoměře mnohem četnější vojsko královské, sestávající ze samých v železo oděných jezdců, na hlavu, a šťastně se dostal na Tábor, odkudž pak oděnce tyto noční dobou ve Vožici přepadl a dobil. Z koňů i oděni ukořistěných sám si pak Žižka také jízdu zřídil. Tu jest na hoře Tábor založeno město a zřízena řádná vláda pod čtyřmi staršími, za jaké voleni jsou čtyři zemané: Mikuláš z Husi, Jan Žižka, Chval Řepický a Zbyněk z Buchova. Mezi tím po celé zemi dály se hrubé výtržnosti, jmenovitě bořením klášterů a kostelů a ničením v nich uměleckých ozdob a pokladů, čímž zmařeny nenahraditelně nesčíslné vzácné památky staročeského umění. Vandalismus takový příčil se velmi osobám vyšších stavů a lepšího vzdělání, které se až dosavad přidržovaly učená Husova, i není se čemu diviti, že napotom aristokratičtí živlové v národu s ošklivostí odvraceli se od lidu tak surového, jakým se osvědčovali Táboři. Ale s druhé strany nemenších ohavností dopouštělo se vojsko, s kterým Sigmund vtrhl do země. čítajíc na 150.000 branného lidu, nejvíce Němců a Uhrů, kudy táhlo všude přeukrutně řádilo. Obzvláště křižáci, jichž bylo veliké množství přitáhlo z říše do Čech na vybídnutí papežovo, kde jakého Čecha lapili, toho bez milosti upálili co kacíře. S tím vojskem Sigmund ku Praze přitrhnuv vjel 30. června do hradu Pražského. Mezi tím byl Žižka s Táborskými Pražanům na pomoc přitáhl a položil se na hoře Vítkově u Prahy, kdež se ohradil. Dne 14. července část vojska Sigmundova, asi 800 jezdců, přebrodivši se přes Vltavu pustila silný útok na opevněné postavení Žižkovo, i sveden jest krutý boj, v kterém vedle mužů i ženy táborské se súčastnily a sám Žižka na okamžení přišel v nebezpečenství; ale v čas dostavila se posila z města, a útočníci poraženi jsou na hlavu s velikou svou ztrátou. Na památku toho vítězství Čechové potom té hoře Žižkov přezděli, kteréžto jmeno zachovala podnes. Porážkou tou naplněno jest vojsko Sigmundovo takovou malomyslností, že se již nechtělo odvážiti dalšího boje s Čechy. Sigmund, aby alespoň něco pořídil, dal se na hradě Pražském za krále korunovati, a potom od Prahy odtrhl. Veliké vojsko Sigmundovo vyžadovalo nesmírný náklad, pročež on, aby si k penězům pomohl, jal rozdávati korunní klenoty a zastavovati pánům, kteří mu sloužili, statky korunní a klášterní, i jiné zboží duchovní, tak že časem svým největší část toho jmění dostala se v ruce šlechty. Pražané v ten čas těsně obklíčili Vyšehrad, nepouštějíce tam žádné potravy, čímž posádka jeho jest přinucena, učiniti s nimi úmluvu, kdyby jich Sigmund neosvobodil do jistého dne, že se jim chtí vzdáti. I přitrhl Sigmund sice podruhé ku Praze, ale poražen jest před Vyšehradem od Pražanů a spojených s nimi pánů husitských, načež posádka Vyšehradská vzdala se. Tu jest Vyšehrad od zuřivé luzy Pražské pobořen, tak že napotom dlouho pust zůstal. Nyní nejmocnější v království Českém byly obec Pražská a bratrstvo Táborské, a ty jaly se ihned podmaňovati všecky, jenž s nimi nedrželi, pány, rytíře i města, a s velikou ukrutností s přemoženými zacházeli, upalujíce je pohromadě v stodolách a kostelích, boříce kláštery a mnichy vraždíce. Tu poddávala se města Husitům, bojíce se jich ukrutností, až všecka skoro země v moci jejich byla; konečně i hrad Pražský vzdal se z nedostatku potravy. Vidouc to vítězství Husitův i Morava přistoupila k nim, a stavové na obecném sněme v Čáslavi (v červnu 