Ottův slovník naučný/Praha
| Ottův slovník naučný | ||
| Práh | Praha | Prahlitz |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Praha |
| Autor: | Jan Srb, Josef Teige, Ludvík Tošner, Josef Vlk,[red 1] Václav Vladivoj Tomek, František Oldřich Vaněk, Jaromír Čelakovský, redakce |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 397–529. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Praha |
|
Praha (něm. Prag, lat. a ital. Praga, rus. Прага, franc. a angl. Prague), král. hl. město král. Českého, co do lidnatosti třetí město Rakousko-Uherska a druhé v předlitavské jeho polovici, leží na 50° 5′ 19″ s. š. a 14° 25′ 17″ v. d. Gr. (hvězdárna v Klementině) po obou březích hlavní vodní žíly České země, Vltavy, odtud splavněné, téměř právě uprostřed Čech, od jejichž krajních bodů jest kromě severního skoro stejně vzdálena, totiž od nejvýchodnějšího 1762/3 km, od nejjižnějšího 172 km, od nejzápadnějšího 171 km, kdežto k nejsevernějšímu jejich cípu blíží se na 110 km. Již tato zeměpisná poloha P-hy v samém srdci Čech a na velepříznivém místě vodní jejich sítě předurčuje ji za metropoli českou a vystihuje již předem vysoký její význam dějinný, kulturní i hospodářský.
Krásná jest poloha města. Vltava činí zde ostrý záhyb k východu a na jejích březích prostírají se půvabné kotlinky, obklopené malebnými návršími. V těchto kotlinách, na návrších je obklopujících i po jejich svazích a úbočích rozkládá P. s řadou předměstských obcí tu souvisle, tu odděleně nepřehlednou spoustu domův, uprostřed nichž vine se Vltava jako široká stříbrná stuha. Nad toto moře střech vyčnívají věže a vížky přečetné, rozmanité a nejrůznějších tvarův i ozdob, které dodávají městu vzhledu obzvlášť typického, vystiženého názvem P. »stověžatá«.
Žádné veliké město vnitrozemské neskýtá tolik skvostných rozhledů jako P. Proto již Aeneas Sylvius nazval ji »perlou měst« a Goethe o ní pravil, že jest v koruně měst nejdrahocenějším kamenem. Alex. Humboldt klade P-hu co do krásy na čtvrté místo mezi městy evropskými a na první z měst vnitrozemských. Viollet-le-Duc, znamenitý franc. architekt a výtečný znalec evropských památek stavebních, praví nadšeně: »P. jest město krásné, nádherně stavěné, rázu dosud namnoze středověkého, korunované akropolí, jež budí dojem velikolepého gotického hradu. Stavební památky pražské skví se svojí obsažností a zvláštním rázem aristokratickým, který však nijak není na ujmu malebnosti.« Také William Ritter, vynikající kritik a aesthetik franc., píše o Praze: »Na celém povrchu zemském není rozevřena nádhernější kniha historie a architektury.« A v podobném smysle velebí P-hu i slavný dánský kritik G. Brandes.
Vzácnou okrasou P-hy a nádherným doplňkem jejích přírodních půvabů jest Vltava, hlavní tepna království Českého, která mocně tu se rozšiřujíc a tvoříc četné ostrovy, dodává obrazu metropole české čarovné malebnosti. Šířka její jest při vstupu do města u Vyšehradu-Podolí jen 161 m, avšak již mezi Žofínem a Židovským ostrovem dosahuje 460 m a pod viaduktem Státní dráhy v Karlíně měří přes ostrovy 583 m. Průměrná hloubka její jest 2·75 m, spád pak má nepatrný, tak že vlny její plynou většinou v majestátním klidu. V oblasti P-hy Vltava vytvořuje tyto ostrovy: Židovský, Žofínský, Střelecký, Kampu, Primátorský, Korunní, Štvanici, Jerusalémský, Papírnický, Rohanský, Libeňský a Holešovický. Jezy jsou posud tyto: Šítkovský, Petržilkovský, Staroměstský, Novoměstský a Helmovský. U nábřeží Palackého jest přístav pro parníky vzhůru plující a sloužící po výtce dopravě osob, kdežto po vodě dolů provozuje se z P-hy čilá plavba nákladní, jíž slouží obchodní a ochranný přístav s překladištěm v Holešovicích a přístav pro nákladní lodi v Libni, osobní parníky pak pro tento směr říční dopravy mají přístaviště na Štvanici. Řečiště Vltavino regulováno jest v Praze nákladnou stavbou nábřeží, jež posud není ukončena. Spojení mezi oběma břehy vltavskými zprostředkují mosty, o nichž viz níže. Mimo to užívá se dosud celé řady přívozů, jako: z Vyšehradu do Podolí a na Smíchov, u Občanské plovárny, na Maninách a v Holešovicích u Pelce a Tyrolky. Vltava přijímá na území pražském i některé přítoky, avšak na rozdíl od svého toku ani důležité, ani krásné. To platí zvláště o potoku Botiči, který valně znečištěn vlévá se do Vltavy pod Vyšehradem, a o potoku Rokytnici nebo Rokytce, která vlévá se do Vltavy v Libni jako mělké koryto, odvádějící do řeky odpadky z četných vesnic a závodů průmyslových na ní ležících. Mimo to na pravém břehu vtéká do Vltavy v Podskalí proslulý pramen Svatováclavský a na levém potok Brusnice nebo Bruska, protékající Jelením příkopem a vlévající se zvláštní stokou do Vltavy. Mezi pražské vodstvo dlužno z části počítati i Šárecký potok, jehož větší čásť vody odvádí se umělým ramenem založeným od Rudolfa II. z rybníka u Liboce do Vltavy k Císařskému mlýnu, zásobujíc vodou Pražský hrad.
P. rozdělena jest na 8 částí čili čtvrtí, jež se označují římskými číslicemi: Staré město I, Nové město II, Malá strana III, Hradčany IV, Josefov V, Vyšehrad VI, Holešovice-Bubny VII, Libeň VIII, jež zaujímají plochu asi 201/2 km2, připočteme-li pak k tomu i předměstí a okolní obce, které snad v nedaleké budoucnosti splynou s ní v jediné velkoměsto, jemuž již předem přikládá se jméno Velká Praha, rozloha její vzrůstá na 70·59 km2. Půda, na které P. se rozkládá, má povrch nerovný a rozmanitě vytvářený, což právě přispívá k její malebnosti. Průměrná nadmořská výška města činí 186 m, avšak jednotlivé jeho body jeví v té příčině značné rozdíly. Tak na pravém břehu leží povrch Vltavy nad jezem Staroměstským 183 m n. m., normál řeky u Šítkovských mlýnů 184 m, konec Poříče 186 m, nádraží Státní dráhy 191 m, pata Prašné brány 192 m, Museum 208 m, počátek Žitné ulice 222 m, bývalá radnice vyšehradská 191 m, brána vyšehradské pevnosti 221 m a Karlov 232 m n. m., na břehu levém Valdštýnský palác 189 m, kostel milosrdných sester 219 m, Petřín 322 m, Bruská brána 232 m, hrad Pražský 256 m a Strahov 287 m n. m. Stoupá tudíž P. z pobřežní kotloviny po obou stranách řeky tu náhle, tu povlovně, rozestírajíc své části a svá předměstí po okolních pahorcích a návrších, jež jsou: Zámecký vrch nebo Hradčany, Sion nebo Strahovský vrch, Petřín a Letná na straně západní, Vyšehrad, Slovanský vrch, Větrov, Karlov a Žižkov na straně východní. Na levém břehu vltavském zdvíhá se povrch s počátku mírně a pak ostře k Petřínu, Sionu a Zámeckému vrchu, kdežto Letenská pláň spadá k j. příkře skoro až k Vltavě, přecházejíc na v. znenáhla v nízké pobřeží, na kterém rozkládají se Holešovice. Na břehu pravém půda stoupá k v. mírně v náhorní rovinu přervanou Žižkovem, na jv. pak silněji ke Karlovu a Větrovu, který jest oddělen od Vyšehradu hlubokým údolím Botiče. Na v. od Vltavy hraničí P. s obcemi Podolím-Dvorci, Nuslemi-Pankrácem, Vysočany, Prosekem, Trojí a s předměstími Vinohrady, Žižkovem a Karlínem, kdežto na z. od řeky s Bubenčem, Dejvicemi, Střešovicemi, Břevnovem a s předměstím Smíchovem. Pravidelné pevnostní hradby ze XVII. stol., P-hu do nedávna svírající, jsou zbořeny až na malé zbytky na levém břehu Vltavy a na Vyšehradě. Z jejich bran pak stojí dosud jen 3 brány vyšehradské a Bruska nebo Písecká brána.
Zevnější obraz a vzhled jednotlivých čtvrtí pražských přes uniformující snahy naší doby má dosud rysy a barvy rozmanité, typické a osobité. Tak nejpamátnější čásť královského města, vznešené Hradčany, mocně na pozorovatele působí majestátním dojmem opuštěného sídla královského. Nádherná kathedrála a rozlehlé paláce velmožů světských i duchovních zvyšují velebu staroslavného sídla. Pod nimi prostírá se Malá strana jako podhradí s ulicemi klidnými, starobylými domy šlechtickými a nejvyššími zemskými úřady občanskými i vojenskými. Naproti tomu úzké a klikaté ulice Starého města s vysokými domy měšťanskými, vybíhající z veliké části na jediné jeho skutečné náměstí se starožitnou radnicí, oživené čilým ruchem a poseté nejrozmanitějšími obchody, zdobené bohatými stavbami chrámů, škol a úřadů, připomínají rázem svým veliká města středověku. Obklopený jím Josefov neboli Židovské město assanačními pracemi posledních let pozbývá úplně svojí charakteristické tvářnosti a mění se ze starodávného pražského ghetta v elegantní čásť města. Velkoměstské jádro moderní P-hy přesunuje se ze Starého města víc a více na Nové město, které má úplně vzhled novověkého velkoměsta se širokými třídami, prostornými náměstími i sady a výstavnými stavbami veřejnými i soukromými. K němu připojuje se na j. nejchudší a nejskromnější pražská čtvrť, Vyšehrad, jehož kdysi slavný stoličný hrad knížat českých osaměl a zpustl. Hradby ze XVII. a XVIII. stol. učinily z něho střízlivou citadellu a zmodernisování jeho dovršuje se prokopáním tunnelu z Vyšehradu do Podolí. Nejmladší části P-hy, Holešovice-Bubny a Libeň, ležící po obou březích Vltavy na sev. a sev.-vých. konci města, jsou čtvrti tovární a dělnické, rázu venkoncem moderního. red.
1. Teplota. Střední roč. teplota je v Praze 9·2° C, a to na jaře 8·8°, v létě 19·0°, na podzim 9·5° a v zimě 0·6°. Nejteplejší měsíc jest červenec, neboť vykazuje střední teplotu 19·6°, pak následuje srpen (19·2°), červen (18·1°), září (15·2°), květen (14·0°), říjen (9·8°), duben (9·1°), listopad (3·5°), březen (3·2°), únor (0·0°), prosinec (−0·4°) a konečně leden s nejnižší teplotou −1·4°. Nejníže klesne teploměr as na −22 až −25° C a nejvíce stoupne až na 38° C ve stínu.
2. Tlak vzduchu. Pro P-hu činí střední roční výška tlakoměrného sloupce 743·6 mm, a to nejvíce v led. (745·3 mm), nejméně v dub. (742·0 mm), kterýžto měsíc vyznamenává se také největšími změnami v povětrnosti. Náhlé a značné změny tlaku vzduchu znamenati jest nejvíce v zimě a z jara, hlavně následkem různých větrů, v létě pak jakožto známku blížící se bouře. Nejméně odchylek v tlaku vzduchu vykazují měsíce podzimní.
3. Vlhkost vzduchu. Tato, jsouc měřena podle toho, jak je vzduch vodními parami nasycen, činí průměrem ročně 74·4%, nejvíce v zimě, 83·9%, nejméně v létě, 65·0%.
4. Větry. Co se týče směru větrů, jest tento nejčastěji směrem od západu a jihozápadu. Nejméně vane v Praze větrů od východu a jihovýchodu. Podotknouti sluší, že v létě větry severní přinášejí ochlazení a větry východní jasné a stálé počasí. V zimě opět vanoucí větry jižní způsobují oteplení. Nejsilnější mrazy bývají při větrech severovýchodních nebo východních. Západní a jihozápadní větry mají v zápětí hojné srážky, jihozápadní v létě bouřky.
5. Srážky. Výška vody, jež průměrem za rok spadne ať ve způsobě deště, sněhu nebo krup, činí 436 mm a rozděluje se na jednotlivé měsíce takto: v lednu spadne prům. 21, v ún. 21, v břez. 26, v dub. 31, v květ. 49, v čnu 66, v čci 55, v srpnu 53, v září 34, v říj. 29, v list. 28 a v pros. 23 mm.
Celková rozloha P-hy měří 2059 ha. Podle velikosti plochy jednotlivé části města řadí se za sebou takto:
| m2 | čili % celkové plochy | |||
| Libeň | .. | 6,771.844·0 | .. | 32·89 |
| Holešovice-Bubny | .. | 5,380.852·8 | .. | 26·13 |
| Nové město | .. | 3,465.345·9 | .. | 16·83 |
| Staré město | .. | 1,423.553·5 | .. | 6·92 |
| Malá strana | .. | 1,168.053·4 | .. | 5·67 |
| Fortif. obvod | .. | 977.725·4 | .. | 4·75 |
| Hradčany | .. | 852.530·1 | .. | 4·14 |
| Vyšehrad | .. | 457.044·0 | .. | 2·22 |
| Josefov | .. | 92.984·5 | .. | 0·45 |
| P. | .. | 20,589.933·6 | .. | 100·00 |
| Z veškeré plochy připadalo plochy zastavěné | ||||
| (stavení i s dvory) na | ||||
| m2 | čili % | |||
| Nové město | .. | 1,333.403·4 | .. | 33·86 |
| Staré město | .. | 650.347·4 | .. | 16·51 |
| Holešovice-Bubny | .. | 619.185·9 | .. | 15·73 |
| Libeň | .. | 442.520·0 | .. | 11·25 |
| Malou stranu | .. | 405.980·3 | .. | 10·31 |
| Hradčany | .. | 229.618·9 | .. | 5·83 |
| Fortif. obvod | .. | 129.901·1 | .. | 3·30 |
| Vyšehrad | .. | 64.215·6 | .. | 1·62 |
| Josefov | .. | 62.745·2 | .. | 1·60 |
| "na P-hu | .. | 3,937.917·8 | .. | 100·00 |
Zcela jiné pořadí však vznikne, srovnáme-li zastavěnou plochu jednotlivých částí města s jejich plochou veškerou. Z celkové plochy jedné každé části města tvořila totiž plocha zastavěná: v Josefově 67·47%, na Starém městě 45·69%, na Novém městě 38·48%, na Malé straně 34·76%, na Hradčanech 26·93%, na Vyšehradě 14·05%, ve fortif. obv. 13·29%, v Holešovicích-Bubnech 11·51%, v Libni 6·53%; v celé Praze 19·12%. Sb.
Hrad královský. Královský hrad rozkládá se na hoře, ohraničené na jihu svahem malostranským, na severu údolím potoka Brusnice a na východě klínem k Vltavě vybíhajícím, který na straně západní souvisí s vyvýšeninou od Bílé Hory ku Praze se táhnoucí. Vedou pak do něho dvě hlavní cesty, Nové a Staré zámecké schody. Na západě bývala dříve cesta buď strmá, kde jsou schody radnické v pravo při domě č. p. 171-IV. (dosud zde brána s letopočtem 1729), aneb z Nerudovy ulice úvozem v levo při témže domě, méně příkrá. Nynější cesta k hradu upravena měla býti již r. 1638 na rozkaz Ferdinanda III. (přes zahrádky domků č. p. 222—226), avšak stala se skutkem až r. 1663 vedením stavitele Santina de Bossi. Při parapetní zdi stávaly zde krámky, které před r. 1723 byly zrušeny. Sochu sv. Jana Nep. zhotovil r. 1709 Frant. Sant. Aichel. Pro pěší zřízeny jsou schody z uličky Thunovské. Staré schody na straně východní počínají se dole při domě č. p. 148, a to na pravo jde cesta vozová, na levo schody o 98 stupních. Zahrada oběma obemknutá zove se vinice svatováclavská (hr. Štěpán Vilém Kinský daroval ji r. 1750 kapitole sv.-Vítské, ta však r. 1787 prodala ji za 1615 zl. rýn.). Novější jest konečně cesta ze severu přes Prašný most (nyní již od časů Marie Terezie násep).
Zdá se, že již v době nejstarší celkem hrad zaujímal rozlohu nynější, která jest dána přirozenými podmínkami. Jen na straně západní, kde není přirozené hranice, vykopán byl příkop 24 m široký a 30 m hluboký, přes nějž z nynějšího Hradčanského náměstí vedl most asi tu, kde i nyní jest hlavní vchod do zámku. Nejstarší hradby byly asi jen dřevěné, okolo r. 1050 však kníže Břetislav I. dal přestavěti hradby, pocházející snad z doby Boleslavů. Máme dále zprávu, že r. 1135 hrad obnoven byl podle vzoru měst latinských. Snad tehda vystavěny byly také pevné věže hradební, o kterých se později mluví. Po pravé straně od kostela sv. Víta stál dvůr čili palác knížecí, o kterém jen víme, že míval s počátku jen jedno patro s pavlanem ke kostelu. Velikou přestavbu podnikl Přemysl II., z jehož hradeb a bašt zachovalo se něco na straně severní. Byly tak zařízeny, že se kolem do kola od jedné věže ke druhé mohlo přejíti po kryté chodbě. Příchod se strany západní opevněn byl tím, že před starým, nově vyzděným příkopem zřízeny ještě dva příkopy jeden menší vyzděný a druhý větší nevyzděný, mezi nimiž povstalo několik domků. Před branou východní (menší) zřízen byl tehda (kolem roku 1278) také příkop. Přes všechny vedly dřevěné mosty. Úpatí jižní hájeno bylo dvojí zdí, vystavěnou za Václava I. v čas strachu před Tatary. I palác královský byl asi r. 1252 rozšířen přistavěním západního křídla (snad Dalimilův Rajský dvůr), ale vyhořel r. 1303 a zůstal dlouho neobnoven, až jej Karel IV. dal přestavěti (od r. 1333), a to od základů nově podle vzoru Louvru v Paříži velikým nákladem. Ve stavení tom byl nejen byt královský, ale i místnosti soudu zemského a jiných nejv. úřadů; velikou čásť zaujímal (snad v přízemí) »veliký palác« (síň), kde konaly se větší shromáždění, sněmy atd. Vedle byla kaple P. Marie. Hlavní vchod byl na straně západní, kde zasedával Karel často sám na soudě v rozepřích chudiny; druhá vrata byla na náměstí sv.-Jirském. Mnoho utrpěl hrad drancováním r. 1420 a 1421 i obnovil Sigmund r. 1436 velikou síň. Přes to v pozdějších dobách králové raději sídlili v Králově dvoře na Starém městě, až teprve Vladislav II. r. 1484 odhodlal se sem vrátiti. Proto podnikl nákladnou opravu veškerého hradu, jmenovitě křídla východního, vedením mistra Beneše Rieda. Dokonána byla r. 1502 k obdivu vrstevníků. Hrozná škoda stala se zde dne 2. čna 1541, kdy po dřevěné chodbě hradební při baště Stankově přešel sem oheň z Malé strany, zapálil krov kostela sv. Víta a odtud se rozšířil na všechny strany. Cíněný krov křídla Vladislavského vyhořel a poškodil klenbu síně a shořel i palác starý a pokoje královniny. Uměnímilovný Ferdinand I. podnikl ihned s pomocí zemskou novou obnovu vedením Bonifáce Wohlgemuta (síň soudu zemského skončena r. 1563), po kterém stavěli zde Jan Lucchese, Oldřich Augustalis de Sala a Ondřej Avostali de Pambio, kteří měli k ruce malíře Dominika Pozzo, zámečníka Matěje Handschuha, truhláře Jana Sauerlocha. Za Rudolfa II. podnikli nové stavby Antonio Valenti a Jan Gargiolli (1586), který r. 1591 jmenován byl cís. stavitelem. Malby obstarával Geminger a práci sochařskou Antonio Procho (1588), truhlářskou mistr Bernart (1597). Ke konci století přidružili se k nim cís. stavitelé Horatius de Fontana a Martin de Gambarinis, truhlář Konrad Engler, malíř Jan Friedeman de Fries. R. 1601 založen španělský sál a z r. 1614 pochází portál, který uzavírá první dvůr, stavěný Vinc. Scamozzim nákladem 20.000 kop m. R. 1623 hrabě Ferdinand z Nagrolu počal hrad opevňovati a Ferdinand III. chtěl podle plánů Dionysia Miserona z Lisonu přestavěti celý hrad, což válka přerušila. R. 1756 počata poslední přestavba hradu. Stavení u příkopu západního byla stržena a jejich městiště zabráno k prvnímu nádvoří hradskému Plány vyhotovil c. k. inž. Mikuláš de Bacassy a prováděli je Anselmo Lurago, Antonín Kunz a Antonín Haffenecker (do r. 1774).
Projděmež nyní hradem. Poslední příkop na straně západní zasypán byl po r. 1757 a tak vchází se nyní přímo na první nádvoří, které utvořeno jest portálem Scamozziho a dvěma křídly a od náměstí Hradčanského odděleno jest železnou mříží, kde mezi pilíři jsou tři vjezdy, z nichž prostřední ozdoben jest královskou korunou s monogrammem Marie Terezie; na pilířích stojí sochy zápasících gladiatorů, lva, orla a geniů s vásami prací Ing. Platzera (r. 1901 částečně novými nahrazeny). Nádvoří utvořeno bylo r. 1762, když zbořeny byly domy, které na širokých hrázích příkopů stály (na levo od mostu stála zbrojnice). Na straně jižní jest menší vchod se schodů zámeckých. Trakt hlavního portálu ozdoben jest erby zemí, jimž panoval Matiáš II. Portál má po straně po dvou menších průchodech. V pravo průchodu jest veliké hlavní schodiště ke král. komnatám. V křídlech nádvoří jsou proti sobě hlavní strážnice. — Druhý dvůr ohraničen jest na severu křídlem se sálem španělským (tak nazvaným snad až za Karla VI.), založeným Ferdinandem I., kterýžto »nový palác« má 48 m dél., 24 m šíř. a 13 m výšky; zde konány slavnosti a hostiny dvorní (opraven za Leopolda I. stukatérem Davidem Hegenmüllerem a malířem Janem Schröderem, znovu po bombardováni pruském r. 1757 Ign. K. Dintzenhoferem, r. 1783 od Saekla vymalován a konečně restaurován r. 1867—68 podle návrhu architekta Kirschnera a od sochaře La Vigne, při čemž dřívější lehké okrasy na stropě nahrazeny těžkými kassettami, galerie strženy a místo nich na zdech zhotoveny jednoduché pilastry ze štuku), sálem německým z téže doby (za Rudolfa II. »síň umění«), kde umístěna byla slavná rudolfinská obrazárna a klenotnice, založená již Maximiliánem II., mající poklady umělecké v ceně 13 millionů zl., které bohužel rozchváceny byly způsobem hanebným (sál opraven r. 1868 podle plánu arch. Ferstla), a chodbou, k níž vedou široké schody (jezdecké), ke kterým vedly na západ ještě jiné, určené pro mezky, kteří přiváželi vodu do nádržky nad španělským sálem, kterážto nádržka byla r. 1862 odstraněna; na východě s křídlem příčním, vystavěným r. 1762 od A. Luraga, které nazývalo se za Ferdinanda II. patrem královniným s celým množstvím menších komnat; v traktu jižním jsou pokoje užívané nyní příležitostně císařem. Na dvoře bývaly menší domky, r. 1639 zbořené, aby zde vystavěna byla kaple dvorní sv. Kříže (od Luraga celku přizpůsobená a r. 1852—58 rozšířená); jest zvenčí jednoduchá a na tři strany volná. Na západní straně ve výklencích sochy sv. Petra a Pavla z r. 1854 od Em. Maxe. Vnitřek jest bohatě vyzdoben zlatem a obrazy (od Vil. Kandlera dějiny vykoupení, na oltáři sv. Víta a Václava a na oltáři sv. Terezie obrazy od Fr. X. Balka, sv. Jan Nep. z bílého mramoru od Em. Maxe. Kamenná kašna (dílo Heidelbergerovo) postavena byla r. 1686 (socha uprostřed od Jeronyma Kolba). Tento dvůr má délky asi 125 m, šířky 54 m a kromě vjezdu okolo hlavního schodiště má ještě čtvero průjezdů, jeden k západu, k severu jeden (na býv. Prašný most) a dva k východu. V nejjižnější části blíž průchodu do třetího dvora viděti jest dvéře vedoucí do přízemí »věže«, jež nyní ve shodě s ostatní stavbou rozdělena jest ve troje poschodí. Prvního užívalo se jako hlavní pokladny cís. Ferdinanda V. a ostatních za skladiště. Strop třetího má dosud bývalé ozdoby štukové renaissanční, jakož i fresku Minervu a Merkura. To vše jest pozůstatek »bílé věže«, kterou r. 1370 Karel IV. dal pokrýti pozlacenou střechou a která od dob Vladislava II., proto že z opuky byla stavěna, zvala se »bílou«. Při ní býval parkán s branou na most přes příkop vedoucí, do které Ferdinand I., jenž ji bezpochyby vystavěl, postavil dvě děla. Hořejší čásť věže byla dřevěná a byla při větru r. 1280 pobořena. Vladislav II. dal na střechu postaviti zlatou kouli se stříbrným lvem, kterou r. 1493 blesk srazil. V XVI. stol. byly zde veliké české hodiny. Věže užíváno bylo také za vězení. Poněkud severněji stávala kulatá »věž biskupská«, velmi nákladně stavěná, která při vichřici r. 1280 se sesula. — Na třetím dvoře býval starý palác Přemyslovcův, asi tam, kde vyčnívá příční křídlo před Tereziánským nadstavkem zámeckého průčelí. Vedle zdi pak bylo dále několik domků hradských lidí. Půda nádvoří bývala velmi nerovná, zde snad bývaly dva pahorky, z nichž na jednom býval knížecí kamenný stolec a druhý tajemného jména Žiži. Ze starého paláce zbytky jsou dosud v přízemí traktu Vladislavského, a to z dob Václava I. nebo Přemysla II. a Karla IV. Jsou to jmenovitě malý sál pod t. zv. zelenou světnicí, jehož jednoduchá v přechodní dobu spadající klenba křížová spočívá na dvou sloupech, kdežto klenbová žebra u sloupů i u zdí opírají se o konsoly, a t. zv. královská kuchyně. — Do nynějšího jižního křídla jest z nádvoří hlavní vchod, nad kterýmž jest balkon na sloupech spočívající. V poschodí prvním v pravo bývalo obydlí cís. Marie Anny a dále k západu cís. Ferdinanda V. V poschodí druhém jest řada místností k obývání stále přichystaných. Velikou ozdobou jest zde řada obrazů od L. Giordana, Paola Veronese, Rubense, Spagnoletta, Bassana a Brueghela. Zde bydlil i r. 1830 vypuzený z Francie král Karel X. Na tomto nádvoří stojí kašna s bronzovou sochou sv. Jiří na koni, zhotovenou od bratří Martina a Jiřího Kološe (viz z Clussenberka) z r. 1373 (vyobr. viz díl V. str. 469). Na čtvrtém nádvoří (sv.-Jirském) hlavní pozornost poutá Vladislavská budova, táhnoucí se od západu k východu parallelně s jižnějším novým průčelím zámeckým, od kteréž budovy vybíhají tři křídla, dvě z nich, tvořící se sálem Vladislavským pravý úhel, vystupují po obou jeho stranách od jihu k severu a tvoří malý Vladislavský dvůr; v západním křídle jest zelená jizba a chodba spojovací s oratoří v chrámu sv-Vítském, východní pak skládá se ze dvou budov a přístavku. Ve vedlejším křídle jsou jezdecké schody do sálu Vladislavského. Z malého dvora Vladislavského vchází se v přízemí do místnosti soudu appellačního, zřízeného Ferdinandem I. r. 1548. Po přenesení soudu na Malou stranu zřízeny byly zde kuchyně. — Po jezdeckých schodech přichází se do sálu Vladislavského (vyobr. č. 3286.), rozsáhlého to obdélníku s mistrovskou klenbou o pěti polích, která plnou měrou zasluhuje obdivu pro smělost svou i pro původnost ozdob, jež povstaly všelijak se proplétajícími pásy a žebry klenby gotické. Okna však jsou renaissanční; jest jich k jihu čtvero, na sever troje a troje ve stěně východní s vyhlídkou do kostela Všech Svatých. Dveří jest 8. Sál pak jest 74 m dlouhý, 18 m široký a 14 m vysoký. Dostavěn byl Benešem Riedem dne 20. září 1502. Byl to trůnní sál králů českých, kde se konaly veřejné obřady královského majestátu, jako přísahy věrnosti od stavů, udělování korunních lén, královské hostiny, konečně v XVI. stol také i turnaje na koních. Že pak z toho sálu vchází se do zemské jizby, kde zasedával nejvyšší soud zemský a sněmy, sloužil i za předsíň i stávaly tu za Rudolfa II. krámy obchodníkův s nejvzácnějším zbožím cizozemským. Jižní křídlo. Zde do nejzpodnějšího sklepení jde se z malého mezihradí. Z hradního dvora vede malá branka na chodbu a po mnoha schodech dolů do malého dvorku, kde v levo nalézá se jižní křídlo. Za Karla IV. byla to bašta a Benedikt Ried jí použil, snad také zvýšil a ve třech patrech opatřil renaissančními okny. Až do XVIII. stol. bylo zde ještě čtvrté nízké patro. V přízemí přijdeme do předsíně a odtud do temného, mocným lomeným obloukem ve dvě nestojné části rozděleného sklepení, v jehož části o několik stupňů vyvýšené spatřujeme železem pobité staré dvéře dubové. Zde byly sklady registratury České komory. Zdi jsou zde 4·8 m tlusté. V prvním patře byla Česká kancelář, mající dvě nestejně veliké světnice klenuté, z nichž první veliká byla úřadovna přísedících soudního tribunálu, druhá menší vlastní kancelář. První síň mívala tři okna, z nichž obě východní při přestavbě spojovací chodby Ant. Kuntz zazdil. Klenba je propletena bohatým žebrovím. Dveřmi, jichž veřeje jsou okrášleny dórskými sloupovými pilíři a opatřeny letopočtem 1636, přichází se do neveliké prostory, třemi okny na záp., jih a vých. jasně osvětlené. V pravo u příčné zdi stojí stará veliká z první světnice vytápěná kamna kachlová. Levý jihovýchodní kout mezi oknem jižním a východním vyplněn jest úzkými točitými schody do patra dolejšího i hořejšího. V XVIII. stol. nazývána byla tato síň místodržitelskou. Odsud vyhozeni byli 23. květ. 1618 Slavata a Martinic. V druhém patře jest světnice říšské dvorské rady. Jest zde 5 širokých a vysokých oken, strop snad z doby Ferdinanda I. záleží ze starých tmavohnědých trámů. Nářadí skládá se z dubového stolu ze XVI. stol. a několika lenošek ze XVII. stol. Podobizny na stěnách ukazují některé krále české z XVIII. stol., Filipa II. Špan. a Karla I. Angl. Malý přilehlý pokojík zřízen byl teprv r. 1699 při zazdívaní starých schodů, které sem vedly z dolejší chodby spojovací, a vznikl položením několika trámů přes schody, na něž položena pak prkna podlahy. Byl to byt vrátného říšské dvorské rady. Dvéře jsou mistrovské dílo truhlářské s mosaikovým obrazem, představujícím zámecký dvůr za Rudolfa II. V koutě jsou veliká tmavohnědá, bohatě okrášlená kamna kachlová z venku vytápěná. Křídlo západní. Z hradního dvora po schodech pod terasou a síní Vladislavskou dostaneme se do světnice zelené bez ozdob, uvedenou barvou natřené; později zřízený stlačený oblouk dělí ji po délce na dvě nestejné časti. Dříve bývala klenutá a okrášlena žebrovím. O několik stupňů výše leží Václavská věznice, dříve snad ložnice Vladislavova, která má překrásnou, zachovalou, lupením a arabeskami bohatě ozdobenou klenbu síťovou; stěny jsou nyní holé a nad gotickými dveřmi spatřujeme dva znaky se jménem Kryštofa z Lobkovic a na Tachlovicích, který tuto síň dal obnoviti r. 1600. Zde konaly se dvorský a komorní soud a v čas sněmu radívali se zde stavové kuriátně. Gotickými dveřmi vchází se do síně, jejíž stěny pokryty jsou znaky místopísařů částečně zabílenými. Křídlo východní obsahuje soudní síň (od XVII. stol. sněmovní), kterou Ried pokryl ještě smělejší a složitější klenbou síťovou, do níž nade dveřmi vložil své poprsí a naproti nad trůnem poprsí krále Vladislava II. Okna jsou renaissanční. V rohu sev.-západním schody dřevěné vedou na zděnou galerii (řečniště), jejížto římsa jest bohatě ozdobena. Na stěnách visí pět podobizen (Marie Terezie, Frant. Štěpán Lotrinský, Josef II., Leopold II. a cís. František I.). Nade dveřmi visí 11 praporů českých dobrovolníků z r. 1809 (dvanáctý byl vydán invalidovně); ve skleněné skříni jsou nebesa cís. Ferdinanda V. Zde zasedal do r. 1784 soud zemský a sněmy. Po schodech přes galerii přicházíme do síně, kde snad králové odkládali těžké korunovační šaty, a do síně desk zemských, jejíž stěny pomalovány jsou četnými znaky. Zde vidí se posud staré, překrásně vyřezávané, ač velice zkomolené zbytky starých skříní pro desky. Odtud vedou malé, ale mnohými zámky opatřené a železnými pásy pobité dvéře dubové do několika světnic přístavku (býv. sv.-Václavský archiv). Předsíní rovněž znaky ozdobenou přicházíme dále do komory depositního úřadu deskového, uprostřed níž stojí mocný pilíř, na kterém spočívá klenutí. Stěny pokryty jsou znaky a na stěně jsou železné háky, jimiž pokladna byla připevněna. Nynější půda byla dříve druhým patrem, které zdobila k severu a západu otevřená loggie (nyní zazděná), která měla několik komnat, jejichž zevnější zdi byly ozdobeny allegorickými figurami v šedém chiaroscuro.
Ke královskému hradu připojuje se v další řadě k východu kollegiátní chrám Všech svatých, který povstal z královské dvorní kaple, založené nejv. sudím zemským Čéčem a posvěcené r. 1264. Když zde Přemysl II. r. 1267 založil mši za rodinu královskou a kapli bohatě vyzdobil, nazývána byla královskou. Václav II. připojil k ní r. 1295 na krátký čas proboštství a kapitolu mělnickou se všemi statky a kapitola sv.-vítská darovala jí svůj dům v levo při kostele. Karel IV. založil zde r. 1341 kollegiátní kapitolu, v níž probošt i kanovníci jmenováni jsou králem, a to od r. 1366 z řad mistrů kolleje Karlovy. Stavbu nového kostela vedl Petr Parléř, který dokončil kůr asi r. 1386. Požár z r. 1541 strašně poškodil kostel, který pak dala opraviti arcikn. Alžběta, načež 20. srp. 1580 byl znovu vysvěcen. R. 1588 bylo sem přeneseno tělo sv. Prokopa ze Sázavy. Novou budovu děkanskou vedle kostela dal vystavěti Bílek z Bilenberka, byla však brzy potom spojena s budovou Tereziánského ústavu. Kapitola má nyní probošta, děkana a 4 kanovníky. Vnitřek kostela s gotickými okny s kružbami skládá se z apsidy a lodi; klenba jest mnohem nižší než původní a z doby novější, ač má žebra na způsob gotický. Na ní vymalovány jsou znaky arcikn. Alžběty a kapitoly. Obraz na hlav. oltáři maloval Václav Reiner. Z Vladislavského sálu vedou sem dvéře, jimiž strany chodily od zemského soudu sem skládat přísahy.
Na třetím nádvoří a na náměstí sv. Jiří pne se k nebesům velebný velechrám sv. Víta. Již sv. Václav obdržev od cís. Jindřicha I. rámě sv. Víta dal vystavěti okolo r. 930 okrouhlý románský kostelík ke cti tohoto světce, který brzy nestačil potřebě, tak že Spytihněv II. pojal r. 1060 úmysl vystavěti basiliku větší, kteráž skončena byla teprve po smrti jeho za Vratislava II. Byla trojlodní s věží na zad. R. 1255 koupeny byly nové varhany za 26 hřiven stříbra. Kolem kostela byl hřbitov s kaplí sv. Bartoloměje; dále zde stála kaple sv. Tomáše, kterou dala vystavěti nad hrobem Břetislava II. († 1100) sestra jeho Lidmila. To vše bylo zrušeno, aby stavěn zde byl z rozkazu Jana Lucemburského a syna jeho, velikého Karla IV., nový velechrám arcibiskupský, k jehož vystavění určeny byly desátky ze všech dolů stříbrných v Čechách. Základní kámen položen byl 21. list. 1344 a stavba svěřena byla Matiáši z Arrasu, po 8 letech Petru Parléři z Gmundenu, který r. 1362 dokončil klenbu první lodi, r. 1365 vnitřek velikého kůru v části dolejší tak byl dokončen, že zasvěceny býti mohly oba hlavní oltáře (P. Marie a sv. Víta), r. 1366 dostavěna kaple sv. Václava (snad s použitím starších zdí), r. 1367 dokončen jižní portál lodi příčné a sakristie nad ním (vlastně pokladní komora), r. 1371 zhotoven velkolepý obraz mosaikový na jižní straně, r. 1385 (12. čce) skončeno klenutí kůru vnitřního, r. 1386 triforium, r. 1392 (2. čna) položen základ dlouhé lodi. Po Petrovi vedl stavbu, hlavně věže, syn jeho Jan († okolo r. 1407) a kameník Petr (Petrlík) snad až do r. 1419. Potom po dlouhé přestávce Ried vystavěl r. 1493 král. oratoř, r. 1509 pracovalo se na severní straně dlouhé lodi a o věži severní. Při požáru dne 2. čna 1541 utrpěl chrám strašlivě. Obnovu svěřil Ferdinand I. dvorským stavitelům Bonifácovi Wohlgemuthovi a Hanušovi Tirolovi a některým z těch, které uvedli jsme při stavbě hradu. Veliké varhany stavěli Jonáš Scherer a Jiří Schmidthaimer (dokončeno r. 1567). Věž musila býti poněkud snesena a pokryta bání. Potom zpustošili vnitřek kněží Bedřicha Falckého a z nejlepšího úmyslu málem byl by chrám zcela zkazil arcib. Matouš Ferd. Zoubek z Bílenberka, který za pomocí cís. Leopolda I. chtěl chrám dostavěti a upraviti copově. I položen 3. dub. 1673 základní kámen k stavbě zcela jinorodé, ale na štěstí horlivost ochladla a zbytky zdí již postavených byly r. 1842 odklizeny. Poslední rány stihly chrám za obležení pruského r. 1757, něco bylo záhy napraveno Luragem, Kuntzem a Haffeneckerem. Od r. 1850 pečuje »Jednota ku dostavění« vedením Krannera, Jos. Mockra a J. Hilberta o dokončení nádherné památky na otce vlasti Karla IV. — Chrám, který již po několik století stojí, jest vlastně jen vysokou presbyteří budoucího chrámu, ověnčenou věncem kaplí. Délka jest 59·43 m; střední loď má šířky 15·8 m, boční lodi 7·9 m, kaple 7·11 m. Věž jest 99·3 m vys. Budoucí velechrám bude více než dvakráte delší; k průčelní zdi přiléhati má loď příční křížová, načež postupovati budou lodi na západ o 5 klenbových polích a zakončeny budou hudebním kůrem, dvěma věžemi a třemi portály. Na severní straně bude nová čásť obsahovati v křížové lodi dvě sakristie, nad jednou bude hudební kůr, nad druhou sklad requisit liturgických; vedle sakristie bude postranní portál. (Vyobrazení při článku Architektura tab. XV.) Nynější chrám má presbytéř rozšířenou r. 1873 o jedno klenbové pole na západ. Ozdobena jest krásným gotickým hlavním oltářem z jemné opuky kopaninské podle nákresu Krannerova. Nad mramorovými stupni stojí oltářní stůl ozdobený vypuklými řezbami představujícími poprsí proroků starozákonních od Šimka. Nad stolem zdvihá se architektura oltáře, sedm to kapliček korunovaných bohatými baldachýnky. V prostřední stojí kříž, v ostatních jsou skřínky se stříškami, na nichž v emailu od Jos. Chadta jsou výjevy ze života patronů zemských, jejichž ostatky ve skřínkách jsou uloženy (sv. Václav, Vít, Vojtěch, Prokop, Cyrill a Lidmila); v prostředku nad kapličkou jest druhá pro nejsv. svátost, nad níž baldachýnek končí se bohatě článkovaným jehlancem. Po obou stranách oltáře vede schodiště do zadu. Zde v presbytéři stojí arcibisk. trůn a kanovnické stolice a nad stupni ponechána prozatím kazatelna z času Ferdinanda II. — Západně leží v hlavní lodi královská hrobka, kterou na rozkaz Rudolfa II. zřídil Alexander Kolin z Malína v Belgii r. 1559 a 1560 ze solnohradského bílého mramoru nákladem 32.000 dukátů. Jest to čtyřhraná tumba, na níž v životní velikosti leží mramorové postavy Ferdinanda I., manželky jeho Anny a Maximiliána II. Vpředu stojí soška z mrtvých vstalého Krista a na okraji hořejší římsy sedí 6 andělíčků držících štítky a umrlčí hlavy. Stěny pak ozdobeny jsou poprsím Karla IV., jeho manželek Blanky, Anny Svídnické, Anny Falcké a Elišky, Václava IV., Ladislava Pohrobka a Jiřího z Poděbrad. Mausoleum obepíná krásná kovaná mříž. — Kaple věnčí chrám v tomto pořadí: 1. Kaple sv. Václava, tvořící uzavřený čtyřhran, hraničí s budoucí křížovou lodí na straně jižní. Na mohutných, železem pobitých dveřích zadělán ve lví tlamě bronzový kruh, o kterém legenda praví, že se ho chopil sv. Václav byv v Boleslavi smrtelně raněn. Asi ve čtvrtině výšky táhne se podél stěn silně vyčnívající, v části dolejší bohatě článkovaná římsa; z každé stěny mírně vystupuje po dvou pilířích opěracích, jež nahoře tvoří oblouk lomený celý a po stranách polovinu takového oblouku, o tyto pak pásy opírají se žebra klenutí síťového s rosetami. Až po římsu pokryty jsou stěny obrazy na zlaté půdě (Kristus na hoře Olivetské, v zahradě Getsemanské, před Pilátem, bičován, trním korunován, ukřižován, pohřben, zmrtvých vstal, vstoupil na nebesa, seslal Ducha sv., sv. Petr a Pavel, podobizny Karla IV. a čtvrté manželky jeho; řada tato počíná se na stěně západní), které později (Danielem Alexiem z Květné, 1614) byly přemalovány. Plochy mezi těmito obrazy pokryty jsou pozlacenou sádrou s hlazenými čes. drahokamy. Nad římsou představují obrazy, ohněm r. 1541 silně poškozené, život sv. Václava. Na východní straně pod římsou jsou pozlacená mřížová dvířka malého výklenku pro posvátné nádoby z doby Vladislava II. Nedaleko jest pak druhá mřížka železná, kteréž se prý někdy užívalo při soudech božích. Uprostřed kaple jest hrob mramorový sv. Václava pořízený arcib. Matoušem Ferd. Zoubkem z Bílenberka r. 1673 (původní z r. 1358 zloupen byl cís. Sigmundem); vzadu jest přílbice a drátěná košile prý sv. Václava. Vedle dveří na podstavci stojí bronzový jakýsi chrámec (schránka na nejsv. svátost?) a na římse svícen (sv. Václav pod baldachýnem) v Norimberce pracovaný (od Petra Vischera), dar to cechu sladovníků staroměstských z r. 1532. Lampa visící z ryzího zlata jest dar velkokněžny Alexandry. V jihozápadním rohu kaple vedou schody do komory korunovačních klenotů obnovené r. 1867 podle plánů Maixnerových a Macourkových. Skříň, v níž klenoty jsou uloženy, má podobu gotického oltáře podle plánu Krannerova; v ní jest železná truhla. — 2. Kaple Martinická. Oltář z bílého mramoru pracoval Achtermann v Římě (1875) a veliké okno jest podle nákresu Frant. Sequense, který i provedl malby na stěnách (na pravé nákladem knížat Jiřího a Ferdinanda z Lobkovic, na levé hr. Jindřicha Clam-Martinice, obrazy ze života sv. Ondřeje), kterýchž rodů hrobky zde jsou. Na pravé stěně zadělán jest mramorový památník Jana Popela z Lobkovic († 1569) a pod oknem Jana, Jiřího a Jaroslava († 1649) Bořitů z Martinic i syna tohoto Bernarda († 1685). Dříve byla zde pohřbena vdova po cís. Sigmundovi Barbora († 1451). Vystoupivše z kaple vidíme ve zdi mramorový náhrobek nejv. purkrabí Jiřího Popela z Lobkovic († 1590), česká to práce od Vincence Straširyby z Loun za 1500 kop m. r. 1581 zpracovaná. Na protějším pilíři náhrobek maršálka hr. Leop. Šlika († 1723). — 3. Kaple sv. Silvestra (též Šimona a Judy zvaná). Oltář sv. Kříže býval kdysi uprostřed kostela; na něm Spasitel z cedru v Miláně dělaný, r. 1589 darovaný Rudolfem II. Po levé straně t. zv. vera ikon, kterou dostal Karel IV. od Urbana V., hlava Kristova malována jest na zlaté půdě na dřevěné desce v rámci, jenž pokryt drobnými obrazy sv. Víta, Vojtěcha, Lidmily, Václava, Prokopa a Sigmunda a anděly. Pod oknem u zdi čtverhraný tmavý mramor označuje místo, kde odpočívají královna Guta, bratr její Rudolf, vév. rakouský, a Rudolf, král český († 1307). Zde leží též biskup Jan III. z Dražic (1258—78). Jediné okno ozdobeno bylo r. 1869 malbami na skle podle náčrtku Lhotova. — 4. Kaple Valdšteinská (též zv. Maří Magdaleny) jmenovala se dříve Přechovou podle kanovníka Přecha († 1358). Ve Valdšteinské hrobce odpočívá arcib. Jan Bedřich z Valdšteina († 1694). Plán pro malbu na skle jediného okna pochází od Sequense a Mockra. Mezi touto a předešlou kaplí jest oratoř královská, stavěná r. 1493 Riedem, zpodní čásť představuje směs na všechny strany proplítajících se větví s visutým nosičem, na kterém se spatřuje W (ladislav). Zábradlí opraveno bylo r. 1878 a ozdobeno jest znaky zemí jmenovaného krále. Oratoř opravená r. 1882 má dvě komnaty a spojena jest chodbou s hradem. Naproti leží hrob sv. Jana Nep. (z r. 1736) zhotovený od dvor. stříbrníka Josefa Seitze ve Vídni (stříbra užito 37 centů), obehnán jest mramorovým zábradlím, na němž nalézá se 6 stříbr. bání se svícny, které mají polovypouklé obrazy ze života světcova. Ve čtyřech rozích jsou 4 sochy, Mlčenlivost, Pokora, Láska a Poslušnost; na zábradlí pak jsou bronzové pozlacené desky s vypouklými obrazy představujícími mučení a smrť sv. Jana. Dva stříbrní andělé drží stříbrnou rakev, na jejímž víku klečí stříbrná socha světcova, se zlatou hvězdou a pěti menšími hvězdami na hlavě s brillanty. Po obou stranách náhrobku jsou dva stříbrné oltáře a nad oltářem zaděláni jsou v pilířích 4 velicí andělé stříbrní držící věnce. Okolo hrobu visí 27 stříbrných lamp a jedna zlatá, před ním na pilířích jsou dvě sošky klečících havířů. Cena stříbra a kamení cení se na 420.000 K. — 5. Kaple sv. Jana Nep. (též sv. Erharda a sv. Otilie), dříve Vlašimská zvaná, vystavěná před r. 1366 nákladem druhého arcib. Jana Očka z Vlašimě, který zde v pravo má svůj náhrobek, na němž i na vysokém podstavci odpočívá mramorová jeho socha (od Petra Parléře?). Pod pravým oknem jest ve zdi bronzová náhrobní deska hrab. Lidmily Berkové z Dubé provd. Thurnové († 1582). Návrh k malování oken pochází od Petra Maixnera. Na oltáři obraz P. Marie Pomocnice od Brandla, v oltáři jsou ostatky sv. Vojtěcha. — 6. Kaple Šternberská (též Saská) má oltář sv. ostatků více než 100 svatých, které Karel IV. snesl. Zde jsou náhrobky Přemysla I. (v pravo) a II. (v levo), u jehož paty kryje náhrobní kámen srdce Rudolfa II. R. 1621 založili zde Šternberkové rodinnou hrobku; dále leží zde rytíř Oldřich Pancéř z Michnic († 1545). Na zdi v levo znak saský, ježto kurfiršt saský Rudolf († 1356) založil zde oltář. Malbu oken navrhli Sequens a Mocker (1878). Na pilíři v levo visí jedna z kulí, které sem r. 1757 Prusové nastříleli. Před kaplí v ochozu pohřben jest svět. biskup Jan Ignác Dlouhoveský z Dlouhé Vsi († 1701) a mezi pilíři hrobní oltář sv. Víta se sochou jeho od Josefa Maxe. — 7. Kaple císařská (též křížová, Berkovská a sv. Lidmily). Zde na kamenném gotickém oltáři uschována jest hlava sv. Lidmily; stůl oltářní od Em. Maxe a Jos. Krannera má sochu sv. Lidmily z karrarského mramoru též od Em. Maxe (1845). Zde jsou náhrobky Břetislava I. (na straně epištolní) a naproti Spytihněva I., zpředu pochován Zdeněk Lev z Rožmitálu († 1535). R. 1621 Berkové z Dubé založili zde též svoji hrobku. Obě poboční okna mají malby od Quasta (navrhl J. Scheiwl), na prostředním jsou figury od Josefa Führicha. Nad mříží před kaplí pod klenbou stojí na trámu kříž dřevěný se sochami P. Marie a sv. Jana ev. z doby Ferdinanda II. V ochoze před kaplí pochováno jest 14 biskupů pražských (1067 až 1301). Proti kapli pochován u pilíře osobní lékař Rudolfa II. Kryštof Guarinoni († 1604). — 8. Kaple sv. Jana Křt. zřízená nákladem arcib. Arnošta z Pardubic r. 1352 má nový gotický oltář navržený od Mockra se soškou sv. Jana Křt. od Levého. Zde odpočívají Břetislav II. (v pravo) a Bořivoj II. (v levo), pod pobočními okny arcib. Ant. Brus z Mohelnice v pravo († 1580) a Martin Medek († 1590) v levo. Malbu na skle v oknech navrhl Trenkwald. — 9. Kaple Pernšteinská (Moravská, Vchynská), kde jest veliký náhrobek z červeného mramoru Vratislava z Pernšteina († 1582) a uprostřed dlažby hrobka arcibiskupů pražských počínaje hrab. Petrem Příchovským z Příchovic († 1793). Malby oken navrhl Sequens (1879). Před kaplí jest hrob Jana Tomáše Pešiny z Čechorodu († 1680). — 10. Kaple Nostická má skvostný gotický oltář sv. Anny podle nákresu Mockrova s bohatou výzdobou zlatem a barvami; ve třech výklencích jsou tři cenné sošky od Šimka. Pod křišťálovým sklem vidí se relikviář ze stol. XII. z Trevíru. Na stěnách jest ve třech odděleních voskovými barvami zobrazena legenda sv. Anny podle návrhu Swertsova od Frant. Čermáka, Emila Lauffera, Frant. Ženíška a Boh. Roubalíka; dekorační čásť provedl malíř Krüger podle návrhu arch. Šulce. Malby na okně navrhl též Swerts. Naproti kapli mezi pilíři jest vypuklá řezba představující útěk Bedřicha Falckého z Prahy. — 11. Kaple sv. Michala (sakristie) s krásnou visutou klenbou Riedovou z r. 1493. Točité schody vedou do pokladu chrámového, který obsahuje mezi jiným zlomek evangelia z V. stol. (t. zv. Markův), evangeliář z XI. stol., missál z r. 1370, kancionál darovaný Arnoštem z Pardubic, výklad zjevení sv. Jana s obrázky pérem kreslenými z r. 1400, zlatý kříž perlami a drahokamy posázený, darovaný Karlem IV., pastorální kříž Arnošta z Pardubic, kasuli a konvici prý sv. Vojtěcha, meč sv. Václava a druhý sv. Štěpána, zlatou monstranci s 1200 brillanty a j. drahokamy atd. — 12. Kaple Černínská (sv. Sigmunda) zaujímá tak jako i předešlá dvě pole klenbová. Nad vchodem do lodi jest veliký obraz Ferdinanda II., jeho obou manželek Anny Bavorské a Eleonory Mantovské, dcer jeho Marie Anny a Cecilie Renáty, Ferdinanda III. a bratra jeho Leopolda, biskupa olomouckého. Pod obrazem jsou náhrobky rytíře Proskovského († 1567) a Mayperga († 1548), v pravo cís. komorníka Jiříka Spoura († 1542). Oltář chová tělo sv. Sigmunda a nad tabernakulem chová se hlava sv. Konstancie; za oltářem jsou zašlé obrazy Hanuše Tirola z r. 1552. Při zdech jsou náhrobky hr. Humprechta († 1682) a Heřmana Černína z Chuděnic († 1651), Silvie, markraběnky badenské († 1664), generála hrab. Josefa Žiškoviče († 1738) a Sigmunda Báthoriho († 1613). Malby na skle navrhl Sequens. — Stará věž, asi r. 1402 proti původnímu plánu hned vedle příční lodi založená, nedosáhla zamýšlené výšky a požár z r. 1541 zničil ji úplně. V dolejší prostoře bývala dříve kaple Hasenburská, v níž arcib. Zbyněk Zajíc z Hasenburka († 1411) zřídil rodinnou hrobku a též arcib. Wolbram ze Škvorce († 1402) byl zde pohřben. Zde stávaly 4 oltáře. Po požáru byla zrušena. Odtud vedou visuté schody na zvonici, kde od času Ferdinanda I. visí 7 zvonů (největší »Zikmund« ulitý r. 1549 od Jaroše z Brna). Na pilíři věže zvenčí jest zazděna tabulka, na níž nápis obsahuje dějiny stavby od r. 1344—96. Portál, který býval původně na pravo od věže, byl záhy zazděn a nad ním jest mosaikový obraz, který dal Karel IV. r. 1370 od benátských umělců sestaviti ze skleněných kaménků; vyobrazuje Krista obklopeného duhou a anděly, pod ním jsou klečící patronové čeští, apoštolové, P. Maria, sv. Jan Křt. a z mrtvých vstávající. O něco více na pravo vypíná se mistrovské dílo Petra Parléře, visuté schodiště vedoucí až na galerii hořejší střechy. — Západně od chrámu stála dříve kruhová kaple sv. Vojtěcha s jeho hrobem vystavěná r. 1672. Dále bývalo (č. p. 48) proboštství namístě starého biskup. dvora, který přiléhal k Spytihněvově basilice sv. Víta, neboť zde r. 1879 nalezena v hloubce 2 sáhů krypta západního jeho kůru. K severu býval domek, kde bydlily služebné kostelní, a něco stranou (č. p. 44) kaple sv. Mauricia. To vše bylo strženo, aby mohl býti velechrám sv.-Vítský dostavěn. Na východní straně naproti leží
Kostel sv. Jiří (vyobr. viz tab. XV. při čl. Architektura), nejstarší to svatyně v Praze, založen byl kolem r. 915 Vratislavem I. Zbytek této svatyně poznán byl r. 1901 v apsidě románské, vnikající do zpodku kaple sv. Lidmily v přízemí pravé věže, kde zjištěny i fresky z doby nejstarší. Při obležení r. 1142 byl kostel pobořen a potom přestavěn jako románská basilika v nynější podobě kameníkem Wernherem. I r. 1541 značně byl požárem poškozen. Klášter zrušen byl 8. března 1782 (poslední abatyše byla Marie Terezie Harnachová, † 1803) a nyní používá se jako kasáren. — Kostel (44·2 m dlouhý a 12·16 m široký) jest v podstatě trojlodní basilika s ukončením polokruhovým, mající na východní straně vedle pobočních lodí dvě štíhlé věže, zbudované zcela z tesaných kvádrův opukových. V jednotlivých částech vidí se přestavby všech slohů. Západní průčelí provedeno jest v krásné barokní renaissanci z 1. pol. XVII. stol. a rozděleno jest ve dvě poschodí; dva pilíře a dvě toskánské leseny nesou nečleněný architrav, nad nímž je vlys s triglyfy, který korunuje mocná římsa, a nad ní vypíná se mocný štít rozdělený čtyřmi jednoduchými lesenami ve tři pole a v jeho tympanonu nalézá se v římsovém orámování skulpturní obraz sv. Jiří z červeného mramoru. Oba nárožní vystupující pilíře byly původně gotické; nyní stojí na nich sochy Vratislava I. s modelem chrámu v ruce a Mlady s korunou v ruce. Na jižní straně stojí barokní kaple sv. Jana Nepom. r. 1717 od kanovníka Steyera založená se sochou téhož světce od Jana F. Brokoffa. Uvnitř kostela šest pilířů a sloupů, z nichž pouze dva kulaté mají staré hlavice románské, rozděluje loď hlavní od pobočních. Dříve měla hlavní loď tři skupiny oken románských a to vždy obloukových, dělených románskými sloupky (empory); těch nyní je po odbourání přístavků 14 skupin v dolejší části, v horní části jest pak 10 jednoduchých románských oken samostatných. Uprostřed chrámu jsou hroby Vratislava I. a Boleslava II.; pak vstupuje se po 7 stupních do románské krypty čili kaple sv. Mikuláše, jejíž klenba spočívá na 6 jednoduchých sloupcích. V pravo od hlav. oltáře jest kaple s hrobem sv. Lidmily r. 1858 nákladem Jana Krakovského z Kolovrat obnovená; práce malířské jsou od Jos. Hellicha. Náhrobek světice z bílé opuky pochází ze XIV. stol., má tvar tumby, na níž odpočívá krásná socha sv. Lidmily spiatýma a svinutým závojem na hrdle. V býv. sakristii jest na oltáříku kamenná řezba ze XIII. stol. (P. Maria s žehnajícím děťátkem, kterou korunují dva cherubové; na pravo klečí Mlada, na levo abatyše Berta [† 1151], v křídle Přemysl I. a v druhém abat. Anežka). Z chodby klášterní vchází se do kaple sv. Martina s kamennou sochou (Brigitta) a odtud do kaple sv. Anny s hrobem abat. Mlady. Zde proti dveřím pohřbena abatyše Přemyslovna Kunhuta.
