Vlastenský slovník historický/Kacířství

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Kabátník	Kacířství	Kadaň

Údaje o textu
Titulek:	Kacířství
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 305–307. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hereze

Kacířství. Slovo kacíř, pocházející od sekty Katarů (řec. tolik co čistí) a znamenající člověka od učení obecné církve se uchylujícího, bylo v středověku nadávkou nejpotupnější, pročež staří Čechové tak rozhodně je od sebe zamítali a proti němu se zpouzeli. Do Čech nalezla přístupu rozličná učení kacířská již dvě stě let před vystoupením Husa, i šířila se dosti značně, jakkoliv o tom domácí zprávy jsou jen velmi sporé. Svědectví o tom vydává bula papeže Innocentia IV., kterou 19. srp. 1244 vydal k arcibiskupům, biskupům a jiným prelátům uherským, a v nížto žaloval, že v zemích českých kacířská nepravost takové nabyla síly, že popuzuje již k boji proti matce církvi netoliko lid obecný, ale i velmože a pány, a v té nešlechetnosti že volila sobě jakéhosi arcikacíře i za papeže, a měla ho i s učeníky jeho u velikém množství v úctě, jedem jeho učení se napájejíc; pročež, aby duchamorný neduh ten nezmáhal se dále, vynesl klatbu na toho arcikacíře, kterého Čechové nazývali papežem, a na učeníky jeho i na přívržence a ochránce obojího pohlaví, a přikazoval prelátům uherským netoliko rozhlásiti ji, ale přičiniti se také pomocí krále svého, aby kacířové ti skutečně potrestáni byli. A r. 1257 král Přemysl Otakar II. přinucena se viděl žádati papeže Alexandra II. o pomoc proti kacířům v zemi své, kterou papež udělil mu tím, že jmenoval dva minority Brněnské, Bartoloměje a Lamberta Němce, za první nám dle jmena známé inkvisitory v Čechách. Jakého spůsobu kacíři tuto míněni byli, z ničeho nevysvitá, avšak domnění Palackého s dobrým důvodem k tomu se nese, že se tu vyrozumívají Valdenští, toho času silně po Evropě rozšíření, s nimiž Čechové i v pozdější době mnoho se stýkali. Mezi žalobami pak, jimiž kanovník Vyšehradský Fridrich ze Šumburka stíhal u papeže Jana XXII. posledního biskupa Pražského Jana z Dražic (1301—43), byla jedna z hlavních, že podporoval k. v Čechách. Teprv prý k opětovanému doléhání krále Jana dal jisté osoby z k. nařknuté postaviti před inkvisitory, z nichž čtrnáct bylo za zjevné kacíře uznáno a světským úřadům ku potrestání odevzdáno, mezi nimiž byl jeden, Richard lékař, jenž i kacířskou knihu byl sepsal. Biskup však a úřadníci jeho zjevným násilím zmocnili se lidí těchto a propustili je na svobodu, k veliké prý krále Jana nevoli a hlasitému obyvatelstva Pražského reptání, které aspoň toho lékaře upálena míti chtělo. Ba což více, on i zbavil inkvisitory úřadu jejich, a tak prý zjednal k. v Čechách úplnou svobodu. Zprávu o tom, ač zveličenou, podávají též Hájek a Dubravius, dle kterých oněch čtrnáct kacířů skutečně bylo upáleno. V té věci však souvěký svědek Fridrich z Šumburka ovšem více viry zasluhuje. K bližšímu naznačení kacířů těch uvádí žalobný spis řečeného kanovníka, že pokládají přísahu za hřích, že se zpovídají též osobám světským a připouštějí druhý křest, že nevěří v zmrtvých vstání a v jednotu bytosti božské, že Kristovi přičítají tělo ne lidské, nýbrž přeludné, a věří v nastávající panování ďáblovo (Luciferum regnaturum). Jest prý jich takové množství, že mají svého arcibiskupa a sedm biskupů, z nichž každému 300 těch kacířů jest podřízeno. K slyšení kázaní svých biskupů scházejí prý se nočního času v jeskyních, kde potom shasivše světla ohavné neplechy páší. Co na těchto žalobách bylo pravdy a co zveličujícího přídavku, na ten čas rozhodnouti nelze. Že asi mnoho bylo nadsazováno, vysvitá již z toho, že biskup Jan, muž vysoce vzdělaný, nazýval těch čtrnáct kacířů, které na svobodu propustil, dobrými lidmi (bonos viros); i dovedl se biskup ze vší viny jemu přičítané dokonale vyvésti. I v těchto kacířích spatřuje Palacký Valdenské. Že pak se nepodařilo vykořeniti v Čechách toto k. během XIV. století, o tom svědčí horlení arcibiskupů proti němu na synodách, i přísný mandát Karla IV., vydaný 18. září 1376. Zde třeba zmíniti se též o Miličovi z Kroměříže, který, byv u papeže obžalován z nepravého učení, dvakráte se k němu dostavil, aby se ospravedlnil. Z toho však nenásleduje, že by Milič byl k valdenskému učení lnul, on zajisté nacházel dostatečných podnětů k svému učení sám v sobě. Patrně však byl jejich stoupencem kněz Mikuláš z Velenovic, příjmím Abraham, r. 1408 kazatel u sv. Ducha v Praze, který pro učení, že i laikům přísluší svoboda kázati slovo boží, uvězněn byv při výslechu zdráhal se přisáhati na evangelium a krucifix, a pouze živého Boha se dovolával. Jan Hus ujímal se ho v té věci, začež naň zuřivě se obořil vikář arcibiskupův doktor Kbel. Stejným časem nastalo odsuzování učení Viklefova, pálení knih jeho a odsuzování jeho stoupenců, z nichž dva nejpřednější, Jan Hus a Jeronym Pražský, upáleni jsou v Kostnici. Po jich smrti spíláno kacířů všem přívržencům kalicha, dokud nenastalo smíření s konciliem Basilejským prostřednictvím kompaktat. Když pak pozdější papežové kompaktata zavrhovali, opět v obyčej vešlo nazývati kacíři všecky přijímající pod obojí, proti čemuž však tito, i sám král Jiří, slavně se ohražovali. Jakkoli však utrakvisté, i pokročilejší, název kacířů od sebe odmítali, nicméně sami pod tím jmenem krutě stíhali sekty výstřední, usilujíce o jich vyhlazení a přívržence jejich upalujíce, rovněž tak, jak činili katolíci jim. Poněvadž pak veliká většina Čechů přiznávala se k víře pod obojí, tož slova Čech a kacíř takořka jsou stotožňována, jmenovitě pak po bitvě Bělohorské česká kniha jmína již sama sebou za kacířskou, čímž vysvětluje se, že při hubení knih „kacířských“ zmařeno tolik i nezávadných knih českých na velikou škodu literatury. Že pak se slovem kacíř spojován soujem vší ohavnosti a nepravosti, tím vysvětluje se i ten úkaz, že, kdykoli hlásán kříž proti Čechům, z půl Evropy hrnuli se bojovníci pod jeho praporce.