1421) usnesli se o tak zvané čtyry artikule Pražské, jenž byly následující: 1) aby slovo boží svobodně mohlo býti kázáno; 2) aby smělo býti přijímáno pod obojí spůsobou; 3) aby kněží velikých statků neměli, a 4) zjevní hříchové aby stejně při každém byli trestáni. K těmto artikulům byl již dříve sám arcibiskup Konrad přistoupil a tak zjevně k Husitům se přidal. Dále usnešeno se na tom sněmě, aby Sigmund jakožto nepřítel národa Českého za krále přijat nebyl; pokud by pak nového krále nebylo v zemi, zvoleno jest dvacet osob za prozatímní vladaře v Čechách, v jichž počtu byli také čtyři přednější měšťané Pražští a z bratrstva Táborského Žižka. Za nového pána pak oblíbili sobě Čechové krále Polského Vladislava, k němuž vypravili poselství, korunu mu podávajíce; ten ale jim odepřel, načež obrátili se k velikému knížeti Litevskému Vitoldovi, nejmocnějšímu to panovníku ve východní Evropě. V tom čase byli do Čech vtrhli knížata Slezská k rozkazu Sigmundovu, zemi pleníce a lidem jazyky řezajíce a ruce i nohy usekávajíce, ale když sněm Čáslavský nařídil hotovost proti nim, podali se k míru a ze země ustoupili. Jednookého pak Žižku zastihlo to neštěstí, že při obléhání hradu Rabí vystřeleno mu jest i druhé oko; on však proto nepřestal voditi vojska a porážeti nepřátele. Okolo sv. Bartoloměje začalo se nové vojsko křížové z Němec sbírati blíž pomezí českého u Chebu, a brzo překročilo hranice království v počtu asi 200.000 mužů. Přítomno bylo v něm pět kurfirštů a množství jiných knížat německých, i oblehlo Žatec, a všude působilo veliké záhuby pálením a zabíjením lidí bezbranných. Ale měšťané Žatečtí a lid z okolí k nim zběhlý bránili se s velikým udatenstvím. Když pak křižáci poleževše čtrnáct dní před Žatcem uslyšeli, že od Slaného blíží se vojsko české se Žižkou v čele, netroufali si dočkati ho, nýbrž strachem poraženi dali se na zpáteční cestu ze země a rozešli se s hanbou. Mezi tím však Husité počali se mezi sebou nesnadniti, různice se všelijak v učení o víře, toliko v přijímání večeře Páně pod obojí spůsobou se srovnávajíce. Byloť tehdáž velice rozšířeno v národu čtení bible, a tu povstávali lidé, jenž písmo svaté rozličně vykládali, což mělo za následek tvoření se všelijakých sekt. Tak Pražané Staroměstští jináče, Novoměstští jináče a Táboři opět jináče věřili, ano vznikaly sekty výstřední a blouznivé, jako jmenovitě tak zváni Adamité, které Žižka násilím vyhubil. Jiný výstřední bludař byl kněz Táborský Martin Houska, řečený Loquis, který jest jat, na Roudnici k arcibiskupu Konradu dopraven a tam co kacíř upálen. Nové nebezpečenství nastalo zemi, když na podzim r. 1421 vtrhl Sigmund od Moravy nanovo do Čech s vojskem přes 90.000 mužů silným, a mezi jiným i Kutnou Horu obsadil. Proti němu obrátil se Žižka a porazil vojsko jeho několikráte, konečně u Německého Brodu (8. ledna 1422) tak rozhodně, že Sigmund u velikém spěchu z Čech utíkal. Toto vítězství Čechů mělo ten účinek, že konečně Vitold, veliký kníže Litevský, po delším se rozpakování odhodlal se přijmouti korunu českou, prozatím pak ustanovil synovce svého Sigmunda Korybuta Čechům za vladaře na svém místě. Dříve však, než tento do země přišel, udál se v Praze násilný převrat. Zpomenutý svrchu kněz Jan z Želiva, který se k učení táborskému klonil, usiloval o to všemi spůsoby, aby strana jeho ve městě vrch obdržela a vládu do svých rukou dostala. Konšelé Staroměstští, chtíce