Na severní straně sousedí nové proboštství sv.-vítské, vystavěné Mockrem v středověké manýře (neomítnutá cihlová stavba) na místě dřívějších tří domů (34—36), z nichž jeden (č. 36) bývala Rudolfova slevárna, dlouhá to, pustá budova vystavěná r. 1594 a r. 1688 a r. 1783 obnovená, načež užíváno jí jako dvorní konírny, a když ji r. 1876 císař jako král český daroval kapitole, byla r. 1881 zbourána. Na místě č. 34 byl dům zámeckého hejtmana, v XIV. a XV. stol. huť kamenická sv. Víta; dům č. 35 náležel původně Šternberkům, od XVIII. stol. byla zde fara. — V uličce Vikářské bydlívali sakristáni sv.-vítští a až sem šel dávný dům kapitolní (t. zv. klášter). — Ulici Sv.-jirskou počíná na jižní straně Tereziánský ústav šlechtičen. Na jeho místě dříve stávalo děkanství Všech Sv., pak dva domy, které spojil Jiří Berka z Dubé a Lipého nebo některý z bratří jeho, pak několik domků v jedno spojených od purkrabí karlšteinského Beneše z Veitmile, který náležíval proslulému Zdeňkovi Lvovi z Rožmitálu a po něm Vilému z Rožmberka, který zakoupil (1573) i další na východ malý domek Švamberský a dal zbudovati mistrem Oldřichem Augustalisem budovu jedinou. Čtyři štíhlé věže krášlily průčelí k městu, uvnitř bylo několik domův a zahrada. Na to následoval vlastní dům Rožmberský Petrův, který stavěn byl r. 1551 nákladem 28.923 kop m. a který směnil s cís. Rudolfem II. a přeložena sem byla registratura komory, která zde byla do roku 1708. Zdejší knihovna Rožmberská vyloupena byla Švédy. Tyto všechny budovy přestavěny byly pro Tereziánský ústav podle plánu Dintzenhoforova Anselmem Luragem (1755). Tereziánský ústav šlechtičen táhne se od kostela Všech Sv. s portálem čtyřmi štíhlými sloupy neseným s jednoduchým průčelím podélným ulicí Sv.-jirskou; lepší dojem dělá façada jižní se sedmi věžovitými pavlačemi. Ústav zaopatřuje 30 nemajetných šlechtičen. Poslední stavení v této řadě jest dům Lobkovický, který původně náležel Vojtěchovi z Pernšteina a kterého nabyl Zdeněk z Lobkovic jako věna s chotí svojí Polyxenou, dcerou Vratislava z Pernšteina. R. 1677 byl dům částečně přestavěn a prohlášen za majorátní; znovu obnoven pak za korunovace Leopolda II. (1791), starý portál však zůstal. Hammerschmid viděl zde ještě staré pestré, zlatem zdobené čalouny a veliký sál pokrytý štukovím a pestrou malbou. Konec hradu na východ na levo od brány tvoří Černá věž (v. t.), vězení to pro dluhy. Jí šla původně brána hradní (malá fortna), z níž zazděním (1568) utvořen tmavý žalář a nová brána vystavěna byla nedaleko jižněji s ohradou a mezibraním. R. 1538 blesk věž zapálil a zničil až na klenutí, načež pozlacené olovo střechy nahrazeno bylo hlazenými cihlami. R. 1712 nejv. purkrabí Jan z Vrtby dal střechu nyní mnohem nižší znovu pokrýti a na ní upevniti větrnou korouhvičku se svým znakem. — Severně od věže leží nejvyšší purkrabství, stavba to italského mistra Jana Ventury z r. 1555. Rozsáhlý dvůr oddělen jest od ulice dosti vysokou zdí, na níž nad vraty zazděny jsou erby nejv. purkrabi Adama z Valdšteina (1636), Jaroslava Bořity z Martinic (1642), Jana Jos. z Vrtby (1712) a Karla Egona knížete z Fürstenberka (1780). Východní čásť purkrabství jest již zbořena a na jejím místě stojí domek se zahrádkou. Nyní umístěn jest zde úřad správy statků zemských. Vkročivše dovnitř budovy, která mívala pěkné ozdoby sgraffitové, nalezneme v prvním poschodí přední velikou síň se stropem ozdobeným obrazem (soud Šalomounův), kde konaly se soudy purkrabské; po pravé straně předsíně nachází se kancelář, z které dříve vedly dvéře na chodbu k t. zv. krvavým schodům, kdež prý také hned vykonávaly se popravy, jakmile odsouzený vyveden byl ze soudní síně; mrtvoly házely se otvorem do sklepa ve skále podél celého stavení vytesaného. — Nízký domek, jehož jedno okno jde do zahrádky před Daliborku na hradní zdi, zove lid »císaře Karla kancelář«. Mezi tímto domkem a domem k Černé věži přistavěným vchází se k věži Daliborce (v. t.). Zbudována z opuky bělohorské pochází asi z doby Přemysla II., opravena však byla r. 1496 a nazvána podle prvého vězně po této poslední opravě, rytíře Dalibora z Kozojed (1496). Před věží stojí zříceniny staré budovy o dvou nízkých patrech, která druhdy dveřmi spojena byla s věží. Asi z prvního patra, v němž, jak se zdá, bývala jen jakási tmavá chodba, vedou schody dolů do světlé místnosti, z níž přijde se do druhého patra věže, odkudž vidí se, ježto trámová podlaha schází, také do třetího poschodí. Úzké dvéře, umístěné v polokulatém přístavku, ukazují vchod do prvního patra, pod nímž nalézá se t. zv. džbán. K onomu vede dolů devět silně vyšlapaných schodů. Druhé, ze silných dubových fošen zhotovené dvéře vedou do kulatého, čtyřmi malými okny osvětleného sklepení. Uprostřed je sotva 3 stopy široký otvor a nad ním silně opotřebené vytahovací kolo. Ve džbánu nalézá se krb a uprostřed větší, kamenem přikrytý otvor. Rum na půl metru zvýši a zbytky kostí pokrývají půdu. As r. 1880 nalezena zde byla i lidská lebka. — Západně leží druhá věž Mihulka (vchod z ulice Vikářské č. p. 38), od XVI. stol. zvaná Bílá, která má 4 patra. Staré kamenné schody (dvéře renaissanční) vedou do hořejšího patra. Schody dolů vedoucí byly v XVIII. stol zasypány. — Ještě dále na západ při počátku Zlaté uličky jest třetí věž, bašta, omylem často jmenovaná »Bílou věží«. Bývalo v ní vězení a jedna místnost byla kaple pro vězně, v níž nalézal se kříž se stříbrným Spasitelem a dva svícny z XVI. stol. Ve výklencích okenních, nyní v obytné prostory proměněných, bydlily ještě před 40 lety dvě pověstné hadačky z karet; nyní bydlí tu většinou zámečtí dělníci. Z této bašty vede stará branná chodba až k Daliborce i spatřují se zde posud v starých střílnách dubové čepy, v nichž nalézal se střílnu zakrývající kolotoč. Pověst, že by v Zlaté uličce bydlívali alchymisté, není doložitelná, neboť až do sklonku XVII. stol. byla zde jen oblouková klenutí severní hradní zdi, nad níž táhla se kolem zámku branná chodba. Za Karla VI. zámečtí branní střelci dostali prostoru mezi těmito obloukovými klenbami, kteří si zde vystavěli malinké domečky, a když r. 1784 byli rozpuštěni, prodávali volně domky jiným. Vstoupíme-li do některého z nich, přijdeme nejprve do kuchyňky s okénkem, z níž skoro kolmý žebřík vede do hoř. patra, dostávajicího světlo a vzduch bývalou střílnou na sever a jedním neb dvěma okny na ulici na jih. Odcházejíce odsud jdeme kolem domu č. p. 10, kde bydlili znamenití dvorní truhláři Abrahám Štolc a Maxm. Nonnmacher, který zhotovil stolice u sv. Víta. Dům č. p. 31 náležel od r. 1714 kapitole sv.-vítské a bydlívali zde nejvíce chrámoví hudebníci (Škroup). Č. 7 připojil v XVII. stol. Zdeněk z Lobkovic k fideikommissu.
V příkopu hradním severním (Jelení) chováni jeleni již za Ferdinanda I. Branou z druhého nádvoří (v levo stáje, v pravo bývalá slevárna na děla) přes Prašný most (r. 1535 zřízený a 1707 přestavěný), nyní toliko hráz (1769), vstoupíme branou domu č. p. 49 na malý dvorek se stavením sloužících zámeckých, dále se stájemi, kde bývala dříve stanice hřebců. Zde na dvorku vystavěno bylo r. 1723 dřevěné divadlo, které r. 1757 shořelo. Odtud přes cestu železnými dveřmi mřížovými přijdeme severně k býv. královské jízdárně (č. p. 53—55) z doby již Ferdinanda I. jmenované (nynější stavěl Jan Mathei ke konci XVII. stol.). Dále k severu je býv. bažantnice (č. p. 52). Při konci ulice u »Prašného mostu« stávala hradební brána odklizená r. 1791. Naproti vchodu do jízdárny jsou mřížová vrata královské zahrady, založené r. 1534 Ferdinandem I. s velikým nákladem, kterou Rudolf II. ještě více zvelebil. Balbín ji líčí: »Rudolf II. i pokud se týká rozkoše a slávy zahrad neustupoval žádnému panovníku, rostlyť v zahradách jeho v Praze i v Brandýse olivy, palmy, cedry, ovoce všeho druhu, stromy a keře cizí, rostliny a květiny vlaské, asijské, čínské«. R. 1554 Ferdinand I. vyzval mistra Jaroše z Brna, aby ulil t. zv. zpívající fontánu (model od Vavřince Kříže), který ji pracoval po 5 let zároveň s Jiřím Löfflerem z Inšpruku. Potřeboval k tomu více než 80 centů mědi a 4 centy cínu. Na nízkém podstavci podpírá čtvero fantastických nestvůr mísovitý vodojem ozdobený zevně krásně modelovanými hlavami a listím, v jehož středu čtvero karyatid podporuje vásu rovněž zvenčí krásnými hlavami, festony ozdobenou; ve vodojemu pak vásy má uprostřed hrajícího dudáka. Pod nohami karyatid čte se na okraji latinsky: R. 1554 stroj tento zdělán a za cís. Leopolda II. v čas korunovace opraven r. 1791. Vodní proudy zde do výše chrlené, dopadajíce na široký kovový okraj vodojemu, vyluzovaly tóny. — Blíže vchodu býval zvěřinec Rudolfa II. (nyní č. p. 51 hostinec »u Máčka«). Lví dvůr měl galerii, k níž šlo se po schodech ze zahrady a kam ústila tajná chodba Rudolfova ze zámku. Po smrti Rudolfově zvěřinec zpustl a čásť ohrady vedoucí do ulice pronajata byla r. 1678; r. 1697 byl zde již jen jediný medvěd. Z bývalé okrasy sgraffitové málo se zachovalo. Sochu Herkulovu blízko skleníků pracoval r. 1670 J. J. Pendl; odtud jižněji nachází se královská míčovna, obdélníková to budova dlouhá skoro 40 sáhů, šířka a výška rovná se pětině délky. Jedenáct vysokých sloupů kamenných s pěknými hlavicemi dělí průčelí severní na deset oddílů různých rozměrů po většině s otevřenými loggiemi, jimiž vcházelo se dovnitř. Vše ozdobeno bylo bohatě sgraffitem. Když Josef II. umístil zde kasárny, některé loggie byly zazděny, okrasy zničeny, dvě patra zřízena a veškerá budova zohavena. — Blíž Prašného mostu stával malý míčový dům, rovněž tajnou chodbou se zámkem spojený, u kterého vystavěl Ferd. Galli Bibiena operní dům v podobě dřevěné arény r. 1722. Sady tyto zakončuje belvedere královny Anny (vyobr. viz tab. XII. při čl. Architektura), jedna z nejznamenitějších památek italské renaissance nad Alpami. Jest to jednopatrová obdélníková budova, v které v přízemí je po všech čtyřech stranách sloupový ochoz a nad ním v prvním patře veliká galerie s krásným pohledem na P-hu. Přízemek záleží ze schodiště zřízeného r. 1845 a dvou velikých místností klenutých; v prvním patře je veliký sál s dřevěným tabulovým stropem a střecha tvaru esovitého opatřena je měděnou krytinou. Ochoz přízemní, křížovou klenbou sklenutý, má po 6 a po 14 kamenných sloupech iónských, nesoucích půlkruhové klenby horní galerie. Sloupoví má krásné hlavice s řežabatým listím na volutách, patky sloupů jsou attické, kamenná římsa nad arkádami sestává z konsolův bohatě zdobených a pod ní vlys spočívá na architravu děleném velikým a malým perlovcem a nad sloupy jsou ve cviklech oblouků plastické figurální výjevy mythologické. Sloupoví stojí na vysoké podnoži, která záležela z balustrády jemných tvarů. Podprsí horní galerie v prvním patře je taktéž kamenné a výplně mají motivy z pověsti o zlatém rounu. Hlavní římsa je malá kamenná a pod ní jest vlys s triglyfy a metopami; obruby oken z jemného pískovce mají krásné článkování v chambranách. — Budovu stavěl Jan de Spatio pro manželku Ferdinanda I. Annu v letech 1535—1558, a když z P-hy odešel, pokračoval Juan Maria de Speciecasa s častými přestávkami; práce sochařské provedl Pavel della Stella. — Za Josefa II. umístěna byla zde laboratoř pro dělostřelce, která zde byla až do r. 1836. Krasoumná jednota podjala se úkolu letohrádek znovu zříditi. Podle plánu Gruebrova vystavěno r. 1845 schodiště a sál v prvním patře vyzdoben 14 freskovými obrazy z dějin českých celkem podle návrhu Palackého. Kartony zhotovil Kristian Ruben a malby provedli Karel Lhota, Karel Svoboda, Josef Trenkwald, Laufer a Thiel.
Hradčany. Před hlavním vchodem do hradu rozprostírá se náměstí, celkem čtverhrané, mající asi uprostřed sloup šestihraný se sousoším P. Marie, zřízený magistrátem za morové rány v l. 1713—14, který vysvěcen byl 13. květ. 1736. Ohrazen jest kamenným zábradlím a obklopen sochami osmi sv. patronů, práce to Jana Ferd. Brokoffa. Čásť náměstí k městu otevřená před hradem opírá se o terasy vysoko vyzděné. Na místě, kde stával kostelík P. Marie Einsiedlské (1672 až 1791), jehož základy tvoří zde balkon železnou mřiží uzavřený, spočívá na vysokém sloupě socha této P. Marie. Poblíže stojící socha sv. Václava zřízená nákladem Václava Arnošta Markvarta z Hrádku přenesena sem byla s mostu Karlova r. 1786. Řadu domů zahajuje tu Rožmberský palác (č. p. 186, vyobr. viz tab. XII. při čl. Architektura), který vystupuje na kvádrovém podnoží do výše dvou pater, černobílou sgraffltovanou rustikou ozdobených; v lunetové římse převládají sgraffita motivů listnatých a oba čelní štíty, kordony členěné a na pokraji bohatými vásami zdobené, mají krásná sgraffita listnatá i figurální ve způsobě florencké renaissance z poč. 2. pol. XVI. stol. Zde stával dům (r. 1380 Ctibora z Valečova), který po válce husitské byl zbořeništěm, které připadlo asi k sousednímu domu pánů z Ústí (1390), r. 1487 Jana Čéče z Nemyčevsi, Jana a Bernarta bratři z Valdšteina, r. 1511 Albrechta Rendla z Úšavy a r. 1515 Sigmunda Smiřického ze Smiřic. Od Ferdinanda I. dostal pustý dům Jan ml. z Lobkovic r. 1545, který dal zde vystavěti palác dokončený Augustinem Vlachem r. 1563. Synové jeho Kryštof a Vilém prodali jej r. 1590 Jiřímu z Lobkovic za 4000 kop gr. č., kterému byl r. 1594 konfiskován a Rudolfem II. r. 1600 směněn s jiným zbožím s Petrem z Rožmberka za Krumlov; tento odkázal jej r. 1610 Janu Jiřímu ze Švamberka († 1617), jehož staršímu synu Petrovi byl konfiskován a dán r. 1631 Janu Oldř. knížeti z Eggenberka. Dcera posledního člena rodiny této Jana Kristiána, Marie Arnoštka, přinesla dům věnem manželu svému Adamu Frant. ze Schwarzenberka (6. břez. 1719). Dům č. p. 185 stavěl Frant. Pavíček a ještě rozestavený koupil dražbou r. 1811 Jos. ze Schwarzenberka za 63.550 zl. k. m. Původně zde stával dům Bergovský (podle Otty z Bergova r. 1387), pak Berky z Holšteina (1390), mistra Petrlíka, stavitele kostela sv. Víta, Čeňka z Klinšteina (1460), Půty Švihov. z Ryzmberka (1487), procež zval se domem Švihovským. Koncem XVI. stol. měl jej Pavel Sixt Trautson sv. pán ze Šrofenšteina a Sprechenšteina a v XVII. stol. Frant. Matiáš Karel ze Sternberka a po něm nejmladší syn Ignác Karel (1672). Potom koupil jej od kn. Václava Paara r. 1770 JUdr. Josef Brettfeld, který jej prodal r. 1795 arcib. Vil. Florent. Salm-Salmovi, který zde chtěl zaříditi ústav pro duchovní a proto dal jej přestavěti Pavíčkem. Na městišti tohoto domu bývaly ještě dům Názovský a tři jiné. Na konci této řady stojí kostel sv. Benedikta, bývalý to farní kostel, který připomíná se poprvé r. 1353 (fara byla v rohu proti kostelu č. p. 173). Podací právo měl pražský arcijáhen. R. 1541 a 1620 kostel vyhořel a r. 1627 Ferdinand II. daroval jej i se hřbitovem barnabitům, kteří si zde koupili sousední dům od Viléma Vojt. Krakovského z Kolovrat (1655) a upravili v něm klášter přistavivše nové křídlo (1656). Klášter zrušen byl 9. květ. 1786; budovu pak s kostelem daroval Leopold II. bosým karmelitkám (1792), které kostel obnovily a postavily v něm hlavní oltář sv. Terezie (obrazy od Jos. Hellicha, 1861). Zvenčí jest kostel klášterem zcela zakryt. Severní pořadí domů na náměstí počíná se palácem arcibiskupským. Ferdinand I. daroval r. 1552 Antonínu Brusovi z Mohelnice dům Gryspekovský, který Oldřich Augustalis přestavěl (1562—64) a v kterém Zbyněk Berka z Dubé zřídil kapli sv. Jana Křtitele (nyní zcela přetvořenou); Jan Bedř. z Valdšteina dal celou budovu přestavěti. Průčelí nynější pochází z doby arcib. Ant. Petra Příchovského z Příchovic (1764—93) podle plánů Jana Wircha, při čemž sochařské práce provedl Ign. Platzer. V kapli na stropě je pět obrazů ze života sv. Jana Křt. a nad hlavním oltářem nejsv. Trojice od Daniela Alexia z Plzně (1599). Zde chová se poprsí sv. Petra zhotovené nákladem arcib. mistra Albíka. — V paláci v pravo přízemí chová se arcibiskupský archiv; knihovna bohata jest knihami theologickými. — Pod tímto palácem stojí v zákoutí nad hořejším Jelením příkopem bývalý hraběcí dům Šternberský (č. 57), pak (1796) Společnosti vlasteneckých přátel umění, která zde měla svoji veřejnou obrazárnu, zaujímající všechny sály a komnaty prvního poschodí kolem čtverhraného vnitřního dvora. V l. 1821—47 byly v přízemí sbírky Českého musea zemského. Nyní dům tento, ke kterému jde ulička odedávna při vchodu překlenutá lichými pokrajními vraty paláce arcibiskupského, vedoucí k bývalé malé brance nad Bruskou, náleží spolku paní sv. Anny pro idioty. Následující dva domy (č. 58—59), nyní kapitoly sv.-vítské, náležely Marešovi a Burjanovi (1486) a r. 1513 Kryštofovi ze Švamberka a ještě téhož roku Václavu Bezdružickému z Kolovrat. Dům u Labutí (č. 61) koupila r. 1517 abatyše týnecká Johanna z Tandorfu (později Šternberský); č. 62 vystavěl arcijáhen Petr ze Všerub skvostným dílem a odkázal jej r. 1408 kapitole (knihovna kapitolní); sousední dům č. 63 byl Rožmberský. Čásť domu č. 67 patřívala letopisci Benešovi z Weitmile a po něm mistru Vojtěchovi Rankovu. Č. 60, 62 (Sasko-lauenburský) až 65 náleží nyní kapitole, č. 67 býval Martinický (budova renaissanční s vchodem obroubeným rustikou a erbem Martinickým). Západní stranu náměstí tvoří palác Toskánský (č. p. 182) o dvou poschodích se dvěma portály a s pavillony křídelními, stavěnými nákladem Michala Osvalda hr. Thuna z Hohenšteina na počátku XVIII. stol., načež r. 1718 prodán byl velkovévodkyni Marii Anně Toskánské a r. 1741 dědictvím nabyli ho vévodové bavorští a po nich panující dům rakouský, který zde má ústřední kancelář svých statků. Z obou malých domků na této straně bývalo č. 65 majetkem pánů Vilhartických a č. 66 bydlíval Václav z Radče. Před nimi stávaly na náměstí masné krámy. — V Kanovnické ul. č. 69 býval dům kr. pážat (před tím Švamberský), č. 70 Hložků ze Zampachu. Uršulinské kasárny (č. 70—71) jsou v budově býv. kláštera voršilek, pro které zakoupila bývalý dům Talmberský hrab. Kateřina Lamingárová z Lobkovic r. 1706. Základní kámen kostela sv. Jana Nep. položen byl 15. říj. 1720; Jan Dintzenhofer dokončil stavbu r. 1728. Vnějšek kostela má bohaté průčelí se sochou sv. Jana Nep. ve výklenku a uvnitř kupole pokryta jest freskami Václava Reinera, naznačujícími pokračování architektury, prohlubující plochou kupoli, v jejíž vzdušné prostoře viděti vznášeti se anděle. Kolem otáčí se malovaný architrav s balustradou, s níž splývají skvostné koberce. Presbyterium jde na západ. R. 1737 voršilky koupily i sousední pustý dům Trauttmansdorffský (»u bílého pštrosa«) od hraběte Františka Norberta z Trauttmansdorffu. Klášter zrušen byl 28. září 1784 a používá se ho za kasárny; v kostele konají se od r. 1861 služby boží pro vojáky protestantské. Zcela vedle stával špitál s kaplí sv. Antonína založený r. 1370 arcib. Janem Očkem z Vlašimě, který za válek husitských zanikl, Ferdinandem I. byl znovuzřízen (1547), ale r. 1787 zrušen a vojsku vydán. Několik krokův odtud bývala branka Špitálská (do r. 1885), jednoduchých tvarů, stavěná r. 1631 Zde počíná Nový svět, kde počalo se stavěti teprve v XVII. stol. Zde má dům č. p. 77 (»u zlaté hrušky«) bohatě štukovím ozdobené průčelí z konce století XVIII. a č. 78 zajímavý arkýř XVII. stol. — Loretánské náměstí má jméno své od kaple Loretské založené r. 1626 nákladem Benigny Kateřiny z Lobkovic, která svěřila její ošetřování blízkým kapucínům. Stavbu vedl Jan Orsi podle vlašského vzoru. Mramorové sochy originálu byly zde naznačeny sprvu malbou černě konturovanou a r. 1664 provedeny v sádře štukatorem Jakubem Agostem. I cedrová socha P. Marie napodobena podle domnělého originálu sv. Lukáše. Roku 1634 postaveny jako výpomoc nedostačujících místností na čtyřhraném nádvoří kryté arkády v slohu pozdní renaissance, nad nimiž r. 1747 zřízena byla galerie a vše upraveno v slohu barokním. V chodbách postaveny byly levo kaple sv. Františka, v pravo sv. Antonína (1664) a kaple Narození Páně, která r. 1717 přestavěna byla barokně v kostelík s dvěma věžemi. Vnitřek jeho jest bohatě vyzdoben zlatem a mramorem; klenbu maloval Václ. Reiner, hlavní oltář mramorový má kopii Raffaelovy Madonny. V lodi na evang. straně ozdoben jest oltář sv. Apoleny obrazem od Ant. Kema, který maloval i sv. Agatu na oltáři protějším. V přední části chodby postaveny byly kaple r. 1686 P. Marie Bolestné pro zázračnou sošku zachráněnou z požáru bez pohromy kdesi v Prusku a darovanou cís. ballmistrem Václ. Rincolinim a v levém koutě sv. Anny r. 1687. Kromě toho Lidmila Eva Frant. z Kolovrat dala postaviti v zadním severovýchodním rohu kapli sv. Josefa a v posledním jihovýchodním sv. Kříže (1691). Konečně stěny arkád pomaloval r. 1750 dvorní malíř Felix Schöffler 45 freskách symboly litanie loretánské. — Vnitřek kaple Loretánské vystavuje na zdech částky nástěnných obrazů ze života P. Marie podle italského vzoru r. 1795 malířem Frant. Kunzem zhotovených. Na dvou místech zadělány jsou dva trámy a v jednom místě spatřuje se cihla z posvátného domku v Loretě sem přinesená. Na oltáři stojí stříbrný svatostánek zhotovený r. 1684. Je zde křišťálový kříž, dva vypuklé stříbrné obrázky P. Marie a sv. Anny a nad oltářem stříbrná mřížka se srdcem ze zlata. Na evang. straně nalézají se ve zdi z cínu lité dvéře k svatostánku s vypuklým obrazem Zvěstování P. Marie. Za oltářní stříbrnou mříží stojí ve výklenku černá socha P. Marie Loretánské. Stříbrné ozdoby této kaple, které váží přes 100 liber, opravil r. 1882 dvorní klenotník Rummel. Pod »svatým domem« tímto (santa casa) jest hrobka Lobkovická. — Průčelí do náměstí stavěl r. 1721 Kil. Dintzenhofer, který úlohu, zakrýti přílišnou délku façady, dobře rozřešil. Proto vyčnívají po stranách trojosé risality a hlavní římsa jest vlnovitá. Nad ozdobným portálem spočívá balkon se sochami, mezi okny na vysokých podstavcích pilíře a celek korunován jest třemi štíty, z nichž jednodušší střední nese věž s obelisky. Portál pracoval Jan Oldř. Mannes, který vytvořil i balustrádu opatřenou sochami od Ondř. Fil. Guitainera. — Kaple má známý poklad, ke kterému základ byl dán záhy po založení. Rozmnožil se brzy tou měrou, že již r. 1690 místnosti musily býti rozšířeny a konečně vystavěny zvláštní pevné před »svatým domem« (1699—1702). Cena jeho hmotná jest větší než umělecká. Nejstarší jest gotický kalich stříbrný z r. 1510 české práce, pozlacený, darovaný Kryštofem Ferd. Popelem z Lobkovic († 1658). Dále vynikají krucifix ze slonové kosti z poč. XVII. stol. a kříž kard. Harracha, Albrechtu Dürerovi neprávem připisovaný tabulový obraz Madonny s Jesulátkem. Nejproslulejší předmět jest diamantová monstrance, zaujímající mezi bohoslužebnými nádobami doby barokové geniální komposicí a bravurním provedením jedno z prvních míst. Zhotovena jest z pozlaceného stříbra a posázená 6222 démanty Matějem Stegnerem a Janem Klumischbaumem, zlatníky vídeňskými, r. 1699. Darovala ji Lidmila Eva z Kolovrat. — Zvonková hra na věži zakoupena byla nákladem malostranského kupce Eberharda z Glauchova r. 1694 v Amsterdamě. Obsahuje tóny dvou oktáv. — Severní stranu Loretánského náměstí tvoří klášter kapucínů (č. 99) s kostelem Panny Marie, založený r. 1600 a vysvěcený r. 1602. Jest to rozsáhlá budova s dlouhými chodbami a malými příbytky, na jejíž severní straně jest zahrada. Knihovna, kterouž jmenovitě obohatila Markéta Valdšteinská z Chuděnic, má přes 12.000 svazků. Kostel jest jednolodní, má dvě poboční kaple a pět oltářů. — Na záp. straně jest rozsáhlý Černínský palác (č. p. 101) nákladem hr. Humprechta Jana Černína z Chuděnic v l. 1669—87 Františkem Carattim a po něm Janem Madernou (snad též Dominikem Rossim) vystavěný. Práci stavitelskou obstarali Jan de Capauli a Abraham Leutner, kamenickou Santin Aichl, Frant. Torre a Jan Pozzi, štukatérskou Frant. Pieri a Jan Maderna, zámečnickou dvorní zámečník Matěj Höringer a Jan Spindler. Schodiště v první třetině XVIII. stol. maloval Reiner a sochami vyzdobil Matiáš Braun a Ign. Platzer. Veliký balkon s portikem nad hlavním průčelím provedl před r. 1740 Frant. Maxm. Kaňka. Průčelí paláce náleží k nejlepším u nás. Na mocné rustice přízemí zdvihá se do výše římsy třicet ohromných tříčtvrtí sloupů s hlavicemi korinthskými, které nesou břevnovi s hlavní římsou. Dnešní čtyřpatrová úprava s malými okny zřízena státem po r. 1851, tak že jen okna přízemí a čtvrtého patra jsou původní. Hlavní římsa jest dřevěná, původně byla provedena bohatě s různými květy a ozdobami štukovými. Obrazárna s dobrými obrazy šla dvěma poschodími. Po Janu Humprechtovi († 1682) měli palác syn Heřman Jakub († 1710), Frant. Jos. († 1733), Prokop Vojtěch († 1777), za kterého palác pustl, když vše odvezeno bylo do Vídně. R. 1839 bylo zde ještě 114 obrazův a posledním inspektorem obrazárny byl malíř Josef Burde. Potom užíváno paláce za skladiště, až jej erár r. 1848 najal a 7. srpna 1851 koupil za 95.000 zl. konv. m. — Dříve stály na místě náměstí domky ve dvou ulicích od jihu k severu. Jeden z nich míval Jan Ždárský ze Ždáru (1570) a syn jeho Ctibor Tiburcius, jiný stavitel Bonifác Wohlgemuth (1571), Tomáš Gryff z Gryffenberka a Václav z Vřesovic (1580); oba domy koupil Ladislav ze Šternberka a r. 1609 Jan Dirnberger z Rehmen, Flor Jetřich ze Žďáru (1623) atd.
V krátké Loretánské ulici (dříve Radnické) jest ústav slepých dítek (č. 104), založený snahou ryt. Prokopa Platzera r. 1808, pro který koupen byl r. 1837 dům někdy hrabat z Vrtby. Správu vedou milosrdné sestry sv. Karla Bor. a výdaje kryje zvláštní spolek. Zde jest pěkná kaple sv. Josefa. Nárožní dům č. p. 173, bývalá to fara sv. Benedikta, náležel již r. 1488 obci, která zde zřídila svoji radnici, jež při spojení měst r. 1784 byla zrušena a prodána Jos. Pikartovi. Ulička pod radnicí zvala se Masnokrámský Kopeček, nyní schody radnické. V ulici Loretánské dům č. p. 174 a 175 (dům Donínský) náležel Dietrichšteinům tak, jako č. 176 (Kleovský), který koupil r. 1790 Jan Václav Rajský z Dubnice, č. 177 Hrzanovský, pak kapitolního děkanství, č. 178 býv. říšská dvorská kancelář zakoupená za 5000 zl. za Rudolfa II., kde snad krátký čas bydlil a zemřel Tyge Brahe. Dům povstal spojením ze dvou za Jindř. Krakovského z Kolovrat (1503), č. 179 náležel znamenitému mistru kameníku Hanušovi Spissovi z Frankfurtu, který jej vystavěl s arkýřem na sloupě. Od jeho vdovy koupil jej r. 1511 Bohuslav Dražický z Kunvaldu. Později náležel hr. z Vrbna a z Martinic, č. 104 a 105 Chotkům z Vojnína a od r. 1729 hrab. z Vrbna. Č. 108 koupil r. 1623 Jan Kryštof z Paaru, načež přišel dům v držení Šliků, hrab. z Weisenwolfů, č. 109 měli Libšteinští z Kolovrat. Naproti býval dům »u zlaté koule«, nyní jest tu č. 102 (malý Černínský dům a jízdárna) s malou kaplí (fresky od V. Reinera) sv. Barbory z XVIII. stol., r. 1858 obnovenou, kterého užívá se za zemskou káznici tak jako č. 180, bývalého to domu Trauttmansdorfiského (r. 1791 přestavěného), na jehož místě bývalo dříve několik domů. Jeden z nich měli po sobě Julius Šlik (1578), Jan a Vlad. Vchynský ze Vchynic, Polyxena Lobkovická z Pernšteina (1608), Sigmund Měsíček z Výškova (1611), Ferd. Šlik, který koupil i sousední dům od Anny Kábové z Terešova (1613) a i jiné a prodal vše Juliovi vév. brunšvickému, načež prodal jej Ferdinand II. (1627) Karlu Harrachovi a ten Marii Magd. Trčkové z Lobkovic, která koupila r. 1628 dům »u bílého pštrosa« od Alžběty Borboniové. Toto dědictví bylo však Rudolfovi Trčkovi z Lípy zabaveno a Ferdinand III. daroval je r. 1636 hr. Maxmiliánovi z Trauttmansdorffu-Weinsbergu. Protější nárožní dům č. p. 182 jest nyní nemocnice vojenská, patříval dříve Martinicům, Jiřímu Adamovi († 1414), který dal na několika městištích vystavěti tento dům Scottim. Pohořelec jméno má tato čásť města založená po r. 1373 proto, že domy zde po vypálení r. 1420 zůstaly po 60 let pusté. Na náměstí stojí socha sv. Jana Nep. z XVIII. stol., obnovená r. 1879, stávala dříve před kanovnickým domem na rohu Hradč. náměstí. Severní stranu nám. tvoří domy č. 111 (Strahlendorf, Šlik), 112 (Adam ze Šternberka, Herkules de Nova), č. 114 (Emanuel z Kolovrat) až 118, kde snad bývala observatoř Tyga Brahe. Na místě domů č. 120 (»u zlatého kříže«) až 122 obec vystavěla nedávno kasárny zemské obrany. Č. 125 při býv. bráně Strahovské (zbořené r. 1898) býval mýtnicí. Zde jest vchod do kláštera Strahovského. Po obou stranách portálu je nižší hradební zeď mající na obou krajních flankovaných lesenách malé vásy, od nichž se zvedají volutovou linií křídla zdi k architrávu, podpíranému vysokými lesenami s hlavicemi rázu římsko-iónského; půlkruhový oblouk portálu zdoben jest archivoltou spočívající na polosloupcích toskánských. Kamenná, několikrát lomená římsa zakončuje vrchní stavbu a nese sochu sv. Norberta. Portál stavěn byl brzy po r. 1742; sochy zhotovil nejspíše Ant. Guitainer. Na dvoře na levé straně stojí kostel sv. Rocha postavený podle slibu a nákladem Rudolfa II. v čas moru r. 1599, ač základní kámen položen byl teprv 7. čna 1603 a stavba dokončena byla r. 1612. Půdorys kostela má podobu kříže a posuzujeme-li budovu podle opěrních pilířů zvenčí, mnohoúhelníkového presbytáře, vysokých žebrových oken, provedena jest slohem gotickým, za to omítková výzdoba je renaissanční. Dále vypíná se na dvoře klášterní chrám Nanebevzetí Panny Marie, který jeví jen málo románských tvaru původního kostela, jenž stavěn byl pod ochranou knížete Vladislava r. 1143. Stará zpráva slaví jej jako překrásný, šířkou i délkou znamenitý, založený a stavěný zbožným úmyslem i uměním biskupa Zdíka. Půdorys, který v podstatě je starý, jeví obdélník 58 m šir. a 23·5 m dl., který dělí se ve tři lodi, z nichž střední jest 11·20 m široká, poboční pak měří po 6·15 m. Hlavní loď oddělena jest dvěma řadami pilířů (po šesti) do kříže stavěných. Tři příslušné chory ukončeny byly apsidami, z nichž jen střední ještě se zachovala; na místojedné z nich jest nyní sakristie a s druhé strany přistavěno křídlo kláštera. Věže přiléhajicí k pobočním chorům tvoří zakončení kratšího ramene kříže; v prvním patře severní věže jsou dosud zbytky sloupků s krásnými hlavicemi, ve věži pak protější spatřují se kusy kamenných pásů lomeně se klenoucích, jejichž článkování ukazuje, že jsou to zbytky klenby vyvedené po požáru r. 1258. Že chrám nepostrádal detailu architektonického, ukazuje zlomek podřímsí obloučkového, hlavice ve věži a dva krakorce v nejstarší části klášterní budovy. První mniši obsluhující kostel přišli ze Steinfeldu a prvním opatem byl Gero (1143—60). Za jeho nástupce Erleboda (1160 až 1175) Vladislav I., který vzdav se trůnu, sem se uchýlil, dal vystavěti opatství. Ještě za opata Vojtěcha (1175—1202) bylo zde horlivě stavěno, kostel vyzdoben byl novým hlavním oltářem, chor zvýšen a vysvěcen 26. dub. 1182 Nepozornostíjakéhosi mnicha vypukl tu r. 1258 veliký požár, velikou však podporou Přemysla II. a energií opata Jana I. (1250 až 1266) napraveny škody v pěti letech. Tehda přistavěna byla kaple sv. Voršily při levé lodi. Později klášter klesal. Něco podařilo se napraviti Budišovi (1290—97), který sám byl kameníkem a malířem, a kostel znovu vyzdobil Dětřich (1304—16), ale nové pohromy klášter stíhaly, Teprve opat Gerhard (1316) opravil kostel a připojil dvě kaple, sv. Erharda a andělskou. Bouře husitská sem krutě dolehla. Dne 8. květ. 1420 byl klášter zapálen a zničen. Za Vladislava II. zase se zotavoval. Opatská budova a kaple sv. Kateřiny pocházejí z této doby. Ale za skutečný rozkvět děkuje klášter teprve opatům Janu Loheliovi (1586—1612), Kašparu z Questenberka (1612—40) a Kryšpínu Fuckovi (1640—53). První stavěl klášter (1601), druhý nemocnici sv. Alžběty před Strahovskou branou. Třetí šťastná doba počíná se Vincencem M. Frankem (1658—69), který položil základ ke knihovně, Jeronymem Hirnheimem (1670 až 1679), který v tom pokračoval, a H. Hyacintem (1679—90), který vystavěl čásť klášterní proti městu. Za nástupce jeho Víta Seipela (1690—1711) postaveny byly oba nynější refoktáře. Tento rozkvět zastaven byl spoustami války o dědictví rakouské. Opat GabrielVáclav Kašpar (1741—64) hleděl všemožně vše napraviti, znovu zřídil kapli sv. Voršily a postavil v chrámě deset pobočních oltářův a obě věže, jakož i upraviti dal celé průčelí tak, jak nyní jest. Již Lohelius dal opatský chrám přestavěti renaissančně (1601—05) a Ouestenberk zbudoval při něm nové průčelí, prodlouživ zároveň loď směrem západním. Plán Matěje z Burgundu prováděli tu Mark Anton Canevalli a Silvestr Carloni. Vnitřek chrámu jest majestátní. V presbyteriu nádherný mramorový oltář od Jos. Lauermanna z r. 1768 ozdoben jest sochami Ign. Platzera. Mramorový tabernakl pořízen byl r. 1873. Na straně epištolní nad opatskou stolicí ve zdi jest památník Vladislava I. a biskupa Jindřicha Zdika a na protější opata Lohelia. Kůr kněžský oddělen jest od ostatního kostela překrásně kovanou zlacenou mříží barokní. Před oltářem jest vchod do opatské hrobky r. 1633 založené, hrobka bratří jest uprostřed kůru. U pilířů jsou na straně evang. od kůru oltáře: Narození Páně s obrazem od Michala Leopolda Willmana, Srdce P. Ježíše s obrazem téhož mistra, sv. Jana N. s obrazem Fr. X. Balka, sv. Maří Magd., Obrácení sv. Pavla s obrazem téhož mistra; na straně epištolní: sv. Martina též s Balkovým obrazem, sv. Anny, sv. Augustina, sv. patronů českých s obrazem sv. Norberta od Willmana a Navštívení P. Marie od téhož. Obrazy na klenbě jsou práce J. Kramolína a Ign. Raaba z r. 1744. Štuková práce jest od Palliardiho. Stěny pokrývá 12 velkých obrazů (scény ze života sv. Norberta) nad obloukem mezi pilíři od Jiřího Viléma Neunherze rovněž z r. 1744. Při jižní lodi jest kaple P. Marie Pasovské (též sv. Andělů) s mramorovým pomníkem Boh. Jindř. Pappenheima († 1632). Nynější úprava kaple sv. Voršily pochází z r. 1745. Na hlavním oltáři uloženo jest tělo sv. Norberta, které v l. 1626-1811 odpočívalo ve zvláštní kapli uprostřed hlavního kostela, v l. 1811—73 na hlavním oltáři a nyní teprv zde v kapli. Pod oltářem pochováno srdce posledního opata hlavního praemonstr. opatství Jana L’Ecuy († 1834). Oltář sv. Voršily stojí při severní zdi kaple. Klenbu pokryl r. 1746 freskovými obrazy (umučení sv. Voršily) Frant. Siard Nosecký. — Varhany stavěl r. 1774 Lohel Oehlschläger. Mají při třech klaviaturách 41 rejstříkův a 3087 píšťal. Roku 1899 byly opraveny. — V pravo před vchodem do kostela v koutě stojí knihovna s krásnou façadou ve slohu empirovém zbudovaná v l. 1782—92, kde uvnitř na klenbách spatřují se výborné fresky dvorního malíre Ant. Maulpertsche. Stavbu vedl Ign. Palliardi. — Při východní straně kostela přistavěna jest budova provisora založená Loheliem a r. 1686 dokončená; v prvním patře v jídelně vymaloval Nosecký na stěně hostinu krále Baltazara. Za jídelnou jest opatská kaple s bohatou sádrovou ozdobou a obrazem sv. Jana Křt. na stropě. — V budově konv. síň kapitolní (zřízena po r. 1742) má oltář s obrazem bl. Heřmana od Petra Molitora, na klenbě krásné fresky Noseckého. V ochozu je množství obrazů svatých od J. J. Herniga a Ign. Raaba. Zimní refektář zřízený kolem r. 1702 má též veliký obraz Noseckého (Isaak žehná Jakubovi) a týž vymaloval v refektáři letním na klenbě nebeskou hostinu, jíž účastní se všickni národové; na stěnách visí podobizny dobrodincův a vynikajících opatů. Nad refektářem jest znamenitá obrazárna založená opatem Zeidlerem (A. Dürerova P. Maria růžencová); všech obrazů jest přes 1100. — Opat Questenberk vystavěl na místě býv. Říšské brány nad klášterem r. 1622 špitál s kaplí sv. Alžběty, který zbořen byl r. 1664, načež vystavěn bylpod klášterem (č. p. 33) nový špitál s kaplí téže světice, který 18. dub. 1787 byl zrušen, ale r. 1808 klášteru vrácen. Průčelí budovy ozdobeno jest na schodišti skupinou Kalvarie a nade dveřmi pamětní deskou.
Malá strana (lépe Menší město Pražské). Středem města je tu Malostranské náměstí, které původně s tržištěm hořejším činilo jeden celek. Na prostranství stojí nyní pomník maršálka hrab. Josefa Radeckého z Radče, postavený r. 1858 pražskou Krasoumnou jednotou; sochu maršálkovu, 2·84 m vysokou, modeloval Em. Max, vojáky různých zbraní pod ním Jos. Max podle návrhu Kr. Rubena. Vše lito jest z bronzu od Burgschmidta v Norimberce. Dříve stávaly zde na nám. proti býv. radnici ve dvou řadách masné krámy, jižně krámce různé a při jednom z nich kovárna, stará kuchyň a pranéř. — Dům č. p. 35 býval radnicí. Obec zakoupila jej pustýr. 1478 za 35 zl. uh. od Jana Tovačovského z Cimburka, který jej zdědil po pánech z Michalovic. Před tím užívala obec domu č. 271, který jí daroval r. 1432 Václav z Bítova. Po spojení měst r. 1784 umístěny zde různé úřady a pronajímány zde byty. Stavitel Kaura odstranil r. 1826 vížky, r. 1828 přistavěno bylo třetí poschodí, loubí zazděno a pro hostinec pronajato. — Z domů vroubících náměstí vynikají: č. p. 36 (»u Splavínů«), jejž r. 1882 koupila obec, která v části do Josefské ulice umístila školu; dříve stály zde tři domy, z nich jeden náležel v 1. pol. XVI. stol. impressorovi Bartoloměji Netolickému a před válkou třicetiletou Janu Kechlovi z Hollenšteina, pak Tomáši Markovi z Markfeldu a Arnoldovi z Dobroslavína, za kterého stará knihtiskárna zde nejvíce kvetla, až ji koupil r. 1762 magistr. rada Jan Neuber. Sousední dům »u tří hvězd« (č. 37) imponuje bohatou rokokovou façadou; zde byla v l. 1853—62 Česká spořitelna a do r. 1879 zemská účtárna. V č. 38 bydlila malířka Sabina Brindlingerová a v domě nárožním Legátovském (č. 39) rytec Karel Burda a nadšený archaeolog V. Krolmus; na straně jižní č. p. 272 zove se podle Jana Petržilky. Po něm měli jej Melichar Orgies (1576) a jeho rod, r. 1679 koupil jej v dražbě J. V. licenciát Jindř. Therer, po něm Adolf Schleichert. Zde žil MDr. Jan Mayer (1790). Číslo 271 skládá se z domů »u 7 sloupů« a »u tří medvědů«. Onen měl od r. 1607 Dominico de Bossi, r. 1655 lékárník Jan Jiří Weis, r. 1658 kupec Jan Petr Petroni a jeho rod; tento náležel malíři Janu Jakubu ze Steinfelsu. Dům č. 270 »u zlatého klíče« koupil r. 1587 Pavel Winkler z Hutenova od Anny, dcery Jiříka Schlüsselbergera, a dal jej manželce Jana Kocína z Kocinetu. Pak jej měli r. 1628 Jakub Guttman z Guttenau a r. 1646 František Miseroni z Lisonu se svým rodem. Č. 269 měl r. 1613 od Samuela Straky Jakub Hybl ze Stradaně, r. 1624 rentmistr Bedřich Raming z Löwenastu. Nárožní dům Hrachovský (č. 268) měl r. 1624 od Evy Matiášové z Huttenova Filibert Emanuel de Bois, r. 1627 Bedřich Raming z Löwenastu, načež sňatkem dostal se prof. MDru Korneliovi Playerovi z Playern, který jej prodal r. 1641 Janu Walderode z Eckhausen, v jehož rodě zůstal do XIX. stol.
Uprostřed náměstí býval dříve kostel sv. Mikuláše vysvěcený dne 12. ledna 1283 na místě, kde jest dnes jihovýchodní čásť nynějšího kostela; nedaleko na pravo stávala od X. stol. rotunda sv. Václava. Po vypálení dne 9. květ. 1420 byl obnoven a dosazováni sem faráři podobojí; r. 1512 kostel byl znovu sklenut. Jesuitům odevzdán kostel 4. dub. 1625 a fara přenesena ke sv. Václavu, který byl přestavěn (1630). Jesuité přistavovali k svému kostelu kaple a pro sebe a školy dům professní, k jehož rozšíření zakoupili 3 domy a zahrádku a r. 1672 ještě dva Marradasovské, na jejichž místě vystavěli gymnasium spojené s domem professním obloukem (nynější c. k. místodržitelství). R. 1673 Leopold dovolil, aby dosavadní kostel byl stržen a novým nahrazen; ještě téhož roku 6. září položen základní kámen. Zároveň počala stavba professního domu na prostoře mezi kostelem sv. Mikuláše a sv. Václava, kde dříve byly dvě ulice a 12 domův. Jižní čásť domu dokončena r. 1680, severní r. 1687 a západní r. 1690. Při tom bylo nutno přestavěti i kostel sv. Václava (1685—87). Při kostele sv. Mikuláše (vyobr. č. 3287.) Kryštof Dintzenhofer r. 1711 dokončil hlavní loď a boční kaple, kupoli a tři ramena polokruhová r. 1752 syn jeho Kil. Ign. za pomoci Jakuba Mandelika. V l. 1753—54 dány na hořejší římsu střechy sochy svatých (r. 1879 snesené) a r. 1754 dokončena zvonice (kterou si magistrát přivlastnil); naposledy vyzdobena r. 1771 kaple sv. Anny. Celkový náklad činil 1,000.000 zl. Když řád jesuitský byl r. 1773 zrušen, užito professního domu za kasárny, pak pro cís. úřady. Spojovací chodba z něho byla zbořena a přesídlil se sem úřad nejv. purkrabí, pak c. k. místodržitelství. Kostel sv. Mikuláše prohlášen r. 1775 za farní. — Průčelí se třemi portály, k nimž vedou žulové schody a nad kterými jsou tři veliká okna, jest na straně náměstí hořejšího. Nad hlavními vraty uprostřed čtyř sloupů stojícími zasazen jest kovový znak Frant. Karla Libšteinského z Kolovrat a nad ním balkon, po jehož stranách sochy čtyř učitelů církevních. Nad oknem cís. orel a ve štítu ve výklenku socha sv. Mikuláše se sochami po stranách. Vnitřek kostela jest nádherný; ohromná klenba má obrovský obraz Jana Lukáše Krakera sv. Mikuláš. Kostel jest 611/2 m dlouhý a 26 m široký. Hlavní oltář jest mramorový; na čtyřech sloupech vypíná se oblouk s pozlaceným znakem jesuitův a pod ním veliká měděná pozlacená socha sv. Mikuláše podle nákresu Ign. Platzera. Dole stojí veliké dřevěné bílé sochy sv. Ignáce a Františka X., nahoře stojí menší bílé sochy sv. Víta a Václava a ve výklenku nad svatostánkem stojí dřevěná socha P. Marie, zhotovená r. 1869 Janem Kášem. V sev. rameni na straně evang. stojí dřevěný oltář Navštívení P. Marie s obrazem J. L. Krakera (po stranách bílé sochy sv. Jáchyma, Anny a nahoře sv. Sigmunda a Lidmily a nad svatostánkem socha Foyenské P. Marie), naproti oltář smrti sv. Josefa (s obrazem Krakerovým a sochami sv. Jana Křt. a Jana ev., nahoře sv. Vojtěcha a Prokopa. Dále jsou poboční kaple: sv. Barbory (malba v kupoli od Jos. Kramolina, oltář sv. Kříže má obraz Ukřižovaného od Škrety oltář sv. Barbory obraz od Lud. Kohla), sv. Michala (obraz italské práce), sv. Ignáce (obraz od Ign. Raaba s bílým, sochami sv. Františka Borgiáše a sv. Frant. Regio po stranách), sv. Aloise (obraz Ign. Raaba, po stranách sochy sv. Stanislava Kostky a Jana de Goto), sv. Jana Nep. (obraz od Raaba a sochy sv. Václava a Víta; na stole P. Marie Pomocná připisuje se někdy Kranachovi), sv. Františka X. (s krásným obrazem Frant. Balka), sv. Kateřiny (obraz Raabův a dvě bílé sochy sv. Tekly a Kateřiny) a sv. Anny s hrobkou Libšteinských z Kolovrat (1715). Veliké varhany (47 rejstříkův a 2532 píšťal) stavěl r. 1747 Tomáš Schwarz. — Oltářní obraz z kostela sv. Václava jest nyní v Jílovém. — Jižně před kostelem leží domy č. 3 (r. 1681 malíře Jana Zehetmayera a později Ebenbergerů), č. 4 »u bílého orla«, který na počátku XVIII. stol. náležel MDru Janu Benediktu z Tulipánu; zde bývala lékárna téhož jména, a č. 5, vystavěné po r. 1770 nákladem šl. Karla z Grömlingu Josefem Jägerem na místě dvou domů »u zlatého raka« a »u kamenného stolu«. První z nich měl r. 1596 kupec Herkules de Nova, který koupil r. 1600 též druhý dům. Stranu severní tvoří domy: č. 6 složený ze tří domů, z nichž jeden náležel vdově slav. malíře dvorského Theodorika, druhý před r. 1502 Bohuslavu Hasišteinskému z Lobkovic, Jakubu Štrabochu (1502) a Martinu Chlupovi. Třetí pak koupil r. 1572 Jaroslav Smiřický ze Smiřic od Jana Kelče a manželky jeho Kateřiny ze Šleis. Smiřičtí skoupili oba druhé domy a r. 1603 Sigmund Smiřický počal se stavbou paláce, jak celkem nyní se vidí. Když r. 1621 se svolením vévody Fridlandského statky smiřické byly konfiskovány, postoupen byl dům tento r. 1624 v dluhu Maximiliánovi z Valdšteina a ten jej r. 1630 postoupil Vratislavovi z Pernšteina. Po něm zdědila jej sestra jeho Trebonia, která jej r. 1646 odkázala karmelitkám u sv. Josefa. Ty jej prodaly r. 1651 Rudolfovi z Tiefenbachu, jenž jej daroval manželce své Marii Evě Alžbětě (1652). Ta prodala jej r. 1682 hrab. Bedřichu Ferd. Zinzendorfovi a synové jeho hrab. František a Václav r. 1763 za 12.000 zl. Pavlu Montagovi, za kterého palác byl přestavěn a sochami ozdoben od Platzera. Marie Anna Montagová prodala jej r. 1816 Josefu Eduardovi Kamperovi a ten po roce hr. Auerspergovi. Nyní náleží zemskému výboru. Druhý dům č. 7 skládá se z býv. dvou domů, z nichž první slul »Bašta«. R. 1515 Jakub z Přeznice věnoval jej Žofce ze Všehrd, manželce Mikuláše Hyzrla z Chodů. Po ní jej měli: Petr z Poměšic (1525), Ludvík z Gutšteina, Václav Falb z Ploskovic (1542), Jan Salvart z Falkenburku a Vít Ditrich Knaple z Ainetu (1602), M. Ph. dr. lékárník Henych Erndtl (1617), Jan de Witte (1628) a od Lorence Colderariho Václav Jiří ze Šternberka. Druhý dům slul Fuxovský a měl jej r. 1580 místosudí dvorský Vít Flavín z Rottenfeldu, r. 1609 Jiří Kemnice z Dorndorfu, r. 1638 Jan Oktavián ze Vchynic a r. 1652 MDr. prof. Mikuláš Franchimont z Frankenfeldu. Od jeho dědicův koupil dům r. 1684 Adolf ze Šternberka. Menší dům nárožní č. 518 koupil Frant. Kristián ze Šternberka a v rodě tomto zůstal až do r. 1836, kdy byl prodán, nejsa čásť majorátu, jako dům onen. Dříve slul Velikovský podle Isaiáše Velika ze Šonova; po něm měl dům Šebestián Nehr z Nehrlingu se svým synem Jiřím (1554).
Na náměstí (tržišti) hořejším (druhdy Vlašském) stojí uprostřed morový sloup nejsv. Trojice a sv. patronů českých, zřízený magistrátem v čas moru r. 1713 podle návrhu cís. stavitele Alliprandiho prací Ondřeje Guitainera a Jana Ferd. Brokoffa. Zasvěcen byl r. 1715. Na vysokém podstavci vypíná se skoro 20 m vysoký trojhraný jehlanec, na jižní straně jest oltářní stůl, na ostatních vodojemy, do nichž voda teče z tlam lvů; nad stolem oltářním stojí na hadu P. Maria a poněkud níže na podstavcích sochy patronů českých. — Západní stranu náměstí tvoří sborové velitelství obvodu 8. sboru armádního (č. p. 258), které povstalo spojením tří domův. Jeden z nich v koutě při domě č. p. 259 náležel v 2. pol. XVI. stol. Pavlu Lidlovi z Lidlova, jehož vdova Barbora prodala jej r. 1595 Janu Václavovi z Lobkovic a jeho nástupce Václav Vilém z L. r. 1612 Janu Jiřímu Brambilovi a ten zeti svému MDru Hektoru Moscalovi. Téhož dceru Marii pojal za choť Karel z Gleichu a Miltic (1625), po jehož smrti dům koupili r. 1638 dědicové Karla Eusebia z Liechtenšteina, kteří jej spojili se sousedními a drželi do r. 1825, kdy prodány byly hr. Aug. Ledebur-Wichelnovi, od jehož potomků koupil jej r. 1850 vojenský aerar. V koutě stojící č. 259, kde jest průchod, povstal ze dvou domů; hořejší náležíval v XVI. stol. Alši Klenovskému ze Ptení a Radslavovi z Vchynic, po něm synu bratra jeho Viléma, jemuž byl konfiskován a dán r. 1636 dědicům de Wittovským, kteří jej spojili s dolejším domem, který r. 1599 vyženil Jan Matyáš z Glauchova s Evou, dcerou Pavla Winklera z Hutenova, a který později přišel na appellačního radu Daniela Freislebena. Oba domy spojené koupila r. 1652 Eva Kustošová ze Zubřího, od jejíž dědicův pak r. 1700 kupec Ebrhard z Glauchova, který dům stavěl (pěkná façada!), r. 1722 Antonie Černínová z Kühnburku, r. 1724 Karel Libšteinský z Kolovrat, r. 1735 hrab. Terezie z Hartigu, r. 1821 Frant. Adam z Waldšteina, r. 1827 Jan Parish ze Žamberka a r. 1873 zemský fond. — Stranu jižní tvoří domy: č. 267 (»zlatý hrozen«) kdysi (1414) kutnohorského mincmistra Petra Zmrzlíka ze Svojšína a r. 1667 Václava Frant. Schlintera z Schleisberka, Jakuba z Veen, 266 (»u zlatého stromu«, nyní »u Globiců«) koupil r. 1606 Bedřich Švihovský z Ryzmberka od Kryštofa Kobera z Koberšperku a r. 1615 od toho Baltazar Globic z Bučiny a od Kateřiny, vdovy po Janovi G. z B., r. 1665 Jindř. Pistorius. Č. 265 (»u červeného jelena«) měl r. 1595 Jan Landšadl od Severina Rudnera, r. 1677 od Severina Landšadla Jiří Arnošt Tyralla z Treuburku, registrátor desk zemských, a jeho potomci a r. 1779 Ign. Palliardi; nákladnický dům č. 263 měl od r. 1573 Jiří Rattych z Alberndorfu a syn jeho Jan s manželkou svou Annou Marií Bossovou z Ernšteina (1629), r. 1666 Jan Jiří Boss z Ernšteina a od toho téhož roku Sigmund Václ. Bidrmas z Treuhüblu. Č. 262 (»u Skálů«) náležel věnem pověstnému JUDru Basiliovi z Deutschenberka (1617), r. 1628 radnímu Janu Jense a r. 1646 známému Santinu Bossimu (s pivovarem) od Mikul. Hajka z Rosenfeldu, který sem byl zveden, Dionisiu Pippiovi; č. 261 prodal r. 1592 primátor malostr. mistr Bartoloměj Havlík Srnovec z Varvažova registrátoru české kanceláře dvorské Václavu Trostovi z Tifenthalu, od toho r. 1624 měl jej Karel König z Königsfeldu a r. 1662 Jan Oktavián Miseroni z Lisonu. V č. 260 (»u tří korun«) býval dříve špitál obecní, který přeložen byl za Rudolfa II. na Újezd. Ve století XVII. náležel Abrahamu Güntzelovi z Güntzenfeldu a prof. MDru Janu Löwovi z Erlsfeldu. Zde od r. 1751 byla státní zastavárna. Na severní straně začíná se řada domů c. k. místodržitelstvím, které se skládá ze 3 bývalých budov. Nárožní »v ulici jdouce k valům hradu Pražského« měli Jan Vchynský ze Vchynic (1586), Kryštof Discacato a zámečník Ludvík Hutter (1586), Anna Přehořovská z Kvasejovic (1599), která jej spojila s vedlejším svým domem »u divých mužů«, který před tím náležel Klimentovi Kechlovi z Hollenšteina. To koupil pak r. 1632 hr. Baltazar Marradas, syn jeho Kašpar a r. 1672 jesuité, kteří zde vystavěli novou budovu. Dům komory české vyčnívá do náměstí a stojí na místě dřívějších tří budov. Nárožní dům č. 203 (lékárna »u černého orla«) dostal sňatkem s Annou Lavínovou Jan Šindel z Ebrharce, který jej (»vedle domu Jana Mikuláše z Lobkovic«) prodal r. 1612 Virginii Müllnerové z Lavínu na Mimoni pro manžela jejího Jana Müllnera z Mühlhausu, jemuž byl zabrán pro odboj a odevzdán Danieli Kaprovi z Kaperšteina na čas v dluhu, pak ve vlastnictví Janu Rudolfovi Pacherovi, a když tento r. 1626 zemřel, vdově jeho Evě, roz. ze Sidmbirku, která jej prodala r. 1627 dvorskému kupci Ant. Muškonimu. R. 1658 koupil jej Jan Kunig, v jehož rodě zůstal do r. 1774. Sousední dům v Zámecké uličce měl od r. 1654 od nožíře mistra Virgilia Kappenwallera známý notář Frant. Ferd. de Serponte a další nárožní (182) »u zlatých zvonečků« po emigrantovi bradýři Ondřeji Stegemanovi Jan Ant. Losy z Losinthalu (1627—54). Na druhé straně ulice Thunovské bylo č. 183. majetkem biskupa litomyšlského v XIV. stol., pak nejv. kancléře Jana ze Šelnberka (1485), podle něhož nazýván byl kanceláří královskou. Od Jana Frant. Putza z Adlersthurnu koupil jej r. 1696 Ludvík Jos. z Hartiku, jehož rodu náležel i sousední č. p. 184, jím r. 1720 zakoupený od Romedia z Věžník. Dříve náležel též rodu ze Šelnberka (ještě r. 1614). Č. 185 měl r. 1587—1614 Kašpar Bernauer z Feldburku. Č. 186 náležel impressoru Michalovi Petrlovi staršímu a od r. 1602 Kašparu Kaplíři ze Sulevic, r. 1616 Alexandru Joštovi Haugvicovi z Biskupic, r. 1621 Johance Gryspekové z Malovic, která jej postoupila r. 1622 Markétě Alžbětě z Klosu, načež dostal se r. 1631 po ní Sibylle Dorotě Ketiusové roz. Engelmajerové z Aichperku, manželce Filipa Aug. Ketiusa z Mornšteina, r. 1681 Ferd. Windischovi z Aschenfeldu, č. 188 měl r. 1576—1622 řezač pečetí a kamení Jiří Petšner. Dům »u zlatého lva« (189) měl v XVI. stol. zlatník Václav z Veleně a syn jeho Jan, který jej prodal r. 1604 Baltasarovi Kronacherovi z Kronachu a téhož vdova r. 1610 malíři dvorskému Matiáši Mayerovi. Na druhé straně č. 193 (Slavatovský palác) zbudován byl v dnešní podobě brzy po ohni r. 1541 v české renaissanci s rozčleněnými štíty ve střeše. Ještě dnes na mnohých místech pozorovati stopy původní sgraffitové rustiky. Dříve stávaly zde dva domy, z nichž hořejší náležel pánům z Hasenburka, později Markétě Roztocké z Teplé, která jej prodala Zdeňku Lvu z Rožmitálu a ten r. 1532 místokancléři královskému Jiří Žabkovi z Limberka. Potom dostal se brzy v držení Joachyma, který přikoupil i sousední spáleniště, Adama a Joachyma Oldřicha z Hradce, který poslední jej prodal r. 1602 Vilému Slavatovi z Chlumu a Košumberka. Po vymření tohoto rodu dům přešel r. 1695 v držení Jana Leop. z Fünfkirchenu, který jej prodal r. 1701 Norb. Leop. Libštein. z Kolovrat, a sňatkem přešel r. 1768 na Václava z Thunu, jehož rodu podnes náleží. Sousední dům »u zlatého anděla« (č. 194) prodala r. 1667 Anna Kat. z Martinic zvonaři Mikuláši Löwovi z Löwenperka; r. 1681 koupil jej malíř Jan Kryšt. Tummer. Č. 196 měl r. 1585 malíř Bart. Spranger, který jej rozšířil přikoupením dvou domů sousedních. Č. 197 měl dvorský hodinář Vilém Thürhammer (1591), který pracoval i pro Tyga Brahe. Dědic domu prodal jej pak r. 1622 Vilému Maierovi z Grosenau. — Nerudova ulice (ulice k bráně Strahovské, Ostruhová) končila se dříve branou stojící již při č. p. 247. Jdouce na horu, míjíme po pravé ruce nárožní dům č. 205 (»u černého orla«), s průčelím tříposchodním v primitivním baroku se stopami staročeské renaissance, který náležel v XVI. stol. lékárníku arciknížete Ferdinanda Baltasaru Kleslovi, který jej prodal r. 1584 správci úřadu rentmistrského Eliáši Šmidgrabnerovi z Lusteneku, ten r. 1594 kupci Abrahamu van der Berghe; pak jej měli: r. 1596 dvorský mečíř Lorenc Nero, zemští fysikové Kilian Pfeffer a MDr. Jan Fr. Löw z Ertsfeldu (1678—82), lékárníci Michal Münzenrieder (1695) a Jakub Gefaser (1711). Odtud v XVIII. stol. lékárna přenesena byla do protějšího domu. Č. 206 skládá se ze dvou býv. domův, a to prvního, který r. 1592 náležel vlašskému krejčímu Jeronymovi de Brambillis, r. 1597 dvorskému lékárníku Hanuši Hegenerovi, r. 1673 primátoru Janu Vil. Dietzovi z Dietzfeldu, a druhý »u červeného jelena«, náležející v XVI. stol. Kechlům z Hollenšteina, r. 1597 zmíněnému Hegenerovi, r. 1645 lékárníku Matěji Zavadoviovi. Č. 207 s krásnou, ale přeplněnou façadou měl r. 1613 lékárník Martin Serchl. Dům č. 208 náležel slavnému doktoru v lékařství Vilému Mayerovi z Grosenau (1606); č. 209 s krásnou barokní façadou a s letopočtem 1742 na jednom z pěti pilířů nad římsou náležel slavnému komornímu malíři Bartoloměji Sprangerovi (1593) a po něm r. 1617 Maximiliánu Wohlgemuthovi z Mutpurku, r. 1630 Šimonu Švalbovi ze Švalbenfeldu, odtud říkalo se zde »Švalbovský dům větší«, klenotníku Frant. Disbachovi a r. 1774 Josefu Ber. Scottimu z Compostelly. Dům č. 210 má jméno »u houslí«, že jej měly tři rodiny houslařské v stol. XVII. a XVIII., dříve slul Rabšteinský; č. 211 (Valkounský) měl r. 1601 Albrecht Kaplíř ze Sulevic, r. 1602 jmenovaný právě Maxim. Wohlgemuth, r. 1611 Bohuchval Valkoun z Adlaru a potomci jeho Jan Jaroslav (1653), Bohuslav Bernard (1693), Václav Jan Vojt., který jej daroval r. 1696 Jiřímu Václ. Švalbovi ze Švalbenfeldu a ten prodal r. 1705 architektu Janu Santinimu Aichelovi; č. 212 v XVI. stol. měl Jan Vartovský z Varty, r. 1629 Eliáš Telecký z Adlersperku, r. 1660 Jan Vavř. Luftenekr z Lufteneku, r. 1683 MDr. šlechtic Maxim. Ant Bek z Rixi; č. 213 měl r. 1662 vlašský stavitel Domenico Agostini. Č. 214 jest Thunovský palác, vystavěný na počátku století XVIII. nákladem Norberta Vinc. Libšteinského z Kolovrat; jest to rozsáhlé stavení dvoupatrové s barokovou façadou a krásným portálem sochařem Matiášem Braunem provedeným. Stavba připisuje se Janu Ant. Luragovi nebo Bartoloměji Scottimu. Na místě jeho stávalo šest domů, z nichž první náležel knihtiskaři Janu Arnoldovi z Dobroslavína († 1687), druhý malíři Absolonovi Polovi (1588), třetí (»černý hrozen«) r. 1675 Karlu Schwarzovi z Schwarzenfeldu, čtvrtý (»u tří duh«) r. 1597 JUDru Janu Matouši Wackerovi z Wackersdorfu a před ním Zilvarům z Pilinkova, r. 1599 malíři Havlu Graferovi, pátý r. 1600 Jan Šindel z Ebrharce prodal Danieli Šubartovi z Blankenfelsu a ten r. 1606 MDru Vilému Mayerovi z Grosenau, a šestý (Satanýřovský) v XVI. stol. Počepickým z Počepic, r. 1598 Maxim. Pertoldu ze Saxegentu a r. 1612 Eliáši Šmidgrabnerovi z Lusteneku. To vše skoupil Jan Joachym Slavata z Chlumu a Košumberka († 1689) a dědili to bratr jeho Frant. Leopold († 1691), svob. p. Jan Leop. Fünfkirchen, který postoupil to r. 1701 švakru svému Norbertu Leop. Libšt. z Kolovrat. Vnučka jeho Anna přinesla palác věnem r. 1768 Václavu hr. Thunovi z Hohenšteinu. Kostel P. Marie pod ochranou božské prozřetelnosti vedle paláce stojící s klášterem někdy theatinů, nyní redemptoristů, založen byl Ignácem, synem pověstného Jaroslava Bořity z Martinic, r. 1672, a když zrušen byl 20. ún. 1783, byl sice kostel uzavřen, ale nákladem bratrstva zvláštního r. 1786 obnoven a otevřen, r. 1841 zakoupen i bývalý klášter č. p. 194 a odevzdán redemptoristům (1869). Kostel stojí na místě dvou bývalých domů, r. 1684 zakoupených, a stavba trvala od r. 1691 do 1717. S klášterem na zámecké stráni spojen byl schodištěm. Hlavní oltář kostela má obraz od Jana Val. Callota a na oltáři sv. Tekly od Frant. Balka.
