Vlastenský slovník historický/Mniši žebraví

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Mnich	Mniši žebraví	Modestin

Údaje o textu
Titulek:	Mniši žebraví
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 525–526. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Žebravé řády

Mniši žebraví, k nimž počítají se františkáni, minorité, kapucíni, dominikani, karmelité, servité a jiní, vzali první počátek v XIII. stol. majíce za účel, aby nevyhledávajíce ani statků ani slávy světa přestávali na nejskrovnějších potřebách života a pouze horlivému rozšiřování viry slovem a skutkem se věnovali. Řehole tyto záhy dostaly se i do zemí českých (viz čl. Kláštery a čl. jednající o jednotlivých tuto vyčtených řádech) a působením svým ve správě duchovní tím spíše získali si přízeň obyvatelstva, an duchovenstvo světské, zhýralé a mravně pokažené, povinnosti své valně zanedbávalo. M. ž. tedy netoliko kázali, nýbrž i zpovídali a vůbec všecky skutky správy duchovní, křty, pohřby a t. d. vykonávali, ovšem za plat. Takového sáhání do jich pravomocnosti nechtěli jim farářové trpěti, jsouce tak skracováni ve svých příjmech, naproti čemuž jim m. vytýkali prostopášný jich život a nedbalost v úřadech. Z toho vzešly časté hádky a žaloby, které vznášeny jsou až na stolici papežskou. V té příčině ustanovil Bonifacius VIII., který spravoval církev za posledních let krále Václava II., aby m. ž. odváděli čtvrtou část příjmu svých z pohřbů místnímu duchovenstvu. Ale m. na to málo dbali, a jako dříve peníze, jež dostávali za odbývání církevních funkcí, pro sebe podržovali. Tu sobě světské duchovenstvo vymohlo na papeži zvláštní buli, kterou se mnichům zachovávání staršího rozkazu nařizovalo pod trestem kletby. Ale dominikani, menší bratří a augustiniani, kterých se ta věc hlavně týkala, učinili odvolání proti té bule. Než faráři, nechtějíce se ohlížeti na toto odvolání, umínili si vystoupiti proti řeholníkům krokem rozhodným. V neděli dne 24. čce 1334 svolali farářové a jiní správcové kostelů Pražských všecky osadníky své do dvou kostelů Staroměstských, totiž ku Panně Marii na Louži a k sv. Mikuláši, a tam ohlásivše obsah buly papežské oznamovali, kterak m. ž. zpírajíce se proti ní propadli kletbě církevní, kterou shasíce všecky svíčky při slavném zvonění ve jmenu stolice apoštolské nad řeholníky vyřkli, s dalším doložením, že též kletbě propadne každý, kdo by se nevystříhal všeho obcování s nimi. Zatím m. ž., zvěděvše co se proti nim chystalo, sebrali se s přáteli svými a množstvím lidu s uschovanou zbraní k týmž kostelům, a vtrhše do nich začali velikými hlasy odpírati kněžím, lajíce jim, že jsou svůdcové lidu a svůdcové duší, cizoložníci, opilci, kostkáři, a někteří z nich prodravše se skrz dav lidu trhali kněžím klatbu čtoucím písma z rukou. Tož strhl se veliký rozbroj v lidu, neb jedni zastávali faráře, jiní řeholníky, a to nejenom slovy, nýbrž ihned pěstmi, tasili bodáky a meče, i strhla se rvačka krvavá v kostelích, která vyvalila se i na ulici, kde jedni druhé honili a obě strany kamením po sobě házely. Tak skončil se ten den se zahanbením jedněch i druhých a se zmatkem v lidu. Ale tím neučiněn konec rozepři té, každou neděli kázali faráři proti mnichům a m. proti farářům, vyhlašujíce na sebe klatby vzájemné. Řeholníci utrpěli při tom velikou škodu popuzením části lidu proti sobě, tak že skutečně mnozí nechtěli s nimi obcovati aniž dávati jim almužny. Teprv o sv. Mikuláši toho roku přišly obě strany na přátelské rozsudí, od nichž vznešena celá věc znova na stolici papežskou. Prozatím rozhodl biskup Jan, aby mnichům nebylo bráněno kázati, ale aby se zdržovali od vykonávání takových obřadů, které ku příjmům kněžským náležejí, a tak světským duchovním neškodili. Až dosuď mívali m. řádů žebravých dovoleno kázati v neděli též v hlavním chrámě Pražském sv. Víta, po tomto však příběhu biskup jim to zapověděl.