se ho zbaviti, pozvali ho jednoho dne na radnici, jakoby s ním o důležitou nějakou věc potaz vzíti chtěli, a kázali jej stíti (9. bř. 1422). Z toho zbouřil se obecný lid, jehož miláčkem byl kněz Jan, vedral se do radnice, zbil neb zjímal konšely, vytloukl pak byty kněží a mistrů strany mírnější, vydrancoval koleje a knihovny a spůsobil veliké škody. Pak zvoleni jsou noví konšelé na Starém i na Novém městě, pět konšelů předešlých sťato jest a přední mistři učení Pražského do vazby vzati. Tak dostala se Praha v moc výstřední strany mezi Husity. Zatím se byl Sigmund Korybut s několika tisíci dobrovolníků vypravil do Čech, a 16. května přijel s lidem svým do Prahy a uvázal se ve správu země. Ten, nakloniv se k mírnější straně mezi Pražany, sesadil s úřadu dosavadní radu a ustanovil nové konšely. Tu však přitáhli Táboři ku Praze svým přátelům na pomoc, i vrazili do města, ale nenalezše té podpory, které se nadáli, musili zase ustoupiti. Zbouření pak jejich přátel, kteří se stejnou dobou ve městě pozdvihli, udušeno jest snadno Sigmundem Korybutem, jenž na ten čas hrad Karlštein oblehaje na zprávu o těch událostech přikvapil do Prahy. Hlavní vinníci té bouře zaplatili nepodařilý svůj pokus smrtí na popravišti. Když však mezi tím podařilo se králi Sigmundovi nakloniti Vitolda ke své straně, ten najednou odřekna se svazku svého s Čechy povolal synovce svého Sigmunda Korybuta zase z Prahy. Ten, ač nerad, opustil tedy Prahu dne 24. pros. 1422, ale slíbil se vrátiti. V té době pánové, kteří se přidržovali strany pod obojí, čim dále tím více počali se přáteliti se stranou krále Sigmunda, i byli nakloněni podati se k slušnému narovnání; s nimi srovnávali se v smýšlení Pražané. Naproti tomu byli Táboři pevně odhodláni, nepřijímati pod žádnou výminkou Sigmunda za pána, a s nimi drželo mnoho jiných měst. Urovnavše některé rozmíšky, které byly mezi nimi vznikly, sjednotili se opět pod Žižkou, i vypukla zjevná válka mezi oběma stranami. Žižka zvítězil 27. dub. 1423 u Hořic a 24. srpna u Strachova, načež do Moravy vtrhl a odtud do Rakous, vítěze všude nad lidem Sigmundovým. Potom i do Uher pustil se až za Trnavu, ale tu sebralo se naň vojsko uherské, tak že musil nastoupiti zpáteční cestu. On však, jakkoli slep byl, tak uměl vozy své válečné šikovati, že nepřátelé nikde neměli k němu přístupu, a kdykoliv se o něj pokusili, vždycky s velikou škodou musili ustoupiti. Vrátiv se pak do Čech porazil pány u Skalice (4. led. 1424) a Pražany u Malešova (7. června), pustív na ně s vrchu vozy s kamením, které jim šik rozrazily. Na to Žižka opanoval Kutnou Horu a jiná města, která držela se stranou jemu odpornou. Ale o Plzeň nesměl se pokusiti, neboť v tom kraji byla moc pánů katolických příliš silná. Zatím se byl Sigmund Korybut dle slibu svého, proti vůli strýce svého Vitolda, vrátil do Čech, a Pražané i páni jejich strany přijali jej opět za vladaře zemského (29. června). Po té nové proměně vytáhl Žižka ze Žatce, kde posledně byl meškal, ku Praze a položil se u Libně. Tu však poselství k němu vypravené od knížete Sigmunda i od Pražanů, v jehož čele byl výmluvný kazatel Týnský, mladý mistr Jan z Rokycan, zjednalo konečný mír mezi stranami (13. září), a Žižka i páni a Pražané, jakož i Sigmund Korybut nastoupili společné tažení do Moravy, kteroužto zem byl král Sigmund odevzdal zeti svému Albrechtovi Rakouskému. Na té cestě roznemohl