Zde stávala u kostela brána Strahovská (Černá, Hansturkovská, podle Jana Turka, který naproti měl hostinský dům v XVI. stol.) a domy na levo náležely k postrannímu právu sv. Jana v Oboře pod Petřínem, na pravo a Hluboká cesta k Hradčanům, od r. 1805 však domy Nerudovy ulice náležejí vesměs k Malé straně. Z dalších domů na pravé straně zasluhují povšimnutí pouze č. 220, kde zřízena byla r. 1749 Josefem Bischofem první lékárna pro Hradčany a který náležel ke konci století XVI. slav. ital. staviteli Oldřichu Augustalisovi. Levou stranu Hluboké cesty tvoří většinou vinice Strahovské; na pravo dům »u tří seker« (č. 169) má krásnou barokní façadu. Na levé straně Nerudovy ulice bývala (č. 228) cihelna, naproti č. 227 náleželo vlašskému štukatéru Janu Petrovi Palliardimu, nyní jest tu konvent milosrdných sester. Sestupujíce jdeme kolem č. 231, který náležel r. 1705 dvorskému zámečníku Matěji Höringerovi, č. 233 má pěkně rozvinutý štít z konce XVII. stol. a náležel před tím rytíři Bohuslavu Hrobčickému z Hrobčice. Zde zasazena byla 29. září 1895 Janu Nerudovi pamětní deska, kterou modeloval V. R. Smolík a z mědi tepal Fr. Houdek. Č. 236 náležel malíři Petru Brandlovi, č. 237 sochaři Janu Kholovi. Nárožní dům č. p. 240 koupil r. 1765 advokát Josef z Brettfeldu a dal jej přestavěti a ozdobiti sochami (jsou odstraněny) od Ign. Platzera. Dolejší nároží (č. 241) bylo původně kovárnou, č. 242 (Velikovský) měli v XVI. stol. Jan Kašpárek z Palatinu, Jakub Bervek z Kunvaldu a Marie, vdova po Jakubu Kurcovi ze Senftenova, č. 244 má façadu z r. 1706 a náležel r. 1733 dvorskému truhláři Frant. Nonnenmacherovi. Při č. 247 a proti kašně, nad Kajetánským kostelem stávající, byla Černá brána, zbořená r. 1711, ke které přiléhala celnice a hostinský dům Hans Turkův (č. 248), koupený od dvorského tesaře Matesa a později od Frant. Oldřicha Vchynského ze Vchynic. Týž koupil i sousední č. 249 (»u Švenwirta«) r. 1669 od dědiců Adama Frant. z Valdšteina a přestavěl jej a rod jeho držel jej až do r. 1800. Průchodní dům č. 250 (starý renthaus »u červeného kříže«) koupil r. 1573 Zdislav Bořita z Martinic od dra Pavla Prysmana a od tohoto r. 1580 správce cís. úřadu rentmistrského Tomáš Wolf ze Zwingendorfu, odkud dům má jméno. Později jej měli Juliana Wolfová z Rysngruntu, r. 1628 antiquarius cís. Pavel de Jode, Mdr. a prof. Jan Frant. Cassinis de Bugello († 1716). Dům má krásně rozvinutý štít ze XVII. stol. Č. 251 náležel r. 1577 Jiřímu Rattychovi z Albendorfu, č. 252 dvorskému zahradníku Janu Klaulovi (1572) a r. 1580 zámečníku Matěji Milpachovi, č. 253 r. 1706 Marcelinu Ungerathenovi z Gerathenberku, č. 254 náležel v XVI. stol. Bartoloměji Hilgerovi z Hilgen a synu jeho Pavlovi, Mikuláši Bosovi z Ammersfortu, r. 1592 Gothardu Flor. Žďárskému ze Žďáru, který jej prodal r. 1627 proboštu vyšehradskému Janu Chris. Kilianu, r. 1711 slavnému houslaři Tomáši Edlingerovi. Palác hrab. Morzina (č. p. 256) jest ve střední své části tříposchodní, na stranách o dvou patrech, byl r. 1670 scelen z několika domův a v l. 1713 až 1714 bylo průčelí přestavováno barokně. Že hlavní portál jest na levé straně mimo střed budovy, povstalo použitím staré budovy, a k docílení symmetrie posazen na ose středu v prvním poschodí balkon, nesený dvěma obrovskými mouřeníny, mistrné to práce Ferd. Brokoffa ml. Nad balkonem jsou poprsí figur Den a Noc, méně zdařilé jsou Čtyři díly světa nad hlavní římsou. Dříve bývaly zde 4 domy, z nichž první (nejhořejší) náležel r. 1588 Janu Müllerovi z Mühlhausu, tak jako i druhý (od r. 1596) a třetí (»u tří králů«) měli: r. 1593 Jan st. z Valdšteina na Ledčicích, r. 1597 Pavel Jonáš z Lilgenova, r. 1601 Štěpán Jiří ze Šternberka na Postoloprtech, čtvrtý (»u Křesáků«) koupil týž Šternberk r. 1601 od Jana Bosa a tento před tím od bradýře Mikuláše Sangla. — Č. 257 měli cís. sedlář Hanuš Bartoloměj (1596), prof. Mdr. Ant. Cassini (1651), který jej prodal r. 1686 kominíkům bratřím Matěji a Josefu de Martini, r. 1739 polní maršálek Jos. Václav z Liechtenšteina. Mezi tímto domem a nárožním sborovým velitelstvím byla až do XVII. stol. ulička až ke hradebnímu příkopu.
Okres sv. Tomáše. Klášter a kostel sv. Tomáše. Václav II. udělil r. 1285 poustevníkům řádu sv. Augustina místo za zdí městskou malostranskou při starém kostelíku sv. Tomáše, který mu k tomu účelu postoupil břevnovský opat Křišťan. Stavba nového, velikého chrámu pokračovala pomalu, neboť teprve r. 1315 byl kůr dohotoven a sv. Tomáši zasvěcen, veliká loď zasvěcena 17. dub. r. 1379. I konvent byl zbudován; mluví se o ambitu (1338), knihovně (1368), refektáři (1398), dormitoriu, officině, pekárně, sklepech (1420); pivovar postaven byl již r. 1358. Dne 9. květ. a 14. čna 1420 bylo to vše vypáleno, než již r. 1437 vrátili se potají někteří řeholníci, opat jmenuje se však až r. 1497 (Augustin z Domažlic), za kterého kostel i klášter byl sice znovuzřízen, ale požárem r. 1503 a 1541, zřícením kůru r. 1509 znovu stižen. Znovu opravováno bylo r. 1551 za pomoci královské a rodu Lobkovického a kostel byl r. 1593 znovu vysvěcen. Knihovnu a sev. klášter r. 1603 stavěl Dominik de Bossi. Však toto vše sešlo brzy a na počátku XVIII. stol. klášter i kostel měly vzhled zřícenin. I přikročeno k novým stavbám za opata Serafina Melzera († 1737) podle plánu Kiliána Ign. Dintzenhofera (1725—31). Při tom původní gotické zdi tvořily kostru. Kostel jest trojlodní s presbyteriem uzavřeným do pěti stran dvanáctihranu, jehož klenba měla 5 polí, z nichž dvě ustoupily později kupoli. Věž je bývalá na severní straně façady. Úzká chodba s původní klenbou a dvoudílným oknem, jehož kružbu zdobí čtyřlist, vede k sakristii, nejlépe to zachované části gotické; osmihraný pilíř bez hlavice a ozdob uprostřed kvadratické místnosti nese křížovou klenbu o 4 polích, jejíž žebra s profilem ze čtyř žlábků složeným spočívají při stěnách na jednoduchých konsolech. K severní straně kostela přiléhá nyní obnovený ambit, nepravidelný to obdélník, na jehož východní části poznati lze podle skrytých lomených oblouků, že jeho rozloha se nezměnila od založení. Tamtéž jest kapitolní síň (kaple sv. Filipa a Jakuba, nyní sv. Barbory), jejíž klenbu s oblými žebry nesou dva osmihrané pilíře; nad nynějšími renaissančními portály zazděny jsou zbytky lomených oblouků, jimiž vcházelo se z ambitů do kaple, jejíž střed byl již na počátku XV. stol. prodloužen. Nynější její úprava pochází z oprav r. 1596 a 1706. Na klášterním obydlí nelze poznati nic gotického, zdá se však, že refektář stojí na původním místě. Oba mramorové portály postaveny byly (r. 1614 jižní, 1617 západní) sochařem Janem Campionem; pískovcové pažení vchodu do kaple sv. Barbory jest z r. 1596. Po každé straně západního portálu postaven vysoký sloup a mohutný pilíř, spojené kusem dórského kládí o dvou triglyfech a jedné metopě, na němž spočívá těžký obloukový segment. Oba rohy façady sesíleny jsou pilastry téhož řádu, pouze slabá římsa spojuje tyto části. Veliké střední okno se šikmo postavenými pilastry nahoře sesílenými tvoří střed hořejšího patra, na jehož rozích seskupeny jsou lehké pilastry iónské; zlomený a prohýbavý štít s volutami, na němž stály kdysi socha Spasitelova a 4 vázy, zakončuje celek. Na jižní straně flankují starý portál dva polosloupy, opřené o pilastry a spojené kládím s triglyfy a metopami, v nichž, jako na hlavní façadě, jsou církevní odznaky. Mezi prohnutými segmenty štítu vznáší se (místo dřívější sochy sv. Jana N.) kříž. Při stěně vysoké lodi sdružené leseny po pravé straně středního okna spojeny jsou rovným nízkým štítem k vůli prospektu z Josefské ulice. Ostatní části zakryté protějším palácem Lobkovickým jsou bez ozdob. Kulatý tambur kupole je hladký, jeho střecha nepěkně profilována. — Vnitřek kostela, ač podlaha vyvýšena, leží značně pod úrovní ulice. Má rozlohu staré trojlodní basiliky se čtyřmi páry sesílených pilířův; ohromné pilastry nesou vysoké oblomované kládí s římsou daleko vysazenou. Ve výši korinthisujících hlavic zařazeny jsou menší dvojnásobné arkády ambitů nad vedlejšími loděmi se nalézajících a do kostela otevřených; nad římsou prolomena jsou veliká, barokně vykrojená okna. Pět velikých polí v hlavní lodi, kupoli a tři menší pole v presbyteriu pokryl Václav Vavř. Reiner r. 1728—30 nádhernými freskami, cyklem ze života sv. Augustina (v hlavní lodi) a sv. Tomáše (v kupoli a presbytáři). Hlavní oltář (vysvěcený r. 1639) má dva obrazy (větší Zavraždění sv. Tomáše, menší sv. Augustin) od Rubense z r. 1638, na oltářích v presbytáři veliké obrazy Škrety (sv. Trojice a Nanebevzetí P. Marie) z r. 1645, téhož sv. Tomáš z r. 1671 (od něho prý i Obětování P. Marie v refektáři). Malby v křížovém ochoze jsou od Ant. Štěp. ze Steinfelzu (1637). — Domy v ulici Tomášské (Písecké) po pravé ruce patřívaly k postrannímu právu blízkého kláštera, jehož knihy gruntovní nejsou zachovány (č. 27 »u Šnellů« podle kramáře Ondřeje Šnella r. 1787). Pouze víme, že nárožní dům »u tří čápů« (č. 21) skládá se z dvou domů, z nichž první náležel na počátku XVII. stol. dvorskému tesaři Ondřejovi Altmanovi, druhý »u tří králů« měli po Ludmile, manželce Jana Trojana z Bilan, Tobiáš Štefek z Koloděj (1598), Tomáš Wolf ze Zwingendorfu, r. 1594 kramář Herkules de Nova. Č. 22 má uvnitř něm. nápis z r. 1656. Zde bydlil r. 1784 mědirytec Birkhord. O tento dům opírá se další »u tří kominíků« a »u tří zlatých trojek«. R. 1791 sloučil oba Fr. Hrdlička v jeden. »U tří kominíků« náležel na počátku XVIII. stol. Hynkovi z Vunšvic, »u tří zlat. trojek« Frant. z Frankenbuschu. Vedle stojící dům »u zlat. jelena« byl původně vystavěn ve staré renaissanci, ale přestavěn jest r. 1726; jest ozdoben kamennou sochou svatého Humberta. Důležitější domy jsou na levé straně: č. 8 (»u sokola«), který náležel r. 1666 staviteli Dominiku Agostinimu a r. 1678 zemskému chirurgovi Kiliánu Pfefferovi. Č. 10 měl v XVI. stol. Urban Evančický a po něm r. 1596 primátor Filip Inderfelder z Inderfeldu. Za ním v Thunovské uličce ležící č. 9 náležel r. 1484 Janu Šleinicovi ze Šleinic, r. 1591 Kryštofovi Fictumovi z Fictum, r. 1592 Kryštofu Šoberovi, r. 1595 Albrechtu Bryknarovi z Brukšteina, r. 1596 JUDru Gabrieli Hanovi, r. 1610 appellač. sekretáři Matiáši Arnoldinovi. Č. 11 měli po sobě Václav Lišovský z Průchodu, r. 1576 Jakub Ledčanský z Popic, r. 1579 registrátor kanceláře říšské Jakub Pitner, jehož vdova Markéta přinesla dům věnem Kryštofovi Humlerovi z Humlova, r. 1588 malíři Ferdinandu z Eiseru, r. 1600 cís. kováři harcířskému Janu Huberovi. Č. 12 koupil r. 1628 rytíř Jan Rašple na Kolči, r. 1662 Kristina Rosina Oriesová; před tím měl jej r. 1585 tobolář Martin Tilliger od Václava Bystřického. Říkali zde »u bílého piva«. Č. 13 r. 1590 držel Felix de Marianis a postoupil kameníku Janovi de Campion. Č. 14 náležel linii Duchcovské Lobkoviců, z nichž Václav zanechal jej synu svému Adamu Havlovi (1592); po tom jej měli r. 1622 Jan Kryštof Šober z Greifenthalu, r. 1629 Jan Konrád Kropf z Attlendorfu. Č. 15 se zahradou a při ní »lusthauz« prodali r. 1598 dědici po Wolfovi Steinpergerovi ze Steinperku Benigně Promnicové z Lobkovic, po které jej dědily Beatrix Benigna kněžna z Porty, Lidmila Benigna hr. ze Šternberka a Marie Eusebia sestry Kavkovny z Říčan a přejala jej r. 1676 prve jmenovaná. R. 1796 prodal jej Klement Vořikovský z Kundratic Josefu Macákovi z Ottenburku. Zde zasazena byla r. 1874 pamětní deska hudeb. skladateli Tomáškovi († 1850). Nyní domy č. 11—15 náležejí zemskému výboru. Nárožní dům č. 16 měl od Pavla Sybenpergera r. 1578 Jan Bapt. de Perto a syn jeho Tomáš, r. 1597 cís. futrmajstr Jan Ruspr, r. 1605 Jan z Vřesovic, který jej postoupil Štěpánu Caretto-Millesimovi a ten prodal r. 1609 sekretáři dvorské komory Janu Jakubu Heidenovi, r. 1628 Janu Aldringenovi z Aldringen de Clary, v jehož rodě zůstal až do r. 1843, kdy jej zakoupil Karel Vilém kníže Auersperg. Západní stranu tohoto ochozu domového, tedy do ulice Sněmovní jdoucí, tvoří č. 176, které se skládá z několika domův. Na rohu proti místodržitelství býval dříve kostelík sv. Martina se hřbitovem, ke kterému činil si klášter Tomášský právo. Před r. 1590 byl zde hřbitov zrušen a rozparcellován. Vedle severně stával dům Roupovský, který povstal za hofmistra král. Jana z Roupova spojením několika poustek kolem r. 1490. R. 1653 koupila jej Markéta Anna Thunová z Öttingen. Další dům, který se prostíral až k č. 16, postoupil r. 1588 Jan Steinperger ze Steinperku kommissaři cel pomezních Ondřeji Lidlovi z Lidlova, ten jej prodal r. 1614 Hendrychovi Matesu z Thurnu, r. 1617 koupil jej medicus komory české Severin Scato ze Šattenthalu a zdědila Anna Lidmila Michnová roz. Herkolesová z Bilan, která jej prodala r. 1648 Anně Marii z Valdšteina a ta r. 1662 Diviši Albrechtu Kocovi z Dobrše, r. 1663 koupila jej Lidm. Eva Frant. Wolkenšteinová z Chodů a od Jana Krakovského z Kolovrat přišel dům v držení rodu z Thunu, ze kterého Maximilián r. 1695 domy ty spojil v jeden č. p. 176. Při tom zbořen byl tehda kostelík sv. Martina. Fresky zde, pocházející od Rothmayera, poškozeny byly divadlem, které zde r. 1779 mělo svůj stánek a které i r. 1794 zavinilo zhoubný požár. Od poč. XVIII. stol. náleží dům stavům resp. zem. výboru a jest upraven pro sněmovnu. Uprostřed náměstí Sněmovního stával kostelík sv. Ondřeje pod hradem, na který ještě do XIX. stol. upomínalo vyvýšené místo, obezděné a stromy posázené, a vedle kostelíka dům na rozcestí, řečený v Kokotkách. Dále na sever stál kostelík farní sv. Michala (v zadní části domu č. p. 171). Vedle fary (č. 177) stojící č. 175 náležel v XVIII. stol. sv. p. Hennetům, č. 174 v téže době rytířům z Nellenberka a od r. 1788 Adamu svob. p. z Ešerichu, č. 179 náležel v XVI. stol. bratřím Hanuši Tomáši, Kryštofu Hendrychovi, Janu Šebestianu a Jeronymu z Cetvic a na Veserově, kteří jej prodali r. 1589 Baltasaru Mehlovi ze Střelic, ten r. 1591 dvorskému kramáři Kryštofu Discacato, načež Ferdinand Hofmann svob. pán z Grünpichlu na Střechově, kterýž jej koupil r. 1593, prodal jej r. 1611 Janu Bernardovi Fünfkirchenovi z Fünfkirchu, kterému byl zabaven a prodán Janu Jakubu Infeldovi z Infeldu. Ten prodal (dům skládal se z bývalých dvou) jeden r. 1628 Anně Arnoldinové roz. z Hyršova a druhý r. 1654 Albrechtovi Benedovi z Nečtin. Dle Fünfkircha zvalo se prostranství zdejší v špatném překladě Pětikostelské. Zde narodil se r. 1719 Gelasius Dobner. »Zlatá studeň« (č. 166) náležela po Mandaleně Podvalské a Maruši Helfeierové r. 1595 Diviši Šeibovi (potom z Šeiburku), který jej daroval cís. Ferdinandu II. (1623), byl mu však r. 1628 vrácen. Sněmovní ulici říkalo se v ulici pod valy.
V Thunovské ul. (dříve farní) dům »u bílého slona« (179) koupil Joachym Libšteinský z Kolovrat od Jiřího Krakovského odtud, byl mu však pro odboj zabaven a darován r. 1636 hr. Leonhartovi Helfridovi z Meggau. Libšteinskému náležel od r. 1614 i sousední dům, který před tím koupil r. 1591 Bohuslav Karel z Lobkovic od Kryzeldy Švamberkové z Lobkovic a ta r. 1580 od manžela svého Adama ze Švamberka.
Valdšteinské náměstí. Palác Valdšteinský (č. 17) jest rozsáhlá budova s několika dvory a zahradou, dosti jednotvárná, vystavěna ve slohu pozdní renaissance s příměsky něm. renaissance. Ve frontě dvoupatrové, skoro 45 m dlouhé, jsou tři portály, z nichž prostřední největší má nad sebou v druhém patře slepé okno s obrazem P. Marie, který podle vlašského nápisu jest prý kopie obrazu P. Marie z Valle di Urrazo. Užívá se jen levého portálu jako vjezdu. V prvním poschodí jest slavnostní sál po dvě poschodí vysoký s velikou malbou freskovou na stropě klenbovém dřevěném (vévoda Fridlandský jako triumfátor na vítězoslavném voze čtyřspřežném, mající hlavu ověnčenou vavřínem a nad hlavou zářící hvězdy osudu), která obnovena byla r. 1854. Odtud krátkou chodbou na západ přichází se do kapličky sv. Václava rovněž až do druhého poschodí sahající, s oratoří, v níž visí obrazy od Albr. Dürera a Quid. Reniho. Soukromé pokoje Valdšteinovy byly v zadní části paláce k zahradě. Z pracovny vedou zde tajné točité schody do lázně stavěné v podobě prostranné jeskyně krápníkové, odkud dveřmi na jižní straně přichází se v přízemí zahrady do slavené loggie, jejíž stěny i strop klenby vyzdobeny jsou štukem a malbami freskovými, představujícími scény mythologické, z války trójské, štíty, vítězné odznaky atd. (vyobr. č. 3288.). Vchod z loggie do zahrady tvoří tři vysoké půlkruhové oblouky na štíhlých sloupech toskánských, po dvou sdružených. Zahrada ozdobena byla bronzovými sochami, hlavami zvířat, prací to Adriana de Fries (1626), a mramorovými bassiny. Zahradu, v jejíž zadní části jest veliký rybník s ostrovem, ukončuje jízdárna a dvůr. — Stavba paláce počala se r. 1623, jako stavitelé jmenují se Pieroni neb Ondřej Spezza a Jan Marini a při loggii Bartoloměj Bianca. Palác jest čásť majorátu rodinného. Na místě severní části paláce stával dříve veliký dům náležející na počátku XV. stol. král. podkomořímu Sigmundovi Hulerovi a bratru jeho Ondřeji, pak Jindř. Leflovi z Lazan, Markvartovi z Vartenberka a Alšovi Skopkovi z Dubé. Pak říkalo se zde »vápenice«, kterou na počátku XVI. stol. měli Václav Slezák z Kbelska, Václav Tatous z Vraného a kterou r. 1541 prodali Zbyněk, Zdislav a Zdeněk bratří Berkové z Dubé Jeronymovi Šlikovi a ten t. r. Moricovi, načež ji koupil r. 1557 Osvald Šenfeld z Šenfeldu, r. 1564 Vilém Trčka z Lípy. O domech, které zde pak skoupeny byly a zbořeny pro palác, viz článek Rybičkův v »Památkách arch.« díl IV.
Vracejíce se kolem severní strany Valdšteinské ulice k městu jdeme kolem býv. cís. cihelny na Písku. Tak slulo též dříve vůbec celé prostranství ulice této a Letenské. Zde v č. 149 jest nyní skladiště c. k. vojenské hospod. monturní kommisse (č. 149, dle pověsti nejprvnější to dům na Malé straně), č. 153 skládající se ze dvou domů, z nichž jeden příslušel k postrannímu právu sv. Jiří, náležel r. 1593 paušreibrovi hradu Pražského Davidu Florynovi z Lambšteina, který jej zcela přestavěl a prodal r. 1575 Václavu Ludvíkovi Bezdr. z Kolovrat, r. 1601 koupil jej Vilém z Lobkovic. Spojení domů provedl Václav Kazimír Netolický z Eisenberka, jehož syn Jan Adam oženil se s Valburgou roz. z Breda. Nyní náleží rodu knížat Fürstenberků. Zde byla ulička ze zahrady pod hrad. Další dům č. 154 po rodině hr. Šafgočů dostal se Kolovratům Krakovským. Č. 157 býval dům »u tří pírů« (= per), který koupil r. 1592 cís. mundšenk Ant. hr. z Archu, daroval Martě Borové a ta prodala r. 1598 Janovi Müllnerovi z Mühlhausu a manželce jeho Virginii roz. Lefínové z Lefínu; od nich koupil jej r. 1603 Jan Zbyněk Zajíc z Hasenburka a prodal hned cís. musikusovi Jiříkovi Cykotovi, po němž jej r. 1628 vyženil Ant. Trevano. Zde stávala dříve brána městská zvaná Písecká. Nyní místa domů č. 155—157 náležejí rodině Fürstenberské. Další pak č. 158—159 patří Pálffym z Erdöd; na jejich místě stály domy Lamingerovský, »u tří králů« (který prodal r. 1595 Eustachius Landek z Traunšteina Herkulovi de Nova) a »u tří sedláků«. Č. 160 měl r. 1578 Jeronym Adam Malovec z Malovic postoupený od Jana Malovce a ten od otce svého Zdeňka; na počátku XVII. stol. pak cís. silberdiner Gall Oberšvendr a v století XVIII. Wiesnerové z Wiesenheimu. Č. 161 (»zlaté slunce«) koupil jmenovaný Oberšvendr r. 1623 od Kateřiny z Krejslšteina, vdovy po registrátoru kanceláře říšské Janu Kalertovi. Před ním (1578) měl jej Jiří Kadner z Greifeneku. Zde narodil se Egon Ebert. Na náměstí Valdšteinském již stojí palác nyní rodu Ledebur-Wicheln, který na počátku XVI. stol. náležel kurfirštům saským, od kterých jej koupil r. 1638 Jan sv. pán Merder, po kterém jej měli Alexandr Regnier z Bleileben na Sobochlebě (1638), Ant. Pankrác z Gallasu (1663) a koupil r. 1665 Jan Václav Novohradský z Kolovrat, v jehož rodě zůstal až do r. 1852, kdy jej koupil hr. Adolf Ledebur. S tímto domem spojen byl ještě druhý, který náležíval v XVI. stol. registrátoru komory České Jakubu Berbekovi z Kunvaldu, který jej prodal r. 1581 Jiljímu de Roy, jeho vdova Lukrecie postoupila malíři Ferdinandovi z Eyzeru (1598) a ten prodal r. 1599 Janu Pempelemu; r. 1601 měl jej Ondřej Hanibald z Ekersdorfu. Č. 163 (»u tří červených růží«) dostal kšaftem Matěje Macka r. 1587 Pavel Winkler z Huttenova, který jej postoupil Štěpánu z Eizinku a na Landšteině a ten prodal r. 1589 Václavu Puchnerovi ze Steinhauzu, až r. 1600 koupil jej cís. kvarderob, známý Jeronym Makovský z Makové, a ten dal Janovi z Makové. Č. 164 povstalo ze dvou domů, z nichž jeden náležel r. 1588 Michalu Kekovi ze Švarcbachu trhem od Jakuba Laštovičky; potom koupil jej r. 1612 Mikuláš z Gerštorfu, který koupil i druhý a kterému byly zabaveny a postoupeny r. 1625 Vilému z Vřesovic, druhý prodal Hendrych z Logu r. 1624 Aleně Rozině ze Zeidlic, ta r. 1644 Janu Kundrátovi Kropfovi z Attlendorfu, od kterého jej koupil téhož roku jmenovaný Gerštorf. Č. 165 (»zlatá labuť«) jest dvoupatrový pozoruhodný dům stavěný koncem XVI. stol. v české renaissanci v nezměněné formě; nad vchodem do dvora zvedá se uvnitř v prvním poschodí malá galerie spojující mazhaus u schodiště s ostatními síněmi. V XVI. stol. býval to dům Albrechta Kindlera z Coknšteina, jehož vdova Eva přinesla jej věnem sekretáři německému při appellaci Václavu Püchnerovi ze Steinhauzu; ten jej prodal r. 1586 tkaničkáři Michalu Langrandovi a ten r. 1596 receptoru převorství a později převoru české provincie řádu sv. Jana Jerusal. Hendrychu Logovi z Logu a na Olbersdorfu. Ten jej vystavěl ze základu a chtěl postoupiti r. 1597 Anně Marii Lobkovicové ze Švamberka, ale rozmyslil se a prodal jej teprv r. 1602 saskému politickému agentu Janu Berkrovi. I ten prodal jej r. 1606 Ladislavovi Zeidlicovi ze Šenfeldu, kterému byl pro odboj zabaven a prodán r. 1623 Abrahamu Günclovi, který jej přenechal r. 1629 Heleně Jakoberové roz. Šmidgrabnerové z Lusteneku a ta r. 1657 Arnoštu ze Schützu. Z panské ruky vyšel, když jej prodal r. 1704 Jan Václav ze Šternberka Václavu Frant. Nigrinovi. Další dům měly po matce své Kateřině Rubínové ze Lvovic Kateřina a Sidonie z Michalovic, které jej postoupily r. 1586 Jindřichu Dvořeckému z Olbramovic a ten po roce Regině Heiglové roz. Kromajerové, vdově po správci něm. místokancléřství král. Českého, Šebestiánu Heiglovi z Polkovic a Petlern, od které jej koupil r. 1594 Šimon Luk z Bohuslavic.
Pod Bruskou stojí veliká budova c. a k. vojenské a hlavní kommisse hospodářské č. p. 132 na místě mlýnu Gehlovského (1599), který vdova po Václavu Janovi Kriegelsteinovi ze Sternfeldu darovala klášteru sv. Tomáše a od toho zakoupila královna Marie Terezie k účelům vojenským. Přestavba stala se r. 1779. Vedle č. 131 jest ústav slepců v budově, která jest majetkem c. k. dvorního aeraru. Ústav založil r. 1832 prof. Alois Klar († 1833) nejprve v jednom domku na Kampě, když pak cís. František I. daroval vinici u Daliborky a zde propůjčil domek dřevařských písařů, kde se prodávalo dříví ze státních statků, počali Klarův syn Pavel Alois a vdova zde stavěti novou budovu dne 17. květ. 1836 podle plánů Vinc. Kulhánka, která dokončena byla r. 1844. V ústavě je kaple sv. Rafaela arch., v které v polokruhové klenbě nad oltářem vymaloval Vil. Kandler podle nákresu Jos. Führicha Spasitele žehnajícího. Nad domem vypíná se štíhlá vížka a na průčelí jest řezba Josefa Maxe, představující Tobiáše, jemuž syn natírá oči; od Em. Maxe pochází i socha Rafaelova v kapli.
Na Strakově nábřeží zbudována byla Strakovská akademie (č. p. 128) r. 1894 podle plánů V. Roštlapila z fondu kolem tří millionů korun zřízeného kšaftem hr. Jana Petra Straky z Nedabylic († 1720) pro výchovu mladíků z rodin šlechty české. R. 1899 otevřeny byly první třídy gymnasia čes. a něm. za ředitelství dra Jos. Trakala. Nedaleko odtud v zahradě náležející k Občanské plovárně stojí zrušená kaple sv. Maří Magdalény. Je kulatá jednoduchých forem z doby počátků baroku a má šest lesen rustikovaných, nesoucích břevnoví, nad nímž pod římsou je vlys, ve kterém nad lesenami štukové barokní konsoly podpírají římsu, nad kterou spočívá přímo na klenbě kupole, prejzová krytina střechy, na níž se zvedá malá dřevěná vížka. Čtyři malá okna osvětlují ellipsovitý vnitřek kaple, rozdělený šesti pilíři na šest výklenků. Podélná osa měří 6·10 m, příčná 4·5 m; v hořejší části táhne se kolem malá galerie a kruhový strop kupole vyplněn jest neobyčejně bohatou okrasou štukovou, v jejímž středu je malý tambur. Kapli založil r. 1635 Jan Trembský, probošt kostela sv. Kříže Větš. (1631—39). Kaple byla r. 1784 zrušena a užívá se jí za skladiště dříví. Akciová Občanská plovárna založena byla r. 1840 a vojenská výše r. 1811. Zde bývala dříve rozsáhlá zahrada, kterou manželka Vratislava z Pernšteina, Marie Manriquezová de Lara, darovala r. 1600 jesuitské kolleji sv. Klementa i s kostelíkem sv. Michala, tehda asi založeným. Po zrušení řádu Jesuitská zahrada prodána byla r. 1786 za 6170 zl. Frant. Bartonimu a kaple zbořena. Veliký letohrádek a jiné budovy (č. p. 128) byly zbořeny při stavbě Strakovy akademie.
Stráň zde nad Vltavou se vypínající i s hořejší rovinou zove se ode dávna Letná. Zde r. 1261 konána slavnost korunovační Přemysla II. a při této příležitosti uvádí se toto jméno poprvé. Mezi školou v Bubnech a hostincem na Letné vystavěl hr. z Valdšteina palácovitý letohrad »Belvedere«, který byl r. 1742 při obležení Prahy vyhozen do povětří. Na západní části postaven v sadech kor. prince Rudolfa r. 1900 pavillon knížete Hanavského z Jubilejní výstavy r. 1891 a opodál stojí železný altán knížetem Maxem z Fürstenberka r. 1863 darovaný. Hostinec vystavěn tu podle plánu Ullmanna r. 1863. Sady tyto jsou vlastnictvím obce od r. 1859.
Vracejíce se k městu po břehu přijdeme k vojenské pekárně (č. p. 125), kde dříve byl farní kostel sv. Petra a Pavla v Rybářích se hřbitovem, který založen byl nejspíše již v době předhusitské. R. 1549 Ferdinand I. daroval jej s domem Janu Kolskému z Kolovsi, který dal zpustlý kostel opraviti a vystavěl u hřbitovní zdi přes uličku farní dům. Dům pak koupil r. 1552 Petr Chotek z Vojnína, r. 1558 Václav Podhradský z Vlčí Hory, r. 1558 Zdislav Zvířetický z Vartenberka. Později starali se o kostel sousední rybáři a r. 1622 dostala jej kollej Klementinská. Jesuité kostel opravili, ale při zrušení řádu byl kostel za 764 zl. prodán a zbořen. V Letenské ul. náleží č. 119 knížecí rodině Windischgrätzské a stojí na místě dřívějších dvou domů, a to »u tří králů« Jana Kašpara z Friedenberka a druhý sv. pánů z Ranzau, které koupil r. 1762 Jan Jiří Hell a prodal r. 1765 Františce Lidvině Partiniové roz. Šafránové, od které je koupil r. 1766 František Václav ze Štampachu. Č. 120 pak náleží Thurn-Taxisům. Ten zakoupila Maximiliána Terezie Sattlerová z Kürenberka od MDra Jana Frant. Löwa z Erlsfeldu a prodala r. 1696 Janu Ant. hr. Daunovi. Na místě č. 118—120 bývala dříve zahrada, která v XVI. stol. náležela Danieli Hrochovi z Mezilesic a v kterou zveden byl pro dluh Wolf Kneisl z Borovska a prodal ji Evě Winklerové z Huttnova, po které ji dědil manžel její Jan Matiáš z Glauchova, rentmistr království Českého. Za účelem parcellace koupila ji od toho r. 1617 obec za 6000 kop m. a rozdělila na 5 losů, které prodala r. 1618 primátoru Baltazaru Globicovi, Vavřinci Majderlovi z Mansperku (r. 1646 byl Jana Jakuba Guttmana z Guttenau, r. 1648 Matiáše Zanetta de Die), Jakubu Hyblovi ze Stradaně, paušreiberovi na hradě Pr. (1652 Jana Adama Hrzana z Harasova), rychtáři Janu Hegnerovi z Rezelfeldu (1619 Jakuba Hybla ze Stradaně), Jiříkovi Zykotovi z Peregrinova Ostrova. Na druhé straně ulice nároží č. 123 (červený domek) hostil dříve krajský úřad, další (122) Oettingenský náleží fondu místodržitelské knihtiskárny (místnosti c. k. zem. školní rady) a č. 121 jest starý obecní dvůr a senná váha (konkurrující s novoměstskou). Ulice Letenská slula dříve Nová za klášterem sv. Tomáše a později Senovážní. Na počátku jejím při kostele sv. Tomáše bývala branka městská, na nároží pak (č. 34) stojí v jednoduchých formách barokních as v první třetině XVIII. stol. vystavěný palác Lobkovický, který dříve náležel Janu Gynterovi z Moren a který tento r. 1541 prodal vídeňskému biskupu Bedřichovi Nauseovi, který jej měl až do r. 1546, kdy jej prodal svému sekretáři Jakubovi Taurellovi ze Slechštatu, ten pak r. 1548 Ladislavovi z Lobkovic a na Chlumci. V rodě Lobkovickém zůstal dům až do 1. ún. 1806, kdy jej Frant. Jos. Maxim. prodal kupci Ondřeji Schnellovi za 30.000 zl. a tento 14. list. 1829 synu svému též Ondřeji, od něhož jej koupil 22. kv. 1841 kníže Bedřich Oettingen za 31.000 zl. K vůli dráze elektrické zakoupila jej pak nedávno obec pražská. Palác přiléhá k rozsáhlé zahradě, klášteru a kostelu sv. Josefa konventu Anglických panen (č. p. 43). Zde Ferdinand III. založil kostel a klášter bosých karmelitánek koupiv r. 1655 komplex zahrad a domův od dědicův Adama z Valdšteina. Klášter dostavěn byl r. 1671. Jest to budova velmi rozsáhlá, v jejímž prvním patře nalézá se napodobená kaple Loretská; v prostorné zahradě stojí v pozadí kaplička se sochou sv. Jana N. (nyní zrušená). Stavba kostela pocíti měla r. 1673 a cís. Leopold sám položil základní kámen, ale stavěti se nemohlo pro spory sousedské, ježto byl úmysl frontu postaviti v čáře ulice. Proto voleno místo vzadu v hloubce a počato se stavbou r. 1686 a skončeno podle plánů Parigiho r. 1692. Kostel sv. Josefa jest okrouhlá, centrální stavba, kde osm dvojitých korinthských sloupů nese kupoli bez tamburu a světlo padá pouze malými okny v kupoli a okny v průčelí. Façada má ráz počátku baroku, mocný, zajímavý štít nesený čtyřmi polovičními sloupy. Kamenný orel nad hlavním oknem má na prsou písmeno L(eopold); uprostřed štítu jest socha sv. Josefa a po stranách sochy sv. Terezie a sv. Jana od Kříže. Kromě hlavního oltáře jsou uvnitř ještě po straně evang. oltáře sv. Tekly a sv. Anny, na epišt. straně sv. Terezie s obrazem Petra Brandla. — Dne 29. led. 1782 byl klášter zrušen a budovy Josefem II. odevzdány řeholní kongregaci Anglických panen, které zde založily vychovatelnu dívek se školou německou. Zahrada konventní bývala dříve částí dvora arcibiskupského, k němuž vjezd byl v Josefské ul. za č. 45 s věží. Blízko nacházely se nepochybně i hlavní části stavení, vlastní příbytek arcibiskupův s velikou síní, kterou biskup Jan IV. dal ozdobiti malbami. Jan Očko mnoho zde přestavoval, jmenovitě nové kanceláře, neboť zde konaly se soudy ve věcech duchovních a synody. V zadních částech blíž mostu byly sklady obilí a jiná stavení hospodářská. Ve dvorečku za domem č. 62 spatřuje se podnes dolejší čásť věze, která ještě nedávno (1858) byla čtyřposchodní. Tehda ještě bylo viděti stopy malby na zdi z času Jana IV., mezi prvním a druhým patrem nalézaly se dva erby pánů z Dražic v kámen vytesané a v přízemí byl průjezd, mohutný široký gotický oblouk velikým štukovím vykládaný. Ve dvoře byla též kaple sv. Antonína. — Po válce husitské zříceniny budov tehda zničených i zahrada přišly do ruky soukromé a veliký komplex z toho Vladislav II. daroval Janu Pytlíkovi, pročeš říkalo se tu zahrada Pytlíkovská. R. 1573 Maximilián dal západní okraj řezníkům ke zřízení šlachtaty a zahradu ostatní arcibiskup životnímu svému lékaři doktoru Michalu Florynovi z Lambšteina, načež jej zakoupila obec k rozparcellování okraje do ulice Tomášské. Na místě konventní budovy č. p. 43 stávalo v Josefské ul. 8 domků, z těch nejjižnější měl r. 1544 Melchisedech z Vostrovačic, jiný u Marků a od r. 1514 u Velvarských, třetí náležel r. 1532 Jeronymu Bozickému z Bozic, r. 1537 Kašparu Wandorfarovi ze Svobodné Hory, r. 1548 Kašparovi Zelenderovi z Prošovic, písaři menš. desk zemských, a po sirotku po Michalu Florynovi z Lambšteina, radovi komory slezské Danielu Pryncovi, r. 1607 Matěj Wacker z Wackerfelsu a od Ant. Kupfera koupil jej r. 1622 Adam z Valdšteina. Další dům měl r. 1550 rytíř Chrysogon Dic z Veliké Březnice a jmenovaný Valdštein koupil jej r. 1616 od Bernarta Amerella, Cretaresina zvaného. Šestý dům slul podle písaře desk zemských Maříka Kačera »Kačerovský«; náležel nejspíše některému ze synů krále Jiříka, později Janu ze Šumberka (1493), paní Jencové z Janovic (1511—22), Václavu Hyzrlovi z Chodů a jeho dědicům, z nichž Mandalena prodala jej r. 1557 Janu ml. z Valdšteina. V dalším byla kolem r. 1481 šlachtata; později náležel Mikuláši Bryknaru z Brukšteina (1515), Wolfartu Planknarovi z Kyšperka (1522), Beatrici z Kolovrat (1525) a sňatkem se Žofií z Polaneč Petru Osovskému z Adlaru, Wolfovi Orteglovi z Flosu (1537).
Ulice k mostu. Nejznamenitější dům zde jest Saský (»u Steiniců«) č. 55, který jsa sídlem vlašských kupců zval se nejprv dvorem Vlašským. Karel IV. daroval jej Rudolfovi I., kurfirštu saskému, odkud jeho jméno. Rudolf III. směnil jej r. 1407 s obcí staroměstskou za dům Nazovský na Perštejně. V bouřích husitských byl silně pobořen. Roku 1547 byl obci odňat a jen z části při mostě vrácen, druhou čásť Rudolf II. daroval r. 1580 Burjanovi Trčkovi z Lípy, který jej r. 1588 postoupil obci malostranské, ta pak jej (znovu vystavěný) pronajímala jako hostinec. Jeden z nájemců r. 1822 byl Václav Šteinic. Roku 1828 dům byl přestavěn a o poschodí zvýšen.
Protější nároží činí dům »u mouřenína« (č. 282), který ve XIV. a XV. stol. obsahoval i areu domů č. 279—281. R. 1379 koupil jej arcibiskupský podkomoří Mikuláš z Borotína, který jej prodal r. 1381 Konrádovi z Krajku. Potom měl jej od r. 1550 písař radní Matiáš z Dorndorfu a Biskupova, jehož dědicové jej postoupili v dluhu Izaiášovi Velíkovi ze Sonova, r. 1618 Michal Purkmajstr z Veisenšteina, jehož syn Jan Jiří jej prodal r. 1659. Sousední č. 281 měl r. 1510 Jan Pytlík ze Zvoleněvsi, r. 1583 Voršila, dcera po lékaři Michalu Florynovi z Laubšteina, která se záhy potom vdala za Jeronyma Tyrola z Romaldu, r. 1638 zemský chirurg Vinc. Marageni. Dům »u černého orla« (č. 279) měla vdova po slavném Viktorinovi ze Všehrd, Apolena z Huti (Hutská) a z Dříní (do r. 1526), r. 1533 kožišník Vavř. Kesslar a manželka jeho Anna Mrácká z Dubé, r. 1536 Šimon Jeremiáš ze Skalní Hory, r. 1637 Tobiáš Winkler z Huttenova. Dům č. 278 měl od r. 1640 Zachariáš Bossi de Campione, r. 1689 JUDr. Jan Jindř. Turba. Č. 277 slul dříve »u zlaté ostruhy«, následující skládá se pak ze dvou domů, z nichž jeden, »u bílé růže«, v XVI. stol. náležel Janu a Hendrychovi Hasišteinským z Lobkovic a Joachymu Novohradskému z Kolovrat a po něm Janu Bedřichu Dyrynkovi z Rottenperku, kterému byl pro odboj zabaven a prodán rodině Miseronů z Lisonu, z nichž ujal jej r. 1659 šacmeistr a inspektor Král. Obory Diviš. Synové jeho Jan Oktavián, Ferdinand Eusebius a Ignác Frant. prodali jej r. 1679 Mdru. Jindřichu de Voss, a jeho vdova Johanna roz. Dupontová, později provdána Leuxová z Luxenšteinu, r. 1681 Eliáši Karlovi ze Schwarzenfeldu. Druhý dům slul »u stříbrné štiky« a náležel r. 1330 Janu Gynterovi z Mor a r. 1578 Janu Seltenšlogovi z Freidenfeldu, jehož synu Joachymovi byl pro odboj zabaven a prodán pověstnému Janu de Witte. Rod Kouniců spojil oba domy. — Na druhé straně ulice dům nárožní č. 39 (od r. 1895 Malostranská záložna) náležel r. 1557 Šebestiánu Neherovi z Nehrlingu a synu jeho Jiřímu, kterému byl pro odboj vzat a prodán cís. garderobieru Šebestiánovi della Massa, od kterého jej koupil r. 1628 stavitel Melichar Mehr. Zde při přestavbě nalezeny na trámech a prknech krásné malby renaissanční. Č. 45 slul »u Melicharů«, ježto náležel r. 1547 Melicharovi (Melchisedechovi) z Ostrovačic, syn pak Judyty Lidlové z Kouby, Jan Bedřich Herr z Herrsperku, prodal jej r. 1603 Tomáši Langovi. Č. 46 měl bohatý kupec Prokop z Tonrajzu (1524), r. 1546 registrátor desk zem. Jan z Prošovic a syn jeho Václav (1573), který jej prodal r. 1599 lékárníku Janu Jiřímu Dyrynkovi z Rottenperka. Následující dům měl r. 1573 Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka od Anežky Koberové z Rottnfeldu r. 1593 Mikuláš van der Wowere. Č. 48 patřil r. 1544 Janu ml. z Valdšteina, Heníkovi odsud, který jej prodal r. 1599 Kryštofovi Koberovi z Kobersperka. Předtím r. 1525 náležel Italovi Janu Garinovi.
Pod mostem nynější Dražické nám. slulo dříve uhelný plac. Zde č. 74 byla od r. 1703 porážka a č. 63 dům cechu řeznického. Ulice Lužická (dříve Nová) sluje podle Srbského (lužického) semináře u sv. Petra (č. 90), který náleží kapitole sv. Petra v Budyšíně; založili jej r. 1705 srbští kněží Martin Norbert Šimon a bratr jeho Jiří Josef fondem 20.000 zl. pro chudé mladé theology z Lužice. V řadě domů č. 84—102 měl č. 92 r. 1660 Vít de Verni, č. 93 slul Dyrynkovský podle Jana Jiřího Dyrynka z Rottenperku, po kterém jej měli r. 1623 krejčí Robert Lampert, r. 1636 Reihart du Bois, r. 1655 advokát Ondřej Bajer; č. 94 koupil od obce r. 1654 Virgilius Koppenwaller, č. 97 Jan Lorenc Jereb z Kirchheimu odkázal Vlašskému špitálu, který jej prodal opět r. 1655, č. 99 slul Wenclovský, č. 100 (»u bubeníka«) měl r. 1655 Jan Jakub Paravicin a č. 102 r. 1647 Vilém Giltea. Č. 103 byla rasovna. Č. 96 náležel v polovici XVII. stol. Viktorinovi z Valdšteina. Č. 110 koupil r. 1614 (dům v nově vystavěný proti čerpadlům) Matiáš II. od Jakuba Hybla ze Stradova, který místo pro zbrojnici zakoupil od staroměst. úřadu šestipanského. Tato řada domů povstala parcellací úřadem šestipanským provedenou před r. 1600. Č. 102 byla cihelna při sanýtrovém vršku. Č. 515 bylo skladiště dříví náležející úřadu mostskému. R. 1791 Říha z Gaetenthalu prodal jej hr. Janu Jos. z Bubna.
Okres Maltánského kláštera. Klášter ryt. řádu Johannitů Maltánských zde u konce mostu založil r. 1159 král Vladislav I. a daroval mu okršlek od hořejšího konce Kampy až k mostu, tak že patřila sem čásť Újezda, domy poplatné na západ od kláštera s kostelem sv. Prokopa, mlýn při rameni Vltavy (č. p. 489), vinice na svahu Petřína, ostrov Střelecký. Chrám byl stavba znamenitá gotická o třech lodích a dvou věžích v průčelí. Při klášteře byla škola s vížkou na dvorečku. Dne 8. květ. 1420 hejtmané pražští ze stratégických důvodů dali zde vše zničiti ohněm. Kdežto klášter zůstal v sutinách, byl kostel v době Vladislavské opraven, ale znovu ohněm r. 1503 tak poškozen, že velkopřevor Jan ze Švamberka dal obnoviti již jen kůr a věže značně snížiti. Na místě bývalé lodi založen byl hřbitov. Velkopřevor Gundaker Poppo z Dietrichšteina (1726—38) stavěl na jižní straně kostela tam, kde před válkami husitskými stávala kommenda, nový palác velkopřevorský. Zakoupen byl i dům Talmberkovský mezi lázní a kostelem a na jeho místo stavěn byl v l. 1728—31 nový konvent. Palác velkopřevorský jest jednopatrová budova Bartoloměje Scottiho s nádherným průčelím ozdobeným sochami od Matěje Brauna. Má skvostnou kapitolní síň s podobiznami velkopřevorů. Nynější chrám Matky boží má z původní stavby jen přestavěný kůr a zpodní části věží. Cimbuří na gotickém portálu mezi věžemi zřízeno bylo teprv r. 1836. Dále jest býv. hřbitov a v levo, na místě lodi chrámové, jest křídlo konventu a v pravo budova velkopřevorská. Ve štítě kostela stojí starobylá soška P. Marie. V kostele jest devět oltářů, na hlavním oltáři a na oltáři sv. Barbory jsou obrazy od Škrety. Zde jsou náhrobky velkopřevorů, jmenovitě hr. Colloredo-Wallsee († 1657) se sochou pracovanou Em. Maxem. — Z domů tohoto okrsku zasluhují povšimnutí: Lázeň (č. 286), ode dávna známá to záj. hospoda; poprvé připomíná se jako lázeň r. 1430. Č. 289 měli do r. 1690 Valdšteinové, kteří jej prodali Frant. Mat. ze Sterneku. Za kostelem při Čertovce Štěpánský mlýn (č. 489) býval dříve klášterský, později slul sladový. — Ostrov Kampa býval dříve bezejmenný (ostrov pod mostem). Herain domnívá se, že jméno pochází od Rudolfa Tychona Gansneba Tengnagla z Kampu, soudce zemského a hejtmana hradu Pražského, který zde měl dům a byl synem Františka Gansneba, zetě Tyga Brahe. Jako veškeré břehy na Malé straně a ostrovy patřila Kampa Starému městu. Č. 506 vystavěla rodina Kaiseršteinská, načež sňatkem přešel v držení Krakovských z Kolovrat. Č. 514 náležel v XVII. stol. Janu Jiřímu Karvinskému z Karvina trhem od dědiců Jíříka Koppenwallera, č. 512 měl v téže době Jan B. Romada. Sovovy mlýny (č. 503—504, viz níže řeka). Č. 504 náležel po hr. ze Schönfeldu rodu Nostic-Rhienek. V Lázeňské ulici (dříve I. Maltézrovský plac) v č. 482 bylo poštovní ředitelství v letech 1723—42. Na Maltézském nám. stojí socha sv. Jana Křt., kterou zhotovil r. 1715 Jan Brokoff a r. 1864 obnovil R. Platzer. Náklad na sochu nesl administrátor maltánský Frant. Taufer z Rovína. Z domů zde měl č. 477 a 479 rytíř Jan Jindřich Turba, který je dal přestavěti; první z nich náleží mezi nejlepší pražské domy barokové. V č. 480 bylo první poštovní ředitelství v Praze; náležel po Janu Weclovi z Broumova dru. Kašparu Zukovi z Bohuslavic, který jej prodal r. 1638. Č. 384 (»u tří stříbrných hvězd«) měl v polovici XVIII. stol. JUDr. Frant. Levínský z Levína, č. 386 po hr. Morzinech Černínové z Chuděnic, č. 476 náležel hr. Strakům z Nedabylic. Nostický palác č. 471 vznikl v počátku, když staveniště zde zakoupil r. 1601 od obce Jiří Gebl z Podhoršteina, primátor malostr., jako parcellu býv. Lazarovské zahrady, kterou však záhy postoupil Adamu Zdravému, od kterého je koupil r. 1613 malíř Havel Graffer a od syna tohoto Ondřeje r. 1615 Pavel Necl z Lewenastu a r. 1620 (»u zelené růže«) Bartoloměj Brunner z Wildenova a konečně r. 1622 Kristián z Nostic. Rod tento připojil sem i sousední dům »u zlatého medvěda« (Hufnaglovský) a má je do dnešního dne. — V Nosticově ul. č. 470 slulo Wendlingerovské prádlo, které měl r. 1653 dr. Jan Jiří Wendlinger od obce, jež je koupila od stavitele Ondřeje Grünwalda r. 1620, pro č. 468 zakoupil staveniště od obce mečíř Libert Stewert r. 1601, načež jej po něm měli téhož roku Gerhard du Bois, který jej r. 1606 rozšířil přikoupením arey od Baltazara Globice, Anna Salomena Černínová z Chuděnic roz. Hradická z Hořovic, která jej prodala r. 1629 Ferdinandu Prukerovi z Grüneburku, a r. 1637 Hugo z Hallweilu, načež Nosticové zřídili zde svou jídárnu. Zde bydlil historik Martin Pelcl. Č. 465 měl r. 1601 Vojtěch Vartovský z Varty. V ulici Novodvorské stojí budova c. k. státní reálky české (č. 457), bývalé obecní reálné gymnasium, založené r. 1865, které s počátku bylo v najatém domě č. 366. Budova zbudována stav. Kutinou a Martinem nákladem 258.000 zl. v l. 1874—5.
V této krajině bývala dříve ves Nebovidy s farním kostelem sv. Vavřince pod Petřínem (při domě č. p. 390) a dvěma kláštery ženskými, z nichž jeden řádu magdalenitek s farním kostelem sv. Máří Magdalény se zahradou, stál na místě nynějších četnických kasáren č. 388. Ulice k řece za ním slula do XVI. stol. Nebovidy. Stavení pět kolem kláštera náleželo kapitole sv.-vítské. Zanedbaný kostel odevzdán byl r. 1604 dominikánům, kteří zakoupili zde dům, který měli r. 1601 Herkules de Nova, r. 1613 Jiří Emerich ze Švamberka, r. 1630 Alexandr Jošt Haugvic z Biskupic, který jej prodal téhož roku Vratislavovi z Pernšteina, a jeho sestra r. 1644 darovala své služebné Trebonii Praxové, tak jako i druhý dům, který Haugvic koupil r. 1622 od Melchiora Kobera, tento r. 1603 od Jana Jiřího Dyrynka z Rottenperka, který zde téhož roku od obce zakoupil staveniště. Zde dominikáni zbudovali rozsáhlý klášter podle plánu Diviše Miserona, ke kterému základní kámen byl položen 4. srp. 1616, ke kostelu 3. květ. 1656, k čemu přispěl jmenovitě Václav Michna z Vacinova. Stavbu kostela vedli stavitelé Frant. Carrati a Jan Decapauli; Kryštof Dintzenhofer dokončil pak jen jednu menší čásť. R. 1686 kostel byl již dostavěn. R. 1783 klášter byl zrušen, budovu koupil r. 1787 za 7260 zl. Šimon Král, priorát s kolossálním kostelem 19. říj. 1788 kupec Jakub Schoffo, starý kostel Ant. Zimmermann. V klášteře pak se až do r. 1813 hrálo divadlo. R. 1791 fiskus zakoupil kostel pro poštovní ředitelství, které zde zůstalo po 58 let. Nyní užívá části zde c. k. místodržitelská tiskárna (č. 459).
Od Nebovid na jih a na západ nazývala se tato čásť Oujezdem, kde hlavní cestou byla nynější ulice Karmelitánská. Zde č. 450 c. a k. zbrojnice (býv. Michnovský palác), původně letohrad, náležel Janu st. Vchynskému ze Vchynic, který jej někdy před r. 1587 dal vystavěti a prodal (se zahradou, štěpnicemi, vodárnou, lusthauzem) onoho roku Adamovi Slavatovi z Chlumu a Košumberka a ten kupci Janu Rebenikovi, od něhož jej koupil r. 1600 nejv. sudí Adam ze Šternberka. Po něm měl jej Hendrych Mates z Turnu, kterému pro odboj byl zabaven a postoupen jako věno manželce jeho Zuzaně Alžbětě roz. Tiefenbachové, která jej prodala r. 1625 Pavlu Michnovi z Vacinova, což zdědil syn jeho Václav, který jej odkázal kšaftem z 23. srpna 1658 synům po svém strýci Vilému Michnovi, Sigmundu Norbertovi a Vilému Bedřichovi. Od jejich dědiců koupil letohrádek s mlýnem Huti r. 1678 Jiří Ludvík ze Sinzendorfu, po jehož smrti prodán byl Janu Adolfu ze Schwarzenberka resp. jeho synu Ferdinandovi r. 1684 a od Josefa Jana r. 1673 Janu Bornscheinovi, od kterého jej koupil aerár r. 1767 pro zbrojnici za 23.000 zl. — V č. 448 a 449 byla huť neb cihelna, která r. 1489 náležela panoši Vencelíkovi z Vrchovišť a později r. 1514 slavnému Viktorinovi ze Všehrd, který zde zemřel. Potom náležela obci, které byla r. 1547 králem vzata, leč zpět r. 1558 nabyta a s Michnou vyměněna. Vedle ní býval klášter sv. Anny (v části č. 450) řádu sv. Dominika, který r. 1420 byl též vypálen a odtud navždy opuštěn. Č. 446 měla r. 1585 obec od Rosiny, vdovy po Valentinu Morici z Hlivic, a postoupila jej ještě téhož času známému Janu Kocínovi z Kocinétu. Č. 440 býval farní kostel sv. Jana Křtitele, jehož podací právo patřilo proboštu pražskému, který zde měl dům s vinicí. V ulici Chotkové bývala veliká cihelna a vápenice (č. 420—21), která na počátku XV. stol. (1406) náležela matce dra. Jana Náze, později biskupa churského, a vedle šla zeď hradební Karla IV., v které tam, kde byla do nedávna brána Oujezdská (z r. 1862), stála rovněž brána s mohutnou věží, brána Kartouzská zvaná. Blíže však řeky byla ještě jedna branka. Při hřbitově sv. Jana Křt. stál dům Dachovský, kterého nabylo záduší po smrti (1520) manželky Viktorina ze Všehrd, Apoleny ze Dříně. Ulice Chotkova povstala teprve po vystavění býv. řetězového mostu. V ulici Újezd kasárna č. 413 s počátku XVIII. stol. byla v letech 70tých téhož věku zvětšena. Dříve byla zde cís. cihelna. V č. 400 narodil se r. 1810 básník Kar. H. Mácha, jemuž zde deska jest zasazena, a vedle v č. 399 narodil se r. 1833 virtuos Ferdinand Laub. Dům č. 425 náležel v XVI. stol. starom. měšťanu Janu Skriptorovi. Nárožní dům č. 412 (Knotkovský) koupil Václav Michna z Vacinova r. 1657 od obce a č. 410, který náležel i s rozsáhlou vinicí na Petříně karmelitánům a po jejich zrušení semináři. — Na místě městiště kostela P. Marie Vítězné stával dříve od polovice XVI. stol. kostelík mistra Jana Husi, obdélné to stavení s přístavkem nějaké kaple na jižní straně. Hlavní oltář kamenný byl zhotoven r. 1586 od sochaře Samuela Lorence z Freiberku Saského. Kolem r. 1610 bylo povoleno obcí, aby lutheránští Němci měli zde své pobožnosti, ti pak, když kostelík objevil se býti malým, založili nový kostel sv. Trojice, ke kterému položen základní kámen dne 20. čce 1611 a vysvěcení provedeno 21. čce 1613. Byla to budova podlouhlá, čtyřhraná, s vchodem na severu, sahala od nynějších schodů k presbytáři v nynějším chrámě až ke kruchtě, presbytář však, kruchtu s bočními dvěma kaplemi a průčelí vystavěli teprv karmelitáni, kterým byl chrám odevzdán (7. září 1624). Ti překřtili jej a založili klášter, k němuž císař daroval dům u hřbitova na jihu, ve kterém praedikanti bydlili, a bývalý hřbitov za kostelem na severu, na jehož konci stála kaple někdy sv. Jana, nyní sv. Ludvíka zvaná, a don Martin de Huerta přidal jim sousední dům, dříve Floriánu Gryspekovi z Gryspachu náležitý, kde nyní jest ústav učitelů. Kostelík Jana Husi dostali r. 1623 katoličtí Francouzové v Praze bydlící, kteří jej r. 1628 prodali karmelitánům.
Kostel P. Marie Vítězné má průčelí markantních tvarů renaissančních, klonících se k baroku. Zpodní čásť jednolodního kostela má na obou rozích po dvou toskánských lesenách, které nesou břevnoví s prázdným vlysem a jednoduchou římsou, nad níž je veliké půlkruhové okno, a nad římsou vyrůstá štít, jehož leseny iónské nesou břevnoví a římsu konsolami zdobenou, po straně štítných lesen spočívají na mohutně vyvinutých volutách kamenné vásy, jež nad lesenami štít zakončují. Nad krásným kamenným portálem výklenek se sochou P. Marie s Ježíškem a ve velikém okně štítu je na prknech namalován obraz Jezulátka se znakem dona Baltazara de Maradas, který dal podle nápisu přistavěti toto průčelí ke kostelu. Levá jižní věž byla dokončena r. 1669 a pravá (severní) není vůbec dostavěna. Před kostelem jest široká estrada vroubená kamennými balustry, k níž jdou po obou stranách schody (13). V pravo od kostela vcházelo se velikým portálem na hřbitov městského špitálu. Na místě před schody stávaly v XVI. stol. dva domy, z nichž jeden koupil r. 1589 Wolf Lankmayer a které zakoupila r. 1611 obec a zbořila. Uvnitř kostela po levé straně pod kruchtou stojí kaple sv. Kříže (1654) a na pravo podobná. První oltář na levo sv. Terezie má obraz od Dietricha z r. 1752, na druhém obraz sv. Jana od kříže od Matouše Cimbrechta a na oltářním skle P. Maria Mantovská, třetí má obraz sv. Šimona St. od Petra Jana Brandla, proti němu sv. Josefa s obrazem od téhož mistra, uprostřed lodi oltář t. zv. Pražského Jezulátka, zhotovený r. 1776 od kameníka Františka Lauermanna a sochařské práce od Petra Prachnera, a konečně oltář sv. Jáchyma a sv. Anny má obraz od Brandla. Do presbytáře vedou mramorové stupně, na levo visí na zdi Brandlův »anděl zjevil se sv. Eliáši«. Hlavní oltář přestavěn byl r. 1723 podle nákresu Ferd. Schora a za ním jest veliký polokruhový bývalý kůr Karmelitský s obrazem kněze Dominika, známého účastí v bitvě Bělohorské. Za kostelem dům kostelníkův bývala poustevna vystavěná r. 1659 nákladem hrab. Alžběty Oprštorfové. Pod chrámem jsou pověstné krypty. Za kostelem táhne se řada domů č. 381 (Ramhofský) a 378 stavěný r. 1702. Č. 375 skládá se z býv. tří domů, z nichž jeden »vedle Nového Špitálu« koupil r. 1590 Jakub Hok z Hoku a od toho téhož roku Kašpar Melichar ze Žerotína, který skoupil i druhý a třetí r. 1591 a 1601. Nyní náleží c. k. komornímu aeráru. R. 1746 koupily jej Anglické panny od hr. Adama Víta Lažanského, ale po roce se vystěhovaly a zde umístěny gymnasium a normální škola. Sousední dům č. 375 koupil r. 1598 Mikuláš Reichl, saský diplomatický agent, a od jeho vdovy Magdalény Jan Adam Čejka z Olbramovic, potom pak r. 1622 Karel Fontana a r. 1658 vdova jeho Sabina roz. Lochnerová postoupila jej Ignáci Bohumíru z Haunonu a od toho nabyl ho Petr Bidrman. Vedle č. 374 (»u dvou fendrychů«) měl malíř Bartoloměj Mates, který prodala jeho dcera r. 1623. Palác hrabat z Vrtby č. 373 skládá se z domu, který koupil na počátku XVI. stol. Kryštof Želinský ze Sebuzína, druhého, který míval (spojený ze dvou) slavný stavitel Oldřich Augustalis a od jeho dědiců koupil r. 1598 Eliáš Šmidgrabner z Lusteneku a r. 1675 Sezima z Vrtby, který skoupil i prvé. Budova má portál se sochami Matyáše Brauna z první čtvrtiny XVIII. stol.
Na tržišti (dřívější Nová ulice) dům »u modrého lva« měl na konci XVI. stol. dvorský mečíř Ondřej de Cais, po Tobiáši Scheferovi r. 1591 taxátor dvorské kanceláře české Jiří Perger z Pergu a po konfiskaci Jaroslav Libšteinský z Kolovrat, který jej prodal r. 1633 Marii Magd. Hertlové roz. z Písnice a od ní koupil jej r. 1641 starší registrátor desk zem. Jiří Albrecht Zbudovský z Ebenberka. Dále následují č. 370 (r. 1623 krumplíře Františka Materny), č. 369 (r. 1616 Jindř. Cuderlinden), č. 368 »u Karvinských« (nyní špatně »Karabinských«) náležel Janu Jiřímu Karvínskému z Karvína (XVII. stol.), Vratislavský palác (č. 366) skládá se ze dvou býv. domů, z nichž jednoho směnou r. 1591 nabyl malíř Havel Graffer a od něho trhem r. 1599 Matouš Wacker z Wackenfelsu a r. 1604 Jan Wencelius z Kolsdorfu a na Slatině, sekretář České kanceláře dvorské, který měl i druhý dům a obé odkázal augustiniánům sv. Tomáše v Brně, kteří je prodali r. 1651 Fridrichovi Freislebovi z Bischofu a na Bischofě, radovi komory České, a manželce jeho Rosině Kateřině roz. Birettové z Brandenfelsu. Vratislavové z Mitrovic (Jan Václav) mají palác již od počátku XVIII. stol. jako fideikommiss. Ulice Vlašská (dříve Nová) zove se podle mnohých Vlachů zde bydlících. Parcellace pozemků zde »za starým špitálem« počala se v první době Rudolfa II. Palác Schönbornský (č. 365) z počátku XVIII. stol. má průjezd, jehož nádvorní oblouk podepřen jest dvěma karyatidami obrů Matěje Brauna. Na místě jeho stávaly Colloredovské domy, z nichž jeden byl sladovna, druhý na počátku XVIII. stol. měl Hanuš Leskovec z Leskovce trhem od Viléma Klenovského z Klenového, jehož dědic Arnošt L. prodal jej r. 1609 Lazaru ml. Hencklovi z Donnersmarcku na Kfeli a Felzendorfu, další měl Kryštof Zilvar ze Silberšteina a Pilinkova a brzy po něm r. 1588 Anshelm z Felsu (r. 1594 bratra jeho Ondřeje, rady kard. Ondřeje, správce tyrolského), r. 1608 Lazar ml. Henckel z Donnersmarcku, třetí náležel v té době Oldřichovi z Vřesovic po Kryštofovi Kostomlatském z Vřesovic a od něho koupil jej Sigmund Brozanský z Vřesovic, který jej prodal r. 1588 Anshelmovi z Felsu; čtvrtý měl Petr Fontana, pátý náležel trhem od obce slavnému staviteli Augustalovi, který si jej (ze dvou býv. domů) vložil do knih městských r. 1591. Dědicové jeho prodali jej r. 1598 Eliáši Šmidgrabnerovi z Lusteneku, rentmistru král. Českého, ten r. 1602 účetnímu německému při komoře České, Wolfu Helclovi ze Šternšteina, r. 1607 koupil jej sekretář při komoře dvorské Jakub z Altenšteigu, r. 1615 říšský něm. pfenigmistr Štěpán Šmid z Freihofu na Kunštátě (se zahradou a viničkou). Ty všechny domy skoupil 2. února 1625 Karel kníže z Liechtenšteina, přestavěl a prodal kardinálu z Dietrichšteina. Potom dostal se v držení hr. Rudolfa Colloreda, načež Rudolf Josef Colloredo prodal jej r. 1755 Karlu Bedř. hr. z Hatzfeldu a nabyl ho dědictvím r. 1794 Damián Hugo Ervin ze Schönbornu, jehož rod dosud jej má. — Č. 362 náležel rovněž Oldřichu Augustalovi, po kterém jej z rozhodnutí císařského dostal r. 1598 Matyáš Fuch z Fuchýřova, koupil téhož roku Eliáš Šmidgrabner z Lusteneku, r. 1602 Wolf Helcl ze Šternšteina, r. 1612 taxátor říšské dvorské kanceláře Albrecht Mechtl a téhož roku Magdaléna Měsíčková roz. Drejlinková z Wagnereinu, která jej dala r. 1613 svému otci Janu Leonhartovi D. z W., štolmistru arcibiskupskému, a ten odkázal klášteru Strahovskému. V XVIII. stol. měl dům rod z Bomburka a hr. Schönbornští, kteří jej drží dosud. Č. 361 měl na počátku XVI. stol stavitel Bernard de Alberto a od jeho dědiců koupil jej r. 1599 Frant. Ciocca se synem Markem. Ke konci století nabyli ho Scottiové. Dům č. 358 měl rovněž Augustalis a od jeho dědiců r. 1613 Ondřej Geiger. Č. 355 měl Jan B. Marian de Marianis, jehož vdova Dorota postoupila jej r. 1617 Ondřeji Petitovi, č. 354 měl rovněž Augustalis, č. 351 mají hr. Schönbornští po Colloredech. Č. 349 náležel po dvorském krejčím Ondřeji Posingerovi r. 1593 Pavlovi Sixtovi Trautsonovi sv. pánu ze Šprechenšteina, načež odúmrtím dostal se císaři, který jej daroval r. 1603 Oldřichovi Desideriu Proskovskému z Proskova, komorníku svému, který jej prodal r. 1606 Mutiovi Lampugnanovi a bratřím jeho Františkovi a Leonovi.
Tím dostali jsme se do krajiny, kde dříve bývala ves »Obora u sv. Jana pod Petřínem« zvaná, která udržela se jako postranní právo až do 4. dub. 1656, kdy sloučila se s Menším městem. Farní kostel sv. Jana býval při domě č. 322; podací jeho náleželo královnám českým a od konce XIV. stol. kapitole pražské. Poprvé jmenuje se r. 1141, r. 1784 byl zrušen a r. 1794 prodán i s kaplí sv. Matěje a se hřbitovem. A dne 20. září 1654 obec malostranská koupila »dům rathauz«, někdy práva sv.-Janského. Osada dosahovala od tržiště až k strahovským vinicím na Petříně i pod klášterem a za domy východní strany hořejšího náměstí až k býv. bráně Strahovské (Černé) a k Hluboké cestě, tak že jižní strana ulice Nerudovy od č. 240 až po Hlubokou cestu náležela ještě k Oboře.
Zde ve Vlašské ulici stojí palác Lobkovický (č. 347) na pozemcích viničních, které skoupil v l. 1697—99 hr. Frant. Karel Přehořovský z Kvasejovic (i s domem »u tří mušketýrů«). Palác byl již dostavěn r. 1707 a r. 1713 Přehořovský prodal jej Janu Josefu Bartolettimu sv. p. z Parthenfeldu a tento r. 1717 Frant. Karlovi Libšteinskému z Kolovrat. Potom jej koupila r. 1724 Antonie z Kuenburka, vdova po Heřmanu Černínovi z Chuděnic, pro syna svého Františka Ant. z Chuděnic, jehož dcera a dědička Marie Josefa Lidmila přinesla palác věnem r. 1753 Augustu Josefu z Lobkovic, za něhož byl zvýšen o jedno patro (1769). Od té doby jest stálým majetkem knížat Lobkoviců Hořínských. Jest vystavěn v jednoduchém baroku, v levo na pilířích hradby vchodu do velikého parku stojí dvě kamenné sochy, představující únos Sabinek, a ostatní pilíře ozdobeny jsou vásami. Schallerova zpráva o veliké vodní nádržce na střeše jest bezpodstatná.
Naproti stojí Vlašský špitál, pro který četní Vlaši pražští spolčení v »Tovaryšstvo pod ochranou P. Marie nanebevzaté« koupili r. 1602 zde dům Dominika de Bossi a r. 1613 v sousedství kus zahrady, přestavěli budovu a zřídili kapli sv. Karla Bor. (1617). R. 1777 byl s ním spojen francouzský špitál v Senovážné ulici a přikoupen od hr. Karla Šporka sousední dům. Ale při tom bývalá nemocnice a útulna proměnila se v chudobinec a sirotčinec. Zrušen byl r. 1789 a budovy prodány r. 1791 Frant. Müllerovi. Však r. 1804 Vlachové založili novou italskou kongregaci s novým sirotčincem pro chlapce a koupili r. 1830 bývalý svůj špitál a obnovili r. 1839 kapli dosti prostornou s kupolí a oltářem, na němž jest obraz od Václava Markovského (1839). V sakristii jest obraz sv. Karla Bor. od Marka Ant. Cassinis a ve veliké síni sirotčince svatá Rodina od Škrety.
Na sev. straně sirotčince v uličce Šporkově č. 321 »u dvou zlatých lvů« má pěknou façadu z XVIII. stol., náležel r. 1652 Gundakaru z Herberšteina, od něhož jej koupil r. 1655 Jan Maria Testa hr. Piccolomini, r. 1756 Jos. Karel z Halleweilu. Nyní jest zde sirotčinec spolku paní sv. Notburgy. V koutě vedle stojí č. 320 s krásnou barokní façadou z r. 1729 (»u nejsvětější Trojice«); jej prodal r. 1672 Karel Arnošt z Bissingen kupci Frant. Ostermayerovi a r. 1726 měl jej mistr kamenický Ondřej Kranner. — Pod Petřínem konečně leží nemocnice Milosrdných sester svatého Bartoloměje, založena byla r. 1842, když zakoupena byla zde zahrada s domem od bar. Bretfelda. V l. 1851—54 vystavěna zde veliká nemocnice a r. 1855 kostel svatého Karla Bor., v němž jsou obrazy od Vil. Kandlera.
Kostel sv. Vavřince na Petříně připomíná se r. 1135 jako příslušenství kostela vyšehradského. R. 1590 by nákladem Jiřího Hendrycha z Frankenšteina a r. 1626 cís. Ferdinanda II. a r. 1770 opraven. R. 1784 byl kostel zavřen, otevřen obnovený teprve 30. srpna 1840 a obec pražská přijala jej jako filiálku sv. Mikuláše. Nyní má kostel jednolodní kupoli bez bubnu a dvě věže, které se nalézají na podélné straně kostela. Na průčelí jsou sochy nad římsou štítu sv. Jana Nep. (v levo), nejsvět. Trojice (v prostřed) a sv. Moniky (v pravo), ve výklenku freska anděla z r. 1901. Apsida půlkruhová jest románská, snad tedy zbytek z původního kostela. Na hlavním oltáři jest obraz hollandského malíře J. C. Monna z r. 1693, v pravo pod kupolí jest oltářní obraz Krista od Jos. Burdeho z Prahy z r. 1844 a v levo sv. Frant. Sal. od Václava Markovského z téhož roku. V sakristii na pravo na omítce stropu freskový obraz založení kostela knížetem Boleslavem I. V levo před kostelem stojí kaple Kalvarie s kamennou kazatelnou venku, uvnitř kaple je fresková malba představující klanění se židů hadu na poušti z r. 1735; pod kaplí je jeskyně se sochou Kristovou u sloupu. Na pravo jest kaple Božího hrobu s kupolí na sloupech dle jerusalemského vzoru z XVIII. stol.
Od kostela podél cesty dolů jsou kapličky (14) křížové cesty založené v pol. XVIII. stol. a obnovené r. 1836, které vyzdobili dle výkresu Josefa Führicha malíři bavorští Jan Müller a Josef Holzmaier. Byly dne 16. září 1838 vysvěceny.
Vltava a ostrovy. Vltava uvnitř hranic městských jest vlastnictví obce, jmenovitě podle privilegia Ferdinanda I. z 12. září 1562, a to před spojením měst s malými výjimkami Starého města, a nejen řeka a ostrovy, ale i břehy, což spravoval úřad mostský. Vláda ovšem nyní právo toto k řece popírá. Roční užitek r. 1901 byl 106.781 K.
Ostrovy (od jihu k severu): Žofínský (č. 226), dříve Barvířský, prodán byl obcí 7. břez. 1760 Josefu Sängerovi za 1000 zl. a roční činži 7 zl. Dříve obec novoměstská jej pronajímala (r. 1610 nazývá se »ostrůvkem, na němž nemálo zrostlých vrbin a jiných porostlinek se spatřuje«). R. 1836 obec vymohla veřejný přístup obecenstvu (když se byla práva svého předkupního na ostrov vzdala, začež majetník svolil, aby obecenstvo na věčné časy mělo svobodný přístup k účelům zábavy), až jej r. 1884 za 570.200 K koupila a vystavěla zde r. 1886 nádhernou repraesentační budovu a lázně. R. 1845 vystavěna zde vodárna. — Střelecký (Trávník, Benátky malé) náležel původně klášteru maltánskému Panny Marie u mostu na Malé straně, který jej prodal r. 1393 lékárníku Augustinovi. Ferdinand I. ujal ostrov r. 1547, ale vrátil r. 1562 polovici a povolil »střelcům, kteří na ostrově nad mostem pražským střelbou kratochvíl provozovali a v tom cvičení měli, aby na něm takovou kratochvíl provozovati mohli pro takové cvičení, však do vůle své« a Maximilián ztvrdil střelcům propůjčení celého ostrova, ale když se tomu Staroměstští opřeli, přišlo k narovnání r. 1575, ve kterémž střelci uznali, že toho ostrova polovice dolejší Star. městu náležeti má, naproti tomu přiznáno jim právo k polovici hořejší. Dne 10. dubna 1893 koupila obec i druhou polovici královskou za 14.000 K. — Petržilkovský (Jesuitský) náležel klášteru kartouzskému, pak obci staroměstské, které ovšem novoměstská právo toto upírala. R. 1483 povoleno bylo Janu Petržilkovi, aby zde na místě spáleného mlýna vystavěl nový, který zakoupilo Menší město r. 1523 od jeho nástupce Jana Zajisto. Ferdinand I. ostrov zabavil, ale vrátil r. 1561 a obec vystavěla zde po r. 1562 vodárnu, která na př. r. 1686 zásobovala 57 kašen a stojanův. R. 1751 bylo vše mimo vodárnu (č. 88) prodáno Fr. Mrázovi. Ale r. 1859 koupila obec od Šalomouna Přibrama zpět vedlejší mlýn (č. 89) a zřídila zde malou vodárnu. — Židovský (čili Funkovský) a Kampa viz Menší město. — Mostomlýnský. — Novomlýnský čili Primátorský Novoměstský, blíže Nových mlýnů, býval obecní a prodán byl 27. pros. 1783 mlynáři Václavu Veselému. — Velké Benátky slují též Štvanice, poněvadž na horní jeho části pro zábavu bývala štvána zvěř (v XVIII. stol.); obcí zakoupen byl r. 1898 od Karla Židlického, když byl r. 1777 prodán Filipu Stembergerovi. — Korunní (nesprávně povstalo z »křenový«, ježto tu pěstován byl skutečně křen) dříve neměl jména; r. 1650 postoupila jej obec staroměstská z vděčnosti Innocenciu svob. pánu Contimu za hájení Prahy proti Švédům do užívání. — Jerusalem má jméno podle bývalého židovského svého vlastníka. — Šaškovský (Primátorský starom.) zove se podle mlynáře Martina Šaška r. 1544; jej prodala obec r. 1774 JUDru. Aloisu Tochtermannovi z Treumuthu. — Rohanský (Köpplův) povstal nánosem v posledních stoletích a teprv r. 1537 měl jakousi cenu a náležel též Šaškovi; nynější jeho jméno povstalo z jména měšťana starom. Ritterhana. — Velký u Libně, Holešovický mezi Holešovicemi a Holešovičkami, Císařský (Trojský, Purkrabský) mezi mlýnem Císařským a Trojí, většinou obci r. 1901 zakoupený pro kanalisaci.
Jezy jsou v řece: Šitkovský od Hartlova mlýna na Smíchově k mlýnům Šitkovským (II.); Petržilkovský od jižního cípu ostrova téhož jm. k jezu předešlému; Staroměstský od mlýna někdy Odkolkova k mlýnům Staroměstským; Novomlýnský od býv. vodárny č. p. 338 pod Letnou k Novým mlýnům; Helmovský od třídy Bělského u mostu císaře Frant. Josefa k ostrovu Korunnímu a podél tohoto k Helmovým mlýnům.
Mosty a můstky. Most železný dráhy státní z r. 1870, spojující nádraží vyšehradské se smíchovským. R. 1902 byl přestavěn a otevřen tu přechod i pro obecenstvo. — Palackého, kamenný, vystavěn nákladem obecním s nábřežím v l. 1876—78 podle plánů ing. J. Reitera nákladem 1,157.620 zl. Základní kámen položen byl 13. květ. 1876 a odevzdán byl most k používání 22. pros. 1878. Jest 230 m dlouhý, 11 m široký a 12 m vyvýšený nad hladinou. Spočívá na šesti vodních pilířích překlenutých sedmi širokými segmenty, jichž rozpětí stoupá do středu, dosahujíc zde 32 m. Na závěrkách oblouků vytesány jsou znaky města a země i jiných památných měst ležících na Vltavě a Labi. Pylony ozdobeny jsou obrovskými sousošími Jos. Myslbeka. — Kamenný most cís. Františka vystavěn v l. 1898—1901, neboť základní kámen položen byl 3. srpna 1898 (podle usnesení sboru obec. starších z 20. dub. 1896). Stavba dála se podle projektu měst. stavebního úřadu s použitím konkurrenčního návrhu (»Budoucnost«) inž. Jos. Janů († 1892), Jiř. Soukupa a arch. Ant. Balšánka, schváleného sborem dne 26. dub. 1897, který zároveň povolil náklad (i pro dřevěný most prozatímní) 1,633.305 zl, a vedením pešťské firmy G. Gregersen a synové za 1,631.966 zl. Most dělí se na čtyři díly. Předmostí nad mělčinou pravého břehu o šířce 22·4 m má jeden elliptický oblouk o rozpětí 26·6 m a vzepětí 5·6 m; pobřežní pilíř vyčnívá z líce nábřežní zdi do řečiště o 1·2 m a spočívá na 115 jehlách v hloubce 2·15 m pod normálem. První návodní pilíř pod ostrovem Žofínským, do něhož druhá strana kloubového oblouku se opírá, má základ 30·6 m dlouhý a jest ve výši normálu 5·76 m tlustý. Díl druhý přes pravé rameno Řeky pne se od prvního návodního pilíře pod ostrovem Žofínským až k polonávodnímu na východním břehu ostrova Střeleckého a skládá se ze tří elliptických oblouků klenbových o rozpětí 34·32 m, 38·5 m, 42·34 m a o vzepětí postupně 7·32 m, 7·97 m a 8·55 m. Oba návodní pilíře založeny jsou na skále břidličné. Díl třetí (inundační) přes ostrov Střelecký skládá se ze dvou stejných kloubových oblouků segmentových o rozpětí po 27·89 m a vzepětí 3·82 m; mezi dvěma segmenty jest ostrovní pilíř starý. Poslední díl přes levé rameno řeky má tři klenbové oblouky taktéž elliptické o rozpětí 31·91 m, 26·69 m, 25·64 m jejichž vzepětí obnáší 8·79 m, 8·03 m, 7·12 m. Má pak celý most devět otvorův a 10 pilířů. Hlavní korunující římsa jest bohatě článkována s konsolami ze žuly do hladka zpracovanými a nad ní jest kamenné zábradlí z hranatých kuželek; na pilířích žulových nad závěrky kleneb jsou kombinované stožáry elektrické a u vchodu na předmostí zábradlí ukončeno jest podstavci k budoucí výzdobě figurální. Na pilířích pobřežních ostrova Střeleckého přerušeno jest zábradlí mohutnějšími pilíři žulovými rovněž pro scházející dosud výzdobu sochařskou. Na ostrovním pilíři na straně po vodě jest zábradlí plné, na jižní jsou schody na ostrov. Na prvním návodním pilíři starom. a na pobřežním malostr. jsou po obou stranách domky tvaru čtvercového (strana 3·98 m), ukončené stříškou báňovitou (dva pro výběrčí mýta). Na jejich zadní stěně mají býti zasazeny votivní desky. Náklad celkový činil téměř 4 milliony K. — Na místě tomto stával dříve řetězový most císaře Františka zbudovaný podnětem nejv. purkrabí Karla Chotka z Vojnína, který utvořil r. 1827 akciovou společnost s kapitálem 409.600 zl. rozvrženým na 2048 akcií po 200 zl., která se ustavila 15. pros. 1828 na základě stanov schválených 24. čna t. r. Zároveň bylo uděleno privilegium vybírati mýto po 50 let s podmínkou, že po této době most přejde zdarma ve vlastnictví státu. Prodloužena byla tato lhůta r. 1865 o dalších 23 let, tedy do r. 1914. Stavba dála se podle plánů a vedením inž. Bedřicha Schnircha († 1868) za pomoci Jana Straky, železo kujné dodala železárna hr. Ed. Stadiona v Chlumci u Třeboně, pruty závěsné a ostatní železo Kozlík v Praze. Po půltřetím roce podniknuty zkoušky obtěžkací dne 2. a 3. list. 1841, načež most otevřen byl 4. list. Skládal se ze dvou stejných dílů přepínajících obě ramena, každý měl dva podpěrné pilíře a mimo to na obou březích tělesa kotevná a na ostrově mohutný pilíř, v němž oba mosty měly zakotvení společné, avšak na sobě nezávislé. Podpěrné pilíře měly délky po 18·79 m a šířky 5·9 m a byly založeny na dřevěném roštu, každý na 156 jehlách; ve výši chodníku byly kolem pylonu zřízeny ochozy 1·1 m na mohutných krákorcích žulových opatřené zábradlím. Visutá konstrukce skládala se z řetězů nesoucích, napínacích a kotevních; první napiaty byly mezi podpornými pilíři v délce 132 m přes válcovitá, litá ložiska, pohyblivě na válečkách na pylonech ve výši 10·5 m uložená, odkud přecházely v řetězy napínací. Řetězy kotevné (prodloužení napínacích) probíhaly přes ložiska z kujného železa průduchy ve zdech pobřežních a ostrovního pilíře do kotevních zdí, kde se končily v litinových deskách, které napětí řetězu převáděly na zdivo kotevní. Každá polovice mostu měla 8 řetězů po dvou nad sebou, články řetězů měřily mezi oky 3·16 m o tloušťce 1·54 cm. Vozová dráha s chodníky skládala se z dřevěných nosníků 26/37 cm silných, délky 10·74 m. Byl pak most celkem 412·74 m dlouhý, široký mezi zábradlím 9 m (3 m chodníky). Náklad činil 699.958 K. Obec zakoupila jej dne 30. pros. 1885 za 220.000 zl.
Karlův most kamenný jest již třetím mostem, který v těchto místech spojuje oba břehy. Prvý dřevěný (připomíná se při povodni r. 1118) nahrazen byl z rozkazu a nákladem druhé manželky krále Vladislava I. Judity v l. 1169—71 novým, který stál až do r. 1342, kdy byl povodní z největší části pobořen. Zbytkem jeho jest oblouk za risalitem pod přední částí kláštera křižovnického. Z mostu toho pochází i reliefní z kamene vytesaná podoba vousatého muže (bradáč), který zasažen býval na tomto oblouku na straně západní, od r. 1846 pak nalézá se v nábřežní zdi mezi křižovníky a mosteckou věží, nikoli však v původní výši. Most Juditin vycházel u vrat malostr. věže mostní a končil se u kláštera křižov. K novému mostu položen základ 9. čce 1357 na straně starom. Stavbu vedl Petr Parléř (snad do r. 1386), ale bývala často na dlouhé doby přetrhována. Poslední oblouk dokončen byl r. 1502 a povšechné dokonání díla stalo se po 145 letech dne 22. čna 1503. Na opravy a udržování prvotního dřevěného mostu bylo určeno clo na mostě, poplatek z 8 vsí a vinní plat v Praze a v okolí. Václav I. odevzdal s těmito důchody i péči o opravu a udržování mostu křižovníkům. Po r. 1348 zřízena byla i pokladna pro tyto peníze, od které měli křižovníci jeden a Staroměstští dva klíče. V době husitské přešlo vše na úřad městský mostní, skládající se z jednoho nebo dvou konšelův a dvou obecních starších s písařem (1433).
Most jest 520 m dlouhý (přes 700 kroků) a 10 m široký (12 kroků), spočívá na 17 pilířích a 16 obloucích a jest proti proudu poněkud vypouklý. R. 1367 zbořen byl povodní jeden pilíř, dne 21. čce 1432 v noci s pondělí na úterý, ježto několik oblouků bylo dřívím a senem zacpáno, roztrhl se na tři kusy, r. 1496 byl stržen jeden pilíř a oblouk u božích muk, r. 1744 velitel pražské posádky Harsch rozkázal, aby jeden oblouk byl stržen, když byli Prusové již obsadili Malou stranu, však vojíni nemohli pevné klenutí rozbourati, r. 1784 most byl opětně silně porouchán a oblouky 6. a 7. a tři pilíře zřítily se časně ráno dne 4. září 1890.
Karlův most zahajuje na pravé straně Staroměstská mostní věž (viz vyobr. č. 3290.), jejíž provedení přičítá se Petru Parléři v posledních letech Karla IV. a prvních jeho nástupců. Nejbohatší výzdobu má strana východní. V prvním patře vidí se socha cís. Karla IV. sedícího na trůně, po pravé straně Václav IV., oba pod bohatými baldachýny, majíce v pozadí malé erby říše Řím. a České; mezi oběma sochami stojí sv. Vít. Po levé ruce Karla IV. jest něm. orlice, po pravé Václava IV. český lev, nejvýše v prvním patře nad hlavou sv. Víta plamenná orlice sv.-václavská. V druhém patře v levo jest kamenná socha sv. Vojtěcha, v pravo sv. Sigmunda a pod nimi v římsovém pásu plno mask a fantastických nestvůr. Pod pásovou římsou prvního patra jest řada kamenných štítů s polychromovanými erby. Ve středu levé strany něm. orlice, ve středu pravé český znak, na levo od něm. znaky Moravy, Braniborska, Slezska a Arelatu, vpravo lucemburský a obou Lužic. Ve středu oblouku brány jest starý znak staroměstský a po různu na průčelí přízemí a prvního patra jsou lednáčkové ve věníku (ručníku) v uzel svázaném. Klenba v průjezdě je valená, půlkruhová, se žebry kamennými, síťovitě vedenými, uprostřed jest veliký svorník mající tvar české koruny. Na omítce jsou staré freskové obrazy představující čtyřikrát lazebníci Zuzanu s konví a květinou v ruce, osmkrát lednáčka; na zdi brány proti Starému městu jest freskový obraz Kristovy hlavy (vera ikon) se dvěma anděly, proti Malé straně znak starom. z r. 1649. To vše obnoveno r. 1878 Petrem Maixnerem. Z průjezdu vedou nízké dvéře do schodiště přistavěného při jižní straně. Do prvého patra vede 58 schodů k těžkým dveřím, kudy se vchází do síně zaujímající celé patro. Nade dveřmi nalézá se pěkný dřevěný gotický portál, prostý strop podepřen jest dvěma gotickými ozdobnými sloupy též dřevěnými; odtud spouštívali železnou mříž, kterou se brána zavírala. Do druhého patra vede 40 schodů. Ve vlysu síně rozděleném dřevěnými opěradly stropu v 15 polí, vymalováno jest 14 znaků zemi českých a v patnáctém jest nápis o obnově věže r. 1874—78. K cimbuří vede 40 stupňův a sloup, kolem kterého se točí, končí se kamennou sochou klíčníka. Pod dlažbou v bráně jsou dvoje sklepy nad sebou. Výzdoba západní strany věže bývala rovněž nádherná, byla však střelbou válečnou zničena. Podle Sadelera víme, že v prvním patře nad branou byla ve středu P. Maria s děťátkem, dole v levo a v pravo asi Karel IV. a některá jeho manželka. Místo toho brzy po r. 1648 zasažena sem pamětní deska o hájení mostu proti Švédům.
Most vrouben jest po obou stranách 30 sochami svatých (původně byl tu jen kříž), z nichž dva (sv. kříž a Jan N.) jsou z bronzu, ostatní kamenné. Jsou to (směrem od vých. k záp.) Václava Jäckla P. Maria a sv. Bernard z r. 1709, téhož P. Marie, Dominik a Tomáš Aqu. (1709), sv. kříž s Bol. P. Marií a Janem ev. (sochy od Em. Maxe z r. 1861), krucifix z části z doby Ferd. III., Jäcklova sv. Anna (1707), Ferd. Brokoffa Ignác z Loyoly z r. 1711 (zničen r. 1890), Jos. Maxe sv. Jan Křt. (z r. 1855). Mezi touto a následující sochou jest v zábradlí mramorová deska, označující místo, kde prý sv. Jan Nep. vržen byl do vody. Dále následují Jos. Maxe sv. Norbert, Václav a Sigmund (1853), sv. Jan Nep. litý v Norimberce podle modelu Jana Brokoffa (1682), Oldř. Mayera Antonín Pad. (1707), Ferd. Brokoffa Juda Tadeáš (1708), Jeronyma Kohla Augustin (1708), Brokofla Kajetán (1709), Mendlův Filip Benetius (1711), Ferd. Brokofla Vít (1714), Old. Mayera Kristus s Kosmou a Damianem (1709) a na druhé (jižní straně) směrem zpátečním: Kam. Böhma (podle nákresu Führichova) sv. Václav (1857), Ferd. Brokoffa Jan z Matky, Felix z Valois a Ivan se žalářem křesťanů a pověstným Turkem (1714), obou Brokoffů Vojtěch (1709), Matěje Brauna Ludgarda (1710, vyobr. viz při článku Braun, str. 598), Jer. Kohla Mikuláš Tolentinský (1708), Ferd. Brokoffa Vincenc Ferrarský a Prokop (1712, vyobr. viz při článku Braun, str. 599), Em. Maxe František Ser. (1855), neznámého mistra sv. Lidmila, Ferd. Brokoffa sv. Frant. Borg. (1710), Em. Maxe Krištof (1857), Ferd. Brokoffa Frant. Xav. (1711) zničen byl povodní r. 1890, Em. Maxe Josef (1854), téhož Pietà (1859), obou Brokoffů Barbora, Markéta a Alžběta (1705), Mat. Brauna Ivo (1711). Mezi sochami sv. Ludgardy a Vojtěcha jsou veliké kamenné schody, vyplňující celý oblouk mostu a vedoucí dolů na ostrov Kampu. Na pilíři pod skupením sv. Vincence a Prokopa stojí socha rytíře držícího znak Starého města od Šimka z r. 1884, která nahrazuje starší (Bruncvíka, v. t.), ustřelenou Švédy. Soudí se, že to bylo znamení skladního práva Starého města, jistě však jako znamení zvýšené ochrany míru.
Malostranské mostní věže stojí po obou stranách gotické brány, jejíž oblouk ozdoben jest kamennými kruhy listnatými; ze středu vyrůstá fiála a nad ní v kordonu pod cimbuřím vyčnívá chrlič. Kamenné ozubené cimbuří tvoří vrch brány a jsou na něm vytesány znaky český, něm. a Horní Lužice; pod cimbuřím býv. znak Starého města a Malé strany. Dubov8 dvoukřídlová vrata bývala zde zavěšena, kde dvě kamenná záhlaví se vidí za špaletou brány asi ve výši 5 m. I železná mřiž bývala tu spouštěna. Pravá nižší věz jest stará románská stavba mostu Juditina. Na omítce spatřuje se škrábané rustikované rejsování, nad římsou vyzděny jsou krásné renaissanční štíty z času po požáru r. 1541. Levá vyšší věž má v druhém poschodí bohatou výzdobu ryze gotickou, v níž vidíme tři výklenky pro sochy a na římse hlavní profilování z 1. pol. XV. stol. Na rozích římsy vystupují z kamenných konsolů čtyři nárožní vížky s prolamovanými otvory k obhlížení do okolí; mezi věžičkami vyzděny jsou krancle chránící ochoz kolem strmé střechy sedlové. Brána i levá vyšší věž zbudována byla zaroveň se Staroměstskou. Roku 1874—82 byla Mockrem opravena.
Řetězová lávka spojuje nábřeží korunního prince Rudolfa (I.) s ulicí u Železné lávky (III.). Jest pouze pro pěší a postavena byla r. 1869; opírá se o jediný pilíř uprostřed řeky a na každém břehu. Náklad 260.000 zl. nesla společnost akciová. Stavbu podle soustavy Ordishovy vedl inž. Veselý. Řetězy zhotoveny byly v Sheffieldu v Anglii.
Most cís. Františka Josefa, železný, vedoucí z třídy Eliščiny (I.—II.) do třídy Bělského (VII.), zamýšlel založiti již nejv. purkrabí Jan Rudolf Chotek z Vojnína (1803 až 1804), k čemuž sebral již kapitál 108.000 zl. Ale projekt přeložen byl přes Střelecký ostrov a zde vybudován most teprve v l. 1865—68 nákladem obce podle soustavy Ordishe a Lefeuvra o délce 249 m. Spočívá na čtyřech žulových pilířích, z nichž oba prostřední nesou po dvou mohutných dutých sloupech litinových nahoře ve způsobě brány spojených. Sloupy tyto vzdálené od sebe 2·83 m nesou visutou čásť mostu, po bocích zakotvenou v pilířích pobřežních. Náklad činil 632.000 zl. Roku 1896 most byl nákladem více než 300.000 zl. sesílen.
Vodárny. Staroměstskou vodárnu založila obec r. 1489 (věž rourní) při mlýnech svých, ale dokončena byla teprve 27. říj. 1554. Dne 5. dub. 1576 vyhořela a po roce byla velikým nákladem znovuzřízena, však znovu vyhořela 10. srp. 1582. Po obnovení r. 1591 stála až do r. 1606, kdy opětně vyhořela, a znovuzřízena utrpěla velice v boji švédském. Dále vyhořela ještě r. 1848 a 8. října 1878. Aby pak odpomoženo bylo nedostatku místa, vystavěna vedle podle plánů Wiehlových nová budova renaissanční s obrazy sgraffitovými od Fr. Ženíška, představujícimi boj se Švédy na mostě. Novoměstská vodárna hoření založena jsouc ke konci XV. stol. vyhořela již r. 1501 a 1503 spěšně postavena se sesula. Znovu zcela vystavěna r. 1588, poškozena byla Švédy r. 1648, ale byla r. 1651 opravena. Novoměstská vodárna dolejší, blíže kostela sv. Klementa, byla nádherně zbudována záhy po r. 1602 (»od gruntu až do samého krovu všecka z pískového štukoví, ze všech pražských vodáren nejvyšší a nejnákladnější, měla v sobě sedmero, jedno na druhém, sklepové klenuti a osmý nad sklepy byl postaven lusthauz podlahou položený, v kterémž (o 12 oken bylo, po třech na každou stranu patřících, a byli v něm knížata česká od Přemysla jako i králové až do Rudolfa II. postoupně vymalování«). Přes to věž se zřítila 6. ún. 1655 následkem povodně, potom byla obnovena, jako i r. 1878. Malostranská vodárna (č. p. 88 na Smíchově) stojí na místě býv. mlýna Kartouzského, vystavěna byla před r. 1502 nákladem obce malostr. a r. 1859 obec zřídila i ze sousedního mlýna č. 89 malou vodárnu. Vodárna Žofínská povolena byla nejv. rozh. z 25. led. 1845, načež obec učinila smlouvu dne 12. čna t. r. s držitelem ostrova Václavem Novotným a podnikatelem stavby Vojt. Lannou. Stavba protáhla se do r. 1854. Malá vodárna blíž kavárny pod Letnou zřízena obcí r. 1861 pro studně v sadech na Letné, za kterýmž účelem ujednána byla smlouva s c. k. dvorním aerarem a zemským výborem dne 31. říj. 1861.
Mlýny. Staroměstské založila obec kolem r. 1450 (č. 201) a jest vlastnicí zde podnes. Druhý mlýn koupil od obce Jos. Náhlovský 23. srpna 1762. Když obecní mlýny r. 1848 bombardováním byly zničeny, obnoveny jsou podle plánů Bergmanových. Helmovy mlýny sluje řada mlýnů počínajíc č. p. 1220, kteráž budova jest z nich též nejstarší (má pěkné štíty renaissanční). Jmenují se již r. 1398 jako majetek Helma a jeho vdovy Kláry. Dne 9. srpna 1469 podkomoří Samuel z Hrádku prodal je švagru svému Vaňkovi z Valecova a ten záhy potom obci starom., která je prodala r. 1782. R. 1607 a 1744 vyhořely. Šerlinský (č. 1291) sice koupila obec r. 1608 od Václ. Špehaře, ale hned prodala zase. Mlýny na Kameni za branou Poříčskou prodala obec starom. r. 1544 Martinovi Šaškovi, ale koupila je r. 1586 zpět a zase prodala 6. pros. 1784. Šitkovské mlýny novom. č. 248 a 249 (podle Jana Šitky r. 1420) náležely jen z části obci, která ke konci XV. stol. ostatní skoupila, leč zase prodati musila. Zakoupeny byly r. 1896 a 1897 za příčinou regulace. Mlýny Nové (č. 1239) sluly ve XIV. stol. Lukášovy. V XV. stol. (od r. 1462) měli je z velké části Jan z Lestkova, písař kanceláře královské, r. 1472 Jošt z Ensídle a ještě téhož roku Alexander Kapoun ze Smiřic, r. 1481 Jan z Valdšteina, od kterého je koupila r. 1500 obec. Menší město za koupilo si r. 1523 mlýn Petržilkovský a r. 1533 od Daniela Tatouse z Vraního mlýn v Huti. Na této straně koupilo i Staré město r. 1574 mlýny Sovovské, zřízené r. 1478 a pojmenované podle Václava Sovy z Liběchova.
Staré město. Střed města tvoří radnice. bývalý to radní dům staroměstský, která se skládá z několika domů částečně přestavěných. Původní dům radní na nároží do Velikého náměstí zakoupen byl obci r. 1338 a byl ihned upravován a kaple a věž založeny. Při požáru r. 1399 zničena byla radní i obecní síň, byly však záhy obnoveny. Když po válce husitské moc obce znamenitě vzkvetla, přikročeno bylo k důstojnější výzdobě, při čemž přišlo vhod, že r. 1458 odkázala obci Kateřina, vdova po kožišníku Mikšovi, pohořelý dům svůj na straně jižní. V něm zřízena byla nová radní síň se síni obecní v staré budově a na straně východní veliká síň s visutou klenbou gotickou o dvou pilířích a o 7 oknech ve způsobu, jak u kaple dosud vidíme. Kolem věže zřízena byla r. 1510 řada kamenných krámců, nad kterými byla ozdobná galerie s balustradou; stály do r. 1838. Za cís. Rudolfa II. postaveno bylo druhé poschodí a zřízeno krásné renaissanční trojdílné okno na straně jižní, na vých. straně postaveno nizoučké podkroví s nízkými okny a na sedlovou střechu dána malá vížka. Na věži skvěl se od r. 1490 orloj (v. t.). Když r. 1784 nastala potřeba nových kancelářů pro magistrát všech 4 měst Pražských nyní spojených, obec podnikla rozsáhlou přestavbu. Čásť provedl v l. 1784—87 kamerální stavitel M. Hummel rozděliv veliký gotický sál na straně východní ve dvě patra a nadělav zde kancelářů. Při tom zničil krásná gotická okna a na sever sousedící domek úřadu porybného přizpůsobil k slohu radnice ostatní. Věž opravil a zmodernisoval stav. Fr. Heger. Potřeba rozsáhlejších místnosti pro vězně přivodila r. 1827 další přestavbu. Zakoupeny byly oba sousední domy na straně východní (»Šmerhov« a »Zlatá koruna«) a i další dům »u dvou divých mužů« do Radnické uličky, jakož i na straně jižní dům »u velkého kohouta« (č. p. 937, 938, 24 a 2). Úprava měla se díti podle plánu dvorského stav. rady Petra de Nobile (1838), a to ve slohu gotickém. Však od počátku jevil se ve vlasteneckých kruzích větší a větší odpor proti navrženým plánům, neboť chtěl mezi jiným de Nobile zbourati i kapli. I podali vynikající měšťané králi Ferdinandovi V. pamětní spis, který 24. ún. 1838 příznivě byl vyřízen a vedl ke změně projektu Pavlem Sprengerem, který stavbu skončil r. 1848 obmeziv se hlavně na stranu východní a vnitřek. Pokus přestavěti i façadu jižní (Gruebrem) byl jako velice nevhodný dosti časně zmařen (1854). — Věž radniční skoro 60 m vysoká zbavena byla gotického svého rázu r. 1805 a r. 1807 zřízen byl ochoz pro hlásné; hodiny dány sem r. 1787. Na levo hlavního portálu jest v prvním poschodí trojdílné okno z pol. XVI. stol. s renaissančními kanelovanými lesenami spočívajícími na kordonu s ornamentem točeného meandru. Nad břevnovím jest vytesaný nápis »Praga caput regni«. Portál hlavního vchodu a vedlejší okno se znakem českým a staroměstským má neobyčejně bohaté formy z doby Vladislavské. Z místností vnitřních jmenovati sluší: síň obecních starších zřízenou r. 1879 a 1880 podle plánu Ant. Bauma, v níž první schůze konala se 26. květ. 1880 a kde nyní visí obrazy Václ. Brožíka Odsouzení mistra Jana Husa z r. 1883 a Zvolení Jiříka Poděbradského za krále z r. 1895, starou radní síň z doby Vladislavské osvětlenou čtyřmi jednoduchými okny zasklenými od r. 1881 grisailem, jejíž stěny pokryty jsou dřevěným pažením a ozdobeny znaky cechovními a soškami svatých, z nichž vyniká Kristus stojící na hlavě kadeřavého anděla, ještě z XV. stol. Mezi okny poprsí krále Jiřího od Seidana (1873). Oboje železné dvéře jsou ze XVI. stol., nad jedněmi jest starom. znak z r. 1649, na druhých z r. 1477; strop třemi trámy výbornou gotickou řezbou opatřenými rozdělen jest v kassetty. Odsud vstupuje se do staré síně obecní a to nejdříve na dřevěnou pavláčku, s které ohlašováno bylo, o čem jest se obci raditi. Když odstraněn byl starý strop rákosový, nalezen byl původní podobný jako u radní síně, kde třemi trámy hlavními a osmi vedlejšími utvořeny jsou kassetty s obrazy zemských patronův a andělíčků, práce to z doby Ferdinanda III. Opravu provedl roku 1882 Petr Maixner. Při zadní stěně model radnice před r. 1838. Kaple vysvěcena byla 4. srpna 1381 ke cti sv. Víta, Václava, Vojtěcha, Zikmunda a Lidmily, zašla za válek husitských a byla přestavěna a rozšířena za Vladislava II. (1481), po bitvě Bělohorské vrácena byla službě katolické a 14. září 1624 znovu vysvěcena, ale 25. led. 1783 zavřena a r. 1787 zabílena a používáno jí za skladiště. Teprve za dra. V. Vaňky pomýšleno na důstojnou obnovu a kaple po čtvrté posvěcena 16. srpna 1857. Kaple jest vedle kaple universitní jediné dílo toho druhu v Praze. Skládá se ze staršího arkýře a pozdější předsíně. Uvnitř stojí oltář z r. 1757 s obrazem P. Marie; na zdech jsou obrazy dvou andělů z r. 1481.