se Žižka při obležení hradu Přibislavi blíž hranic moravských, a zemřel v poli 7. říj. 1424. Pochován jest nejprvé v Hradci Králové, potom v Čáslavi. Po smrti Žižkově rozdělili se Táboři ve dvě bratrstva, z nichž jedno přijalo jmeno Sirotků, jakoby jim otec byl zemřel, a ti ve více věcech blížili se k mírnější straně Pražanů; druhé podrželo dosavadní jmeno. Ty obě strany nejprv mezi sebou se svadily, když se o města dělily; potom zase společně bojovaly s Pražany a pány s nimi spolčenými, kteří nepřestávali se domáhati smírného narovnání s králem Sigmundem. Opětná tato vnitřní válka skončena však jest mírem uzavřeným 18. říj. 1425 v ležení táborském před Vožicí. Na to Pražané, Táboři a Sirotci táhli opět společně do Moravy proti Albrechtu Rakouskému, odehnali jej od Třebíče, které dobýval, a vtrhli do samých Rakous, kde dobyli města Retče. Zde raněn jest na smrt nejvyšší hejtman táborský pan Bohuslav ze Švamberka, po němž začal první místo mezi vůdci táborskými zaujímati Prokop Holý čili Veliký, kněz ženatý z bohaté rodiny Pražské, nejznamenitější válečník ze školy Žižkovy. Jiný kněz Prokop, na rozdíl od něho nazván Prokop Menší čili Prokůpek, byl mezi čelnějšími vůdci sirotčími. Roku 1426 vtrhlo do Čech veliké vojsko Fridricha markrabí Míšenského a jiných knížat německých, více než 17.000 bojovníků silné, a vniklo až k Ústí nad Labem. Zde však setkalo se s vojskem českým v počtu jen asi 25.000 mužů, jemuž veleli Sigmund Korybut a Prokop Holý. Tu jest svedena bitva všech předešlých v těchto válkách krvavější, ve které utrpěli Němci hroznou porážku. Potom dále vedena jest válka s králem Sigmundem a jeho spojenci, a všude, jak v Čechách tak i na Moravě a v Rakousích, s rozhodným prospěchem Čechů. Toho času mírnější strana mezi mistry a kněžími Pražskými, jejíž hlavou byl mistr Jan Příbram, začala toužiti po smíření s církví Římskou, i dovedla si nakloniti také knížete Sigmunda Korybuta, který doufaje snad ze smíření toho dosáhnouti též nějakého prospěchu pro sebe, dal se v jednání s papežem Martinem V. a spolu v jakési úklady proti straně druhé, v jejímž čele stál mistr Jan Rokycana. Ale když věc před časem vyšla najevo, zbouřila se obec proti Sigmundovi (17. dub. 1427), kterýž jest jat a odvezen na hrad Valdštein. Také Příbram a přední jeho stoupenci jati jsou a z Prahy vypovězeni. Na to podnikli Táboři a Sirotci na pomstu veliké tažení do Němec přes půlnoční hranice zemské, a vtrhše do Lužice a odtud do Slezska dobyli a vypálili rozličná města, učinili veliké zádavy a vrátili se domů s hojnou kořistí. Avšak ještě téhož roku hrozilo Čechám nové nebezpečenství od křížového vojska německého, které v počtu 80.000 bojovníků valilo se k západním hranicím zemským. Vrchním velitelem jeho byl Fridrich markrabě Míšenský, a vedle četných knížat nacházel se při něm také kardinál Jindřich Winchesterský, legat papežský. V měsíci červenci přešlo vojsko přes hranice do kraje Plzeňského a jalo se oblehati město Stříbro. Proti veliké této moci sebrali Husité síly své pod Prokopem Holým, i nebylo jich více nežli 1500 jízdných a 16.000 mužů pěšího lidu. Jakmile však vojsko české přiblížilo se na tři míle ke Stříbru, pojato jest vojsko německé náramným strachem, i dalo se na kvapný útěk k Tachovu, odtud k lesu bavorskému a ze země ven. Čechové stihajíce křižáky pobili jich mnoho tisíc a zmocnili se všech zavazadel jejich. Potom vzali