Na náměstí Velikém stojí v jižní části socha Neposkvrněné P. Marie zřízená z popudu Ferdinanda III. na poděkování za obranu Prahy proti Švédům r. 1650. Dílo navrhl a provedl dle vzoru mnichovského sochař Jan Jiří Pendel za pomoci Arnošta Heidelbergera, Stanislava Goldschnecka a Melbera. Vysoký sloup korinthský z jediného kusu pískovce nese pozlacenou sochu P. Marie; na podstavci jsou sochy čtyř andělů, z nichž jedna byla r. 1757 roztříštěna kulí. Posvěcen byl sloup 13. čce 1652 a zároveň založil císař nadaci pro církevní obsluhování sloupu. — Dříve bývaly na náměstí před vých. stranou radnice soukenické kotce ve dvojí řadě, staré dřevěné a novější kamenné, které asi r. 1362 přeneseny byly k sv. Havlu. Severněji býval trh rybní před Šmerhovem pro ryby čerstvé, a i na ostatních místech sedali kramáři, mandláři, se zvěřinou, ovocem, dřevěným nádobím atd., což vše odstraněno r. 1754. Zde konány bývaly i trhy výroční o sv. Václavě a sv. Vítě (od r. 1454 o Hromnicích). Zde býval dříve i pranýř, strážnice a Krocínova kašna mramorová z r. 1591, která zničena byla r. 1862. Roubení na ní rozděleno bylo ve 13 polí vždy s ženskou postavou mezi dvěma sloupky; pole obsahovala znamení zvířetníka velmi bedlivě pracovaná v renaissančních rámcích. Po obou stranách třináctého pole byly ochechule a na hořejším kraji vinuli se dva delfíni, kteří vyhazovali vodu. Jako hlavní vyobrazení tohoto pole byl erb primátora Václava st. Krocína z Drahobejle, nad kterým nástavek nesl dva delfíny se zapletenými těly, na nichž obkročmo seděl Neptun. Uprostřed kašny vynikalo na podnoží, o které se opíraly čtyři postavy, jakési osudí a nad ním mramorový nástavek, z něhož vysoko stříkala voda. — Z domů vroubících náměstí buďtež uvedeny: Chřenovský (č. 936) r. 1901 zbořený (snad podle Fricka Neugrüna 1409, dříve »průchoditý« zvaný), který vystavěn byl naposledy nákladem Kryštofa Morice Wittauera kolem r. 1710. Na straně severní stával nárožní dům č. p. 935 »u labutí« (Kozlovský), který náležel r. 1485 Výškovi z Blaztice, r. 1516 Janu Kozlovi, r. 1548 Václavu Příbramovi z Javořice, r. 1565 Janu Šlovskému ze Šlovic, r. 1579 zlatníku Matěji Rormaistrovi, r. 1582 Albrechtu Kunši z Lukovec, r. 1585 Janu ml. z Valdšteina; č. 934 »u tváří« (r. 1451 Petr a Sigmund bratří z Bytišky Osové, r. 1452 kupec Václav Reichštein, r. 1499 Ofka Tvárská z Reichšteina, r. 1532 Sigmund Chvatěrubský z Lestkova, r. 1575 Ladislav Humpolec z Prostiboře, r. 1578 Kateřina Žďárská z Tuchoraze, r. 1578 Jiří Henrych z Frankenšteina, podle nich říkalo se zde dům Chvatěrubský a Henrychovský), č. 933 »u zlaté trouby« měl r. 1525 Jan Opice z Třebska, r. 1526 Sigmund Frajskut z Frajskutu, jehož vdova Anna ze Záhoří odkázala dům r. 1557 zeti svému Mikuláši Skalskému z Dubu, jehož syn Daniel prodal jej r. 1609 Václavovi Borňovi ze Lhoty. Pro odboj proti Ferdinandovi II. měl býti témuž dům zabaven, ale byl přece milostivě ponechán a r. 1655 koupil jej Servác Engel z Engelsflussu od Frant. Leopolda Račína; Františka Lidmila z Mitrovic, vdova po synu jeho Serváci, prodala jej r. 1705 advokátu Ign. Pavlovi Hotovcovi z Löwenhausu a ten r. 1717 Janu Jos. z Mannfelsu, až konečně trhem dostal se v držení Jana Fr. z Goltzu a r. 1792 rodině Mladotů ze Solopisk. Č. 932 »u podušek« (»Řeháčkovský«) náležel ve XIV. stol slavné rodině Olbramovců, r. 1435 Pešíkovi od stříbrné hvězdy, který jej prodal držiteli sousedního domu »u zlaté trouby«, Janu Věchtíkovi. Dědictvím připadl pak Řeháčkovi a synu jeho Brikcímu R. z Květnice, vdově jeho Martě a jejich synu Janovi (1544). Sňatkem nabyl domu Václav Horský z Grynfeldu a po něm syn Jan, který jej prodal r. 1612 Prokopovi Dvořeckému z Olbramovic, jemuž pro odboj byl zabaven a prodán Adamovi st. Vratislavovi z Mitrovic, jehož vdova dále jej prodala r. 1629 Jindřichovi st. z Mitrovic a ten r. 1633 pověstnému Přibíkovi Jeníškovi z Újezda. V XVIII. stol. náležel dům hraběti Vilémovi z Kolovrat, až spojen byl konečně s domem »u korábu«, který r. 1565 koupil slavný Kristián Pavel z Koldina a zde r. 1589 zemřel. Dům »u tří mouřenínů« (č. p. 931, prve »u modré růže«, »Holianovský« zvaný) náležel roku 1466 znamenitému lékaři Janu z Krčína. Č. 930 byla památná budova, kterou míval markrabí moravský Jošt, r. 1413 královna Žofie. R. 1424 ujala jej obec Pražská pro knížete Sigmunda Korybuta, jemuž byl vykázán za obydlí, však královna Žofie dostala jej zpět a darovala r. 1430 Protivovi ze Vchynic. Pak drželi jej Jiří z Poděbrad a Viktorin, páni z Pernšteina, r. 1585 Jan st. z Lobkovic na Točníce, r. 1590 Vilém Vostrovec Královic, r. 1609 Jan Norbert Novohradský z Kolovrat, Jan Záruba z Hustiřan, jemuž byl konfiskován a prodán r. 1635 Adamovi Peceliovi z Adlerheimu. Konvent pavlánů zakoupil jej 18. říj. 1684 od Eliáše Strauba za 4000 zl. rýn. Jest velmi pravděpodobno, že façada pochází od Jana Dom. Canevalliho. Když klášter byl zrušen, postoupen byl dům r. 1796 mincovnímu úřadu, kterémuž byl prodán i s kostelem za 16.570 zl. v. m. dne 28. ún 1837. V přízemí budovy děla se ražba stříbrných a měděných peněz, v prvním patře byla dílna pro řezače Kolkův a gravéry. Mincovna byla sice 28. pros. 1828 zrušena, ale zase 24. květ. 1833 zde obnovena, až byla nadobro zrušena 19. břez. 1857. (Založena byla Ferdinandem I. r. 1537.) Další dům č. 929 (»u voháněk«) měli mistr vojenský krále Jiřího Mikuláš ml. Hořický r. 1468, Oldřich z Toušeně r. 1472, Václav Zdimír r. 1475, kupec Václav Roller r. 1475, Dorota z Landšteina r. 1497, Blažek Koller r. 1528, Vojt. Krása r. 1558, Jiří Mon r. 1559, Jan Škreta Šotnovský ze Závořic r. 1576, Dorota Trčková ze Závořic r. 1597, Dorota Fůrstenberská ze Šternberka, r. 1646 JUDr. Adolf Hammer ze Schrotzburku, a dědictvím Anna Markéta Štupartová, Jiří Vojtěch Bauernfeind r. 1685, Ant. Resch (»u Reschů«) r. 1697, Jan Václav Vejvoda r. 1709. Dům č. p. 928 »u červeného raka« (dříve »Mřenkovský«, pak »Voříškovský«) měli mimo jiné r. 1563 Jan Škreta Šotn. ze Závořic, r. 1563 Jan Šmerhovský z Rosic, r. 1564 Mikuláš Sulek z Hrádku, r. 1572 Jan Tejřovský z Ensidle, r. 1575 Vilém Sviták z Landšteina, r. 1581 Florián Gothart Žďárský ze Žďáru, r. 1588 Kříž Chvalský z Jenšteina, r. 1613 Lidmila Cyrillová z Morchendorfu, r. 1628 Jan Kryštof Šobr z Gryffenthalu, r. 1651 Symeon z Rozkoše. Nároží do Dušní ulici tvořil dům č. 925 »u smrti« (dříve »na Veselí«, dům »Hynkovský« podle ševce Matouše Hynka r. 1517), který měli Jan Komedka z Rovin r. 1573, Zdeněk z Valdšteina r. 1574, Marie Valdšteinská z Martinic, Apolena Šternberská z Martinic, Zdeněk ze Šternberka r. 1606, Samuel Dobřanský z Nigropontu r. 1615, Baltazar Hofman z Hofmansdorfu r. 1628. Nedávno stržený dům stavěn byl r. 1690. — Na východní straně náměstí dům č. p. 609 slul »u slona« a měl jej r. 1505 Zikmund Holec z Květnice, r. 1565 krejčí Kašpar Kořenský, r. 1628 Jakub Dobřenský z Nigropontu, r. 1629 Kateřina Lidmila Dvořecká z Holejče, která jej odkázala r. 1661 Frant. Ant. Zárubovi z Hustiřan, Polyxena Eusebia Hartmanová z Klaršteina, r. 1710 Anna Terezie hrab. Metternichová z Tamfeldu. Jan Erasmus Cukr z Tamfeldu přestavěl dům barokně před r. 1773 (znak jeho nad portálem). Dům se právě bourá. Č. 608 (»u desk zemských«) měli r. 1459 Zdeněk z Postupic, kterému byl konfiskován, a Viktorin z Poděbrad s bratřími dali jej r. 1471 Vilému z Ryzmberka a synu jeho Půtovi, pak nabyli ho Šternberkové, r. 1576 Jan Pilát Rakovnický, jehož vdova odkázala jej Danieli Kaprovi z Kapršteina. Tehda říkalo se zde »u vysoké mříže«; č. 607 (»u Pechanců« podle Jana Pechance z Královic r. 1500) postoupil Matiáš Pechanec r. 1568 ujci svému Mikuláši Skalskému z Dubu, který jej prodal r. 1581 Janu Jetřichovi st. ze Žerotína, dědicové jeho r. 1609 Adamu Ryzmberskému z Janovic, r. 1616 koupil jej Bedřich Švihovský z Ryzmberka. Konečně (»u půl zlaté hvězdy«) zakoupil jej r. 1835 kníže Rudolf Kinský od dědiců Bohumila Ludvíka Haase a tvoří nyní čásť paláce Kinských, na jehož místě stávaly dva domy, a to »u staré měny« (»u měsíce«, »Vackovic«). Ten míval Jakoubek z Vřesovic r. 1431, Jan z Plané r. 1476, kožišník Svátek r. 1500, Jan Vacek r. 1534, Petr Šatný z Brodce r. 1572, Jan Bezdružický z Kolovrat r. 1583 (tehda říkalo se zde »v kapli«), Jan sv. pán z Čirnhauzu. Jindř. Pichlperger z Pichlperku r. 1612, Adam z Valdšteina r. 1623, Frant. ryt. ze Scheidleru r. 1672. Druhou čásť domu č. 606 (»Muglicerovský«, »u stolice«) měli Blažek z Pereftu r. 1527, Václav Zima z Novosedel r. 1533, Apolena z Jenšteina r. 1537, Burjan Trčka z Lípy a jeho dědicové r. 1559, Kateřina Kurcpachová z Lobkovic r. 1601, Jiří Štěpán ze Šternberka r. 1602, Přech z Hodějova r. 1602, Jiří Malovec z Chejnova r. 1640. V polovici XVIII. stol. nabyl obou domů hr. Jan Arnošt Golz a vystavěl zde nynější palác Kil. Ign. Dintzenhofer a po jeho smrti dokončil a façadu navrhli provedl Anselm Lurago. — Nároží do Týnské ul. tvoří č. 605 »u bílého zvonu«, z jehož držitelů buďtež uvedeni: r. 1470 Jan Malovec z Pacova, r. 1477 Kateřina z Okoře, r. 1482 Sigmund a Jan Retafina bratří z Dvořišť, r. 1484 lékař Vavřinec z Rokycan, r. 1513 Václav Šlechta z Pomberka, r. 1520 Václav Sova z Liboslavě, r. 1579 Václav Severin z Liboslavě, r. 1604 Salomena, vdova po Vojt. st. Hadovi z Proseče. — Druhé nároží tvoří č. 604 již od počátku XV. stol. až do XIX. stol. škola týnská. Sousední dům č. 603 náležel Kunšovi lékárníku, načež byl v něj sveden r. 1462 Jeremiáš Malovec; pak měli jej Jiří Pelech, který jej směnil s Mikulášem Trčkou z Lípy r. 1496, v jehož rodu zůstal až do r. 1605, kdy jej Marie Mandalena Trčková z Lobkovic prodala Anně Pichlbergrové z Varvažova, Abraham Günzl z Günzelsfeldu. Potom měl zde lékárnu »u jednorožce« Schöllinger, Jan Jakub Merkel (1703), Jan Pehringer r. 1728. Lékárna byla zde do r. 1769. — Stranu jižní náměstí počíná dům č. 553 Sixtínský (Pikartovský, Donínský). Jeden z prvních vlastníků známých jest Mikuláš Augustinův na Okoři r. 1400, Ludvík lékárník r. 1416 a syn jeho Jan, jehož dcera Dorota († 1453) přinesla dům věnem Bořivojovi ml. z Lochovic, který jej prodal r. 1510 Havlovi z Chomutovic a ten r. 1512 Prokopovi Pikartovi a synu jeho Janovi. Sigmund Pikart ze Zeleného Údolu pro dluhy musil dům prodati Bedřichovi Troillovi r. 1559, který je směnil (1561) se Sixtem z Ottersdorfu, po jehož synu Janu Sixtovi dán byl Filipovi Fabriciovi z Rosenfelsu. Dům č. 552 měl r. 1455 maršálek na radnici Jan z Radiče, jehož dědička Johanna z Radiče na domě věno odkázala dceři své Kateřině, vdově po Zdeňkovi Malovcovi z Chýnova a Wintrberka (1520), a tato věno i dům zase odkázala r. 1553 Janovi Kavkovi z Říčan. Jan Vilém Kavka odkázal r. 1650 dům Přibíkovi Jeníškovi z Újezda a ten synovci svému Přibíkovi Františkovi, který jej daroval za věrné služby r. 1651 registrátoru desk zemských Šimonu Maxim. Velešínskému. Dům »u beránka« (č. 551) měli: Velislav r. 1461, Kliment (po r. 1482), r. 1556 Pavel Henrych (z Frankenšteina), r. 1630 Václav Šťastný Pětipeský z Chýš, r. 1644 opat strahovský Kryšpín, r. 1644 Eliáš Jeroným Maggauer z Greifenau a syn jeho JUDr. Jan Karel M. Dům č. 550 »u skřidlice« (»u měny«) připomíná se již r. 1360; z jeho držitelů jmenujeme: (s lékárnou) Martin lékárník a syn jeho Vaněk r. 1452, Mařík od hřebene r. 1459 a Jiří z Poděbrad, který jej daroval svému krejčímu Martinkovi, r. 1504 postřihač Jan Strejc, r. 1521 Jiří Vlk, jehož vdova přinesla jej věnem Václavovi Trubkovi z Rovin (1541), v jehož rodě zůstal až do 2. pol. XVII. stol., č. 549 (»u Lazara«) měli r. 1359 Mikuláš Planer, v XV. stol. r. 1438 písař desk dvorských Martin z Boskovic, r. 1474 Jan Holub, r. 1474 Lazar zeť Víta doktora a syn jeho Burjan, r. 1529 mistr Václav, syn Daniele z Tarmarku, jehož vdova přinesla jej r. 1537 věnem mistru Janu Kulatovi, r. 1560 Anna Vřesovcová z Vrážkova a manžel její Vojt. st. z Vřesovic, r. 1581 Vladislav Hrobčický z Hrobčice a na Pětipsech a syn jeho Oldřich, r. 1624 Petr Fuchs z Vranholce a na Sobinci, r. 1643 řád kartusiánský, kterému náležel až do jeho zrušení r. 1785. Památný jest nárožní dům do ulice Železné »u jednorožce« č. 548 (dříve č. 1), který se připomíná již ve XIV. stol. jako majetek Geunherů. V následujícím století měli je (dům Celný) r. 1439 Václav, syn Mandin, jeho dcera Eva přinesla jej věnem Janu Braumovi ze Zap, r. 1491 mistři a faráři Jiří od P. Marie v Týně, Jakub od sv. Havla, Václav Vrbenský a Pavel kazatel v Betlémě koupili jej za 350 kop gr. č. pro biskupa Sankturienského Augustina Luciana, který zde bydlil až do své smrti 1. bř. 1493. Tehda přestavoval dům slavný Matouš Rejsek, jakž v průjezdě starém se vidí na svorníku krásné klenby z kamenných kružeb (Raysek hoc fecit 1496). Pak měli dům: Jiří od Jednorožce r. 1493 a dcera jeho Lidmila provdaná za Jana Dešenského z Dešenic r. 1509, Mikuláš Černohorský z Hořiměřic a syn jeho Mikuláš, jehož dcera Anna provdala se za Ant. Šlifa z Dresounu, r. 1629 Heřman Černin z Chuděnic, po jehož smrti (1651) prodán dražbou Fr. Ant. z Luxenšteina (»u bílého koníčka«), a r. 1759 Jan Kryštof Bornschein. Na druhé straně Železné ulice č. 484 (r. 1582 Petr Hosperger jehlář, r. 1622 Václav Paulin, r. 1625 Jan Soukup z Grossperku) počíná se řada domů, z nichž uvádíme: č. 482 (pod mandly), který náležel r. 1531 Janu Dětskému z Liboslavě, r. 1541 Wolfovi Šultýsovi ze Dvoru, r. 1542 Janu Šmerhovskému a manželce jeho Anně z Jilmanic, r. 1602 Karlu Trubkovi z Rovin; č. 481 (Medařovský) r. 1504 Jana Medaře, r. 1574 Ambrože Nettera z Glauchova, r. 1587 Anny Gerlové z Mydlovar, r. 1604 Oktavia Strady z Ronsperka a syna jeho Oktaviána, r. 1616 Evy Kaplířové ze Slavkova; č. 480 skládá se ze dvou domů, a to »u čápů«, který byl r. 1554 Anny Raušové z Vlkanova, r. 1579 Erharta Doupovce z Doupova, r. 1581 Václava z Kaliště a z Ottrsfeldu, r. 1584 Albrechta Hložka ze Žampachu, r. 1587 Marjany Robmhápové z Tetova a r. 1589 manžela jejího Kryštofa st. Robmhápa ze Suché, r. 1596 Bohuslava Kalenice z Kalenic, r. 1600 Doroty Hodějovské z Harasova; druhý dům byl »Mydlářovský« (r. 1593 Erharta Wolfa z Wolfsdorfu, r. 1596 JUDra Jana Kaufera z Arnsdorfu, r. 1660 Jana Václava Kleo z Roudné); č. 479 (»u Človíčků«, »Vilémkovský«) náležel r. 1537 Václavu Duhovi z Častrova a manželce jeho Anně ze Stromče, r. 1546 Šimonu z Tišnova, r. 1571 Janovi Človíčkovi z Popovic a manž. jeho Kateřině ze Všejam, r. 1596 Danieli Šiškovi z Lukonos, jehož synu Janovi dům byl pro odboj proti Ferdinandu II. konfiskován, r. 1632 Václavu Vořikovskému z Kundratic a jeho dědicům, r. 1765 Marii Anně Arnoldové z Dobroslavína, r. 1771 Ant. Frant. Vranému. Nárožní č. 478 (»na kamenci«) měli: r. 1452 Přech z Budkovic, r. 1519 Jan Legát, Jindř. Prefát z Vlkanova, Burjan Krajsa z Křečovic, r. 1535 Jan Řeháček z Květnice se svou manž. Eliškou z Vodolic, r. 1540 Václav Duha z Častrova, r. 1549 lékárník Stanislav z Voporova (tehda zde byla lékárna) a syn jeho Jan, r. 1602 Václav Trubka z Rovin, Jan Pavel z Trnče kšaftem Anny Lidmily z Vokounšteina, r. 1640 Jan st. Petráček z Vokounšteina, r. 1681 Martin Kučera z Dlouhého Pole kšaftem své manželky Markéty Kateřiny Petráčkové, r. 1697 Jakub Minetti, který dům přestavěl v nynější podobě, a po něm syn jeho Jan Silvestr, r. 1724 rada purkrabského úřadu Pavel Dominik de Carove. Na druhé straně Melantrichovy ul. leží v nároží klášter a kostel sv. Michala, který jako farní kostel jmenuje se poprvé r. 1311. Podací právo postoupili králové r. 1334 klášteru Zderazskému. Kostel byl velmi bohatě nadán a měl 10 oltářů. S kamenné kazatelny zde kázávali Hus, Křišťan z Prachatic, Jakoubek ze Stříbra a Petr z Mladenovic. Po bitvě Bělohorské kard. Harrach odevzdal kostel i faru karmelitánům a r. 1627 Ferdinand II. daroval jej servitům, kteří r. 1649 farního práva se vzdali a počali kostel a klášter stavěti. Nový kostel ozdoben byl malbami freskovými od Jana Spitzera na klenbě, hlavní oltář zhotovil Frant. Platzer a obraz P. Brandl (vítězný boj archanděla). Čtyři obrazy na postranních oltářích maloval r. 1764 a 1765 Kvirin Jan. Klášter zrušen byl 23. čna 1786, oltáře dopraveny do Rokycan, Falknova, Holan a Líbeznic a kostel prodán r. 1789 za 2150 zl. jakož i klášter. Na druhé straně dům č. 3 »u minuty« stavěn byl asi za Karla Přehořovského z Kvasejovic (od r. 1603), přestavěn v české renaissanci se sgraffity, jak to dosud lunetová římsa a železné mříže na schodech ukazují. Podle Tita Cantagalliho (1610) zván byl dům »Kantagalovský«; potom jej měli r. 1670 Jiří Hejda z Lovčic, r. 1673 Bartoloměj Martinelli atd. Až do r. 1850 byla tu lékárna »u bílého lva«.
Okolí sv. Kříže Většího (podžidí). Bývalý farní kostel sv. Kříže V., z kterého nic již nezbylo, byla trojlodní basilika od západu k východu s presbytéřem (proti nyn. kostelu sv. Šimona a Judy) zakončeným pěti stranami osmistěnu. Mezi ním a lodí byla dvě křížová sklenutí, lodi jich měly po třech. Detaily sloupů i klenby byly pracovány velmi jemně. Na hřbitově stála zvonice. Vedle kostela stál klášter s rozsáhlým ambitem a zahradou, který obývali cyriáci, jež do P-hy přivedl r. 1256 Přemysl II. Poč. XV. stol. klášter sešel, r. 1421 byl pobořen a r. 1437 obnoven a vzkvétal za Jiříka Pod. Od počátku XVI. stol. až do r. 1610 byli zde podobojí a od r. 1611 němečtí lutheráni až do vystavění kostela sv. Salvátora. R. 1628 vrátili se sem cyriáci, až klášter byl zrušen 4. srpna 1783. Nyní jest zde (č. p. 886) škola obecní. Mezi domy na hřbitově postavenými č. p. 887 náleželo Matouši Blovskému z Palatinu a jeho dědicům, č. 187 Václavu Matiáši z Borovska. Proti kostelu při řece na místě nynější školy č. p. 873 bývaly ve XIV. stol. mlýny Zárovské čili Olbramovské. Na místě špitálu Milosrdných bratří stával špitál s kaplí, založený r. 1357 Bohuslavem, synem Olbrama Menhartovice, který od počátku XVI. stol. až do r. 1620 byl v držení Bratří českých, po tomto čase však odevzdán Ferdinandem II. Milosrdným bratřím. Ti upravili kostel a vysvětili r. 1632. Hrabě Humprecht Černín z Chuděnic položil svým nákladem r. 1687 základ k novému většímu stavení špitálnímu, jehož stavba přerušena byla hrozným požárem r. 1689, skončena pak r. 1703. Nejnověji rozšířen byl r. 1849 konvent o nové křídlo. Kostel sv. Šimona a Judy jest jednolodní s polokruhovým presbytéřem a postranními galeriemi, pod nimiž po každé straně jest po čtyřech kapličkách. Klenba jest ozdobena pásovou sítí na způsob pozdní gotiky. Tři táhlá okna v západním průčelí, tři okna na jižní straně a dvě okna v presbytáři, ač nahoře zakulacená, mají pásy gotické. Jest zde 8 oltářů, z nichž hlavní má veliký obraz na plátně od Václ. Reinera, oltář svatého Jana de Deo má obraz od Rud. Biese; stěny presbytáře pomaloval Jos. Hager. — Naproti kostelu domy č. p. 866, 867 a 848 činily samostatný ochoz, jako i druhý, ke kterému náležely č. p. 864, 865, 849, 850, 851 a čásť domu 852. Dnes jsou obě uličky patrny již jen z krajů. Nárožní dům č. p. 867 zove se podle pekaře Jakuba Berana (1594) »u Beranů«. Č. 866 skládá se z dvou domů, z nichž první (»u páteře«) náležel r. 1570 Janu Matuňkovi (Matlaunius) z Florentina a r. 1585 Natanaelovi Vodňanskému z Uráčova, druhý pak (»Růžkovský«) r. 1616 staviteli Benediktu Gadinovi, č. 865 alchymistovi Danieli Prantnerovi z Prantu (1576) a Václavu Vendelínu Iphoferovi (1622), č. 864 Janu Komedkovi z Rovin a po něm Sigmundu Kaprovi z Kapršteina. Vedle domu »u černých sloupů« (861) ležící dům č. p. 154-V. býval dříve pivovar u Kuchynků (od r. 1554, dříve u Ficetů podle soukeníka Jana Ficeta r. 1465 zvaný). Nárožní dům č. p. 155 koupil r. 1623 rabbí Lebl a rabbí Marek bratří Pečové, kteří jej prodali Ondřejovi Kotvovi z Freifeldu. Nárožní domek č. 141-V. náleží od r. 1726 k synagoze Staré. Tak jmenuje se již r. 1400 a zdá se, že r. 1389 již byla. Roku 1516 vyhořela a byla opravena (1536) i zvětšena (1622). Potom však cís. rozkazem zavřena zůstala v l. 1693—1703. Sotva obnovena byla po zpustošení r. 1744, shořela opětně 16. květ. 1754. R. 1868 byla docela přestavěna slohem arabsko-španělským. — Od rohu až k č. 860 byla řada 8 domků židovských. Dům »u tří růži« (č. p. 860-I.) jmenoval se původně »u červeného štítu« a později »u Koníků«, jehož čásť prodal Daniel Koník r. 1603 Hektoru de Vaccanis a ten r. 1615 Gerteradě Munkové, vdově po rabbím Feiviš Munkovi, druhou Dorota Koníková Jeronymu Frankovi. Nárožní dům č. 859 byl v XVI. stol. haldou šrotýřů. V Kozí ulici zvaly se domy č. 857 »u železných dveří« a »u Králíčků«, 856 »na schůdkách«, 855 »u Jablečníků« (podle Václava Jablečníka) a nárožní (čásť č. p. 853) »Kupidovský« podle Jana Kupidy Popovického z Lovče (1545).
Východně leží veliký ochoz kláštera sv. Anežky, čili vlastně, ježto býval zde mužský i ženský klášter, sv. Františka a sv. Kláry, založený Anežkou, nejmladší dcerou Přemysla I. (1234), která zde byla i první abatyší. Mužský konvent (s kostelem sv. Barbory) menších bratří sv. Františka zřízen zde r. 1251; stával východně od panenského kláštera a severně od kostela sv. Barbory. Ve válce husitské byla stavení těžce poškozena a jeptišky utekly se do sesterského kláštera v Panenské Týnici. Opuštěného kláštera užíváno bylo za zbrojnici a mincovnu. Ale již r. 1436 minorité vrátili se zase a kol. r. 1474 i něco jeptišek, až vypuzeni bouří r. 1483 mniši navždy opustili tato místa. Potom přisluhovali zde minorité od sv. Jakuba (1556 až 1626), od Karlova mostu a od sv. Jiljí a opětně od sv. Jakuba, kteří vytrvali až do zrušení kláštera 26. čna 1782. Ženský klášter poněkud se vzmohl návratem jeptišek z Týnce (1627), ale vyhořel r. 1689, kdy asi zřítila se i hlavní loď kostela sv. Františka. — Klášter ženský zaujímal městiště nynějšího č. p. 806 až 831, 833—36, 844—5, klášter mužský č. 832, 837—43. Při vchodě z ulice Anežské od kostela sv. Haštala v pravo v koutě jest býv. kaple sv. Michala ze XIV. stol. (dnes jednopatrové skladiště), za klášterní branou do prvního dvora na levo jednopatrový byt fortníkův, na pravo věž chrámová s přístavkem, za ní část pobořená hlavní lodi kostela svatého Františka a zbytek býv. kaple P. Marie (nyní kůlny), dále kůr kostela sv. Františka, rozdělený ve dvě patra trámovým stropem, ke kterému kůru přiléhá na levo bývalá síň konventní a kaple sv. Maří Magdalény (nyní sklady hadrů). Odsud na východ stojí kostel sv. Barbory, zakoupený r. 1897 »Jednotou pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky«. Kráčíme-li z prvního dvora zpět podél věže, přijdeme do klášterního ambitu gotického, ke kterému se pojí na východ klášter panenský; na západ bývala veliká zahrada klášterní, která sahala až k nyn. Milosrdným bratřím, kdežto hřbitov stával jižně od kostela svatého Františka. Na hlavicích sloupců v portále mezi síní konventní a kostelem sv. Barbory nalézají se portraitní masky mužské i ženské s korunami, představující asi některé Přemyslovce ze XIII. stol. Podle podání pochována byla zde v kapli P. Marie, v pravé lodi kostela sv. Františka, Anežka Přemyslovna († 1282), její bratr Václav I. († 1253), Kunhuta, vdova po Přemyslu II. († 1285), a dcera její Anežka († 1296), vdova po Rudolfu Rakouském, v kostele sv. Barbory Jaroslav ze Šternberka atd.
Aby polepšili sobě, dominikáni po r. 1555 prodávali pozemky zahradní i jiná zbořeniště kolem kláštera emfyteuticky, čímž povstalo postranní právo sv. Anežky, zahrnující 46 domův, a to č. p. 821 (stavitele Kryštofa Mela r. 1582 a r. 1651 Jiří Maxim. Wyspa z Moldausprunku) až 815, z nichž dům »u Štětkařů« (č. p. 819) náležel r. 1621 impressoru Kašparu Karyciovi, č. p. 818 »u Brejchů« zval se podle Václava Brejchy (1660), č. 817 slul dříve »u Cerbulátníků«, č. 816 Husákovský, č. 815 »u Řehořů« podle Řehoře Textoria (1661), »u Kulychů« náležel primátoru práva sv. Anežky Václavu Šebestianidovi (1726); naproti blíž býv. hřbitova sv.-haštalského č. p. 806 a 807 (»u Ryndů«, Jana Dominika de Barifis). Při zdi hřbitovní kláštera stál dům Štampachovský (1576 mosazníka Jiříka Štampacha), č. p. 801, 802, dále na pravé straně vchodu do kláštera domy Šoblovský (též Lavínovský a Marcelovský podle Marcella Vindista r. 1623) podle Jana Oldřicha Šoblocha z Lindavy, r. 1608, za nimi proti sv. Haštalu č. 809 (r. 1664 Veroniky, manželky Karla Škrety) zvaný »u černé ruky«, č. 808, 783 (zvaný »u Pučalků« podle Alexia Pučalky), 782, 779 (»u Štěrkův«, »u Krumlovských«) a dům Lochmanovský, za kostelem sv. Barbory »u Nosů«, »u Fuchsu«, »za prkny«, »u Kantorků«, »u Herinků«, na druhé straně uličky č. p. 838 »u Kuchynků« a 837. Na zahradě bývalé stojí domy obrácené k řece (842 »u zlatého kříže«, 841 »u dvou černých beránků«) a na místě býv. kasáren č. 827 stávaly dva domy (jeden »u zlatého srdce«). V slepé uličce, dříve »Myší díře«, náležely sem domky č. 826 (»u sv. Jiří«), Ryltovský č. 825 a 824-2, který býval původně konventní, až jej pustý koupil r. 1604 Martin Reinpolt. Č. 822 říkalo se dříve »u Čupínů« podle Martina Čupína, který jej koupil r. 1635 od impressora Pavla Beneše.
Podle kláštera sv. Františka zove se tato krajina od XVI. stol. na Františku; domům odsud východně dříve říkalo se »za králi« (podle čističů [»králů«] záchodův). K mostu Františka Josefa byla brána svatého Františka čili »fortna jdouc na Prelat« (při č. 770).
Okolí sv. Haštala. Farní kostel sv. Haštala, založený nejspíše řádem Německých rytířů, stojí na býv. hřbitově. Skládá se ze dvou částí, starší z konce XIII. stol a mladší, o kterou byl kostel rozšířen přistavěním nové dvoulodní budovy na místě bývalé pravé lodi v 1. pol. XIV. stol. Střední loď má tvary moderní a zakulacená okna. Hlavní oltář z r. 1731 má obraz od Scheiwla. Dále jest tu 10 oltářův. Starší čásť kostela rozdělena jest třemi okrouhlými pilíři ve dvě lodi téže výšky a má křížovou klenbu o osmi polích. I okna lomená jsou zachována. Cínová křtitelnice jest z r. 1550. Jsou zde náhrobní kameny perkmistra Daniela Pavlackého z Fahnenwertu, radního Jana Jiř. Nastoupila z Šiffsberka, Pavla Fišla z Paumberka († 1594) a j. Právo podací náleželo do války husitské královnám českým, farním nazývá se kostel poprvé r. 1357. Kozí náměstí slulo dříve Uhelný trh. V severním ochoze domů dvůr obecní (č. 800), bývalé dříve rámy a několik domů, z nichž jeden (»u hada«) náležel doktoru Janu z Weilburka a po něm Vilémovi Kostkovi z Postupic a (1436) synům jeho, kterým byl zabaven a dán sice r. 1438 Benešovi Ročovskému z Kolovrat, než po téhož smrti jim vrácen. Postupem času jej měli v XVI. stol. Stolinští z Kopyst a Mičanové z Klinšteina. Druhou čásť koupila obec již r. 1495 a spojila bývalá dvě městiště domová (kramáře Fricka a Mikuláše ze Skuče). Z dalších domů tohoto ochozu měl č. 796 r. 1665 Václav Nigrin z Liboslavi, č. 797 r. 1662 Servacius Engel z Engelsflussu. Název jejich »u tří domů«, dříve pro oba platný, ustálil se časem pro č. 797. Č. 799 náleží chudobinci sv. Bartoloměje. Východně odtud přiléhá další ochoz domův, ohraničený ulicí »u obecního dvora«, Haštalskou, Anežskou a náměstím Haštalským; z domů těch skládá se č. 790, které měl v XVI. stol. rod Fišlů z Paumberka a od r. 1639 Václav Vořikovský z Kundratic, č. 792 slul »u Pražáků«, dříve Pelikánovic, a náležel Pavlovi Kristiánovi z Koldína a jeho zeti Kašparu Blovskému z Palatínu, který jej r. 1603 prodal za 1000 kop gr. č. Danieli Odhájovi. V ceně 3000 zl. dostal se Janovi Dvorskému z Gryfí Hory, jehož děti prodaly jej r. 1649 Barboře Petráčkové z Olivé Hory, č. 793 měl r. 1627 Gerhart Taxis sv. pán z Huls a na Valečově, č. 794 slul Žaludovský podle Havla Žaluda, který jej měl na poč. XVI. stol. Proti sv. Haštalu jako zbytek újezda (snad Šternberského, který obsahoval celý ochoz domů až k příkopům Eliščině třídě s vjezdem mezi č. p. 781 a 784) byl dům č. p. 784 až do XV. stol. vlastnictvím Konopištských ze Šternberka, jmenovitě Zdeňkovým, známého to přítele a později odpůrce Jiříka z Poděbrad. Tento dal jej písaři svému Petříkovi, který jej prodal Jindřichu purkrabímu z Plavna, a ten směnil r. 1488 s Václavem z Malé strany, od kterého r. 1488 koupil jej slavný Viktorin ze Všehrd za 104 kopy, který jej prodal po 5 letech Janu Pibrovi z Pibru. V XVIII. stol. byla zde na čas nemocnice alžbětinek. Další dům v ulici Řásnovce č. p. 781 slul dříve dům Světlíkovský, č. 780 jest bývalá pohodnice. Hradební ulici přijdeme k ústí Dlouhé třídy, která zakončena bývala branou v století XV. Odranou zvanou. Zde vesměs jsou domy bohaté. Z nich (na pravo jdouce k radnici) jsou: č. p. 727 Bašta, č. 728 »u Šavlíčků« (podle pekaře Matouše Šavlíčka r. 1516) náležel r. 1607 Šebestiánu Queovi ze Sonnenberka a r. 1609 Janu St. Petráčkovi z Vokounšteina, č. 729 byl rozdělen dříve ve dva domy; Bartošovský (podle Jana Bartoškova r. 1556) byl přestavěn r. 1608, čehož části nádvoří dosud se vidí, jmenovitě arkádové chodby po třech stranách, které, jak se zdá, byly i na čtvrté. Na východní a severní straně zvedá se v prvním patře jako chodba sloupová galerie z kamenných toskánských sloupů, jejichž archivolty nesou lehkou římsu. Vždy dvě a dvě pole sloupů těch spočívají na přízemních rustikovaných obloucích. Tehda dům náležel Matěji Koukolovi a synu jeho Šimonovi, za kterého vyhořel. Potom odkázala dům Dorota Koukolová vnučce své Lidmile Polyxeně Krocínové z Drahobejle, jejíž potomci prodali jej r. 1690 Vilému Ign. Kettnerovi z Ketten. Druhý dům »u anděla« náležel r. 1471 Kateřině z Okoře a r. 1615 Janu Humlovi z Ruprštorfu. Č. 730 »u Peprlů« (dříve »u Medáků«, »u Chmelů«) zove se podle Víta a syna jeho Václava Peprla z Löwenburka (1636), č. 731 skládá se z domů dvou, z nichž jeden (»u hrubého muže«) měl od r. 1575 Jan Odháj a jeho potomci (do r. 1628), nárožní »u slunce« r. 1467 Jan z Vrážkova, r. 1583 Šebestián Letňanský ze Svémyslic, r. 1605 Severin Loštický z Libánu, r. 1610 Jan Zilvar ze Silberšteina, r. 1619 Jan Pětikostel z Aventinu. Následující národní dům za Rubnou ulicí č. 732 zove se »u červeného vozu« podle Jana Voza (z Rovin), který ho nabyl r. 1490. R. 1666 náležel Karlu Kobrovi z Kobersberku, r. 1694 Janu Matěji Wirtovi z Wehrenfolsu a r. 1695 Anně Zatočilové, roz. Lavínové z Ottenfeldu. Č. 733 (»u opic«) náležel Martinu Fruweinovi z Podolí, kterému byl r. 1622 odňat a prodán Ondřeji Lainhozovi z Břevnova, jehož vnuk Jan Severin jej prodal r. 1657 prokurátorovi Jakubu Koktovi Čečelickému. Jemu náležel od r. 1660 i sousední dům »u Troníčků« (734), který kdysi náležel Kateřině Sixtové z Milešovky a byl od ní prodán r. 1560 Linhartu Vovsovi z Hobrperku, pak r. 1602 Melicharu Haldiovi z Najenperku, r. 1607 Janu Humlovi z Ruprštorfu, r. 1617 Viktorinovi Vokounovi ze Sázavy, načež od Jana Sev. Lainhoze z Břevnova koupil jej r. 1652 Kristián Müller z Mildenberka. S tímto domem jest spojen domek (»u kůží«), který kdysi (1440) náležel znamenitému soukeníku Sigmundu, synu Mikuláše Pytle, a r. 1611 Jeremiáši Loštickén u z Libánu, který jej prodal r. 1615 Martinovi Fruweinovi, načež dostal se držitelům hlavního domu, Lainhozům. Znamenitý jest sousední dům č. 735 »u Krkavců« podle Štěpána Krkavce (1457) zvaný. Náležel r. 1569 Janu z Vlkanova, r. 1615 Adamu Linhartovi z Najenperka, který jej postoupil zeti svému Janu Orsinovskému z Fürstenfeldu, jemuž byl pro povstání zabrán a prodán Ondřeji Lainhozovi, r. 1661 Václavu Vyšínovi z Klarenburka. Další nárožní dům za Rámovou uličkou č. p. 739 slul dříve »u Beránků«. Jej koupil r. 1595 od Simeona Hřebenáře Mikuláš Kapr z Kapršteina, po kterém jej zdědili Sigmund, Daniel a vdova Anna (1612), která jej prodala Danieli Hendrychovi z Frankenšteina, dědici téhož r. 1615 Matiáši Jirkovskému z Děvína. Pivovar Pražákovský č. p. 740, též »u Jandů« zvaný, měla r. 1586 Mandalena Lobkovská ze Salmu, r. 1664 Matiáš Wirth z Wehrenfelsu. Dům č. 741 »u černých kulí« povstal ze čtyř bývalých domů r. 1659; byly to: Štampachovský, dříve Rožmberský, který měli dr. Kop z Raumentalu, r. 1576 Václav Oulička z Oulic, hejtm. křivoklátský, r. 1588 Sigmund Knobloch z Knoblochshofu, r. 1591 Jan Říčanský Kavka z Říčan a po Ladislavovi Sekerkovi ze Sedčic r. 1607 Linhart Štampach ze Štampachu a po něm Matiáš, Jan Raichart a Zdislav téhož rodu. Druhý dům, v jehož držení vystřídali se mimo jiné: r. 1550 Jindřich Firšic z Nabdina, r. 1551 Jan Dřek Bikanecký, r. 1593 Sybilla Berková z Ebršteina, r. 1618 Jiří Vilém Sezima ze Sezimova Ústí, třetí »u tří černých křížů« měli v XVI. stol. Jan Komedka z Rovin, Adam Hruška z Března, Jan Malikovský z Bysně, čtvrtý zval se Kapalínovský a později podle krejčího Jana Vecky Veckovský (1628). To vše skoupil v l. 1640—45 JUdr. Jan Krudele a prodal spojené Marii Magd. Julianě Golčové z Obsiniku, načež dostalo se později v držení Jana Dětřicha svob. p. Ledebura. Z držitelů č. p. 742 buďtež uvedeni: Kateřina Keldnarová z Hiršova, Martin Maminkar z Lobku, dr. Václav Lavín z Ottenfeldu a Šťastný Vamberský z Rohatce v XVI. stol., r. 1605 Oldřich Bechyně z Lazan, r. 1606 Jan nejst. Horčice z Prostého, načež dostal se po Matesovi Raichenpergerovi v držení primátora Dobřanského z Nigropontu. Méně zajimavé jsou oba následující domy č. 743 a 744, z nichž tento (»u tří stříkaček«) náležel r. 1665 Danieli Vojtěchovi Břekovcovi Šotnovskému ze Závořic a r. 1671 Samueli Tatýrkovi z Heldenburka. Nárožní č. p. 745 patřil dlouho rodině Pavlackých. V zadu těchto domů č. 748 povstalo oddělením od domu pánů z Rozmberka, když jej odprodala Alžběta z Mitrovic, vdova po Bartoloměji z Mutěnína, r. 1524 bečváři Tomáši Pintvanovi (druhou do Dlouhé třídy Janovi z Donína), který zanechal jej r. 1569 zeti svému Janovo Cirinovi.
Okres sv. Ducha. Farní kostel sv. Ducha založil s klášterem panen řehole sv. Benedikta v závěti své (asi z r. 1346) Mikuláš Rokycanský. Místnosti kláštera rozkládaly se okolo kostela tak, ze se tří stran objaty byly ulicemi a jen na severní straně sousedily s domy soukromými. Na východní straně byl hřbitov, do kterého byla vrata se strany jižní i severní. Hlavní stavení klášterní s refektářem bylo na západní straně kostela a spojeno bylo s ním ambitem, ve kterém se nalézala zahrádka. Ve dvoře na jižní straně byl pivovar, na severní sladovna a zahrada. Kostel, původně gotický, jest vysoká stavba s táhlými okny nyní polokruhem zakončenými a jest jednolodní. Byl po požárech r. 1499 a 1689 přestavován, tak že z původní stavby zbyly jen hlavní zdi a opěrací pilíře. Vnitřek nemá zajímavosti. Domy okolní č. p. 889, 903, 955—I. a 171, 173—V. příslušely k postrannímu právu sv. Ducha pod správou kláštera sv. Jiří. — Veliký ochoz domový ohraničený ulicemi Dušní, Vězeňskou a Kozí povstal z rozsáhlého dvora, který náležel ve XIV. stol. králi a jehož zbytek jest městiště domu č. p. 922. Nárožní dům proti sv. Duchu č. 908, kterým se počíná Vězeňská ul., náležel od r. 1548 mistru Jakubu Srnovcovi z Varvažova; jméno domu jest podle hokynáře Jana Kavky (1581). Vedlejší nárožní dům v ulici Dušní náležíval několika rukavičkářům a jmenoval se podle toho »u rukavic«. R. 1553 koupil jej slavný tiskař Jiří Melantrich z Aventina a prodal jej po 8 letech známému mistru Pavlovi Kristiánovi z Koldína. Za tímto domem jde ulička na bývalý rozsáhlý dvůr »u černého orla« (922) ke studnici. Nároží činí zde býv. pivovar č. 906 »Šetelkovský«, později »u shrbených Mazánků« zvaný. Náležel od r. 1589 též zmíněnému mistru Srnovci a r. 1575 Janu Hamrníku Sedlčanskému. Dům »Ořechovský« měl r. 1614 Theobald Švihovský z Ryzmberka a byl po povstání přiřknut Evě Švihovské ze Sloupna, která jej prodala r. 1622 Voršile, vdově po tesaři Kašp. Kroovi. Nárožní dům do Dlouhé třídy (č. 924) slul dříve Medkův, »u Radů« a »u starých hradů«; na počátku XV. stol. náležel znamenitému rodu Rokycanských, r. 1429 Janu Vlčihrdlovi, jehož vdova Anna odkázala jej nejdříve zeti svému Oldřichovi Medkovi z Waldeka a r. 1481 podkomořímu Samueli Valečovskému z Hrádku, který jej daroval panoši Sigmundovi z Dvořišť a synu jeho Janovi. R. 1549 koupil jej za 400 kop gr. Jan ml. Šmerhovský z Rosic, v XVII. stol měli jej Ondřej Borovanský z Borovan, Humprecht Račín z Račína, Anna Ladová z Pichlperka, Anna Itterová z Lichtnfeldu, Jan Ditrich z Rumerskirchu (1679). Z držitelův sousedního domu »Komedkovského« (č. p. 923) jmenujeme r. 1497 Jana Krejsu z Křečovic, Sigmunda Pětipeského z Krásného Dvoru, Václava bakaláře, Motýl zvaného (1512), Annu Dubskou z Dívčic a lékárníka Štěpána Prajna, Joachyma Ondřeje Šlika, Benjamina Fruweina z Podolí, který jej prodal r. 1620 Zdislavovi Hrzanovi z Harasova. Č. 922 býval majetkem rodiny Rokycanských a od počátku XV. stol. dvorem královským. V XVI. stol. nazýval se podle Adama Rufa »Rufovským«. Č. 921 v Kozí ulici náležel r. 1532 Mikuláši a Bernartovi Hyzrlům z Chodův, později měli jej Tomáš Grof z Greifenberka, Václav Radoňovský z Kosmáčova a Kryštof Betengl z Najenperka (1597). V č. 919 (u starých Holců, Kuklikovský) sídlily v XV. stol. po několik let bekyně, č. 916 (Svídnický) měl od obce darem Bedřich z Donína, po něm Lev z Rožmitálu, Václav z Načeradce (1463), Václav Nos z Dražovic (1472), Oldřich ml. Medek z Valdeka (1476), Bedřich Fricek z Harasova (1481), Samuel z Hrádku (1485). Č. 915 daroval de Barifis cechu zednickému. Nárožní dům (»u Jelínků«) č. 914 dostal věnem s Annou Lidmilou Jakub Dobřanský z Nigroponte. Z domů ve Vězeňské ulici měl č. 913 Jan Mateol (1608), č. 912 stavitel Jan Pizon, č. 910 jest bývalý pivovar Vořikovských, č. 910 měl od vdovy po Janu Pilátovi z Jenšteina Ondřej Lainhoz z Břevnova, od r. 1627 Jiřího Fuxa a od r. 1661 Jana Václava Zatočila z Löwenbrucku.
Okres týnský. Při kupeckém dvoře Týnském povstal již asi v X. stol. špitál a kostel P. Marie, o kterém poprvé se mluví r. 1135. Špitál stával na místě nynější fary a souvisel s kostelem, který byl na východní straně nynějšího. Bylo v něm sedm oltářů, z nichž dva byly v kryptě po stranách kostela. Z toho zachoval se zpodek zvonice, nyní t. zv. kaple sv. Lidmily, a jedna krypta r. 1886 objevená. Se stavbou nynějšího kostela počato brzy po r. 1365 a r. 1380 byly již kůr a postranní lodi vystavěny, r. 1384 stál již hlavní oltář a prostřední loď, vyhnaná do výše lodí pobočních, přikryta byla prozatímně stropem dřevěným. R. 1402 připomíná se dolejšek jedné věže. Tehda bylo zde 24 oltářů. Po válce husitské pokračováno ve stavbě velmi pozdě. R. 1463 vyhnán byl štít do výšky a zdi obou věží až po cimbuří, při čem vsazena do výklenku průčelí kamenná socha Jiříka Poděbradského. Dostavěním jižní věže r. 1511 dokonána byla stavba. Kostel jest stavba gotická třílodní, obklopená se dvou stran domy. Délka měří 61·64 m, šířka 29·08 m, z nichž 13·2 m připadá na loď prostřední, výška lodi prostřední 30·34 m, věže průčelní jsou 79·97 m. Veliký portál vede se strany severní. Mezi pilíři klene se vysoký oblouk, tvoře obrubu vnitřní křížové klenby s gotickými žebry, dvě strany do hloubky se zužují, brána však sama ukončuje se lomeným obloukem. Oblouk zevní ozdoben jest do vnitř bohatým okrajem z lupenců, pilíře po stranách jsou hojně rozčlánkovány; gotické nosiče a baldachýny mají výklenky pro sochy. Nad branou po stranách jsou kamenné štítky čes. a moravský a nad nimi kamenná polovypuklá řezba představující umučení Páně. Druhý původní vchod jest bývalou školou, nyní zádušním dvorem; má též gotický portál, pěkně rozčlánkovaný, nad kterým rozpíná se veliké, umělou kružbou ozdobené okno. Obě věže podepřeny jsou na krajích po pilíři, které nad velikým oknem nesou galerii po celém průčelí, na níž z pilířů prostředních vyrůstají ozdobné gotické jehlance. Uprostřed věží vypíná se krásný vysoký štít trojúhelníkový, po stranách ozdobený osmi jehlanci a nejvýše kamenným křížem, pod nímž od r. 1626 místo sochy Jiříka z Poděbrad jest P. Maria z mědi od Melichara Bartla provedená. Obě věže mají nahoře na římse bohaté zábradlí, spojující čtyři nárožní věžičky, a na osmihraném štíhlém krovu jsou asi uprostřed podélné 4 věžičky. Mezi zvony jest P. Maria z r. 1553, litý Tomášem Jarošem z Brna (118 centů). Věž severní jest užší než jižní. Uvnitř chrámu 10 pilířů rozděluje svatyni na tři lodi. V presbytáři veliký dřevěný oltář zřízen byl obcír. 1649 a má obraz Nanebevzetí P. Marie od Škrety; v presbytáři pravé lodi (kaple P. Marie) jest sousoší sv. Cyrilla a Methodia od Em. Maxe nákladem cís. Ferdinanda Dobrotivého. Jsou z jednoho kusu mramoru karrarského, 6 stop vysoké (1847). Naproti stojí křtitelnice z r. 1414. Oltář Bolestné P. Marie pořízen byl r. 1860 podle nákresu Bedř. Wachsmanna s obrazy od Lhoty. V této kapli pohřben byl Rokycana a ve zdi jest náhrobek Hynka z Roupova. Presbytář levé lodi (kaple sv. Kříže), obnovený r. 1849, má na oltáři Krista na kříži s P. Marií a Janem ev. z doby předhusitské a ve zdi na straně evangelní vzácný dřevěný vypuklý obraz (učedníci nad mrtvolou Kristovou) z XV. stol. Zde jest památník Jana Flor. Hammerschmida († 1735) a Šimona Abelesa. Zpodek kazatelny jest ještě ze století XVI. Oltáře (všech jest 19) Zvěstování P. Marie, sv. Josefa, sv. Vojtěcha mají krásné obrazy od Škrety. Proti kazatelně stojí nad oltářem sv. Lukáše gotický kamenný baldachýn, památník to biskupa Luciana Augustina od Matiáše Rejska z r. 1493. Oltář sv. Lukáše znovu zřízen byl r. 1604 malířským cechem a r. 1661 nahrazen novým, jehož poslední obnovu provedli Kranner a kameník Svoboda podle nákresu Jos. Hellicha, který vymaloval obrazy na zlaté půdě (sv. Lukáš malující P. Marii s Jezulátkem, na levo Narození Páně, na pravo sv. Tři králové). Velikolepý pak baldachýn nad oltářem spočívá na pilířích, které přes římsu vybíhají v jehlanečky; ve výklencích těchto pilířů jsou 4 sošky svatých z hlíny pálené, které modeloval Veselý. O tyto čtyři pilíře opírají se bohaté gotické oblouky, jejichž svršky přes římsy přecházejí ve fiály. Žebra křížem do růžic se sbíhající tvoří vnitřní strop baldachýnu; na prostřední růžici vymalováno jest na zlatě poprsí Kristovo, na čtyřech vedlejších hlavy andělíčků. V pravé lodi stojí vedle sakristie pod oknem oltář P. Marie královny se sochou z XIX. stol. a na zdi obraz sv. Lukáše od Škrety. Na straně epišt. od hlavního oltáře při prvním pilíři stojí mramorový náhrobek Tyga Brahe († 1601), vedle Jana Karla Voračického z Paběnic atd. Pohřbených rodin vynikajících jest tu počet veliký. — Týnský dvůr (Laeta curia) od dob asi století X. poskytoval kupcům cizím byt dočasný a sklady pro jejich zboží, které musili, jedouce do Čech, sem zavézti k váze a míře, a když daň byla zaplacena, mohl kupec je prodávati v městě. Který kupec vyhnul se revisi v Týně, propadl zboží, i když jen chtěl P-hou projeti. Zde byl až do doby husitské jakýs obchodní soud zeměpanský, který byl kompetentním, šla-li žaloba proti cizímu kupci: později úřad ungeltní stal se obecním. Původně užitky odtud plynuly do pokladny zeměpanské, Bořivoj II. daroval týnské stavení kapitole sv.-vítské, kteráž je pronajímala, jakož i některé užitky z váhy, tuny (sudu měrného) a ze soudu obchodního. V bouři husitské zmocnila se obec Týnu trvale, ungeltní úřední písař a hospodář dohlédali. Potom byl asi vrácen Týn králi Ladislavovi, ale spravován nadále od úředníků obecních i zeměpanských společně. Král Jiří několik pohořelých míst při východní bráně prodal emfyteuticky. Král Ferdinand I. dal r. 1558 »dům (č. 640) starý ungeltní po obou stranách (západní) brány i nad tou branou« s právem míti hospodu Jakubu ml. Granovskému z Granova, který si týž přestavěl. Tehda (1560) vznikly zde (»u černého medvěda«) vlašské rustiky při bráně a vchodech sklepních, loggie v hořejších patrech, v bytě Granovského, i sgraffita biblická, nyní prof. Koulou opravena. Týn bylo místo výsadní (frýdní), kam městská policie nesměla. Zpráva z doby Václava IV. vypravuje, že dvůr Týnský »naplněn býval měrou nepodobnou k víře; shromažďuje se tu množství cizích kupcův a kupujících, Benátčanů, Janovanův, Armenů, židů, Reků, Norimberčanův, Augšpurčanů, Polákův a jiných. Bývá tu shluk vozů, kárníků, nosičů, makléřův a jich počtu za celý den nic neubývá. Nejznamenitější zboží, jež se tu vídá, jsou látky všelikteraké, koření, ovoce, drogy, cukr, červeň z Brabantu, saflor, olivový olej, francouzská a rýnská vína, ryby, sukna, plátna atd. Herynků a štokfiše v ten čas jest hlavní dovoz a vyskytují se v listopadu dni, kdy víc než tisíc sudů herynků a tolikéž balíků štokfišů se zde skládá«. Ungelt zde zrušen byl r. 1786. — Starý ungelt (č. 639) zdědil po Jakubu ml. Granovském z Granova kšaftem jeho z r. 1582 syn jeho Kašpar, který jej r. 1620 prodal; potom náležel banko-taxní administraci, která jej prodala r. 1777 záduší kostela Týnského, které mělo od r. 1713 i dům výčepní č. 640. Za prvním domem zastrčený na levo leží dům »u Kalibanů« (č. p. 638), který náležel Anně, manželce Jana Kapra z Kapršteina, jak jej byla koupila od Anny Rabšteinské z Cihanova, a od ní trhem dostal se v držení mistra Ondřeje z Palatínu, později pak Alžběta Štampachová z Berbisdorfu prodala jej Janu Vilémovi z Berbisdorfu. Malý dům v koutě č. 637 »u bílého vlka« dlouho držel v XV. stol. sklenář Jiří Staroloubský čili Křepelka a po něm Kateřina Peldřimovská. Rozsáhlý »modrý dům«, zasahující již do Jakubské ul., r. 1645 koupil Jan Hartman Krocín z Drahobejle.
Na straně severní obepíná Týn pět domů, které již k němu nenáležejí, a to: č. 634 podle kožišníka Otty Pehma (1433) »Pehmovský«, dříve »malovaný«, který prodal r. 1520 Jan Křinecký z Ronova (po Viktorinovi Kř. od r. 1501) Mikuláši Vaníčkovi; na to jej měl r. 1546 mistr Tomáš z Javořice s manželkou svojí Anežkou z Milhostic, r. 1566 Samson Křinecký z Ronova, dr. Tomáš Husinecký. Nárožní dům č. 633 kdysi řezníka Šerlinka koupil si r. 1472 slavný Ctibor Tovačovský z Cimburka a od toho r. 1480 kancléř Jan ze Šelnberka. R. 1552 měl jej Jakub Kočka z Kocnšteina, který jej prodal Marjaně Strážské z Budova. Druhou čásť domu č. p. 633 činí bývalý dům Loučenský, který náležel r. 1456 místonotáři Janovi z Plané, r. 1459 kupci bohatému Michalovi Herbstovi z Teplé a r. 1493 Zdeňkovi Loučenskému z Kopidlna, r. 1510 Jiřímu z Tuchoraze, od kterého jej vyměnil staroměstský kancléř Václav Albus z Úrazu, r. 1523 kancléř starom. dr. Burjan Sobek z Kornic, r. 1526 illuminátor Pavel, až jej Jakub Kočka též zakoupil (1557), ale prodal již r. 1579 Evě Vršové z Lažan, po které zdědili jej Václav st. a ml. Bechyňové z Lažan a postoupili Žofii z Losu, r. 1638 měl jej Adam Bechyně z L., r. 1653 Wolf Perglar z Perglasu. V ulici Týnské již jest starožitný dům »temný« (č. 632), později »u tří ořechů« zvaný, který v 1. pol. XVI. stol. náležel mimo jiné Václavu Donátovi Přinskému z Těchlovic a Janu Vlkovskému z Dalkovic, r. 1549 Anežce z Helfenšteina a na Ronově, po jejíž smrti zdědila jej Anna Illburková z Illburka, manželka Ludvíka Bezdruž. z Kolovrat, a prodala r. 1552 Janu st. ze Švamberka a ten r. 1555 Janu Lhotskému ze Zásmuk. R. 1587 měl jej Pavel Kutnaur, kterému byl pro odboj zabaven a prodán r. 1629 úředníku nad ungeltem Janu Hartungovi z Hartenfelsu. Č. 631 (Rodovský, Gerlovic) zval se podle Ondřeje Roda (1455). Mimo jiné měli jej: r. 1469 Jaroslav z Drslavic, r. 1497 Zdeněk z Kopidlna, r. 1551 Václav Lopatský z Liběchova, Kašpar Belvic z Nostvic, r. 1588 Benjamin Petřík z Polkovic, r. 1589 Václav Lavín z Ottenfeldu, r. 1590 Vavřinec Břekovec ze Závořic, načež vdova po impressorovi Michalu Petrlovi prodala jej r. 1593 Bohuslavu Gerlovi. Zlatý prsten (č. 630; jméno již od počátku XV. stol.) náležel r. 1540 rektoru university pražské mistru Janovi Chocenskému a byl po jeho smrti prodán r. 1545 Jindřichu Nekožnému z Hrobčice.
V ochozu domů obklíčeném ulicí a uličkou Týnskou, Masnou a Dlouhou třídou, který asi povstal parcellováním dvoru Fickerova, na nároží proti kostelu Týnskému leží »černý jelen« (č. p. 628), nyní (1899) přestavěný. Náležel od r. 1498 Janu ze Sovojovic a na Novém Stranově, který jej prodal r. 1510 Jiříkovi Černému, r. 1541 Janu Tatousovi z Draného, jeho vdova Kateřina poručila jej dceři své Dorotě Kostřábové a této dceři Lidmile, provdané nejprve za Jana Smertoše z Ryzentalu a po druhé za Adama Cyrilla z Morchendorfu. Od ní koupil jej r. 1598 Kundrát Škreta ze Závořic a od jeho vdovy Kateřiny z Morchendorfu r. 1628 Andres Lainhoz z Břevnova, r. 1650 Řehoř Molitor z Mildtfeldu, r. 1675 Liborius Lamers z Lipsprungu. Na městišti tohoto domu jsou nyní (1900) tři domy ve slohu gotickém vystavěné podle plánu stav. Fialy a v průčelí č. 628 zasazena jest pamětní deska Karlu Škretovi, který se zde narodil. Protější nároží jest dům »u duhy« (č. 629), který náležel od r. 1581 Vojtěchovi Hadovi z Proseče, r. 1676 klášteru křižovníků s červenou hvězdou a po Josefovi Pfalzovi z Ostrice malíři Janu Claudiu Mennovi (1695). Další dům vedle černého jelena do Týnské ulice (č. p. 627) měli od polovice XV. stol. Samuelové z Hrádku a po nich r. 1544 Pavel Severin z Kapí Hory, r. 1546 Filip Redlfester z Wildrštorfu, r. 1602 JUDr. Erazim Heidelius z Rasenšteina, r. 1608 Bohuchval Valkoun z Adlaru, r. 1609 Anna Vlínská z Dubé, r. 1616 zemský fysik Jakub Lavín z Ottenfeldu, r. 1624 Anna Budovcová z Vartemberka, manželka Václava z Budova, r. 1628 Anna Marie Nagerollová z Hasenburka, a od Frant. Mik. z Klebelsberka, který jej zdědil po svém otci Janu Oldřichovi, koupil jej r. 1689 hrabě Jan Krist. Štubík z Königšteinu. Vedlejší dům »u Horských« (č. 626) zove se podle pekaře Jana Horského (1526); náležel r. 1455 Martinu Bořkovi z Lukavce, r. 1458 Bořkovi z Hrádku, r. 1465 Kateřině z Neněchova, r. 1476 Janovi ze Zehrovic, r. 1480 Machně z Petrkova, r. 1637 Anně z Vokounšteina, vdově po Karlovi Trubkovi z Rovin. Dům »u Holoubků« (č. 625) měli mimo jiné r. 1463 Hereš z Prošovic, Kateřina Blíživská z Hustiřan, která jej prodala r. 1605 Tomáši Jiráčkovi Javornickému. Č. 624 stojí místo dřívějších dvou domů; jeden z nich měl r. 1487 malíř Jiří trhem od malíře Zikmunda, r. 1497 Petřík bakalář z Hořepníka, který jej měl až do r. 1545, r. 1557 knihař Sixt, r. 1561 pergameník Lorenc Šultys; druhý (Pítkovský) po dlouhou dobu v XVI. stol. náležel záduší P. Marie v Týně. Č. 623 (»červené kolo«) měl r. 1513 kancléř staroměstský mistr Václav z Úrazu, r. 1564 impressor Jan Jičínský, r. 1666 stavitel Balt. Schwarzbauer. Č. 622 »u Jandů«, podle Jana Jandy (1544), měl r. 1620 Pavel Had z Proseče. Nárožní dům č. 621 skládá se z dvou domů, první (»železné dvéře«, »Prefatovic«, »u Kleblotů«) měl na počátku XVI. stol. Sigmund Vaníčkovic, jehož dědici prodali jej r. 1545 Oldřichovi Prefatovi z Vlkanova, r. 1582 Cyprián Karel Bolecký z Tišnova a Jan z Dubenče, r. 1590 Václav Harar z Lovčic, r. 1674 Jan Václav Kleblot, r. 1747 Jindřich Daniel Březina z Birkenwaldu, druhý (»u Bruncvíka«) měl v XV. stol. rod Šerlinků, načež r. 1542 Kateřina, vdova po Pavlovi Marvanovi, odkázala jej Václavovi Bruncvíkovi, r. 1577 Pavel Koutský z Hutnova, r. 1580 Kašpar Belvic z Nostvic, r. 1593 Jetřich z Vřesovic, který jej odkázal Ferdinandovi Renspergerovi z Renspergu, r. 1668 Václav Stanislav Halánek. Č. 620 (»u Kocourů«) měli v XVI. stol. a až do r. 1636 Křinečtí z Ronova a v XVIII. stol. poslední starom. primátor Václav Fridrich z Friedenberku, č. 619 byla huť pivovarská, č. 618 (»u klobouků«, Bilkovic) měli r. 1457 Jindřich ze Stráže, r. 1481 Eliška z Ryzmberka, r. 1484 Jiří z Ronova, r. 1487 Sigmund Vaníčkův, r. 1629 Ondřej Lainhoz z Břevnova, r. 1660 Jan Jiří z Řasné Dům »u Pětikostelů« (č. 617) jmenuje se již r. 1351; z jeho držitelů jmenovati jest jen Jana Pětikostela z Aventinu ze XVI. stol., Matiáše a Bartoloměje bratry de Martini, kteří jej prodali r. 1660 kameníku Janu Spinettimu a ten staviteli Dominiku Orsinimu, r. 1685 Jana Jiřího z Řasné. Č. 616 (»zlatá husa«) měl ke konci XV. stol. Jindř. a Beneš Libšteinský z Kolovrat, r. 1491 Zuzana z Kunvaldu, manželka Martina z Dřína, Viktorin z Ronova, r. 1510 Kateřina z Rakové, Johanka Donínska z Valdšteina, r. 1526 Anežka Štrabochová, Vostrovcové z Kralovic, r. 1685 Ludvik Ign. Fuggar z Reggen; č. 615 r. 1530 Alexandr Peyer z Rothu, č. 613 (»u tří měsíců«, Sosnovcův) koupil r. 1440 Mikuláš Sokol z Lamberka od Jana Sosnovce, r. 1499 Sigmund Holec z Květnice od Jindř. Donáta z Těchlovic, r. 1501 Jan a Diviš bratří z Nestajova, r. 1606 Adam Dorn z Agnetu. Slavný dům »u stříbrné hvězdy« (č. 612) Jana a Pešíka z Kunvaldu, kteří tak význačnou úlohu hráli v době husitské, náležel r. 1496 Jindřichu Šofovi z Helfenburka, r. 1501 Sigmundovi z Římovic, r. 1541 dru Bernartovi z Koštic a manželce jeho Alžbětě ze Syonu, Bernartovi a Václavovi Žehušickým z Nestajova, Janu Dlouhoveskému z Dlouhé Vsi, Johance Pecingarové z Bydžína, Anně Marii Lobkovské ze Švamberka, která jej prodala r. 1596 rodu Voříkovských z Kundratic. Konečně dům »u tří per« č. 611 měl po Janu Kosořském z Kosoře r. 1579 Jan Robmháp ze Suché, r. 1598 nejv. poštmistr dvorský Jiří Pichl z Pichlperka, r. 1599 Jakub Oscín jinak Lavín z Ottenfeldu, r. 1686 Frant. z Cronu, r. 1693 Marie Isabella Hrzanová z Lamberka. Odtud východně jdouce po pravé straně Dlouhé třídy přicházíme k »zlaté štice« (č. 705), jak se jmenuje poprvé r. 1428, která náležela r. 1598 Janu Matiáši Podstatskému z Prusinovic, r. 1599 Vojtěchovi Hadovi z Proseče, r. 1647 Baltazaru ml. Wernerovi z Gaiersperka (sousední dům na pravo »u krávů«, »Švábovský«, měl r. 1487 Ifynek z Mečkova, r. 1543 mistr Ondřej z Dalmanhorstu, Symeon Sušický, r. 1623 Pavel Drahnětický z Weisenberka, Lorenc Svátek z Lewenthalu, r. 1651 Matiáš Vilém Wirth); č. 706 (»u červeného raka« s domem »u bílého jelena«) měl po Janu Řepíkovi z Hornosína, Janu Hadovi z Proseče r. 1603 Symeon Bezděcký z Bezděčí z Hory a po něm appellační rada JUDr. Jan Kaufer, který jej postoupil Václavovi Humlovi z Ruprštorfu; Zikmundu Celestýnovi z Freifeldu byl konfiskován r. 1624 a prodán Baltasarovi Wernerovi z Gayersperku. Schaller vypravuje, že ve sklepě nalezeny byly malé kaple. Č. 707 měla r. 1603 Eliška Hrzanová z Dlouhé Vsi, r. 1617 Václav Viduna Obytecký z Obytec. Za č. 708 bývala ulička k masným krámům, tak že zadní dům č. 701 (Smilovský) byl nárožním (r. 1459 Václava z Načeradce, r. 1462 Lva z Rožmitálu a bratra jeho Protivy, r. 1491 Jana Krejsy z Křečovic, r. 1598 Vojtěcha st. Hada z Proseče, r. 1604 dra Jana Mayera z Purkheidenu, r. 1612 Pavla Michny z Vacinova, r. 1612 Beneše Libšt. z Kolovrat a syna jeho Ferdinanda, r. 1620 Jana Hrzana z Harasova). Nyní zde a v č. 700 jsou obecné školy. Sousední dům na této straně č. 702 (»u sv. Jeronyma«) koupil r. 1563 Pavel Sedlčanský z Kosmáčova. Pokračujíce za uličkou »Dlouhou třídou« jdeme kolem nároží č. 709 (»u Aronů«), který náležel r. 1599 Sigmundovi z Vartenberka a bratru jeho Janovi, který jej prodal Martinovi Fruweinovi z Podolí, r. 1654 Ondřejovi Borovanskému z Borovan; č. 711 (»zlatá skála«) měl malíř Symeon Podolský z Podolí, který jej prodal Mandaleně Beřkovské z Řehnic, r. 1603 náležel Markétě Pecinovské z Reitlinku, r. 1604 Anně Belvicové ze Štampachu, Ferdinandu Eusebiovi Miseronimu z Lisonu a r. 1688 Ondřeji Heřm. z Kolovrat. Č. 712 (»u dvou volů o jedné hlavě«, »Korandovic«, »u Dvorských«, »černý dům«) náležel r. 1549 Kunce Kokorské z Konecchlumí, r. 1577 Aleně Močidlanské z Močidlan, Janu Vlkovi z Kvítkova, r. 1597 Adamu Linhartovi z Najenperka; č. 713 koupil r. 1611 Martin Fruwein z Podolí, Jiří a Jan bratři Bilinové z Lipovce a Lazu a advokát Ondřej Borovanský z Borovan. V č. 714 byla šlachtata. Z domů proti masným krámům slul bývalý nárožní č. 700 »u tří lící« a »u chrta bílého«; r. 1635 prodal jej Jiří Ježek z Rittrsfeldu Adamu Bohumilu Khüru z Kürpachu a r. 1678 Maximiliána Machtová z Löwenmachtu roz. z Kürpachu Vilému de Martini. Poslední ochoz domový v Dlouhé třídě počíná se domem »u Mazánků« (č. 715), který měl od r. 1651 Václav ml. Vokoun z Vokounšteina; č. 716 (»u Radoušků«, »u Matyášů«) náležel r. 1563 Anně Malikovské z Fišpachu; č. 717 slul »Slonovic«, »u Rindy«, »u Reitlů«; č. 718 (»Zlatá čapka«) měl r. 1600 Daniel Agrikola z Horšova, r. 1691 Jiří Ludvík Kučera z Osterberka, r. 1694 Ign. Felix Zatočil; č. 719 (»u Bašteckých«) náležel r. 1550 Janu Hrzanovi z Harasova, r. 1571 Lorenci Weispergrovi z Bílé Hory. Č. 722 skládá se z bývalých 4 domů, z nichž nárožní byl obecním (1426), vedle byl Korunkův a později »u Šestipenězů«, který náležel r. 1569 Viktorinu Fišlovi, Martě Orniusové a Janu Aug. Fišlovi z Paumberka. Zadní čásť v Benediktské ulici měl r. 1446 Racek z Kojšic. Č. 691 koupil pro šlachtatu r. 1464 cech řeznický od Jana Racka. Nárožní dům v Rybní ulici č. 692 měli r. 1472 Jiří ze Stráže, r. 1521 Mikuláš Vaníčkovic. Č. 693 (býv. pivovar) u Korandů koupil si r. 1555 Jan Ornius z Paumberka, r. 1557 Heřman ml. Bohdanecký z Hodkova, r. 1679 Jan Čečelický z Rosenwaldu.
Okres sv. Jakuba. Klášter a kostel sv. Jakuba ap. řádu Menších bratří založen byl Václavem I. r. 1232, a kostel posvěcen byl již r. 1244. Náleží mezi největší kostely pražské a jest nejdelší (dlouhý 244′, šir. 81′). Po velikém ohni r. 1689 byl také přestavěn barokně. Jest trojlodní a v hlavních tvarech gotický ze XIV. stol., kdy byl i s klášterem po požáru r. 1316 přestavěn (1339, vysvěcen r. 1374). Barokovou přestavbu provedl Jan Václav Panetius. Z obou věží, které flankují portál, jest levá nedostavěna; třeti věž ční na severní straně. Klenba jest nyní mnohem nižší, než bývala. Na štítu stojí kamenné sochy Krista, P. Marie, sv. Jana ev., sv. Anny a sv. Joachyma. Tři veliké, bohatě vyvinuté allegorické skupiny ze života sv. Jakuba ap. jsou valně poškozeny. Uvnitř chrámu 12 čtyřhraných pilířů, korinthskými hlavicemi opatřených odděluje hlavní loď od bočních, nad nimiž jsou galerie; bývalá gotická dlouhá okna rozdělena jsou na troje malá zaokrouhlená okénka. Klenba chrámová má ve svých polích freskové obrazy ze života P. Marie, provedené Quidonem Voglem v l. 1636—37, které však byly r. 1881 nedostatečně F. L Duchoslavem opraveny. Nad hlavním oltářem visí obraz umučení a oslavení sv. Jakuba od Václ. Vavř. Reinera a t. zv. milostná socha Matky Boží Bolestné ze dřeva řezaná. Z 20 dalších oltářův oltáře sv. Caecilie a sv. Floriána mají obrazy od Michala Václava Halwachse, oltáře Všech Svatých a Nanebevzetí P. Marie od Brandla. Při sev. stěně severní lodi stojí mramorový náhrobek Jana Václava Vratislava z Mitrovic († 1712). Na vých. straně klášterního ambitu jest kaple sv. Anny (posvěcená r. 1323), při které zachovaly se gotické pilíře; v ambitu celá západní a i částečně severní strana má tvary gotické. — Domy při západní straně ochozu sv.-jakubského povstaly na zahradě klášterní r. 1825 prodané a škola z kláštera, z části r. 1841 obci pražské přenechaného. Vých. stranu do Rybní ul. tvoří domy č. p. 676 (»u sovy«), který náležel v XVI. stol. pánům z Roupova, č. 678 náležel r. 1651 Adamu Hendrychovi Tejřovskému z Ensidle, který jej prodal téhož roku Janu Jiřímu a Karlu bratřím Kaplířům ze Sulevic; č. 681 měl v 1. pol. XVII. stol. rod Jirkovských z Děvína, č. 683 slul »u Vrbů«, nárožní č. 686 (»černý lev«) náležel r. 1584 Simeonu Fidlerovi z Muldavy, r. 1600 Sigmundovi Měsíčkovi z Výškova, r. 1601 Kateřině z Liboslavě, manželce Erharta Wolfa, r. 1606 Janu Adamovi z Roupova, r. 1606 Bedřichu Šleinicovi ze Šleinic, který jej postoupil r. 1607 Bohuslavu Gerlovi z Děvína. Na severní straně kláštera jsou masné krámy založené králi (Václavem I. ?), kteří vybírali odtud roční poplatek. Byly dvojí dle národnosti, české a německé po 50. Na místě nynějších krámů stály německé s jedním vchodem od západu, druhým od východu a ve dvou pořadích proti sobě. Při východním konci počínaly se v témž směru české krámy.
Okres sv. Benedikta. Střed ochozu na východ hradbami, nyní Eliščinou třídou ohraničeného býval kostel sv. Benedikta, založený krátce před r. 1235 řádem Německých rytířů. Kommenda i fara zašla zde již r. 1420, nadále byl kostel utrakvistickou filiálkou kostela P. Marie před Týnem. Po bitvě Bělohorské kostel dostal se r. 1628 klášteru Strahovskému a opat Questenberk skoupiv tu několik domů zde r. 1637—40 stavěl kollej, která otevřena byla r. 1641. R. 1676 opat Jeronym z Hirnhaimu dal kostel starý zbořiti a založil nový ke cti sv. Norberta a sv. Benedikta, který s kollejí spojil chodbou. Budova měla krásné dvě věže a byla postavena od Dominika Orsiniho. R. 1701 byla posvěcena. R. 1785 kollej i kostel byly zrušeny a odevzdány vojsku k užívání až do r. 1793. Leopold II. odevzdal budovu kollejní ústavu Novoměstských šlechtičen. Kostel byl prodán a r. 1792 zcela zbořen. Na západě od něho ležel hřbitov, ke kterému se chodilo uličkou na místě nynějšího domu »Karlových Var« (č. p. 682). Kraje rozprodal řád na domy poplatné; kommenda byla osvobozena od berní městských, ale podvolila se r. 1306 přece k poplatku. Fara byla v domě č. p. 658, škola č. 657.
Králův dvůr (č. 654). Základ jeho činil znamenitý dům »u věže«, který s jinými přeměněn byl koncem XIV. stol. (po r. 1385) na residenci královskou. Při konci bouře husitské byl dvůr ve stavu neuspokojivém, tak že Sigmund r. 1436 bydliti musil v nedalekém domě Hankovském (č. p. 587). Poopraven byl však stálým sídlem králův Albrechta, Ladislava, Jiřího a Vladislava II., kterého teprv nepokoje r. 1483—84 odtud vypudily. Od té doby dvůr pustl. O rozložení mistností uvnitř nemáme zpráv postačujících. Hlavní jeho vrata byla nepochybně se strany jižní blíž Prašné brány, do ulice Králodvorské vedla vrata zadní. Čásť dvora mezi těmito zadními vraty a zdí městskou (k Josefskému náměstí) nazývá se r. 1429 a později dvorem králové. Později dal tuto čásť Jiří jako správce zemský upraviti pro mladého krále Ladislava. Kromě komnat královských, z nichž okna aspoň s jedné strany byla obrácena proti Novému městu, nacházela se tu veliká síň, kde konány sněmy a jiná shromáždění veřejná. Ze zahrady šla asi fortna na Josefské náměstí. Čásť dvora (s domem, zahradou i s tou pustou lázní) daroval Ferdinand I. Jindřichu Firšicovi z Nabdína a později r. 1547 Jindřichu Planskému ze Žeberka, hlavní čásť r. 1556 nejv. maršálku Ladislavovi z Lobkovic, kterou pak Polyxena Lobkovská z Pernšteina r. 1631 prodala za 18.000 zl. rýn. arcibiskupovi Arnoštu z Harrachu pro seminář, který zde byl až do r. 1777, kdy zde umístěno vojsko (naposled škola kadetní). R. 1902 byl zbořen. Při jižní straně Králova dvora stojí Prašná brána (na místě dřívější brány), ke které položen základ 30. břez. 1475 a to na vnějším kraji starodávného příkopu. Prvním stavitelem byl mistr zednický Václav, který asi vzdal se účastenství pak povolán byl Matouš Rejsek z Prostějova. R. 1477 stavba dovedena až do polu prvních oken, jak potvrzuje nápis pod římsou velikého okna východního. Od r. 1478 Rejsek vedl stavbu samostatně, ale nedokončil, ač nevíme, kdy přestalo se stavěti. Ještě r. 1608 na obraze Sadelerově viděti věž dovedenou k cimbuří a opatřenou jen krovem prozatímním. Věž zvala se Novou; r. 1715 poprvé jmenuje se Prašnou, že sloužila za skladiště prachu. Pavlači spojena byla s dvorem Královým. Půdorys věže tvoří čtverec, jehož strany severní a jižní jsou ohraničeny plnými zdmi 2·10 m silnými, kdežto na straně vých. a západní nalézá se brána mající 8·10 m světlé šíře, která zaklenuta jest lomeným obloukem krabulemi zdobeným. Místo růže, kterouž by jinak tento oblouk končiti se měl, umístěna jsou na obou stranách věže poprsí a to na straně západní Rejskovo, na straně východní rytíře obrněného. Nad římsou dělící první poschodí od přízemí jest kružba kolem celé věže na způsob galerie. Klenba brány nebyla před poslední (Mockrovou) opravou gotická, nýbrž z doby Rudolfa II. Na rozích věže vystupují z konsol umístěných ve výši pater oblouků čelních fiály, které ukončeny jsou hlavicemi jako konsoly soch, nad nimiž se ve dvou etážích nacházejí bohaté baldachýny sloupové. V ose prvního patra jest na straně východní i západní velmi bohatě ozdobené dvoudílné okno zakončené nahoře fiálami a štítem, ve kterém nalézá se pěkně vyvedený český lev a pod oknem znak staroměstský. Po obou stranách jsou výklenky, do kterých nyní Mockrem dány (vých.) Přemysl II. a Karel IV., (vých.) Jiří a Vladislav II., ve čtyřech rozích allegorické sochy ctností panovnických, obklopené znaky zemí. Nad nimi klenou se čtyři oblouky, v jejichž ose na starých původních karyatidních podstavcích postaveni jsou 4 andělé. Výše vyvinuje se veliký lomený oblouk čelný. V druhém patře má záp. i vých. strana po dvou dvoudílných oknech, nad nimiž Mockrem upravena jest soustava prostupujících se oblouků podle pozůstalých zbytků. Hodiny sem r. 1822 zasazené obnoveny nebyly. Ve výši druhého patra postaveny nově sochy světců českých a uprostřed Kristus (vých.) a P. Maria (záp.). Ze zachovaných zlomků patek klenby a nástěnných žeber uvnitř věže v prvním i druhém poschodí Mocker vyvinul bohatou klenbu žebrovou. Podle výklenkův a sedadel, podle bohatých konsol poznati lze, že komnaty tyto určeny byly za příslušnost Královského dvora. V prvním patře nalézá se dobře zachovaný krb. Věž ukončena jest cimbuřím a kryty střechou stanovou se zelenou břidlicí. Oprava Mockrova děla se r. 1875—86. Sochařské práce provedli Ludvík Šimek, Bernard Seeling, Jindřich Čapek, Bohuslav Schnirch, Ed. Veselý a j. — Z domů ochozu tohoto všimnouti si jest v Rybní ul. č. 673, které se skládá z býv. domů tří, z nichž nejzápadnějši náležel r. 1452 malíři Prokopovi trhem od Martina z Kněžic, r. 1480 měl jej Ondřej Oremus, č. 675 měl r. 1461 Rytrhan, trubač švábský, č. 942 měl slavný Jan Toušek, č. 677 měl r. 1512 Vilém ze Lstiboře, č. 679 byla lázeň »na hrobci« zvaná, č, 672 »u šachovnice« koupil r. 1469 Mikuláš ze Chcebuze od Ctibora z Maletic, č. 671 postoupil Hynek Báderský z Újezda r. 1519 kameníku Janu Chocholovi, č. 656 a 657 bývala škola. V č. 655 otevřeno bylo r. 1898 technolog. prům. museum. Malý ochoz domový proti vratům Králova dvoru skládá se z 8 domů, z nichž č. 664 slul Kadeřávkovský, č. 947 prodala r. 1666 vdova Alžběta po Jindřichu st. Řečickém.
Celetná ulice má jméno své podle calt (housek) pečených od pernikářů zde bydlivších. Na levo č. 600 (»u hřebene«) stával do r. 1882 pěkný dům s velikým krucifixem v průjezdě od M. F. Brokoffa. Od r. 1449 měl jej známý Mařík, r. 1477 kožišník Petr Zub trhem od Viktora z Českého Brodu, r. 1482 Hanuš od stolice, r. 1491 soukeník Jan Hrabaně, který jej prodal r. 1493 Janu Krejsovi z Křečovic a synu jeho Burjanovi a tento r. 1524 Václavu bakaláři, r. 1538 Mikuláš Rauš, r. 1563 Jiří Cejc z Pirnova, jehož potomci prodali jej r. 1586 Alžbětě Weitmilové ze Žerotína, r. 1592 Václav Radnický ze Zhoře, r. 1593 Ludvík Korálek z Těšína, r. 1606 Zuzana z Rovin, která jej prodala téhož roku Oldřichu Rabšteinskému z Čihanova, r. 1610 Alzběta vdova po dvorském krejčím Ant. Kupferovi z Leibnic, r. 1619 Jan Wint Podvinský z Doubravičan, r. 1623 Jakub Wisendo, který jej odkázal Matiášovi Festovi a tento prodal r. 1643 Oldřichu Severinovi Karlu Skuhrovskému ze Skuhrova. Vedlejší dům č. 599 slul »u dítek«; jej prodala Kateřina, manželka Jana Trnky z Krčovic a vdova po Simeonu Kutnaurovi r. 1642 úředníku nad ungeltem Janu Hartungu z Hartenfelsu. Před ní měli jej po Lorenci Storkovi ze Storkenfolsu r. 1607 David Floryn z Lambšteina, r. 1621 Daniel Kapr z Kapršteina. Č. 598 (»zlatý jelen«) měli r. 1467 Kubík z Kochanova, r. 1493 Jan z Bransudu, panský maršálek, Jan Vodička z Wasseršteina, Jiří st. Vratislav z Mitrovic a děti jeho Václav Adam a Zdeněk Eusebius, který i druhou polovici koupil (1643), Macákové z Ottenburku. Za tímto domem bývala ulička k Týnu. Následující dům č. p. 597 obdržel od poručníků Mikuláše Knězeveského Jiří z Poděbrad, který jej prodal r. 1451 Václavu Valečovskému z Knězmostu; potom jej měli r. 1478 Václav Holec od Samuele z Hrádku, r. 1480 Jindřich z Jindřichova Hradce, po jehož rodě nastoupili zde Slavatové z Chlumu, Čejkové z Olbramovic. R. 1756 koupil jej od Ludv. Cavrianiho Jan Josef hr. Caretto-Millesimo. Rod tento věnoval dům »šlechtické nadaci Jana Caretta-Millesima«. Č. 596 (Hradecký) náležel r. 1459 písaři menších desk zemských Matěji, mistru Václavu Vrbenskému, r. 1494 Kateřině z Kolovrat, r. 1532 Elšce ze Smiřic, Šebestiánu Hruškovi z Března, Petru Kobylkovi z Felzova a manželce jeho Ozaně z Harasova, Jiřímu Vratislavovi Kunešovi z Lukovce, který jej prodal r. 1610 Alžbětě Donínské ze Šternberka, Dorota Mrácká z Dubé (dědictvím po Janovi z Donína) darovala je r. 1638 za služby Jindřichu Lilienblatovi z Lilienberka a tento jej prodal r. 1672 Václavu Ludvíku Menclovi. R. 1792 převzala jej Vilémina Vězníková ze Širndingu. Č. 595 skládá se ze dvou domů, první do Celetné ulice (o druhém viz níže) slul »u koz«, později Kamzíkovic; z osob znamenitých měli jej r. 1440 Jindřich z Plavna (od Václava Mužíka), jehož syn Jindřich postoupil je r. 1465 Vojtěchovi Kostkovi z Postupic, královským darováním Jan z Tedražic, (v XVI. stol.) Janu Mutrplosovi z Tedražic, Osvaldu Somerovi z Felcdorfu, Vilému Vostrovcovi z Královic, Václavu Robmhápovi ze Suché. Po smrti Barbory Harantové z Miřkova Kryštof Harant z Polžic a Bezdr. prodal jej r. 1608 Janu Pelhřimovskému z Branče, ten r. 1611 Adamu Linhartovi z Najenperka, r. 1615 koupil jej Václav Magrle ze Sobíška, jehož vdova prodala jej r. 1628 Adamu z Valdšteina. Po té měli jej Jan Salazar z Montalbanu, Jan z Gräffenburku (1663), Jan Krist. hr. Štubík z Kynigšteina, který dal dům vystavěti barokně. R. 1706 koupil jej Jan Bedř. Mannhardt, podle kterého dům se zve Mannhartský. Od jeho dědiců koupil jej r. 1746 Frant. Mik. Hartmann z Klaršteina, od r. 1752 až 1766 piaristé, kteří zde měli školy. Č. 594 měly r. 1501 Zuzana z Kunvaldu a dcera její Anna z Dříně, Jakub Granovský z Granova, r. 1591 Kryzelda Švamberková z Lobkovic r. 1593 Kateřina Roupovská z Brukšteina, Anna Holická z Roupova, která jej prodala Kryštofovi z Roupova, jehož nástupce Jan Štěpán z Roupova postoupil jej Jiříkovi Bruknarovi z Brukšteina. Od počátku XVII. stol. měli dům Kateřina Roupovská z Brukšteina, Jan Hruška z Března, Wolf Žoldan Štampach ze Štampachu, Václav Lev z Lewengrünu, Václav ml. Šindler, Ondřej Potok z Prydrsdorfu (1639), Tomáš Mikuláš Nigrin z Ryzenpachu (1654), Jiří Karel Eimer, Bernard Werner Wimpfen (1661). Č. 593 r. 1600 Pavel Bonacelli prodal Matouši Gregorynovi z Tulechova, který však v dluhu musil jej postoupiti appellač. radovi JUDru Erazimovi Heideliovi z Rasenšteina s bratrem jeho Jiřím. Č. 592 náležel r. 1494 Vojtěchu z Lestkova, r. 1509 písaři desk zem. Tomáši z Prostiboře, r. 1515 Jakubu z Vraního, r. 1523 Arnoštu Černčickému z Kácova, Mikuláši Šorfovi ze Styřína a Modestovi z Pokšteina, Vilému z Valdšteina, který jej prodal Elšce z Krajku, Václav z Pereftu r. 1553 Jiřímu Haugvicovi z Haugvic. Č. 591 (Juristů) jest zastrčený mezi domy č. 592 a 590, kde šla ulička. Karel IV. dal jej právnické fakultě (1373), však již od války husitské jest v soukromé ruce; z držitelů jmenujeme: r. 1529 Jana Vlkovského z Dalkovic, Heralta Kavku z Říčan, bradýře Hanuše Eltryngera (1554), Annu z Vrázkova (1561), Vojtěcha z Vřesovic a Albrechta Kunše z Lukovce, Zdeňka Nejepínského z Nejepína (1604). Na místě domu č. 589 stával kostelík Obrácení sv. Pavla, náležející ke špitálu v Templi, vystavěný r. 1673 Dominikem Orsim de Orsi; když pak špitál byl zrušen r. 1784, kostelík prodán byl dražbou 7. srp. 1787 Ignáci Binderovi, který jej zbořil a postavil zde dům průchodní s pěkným barokním průčelím hlavním. Templ objevuje se již r. 1373, žily zde bekyně, potom v XVII. stol. byl jako zádušní ve světské ruce (Smiřických). Zde obec r. 1663 zřídila městský špitál na místě dřívějšího za Poříčskou branou. Na památku odkazu 27.000 zl. tomuto špitálu Jindřichem Koppem učiněného zasazen pamětní nápis nade dvéře domovní; na štítě jest kamenné poprsí P. Marie se sv. Václavem a Janem Kř. po stranách. Zrušen byl r. 1784 a reality prodány za 88.673 zl., které připadly chudinskému fondu. Č. 648 koupil r. 1787 Martin Kopman za 3150 zl. Na místě tohoto domu č. 648 stály dříve: Dům nárožní proti sv. Jakubu Gutšteinský zvaný podle Burjana Gutšteina a po jeho potomcích. Tento dům postoupil sice r. 1437 Jan Řítka z Bezdědic seděním na Kokoříně Petříkovi z Podval, ale koupil si jej zpět r. 1443 a zase témuž postoupil r. 1445, který jej prodal r. 1448 Burjanovi z Cukšteina a bratru jeho Janu. V dalším nabyl ho Burjan z Gutšteina, kterému byl sice zabaven a darován králem r. 1468 Burjanovi z Lipé a Lipnice, ale záhy ho nabyl Burjan z Gutšteina zpět, jehož rod domu dal své jméno. Poslednímu z nich Jindřichu Vavřinci byl pro odboj proti Ferdinandu II. zabaven a postoupen r. 1633 bratrstvu Omnium fidelium defunctorum u sv. Ducha v Star. městě a od něho prodán špitálu v Templi 9. čce 1665 za 400 zl. rýn. Druhý dům »Mičánovský« do ulice »v Templu« tak vyčníval, že se zve též nárožním. Ten koupil podkomoří Jiří Gerštorf z Gerštorfu od rektora universitního mistra Chocenského r. 1531, později měli jej Hrzánové z Harasova. Špitál sv. Pavla zakoupil jej 9. čce 1666 od záduší kostela P. Marie v Týně za 400 zl. rýn. Třetí dům k jihu měl r. 1514 malíř Matěj Hasík trhem od Marty šmejdířky a prodal jej písaři kathedrálnímu, později porybnému Gabrieli. V pozdějších letech měli dům Salomena, vdova po dru Tomáši Vodňanském (též Husinecký zvaném), Jiří Dubecký ze Starého Dubu, který jej postoupil r. 1616 známému Mikuláši Divišovi z Doubravína a ten r. 1627 prodal Jiřímu Šererovi platnýři, Mates Kurz (1665) a jeho zeť Sigmund Karel Danhelius, jemuž jej obec pro dlužnou daň zabrala a k Templi připojila. Další dům náležel v XVI. stol. Martinovi Kuthenovi ze Šprinsberka, Jiřímu Funkovi z Olivetu, který jej prodal impressoru Burjanovi Waldovi a jeho syn Oldřich Janu Mateolovi. Špitál sv. Pavla zakoupil již r. 1664 za 65 zl. Z vlastníků jeho v XV. stol. jmenujeme ještě r. 1452 Pavla písaře pánů staroměstských, r. 1503 Tomáše z Prostiboře, ingrossátora desk zemských, jehož syn Václav prodal jej r. 1522 Petru Rechkovi, ale koupil r. 1523 zpět a měl jej do r. 1526. Poslední dům před vlastním Templem měl v XVI. stol. Václav Dlask ze Vchynic trhem od Viléma Křineckého z Ronova, Jan Leva z Brozanek. Č. 590 do Celetné ul. zdědili po bábě své Aleně Maternové z Bukové (1622) Frant. Ant. a Frant. Karel Berkové z Dubé (1663), kteří jej prodali r. 1663 Janu Joachymu Brandšteinovi z Oppurku. Zde zemřel r. 1848 Bolzano.
Proti kostelu sv. Jakuba stojí dům č. p. 647 všeobecně známý jako »Štupartský«, jednoduché to sice třípatrové stavení s barokním průčelím, které však v místnostech přízemních vykazuje klenby křížové ze století XIV. Sdružená okna západního průčelí jsou z konce XVI. stol. Náležíval r. 1282 klášteru pomuckému a zde sídlila manželka Janova Eliška a po ní Karel IV. v prvních letech svého vladařství. Král Jan dal jej nádherně přestavěti podle francouzského vzoru. R. 1348 Karel IV. daroval jej markrabí míšenskému Bedřichovi. Sigmund z Kotenčic prodal jej r. 1452 Václavu z Květova, pročež dům nazýván byl Váňovský podle vdovy jeho Kateřiny Váňové, která jej s věží prodala za 200 kop č. r. 1520 mistru Matouši z Hradce, a když tento trh provésti se zdráhal, ujala dům obec (1524) a odevzdala nejv. písaři král. Českého Janu Litoborskému z Chlumu. Po něm po sobě jej měli: r. 1532 král. podkomoří Wolfhart z Kynšperka, Petr Tejn z Tejnu, jehož sirotci odevzdali jej r. 1548 Kateřině z Vartenberka, vdově po Bedřichovi Sezimovi ze Sezimova Ústí, a ta r. 1550 Albrechtovi Kaplíři ze Sulevic, Jakub Velvarský, r. 1583 Ehrenfried Minkvic z Minkvicburku, r. 1596 Markéta Hozlaurová z Liběchova, Jan z Vartenberka a dědictvím Wolf Solhauz ze Solhauzu, kterému byl pro odboj zabrán a prodán r. 1659 dvor. sedláři Leopoldu Pavlovi Frostovi, a ten prodal jej 20. října 1664 Petru Štupartovi z Löwenthalu a manželce jeho Anně Markétě roz. Hammerové ze Schrotzburku za 12.000 zl. rýn. Po jeho smrti r. 1701 dědil jej syn jeho František a po tomto z téhož 5 dětí nejstarší Petr, který jej prodal 10. září 1732 Petru Eusebiovi Radeckému z Radčic, po kterém jej měl syn jeho Václav Leopold. Vít Reisman z Ryzmburku jest poslední šlechtický jeho držitel. — Vedle v rohu bývala ulička vedoucí k zakryté kolleji právnické. — Malý ochoz domový za č. 588 (»zlatý anděl«) počíná se proti sv. Jakubu č. 649 a 650, které na čas tvořily jediný dům »u červeného lva«, byvše před tím domy dva. R. 1410 náležely nejv. mincmistru Petrovi Zmrzlíkovi ze Svojšína a po jeho smrti synům jeho Petrovi a Janovi a jejich potomkům. R. 1548 koupil jej Jan Šlovský ze Šlovic a na Olešně, které zdědil vnuk jeho Adam Šlovský ze Šl. s manželkou svou Rozinou, roz. z Reinšperka a Držkovic. Čásť domu č. 588 (Hájkovský) zvala se podle Jana Hájka z Hodětína, který po něm dědila r. 1458 dcera jeho Kateřina Zbirovská a po této r. 1549 bratří Petřík a Václav z Předměřic; druhou čásť měl r. 1437 Mdr. Konrád, probošt litoměřický, r. 1446 Jan Koluch z Vesce a jeho vdova Kateřina ze Škvorce (1454), Prokop malíř 1454. Obě části spojili v XVI. stol. páni z Valdšteina. Na druhém nároží jest č. 585 dům Šafgočský čili Pachtovský, vystavěný po požáru r. 1689 a přistavěný r. 1724 nákladem mincmistra hr. Pachty z Rajova. Na místě tomto stálo několik domů menších; nárožní vedle druhého domu svého koupil Abraham Hroch z Mezilesic od Jiříka Nosislavského z Nosislavi a prodal Kryštofovi Budovcovi z Budova, jehož druhá manželka Maruše z Bubna odkázala jej Jindřichovi Kunatovi Dobřenskému z Dobřenic. Oddělena byla tato čásť ode Dvora králova darováním Jindřichu Plánskému ze Ziberka. Č. 651 Popelářovský zval se podle popeláře Linharta Ortle, jehož dcera prodala jej r. 1606 Blažeji Kotorovskému. Nárožní dům »u Sekerků« (č. 652) zove se podle Ladislava Sekerky ze Sedčic, po kterém jej měli Samuel Proškovský z Krohenšteina, koncipista kancel. české, a syn jeho Jan Jindřich, který jej prodal r. 1660 písaři kanceláře dolejší Michalu Gabr. Matheidesovi. V koutě dům č. 653 »u Kovandů« zove se podle Tomáše Kovandy, jehož syn Šimon jej prodal r. 1637. Při bráně Prašné stál do r. 1902 vojenský farní kostel sv. Vojtěcha, založený arcib. Janem z Valdšteina r. 1694 a vysvěcený r. 1697. Po r. 1777 bylo ho užíváno za vojenské skladiště až do r. 1811, odtud pak znovu vrácen svému účelu. Byl jednoduchých forem barokních, hlavní oltář měl obraz patrona od Mich. Leop. Willmana.
Na jižní straně Celetné ul. od východu počíná se ochoz domovní domem č. 569 (»zlatá mříž«), který měl r. 1528 kožešník Jakub Granovský z Granova a r. 1669 Jan Adam Krocín z Drahobejle, který jej prodal bradýři Václavu Robovi (1671). Sousední dům č. 568 měl r. 1508 známý doktor Racek z Doubravy, který jej prodal následujícího roku Pavlovi Češpivovi, Blažek z Pereftu r. 1546 Kundrátovi st. Zaurmanovi z Jelče a manželce jeho Markétě z Gendorfu, jehož dcery Elena a Marta prodaly jej Mikuláši Humpolcovi z Tuchoraze a tento doktoru Janu Kunštatovi z Paumberka, Jakub Melcar z Breitenberka, r. 1562 Matiáš Gotfrid Kreisinger z Ekrfeldu. Č. 567 (r. 1897 znovu vystavěný se staročeským dřevěným balkonem v 3. posch) slul dříve »u pštrosa«; jej prodal r. 1528 Sigmund z domu Tovačovského (č. 922) Lidmile Čepové z Arklebic a synu jejímu Janu Petrovskému z Voděrad a ten r. 1531 Martinu Šorfovi, po něm jej měli Anna z Pernštorfu, která postoupila jej sestře své Lidmile Štrabochové z Pernštorfu, r. 1540 Lidmile Zvířetické z Pacova, manželce Michala z Vartenberka, která jej odkázala Zdeňkovi z Valdšteina, Anna Hasišteinská z Redernu, zlatník Wolf Behem, Sybilla Berková z Ebršteina, Alžběta Redernová z Holejče, Eliška Šleinicová z Holejče v XVI. stol., Matouš Hendrych z Frankenšteina, Jan Hruška z Března, Anna Lukavská ze Svojna v XVII. stol. Č. 566 náležel r. 1438 Sigmundovi z Jabloné, r. 1445 Janu Gebhartovi z Kadaně, který měl i následující dům, r. 1488 Vojt. z Leskovce, r. 1488 Klementu z Tuchoraze, r. 1492 registrátoru desk zem. Mikuláši z Vanče, slavnému Viktorinu ze Všehrd s Janem Třebickým, kteří jej prodali r. 1496 zlatníku Stanislavovi, r. 1501 Kateřině z Porostlé, Janu Musilovi Podvinskému z Doubravičan, v XVI. stol. měli jej Jan Oldřich Šobloch z Lindavy, který jej postoupil r. 1610 Jetřichovi Špetlovi z Janovic, Angulin de Angulinis a r. 1664 Václav Stanislav Halánek; č. 565 byl v l. 1481—93 spojen s předešlým; v XVI. stol náležel po Adamovi Tejnovi z Tejna Janu Valkounu z Adlaru. Držitel jeho stavitel Vít Kaňka († 1727) přestavěl jej; na čas byl zde úřad viniční. »Černá růže« (č. 564) náležela v XVI. stol. Václavovi a Jaroslavovi z Mutěnína a Jiřímu Funkovi z Olivetu, sekretáři koruny České, který jej odkázal Kateřině Horské roz. Bukovské z Hustiřan, manželce Jana Horského z Grünfeldu, a ta ve vyhnanství v Perně dala jej (»u Funků«) r. 1648 strážmistru pluku Lacronského Arnoštovi ze Šicu, který jej prodal r. 1657 univ. prof. Mdru. Jakubu Forbergerovi. Č. 563 (»u supa«) měli: r. 1519 písař soudu komorního Tomáš z Prostiboře od Modesta z Pokšteina a ten prodal jej Janu z Písnice, r. 1534 Bohuš Kostka z Postupic, r. 1537 Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka, který jej prodal Janu Lvu z Rožmitálu, r. 1555 sekretář appellační Jan Balbín z Vorličné, který jej prodal Bartoloměji Ropalovi z Ryzmburku, v XVII. stol. měli jej Jakub Menšík z Menšteina, Theobald ze Švihova, Kryštof Krak. z Kolovrat a r. 1671 Isabella Eleonora ze Solhauzen. Nynější budovu stavěl arcib. Ferd. z Kuenburgu († 1731) s kaplí Povýšení svatého kříže. Zde byla tiskárna Mercyho. Ode dávna jest průchoditý. Č. 562 měl rod Kostků z Postupic od r. 1461—1537, kdy jej koupila Kateřina, dcera po Karlovi z Valdšteina, pak Robmhápové ze Suché. Zabavený Bohuslavu z Michalovic byl prodán r. 1627 Marii Magd. z Buquoi a r. 1773 koupila jej universita. Zde sídlí Král. česká spol. nauk. Č. 561 měl ve stol. XVI. Oldřich Holický ze Šternberka od Lukáše z Pereftu a od onoho Lidmila z Vartemberka. Albrecht Jiří Bruknar z Brukšteina pak prodal jej r. 1619 Adamu Švarcovi. Čásť tohoto domu, dříve samostatnou »u vrše«, měli v XVI. stol. Jan Chvalovský a Václav Záruba z Hustiřan, r. 1537 Piram Kapoun ze Svojkova, Matouš Gregoryn z Tulechova. Č. 560 (»u cís. Karla IV.«) dostal darem od správce země Jiříka z Poděbrad Mikuláš z Lipé r. 1452, když byl před tím v dluhu náležel (1450) slavnému Janu Touškovi; v rodě Trčkově zůstal dům do r. 1537. Později zde říkali »u Nožičků«. Č. 559 koupil r. 1463 od Touškova syna Origena Jindřich z Lipé; později jej měli Vilém z Pernšteina, který jej prodal r. 1491, Jan Opice z Třebska (1527), Václav Lev z Levengrünu prodal jej Barboře z Bubna. R. 1760 koupila jej universita. Zde bydlili Mdr. Jul. V. Krombholz a Ign. Cornova. Č. 558 koupil král Vladislav II. r. 1480 od maršálka panského Jana z Radiče a prodal Jaroslavovi a Zdeslavovi bratřím ze Šternberka. Ale již Jiří z téhož rodu prodal jej r. 1508. Pak jej měli r. 1531 Gabriel Klenovský ze Ptení, Čabeličtí ze Soutic. R. 1722 koupil jej Filip ze Vchynic a r. 1743 hr. Frant. z Kuenburka. Bývalý nárožní dům »u bílého páva« č. 557 skládá se ze tří domů, z nichž první náležel r. 1484 Smilovi ze Žlunic a jeho potomkům, r. 1557 Janu Řeháčkovi z Květnice a Izaiášovi Velíkovi ze Šonova, Urbanovi Netterovi z Glauchova, který jej postoupil Martinovi Zeydovi z Hornseku. Potom Anna Florynová, dcera Kašpara Wintera z Polehrad, prodala jej r. 1628 Adamu Václavovi z Velechova, kavalíři starom. Ostatní dva domy hleděly do Kamzíkové ulice. Č. 556 (Drdákovský) náležel mezi jinými r. 1493 Adamovi z Bystřice.
Okres sv. Havla. Z Celetné ulice přes Ovocný trh jdouce míjíme na levo (č. 587) c. k. zemský soud civilní, bývalý to dům Hankovský, který r. 1409 připadl králi a králové jej vykazovali svým manželkám, odkud slul též »dvůr královnin«. V l. 1680—1783 zde byla mincovna a mincmistr hr. Frant. Pachta dal dům r. 1759 přestavěti (sochařská výzdoba od Platzera). Potom umístěno zde vojenské generální velitelství a r. 1850 soud. Vedle (č. 573) byla kollej krále Václava (1381), č. 575 měli r. 1476 Sigmund z Březové a trhem od Hertvika Žehušického z Nestajova slavný mistr Tadeáš Hájek z Hajku a jeho potomci. Zde zemřel malíř Škreta. Sousední dům č. 576 měl humanista a kancléř starom. Jan Toušek (1451—52), který jej prodal Janu Caltovi z Kamenné Hory. Po nich jej měli: Oldřich z Rakové (1465), mincmistr Beneš z Weitmile (do r. 1488) a r. 1600 Joachym Ondřej hr. Šlik, který jej prodal Janu Eisenovi, lennímu radovi. Další č. 577 měl r. 1538 dr. Petr Opice z Třebska, č. 578 (»u tří kos«) r. 1461 maršálek panský Jan z Radiče a od něho Martin z Dříně; r. 1468 král daroval jej Konrádovi, knížeti olešnickému, a r. 1473 Bernardovi z Násilé. R. 1491 koupil jej Jan z Boskovic a r. 1516 Jakub Fikar z Vratu. Čásť ulice — dříve Královskou zvané — zde před domy č. 576—579 slula frainort čili sobotní trhy, že tu byl od dob Karla IV. v sobotu vždy svobodný trh masný. Dům »u Vrabců« (č. 579) skládá se z dvou býv. domů, z nichž jeden měl r. 1491 Vilém z Pernšteina trhem od Jana Krajsy z Křečovic a prodal jej r. 1502 Petru Zviřetickému z Vartemberka, který jej prodal r. 1503 nejv. písaři král. Českého Mikuláši Hořickému z Hořic, a když se trh neuskutečnil, r. 1507 Burjanovi Trčkovi z Lípy, jehož dědici jej prodali Jakubu Vrabci. V pol. XVII. stol. dal dům přestavěti Vilém Albrecht Krak. z Kolovrat v slohu renaiss. V č. 580 (zbořen r. 1900) bývala v XVIII. st. oblíbená kavárna. Zde jmenovala se ulice jako shromáždiště studentů latinsky ludi forum, pro co českého slova neznáme. Odsud západně byl trh slanečků (rybní). Na druhé straně jest kollej Karlova (viz Karolín 1), též císařská zvaná (č. 541), v domě peněžníka Johla Rotlewa od r. 1383. Ze staré budovy zbyla pouze krásná gotická arkýřová kaple sv. Kosmy a Damiána, v l. 1869 a 1881 obnovená. Budovu přestavěl r. 1718 Frant. M. Kaňka zastavěv gotická loubí. Ve veliké síni (aula) jsou obrazy králů českých, kancléřův a rektorův. Uprostřed ulice stojí zemské divadlo německé, dříve stavovské, vystavěné přičiněním hrab. Frant. Ant. Nostice r. 1783 a od stavů r. 1798 zakoupené. R. 1809 bylo přestavěno, skvostně uvnitř vyzdobeno a zvýšeno (vyobr. viz přílohu k čl. Divadlo, str. 651).
V Rytířské ulici nárožní dům č. 398 slul od konce XV. stol. »u havířův« asi podle Tobiáše z Hory Kutné (1485—91). Sousední č. 399 měli po Kateřině z Okoře, která jej postoupila zeti svému Mikuláši Střelovi z Rokyc (1490), Jan Knajslík ze Světic (1492), Jan Vlčíhrdlo ze Všehrd (1505), Jan z Kunvaldu (1506), dr. Bernhard z Koštic (1541—64). Dům č. 403 zaujímá místo dřívějších dvou domů, z nichž jeden (»u tašek«) měl od r. 1526 mistr Jeronym Hrobčický z Hrobčice a jeho potomci až do konce XVII. stol., a druhý (Domažlický) po Archlebovi z Kunovic a synu jeho Jetřichovi Jiří Zeisenecker z Tarnovic, Jan Kryštof Krocín z Drahobejle, Jan nejst. Petráček z Vokounšteina. R. 1522 říká se tu »na zámku«. V č. 383 bývala v XV. stol. lékárna. Na Můstku bývala v hradbách brána vedoucí na Václavské nám., která od r. 1463 zvala se Novou. Zde č. 382 měl r. 1572 Jan Gerle z Děvína, č. 381 (»u černého rejthara«, »u Holubů«) zove se podle Ant. Holuba (1594) a č. 380 podle mydláře Matouše Pihavého »u Pihavých«. Nároží (č. 404) byl ode dávna »stará rychta«, kterou obec sice r. 1490 prodala Janu Knajslíkovi ze Světic a tento po roce Janu Smíškovi z Vrchovišť, ale nabyla ho zpět již r. 1494. R. 1588 byla přestavěna a vysoká věž při ní zbudována. Zbytek jest kamenný portál s iónskými sloupy. Zde bylo skladiště vín a piv. V XVIII. stol. se zde hrávalo divadlo. Vedlejší dům č. 405, tržnice, stojí (stavěna r. 1893—96) na místě č. 405 (»u zlaté hvězdy«), který měli ve století XVI. Šorfové ze Styřína, z kteréhož rodu Mandalena přinesla jej věnem choti svému primátoru Pavlu Žipanskému z Dražice a ovdověvši prodala r. 1581 Janu Kaprovi z Kapršteina; když však neplatil, byl dům ujat a prodán r. 1604 Eustachovi Betenglovi z Najenperka, jehož syn Jan prodal jej r. 1628 Joštovi z Bryslu, dvorskému klenotníku. I sousední č. 406 (»u Prunarů«, »u sv. Šebastiána«) byl pro tržnici stržen; měli jej po Jindřichovi Fikarovi z Vratu (1539) Prunarové, z nichž Kateřina Vodňanská, vdova po Janu Jeronymovi Prunarovi, prodala jej r. 1627 Divišovi Kocovi z Dobrše. Ještě další č. 407 (Žákovský dům«, podle Jana Žáka r. 1471), který měli kameník Jan Škarydek (1524), Jan z Dražice, zemský lékař Izaiáš Hon z Hohenšteina, a č. 408 (»u tří korun«) byly strženy. Další (č. 409) koupila r. 1631 obec města Plzně. V průjezdě tržnice zasazen bronzový medaillon vynálezce kamenotisku Aloise Senefeldera. Dříve bývala deska pamětní v té příčině na domě č. 408, kde se týž narodil 6. list. 1771. Dům č. 410 (»Bílý orel«) měl sochař Jan Jiří Pendel (1651), č. 411 drželi v XVI. stol. Zárubové z Hustiřan a Štampachové ze Štampachu, od nichž jej koupil r. 1611 Abraham Angel z Engelsperku a r. 1656 od sirotků po Samueli Pruškovském z Pruškova JUDr. Matouš Maxim. Macht. Nárožní č. 412 (»u klíčů«, »na zborku«) náležel po Jetřichovi Špetlovi z Janovic (1658) vdově jeho Anně z Valdšteina, po ní měli jej Kryštof Leskovec z Leskovce, Bernart Karban z Olšan, Jan Skála ze Zhoře (1628).
Kostel sv. Havla založen asi v l. 1232—34 jako farní se hřbitovem a školou. Byl třílodní a měl v průčelí dvě věže. R. 1668 karmelitáni počali jej přestavovati vedením Martina Luraga, při čemž použito hlavních zdí, tak že i nový kostel jest trojlodní, o dvou věžích v průčelí. Šest pilířů silných čtyřhraných odděluje hlavní loď od postranních, nad kterými spočívají galerie. Oltářů jest 17. V kapli sv. Kříže, kterou zakončena jest severní postranní loď, jest Mater dolorosa od Jana Ferd. Brokoffa ze dřeva; loď jižní končí kaple Panny Marie Karmelské. Hlavní oltář zdobí P. Maria od Reinera. V kostele tomto pochován jest Škreta. — Klášter karmelitský založen byl při kostele 25. břez. 1627, a obec poskytla k němu dva domky (obecní kuchyni a krám pekařský) vedle kostela u hřbitova ležící i s příslušnými uličkami. Základní kámen položen 21. list. 1671. Nový klášter stavěli Lurago a Jan Dom. de Orsi jen jedním křídlem na východě kostela a na jihu tam, kde stávaly hřbitov, škola a domky do čtverce. Faru (č. 497) spojili s kostelem krytou chodbou nad obloukem. R. 1738 stavba byla skončena. Dne 2. květ. 1786 byl klášter zrušen, klášter se pronajímal (nyní Česká průmyslová jednota).
Západně od kostela táhly se dříve kotce soukenické až k Uhelnému trhu v dvojím krytém podloubí (jedno delší, druhé kratší), v němž byly sklepy (krámy). Nynějších 29 domů v Kotcích stojí na místě větší řady, spořitelna městská na místě řady menší. Časem prodávalo se tu mnoho jiného než sukno. Prostranství před kostelem zvalo se Tarmark (tandléřský trh). Zde kolem kostela obsadili krámky židé (židovský tarmark), kteří zde zůstali částečně až podnes (při zdi severní kostela). Kdežto větší kotce přetvořily se v domy, menší splynuly v jednu budovu velikou a neúhlednou, ve které v XVIII. a XIX. století i divadlo se hrávalo.
Vystavěny byly kotce jako ve tvaru basiliky 130 m dlouhé a 22·5 m široké, do hlavní lodi vedla do každého krámku dvířka a výkladní okno. R. 1738 upraveny byly nákladem 15.000 zl. za divadlo, kde střídaly se kočující společnosti německé, vlašské a anglické (»obecní opera«, Gemeinde-Opernhaus); udrželo se tu do r. 1782, načež užíváno kotců znovu jako skladiště. Dne 27. ún. 1890 byly zakoupeny městskou spořitelnou za 364.282 zl., s bouráním započato v červenci 1891 a se stavbou nového paláce spořitelny podle plánů Ant. Wiehla a Osv. Polívky dne 20. září t. r. Jest to budova 43·5 m dlouhá, 37·3 m šir. Ve výklencích průčelí do Rytířské ul. stojí sochy Spořivost od Stan. Suchardy a Pilnost od Frant. Stránského, nad hlavním vchodem Průmysl od Frant. Hoška a Zámožnost od Aug. Zouly podle skizzy Jana Růžičky, na průčelí do ulice Havelské Opatrnost od Frant. Hergesella, Umírněnost od Frant. Procházky, Hospodářství od Bern. Seelinga a Orba od Ludv. Wurzla. Cípové figurální náplně prvního patra i svorníky v přízemí zhotovil Boh. Schnirch. Uvnitř klenby druhého vestibulu ozdobeny jsou figurami štukovými od prof. C. Kloučka; po levé straně otvírá se odtud hlavní schodiště k dvoraně, kde obrazy v lunettách jsou podle skizz Mik. Alše od Jar. Věšína (život na venkově) a ornamentální dekorace od Frant. Hergesella, Ant. Poppa, Ant. Procházky a C. Kloučka. Stropy obou užších stran u pokladen jsou rozděleny na pole ozdobená malbami od Vít. Maška, kdežto stropy obou delších stran jsou ozdobeny ornamentální malbou F. Frölicha. Dvorana jest kryta skleněným stropem malovaným od Kar. Krügra. Náklad činil 1,217.170 K.
Železná ulice, jedna z málo ulic, které zachovaly prvotné své jméno, vykazuje několik domů znamenitějších. Nárožní (č. 544) »u beránka« (r. 1648 Víta Peprle z Lewenburka), č. 546 »u ptáka« (r. 1611 Mikuláše Hofmana ze Šenhofu) na pravé straně, č. 494 (»u Goliášů«, podle impressora Urbana Goliáše r. 1654), č. 493 dříve slul »u Křížků«, č. 492 Trejtlarovský podle Petra Trejtlara, č. 491 měl r. 1578 Jiří Závěta ze Závětic od Jana Millera z Milhauzu, č. 440 (»u páva«) měl r. 1647 Maxim. de Cara z Roseneku, č. 488 slul Gissweinský, č. 487 »u tří lvů« a náležel r. 1601 JUdru Erazimu Heideliovi z Rasenšteina po dru Kalovi. V Havelské ulici č. 497 byla fara sv.-havelská, č. 498 (Svičníkovský) náležel slavnému botaniku Adamu Zálužanskému ze Zálužan († 1613), který držel i sousední Černou zahrádku (č. 499), kterou před tím měl (1563) mistr Jan Zahrádka (Forcius), rodič kouřimský, professor hebrejštiny na universitě. Vdova Zálužanského prodala dům r. 1622 Františkovi Cortesimu z Peregrinu. Později jmenuje se dům (1725) »Lederhaus« (r. 1672 Karla Arnošta z Bissingen a Eliáše Karla Myslicha z Millenšteina), ježto židé měli zde skladiště koží. Dům »u Ostrštoků« (č. 500) zve se podle Frant. Osterštoka z Astfeldu, který jej koupil r. 1628 od Jana Lukšana z Lukšteina, č. 501 (»u bab«) měl Jan Kaňha z Veleslavína (1597) a Rafael Mnišovský ze Sebuzína (1638). V ulici Melantrychově (Sirková, Junošova, Kunešovic) dům č. 471 (»u tří velbloudů«) náležel r. 1563 slavnému Jiřímu Melantrichovi z Aventina (po Oldřichovi Humpolcovi z Prostiboře), kterému zde zasazena pamětní deska r. 1880 a po zboření domu r. 1893 zasazena na nový. Krásný kamenný portál z druhé polovice XVI. stol. odevzdán byl rozbitý měst. museu. Zadní čásť domu tohoto (č. 474) měl mistr Nikodem z Paumberka, kancléř St. města, a r. 1568 koupil jej Ferd. Švihovský z Ryzmberka od Urbana Nettera z Glauchova, který jej hned prodal Linhartu Pergerovi z Ebenberka. Č. 475 (»u dvou zlatých medvědů«) má krásný renaissanční portál ze XVI. stol. z jemného pískovce a na dvoře loggie se sloupy toskánskými a iónskými Roku 1452 pivovar náležel Janu Nastojtovi a v XVII. stol. Phdru a zem. fysiku Janu Karlovi Kirchmajerovi z Reichvic. Na druhé straně klášter servitů stojí na místě domů »u tří oslů«, »u zlaté studny« a býv. fary a sousedí s domem »Teyflovským« (dříve »u tří králů«), zvaným podle kupce Mikuláše Teyfla († 1584), jehož syn obdařen byl r. 1891 praedikátem z Ceilperka; dům průchoditý má znamenité façady barokní a nádvoří renaissanční arkádovité sloupořadí z počátku XVII. stol. Dům »u pěti korun« (č. 465) měl r. 1470 mistr Prokop z Kutné Hory, kancléř St. města, a r. 1600 kupec Petr Nehrhof z Holterperka. Na dveřích vrat jest letopočet 1615. Jest to třípatrová mohutná budova s velikým štítem ve středu a dvěma malými po straně, jež ukončeny jsou pyramidami, vásami a ananasy. Římsoví nad okny prvního patra, podporované krásnými kamennými konsolami, zdobeno je lidskými a zvířecími maskami. Mezi okny jest v štuku 5 korun. Dům č. 468 měl r. 1608 impressor Jiří Jakub Dačický. Nárožní dům č. 504 (»u řezané věže«, »u koníčka«) sluje nyní »u Mrázů« podle Jana Mráze z Milešovky (1576), který ho sňatkem nabyl od slavné rodiny Pytlíků ze Zvoleněvsi. R. 1656 koupila jej impressorka Lidmila Sedlčanská a po 80 let zde sídlila tiskárna (Jiří Sedlčanský z Aventina, Daniel Michálek, Petr Ant. Benek, Karel Rossmüller). Dům má po středověkém způsobu ve frontě tři střechy a v průjezdě gotické oblouky ze XIV. stol. Na Zeleném trhu (v kolářích) č. 505 měl v XVI. stol. mistr Tomáš Matys, č. 507 Beneš Funk z Goldburka a po něm Melichar Stork ze Storkenfelsu, č. 508 od r. 1478 Hrabáňové z Vlkanova a r. 1513 mistr Pašek z Vratu, po něm kšaftem Hynek Beztahovský z Říčan, který jej prodal Sixtovi z Ottersdorfu; č. 509 (Šlejborovský) měl r. 1520 mistr Václav Albus z Úrazu, kancléř St. města, který jej prodal Bohuslavovi Šlejborovi z Tisové. Č. 510 zve se »u Kutovců« podle Benjamina Kutovce z Úrazu, v jehož rodě dům zůstal po celé XVI. stol.; č. 511 (Kropáčkovský) měl od r. 1488 Václav Prefát z Vlkanova, Šimon Proxen ze Sudetu odkázal jej pak Sigmundovi Kropáčovi z Krymlova. V Michalské ul. počíná se řada domů na pravo č. 432 »u Melouna«, který stojí na místě dvou domů dřívějších, z nichž jeden měl r. 1519 Beneš Roh z Vlkanova, jehož bratr Sigmund jej prodal r. 1521 Václavu, synu známého Zygy Vaníčkovic. Spojený dům náležel Václavu Čapkovi z Chvojenče, který jej prodal r. 1538 Vilému z Valdšteina, v jehož rodě dům zůstal do r. 1594, kdy jej Adam ml. postoupil Václavu z Kaliště a Ottersdorfu. Na druhé straně č. 435 slul »u půl kola« a dostal jej věnem s prvou svojí ženou Dorotou Sixt z Ottersdorfu, který jej prodal Wolfu Freilichovi z Freidnfelsu. Železné dvéře koupil r. 1519 Jan Hlavsa z Liboslavě, načež koupil jej r. 1542 Jan Nos z Vojkovic, r. 1568 Lidmila Kačková z Květnice, r. 1608 Simeon ml. Lopatský z Liběchova, r. 1638 Pavel Wencelius z Bochova, jehož potomek daroval jej r. 1659 klášteru sv. Michala. Č. 437 slul dříve »stříbrný medvěd«, č. 438 měl dlouho v XVI. stol. Isaiáš od rajských jablek, č. 439 (»bílý zajíc«) měl slívatel kusů válečných Martin Hylliger (1610), č. 440 slul u Tykví. Na Uhelném trhu slul dům č. 522 »u Kocourů« (Václ. ml. Krocín z Drahobejle prodal Václ. Petráčkovi z Vokounšteina), č. 424 »u tří schůdků« (též »u Fukáčků«) měl r. 1652—58 Jan Zatočil, pisař radní. Nová škola sv.-havelská stojí na místě domů »u Pštrosů« (č. 425) a »zlatá podkova« (č. 426), který náležel mistru Danieli Adamovi z Veleslavína. Na druhé straně dům č. 420 býval pivovar u Skořepů, který náležel básníku Václavu Mitisovi a který r. 1641 koupil nejv. purkrabí Jaroslav Bořita z Martinic pro svůj úřad a spojil s vedlejším č. 356 (Názovský, Němečkovský, »u Špaumberků«), který byl znám jako Kačkovic pivovar a měl jej emigrant Jan Jakub Rosenthaler. Vedle Skořepů do Martinské ulice č. 419 slul »u Křížků«, vedle (proti hřbitovu sv. Martina) Potencianovský, spojený s nárožným »u Břekovců« (č. 359) podle Václava Břekovce ze Závořic. Naproti na Uhelném trhu stojí známý Platejs podle Jana Plateyse z Plattenšteina zvaný, který jej koupil r. 1586 od Jana Zákostelského z Bílejova. Dříve slul »u Holců« podle Václava Holce a jeho potomků od r. 1453. Náležel též Václavu ml. Krocínovi z Drahobejle, který jej prodal Bedřichovi Švihovskému z Ryzmberku. Po Janu Václ. knížeti Paarovi (1784) měl dům sv. pán Wimmer a od r. 1813 Frant. Daubek a jeho dědici. Sousední č. 415 slul Kropáčkovský podle Jana Kropáče z Krymlova, který jej koupil od Jana Tatouse z Vraního a v jehož rodě zůstal až do r. 1658, kdy jej koupil komorník desk zem. Jan Vilém Trnka z Krčovic. Č. 414 slul dříve »u Vlčíhrdlů«, později Spinettovský, podle stavitele t. jm. V ulici Martinské stojí (č. 417) býv. farní kostel sv. Martina ve zdi, o kterém se mluví již r. 1187 a který zrušen byl r. 1784. Nynější budova z r. 1678 jest neveliká s křížovou lodí a s věží na západě. Presbytář zakončen jest rovnoúhelně v uličce jdoucí podle Platejsa. Nárožní č. 360 slul »u Krocínů« podle Václava Krocína ml. z Drahobejle. Témuž náležel i sousední dům č. 361. Náměstí Perštýn, kterým se šlo branou Zderazskou do Spálené ulice, sluje podle rodiny z Birgsteinů, mající ke konci XVII. stol. dům č. 344. Na straně pravé č. 358 byl dům Šafránkovský, zvaný podle Ondřeje Janovského čili Šafránka, který jej prodal r. 1586 Vavřincovi Břekovcovi Šotnovskému ze Závořic, č. 357 měl r. 1599 Václav Výšek z Výškořic. Nárožní dům č. 355 (»v nebi«) měli po Simeonovi Lopatském z Liběchova bratří Jan a Václav Petráčkové z Vokounšteina. Na druhé straně dům č. 344 (»u Herzogů«) náležel maliři Reinerovi, který zde r. 1743 zemřel, »u Medvídků« (č. 345) dal několika držitelům svým jméno. Z nich Jan Nedvídek prodal jej r. 1597 Sixtovi Theodosiovi z Ottersdorfu, od jehož dědiců ho nabyl kněz Jan Arnošt Plateys z Plattenšteina, probošt olomoucký. Další »Halda« (č. 346) měli biskupové litomyšlští v XV. stol. a Martin Šinwald (1600), č. 347 »u modrého jelena« zval se podle Jana Kapouna z Karlova též »u Kapounů« a spojen jest s nárožním »u boží sukně«.