Tachov útokem a přinutili stranu katolickou v Plzeňsku, že musela žádat za příměří. Sotva odvráceno bylo toto nebezpečenství od země, pokusili se někteří stoupenci Korybutovi z panstva ve spolku s některými věrnými krále Sigmunda o překvapení Prahy a opanování jí pomocí svých přívrženců v městě. Dne 6. září vskočili do měst Pražských, i dostali se až na Staroměstské náměstí, ale tu jsou obstoupeni a bez mála všickni buď pobiti buď zjímáni. Na to pak kníže Sigmund Korybut propuštěn jest ze země. Ještě téhož roku Prokop Veliký učinil přes Moravu vpád do Uher, kdež poplenil celou krajinu až k Dunaji a vypálil předměstí Prešpurská, nenacházeje nikde odporu; potom r. 1428 do Slezska vtrhl, kdež zvítěziv u Nisy nad knížaty Slezskými přinutil je k úmluvám a mnohá místa lidem svým osadil. Též do Rakous a do Bavor činili Husité loupežné nájezdy a přinášeli domů hojnou kořist. V Čechách pak trvala válka s přívrženci krále Sigmunda dále. — Po ten celý čas, co boje tyto trvaly, nebylo v Čechách ani řádných úřadů zemských, aniž soudové byli držáni, tak že všecko právo hynulo a všecka bezpečnost majetku přestávala, a jediné různice jedněch proti druhým trvaly. Toho zželelo se konečně všem, kteří o dobro zemské stáli, a mezi samými Tábory počaly se ozývati hlasy rozvážlivějších a střízlivějších mužů, kterak žádoucno jest, když nelze opatřiti sobě odjinud krále, aby učiněn byl pokus o narovnání se Sigmundem, kdyby vyhověl žádostem Čechů v příčině náboženství. Sigmund ochoten byl smlouvati se s Čechy, i vypraveno jest v letě 1429 k němu do Prešpurka poselství, v němž byli náčelníci strany pod jednou i pod obojí, v čele těchto Prokop Holý. Ale král nechtěl se v nic pouštěti bez papeže a odkazoval Čechy na budoucí koncilium, které se mělo sejíti v Basileji; do té doby navrhoval Čechům dvouleté příměří. K tomu Čechové nepřistoupili, a vyjednávání zůstalo bez výsledku. V Praze povstaly tím časem nové různice, a to mezi Starým a Novým městem, hlavně za příčinou rozcházejícího se smýšlení náboženského, an Novoměstští klonili se k Táborům, kdežto Staroměstští tvořili mírnější stranu mezi Husity. Novoměstským přišel na pomoc hejtman sirotčí Velek Koudelník, i učinil útok na Staré město, při čemž stříleno z pušek a házeny ohnivé šípy sem i tam. Konečně však stalo se smíření jakés takés, jehož následkem Příbram a jeho stoupenci směli vrátiti se zase do města, slíbivše poslušenství Rokycanovi jakožto generálnímu vikáři, jmenovanému od arcibiskupa Konrada. A hned potom válečníci čeští, Táboři, Sirotci a Pražané pospolu, předsevzali nové tažení do Lužice pod Prokopem Velikým, a poplenivše a vypálivše velikou část země spůsobili všeobecný strach v těch krajinách. Roku 1431 vystrojeno jest v Němcích nové křižácké tažení proti Čechům, i bylo toho lidu více než 130.000, a byl při nich sám legat papežský a předseda nového koncilia Basilejského kardinál Julian, pak knížat a hrabat mnoho, i biskupů a arcibiskupů. To vojsko vtrhlo 1. srpna z Bavor do Čech a nejprvé udeřilo na Tachov, potom pak začalo ukrutně pleniti a loupiti krajinu pomezní až k Domažlicům. Mezi tím sebrali Čechové vojenskou sílu svou v počtu 50.000 pěších a 5000 jezdců, i táhli vstříc mocnému nepříteli. Sotva že o tom křižáci zvěděli, popadl je obyčejný již náhlý strach, tak že ihned v největším nepořádku dali se na útěk k lesu bavorskému. Čechové rychle za nimi chvátajíce dohonili je 