Osada sv. Štěpána ve zdi (menšího). Zrušený kostel sv. Štěpána stával naproti c. k. policejnímu ředitelství, a to již ve století XII. Byla to menší, skoro pravidelná čtverhraná budova románská s kůrem na východ a s hlavními dveřmi na západ; hřbitov na západ a jih k němu přiléhal. Podací právo až do r. 1380 náleželo klášt. postoloprtskému, od r. 1626 byla to filiálka kostela sv. Jiljí. Bylo v něm ke konci pět oltářů (hlavní s obrazem Kv. Jahna). U kostela stála věž se zvony. Zavřen byl kostel r. 1789 a se hřbitovem r. 1790 prodán. Fara byla v č. 305. Poněkud výše vrat polic. ředitelství byla brána sv. Štěpána. Ředitelství policejní na místě domů (č. 314 a 313, 340) stavěno bylo v l. 1858—61. Ve dvoře stojí věž nízká z bývalých hradeb. Při stavbě nového oddělení v č. 313 nalezeny byly r. 1899 pozoruhodné zbytky býv. výzdoby. Na místě tomto stával dříve č. 314 dům »u zlatého slunce« (Jiří Vokoun z Vokounšteina koupil r. 1609 od Jana Kutnaura ze Sonnenšteina a Heřman Proutek r. 1694 od Anny Judity Reismonové), č. 313 (Vilém z Landšteina koupil r. 1608 od Jindř. Chanovského z Dlouhé Vsi). — Další dům v Bartolomějské ul. č. 311 slul »u vozu Eliášova«. — Naproti přiléhá ke Konviktu kostel sv. Bartoloměje. R. 1660 jesuité přenesli do budovy jim zde darované vychovací ústav pro jinochy z vyšších stavů (konvikt), vystavěli při něm dvě věže a r. 1726 založili tento kostel, který byl dostavěn r. 1731. Známý sál býval refektářem. R. 1773 po zrušení řádu byl prodán, v druhé části z ulice Konviktské umístěn c. k. knihosklad. Kostel zakoupen byl r. 1854 bar. Gabrielou Zysebaertovou opět pro služby boží a vysvěcen 24. srp. 1854 jako konventní kongregace šedých sester, sídlících v domě č. 308. V kostele jsou obrazy od Reinera a Hellicha. V místech těchto mezi oběma ulicemi bývaly ve XIV. stol. domky lehkých ženštin (Benátky), z nichž jedna kající darovala svůj dům Miličovi, a Karel IV. celé okolí, odkud ženy byly rozehnány, a založena zde kaple sv. Maří Magdal., sv. Afry a sv. Marie Egyptské (19. září 1372), dům pro kající ženy a jiný dům literátů pro mladé duchovní. Místo pak nazváno Jerusalem (č. 307). Ale již v roce smrti zakladatelovy ústav byl zrušen a darován řádu cisterciáckému pro kollej sv. Bernarda řádovou mistrů i studujících fakulty theologické (1374), která zde byla až do války husitské. — Strana Konviktu do Bartolomějské ul. zaujímá městiště 4 býv. domů, z nichž nárožní do uličky »obecní« slul »u železné hlavy«, druhý »u bílého kříže« a »u Ježíška« (podle Pavla Ježíše r. 1453), který náležel r. 1614 Václavu Blovskému z Palatynu, třetí koupili jesuité r. 1659 od Magdalény Anny Petráčkové a Rosiny Anny, dcer Václava Vyšína z Klarenburka, a čtvrtý byl průchoditý při zahradě Jerusalemské. Původní místo Jerusalem náleželo r. 1560 Jakubu Frailichovi a Kryštofovi Pehmovi, Václavu Medaři od mistra Oldřicha z Kouby, r. 1612 Kašparovi Winterovi z Polehrad trhem od Bartoloměje Millera z Untrsperka, který jej prodal JUdru Kašparu Lukovi z Bohuslavic (1612) a tento téhož roku Karlu Hlaváčovi z Vojenic. Potom jej měli Jan Jiří Ryvola, Jan Ferd. Bogner (1665), Jan Karel Krocín z Drahobejle (1671), Jan Matěj Wirth z Wehrenfelsu, Lidmila Globicová (1693 za 3000 zl.). Čásť domu č. p. 308 náležela r. 1594 impressoru Jiří Nigrinovi a jeho nástupci Jonatovi Bohutskému, č. 307 měli r. 1518 Jiří z Tuchoraze, Václav Donát Přínský z Těchlovic, který jej prodal r. 1523 kameníku Bartošovi; č. 306 měl r. 1568 varhaník Jan Bratkovský; č. 305 byla fara sv. Štěpána, č. 303 náležel r. 1595 Ondřeji Zyglerovskému z Gettensdorfu, který jej prodal r. 1600 Janu Pětipeskému z Chýš, ten Kryštofu Karlovi z Roupova a ten r. 1620 strýci Janu z Roupova, kterému byl pro odboj vzat a prodán r. 1665 Oldřichu Karlovi Podlibšteinskému.
V ulici Karoliny Světlé (Poštovské) v nárožním domě (č. 316, 333) bývala Rečkova kollej, pojmenovaná podle svého zakladatele Jana Rečka, který ji založil pro 12 studujících universitních (1438); č. 317 (»sviní hlava«) měl většinou držitele stavu šlechtického: r. 1445 Vilém ze Šumburka, r. 1459 Klára z Červené Vsi, v XV. stol. Václav z Paumberka, Václav Marín z Jenčic, Jakub Menšík z Menšteina, Kryštof ze Sebuzína, opět Menšík (1599), Samuel Kolín z Elbinku (1613), Jan st. Vratislav z Mitrovic. Z držitelů sousedního domu č. 318 jmenujeme jen Albrechta Šrejnara z Trnče (1603), Jana Kryštofa Krocína z Drahobejle (1616), stavitele Jana Kryštofa, Jana Daniele Kapra z Kapršteina (1617), Diviše Černína z Chuděnic (1619). Č. 319 slul »u Ježků« a náležel r. 1622 impressorovi Tobiáši Leopoldovi. Z dalších domů č. 321 měla r. 1564 Anna z Barnšteina, manželka Vojt. Pětipeského z Chýš a nástupce jeho Jiří Jan (1575); č. 322 slul »u Vokounků« podle pekaře Jiřího Vokounka (1569). Poslední řada domů na této straně dům »u Kuchynků« (č. 323) měli r. 1665 Kryštof Ferd. Turek ze Sturmfeldu, Jos. Karel Wirth z Wehrenfelsu (1686); č. 324 (»u Kasíků«) Jan Domažlický z Ryzengruntu, Alžběta Vartenberská z Martinic, Bedřich Maštovský z Kolovrat (1583), Wolf Os z Osu (1586), Petr Freisichselbst z Freidenbachu (1610), Hendrych Jakub Tejřovský z Ensídle (1617), Sigmund Kabát z Výškovic (1652); č. 325 slul Šlejfířovský, č. 327 »u Sekýrků« (r. 1604 Pavel Weis z Petřína), č. 328 Nostický (r. 1611 Bořivoje Měsíčka z Výškova, r. 1617 Adama Nostice z Nostic); č. 329 byla lázeň Točenice (Paperlova podle Tomáše Paprla r. 1508). Na druhé straně dům u Budínských zove se podle Jana st. Budínského z Vyšetína. Na místě c. k. průmyslové školy stál dříve dům pánů z Hradce a farní kostel sv. Ondřeje se dvorem kláštera zbraslavského (č. 287), který byl zrušen r. 1785 a r. 1874 zbořen. Byla to neveliká budova bez umělecké ceny. Před ním stojí v nároží ulice Konviktské románská kaple sv. Kříže Menš. z konce XI. nebo počátku XII. stol. (vyobr. viz Architektura tab. XV.). Má půdorys okrouhlý s klenbou kupolovitou s lucernou o čtyřech sdružených oknech románských. Na východní straně jest apsida půlkruhová, osvětlená dvěma okénky. Jest zvenčí bez ozdoby, pouze apsida má leseny, ze kterých vystupuje pod římsou obloučkový kamenný vlys. Zrušena byla r. 1784 a r. 1789 prodána i se hřbitovem (č. 1013) Jos. Budínovi. Aby byla zachována, zakoupena r. 1862 za 6400 zl. obcí a péčí Umělecké Besedy opravena. — Ze sousedních domů č. 296 (»u bílého lva«) náležel houslaři Janu Oldř. Eberlovi, č. 295 slul »u Kozmických« podle Jana Ostrakona Kozmického (1615), č. 294 (Plačkovský, farářovský) měli r. 1586 Jiří Kapr z Kapršteina, r. 1689 Jiří Jan Raisman z Ryzmberka.
Okres betlemský. Slavná kaple Betlemská sv. Nemluvňátek založena byla za podpory kramáře Kříže, který daroval staveniště (č. p. 255), Janem z Milheimu pro kázání slova božího jazykem českým dne 24. květ. r. 1391; pro oba kazatele vystavěn dům zádušní č. 256. Jedním z nich byl r. 1402 mistr Jan Hus a odtud stala se kaple nejpřednějším místem jeho hnutí. Nástupcové jeho tu byli mezi jinými Jakoubek ze Stříbra († 1429), Václav z Drachova (1435), Jan Příbram. Roku 1612 na kratičko kaple odevzdána byla Českým bratřím, r. 1625 pak dominikánům u svatého Jiljí, r. 1661 jesuitům. Dne 24. květ. 1785 byla zavřena (poslední kazatel byl v ní jesuita Jan Hirnšal) a podle rozkazu z 22. čna 1786 zcela zbořena. Stála na místě domu č. 255; v podélné jižní zdi k náměstí byla na pravo mezi pilíři troje dlouhá okna gotická se skružím, kdežto levá polovice podle zachovaných vyobrazení neměla ani pilířův ani oken. Před ní na náměstí byl hřbitov, jehož zeď počínala se mezi č. 351 a 256, odkud polokruhem se táhla k nízké zvonici, kde sbíhala se s druhou zdí, která sem šla v pravém úhlu. Vchod do kaple z náměstí byl před hřbitovní zdí v záp. konci zdi podélné. Měla od západu k východu dvě střechy rozdělené žlabem a na jedné z nich byla věžička. Pokud se týče formy, byl to obdélník rozdělený 15 sloupy ve třech řadách ve 4 lodi stejně vysoké o 24 klenbových polích. V přízemí domu č. 256 byla sakristie, z níž chodilo se po schůdkách malým otvorem ve zdi na kazatelnu. Při zrušení měla kaple 9 oltářů (hlavní sv. Václava). Na hřbitově pohřbíváni professoři university pražské, z jichž hrobů několik kamenů jest zachováno. — V blízkém sousedství kaple stával farní kostel sv. Filipa a Jakuba (č. 252), o kterém se mluvi poprvé r. 1357; byl při něm hřbitov a fara (č. p. 258). Ve XIV. stol. byly v něm 4 oltáře a podací právo měli Chotkové. Ve válce husitské kostel zašel. Mezi oběma svatyněmi v domě č. 254 sídlily bekyně. Protější dům »u Halánků« (č. 269) náležel r. 1567 primátoru Václavu st. Krocínovi z Drahobejle. Z domů tohoto ochozu jmenovati sluší č. 271 u Dobřanských (nyní zbořený), kde bydlil primátor Jakub Dobřenský z Nigropontu (1636) a syn jeho Jakub Jan, známý lékař († 1697). Podrobnější údaje o veškerém ochoze Boršovském viz v Almanachu obecním na rok 1900 a 1901. Ochoz domů mezi ulicí Betlemskou a Konviktskou počíná č. 257, který v l. 1581—1608 náležel Eliáši Šúdovi ze Semanína, č. 258 měl od Arnošta z Leskovce Bernart Ign. z Martinic (1655), č. 290 slul »u Nešatků« podle Jana Nešatky, který jej postoupil r. 1608 Mikuláši Zychovi z Gryfí Hory a jeho potomkům. Čásť domu, dříve samostatná, slula »u Pařezů« podle sladovníka Václava Pařeza (1580). Č. 260 říkali »na růžku« a »u bílé růže« a náležel na konci XVIII. stol. Janu Šťastnému Konst. Kouřimskému z Campobelli; č. 262 Volejníkovský, č. 263 Abrahámovský, Plačkovský neb farářovský, č. 264 měl r. 1573 Jan Rajcnšteinar z Rajcnšteina.
Okres sv. Jana na Zábradlí. Kostel farní sv. Jana stával na místě domu č. p. 210, kde nyní vystavěna byla r. 1899 nová budova. Dříve viděti bylo zde v pozadí dosti zachovanou čásť románské polokruhové apsidy s věží. Kostel vystavěn byl asi na počátku XIII. stol., ve XIV. stol. byly v něm 4 oltáře. R. 1625 odevzdán byl dominikánům sv. Jiljí, až r. 1784 byl zrušen a prodán. V sousedství č. 209 dům Milevský náležel v polovici století XVI. Jiřímu z Valdšteina na Hostinném a v XVII. stol. dvorskému sklenáři Jiřímu Lampekovi a Michalu Gabriel. Matheidesovi ze Sonnenštralu. Vedlejší dům č. 208 r. 1653 Daniel Pachta z Rajova spojil ze tří domů, z nichž nárožní do ul. Náprstkové měl ke konci XVI. stol. Ferd. z Lokšan a od toho Vilém Tluksa z Vrábí. Domy č. 948, 212 až 213 povstaly z bývalého dvora pánů z Rožmberka (Špetlovic). Vedle kostela sv. Jana pak č. 203 býval ve XIV. stol. dům inkvisitora. Odtud až k Národnímu divadlu táhne se nábřeží Františkovo, zřízené r. 1841 nákladem stavů českých, kteří zde skoupili městiště býv. dvou mlýnů a lázně Wernerovy (č. 331). Jest provedeno z tesaných kamenů žulových a posázené řadou stromů. Uprostřed v sadě stojí gotický pomník cís. Františka I., též stavy postavený. Jest to 28·7 m vys. jehlanec vystupující z osmihrané kašny z pískovce provedený Krannerem. V jehlanci jest kaplička a v ní bronzová socha císařova na koni v české korunovační úpravě, podle modelu Josefa Maxe provedená v Mnichově, r. 1850 sem postavená a r. 1856 odhalená. Okolo při pilířích stojí 8 allegorických soch z pískovce představujících vědu, umění, mír, hojnost, orbu, hornictvi, průmysl a obchod; níže pak 17 allegor. postav Prahy a 16 krajů. Sochy pracoval Jos. Max.
Okres sv. Anny. Při kostele sv. Vavřince usadili se zde asi r. 1230 templáři, kteří jej snad přestavěli a konvent zbudovali. Po zrušení řádu r. 1312 budovy odevzdány johannitům, kteří je prodali r. 1313 jeptiškám řádu sv. Dominika u sv. Anny pod Petřínem. Dne 21. květ. 1782 byl zrušen a stavení prodána za 19.000 zl. (od r. 1835 firmy Bohumila Haase synové). Kostel sv. Vavřince má tvary gotické s opěracími pilíři; kůr s lomenými okny pochází snad ještě od templářů. Také vysoká příkrá střecha má starý tvar. V osmdesátých letech XIX. stol. snesena byla hořejší čásť věže v průčelí, která ze čtyřhranu přecházela v osmihran. Na sv. Vavřince upomíná dosud socha jeho nad vraty, jimiž přichází se z náměstí sv.-Anenského před západním průčelím konventní budovy úzkou uličkou k průčelí kostela. Uvnitř chrámu (nyní skladiště papíru firmy Bohumila Haase) zachoval se náhrobek Václava Hájka z Libočan. Z domův okolních v ulici Náprstkově (č. Zlaté) č. 214 náležel r. 1666 Tomáši Mikuláši Nigronimu z Rosenpachu, č. 215 (»u Mazánků«) r. 1670 Janu Valeriánu z Puchholze, č. 216 (ze dvou býv. domů) r. 1540 Václavovi Benedovi z Nečtin, pročež zde říkáno »dům Benedovský«. V Liliové ul. pivovar »u Voříkovských« slul dříve »u Kunášů«; náležel r. 1663 Frant. Cortesimu z Peregrinu, r. 1666 Martinovi Jaronovi z Rosenšteina. Naproti č. 250 koupil si r. 1516 známý Bartoš písař za 50 kop od Jana pasíře a nárožní dům č. 249 zval se Roštíkovský podle Jana Roštíka (1522) neb »u Kapounů«; náležel totiž Adamu Albrechtu Kapounovi z Karlova, který jej v dluhu postoupil Pavlu Weisovi z Petřína a tento hned prodal r. 1632 Kryštofu Turkovi z Rozentalu. Č. 247 měl r. 1494 malíř Petr Slovák. Vedle stojí přes uličku dvůr Bočkův (č. 222 a 946), který po dědu přišel na Jiříka z Poděbrad, který zde po r. 1453 přebýval. S ním sousedí dům někdy pánů z Vartemberka, později Zajíců z Kosti (čásť č. 180).
Okres sv.-jilský. Kostel sv. Jiljí s kollegiátní kapitolou jmenuje se r. 1238; podací právo náleželo biskupům pražským. R. 1293 kostel byl přestavován a ve stavbě pokračováno v 1. pol. XIV. stol. v rozměrech nynějších. Vysvěcení stalo se 4. květ. 1371. Byla to krásná vysoká stavba gotická, na severní straně byl hřbitov (kde nyní je klášter), na jižní budovy děkana a probošta. Zde v kostele kázal r. 1364 a 1367 Jan Milič z Kroměříže. Ve válce husitské kapitola zanikla a r. 1625 kostel odevzdán byl dominikánům, kteří skoupivše několik domů na straně severní vystavěli rozsáhlý klášter a r. 1733 přestavěli zašlý kostel, nahradili klenutí novým nižším. Z gotiky zachovány vně opěrací pilíře a úzká okna v obou věžích; v jižní visí nejstarší zvon v Praze přelitý r. 1437 od zvonaře Jeronyma z Prahy po zkažení požárem r. 1432. Před portálem jest kryté loubí a zasklenými dveřmi vstupuje se dovnitř. Šest čtyřhraných sloupů korinthských dělí tři lodi, a kůr zakončen jest apsidou polokruhovou. Vysoká okna na jižní straně rozdělena jsou pásem na příč ve dví. Nejkrásnější ozdoba chrámu jsou fresky Reinerovy na klenbě. Kostel má 15 oltářů (oltář sv. Václava s obrazem Reinerovým, který zde jest i pochován, † 1743). — Z domů okresu toho tvoří č. 349 až 350 a 309 ochoz zabíhající do Betlemského náměstí. Nárožní do »obecní« uličky a Bartolomějské dům Kantorovský (Maternovský, Tletlovský, »u Šedivých«) náležel r. 1448 Lazaru Kantorovu, r. 1449 kancléři St. města Mikuláši Betlemskému, r. 1472 Maternovi z Újezda a manželce jeho Sábě z Březnice, r. 1510 Stanislavovi Tletlovi, r. 1565 Pavel Šedivý prodal jej písaři knih městských, známému Václavu Píseckému, po kterém jej měli Bohuslav Holec z Karlovy Hory, Eliáš Behem z Bavenberka, Jan Kobr z Kobršperka. Nyní (1902) zbořený dům č. 349 stál na městišti dvou domů (jeden slul »Řípský« podle Jana Řípského r. 1443); po spojení náležel Danieli Sedlčanskému a jmenovanému Janu Kobrovi (1643). Nárožní pak č. 350 (»u Šedivých«) jest dávný pivovar Purkrábkův, který náležel r. 1481 Vilému Výškovi z Blažtice, r. 1583 Janu Natanaelovi a po Václavu Deklivovi Šotnovském ze Závořic Lidmile z Kapršteina, manželce mistra Daniela Vratislava (1613). Starobylý protější nárožní dům č. 351 byla kollej Loudova (apoštolská), založená pro studenty r. 1460 závětí Matouše Loudy z Chlumčan. Podobná kollej byla Nazaretská v samém sousedství (č. 239), kterou zase založil kramář Kříž. Obě kolleje koupili r. 1661 jesuité. Sousední dům (»u Betlemských«) č. 238 měl většinou majetníky vznešenější, jako v XVI. stol. Řehoře Páteckého z Freitoku, Václava Humla z Ruprštorfu, v XVII. stol. Ruprechta Měsíčka z Výškova, Jana Bukovanského z Bukovan a pověstného Samuele Kolína z Elbinku, který jej postoupil Kateřině z Chýš, manželce Jana Menšíka z Menšteina. Tak bylo i při č. 240 (Jan Sladký z Pecinova r. 1553, Adam Šturm z Hranic, Josue Ebenštolar z Ebenštolu). Budova něm. školy technické stojí na místě znamenitých tří domů a to jednoho desk zemských (č. 241) a druhého Knechtovského (»u Sekretářů«) průchoditého a třetího (»u Vannů«), který náležel JUdru Janu Bannovi z Fenixfeldu a po něm Janu Albrechtu Slavatovi z Chlumu a Košumberka (1612), před tím pak v XVI. stol. mistru Nikodemovi z Paumberka trhem od Jakuba Taurella. To vše skoupili jesuité r. 1691 a přestavěli pro seminář sv. Václava. Po zrušení řádu zakoupili budovu r. 1805 stavové čeští a zřídili tu r. 1806 první technickou vys. školu v zemích rakouských. Další dům č. 242 (»u kalichu«) prodala Anna, manželka kronikáře Martina Kuthena, dru. Jiřímu ze Sudetu. Dům (č. 343) nyní c. k. mincovního aeráru (»u černého beránka«) náležel dříve po Jiřím z Jelče Berkům z Dubé a Kaplířům ze Sulevic. I sousední dům v Řetězové ul. č. 244 měl vlastníky stavu panského, jako Šliky a Kaplíře. Na pravé straně Husovy třídy počíná řadu domů pivovar »u Sladkých« (č. 352) zvaný podle Jana Sladkého, od něhož byl zakoupen r. 1523 a udržel se v příbuzném rodě Kozlů z Peclinovce do r. 1607. Pak jej měli Melichar Haldius z Najenperka a jeho dědici Jiří Reich (1629), Jan Pavel z Dystu, Jan Jindř. Proškovský z Krohenšteina (1650), Vilém Dyryx z Bruku (1665) atd. Dříve říkali zde pivovar Krtkovský. — Mezi tímto domem a bývalou farou sv. Jiljí (č. 237) bývaly dva domy, z nichž první náležel mezi jiným známým mistru Janu Vokřínkovi a Koldínovi, druhý malíři Lukšovi (1567) a trhem od Jana Heřmana Vrbčanského z Velíšova Jindřichu z Lobkovic na Peruci. V ulici Jilské známý nárožní dům »bálový« (č. 445) slul dříve Benedovský. Býval sídlem opatů kláštera opatovického a r. 1488 náležel slavnému mistru Rejskovi, jehož dědici jej prodali r. 1509. Podle Václava Šípaře slul jeden čas (1524) i Šípařovský.
Dvůr kláštera sedleckého (č. 447) sahá do Michalské, jako většina dalších domů. Ve století XVI. seděli zde páni Hasišteinští z Lobkovic. Č. 449 (»u prstene«, Bertholdovský) měl r. 1467 tvůrce starom. orloje Hanuš zámečník a sňatkem snad s jeho dcerou Annou dostal jej Sigmund Roh z Vlkanova. V dalším čase náležel písaři radnímu Matyáši Orniovi z Paumberka Danieli Adamu z Veleslavína. Č. 450 měl r. 1527 Hynek Krušina z Lichtemburka a od něho r. 1535 Jan z Písnice.
V ulici Vejvodově zajímavý jest dům č. 353 v české renaissanci asi z r. 1600 (»u Vejvodů«), kde nad portálem je znak Mikuláše Frant. Turka z Rozentalu, primátora starom. Jest to starý nákladnický dům, kde před třiceti lety nalezen strop tabulový dřevěný s malbami na prknech i trámech z doby renaissanční. Slul dříve Goliášovský. Jan Václav Vejvoda koupil jej r. 1717.
Okres P. Marie na Louži. V ulici Karlově (Nožířské) částečně nad dvěma oblouky stojí palác Colloredovský (»u Danielů«, Langenbrukovský), který r. 1610 Mikuláš Langenbruk přestavěl a r. 1619 koupil Jáchym Šlik. Konfiskovaný darován byl jesuitům, kteří jej prodali r. 1624 Juliovi Henrychovi, knížeti saskému. Vedle paláce (č. 189) v domě »u franc. koruny« (č. 188) bydlil slavný Kepler. Na druhé straně jest rozsáhlý ostrov budov jesuitského původu. Kostel sv. Salvatora založen byl r. 1578 a dostavěn r. 1602 a to v renaissanci k baroku se chýlící se dvěma věžemi a kupolí. Zdi za hlavním oltářem jsou části starého kostela sv. Bartoloměje, jehož stopy jsou zvenčí forma býv. gotických oken a jedno gotické okno v jižní věži. Střední loď obklopuje 16 pilířů, které nesou široké pavlače a nad prostředkem osmistranou kupolí bez lucerny. Hlavní oltář má (prý) kopii Rafíaelova obrazu Proměnění Páně od Jana Jiř. Häringa z r. 1632. Malby na klenbě provedl Karel Kovář († 1750). Průčelí kostela zaujímá portikus nesený čtyřmi mohutnými pilíři tvořícími tři vchody; vše poseto jest tu sochami Jana Jiř. Pendla z r. 1659. Východně stojí kostel sv. Klementa přestavěný r. 1711—15 o jedné lodi se vnějškem prostým. Na klenbě jsou fresky Jana Hiebla. Na konci presbytáře je namalovaný copový oltář (práce Václava Kramolína) a před ním skutečný. Oltář sv. Linharta má obraz od P. Brandla. Výklenky pilířů ozdobeny jsou sochami od Matěje Brauna. V koutě obou kostelů stojí Nanebevzetí P. Marie (vlašská) nákladem pražských Vlachů vystavěná r. 1600. Jest to kulatá stavba s bání a lucernou a má portikus společný s kostelem sv. Klimenta. Na dvoře třetím stojí kaple zrcadlová (Zvěstování P. Marie) založená r. 1724 členy kongregace Marianské. Jméno pochází od četných tu zrcadel. Původní kostel sv. Klementa založen byl r. 1232 řádem sv. Dominika a stál v místě, kde nyní jest presbytéř sv. Salvatora. Přilehlé klášterní místnosti byly velmi bohaté. Jesuitům odevzdán byl r. 1555, kteří skoupili veškeré zde domy až na Marianské nám. a ulici Platnéřskou. Po zrušení řádu byly rozsáhlé stavby odevzdány pro arcibiskupský seminář (strana sev.-záp.), arcib. knihtiskárnu, c. k. veřejnou a universitní knihovnu (čásť sev.-vých) a posluchárny obou universitních oddělení. Na prvém dvoře uprostřed malého sadu stojí socha »pražského studenta« od Em. Maxe z r. 1848.
U mostu Karlova v nároží č. 194 bývala celnice, solnice a naproti strážní domek. Jižně stojí známá Lázeň královská (č. 195); připomínaná r. 1403 jako majetek Benedy Zubrníka pod jménem »lázeň králova« (regis), ač za to již r. 1425 vyskytuje se jméno l. Karlova. Z majetníků jmenujeme jen Matiáše Loudu z Chlumčan (1449—50), platnéře Víta ze Žatce (1458—74), nožíře Matěje Lumendu (1530). V l. 1592—1607 měla ji obec. Dne 6. dub. 1576 vyhořela. Melichar Milink odkázal ji r. 1658 obci, při které zůstala až do r. 1784. V letech čtyřicátých XIX. stol. byla zde oblíbená kavárna. (O mlýnech starom. viz zde odd. Vltava.) Na témže Křižovnickém náměstí stojí kostel sv. Františka s klášterem křižovníků s červenou hvězdou. Jsou to stavby Luragovy a sice kostel dokončen byl r. 1687 (na místě dávného kostela sv. Ducha) a dříve již klášter (1662). Frontu na náměstí tvoří budova velmistrovská, kde v přízemí jest špitál pro chudé. Kostel sv. Františka Seraf. jest stavba centrální, řecký rovnoramený kříž. Veliký obraz na kopuli a pod ní čtyři evangelisty maloval Reiner. Uprostřed malého sadu stojí bronzový pomník Karla IV. ulitý Burgschmidem v Norimberce podle modelu drážďanského sochaře J. C. Hähnela, podstavec ulit v Larchhammerových hutích v Sasku. Postaven byl r. 1848 na oslavu 500letého založení university. Císař stojí v královském hávu s korunou na hlavě, v pravici má zakládací listinu, levicí opírá se o jilec meče. Na podstavci rovněž bronzovém jsou čtyři allegor. sochy (fakulty) a sochy znamenitých jeho vrstevníků (arcib. Arnošta z Pardubic, Jana Očka z Vlašimě, Beneše z Kolovrat a Matiáše z Arrasu). Nejzajímavější z domů Karlovy ul. jest dům dříve zvaný »u půl zlatého kola« (č. 175), který tvoří roh ulice Karlovy a Seminářské. Má základní tvary renaissance z konce XVI. stol. s elementy pozdějšího baroku. Průčelí pro fantastickou svou výzdobu s arkýřovým výstupkem a krytými pavlačemi v prvním poschodí na konsolách náleží k nejmalebnějším ve městě. Ve všech třech poschodích spatřuje se štuková výzdoba figurální (různí svatí). — Palác Clam-Gallasovský (č. 158, vyobr. viz Architektura, tab. XII.) má průčelí na Marianské nám. jen jednoduché, ježto býval zde hřbitov. Malá zahrádka obehnána jest tu zdí, v jejímž výklenku stojí socha rázu empirového představující Vltavu od V. Prachnera z první třetiny století XIX. Za to průčelí do Husovy třídy vyniká grandiosní koncepcí obou portálů, při kterých nesou vždy dva a dva giganti hlavice sloupů toskánských, na nichž spočívá balkon ozdobený krásnými vásami s dětskými figurkami. Nad hlavní římsou na parapetech zdiva stálo třinácte soch, z nichž r. 1880 deset poškozených bylo sneseno a uloženo v kůlně ve dvoře paláce. — Palác dal stavěti Jan Václav hr. Gallas, skoupiv zde domy (»u tří medvědů«, »ve lví jámě« atd.) k svému Samuelovskému. Stavba počala r. 1715 podle plánu Jana Bernarda Fischera z Erlachu ve slohu barokním vedením Jana Dominika Canevale a dokončen byl r. 1722. — Farní kostel P. Marie na Louži jmenuje se poprvé r. 1322. Bylo to stavení gotické se čtyřhranou věží v průčelí na západní straně. K věži byl přístavek, jak se zdá, románský. Kostel byl trojlodní s hlavní věží vyšší, v níž po každé straně nahoře byla tři okna; apsis byla nižší s trojstraným zakončením. R. 1784 byl zavřen a zbořen. Na jeho místě stojí dům č. p. 102. Hřbitov použit k rozšíření Marianského náměstí. Nedaleko na místě domu č. 128 stál kostel sv. Linharta s farou (č. 144), který byl též zrušen r. 1787 a zbořen. Byl to malý kostelík gotický s věží v průčelí, se hřbitovem na straně jižní. Náměstí před tím slulo kůrný trh a prostíralo se až ke kostelu svatého Mikuláše. Asi uprostřed stála kovárna.
Okres sv. Mikuláše. Kostel sv. Mikuláše (vyobr. viz příl. k čl. Dintzenhofer) je nejstarší obecní kostel, který se jmenuje poprvé teprv r. 1273. Nynější stavba jest skvostné dílo Kil. Ign. Dintzenhofera. Základní kámen položen byl 4. čce 1737 a vysvěcení stalo se 6. pros. 1737. Jest to centrální stavba, kde ke čtverhranému středu připojeno jest na pravé straně křídlo (bývalého kostela?), které obsahuje v polokruhu apsidu a dvě první oddělení střední lodi a dvou pobočních. Na protější straně jest předsíň. Kupole nese lucernu, která podepřena jest čtyřmi páry mohutných pilířů sloupy sesílených, mezi kterými jsou bohatě zdobené portály k postranním kaplím. Bohatá ornamentika uvnitř kostela byla r. 1871 pečlivě upravena, tak že původní ráz její v ničem neutrpěl. Nejvyšší čásť vysoké kupole ve středu chrámu jest barvy blankytné a ozdobena zlatými hvězdami. Pod kupolí ve čtyřech rozích jsou obrazy evangelistů, pod obloukem kupole dokola umístěny jsou polovypouklé sochy osmi apoštolů. Z ornamentiky veliké lodi vynikají pozlacené mušle pod obrazy evangelistův. Největší výzdobu jeví vnitřek, kde jest svatyně, nad níž mezi velikými mramorovými sloupy se zlatými hlavicemi v nadživotní velikosti vyobrazen jest žehnající Kristus; uprostřed svatyně jest oltář zastřený lidu vkusným portálem z mramoru (diakonistika), který rozdělen jest na pět polí. V prostředním jsou kovové, v ohni zlacené dvéře zakryté oponami z těžkého červeného damašku, v ostatních čtyřech polích jsou veliké obrazy sv. Cyrilla, Methoděje, Václava, Ludmily a Stanislava. V hořejší části portálu vsazeno jest sedm menších kulatých obrazů svatých a nade dveřmi veliký kříž. Nad oltářem visí svícen mnohoramený z ryzího stříbra. Práce malířské provedli Petr Maixner a Jan Hanover, kovoliteckou Zimmer, štukatérskou Jos. Effenberger. Vnějšek má hlavní frontu k radnici flankovanou dvěma věžemi; jest tedy trojdílná. Ve střední, nejbohatší, části vystupují po obou stranách dva páry polovičných sloupů zakončených kruhovými štíty. K pěkným kovaným železným dveřím vede 11 stupňův a po obou stranách jsou anty, z nichž figury jako nosiči břevna vyrůstají, a na vrchu římsy portálu spočívají dvě figury, které se sklánějí. Vnitřek chrámu doby Dintzenhoferovy byl ovšem jinak vyzdoben. Kupole skvěla se freskami K. Assana a Kr. Lišky, obrazy oltářní od téhož a Cimbrechta, Fridr. Hessa, Ingrissa, Mich. Halwachse. To vše bylo při zrušení kláštera a kostela r. 1785 zničeno. Chrám koupila obec r. 1791 za 1600 zl. a užívala ho za skladiště, až r. 1871 jej pronajala moskevskému slov. dobroč. výboru pro pravoslavnou bohoslužbu.
Při kostele sv. Mikuláše byl od r. 1628, kdy odevzdán byl praemonstrátům a r. 1635 benediktinům Emauským, klášter, který padl assanaci za oběť. Byla to stavba Dintzenhoferova, k níž však první plány kreslil Vít Václav Vanka. — Z řady ostatních domů vytknouti sluší na Malém rynečku (dříve trh věnečný, ovocný), kde strana vých. zvala se »v uzdařích«, č. p. 7 (»u červeného raka«) náležející r. 1600 Matouši Blovskému z Palatinu, č. 10 r. 1597 knihaři a knihkupci Janu Aletovi a r. 1608 Filipu Fabriciovi z Hohenfelsu, který jej prodal r. 1639 Václavu Bílkovi z Bílenberka. Č. 11 slul Rudnerovský podle varhanáře Severina Rudnera (1608). »Černá hvězda« (č. 19) náležela r. 1492 Ofce ze Rtína, Mikuláš Hořický z Hořic prodal ji r. 1506 Janu Hrozňatovi z Vrtby a pod jménem »u černého vlka« r. 1543 mistru Janu z Teplenče, Pavlu Cehnicovi z Říčan pro odboj byl vzat a prodán (1634) Benediktu Vendelínovi z Wilden. Sousední dům č. 20 měl r. 1628 Jan Skála ze Zhoře, č. 21 mistr Oldřich z Kouby, r. 1612 mistr Ondřej Marchio Žďárský, radní písař, »u zlaté husy« (č. 22) rovněž r. 1544 mistr Oldř. z Kouby, který jej prodal r. 1603 dětem Jana z Ottendorfu a ty pak r. 1627 postoupily knězi Arnoštovi Platteysovi z Plattenšteina; r. 1662 měl dům Karel Schuster z Goldburka. Na druhé straně Malého rynečku č. 145 (anděl na kohoutě) měla r. 1472 Kateřina z Okoře a po Oldř. Rabšteinském z Čihanova r. 1614 Jan Jezbera z Kolivé Hory; č. 144 měl r. 1469 Šimon od bílého lva; r. 1474 Jan Legat, r. 1484 Jan z Lestkova, r. 1597 Mikuláš Karyk z Řezna, č. 143 (u bílého lva) r. 1497 Václav bakalář z Kouřimi, který jej prodal r. 1520 známému Mikuláši Konáči z Hodištkova, č. 142 (»u volka«) měl r. 1487 proslulý Jan Pytlík ze Zvoliněvsi, Michal a Mikuláš Karykové z Řezna (XVI. stol.), od nichž jej koupil r. 1578 Faltín Kirchmajer z Reichvic. Č. 141 (»u sv. Petra«) náležel v XVI. stol. dru Adamu Hubrovi z Risenpachu a dru Bartoloměji Švalbovi z Giesic a po nich Škretům (Pavlovi a Danieli) ze Závořic; č. 140 (Frankovský, Chmelovský dům) měl týž Daniel Škreta. Nyní tvoří č. 138—41 jeden dům, který nákladem nyn. majetníka Ladisl. Rotta byl vystavěn a jehož průčelí ozdobeno jest freskami Alšovými. Uprostřed náměstí jest studna s krásně tepanou mříží z r. 1560.
V Platnéřské ulici, která od původu nese své jméno nezměněné, nárožní dům č. 127 slul Fresserovský podle ostrožníka Václava Fressera r. 1510; sousední nárožní č. 128 (»u černých sloupů«) slul též Adlarovský podle Hanuše Adlara r. 1538, dříve náležel r. 1503—10 Václavu Zimovi z Novosedel. Z domů na levé straně ulice měli č. 122 hodinář Pavel Gloker r. 1651, č. 116 (»u zlatého anděla«) r. 1626 Karel Šoll ze Šollenpachu a r. 1670 Ludvík Fuggar z Reggenu, č. 114 Pavel Aretin (1614), č. 111 stavitel italský Martin, č. 107 knihař a knihkupec Eliáš Forbek na konci XVI. stol. a Jan Willersperger na poč. XVII. stol.; r. 1670 Karel Ferd. Schöbel z Blutigenfelsu postoupil jej Janu Severinovi Dyryxovi z Bruku. Na Mariánském již. nám. ležel dům č. 102 (nyní zbořený), který měli r. 1477 illuminátor Valentin, r. 1529 knihař Michal a po mistru Brikcím z Licka Jan Domažlický z Ryzngruntu. Čásť tohoto čísla byl dříve samostatný dům zv. Helmovský, z jehož držitelů známější jsou podkomoří Samuel z Hrádku a Valečova (1461), Oldřich Osečanský z Osečan, r. 1533 Jan bakalář od hřebene, r. 1534 měřič zemský Jan z Jelče a po něm Wolf ml. a Václav Krajířové z Krajku. Na druhé straně ulice č. 125 měl Vavřinec illuminátor, č. 123 r. 1628 Pavel Jobšt z Bryslu, r. 1665 Jan Ant. z Greifenbachu, č. 119 po zlatotepci Konrádovi Schustrovi knihař Kryštof Mejsnar (1590). Známý dům »u Oděnce« má sochu se železným oděním jako znamení platnýřského umění (z doby platnýře Štěpána Kocha?). Č. 121 náleželo Jakubovi, správci orloje starom. (1515), č. 112 r. 1651 dvorskému truhláři Vítu Göblovi, č. 110 (»u Břečků«) prodal r. 1596 mečíř Jan Kuttnauer Václavu Deklivovi ze Závořic, po kterém jej držel (1412) mistr Daniel Vratislavský; č. 108 (»u gryfa«) měl r. 1462 Jan Legat, r. 1496 Ondřej Oremus a r. 1694 zvonař Bedř. Mich. Schönfeld, č. 104 kameník Bohuslav r. 1506, č. 103 stavitel Jan Pin (1600), č. 101 měl r. 1506 Mikuláš Konáč z Hodištkova, r. 1520 Václav z Vartemberka a pak Brozanští z Vřesovic, č. 95—99 byl dvůr pánů z Lipé (XIV. a XV. stol.) a Karla z Bibršteina po Marjaně Markvartové z Bukova (XVI. stol.), Bibrštein jej prodal impressorovi Ondřeji Krokociovi.
Ulice Valentinská slula dříve Čepelovic. Nárožní dům č. 92 měl r. 1471 malíř Michal, č. 91 mistr Albík, arcibiskup pražský (1412), č. 90 mistr Ondřej z Dalmanhorstu, č. 89 opatství Strahovské od r. 1411, Jan ze Dvořec, jehož vdova prodala jej r. 1454, mistr Matouš z Třeboka (1500), Markéta z Klinšteina (1507), Pavel Samuel z Hrádku (1512), Václav Klenovský ze Ptení (1514) a Prefatové z Vlkanova, Václav z Pecínovce, Sigmund Kapr z Kapršteina (XVI. stol.). Č. 88 slul »u Obrázků« neb Řepíkovský. Konečně nárožní č. 87 měli v XVI stol. Jeronym z Bibršteina, klášter osecký, Jan st. z Lobkovic, v XVII. stol. Jiří Vratislav z Mitrovic, Jan Lober z Loberu a Ladislav Berka z Dubé. Tyto domy č. 87—92 jsou zbořeny podle zákona assanačního. Pokračování ulice Křižovnické kolem nároží bylo č. 86 (lázeň na stupni, která náležela r. 1499 velmistru Matouši z Třebska, r. 1518 známému maecenáši literatury kramáři Severinovi, Václavu Sovovi z Liboslavě a Kašparu Urticellovi z Kopřivé Hory). Čásť domu měl i mistr Tomáš z Javořice, kancléř starom.
Na místě domu č. 56 býval kostel sv. Valentina se hřbitovem a kaplí nejsv. Trojice (1300). Při zrušení kostela r. 1784 měl 6 oltářů; byl dvojlodní a na pravé straně nejlépe z doby gotické zachovaný. Byl prodán Ant. Helfertovi a od toho r. 1800 Wolfu Zappertovi. Dále odtud na břehu byly (č. 80) špinhauz (robotárna) a asi v místě fontány před Rudolfinem stará trestnice (791), dále pak na břehu až ke Františku vršky sanýtrové. Nábřeží kor. prince Rudolfa projektované od křižovníků až k mostu cís. Frant. Josefa staví se již od 15. čce. 1875. Podle původního usnesení má býti 1·2 m nad nejvyšší vodou v řečišti a 23·5 m široké. Hráz v řece zbudována má býti dole z žulových kvádrů, výše z tvrdého pískovce a nahoře opětně ze žulových kvádrů. Řečiště má se zúžiti na této čáře o 15·356 m2 čili o 8—15 m šířky své. Na nábřeží určeno pak pouze 1850 m2 pro park, na ostatní ploše zřízeny mají býti budovy monumentálnější. Vykupování domů na pobřeží dělo se již od r. 1864. Do r. 1902 zřízena pouze čásť po Rudolfinum, nyní pracuje se o části na Františku. Zde zřízena budou pobřeží k účelům plavebním (11—16·2 m široké) a to překladiště a náplavky, spojené s nábřežím rampami o spádu průměrném 1 : 17 a na čtyřech místech kamennými schody. — Při lávce řetězové stojí Rudolfinum, dům to věnovaný umění; vystavěn byl nákladem dvou mill. zl. Českou spořitelnou v l. 1876—82 podle plánů prof. J. Zítka a Jos. Schulze ve slohu renaissančním. Jest to stavba vynikající bohatostí výzdoby a ušlechtilostí rozměrů; rozdělena jest ve dvě hlavní části, jižní věnovanou hudbě a severní věnovanou umění výtvarnému. Přízemí rustikované spočívá na basi žulovými deskami vně obložené. Patro se štíhlými antami a iónskými sloupy s hlavní římsou a balustrádou vyniká svojí výškou; na pilířích balustrády postaveny jsou vásy, na význačných pak místech sochy umělců. Středy obou částí, kde nacházejí se největší místnosti, vynikají na venek nad střechu a jsou ozdobeny sgraffity od Jos. Fanty. Jižní čásť obsahuje místnosti konservatoře hudby, velikou a malou koncertní síň; hlavní průčelí provedeno jest tu ve střední své části, kde jest vchod ke koncertní síni, v mírném segmentu a rustikované vyvýšené přízemí s dórskými polosloupy a triglyfovým kládím, s otvory v polokruhu zaklenutými nese patro se štíhlými polosloupy iónskými a velikými obloukovými okny, jež ukončuje hlavní římsa s balustrádou. Na hmotných risalitech jsou sochy hudebních umělců. Průčelí západní má ve středu výstupek utvořený čtyřmi jonickými sloupy s rovným kládím, v jichž osách na balustrádě jsou rovněž sochy hudebníkův. Podobné jest pak i průčelí východní, kde v šířce středního risalitu jest podjezd. Severní čásť budovy věnovaná výtvarnému umění hostí stálou obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění. Zde hlavní průčelí k řece obrácené otevřeno jest v patře devítiobloukovou zasklenou loggií s iónskými polosloupy a balkonem, pod kterou jest vchod k výstavní síni; průčelí do Sanýtrové ul. rozděleno jest antami, mezi nimiž jsou jednoduchá okna. Severní průčelí jest nejdelší a má ve středu svém výstupek s vysokou kupolovitou střechou, pod níž nalézá se v prvním patře »votivní« síň. Hořejší patro osvětleno jest horem. Na risaletech balustrády jsou sochy výtvarníků.
Naproti Rudolfinu stojí budova uměleckoprůmyslové školy stavěná r. 1900 podle plánů Roštlapilových a v Sanýtrové ul. akademické gymnasium (1902) a uměl.-průmyslové museum zbudované v l. 1898—1900 podle plánů arch. Schulze s figurální výzdobou od Poppa a Schnircha. V ulici Kaprové (dříve sv. Valentina) počínaje od vých. jest č. 16 a 33 býv. kollej andělská neb Všech Svatých, č. 28 (»u tří vlků«, Modestovský) měla po Marketě z Pínovic Eliška ze Svojšína (1501), r. 1527 Modest z Pokšteina a po něm místosudí dvorský Jan Kolský z Kolovsi, rychtář starom. Jiří Komedka z Rovin, Pavel Šturm z Hiršfeldu v XVI. stol., r. 1675 Samuel Globic z Bučiny, č. 29 (»u strak«) kameník Bohuslav z Obory (1497), Jan z Kunvaldu (1499), Jiří Komedka z Rovin (1523) a jeho potomci, Vilím Vostrovec z Královic, Burjan Trčka z Lípy, lékař Matyáš Zaloňovský v XVl. stol.; č. 31 slul u Kassiusů, dříve »u růže«, č. 35 (»u tří klíčů«, Lívovic) měl po Jiřím Kopidlanském z Kopidlna komorník desk zem. Matiáš Prk z Ražic v XVI. stol., r. 1637 Václav Petráček z Vokounšteina, r. 1664 Albrecht Blovský z Palatinu; č. 40 slul dům Levovský, č. 42 Prkošův, č. 44 »u bílého kříže« a Bočkovský (podle Valentina Bočka r. 1574). Dům »u černého orla« měli po Kaplířích ze Sulevic Adam Tejřovský z Ensídle (1651), Václav Moric Salomon z Friedberka (1655), Arnošt Jindř. Enis z Atteru a na Lažanech (1682); č. 49 slul u Kaprů. Na protější straně dům č. 32 (opětně od vých. počínaje) slul u Kohoutů, Pernikářův a Agrikolovský, poněvadž náležel r. 1567 Šebest. Agrikolovi z Horšova a synu jeho Danieli (1600). Sousední dům č. 34 měl r. 1581 Vilém Žampach z Pottenšteina, č. 36 náležel r. 1459 Mikuláši Nosu z Dražovic, r. 1464 Burjanu Leskovcovi z Leskovce, r. 1467 Sigmundu z Březové, r. 1472 malíři Michalu, r. 1473 Anežce z Valdeka, r. 1510 Janu Človíčkovi z Popovic. Kollej mediků (č. 43), dříve čásť university, náležela jako pustina mathematikovi mistru Šindelovi, r. 1464 mistři pronajali místo »někdy lékařského domu, ale v tu chvíli pusté a zbořené« za podmínkou stavby do života. Č. 46 měl r. 1364 Boreš z Ryzmburka a na poč. XV. stol. Vok z Valdšteina; č. 50 (»u Kurfürstů«) měl r. 1496 Jindř. Kobřanský z Kobřan, Kaprové z Kapršteina v XVI. stol.; jméno měl dům podle Jiříka Elichmana Kurfürsta, landkočího. Č. 51 slulo »u tří korun«, č. 53 (»u tří kalichů«) náležel r. 1594 Jiřímu ze Sudetu a před tím na čas i obci slanské. O částech ostatních tohoto okresu až k ul. Dušní viz spis »Ghetto« od dra J. Teige.
Josefov. Sedm bran spojovalo bývalé Židovské město před r. 1848, a to sv.-Valentinská, proti Rudolfinu (dříve proti Sanýtrovému vrchu) za hřbitovem v ulici Úzké na počátku ulice Kaprové, v ulici Meyzlově za kostelem sv. Mikuláše, blíž sv. Ducha na konci Rabínské ulice, na rohu Josefské třídy, brána Pachtovská při domě č. p. 884-I. a Gumperlova naproti č. p. 229-V. Ulice Úzká (dříve Zlatá) počínala se domem č. p. 32-I. (u Kohoutů, Pernikářů a Agrikolovský), bývalým to pivovarem, který náležel od r. 1567 Šebestiánovi Agrikolovi z Horšova a synu jeho Danielovi a od r. 1623 Samueli ml. Meyzlovi. Při domě č. p. 58 stála původní brána, č. p. 53 měl r. 1613 Šťastný Kantor rabbí, č. p. 52 slul Kokšovský. Na druhé straně domem Munkovským vcházelo se do synagogy Meyzlovy, vystavěné nákladem Mardochaje Meyzla r. 1592. Shořela r. 1689 a byla rychle, ač daleko již chudší, obnovena r. 1691. Plány původní vyhotovili a stavbu vedli Juda Herz Goldschmid a Josef Wolf. R. 1862 byla naposledy obnovena. Rozsáhlý nárožní dům č. p. 61 hostil v l. 1366—86 universitní kollej Karlovu, r. 1482 bydlil zde slavný lékař Jan Albi a r. 1493 prodán byl židu Judovi Hořovskému. Č. 62 a 63 byl původně jediný dům Munkovský, který byl po válce husitské rozdělen a č. 63 zvali pak »na Baštíně« (r. 1532 Jindřicha Berky z Dubé, r. 1534 Jana z Bibršteina, r. 1550 Petra Chotka z Vojnína, který jej prodal r. 1551 Izákovi, synu Mojžíše lékaře). I č. 65, 66 a 84 byly původně spojeny (r. 1551 Zdislav Berka z Dubé prodal židu Jeronymovi Chromému); nárožní dům č. p. 75 (»u dvou lvů o jedné hlavě«, později Ruprechtovský) býv. pivovar (Václava Poříčského z Roklína, Zacharyáše Káby z Rybňan, Jiříka Eka z Karlštatu, r. 1609 rabbí Josefa, syna rabbí Michala), č. 76 (r. 1494 Jana Hlavsy, r. 1497 Markéty Pertoldové z Hrádku, Mikuláše a Žibřida Žďárského z Žďáru, na poč. XVII. stol. rabbí Enčka Vlacha a rabbí Arona Munky), č. 81 slul dům Rakový podle majetníka Jiříka Vlacha (1562), č. 77 náležel primátoru obce židovské rabbí Davidu Kolinskému (1617), č. 82 koupil žid Josef Vlach od Václava Pražáka z Grynfeldu (1580), č. 87 slul Dryznovský (r. 1528 prodal jej Jan Kozel z Pokšteina lékaři Jakubovi Samuelovi), č. 79 slul u Samsona, Lískovský (podle Matěje Leska r. 1500) a Večásovský (podle Pavla Večase r. 1538) a náležel r. 1603 rabbí Joachymovi, synu rabbí Synaje. V ulici Kostečné stály nejnověji tři domy, dříve však 8, a to č. 117 (r. 1479 Jindř. Šanovec z Šanova, r. 1481 Helena z Čestic, vedlejší dům měli po sobě Abraham Hroch z Mezilesic, Barbora Leskovcová ze Skuhrova, Barbora Chuchelská ze Skuhrova, Marjana Říčanská z Předboře, r. 1623 Lebl Bassevi), č. 120 dům Rožnovský, vedle dům »u půl kola« (r. 1610 Dorota Plattejsová z Ottersdorfu, jejíž syn Sixt Arnolt P. z Plattenšteina prodal jej r. 1611 Joachymu rabbí, synu rabbí Synaje), č. 121 nárožní zval se podle mistra Ondřeje Blovského domem »Blovským«; děti jeho prodaly dům r. 1635 impressorům Šalomonovi Abba Joachymovi a Lvovi. Druhá čásť domu zvala se »na schůdku« a po spojení náležel celý dům židovstvu král. Českého a byly zde do čtyřicátých let minulého století úřadovny berního úřadu žid. Dům na městišti č. p. 169, 170, 122 slul »u Babinců« podle Václava Babince (1551). Vedle domu Šilháčkovského (č. p. 115 až 119, 269) byla stará brána do Žid. města a zde začínala ulice Židovská (platea Judaeorum), nyní Josefská třída. Zde na levo byl dům Wexlerovský (č. 113), zvaný podle rabbí Isaka Wechslera († 1599), jenž asi byl i zakladatelem synagogy, která zde byla v prvním poschodí, č. 111 náležel impressorům bratřím Judovi (1572) a Markvartovi a jejich dětem, č. 110 koupil r. 1573 lékař Isak a r. 1581 prodal rabbí Lvovi a synu jeho rabbí Calelovi, č. 106 dům Karplovský, č. 89 náležel z části rabbí Isakovi, zeti tehdáž nejv. rabbí Lva. V nárožním domě č. p. 90 bydlil slavný rabbí Löw, syn Bezalelův (viz Löw 1), dům jeho ozdoben byl hollandským arkýřem, v přízemí bývala filiálka pošty pro Josefov. Řadou domů č. p. 91 (r. 1593 rabbí David Vokatý), č. 42 (r. 1589 Izaiáš rabbí Munka, r. 1622 rabbí Joachym Prostějovský), č. 38. 35 (r. 1601 rabbí Šimon Hanka), č. 31 (rabbí Majer Epštein), č. 30 (lékaři Mojžíš r. 1570 a Isak r. 1572), č. 26 (knihař Manasses, Šalomon impressor, Isak impressor), č. 25 (zde bydlila prý rodina chlapce Šimona Abelesova, pochovaného v kostele Týnském), č. 23 (slul dům Rábský) končila se Žid. ulice, neboť č. p. 55-I. býval již křesťanský dům »Hubáčkovský«. Opodál jižně od Umělecko-prům. musea jest býv. stará lázeň žid. (č. 12-V.), zrušená r. 1511, která podle ryt. Jana Karla Goltze zvána byla též dům Golčovský. Komplex domů prorvaný uličkou Pinkasovou, nyní č. p. 1—9, tvořil původně jedinou areu. Naproti vedle hřbitova ležící synagoga zove se podle zakladatele svého Pinkasovou. Že by v XIII. stol. byla založena, nelze doložiti, naopak jest nepochybné, že povstala teprv r. 1490—91 s počátku v rozměrech malých; brzy však Aron Hořovský ji přestavěl a zvětšil. Rovněž r. 1862 byla přestavěna. Zde chovají se relikvie dobrodruha Šalomouna Molcha, sekretáře prý Jana III. Portugalského. Nárožní dům č. 20 slul »u erbů« a náležel znamenité rodině Hořovských. Z dalších domů č. 262 náležel r. 1599 rabbí Josefu Tovačovskému, č. 261 rodině Brandeisů (rabbí Joachym Br.). Z levé strany vbíhá sem ulice Rabínská (dříve Belelesová), v které na pravo (č. p. 250) stojí radnice židovská, přestavěná Jos. Schlesingerem r. 1765 ze starší budovy z druhé pol. XVII. stol. Poprvé mluví se o radnici žid. r. 1570. Nynější budova jest úzké a dlouhé stavení o dvou poschodích s vysokou, mědí krytou věží s krytým ochozem a nad ním ciferníky hodin s čísly hebrejskými a obyčejnými. Sousedí s ní pak »Vysoká škola« a přes uličku stojí slavená Staronová synagoga. Jest to jednoduchá kobka v podlouhlém čtverhranu, pocházející z polovice XIII. stol. Dvě úzká okna na podélních stranách ji slabě osvětlují. Silné lomené klenutí spočívá na dvou osmihraných sloupech, o které se nahoře opírají žebra křížové klenby na konsolech spočívající; záporné pilíře na zevnitřní straně jakož i zoubkované štíty a škaredé tmavé předsíně a komory, které stavení obklopují, jsou novější. Z temné předsíně vchází se ozdobným gotickým portálem s ušlechtilým profilem (v obloukovém poli vypíná se krásně provedený vinný keř). Vnitřek temný s nesčíslnými lampami, se svým mřížovím a jiným nářadím činí mocný dojem. Na východní stěně jest letopočet 1381. Po stranách stěn umístěna jsou sedadla pro věřící, uprostřed jest vyvýšené místo (almemr), opatřené železným mřížovím, kde se předčítá z thory. K pilíři připevněn jest prapor, obrovská to červená korouhev na způsob starých cechovních, jejížto žerď nesena býti mohla toliko pomocí několika podpor. Pořízena byla r. 1716. O synagoze má Sippurim mnoho pověstí. — Odtud ulicí Hampejskou přichází se k starému žid. hřbitovu, o jehož původu nesnadno co určitého říci. Po válce husitské, za které židé s městem žili v dobré shodě, rozšířen byl o pozemek domku pivovárníka Hanuše (č. p. 274-V.), r. 1526 o zahradu Víta Červenky, r. 1573 o zahradu a dům Ondř. Vocáska a konečně r. 1768 o domek katovský. Jest nyní 129·289 čtver. arů veliký. Z osob tu pohřbených nejstarší jest asi rabbí Avigdor Karo († 1439), poslední pomník pochází z r. 1787 (Mojžíše Beka, syna Lipmanova); znamenitějši mrtví jsou tu: vysoký rabbí Löw Bezalel († 1609), Mardochaj Meyzl († 1601), historik David Gans († 1613), Šalomoun Efrosin Lenčic († 1619), rodiny Spiro, Davida Oppensteina († 1736) atd. — Na okraji hřbitova stojí Klausova synagoga, založená rabbím Löwem Bezalelovým a Meyzlem, která r. 1694 byla přestavěna, a nemocnice židovská. Za synagogou Staro-novou bývaly masné krámy. V dalším pokračování Rabínské ul. jdeme kolem domu Fleklovského (č. p. 220), Kapříkovského (č. 217), kde bývala brána, kterou se vycházelo do »podžidí« (subjudea) a za kterou býval první dům křesťanský »Zavadilovský« (podle Vincence Zavadila r. 1549), který náležel r. 1609 známému rabbímu Lipmanovi Wallersteinovi. Na rohu ulice Cikánské a Červené v domě »Hadovském« (podle Matouše Hada r. 1534) nalézá se »velkodvorská« synagoga. Nárožní dům v Josefské třídě č. 124 r. 1446 darovala žid. obec mistru svému rabbímu Eliášovi a od r. 1580 měla jej rodina Saxů, č. 105 náležel Samuelu Bassevimu z Poncu a od r. 1646 Marlům, č. 98 měl knihtiskař Šalomon (1581) a jeho potomci, č. 97 náležel Mardochaji Meyzlovi a synovci jeho Samuelovi. — Čásť Josefova činí ostrov za kostelem sv. Ducha kolem Nové (dříve Staré) synagogy, která byla r. 1868 ze základu přestavěna ve španělsko-maurickém slohu. Zdá se, že r. 1389 již byla a r. 1516 vyhořela, načež byla r. 1536 opravena a r. 1622 zvětšena. Potom cís. rozkazem byla r. 1693 zavřena, ale znovu otevřena po desíti letech. Po zpustošení r. 1744, sotva byla obnovena nákladem žid. primátora Israela Frankla Spiro (1750), opětně shořela 16. květ. r. 1754. Sousední dům č. p. 154 jest bývalý pivovar »u Kuchynků« (původně dům Ficetovský) a nárožní č. 155 koupili r. 1623 bratří rabbíni Lebl a Marek Pečové. Domky č. 141 (zakoupen r. 1726) a 142 (býv. strážnice) příslušejí k synagoze.