14. srpna u Domažlic. Pro veliký spěch, s kterým křižáci utíkali, stela se zácpa vozů, z čehož pošel náramný zmatek, a tu Čechové mnoho tisíc jich pobili a velikou kořist nabrali. Jen děl padlo jim do rukou 300 a vozů 3000 s bohatým nákladem. Kardinál Julian přišel o všecka svá zavazadla, a též bulu papežskou, která kázala kříž proti Čechům, Husité ukořistili. Stejnou dobou odraženy jsou útoky s jiných stran na Čechy učiněné, totiž z Míšně a z Rakous, načež Táboři a Sirotci podnikli nový vpád do Uher, a učinili tam veliké zádavy. Když však nepohodli se o kořist a Prokop se svými od vojska se odtrhl, Sirotci od Uhrů je obklopivších velikou ztrátu utrpěli. Porážka Domažlická zatím odňala nepřátelům Čechů poslední naději, že by ještě je mohli pokořiti mocí, a kardinál Julian, uvázav se v řízení koncilia, zval Čechy již 15. října listem laskavým, aby vešli s ním v jednání. I v Čechách přes všeliká dobytá vítězství byla žádost pokoje téměř všeobecná, neboť byla země dlouhým trváním války velice vyhubena, role zůstávajíce často neosety nevydávaly úrody, obchody byly na mnoze zastaveny, řemesla hynula. Kořisti nasebrané v cizích zemích nemohly nahraditi těchto nedostatků, jimi plýtvali toliko vojínové, kteří již nebyli ani Čechové, nýbrž s veliké části sběř zdivočilá rozličných národů, která provozujíc válku co loupežné řemeslo byla zemi na velikou obtíž. K tomu přistoupila smrt arcibiskupa Konrada (24. prosince 1431), který byl až dosavad Husitům kněze světil, i bylo se obávati, kdyby místo jeho pro trvající roztržku s církví Římskou delší čas neobsazené zůstalo, že by z toho pošel nedostatek duchovenstva. Pročež nejenom páni a rytířstvo, na kterých od starodávna hlavně spočívalo zřízení zemské, kdežto nyní všecku moc v zemi osobovali sobě vůdcové válečných rot, nýbrž i všickni lidé střízlivějšího smýšlení přáli sobě ukončení války, a v těchto okolnostech zvací list koncilia Basilejského spůsobil velikou radost a naději v Čechách. Jen strana táborská odpírala mu ještě delší čas, konečně však na sněmě, v Praze v měsíci únoru 1432 odbývaném, stalo se jednosvorné usnešení, vypraviti posly do Chebu k sjezdu s posly od koncilia splnomocněnými, kdež stalo se 18. května dorozumění, že Čechům má volno býti zastávati mínění své před sborem Basilejským s plnou svobodou, a soudcem aby bylo písmo svaté, obyčeje prvotní církve a spisové svatých otců, pokud by se s písmem srovnávali. Jakkoli proto válka neustala, a jmenovitě Husité nové zhoubné zájezdy činili do Němec, nicméně na sněmě Kutnohorském poslední den měsíce srpna zvoleni jsou poslové, kteří se měli odebrati do Basileje ku konciliu. Poselstvo to skládalo se z nejvýtečnějších osob všech stavů, jak světských tak i duchovních, a v čele jeho byl sám Prokop Holý. Ve 300 koních vyjelo z Čech, a kudy se ubíralo, divili se všude lidu tomu tak hrdinského vzezření. Dne 4. ledna 1433 přijeli do Basileje, a tu jest s nimi od sboru jednáno o čtyry artikule Pražské po celé tři měsíce bez velikého prospěchu. Koncilium podávalo Čechům jen nepatrné ústupky týkající se přijímání pod obojí spůsobou, kterýchžto když poslové čeští o své újmě přijmouti nechtěli, vypraveni jsou spolu s nimi poslové koncilia do Čech, aby učinili o tom předložení sněmu českému. V čele poslů těch byl Filibert biskup Konstanský z Normandie. Avšak ani tímto poselstvím nedocíleno srozumění, nýbrž poselstvováno ještě vícekrát sem tam, a to bez výsledku, tak že na začátku roku 1434 vyjednávání jest přetrženo. Mezi tím časem zbraně nezahálely, jmenovitě část Táborů pod knězem Bedřichem ze Strážnice a Janem Pardusem z Horky učinila nový vpád do Uher, jiná pak jich část vedením Jana Čapka ze Sán pomáhala Polákům proti řádu německému v Prusích; v Čechách samých oblehli Husité Plzeň, chtíce dobytím jí zbaviti konečně stranu katolickou jejího nejdůležitějšího zbrojiště v zemi. Ale obležení toto nedařilo se, a jednak neprospěchem tím, jednak dlouhým zahálením před městem nedobytným hynula kázeň ve vojště táborském, které za příčinou veliké porážky, již svrchu zmíněný Pardus utrpěl v Bavořích, když tam pro shánění potravy vtrhl, zbouřilo se proti svým vůdcům, při čemž sám Prokop Holý těžce jest uražen a krvavě zraněn od výtržníků. Rozhněván opustil Prokop vojsko a odebral se do Prahy pod záminkou léčení. Různice této chopili se pánové strany podobojí co dobré příležitosti ku podvrácení moci bratrstev táborských. Především spůsobili v dorozumění s Prokopem samým usnešení sněmu (1. prosince 1433), kterýmž zřízena jest prozatímní vláda v zemi, v jejíž čelo postaven Aleš z Risenburka a přidána mu rada dvanácti osob ze stavů; v měsíci pak dubnu 1434 zřídila se jednota se schválením správce zemského Aleše, která si vytkla za úkol obnovení míru a řádu v zemi. K tomu konci spojili se pánové katoličtí s celou stranou mezi Husity, která chtěla přestati na výminkách od koncilia Čechům podávaných, a ke spolku tomu také přidalo se Staré město Pražské. Naproti té jednotě stála menši strana těch, kterým nedostačovaly ústupky koncilia, totiž Táboři, Sirotci a Pražané Novoměstští. Jednota veřejným vyhlášením vyzvala všecky stavy v zemi, aby se k ní přidali, vojskům pak táborským vydán rozkaz, aby se rozešli. Zároveň sbírala jednota vojsko u Kačiny blíž Kutné Hory, aby rozkazu tomu dodala důrazu. To bylo znamení k rozhodnému boji mezi stranama sobě protivnýma. Již dne 6. května přitáhlo vojsko panské ku Praze a pomocí Staroměstských dobylo Nového Města. Stěží jen vyvázl Prokop Holý, který na to smířiv se s vojskem táborským odtrhl od Plzně, a sebrav celou moc Táborů vytáhl do pole proti jednotě. Dne 30. května přišlo k bitvě u Lipan v polích mezi Kouřimí a Kolínem. Nejvyšším velitelem vojska panského byl Diviš Bořek z Miletína, který zdařilou lstí válečnou dobyl svrchovaného vítězství. Táboři líčeným útěkem nepřátel dali se vylákati z vozové hradby své, načež vpadla jim v bok lehká jízda pana Rožmberského, odtrhla je od vozů a vskočila do těchto. Vojsko panské pak v tom obrátilo a udeřilo na Tábory v nepořádek uvedené, i nastalo tu kruté vraždění. Táborů padlo v tom boji 13.000, mezi nimi Prokop Veliký, Prokůpek a jiní hejtmané nejudatnější. V zajetí upadlo jen 700 mužů, kterých veliká část dle nelidského obyčeje oněch dob upálena jest v stodolách. S malým počtem utekl se Jan Čapek ze Sán na Kolín, kdež potom jest oblehán. O té bitvě vzniklo napotom pořekadlo, že tu Čechové, kterých tolik spojených národů pokořiti nemohlo, zase jen od Čechů jsou přemoženi. Porážkou Lipanskou byla moc bratrstva táborského a sirotčího zlomena, a stavům zemským nepřekáželo odtud nic v obnovování zase starého řádu v zemi. Tu jest vyjednáváno jednak mezi stranami pod jednou a pod obojí, z kteréžto poslední skoro všecka města královská přidala se k jednotě stavovské; jednak mezi stavy českými a moravskými, a konečně uzavřeno také jednati se Sigmundem, který mezi tím se byl dal v Římě na císařství korunovati, a ustanoveno poselství k němu do Řezna. Brzy potom v Praze držána také synoda duchovenstva, na které učení strany pod obojí, obsažené v 19 článcích dle smyslu Jana Rokycany, došlo schválení také od veliké části kněží sirotčích. K narovnání mezi Čechy a císařem Sigmundem nepřišlo však ani v Řezně, ani na sněmě, který odbýván byl o sv. Havle v Praze, i odloženo do nového sjezdu v Brně. Mezi tím však Táboři, jakkoliv již nemohli držeti veřejné pole proti jednotě stavovské, nevzdali se ještě všeho odporu, nýbrž pod vůdci Bedřichem ze Strážnice a panem Janem Roháčem z Dubé setrvávali v malé válce, která s obou stran vedla se přepadáváním a dobýváním měst a hradů, a všelikým rušením veřejné bezpečnosti. Vyjednávání se sborem Basilejským nevedlo k žádnému konci ani na Brněnském sjezdu v letě 1435, ani na pozdějším v Bělehradě Uherském, a Čechové byli by opět další jednání přetrhli, kdyby jim císař Sigmund nebyl dal zápis, kterým, aby jen přijat od nich byl za krále, sám od své osoby svolil ke všem žádostem jejich ve věcech náboženství, o které ještě spor byl s konciliem, i zavázal se společně s Čechy pilně o to státi, aby arcibiskup od sněmu a duchovenstva zvolený byl stvrzen od papeže a všecky ostatní svobody schváleny, na žádný pak spůsob nepřekážeti Čechům a Moravanům ve skutečném užívání svobod těchto, buďtež potvrzeny neb nebuďtež. Jen tím zápisem císařovým dali se podobojí nakloniti k tomu, že svolili, aby položen byl sněm království do Jihlavy, kdež by se stalo konečné smíření Čechů s církví. Ale císař osvědčil tu nanovo, jak málo spolehati lze na jeho slovo, když poslům Basilejským, kteří nechtěli vejíti v žádné další jednání, pokud by zápis Čechům daný neodvolal, ústně slíbil, že se nebude vkládati do věcí náležejících k víře a církvi. To bylo tolik, že nebude zápisu svého držeti, pokud by se to konciliu vidělo býti proti právům církve; i učinil to Sigmund z nedočkavosti, aby již jenom přijat byl od Čechů za krále, obávaje se, aby opětným přetržením vyjednávání nebyla jeho naděje na trůn český na dobro zmařena. Takovým spůsobem oklamáni jsou Čechové, a smíření jejich s církví, k jakému konečně došlo, nemohlo míti žádného trvání. Sněm Jihlavský sešel se v červnu 1436, a poslové Basilejští, kteří se k němu dostavili, neměli žádného plnomocenství stvrditi Rokycanu, od Čechů za arcibiskupa zvoleného, v úřadě jeho. Opět rozhořčili se z toho stavové čeští, ale dali se upokojiti slovem císaře Sigmunda i také zetě jeho vévody Rakouského Albrechta, kteří slibovali jim zasaditi se o stvrzení Rokycany. Takž konečně přiznali se Čechové dne 5. července 1436 ku kompaktátům (v. t.), jak je koncilium bylo navrhlo, poslové Basilejští vyhlásili naproti tomu zrušení klatby naproti Čechům a uznání jich za věrné syny církve, i ohlášen zároveň obecný mír mezi Čechy a všemi druhými národy. Potom vydal císař Sigmund stavům českým majestát, čili list na stvrzení svobod zemských a nové úmluvy s nimi zavřené. Aleš z Risenburka složil tu v Jihlavě své prozatimní vladařství, a stavové přiznali se k Sigmundovi co ku králi svému, který dne 23. srpna vjel slavně do Prahy a uvázal se v království. Tím vzaly konec h. v., nikoli však náboženské rozmíšky v Čechách, které nepřestaly až teprv s politickým pádem národu.