Nové město. Radnice (č. p. 1) na rohu sev. strany Karlova nám. jmenuje se poprvé r. 1377; byla již na počátku XVI. stol. přestavována, zřízen portál a síň radní, skříně pořízeny atd., z čehož nic se nezachovalo. K věži položen byl základní kámen 28. dub. r. 1451 a dokonána byla v pěti letech; r. 1520 budova byla znova upravována. Krom světnice zadní a veliké síně v hořejším patře, kde shromažďovala se obec, připomínají se v přízemí krámy. Na věži čtyřpatrové jmenují se r. 1490 hodiny, ke kterým toho roku malíř Zikmund zhotovil ciferník; nahoře byla otevřená pavlač se čtyřmi nárožními špičatými vížkami a se sedlovou, křidlicí pobitou střechou, na jejímž slemeni seděla ještě jedna širší vížka špičatá. Okna asi r. 1520 upravena byla již renaissančně. R. 1516 radnice ozdobena byla třemi vysokými čelními štíty se schodovou obrubou, stejně velikými, pod nimiž nízké druhé patro mělo v průčelí 9 oken, kdežto do prvního šlo světlo čtyřmi velikými okny renaissančními. Vchod hlavní byl prostřed budovy s jednoduchým portálem, na levo byla ještě dvě okna do přízemí, kdežto okna na pravé straně později zastavěna byla nízkou strážnicí. Po straně do Vodičkovic ulice byl jediný štít, rovněž bohatě článkovaný. Střecha sahala pod hořejší okna věže, kde visí veliký zvon. Pod hlavními okny nápisy lat. a české označovaly založ. král. Českého (1086), Nov. města (1348) a věže (1452) a opravu radnice (pohořelé dne 15. čce 1559) r. 1561. Vedle hlavního stavení byl na západní straně menší přístavek s dvěma okny a nahoře dvěma renaissančními štíty. Ve věži byla v přízemí vězení, v prvním patře mezi dvěma okny byl mramorový erb městský (1561), v druhém býval mezi okny plastický obraz znakový (erb městský, tři orlice a nejvýš český lev) a pohyblivá deska hodinovým strojem řízená, na které se ukazovaly proměny měsíce, znamení nebeská a jiné, a několik znaků. V třetím patře byl ciferník hodin 24hod. Uvnitř vcházelo se v prvním patře do veliké síně obecní (s 20 asi erby městských hejtmanův a 80 konšelskými), odtud v levo železnými dveřmi do radní síně, železnými dvířkami do kaple Nanebevzetí P. Marie, která byla r. 1612 znova upravena. Po zrušení novom. magistrátu r. 1784 radnice stala se sídlem senátu kriminálního, a když místnosti nestačily, zbořena byla budova r. 1806 a vystavěno nové dvoupatrové stavení s vězeními a dvorky v úředním slohu; v průčelí jest balkon a nad hlavní římsou trojhraný štít s nápisem. — Na záp. byl dům (č. 2) »u Šerychů«, který pivovar obec koupila r. 1649, dům (č. 3) Šullarovský rovněž obcí zakoupený (1616), č. 3 byl pivovar (»Selikovic«, »u Přísahů« a »Němců«), nárožní do Spálené ulice (č. 5) zval se »na hřebínku«. Nyní jest tu budova c. k. zemského trestního soudu podle plánu dvor. rady ryt. Förstra prací firmy A. Wertmüller v Karlíně v letech 1900—1902. Náměstí Karlovo bývalo dříve hlavním tržištěm. Uprostřed byl trh obilní a odtud k radnici undrlák čili trh slanečků, na druhé straně jižní prodávalo se dříví a věci dřevěné a uhlí ve zvláštní huti uhelné. Z bud povstaly časem domky, které r. 1863 byly zbourány. Park založen byl v hořejší polovici již r. 1847, po r. 1863 pak na celém náměstí, které jest 531 m dlouhé a 152 m široké, zaujímajíc prostoru 3,467.972 m2. Dobytčí trh počalo se říkati teprve v 2. polov. XV. stol. hořejší části. Před radnicí stával též pranýř. Nedaleko stojí nyní v parku pomník Vítězslava Hálka od Bohuslava Schnircha. Před býv. radnicí nad kašnou jest sloup se sv. Josefem z doby Leopolda I. Asi uprostřed náměstí bývala dřevěná, pak (1392) kamenná věž, kde ročně za Karla IV. ukazovány byly lidu říšské klenoty, přivážené z Karlšteina; poblíž pak vystavěna byla v letech 1382—93 od bratrstva »obruče a kladiva« nádherná kaple Božího těla v slohu gotickém, mající osmiúhelník v půdoryse s osmi kaplemi na obvodu; střed ve tvaru báně, z níž vížka se zvedala, vynikal vysoko nad věnec kaplí (vyobr. viz České stavby I. při čl. Čechy). Od r. 1403 spojena byla s universitou, r. 1622 odevzdána jesuitům a r. 1784 zrušena a prodána byla za 902 zl., načež r. 1791 byla zbořena. Z kamene vyspraveny jezy a kamenů náhrobních mnohých slavných professorův užito k chodníkům na Karlově mostě. Jediné nápis v příčině uznání kompaktát z r. 1437 chová se odtud v Museu kr. Č. Na východní straně náměstí leží kostel sv. Ignáce, vystavěný jesuity vedením Ign. Bayera v l. 1665—99 s kollejí, kde nyní jest vojenská nemocnice (č. p. 594-II.). Portikus před hlavním vchodem je prací pozdější a pracoval jej Vlach Antonio Soldat. Dříve býval na tomto místě pivovar (viz níže). Čásť domu č. p. 504 náležela Janovi Krásovi, který r. 1420 upálen byl ve Vratislavi. Nárožní dům (č. p. 502) proti Slovanům náležel původně knížatům opavským, z nichž Václav dal jej k užívání slavnému písaři radnímu mistru Prokopovi (1434), který měl i sousední dům č. p. 501. R. 1501 koupil jej Jaroslav Kapoun ze Svojkova, pak jej měli r. 1542 Piram Kapoun ze S., r. 1543 dr. Jan Kop z Raumentalu, Joachym Oldřich z Hradce, r. 1599 Martin Karban z Olšan, až dostal se r. 1724 rodině Mladotů ze Solopisk; tehda povstaly o domě (Faustovském) mnohé báje. Od r. 1838 byl zde soukromý ústav hluchoněmých. Na jižní straně náměstí (č. p. 1359) něm. dětská nemocnice cís. Frant. Josefa I. založena byla r. 1841 drem Kratzmannem; naproti ní v parku pomník B. Roezla (1900). Nároží do Resslovy ulice tvoří česká vysoká škola technická, stavěná r. 1874 podle plánu Ign. Ullmanova, když císař nejv. rozh. ze dne 18. dub. 1869 schválil rozdělení utrakvistické techniky dosavadní. S ní spojen jest bývalý zde dům pro sestárlé a vysloužilé kněze (č. p. 307), založený r. 1695 od svět. biskupa Jana Ignáce Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, který zrušen byl r. 1783, načež do r. 1871 byly zde kasárny. K němu náležel i krásný kostel sv. Karla Bor., stavěný v l. 1730 až 1736 Kil. Ign. Dintzenhoferem v pražském baroku. Dříve tento komplex náležel klášteru Zderazskému, který jej emfyteuticky prodal r. 1561 sekretáři komory České Pavlu z Lidlova. R. 1641 koupil jej plukovník Matiáš Vernier. Na pravo býval dům »u Zvratských«, tak nazvaný podle Jana Fikara z Vratu, který jej měl kolem r. 1600. Nárožní dům do Myslíkovy ul. č. p. 284, kdysi Faltínovský, stavěti dal kníže Vilém Auersperg r. 1808. V ulici Spálené (Kovářská, Flašnéřská a od ohně r. 1506 Spálená) na místě domů č. p. 5 (Joachyma de Rungi, Václ. Adama Straky z Nedabylic v XVII. stol.), 6 (Václava hr. Millesima a téhož Straky), 8 a 9 vystavěna právě nyní budova zem. trest. soudu (viz výše). Při tom vzadu zbořena byla (1900) románská kaple sv. Lazara r. 1788 zrušená se špitálním stavením č. 7, která po válce husitské přišla v patronát cechu řeznického. Zachráněn byl pouze pamětihodný tympanon (vzkříšení Lazarovo) a lasturovitý portál a vypouklý relief z kazatelny (biskup Lazar za času moru). Za nárožním domem č. 82 (kdysi Jana Diamanta) kostel nejsv. Trojice, trinitárů, vystavěný r. 1712 nákladem svob. p. Ignáce z Putzu a Adlersthurnu v italském slohu o třech lodích stejně vysokých as malou kupolí. Klenby byly r. 1780 vymalovány od Ant. Schlachtera a na hlav. oltáři jest cenný obraz Nejsv. Trojice od Maulpertsche. Řád trinitárů, přišedší do Prahy r. 1705, zrušen byl r. 1783, načež klášter obrácen v kasárny nyní zbořené a kostel učiněn farním a spojen s býv. farou sv. Martina ve zdi na Starém městě. Z dalších domů (č. p. 78 Renáty z Hillebrandu, Maximiliána Lažanského z Bukové v XVII. stol., č. 77 Václ. hr. z Golče, č. 72 Adlershoffer, Ippach, č. 71 Jan Boos, Amalie z Trauttmansdorffu, Ferd. z Říčan, č. 69 Jan Janinelli, Maria Anna z Verdugo) vyniká nárožní č. 61 (dříve »u Zubrů«), palác povstalý ze tří domů, které zakoupil r. 1780 hr. Josef Šlik. R. 1848 byl nynější palác přestavěn. Na druhé straně ulice jmenovati jest domy č. 110 (de Martinův v XVII. stol.), č. 106 Termanusovský, č. 90 náležel známému Maxim. Alsterlovi z Astfeldu, pak Karlovi z Bissingu, Václ. Ant. z Golče, Bedřichovi z Věžník atd., nyní Karlu ze Schwarzenberka, č. 91 Ferdinandovi z Říčan, Kateřině Hyzrlové, Josefovi Boulerovi z Hohenburka, Janu Vítovi z Malovic atd., č. 96 Janu Hanuši z Nostic, č. 97 »u Prášků« (podle Ant. Práška), č. 103 a 104 Frant. Cajo, č. 106 Schmidlů ze Schmidu, č. 108 dříve »u Walšteinů« (Petra Qualzato), č. 109 dříve »u Rychnaurů«, č. 114 dříve »u Tří kalichů« se zvaly. — Ferdinandova třída (od r. 1871, původně Příkopy, pak Nová allej) na místě bývalého hradebního příkopu, který se táhl kolem celého Starého města. Na straně novoměstské počíná se č. p. 36 (č. 1 star. číslování) znamenitým domem »u Strnadů« (od bratří Nejedlých z Vysoké koupil r. 1592 Jiří Zygel z Chocemic, r. 1630 měl Tomáš Ferd. Teufl z Zeilberka na Hellenšteině, pak Jiří Bechyně z Lažan, Eleonora a Jindřich Pavel z Mansfeldu, r. 1747 Jan Václav z Astfeldu. S ním spojen jest býv. dům »u Geců« neb »u dvou stříbrných hvězd«. Vedlejší dům č. p. 37 měl Václav Záruba z Hustiřan a Jan Václav Millesimo, načež Albrecht Maxim Desfours spojil jej s dvěma menšími domky (Salátovským a Kotvovským), č. 38 »u dvou červených zvonů« náležíval Jindř. z Říčan, za kterým domem ústí ulička Charvátova, zvaná podle Jakuba Charváta, který r. 1378 koupil zde městiště domů č. p. 33, 34 s velikou zahradou vzadu, kterou rozparcelloval na 18 stavenišť, proraziv obě ramena uličky (do Široké i Ferd. třídy) a později malou uličku do Spálené ul. (mezi č. p. 68 a 69). Pokračujíce Ferd. třídou jdeme kolem domů č. p. 59 (»u Hlavů«), č. 60 (Jana Záruby z Hustiřan, Jana Čabelického ze Soutic, Jana a Martina Ant. Michny z Vacinova, Ign. z Engelsflussu, Marie Anny Pachtové z Rajova) a č. 61 (viz výše, skládající se ze tří domů řečených Kevrlovský [též »u Hajků«], Zelnerovský a u Zutterů), za ulicí Spálenou pokračuje č. 117 (Arnošta z Aichenfelsu), č. 118 (rodiny z Věžník a Jana Ant. ze Širtynku), č. 136 (rodiny Hyzrlů z Chodu, Jana Vratislava z Mitrovic, Frant. z Vrtby), č. 137 (Vratislavů z Mitrovic), č. 138 (z Bubna) a č. 139 klášter voršilek s kostelem sv. Voršily prací Mark. Ant. Canevalliho. Jest jednolodní s třemi klenbovými oddíly. Malby freskové (působení Boha trojjediného jako stvořitele, vykupitele a posvětitele) provedl r. 1707 Jan Jakub Steinfels ze Steinfelsu. Oltářů jest tu šest, na hlavním (1709) sochařskou práci zhotovil Frant. Preiss; obraz jest od Jana Frant. Lišky. Pro klášter koupil řád zde r. 1672 palác hrabat Příchovských a sedm jiných budov se zahradami a základní kámen položili r. 1674, ke kostelu 24. září 1702. Při klášteře jest dívčí škola.
Do Ferdinandovy třídy vbíhá s jižní strany ulice 1. Mikulandská (dříve Pasířská, Kožišnická); zde jsou domy většinou panské (šosovní), jako č. 119 (Augustina Voračického z Paběnic, rodiny z Hochberka, Vraždů z Kunvaldu), č. 121 (Johanny Kateř. ze Žďáru, Frant. z Klebelsberka, Jana z Harrachu, Frant z Trauttmansdorffu, Eleonory Dohalské z Dohalic, která jej spojila se sousedním domem náležejícím před tím rodině Malovců z Malovic. R. 1789 usídlilo se zde policejní ředitelství a hejtmanství městské), č. 122 (rodiny Malovců a Václava z Nostic), č. 135 skládající se ze tří domů (jeden Chanovských z Dlouhé Vsi, druhý Vítanovských z Vlčkovic [deskový] a třetí Šofmanů z Hemrlesu) spojených Arnoštem Malovcem z Malovic, náleží nyní aeraru a jest zde něm. reální škola, č. 135 (Brandlínských ze Štěkře, Jana z Hartliebu, Václav a Marie z Pöttingu), 2. Uršulinská (dříve Kropáčovská podle kožišníka Maříka Kropáčka, který zde měl v 2. pol. XV. stol. dva domy) s panskými domy č. 140 (Brandlínských ze Štěkře, Jana z Hartliebu, Kateřiny Wiederspergerové, Haugviců z Biskupic), č. 141 (Čabelických ze Soutic, hrab. Frant. Berchtolda, Václava Dejma ze Stříteže, který jej spojil se sousedním »u Vidláků«). Na místě nynější r. 1902 dostavěné kolleje Arnošta z Pardubic (č. 144) stával dům o jednom patře v barokní renaissanci z konce XVII. stol. s pěkným arkýřem na pravém nároží. Ještě dříve stávaly zde 4 domy (na sev. straně, který r. 1650 prodal Pavel Lhotský z Libětína výbornému mědiryjci Kašparu Doomsovi z Pomerale [† 1675] a syn tohoto Kašpar r. 1675 Pavlu Maxim. Hrubecimu ze Šternfeldu, který zde vedle měl domek »na Bušpanku« zakoupený od špitálu sv. Bartoloměje a jehož vdova přinesla to věnem Krišt. Flor. Hegerovi, který přikoupil domek »u Hlucháčků« a čtvrtý na straně jižní od záduší sv. Vojtěcha). Nový veliký dům prodán pak byl r. 1719 Ign. z Engelsflussu, r. 1723 ryt. Vilému Příchovskému z Příchovic, r. 1737 Janu Ant. Nesslingerovi ze Šellengrabu, r. 1769 Janu Markvartu Kocovi z Dobrše a r. 1771 Vojt. z Klebelsberka. — Při břehu řeky byla na místě divadla Národního (v. t.) a v okolí vápenice a cihelna a to vápenice Terkléřova, pod ní Písaná lázeň, již na půdě nyní starom. (č. 337), vedle které končila se strouha, kterou voda z příkopu stékala do řeky; za vápenicí byla druhá vápenice, která r. 1436 náležela Bohuslavovi z Košína a r. 1464 Johanně, manželce krále Jiřího. Mezi touto a vápenicí Terkléřovou stála k řece lázeň Lounská. Lázeň Písanou, která náležela dříve ryt. Kašparovi Kukolskému z Kunvaldu, koupil r. 1689 převor křižovnický Pospíchal. Pro solnici (č. 223) zakoupil solní fiskus r. 1684 od obce pozemek a zde byla až do r. 1832. Č. 228 bylo prádlo (prádelna) sv. Václava náležející augustiniánům od sv. Václava, na místě č. 221 bývala sanýtrna Kostřábova a dům na Šerlinku. Blíž hořejšího konce ulice »na struze« stával kostelík sv. Petra na Strouze, ač nevíme, kdy založený. Jednou (r. 1406) jmenuje se i sv. pěti bratří a r. 1477 byl již pustý. Odtud přicházelo se do ulic jirchářů čili smradařů, kde r. 1509 shořelo 16 domů. Mlýny byly na řece zde dvoje, hořejší kapitoly vyšehradské, kterým říkalo se německé a podle Jana Šitky (1450) Šitkovské, a dolejší (č. 237) kláštera kartouzského (pět, částečně na lodích). Nejdoleji proti Žofínu byly tři mlýny kláštera zderazského, později (1434) Šťastníkovské podle Linharta Šťastníka a na Šerlinku podle řezníka Mikuláše Šerlinka (1480). Vodárna vystavěna byla asi r. 1494. Z domů v této krajině znamenitější byly: č. 240 (Václava Carolidesa z Karisperka a jeho potomků), č. 209 »na Bělehradě« kdysi Daniela Reichknechta, č. 148 (Příchovských z Příchovic, Dejmů ze Stříteže, Emanuela Ubelli), č. 149 (rodiny z Harrachu, Jana de Clari). Farním kostelem jest sv. Vojtěch (Větší, v zahradě díňové), který má dosud severní loď starogotickou z XIII. stol. Poprvé jmenuje se r. 1318. Jest to stavba dvoulodní, která povstala tím, že k původnímu kostelíku přistavěna byla nová vyšší s presbytářem osmihraným z počátku asi XV. stol. Kaple sv. Kříže, sakristie a hořejší galerie jsou z r. 1692. Hlavní oltář zhotoven r. 1875 podle prof. Jiřího Pacolda s obrazem patrona od Petra Maixnera. Dále jsou tu ještě 4 oltáře. Severní loď opravena byla r. 1881 (zde oltář P. Marie Zderazské). Křtitelnice jest z r. 1493 a na věži zvon »Vojtěch« z r. 1540. Z farářů vynikli Michal de Causis a Bolelucký. Až skoro ke Spálené ulici bývala dříve osada založená klášterem kladrubským, Opatovice, kolem svého farního kostela sv. Michala, který dosud hlavní zdi má z XII. stol. R. 1790 byl prodán německým lutheránům, kteří jej upravili pro svoji bohoslužbu; býv. fara opět jest farou a školou a hřbitov upraven jest v zahrádku. K rozšíření hřbitova v pol. XVII. stol. použity zříceniny domů u Andělíčků, Nikodemů, Tichých a Husáků. Památnější domy jsou zde: č. 151 (»u Pivoňků«, dříve »u Vilímovských« podle zemského geometra Viléma Ludvíka Vilímovského z Lichtenburka r. 1654 a mlynáře Víta Pivoňky r. 1696), č. 150 Oprštorfský, č. 163 »na Skřemenci«, od něhož však sluší rozeznávati dům Velíka Křemence č. 186, který dal jméno ulici Křemencové (1435), dříve Stará poštovská zvané; č. 181 »na korábu« (Jana Brtnického z Grynfeldu, r. 1642 hr. Sezimy z Vrtby a jeho potomkův a kněžny Braniborské), č. 158, který od r. 1394 náležel klášteru pomuckému. Východní čásť ulice Smetanovy nazývala se v XVII. až XIX. stol. Havířská. Zde č. 124 náleželo hr. z Hochberka, č. 126 »u zlatého soudku« (»u Magrlů«) Dorotě z Hoře, č. 127 staviteli Mikuláši Paneciusovi r. 1683 (»u Malodobrých«). Ulice Myslíkova (dříve pod Zderazem, pak Pasířská a Žitná) zvaná podle domu č. p. 171 »u Myslíků«, který obdržel r. 1648 komorník při deskách zemských Eliáš Myslych (který nepocházel z rodiny Myslíků z Hyršova) od manželky své Kateřiny, vdovy po Tomáši Divůčkovi, a který dříve jmenoval se »u Nosů«. Z dalších domů na této straně jmenujeme č. 174 (»u Pečeňů«, »u Kabourků« Jana Václ. Zahořanského z Vorlíka), č. 186 »u Fáfů«, »na Košicích« (r. 1477 kováře Jiřího Fáfy), jehož čásť do ulice Křemencové byl dům »na Meduláně« (r. 1649 Jana Jiřího Mazánka ze Zlatého Pole), č. 187 (Václava Carolidesa z Karlsperka a r. 1680 Samuele Zahořanského z Vorlíka) tvořící nároží do ulice Pštrosovy (dříve Křížové), na druhé straně č. 283 (Arnošta Vitanovského z Vlčkovic a Dejmů ze Stříteže). Dům č. 282 činí nároží uličky Zderazské vedoucí ke klášteru křižovníků božího hrobu na Zderaze s kostelem sv. Petra a hřbitovem na místě domů č. p. 276—281, založenému r. 1190 a přestavěnému r. 1393. Dne 31. čce 1419 a 5. srpna 1420 byl pobořen a 29. čce 1785 zrušen. Náležel řádu křižovníků strážců hrobu božího. Po válce husitské zbyl pouze kus vysokého kůru, sakristie a ambitu, který dal probošt Jan Vil. Elbel z EIbingsberku († 1690) přestavěti a v sakristii postavena byla veliká dřevěná socha P. Marie, podle pověsti v sutinách nalezená. Těchto zdí použito k stavbě nového kostela Kil. Ign. Dintzenhoferem, ke kteréž položen základní kámen 14. list. 1722 (nikoliv 1715), a kostel prohlášen byl za farní. Klášter zrušen byl 24. čce 1784 a osada připojena k sv. Vojtěchu, kostel odsvěcen a změněn ve vojenskou kovárnu a pak skladiště. Naproti klášteru stávala na kraji vrchu do r. 1889 zemská trestnice (sv.-václavská), bývalý to Králův dvůr (č. p. 329). Původně náležel písaři komory král. Pavlovi z Jenšteina (1356), jednou nazývá se dvorem vévodovým (1399), že snad zde bydlil Jan, vévoda zhořelecký, načež dostal se Václavu IV. Byl nepochybně vystavěn na způsob malého hradu s věží. V čas husitské bouře byl zde hospodářem cís. Sigmunda známý písař Prokop a biskup Filibert Konstancký zde bydlil do své smrti (1439). Podle Hájka bylo to stavení o dvou poschodích, věž o pěti, při něm zahrada a dole k řece zvláštní dům pro čeleď. Ferdinand II. daroval zříceniny dvora klášteru bosáckému sv. Augustina, kteří počali r. 1626 pod dozorem Karla Mělnického přestavovati jej v klášter, který zrušen byl r. 1785 a pro vojsko použit, až r. 1809 umístěna zde byla trestnice, kterou obec zakoupila a zbořila. Vedle dvora stojí kostel sv. Václava, který se připomíná již r. 1180, byl farním a měl proto hřbitov a školu. Nynější gotickou přestavbu (věže) ze slohu románského provedli asi křižovníci zderazští, kterým náležel. R. 1623 Ferdinand II. odevzdal jej bosákům řehole sv. Augustina, kterým obec u kostela věnovala pozemky pro klášter (1626—46). Kostel má vysokou loď, jejíž kůr o dvou klenbových polích zakončen jest pěti stranami osmihranu; klenbové pásy v lodi tvoří ve třech oddílech hvězdy. Okna jsou lomená. Malby ze života sv. Václava jsou z doby augustiniánů. Naposledy byly zde tři oltáře.
Kolem jdoucí ulice Svatováclavská nazývala se dříve psí a na lávkách. Jižně stával dům (č. p. 340) Lázeň sv.-václavská (známá lázeň pod Pučkou), kde konány byly r. 1848 bouřlivé schůze. Z ostatních domů jmenován budiž č. p. 323 »u Zlaté skály« a »u Moklíčků« zvaný, který náležel r. 1754 malíři Karlu Ferd. Mokličkovi, č. 340 dům Jiřího Závěty ze Závětic r. 1597. Rozsáhlé městiště jižně zabírá klášter Emauzský, založený Karlem IV. 21. list. 1347 při farním kostele sv. Kosmy a Damiana, o kterém první zprávu máme z r. 1178 a který (původně románský) přestavěn byl r. 1593 v dnešní podobě. Karel IV. zavedl sem mnichy řádu sv. Benedikta s liturgií slovanskou na základě zvláštního svolení papežského. Kostel i klášter vysvěcen v pondělí velikonoční r. 1372 na jméno sv. Jeronyma, Cyrilla, Methoda, Vojtěcha a Prokopa. A poněvadž ten den čtlo se evangelium o učenících jdoucích do Emaus, říká se tu v Emauzích (viz tab. České stavby při čl. Čechy). V bouři husitské klášter zůstal ušetřen, poněvadž mniši přidali se ke straně podobojí, stal se však pouhou farou, která osazována byla od konsistoře, jejichž farářové měli jméno opata a z nichž mnozí v XV. stol. úřadu svého byli nehodni. Teprve Jindřich Dvorský z Helfenburka (1553 až 1582) pečoval o povznesení kláštera, upravil hospodářství, založil knihovnu. Rudolf II. uvedl sem katolického opata Pavla Pavimonda a několik mnichů z Břevnova, který kostel opravil (1593), leč úřad musil složiti pro nepřátelství farníků, načež následoval Martin Opatovický (1601—1607), Petr Lodereker z Prošovic (1607—11), za kterého Pasovští klášter poplenili, Placidus, Matěj Pfeiffer (1611), Jan Benno Falkus z Falkenberka, rodilý Sasík (1611—13), který marně o povznesení kláštera se staral, Adam Benedikt Bavorovský (1615 až 1635), který pomocí Karla z Liechtenšteina zakoupil Čachovice (1623) a Miškovice u Kouřimi. Ferdinand III. uvedl sem r. 1635 benediktiny montserratské ze Španěl a r. 1880 osadili klášter mniši beuronští — Chrám klášterní Nanebevzetí P. Marie ve hlavních rysech jest dosud zachovaný v původním gotickém slohu, má tři lodi, které jsou skoro ve stejné výši křížovou klenbou do žeber zaklenuty a zakončeny apsidou osmihranou o 7 polích klenbových. Klenbu nese 10 sloupův osmistěných. Délka chrámu, do něhož vedou na straně severní dva ozdobné, původní portály gotické s figurálními konsolky a třetí menší na západním průčelí, činí 48 m, šířka 24 m a výška 20 m. Nynější vnitřní úpravu provedli mniši od r. 1883, odstranivše vše, co nebylo gotické. Na stěnách pravé boční lodi vymalovali nejvýše v medaillonech poprsí světců, pod těmi v polích čtvercových ve dvou pořadích nad sebou obrazy ze života P. Marie počínající Andělským pozdravem a pod těmi nejdoleji vlys, který obsahuje výjevy ze života sv. Benedikta. Cykly zakončují apotheosy po obou stranách kůru, v němž postavili nový baldachýnový oltář s obrazem večeře Páně a učedníků v Emauzích. Staré jsou zde výklenky kamenné a kružbami gotickými ozdobené pro sedadla a apotheosa P. Marie na hlavním okně za oltářem. V levé boční lodi jest hrob generála Jana z Götzů († 1645). Věže pocházejí teprve z 2. pol. XVIII. stol. K pravé lodi přiléhá síň kapitolní, z níž přepažením povstala za Ferdinanda III. královská kaple, kde čte se mše za rod panovnický. Klenba zde jest gotická a původní, malby nové. Dále následuje památný čtverhraný ambit (7 polí klenbových na každé straně), na jehož stěnách jsou výborné fresky (82) z 2. pol. XIV. stol. (bohužel r. 1412, 1588, 1594 a 1654 opraveny). Představují parallelní výjevy ze Star. a Nov. zákona. Zde vidí se též Karel IV. s Blankou, jak zakládají klášter. Na dvoře stojící kostelík sv. Kosmy a Damiana přestavěn byl r. 1657 a kamenný kříž postaven byl na památku studujících padlých r. 1848.
Podskalí jako ves s farním kostelem právě jmenovaným sv. Kosmy a Damiana jmenuje se poprvé r. 1199. Jméno pochází, že leží osada pod skálou, na které stál tento kostelík. Při bývalém přívoze stával ještě (nyní č. 364) jiný farní kostel sv. Jana Křt. (1341), který zašel po r. 1420, a u Botiče sv. Vojtěcha (nyní č. p. 418), obnovený po válce husitské dostal se r. 1629 benediktinům ambrosiánským i s farou, ale jen na krátký čas, neboť připojen byl r. 1640 k sv. Vojtěchu Většímu. V XVIII. věku byly zde 4 oltáře a dva zvony (1646 a 1712) a zvonek z r. 1565. Zavřen r. 1784, prodán byl kostel r. 1790 za 374 zl. Nyní farním kostelem jest zde sv. Trojice, dříve sv. Antonína, obnovený nejspíše s novým jménem nákladem známého Prokopa písaře a v nynějším stavu r. 1728. Na jižní straně zřízena byla kaple sv. Kříže r. 1751. Kostel jest stavení nepatrné. Na místě č. p. 383 stával konečně kostel sv. Mikuláše, který stal se po založení kláštera Slovanského farním (1348). Po válce husitské opravovali jej opatové Emauzští, a když kostel víc a více pustl, faráři sv. Vojtěcha Menš. a od r. 1667 magistrát přiděliv jej k sv. Vojtěchu Větš. V XVIII. stol. bylo zde 5 oltářů. Zrušen r. 1784, prodán byl kostel r. 1789 za 161 zl. Na nynějším domě jest ještě stará věžička.
Staré Podskalí tvořilo jednu ulici od severu k jihu s mnohými uličkami postranními na východní straně; na druhé straně, na břehu, byla skladiště dříví a při nich čerpadIa (přístavy malé), za kterými se přistávalo s dřívím plaveným. Trh dříví býval na břehu od kostela sv. Jana na sever. Nejjižnější cíp při vtoku Botiče do Vltavy slul Výtoň (že zde kapitola vyšehradská vybírala clo ze dříví toho druhu). Po založení kláštera Slovanského přibyla na pozemcích klášterních emfyteutickým prodejem nová čásť Podskalí. Zde bývala (č. 350) i znamenitá vápenice s cihelnou (r. 1622 koupil Pavel Michna z Vacinova od dědiců Václava Budkovského z Budkova; dříve [1571] náležela Joachymu hr. Šlikovi a Kryštofovi Hyzrlovi z Chodu). Ulice Václavská slula dříve »na lávkách« a ulice na Morani má jméno své podle domu č. p. 321 (r. 1627 »na Murani«). I jméno Oserov jest staré (r. 1574 Vuozerov). Dům č. p. 383 byl sídlem soudu práva pořičného, č. 410 solnice a č. 353 dům s vinicí Pallata (dříve Lázeň Helmovská, kterou r. 1582 Jan Mráz z Milešovky postoupil svým sestrám, jmenovitě Kateřině, manželce Sixta s Ottersdorfu) patřil klášteru sv. Václava.
Potok Botič činí jižní hranici Nového města. Třída Vyšehradská zvala se dříve »pod Slovany« a dále k jihu »pod Vyšehradem«. Špitál sv. Bartoloměje byl tu založen r. 1505 s kostelíkem t. jm. od měšťanů, a byl s ním spojen starší špitál sv. Alžběty pod Vyšehradem, darovaný Vladislavem II. r. 1486 obci. R. 1547 byl špitál obci konfiskován, ale brzy vrácen. R. 1773 byl znovu stavěn a kostelík přestavěn, ale již r. 1784 byl zrušen, až zde zřízen byl r. 1807 městský chudobinec pro sestárlé, ku práci neschopné a chudé měšťany a měšťanky pražské, kterýžto ústav později rozšířen novým domem a r. 1880 kostel obnoven ve tvarech gotických se střízlivou façadou z r. 1773, který však byl též zbořen a nahrazen kaplí domácí. Severně odtud stával památný dvůr s věží a vinicí pánů Zajíců z Hasenburka (»na Hrádku«, č. p. 432), později (1381) Ješka Hůraka z Lopuče, Konráda Krajíře z Krajku, mistra Konráda, král. puškaře (1383), Jindřicha Naza (1386), Petra z Holešova (1392), mistra Hány z Bamberka (1405), Mikuláše Chudého z Lobkovic, rytíře Zbyňka Škody (1436), Jindřicha z Tandorfu (1483), v XVI. stol. Štěpána Šorfa ze Styřína, Mikuláše Hložka z Byslavic, pánů z Lobkovic. Časem čásť dolejší (»Bašta«) se oddělila. R. 1582 měl ji Jan Ornius z Paumberka po svém bratru Matouši. Vedle kostelíka svatého Bartoloměje na konci v ulici ve Slupech (zvané podle domů »na sloupích«) stávala kaple sv. Michala (1330), ke které r. 1387 Konrád Krajíř z Krajku přivedl coelestiny, jejichž sídlo navždy zničeno bylo r. 1420. Na východní straně ulice leží botanická zahrada české university (č. p. 433); náhodou nedaleko odtud na místě kláštera alžbětinek stála první botanická zahrada v střední Evropě lékárníka Onofra (1382). Jižně založil r. 1360 Karel IV. při starodávné kapli (snad z r. 1321) P. Marie na trávníčku klášter servitů (č. p. 450), který tak zpustl, že jej Ferdinand r. 1556 přidělil kanonii karlovské, až servité r. 1626 sem se vrátili, kteří počali stavení opravovati (1666), což skončeno r. 1726. Zrušený r. 1783 klášter zabrán byl vojskem a r. 1856 dána byla sem filiálka blázince u sv. Kateřiny, při čemž i gotický kostel byl obnoven (1858—63). Tento má tvar pravidelného čtverce a klenba spočívá na kulatém pilíři uprostřed. Kůr ukončen osmihranem. Hlavice nosičů klenbových pásů mají krásnou lupenatou ozdobu; ve svorníku nad hlavním oltářem vykroužen jest korunovaný lev český. Na jihu i severu jsou proti sobě ozdobné portály a k západnímu průčelí přiléhá věž čtverhraná přecházející nahoře v osmihran, krytá štíhlou stříškou. Vnitřní úprava je všecka moderní. V sousedství r. 1681 na vinici své svět. biskup Jan Ign. Dlouhoveský z Dlouhé Vsi založil dům pro sestárlé kněze s kaplí, a když pro ně zřízen byl dům větší v Resslově ulici, arc. Breuner uvedl sem trinitáry (1705); avšak i ti opustili toto místo již r. 1708 a nabyly ho konečně alžbětinky, jimiž založena zde 17. květ. 1722 nemocnice pro 12 lůžek. Na to byla stará kaple zbořena a založena 16. čna 1724 nová podle plánu Kil. Dintzenhofera, která vysvěcena byla 25. list. 1725, načež položen základní kámen pro nový klášter 18. dub. 1726 (prov. 7. září 1732). Kaple má jednoduchou loď a façadu originální, ač prostou, na které jsou znaky zakladatelky Markéty Valdšteinové z Chuděnic. Na hlavním oltáři obraz Bolestné P. Marie maloval Siard Nosecký; pod kruchtou je klášterní krypta. U průčelí k severu přistavěna jest kaple sv. Tekly (1762) s obrazy freskovými ze života patronky od Josefa Krakera. Klášter stavěn jest v podobě pravidelného čtverce a má velikou zahradu s kaplí sv. Barbory (na bývalém hřbitově). Tento komplex budov omezen jest ulicemi ze Slupské k české dětské nemocnici (Horská) a k Fügnerovu nám. (Apolinářská). Nad Hrádkem naproti Slovanům na vinici »Svatošově« Kristián Höger založil r. 1691 kapli sv. Jana Nep., na místě které bratrstvo pod ochranou P. Marie postavilo ke cti sv. Jana Nep. r. 1730 nový kostel sv. Jana Nep. na Skalce, prací Kiliána Ig. Dintzenhofera, v bohatém slohu barokním. K portálu vede dvojité schodiště. Průčelí flankováno jest dvěma věžemi, šikmo k hlavní ose chrámové postavenými, a vyrůstá do výše jako silně risalitovaný štít zakončený vysokou pyramidou. Nade dveřmi portálu jest ellipsovitá kartuš a v ní dva andělé, z nichž jeden drží pochodeň a na ústa klade prst a druhý drží pět hvězd. Zevnější půdorys tvoří ohraničený prohnutou linií osmihran, který přechází v centrální kupoli. K němu druží se na východ jako zvláštní přistavěná čásť presbytář se dvěma pobočními etageovými kaplemi, pod nimiž jsou sakristie. Kupole má krásnou fresku neznámého mistra. Na severní straně kostela až ke Karlovu náměstí táhne se zeď zahrady administrátora, která byla dříve ozdobena soškami andělíčků. Nad vraty zahrady jest vypouklý obraz svatého Jana Nep. Nároží na náměstí činí dvoupatrový barokní dům s věží (č. p. 502) obecně Faustův zvaný, dříve však Opavský slul, ježto náležel ve XIV. a na počátku XV. stol. vévodům opavským, kteří jej ve správu odevzdali známému písaři Prokopovi (1444). Náležel od r. 1501 Jaroslavu Kapounovi ze Svojkova, kterému byl zabaven a dán r. 1537 Piramovi K. ze S., tento prodal jej r. 1543 Mdru. Janovi Kopovi z Raumentálu, podle kterého slul Kopovský. Pak měli jej Joachym Oldřich z Hradce (1554), Martin Karban z Olšan (1599), dědicové Vojt. Koubka Nečanského z Minic a Michala Ritteršice z Rittersfeldu (1637), Albrecht Netvorský z Břízy (1713) a syn Václav Ferd. († 1717) a Jan Vojt., jeho syn a vnuk, Ferd. Ant. Mladota ze Solopisk (1724), v jehož rodě zůstal až do r. 1810. Až do nedávna náležel dům ten od r. 1838 soukromému ústavu hluchoněmých, r. 1902 jej koupil aerár k rozšíření všeob. nemocnice.
Odtud na východ rozkládá se úpatí hory Karlova. Nejblíže na svahu jest všeobecná nemocnice (č. 499), která stojí částečně na místě býv. ústavu šlechtičen u sv. Andělů (pozemky zde zakoupila hrab. Zuzana Beadridesová roz. Golčová a Leopold I. schválil založení dne 1. září 1701) a přeloženého odtud r. 1787 do Eliščiny třídy. Budovy adaptovány byly r. 1789 a otevřena porodnice u sv. Apolináře (17. srp.) a chorobinec (1. pros. 1789), nemocnice s blázincem (1. pros. 1790). K budově náležel i dům »u Houžvičků«. Původně bylo postelí pro nemocné 300, pro choromyslné místa pro 54 osob. Správu vedli vedle vrch. ředitele dva lékaři (služné 1000 a 300 zl.), dva ranlékaři (400 a 240 zl.), pět podranlékářů (15 zl. měs.); ošetřovatelů pro mužské bylo 10, pro ženské též 10. R. 1820 zřízeny byly v nové budově na vých. straně obdukční sál, blázinec přeložen ke sv. Kateřině (r. 1822 a 1827), r. 1838 budovy z r. 1820 přestavěny a rozšířeny, r. 1845 položen základ k stavbě středního křídla, kam položena i kaple, r. 1848 stavěno křídlo východní, které r. 1856 a 1876 rozšířeno, r. 1868 zakoupen dům č. 500 a r. 1871 zahrada Birnbaumová »na Hrádku« s letohrádkem č. 1287, r. 1873 vystavěn operační sál německý, r. 1883 zakoupen dům č. 501. Co se správy týče, sluší připomenouti, že r. 1809 místo primárniho chirurga sloučeno s professurou, tak jako r. 1811 místo primárního lékaře. Chorobinec převzala obec, blázinec, porodnici a nalezinec zemský výbor (r. 1845 a 1875). Prvním ředitelem spojených těchto ústavů byl dr. Tadeáš šl. Bayer (do r. 1798).
Výše na východ stojí chrám sv. Kateřiny, k němuž položen základní kámen r. 1355 a posvěcení stalo se 28. list. 1367. Zároveň tu založen ženský klášter poustevnického řádu sv. Augustina (1354). Veškeré budovy silně byly pobořeny r. 1420 a ještě na počátku XVIII. st. bylo viděti v klášt. zahradě několik ssutin. Jeptišky vrátivše se r. 1441 nemohly zde bydliti a usídlily se v domě proboštově, ale bývalý rozkvět se již nevrátil a klášter klesal tak, že musil býti spojen r. 1565 s klášterem sv. Tomáše na Malé straně. R. 1603 kostel byl bleskem zapálen a věž i střecha shořely. Přílišná chudoba přiměla převora, že zřekl se mnohokráte tohoto spojení (naposledy r. 1676). Teprve koncem XVII. stol. klášter poněkud se vzmohl a kostel stal se farním. R. 1718 položen základní kámen k nové budově klášterní, která byla dokonána r. 1730, a 4. květ. 1737 k novému chrámu, který stavěl Kil. Ign. Dintzenhofer. Posvěcen byl dne 29. září 1741. Klášter zrušen byl a kostel zavřen dne 1. květ. 1784 a farnost spojena se sv.-apolinářskou, do budov dáno vojsko, které zde vandalisovalo až do r. 1822, kdy sem dána byla nemocnice choromyslných a kostel opravený byl znovu vysvěcen (1841). Kostel sv. Kateřiny uprostřed zahrad přiléhá k býv. klášteru na straně severní. V průčelí jeho vypíná se jediná památka z doby Karlovy, štíhlá gotická věž, dole čtyřhraná a přecházející asi v polovici výšky v osmihran, s úzkými, táhlými lomenými okny a se štíhlou jehlancovou střechou. Jest stavěn ve formě kříže. Fresky klenbové (mučednictví a výmluvnost sv. Kateřiny a j.) maloval Reiner r. 1741; na polokruhových klenbách křížových křídel vymaloval sv. Mikuláše Tol. a sv. Augustina. Hlavní oltář má obraz neznámého mistra a sochy od Ign. Weisse, od něhož jsou i sochy na pilířích středu kostela. Mimo tento jest zde ještě 6 oltářů (sv. Viléma Aqu. s obrazem od Jana Stelly a sv. Augustina s obrazem Gregoriovým z r. 1729). Uprostřed kostela epitaf Lobkovický z r. 1465.
Jižně odtud na vrchu Větrníku stávala kaple sv. Jiljí, ke které přenesl Karel IV. r. 1362 kollegiátní kapitolu ze Sadské a na místo kaple založil chrám sv. Apolináře, při kterém byla škola (č. 437). Kapitola vlastně zanikla již r. 1420, neboť proboštové, aby měli výživu, byli zároveň kanovníky sv.-vítskými. Vladislav II. pak r. 1503 sloučil obě kapitoly zcela. R. 1599 daroval sice Rudolf II. kostel obci novoměstské, ale Ferdinand II. rozhodnutí toto zrušil dne 22. květ. 1628 a připojil kostel opět ke kapitole sv.-vítské, čili lépe vrátil děkanu, který zároveň byl kanovníkem sv.-vítským a zde měl svého stálého vikáře. R. 1784 kostel stal se farním pod patronátem kapitoly sv.-vítské. Výborně zachovaný gotický kostel jest jednolodní (24·6 m dl., 9·5 m šir.) s pěti obdélníkovými poli klenbovými, které končí presbytář o dvou menších polích rovněž obdélníkových a kůr (13·3 m dl., 7 m šir.) z pěti stran osmiúhelníka s oknem v ose. Okna mají krásnou gotickou kružbu. V jihozápadnín rohu stojí věž, která ze čtverhranu přechází v osmiúhelník. Hlavní oltář pochází z Karlova; má obraz od Siarda Noseckého.
Krajina odtud na východ podrobena bývala jurisdikci kláštera karlovského; obsahovala dříve as 30 domů, který počet klesl r. 1754 až na 5 malých domků, většinou dřevěných. Jsou to čísla 441, 452—461, 463. Č. 458 jest nemocnice pražských kupců r. 1861 zřízená v gotickém slohu s kaplí sv. Kříže v prvním poschodí; č. 459 slul »u Pivců«, č. 461 Zalačárovský, »u Grünbergrů«, č. 463 »u Termaniusů«. — Tomu všemu vévodí chrám sv. Karla Vel. a P. Marie (vyobr. č. 3294.), nejvelkolepější centrální stavba gotická v střed. Evropě, založený Karlem IV. 18. září 1350 (vysvěcen r. 1377) s klášterem řeholních kanovníků sv. Augustina. Neuwirth má za to (ač se to důvodně popírá), že neznámý mistr řídil se vzorem cís. hradní kaple v Cáchách. Hlavní čásť kostela našeho tvoří pravidelný osmihran, na jehož východní straně jest presbytář a na protější kůr. Presbytář sestaven jest ze šesti stran desítistěnu, jehož závěrečný pilíř nalézá se v ose celé stavby. Hlavní obdiv budí klenba nad střední částí, nade vše pomyšlení skvělá. Zde rozprostírá se kupole v půlkruhu s průměrem 22·8 m, a výší 19 m při síle zdi pouze 1·15 m a tloušťce klenby 19 a místem 21 cm. Beze všech viditelných podpor, při prvním hledu téměř jako nějaká rozsáhlá a rozpiatá plocha, ale vskutku jako mohutná obloha klene a vznáší se nad člověkem, k podivu a úžasu ho jímajíc (Navrátil). Pletivo žebrové tvoří překrásnou paprskovitou hvězdu a žebra sklánějí se v nízkosti dolejší třetiny oken k osmi malým hlavicím přípor v úhlech osmihranu rozestavených. Hlavice sloupů po stranách lomeného oblouku při presbytáři jsou prosty, ostatních šest listovými okrasami zdobených spočívá na polosloupcích dole ve špici zakončených. Žebra klenby kupole scházejíce se ve dvaceti čtyřech uzlech, buď se protkávajíce nebo protínajíce, tvoří čtyřicet ploch architektonického útvaru, což síťové klenbě dodává velezajímavé okrasy; pak ve svorníku kruhu otevřeného výšky 60 cm a průměru 95 cm vesměs se soustřeďují. V presbytáři jest též křížová klenba, kterou žebra hvězdovitě promítají. Pohled zvenčí dnes ovšem neprozrazuje krásu a jemnost vnitřní úpravy. Nad stavbou pne se mohutná kupole střechy s lucernou, dvěma pobočními kupolkami (jedna nad presbytářem, druhá nad zvonicí), vše plechem pobito a červenou barvou natřeno (1875). Hlavní vchod má lomený gotický oblouk a vně vkusné článkování a žlábkování z opuky, mající na vrcholku obruby listnaté kraby. Druhý (jižní) portál byl zrušen v l. 1708—11. K portálu přistavěná v 2. pol. XVII. stol. předsíň má nahoře kamennou sochu P. Marie. Oken má presbytář 6 jednopažebních (9·48 m vys., 94 cm šir.), loď též šest dvoupažebních (téže výšky, ale 1·58 cm šir.) vesměs oblouku lomeného a s kružbami z konce XV. stol. Budovu zvenčí podpírá 15 pilířův a to 7 při presbytáři, 6 při lodi a 2 jsou společné. Loď vyzdobena byla r. 1737 skvostně zlatem a malbami; nepřiměřené ozdůbky z této doby odstraněny byly r. 1872; na již. a sev. dolejší části zdi presbytáře zachovaly se zbytky malby kobercového vzorku z r. 1740. Na jihozápadní straně jest malba na skle představující Karla Vel. a na straně sev.-záp. rodinný znak Anny, manželky Vladislava II., obě z let 1502-6, tedy nejstarší toho druhu v Praze. Hlavní gotický trojdílný oltář zhotoven byl r. 1872 podle nákresu Bedř. Wachsmanna, sochy jsou dílem Ed. Veselého, obrazy Ant. Lhoty. V lodi pod kupolí jsou oltáře sv. Augustina s obrazem Jana Spitzra (sv. Antonín) z r. 1756, sv. Salvátora Lat. s obrazem od Heintsche, sv. Karla Vel. s obrazem F. Dallingera z r. 1738, sv. Libora (maloval Redelmayer r. 1771), sv. Anny (Heintsch) a P. Marie Karlovské (kopie Heintschova). Na jižní straně kostela přistavěna jest jeskyně Betlemská a svaté schody z l. 1708—11. — R. 1498 při opětném posvěcení zasvěcen byl kostel i Nanebevzetí P. Marie. — Konventní budova stávala opodál k západu. V XVI. stol. klášter tak hynul, že r. 1540 nebylo tu vůbec mnichův ani opata. Dne 15. ún. 1611 byl při vpádu Pasovských vypleněn. Opat Isidor de Croce vystavěl nový konvent v podobě čtverce. Dne 1. květ. 1784 byl klášter zrušen a z kostela hlavní oltář byl přenesen do kostela sv. Apolináře. R. 1789 zřízen byl zde městský chorobinec a kostel znovu poněkud upraven. Nyní náleží vše městskému fondu chorobničnímu a právo podací městu. V l. 1871—73 byl kostel důkladně opraven a letos (1902) zhotoveny byly nové plány střechy a průčelí přiměřeného původnímu slohu.
V sousedství severně (č. 441) stojí rozsáhlá budova zemské porodnice, která dříve (1875) byla u sv. Apolináře, stavěná podle plánů Jos. Hlávky v l. 1867—75 slohem gotickým z cihel bez omítky. Kolem čtyřstraného dvora rozkládají se dvojpatrová stavení (systém pavillonový), z nichž vystupuje 11 traktů; severní průčelí ozdobeno jest kaplí, jejíž presbytář vystupuje na venek mohutným arkýřem. Kaple sklenuta jest klenbou diamantovou, která spočívá ve středu na jediném sloupě mramorovém. Průčelí jest pro četné risality a ozubené štíty velmi malebné. Jednotvárnost rudé barvy cihel oživena hnědými cihlami polévanými pro vyznačení částí konstruktivních, zelenými pro římsu. Ve zvláštním domě umístěn zde nalezinec (č. 455). Po levé ruce č. 478 jest chemický ústav universitní.
R. 1889 anonym vložil 5000 zl. na zakoupení domku č. 484, z kterého připojením bloku z pozemků býv. hradeb proti Karlovu povstalo městiště české dětské nemocnice Frant. Josefa I. vydržované spolkem, jehož stanovy schváleny byly 25. břez. 1887. Zmíněný blok věnovala obec dne 12. pros. 1896 a zavázala se zde vystavěti dvě budovy a sad, vše nákladem 353.973 zl., spořitelna městská rozhodla věnovati 3 budovy nákladem 235.984 zl. Stavbu podle plánů Starkových vedli Karel Hübschmann, Eman. Dvořák a firma Gregor & Stark. Základní kámen položen 27. list. 1898. Komplex budov má průčelí troje a to do Sokolské třídy, ulice Boženy Němcové a třídy Táborské; se strany jižní dosahuje ke zbytkům hradeb. Vchod jest pouze budovou administrační, kde na průčelí ke Karlovu jest socha anděla strážce od Amorta. Ostatní budovy rozloženy jsou tak, že střed zaujímá budova hospodářská, na sever je pavillon nemocí nenakažlivých, na jih infekčních.
V ulici u Karlova č. 462 stojí slavený K. I. Dintzenhoferův letohrádek Amerika (vyobr. viz příl. u čl. Dintzenhofer). Skládá se ze tří budov rozestavených kol malého dvora. Budova hlavní tvoří obdélník 15 m dlouhý a 10 m široký, před ní blíže k ulici stojí po stranách (27 m od sebe) dva přízemní domky obrácené trojdílným průčelím do dvorku, kdežto uličná façada má okno slepé. Ve hlavní budově dvěma drobnými vestibuly ve hlavní ose vystupuje se na šnekové schody do patra, kde je veliký sál cele malbou vyzdobený a malá komnatka vedlejší. Tato stavba pokládána jest za východiště pražského baroku. Nejvýše pozoruhodno jest tu organické spojení jednotlivých částí; silná římsa patrná sice dělí přízemek od patra, ale až k ní dosahují přístřešky oken a hlavice pilastrů ohraničujících jednotlivá pole. Na ní stojí poprsníky oken a podstavce pilastrů hořeních. Římsa okapní jest mohutnější, nad ní vpředu i vzadu vystupují vikýře s oválovými okénky, vypravené úhlednými pilastry s měkkými volutami a provázené krátkými prohnutými balustrádami, na jejichž koncích nad hlavním průčelím stojí dvojice figur. Prejzová střecha mansardská končí celek. Pouze hlavní sál má dosud celou svoji původní výzdobu freskovou Jana Ferd. Schora. Dlouho neznámý vlastník, jehož nákladem stavba povstala, jest hr. Jan Michna z Vacinova. Opraven byl letohrad r. 1887.
V samém sousedství rozkládá se veliké nárožní stavení anatomicko-pathologického ústavu české university s průčelím do ul. Kateřinské z r. 1883. Z budov Ječné ul. (dříve Svinské) jmenovati jest c. k. českou vyšší reálku z l. 1874—75, klášter školních sester sv. Anny na místě býv. hostince »u Apolla« (1845) a o dva domy výše ústav Marianský (útulek pro služky a dívky chudé), v nároží s ul. Kateřinskou ústav spolku pro blaho propuštěných káranců a naproti sirotčinec sv. Jana Křt. na místě býv. kostela sv. Jana na Bojišti, zbudovaného na památku bitvy r. 1179 mezi Soběslavem II. a Bedřichem. V dolejší části na pozemcích býv. zahrady hr. Salma stojí v ulici t. jm. (dříve Kroupné), která dříve šla rovně do ul. u nemocnice, ústav anatomický a chemický německé university v bohatém slohu renaissančním z l. 1878—79. Nároží ul. Ječné a Karlova nám. tvoří kostel sv. Ignáce z L. s kollejí jesuitskou (viz též výše), nyní vojenskou nemocnicí, s domem řeholním v ul., stojícími na místě býv. 23 domův a zahrad. Základní kámen ke kostelu položen 12. čce 1665 (na místě domu Hurtovského) a posvěcení stalo se 28. srp. 1678. Průčelí pochází z l. 1697—90; má na štítu sochu sv. Ignáce v kovové záři. Nad portálem jest balkon nesený na pilířích a ozdobený sochami Krista a osmi svatých z r. 1699. Kostel jest jednolodní a obklopen osmi nižšími kaplemi, nad nimiž táhnou se široké galerie. Hlavní oltář má obraz od J. Heintsche. Na jižní straně jsou kaple sv. Kříže, kde oltář má obraz jmenovaného právě mistra, a na klenbě jsou fresky dle Jos. Führicha od Jana Umlaufa (1875), Matky Boží Pěkarské, sv. Barbory (oltářní obraz od Ign. Raaba), sv. Frant. Borgiáše (býv. sakristie) má sochy od Ed. Veselého z r. 1878; na straně severní nejsv. Trojice (oltářní obraz od Heintsche), sv. Františka X., sv. Aloise a konečně sv. Libora. Věž strmí na konci severní strany. Při zrušení řádu odevzdány budovy pro nemocnici vojenskou. R. 1866 usadili se zde jesuité poznovu a vystavěli dům řeholní s kaplí sv. Petra Kanisia při kostele v ul. Ječné.
Okres sv. Štěpána. Kostel sv. Štěpána jeví základní tvar shodný s kostelem sv. Jindřicha. Zbudován byl řádem křižovníků s červenou hvězdou místo dřívějšího vesnického (vsi Rybníčku) kostela t. jm. (snad nynější kaple sv. Longina?) v 2. pol. XIV. stol. (asi v l. 1367—76). Jest trojlodní po čtyřech klenbových polích; poboční lodi jsou nižší. Na příporách spočívají žebra klenby křížové, vítězným obloukem dělí se loď od táhlého choru, k jehož levému boku přiléhá sakristie. Kůr o dvou klenbových obdélnících zakončen jest pěti stranami osmistěnu. Pod štíhlými okny táhne se římsa, ze které vystupují přípory, z nichž vyvinují se žebra klenby. Zvenčí kostel podepřen jest pilíři o dvou ústupcích a věž čtyřhraná přistavěna jest v průčelí (teprve snad z konce XV. stol.). Na sev. straně přidána byla r. 1866 předsíň gotická. Na klenbě hlavní lodi jsou znaky zemí Karla IV. Obrazy hlavního oltáře maloval Cimbrecht. Na pilíři visí obraz sv. Václava od Škrety a naproti gotický svícen zhotovený podle nákresu Mockrova Jos. Fialou r. 1878 z kovaného železa. Na oltáři Matky Boží jest znamenitý obraz snad již z doby Karlovy. Od Škrety jsou zde ještě obrazy na oltáři sv. Rosalie a sv. Jana Křt. Obraz na prkně v severní lodi maloval Spranger.
Za kostelem na býv. hřbitově stojí zvonice (z r. 1600). Zádušní dům č. p. 536 z r. 1613 býval dříve lazaretem. U zdi ve farské zahradě stojí okrouhlá románská kaple sv. Longina snad z XII. stol. (pův. kostel sv. Štěpána?). R. 1784 byla zavřena. Věžička pochází ze XVII. stol. Ve vých. části býv. hřbitova bývala dříve (na místě č. 1268) kaple Všech Svatých, o které se poprvé mluví r. 1406; později zvala se podle pohřbeného zde Bartoloměje Rása z Rothenfeldu Rásovskou. Zavřena jsouc r. 1784 byla r. 1844 zbourána. Vedle zvonice bývala ještě dále kaple Jerusalemská rovněž téhož času zbořená.
Ulice Žitná. Zde jižní strana domů počíná se č. 560 »u Slivenských«, sousedícím s býv. pivovarem Hůlkovic (č. 561) tak zvaným podle Jana Hůlky z Počernic, který jej prodal r. 1600 Pavlovi Kalousovi z Častolovic (r. 1582 Víta Oftalma); později náležel hr. Michnům. Č. 562 »u Lišků« měl r. 1635 Martin z Tepence, č. 563 slul »u Lomnických«, č. 564 »u Pilátů«, č. 565 »u Podušků« neb Řípovic, č. 566 »u Příměnských« podle Jana Příměnského z Přibenic, který jej prodal r. 1607 Václavu Rymickému a tento r. 1615 Janu nejst. Říčanskému z Říčan; nárožní č. 567 sluje nyní podle Martina Bachora (1775), dříve říkalo se zde »u Křížů«, »u hořejších Kalivodů« podle Daniele Kalivody. Dále následuje fara sv. Štěpána (č. 568) s rozsáhlou zahradou. Na severní straně ul. nároží č. 669 byl dům nákladnický zvaný »u Bakovských«, který měl r. 1623 po Samueli Filadelfovi primátor Pavel Daniel Termanus a postoupil r. 1648 synu svému Jiřímu Michalovi. Č. 668 slul Kozlovský podle Jindřicha Kozla z Peclinovce, který ho nabyl r. 1614 s manželkou svou Lidmilou z Oskořína testamentem Kateřiny, vdovy po Marku Bydžovském z Florentina. Další nároží (č. 658) byl pivovar »u Raků« ještě podle Jana Raka, rychtáře v l. 1424—27; ke konci XVI. stol. náležel Karlu Wolfovi ze Zwingendorfu a po něm Celestinu Šemíkovi z Doubravičan (1608), Ant. Jos. Ješkovi z Rittersfeldu (1678). Č. 657 byl pivovar »u Patyánů« a náležel po Adamu Kobrovi z Kobrsperka Janu Frant. Krusiovi z Krausenberku (1674), Řepickým ze Sudoměře a slavnému Karlu z Bienenberka (1796); č. 656 slul Kalivodovský, č. 656 »u Kyselů« podle Jana Kysely, č. 654 »u Hladíků«. Z další řady poznamenáváme jen při č. 608, že se zde říkalo »u Švagerků« podle Jana Švagerky (1647) a č. 606 »u Kadečků« prodal r. 1644 Jan Kadečka Václavu Bon. Trunsovi z Trunsu. Ul. Řeznická počíná se domem č. 671 »u Zajíčků«; znamenitější býval dům (Frejnarovský) protější (č. 672), který náležel Zajícům z Hasenburka (Jan Zbyněk Z. koupil jej r. 1609 od Adama Dorna z Ainetu). Ulice Hopfenštoková, Příčná i Školská sluly dříve Řeznická.
Naproti vedle radnice dům u Helmů zove se podle šrotýře Jana Helma (1435); věnem dostal se v 1. pol. XVI. stol. v držení slavného mistra Václava Medka z Krymlova, professora mathematiky na universitě pražské, jehož dcera Eliška prodala jej r. 1578 Řehořovi Lidlovi z Lidlova a ten cechu řeznickému r. 1584 za 850 kop č. Při domě zřízena byla v XV. stol. šlachtata soukromá, kterou řezníci koupili r. 1462.
Vodičkova ul. má své jméno podle řezníka Jana Vodičky (1451). Nárožní dům č. 675 slul dříve »u Hollarů«, neboť jej měl r. 1620 Jakub Hollar z Práchně trhem od Jiljí Pergera z Častolovic. Přilehlý dům č. 666 měl r. 1644 Jan Rydl z Najenperka. Další č. 676 slul Kadlecovský, č. 677 byl nákladnický u »Řečických« a náležel Jindřichu Řečickému a synu jeho Jiřímu, kterému byl pro odboj vzat a dostal se jesuitům; ti prodali jej r. 1663 Matouši Frant. Chrástkovi z Engelburku a po něm náležel Danieli Vojt. Břekovcovi. Č. 678 slul Gobetovský podle Petra Gobeta; r. 1617 náležel italskému staviteli Ludvíku Andreae. Proti č. 680 bývala studnice, č. 681 slul »u červeného vola«, č. 682 »v koutě« (r. 1678 měl Viktorin Št. Pekelský ze Strašína). Vyšší dívčí škola zaujímá městiště býv. obecního dvora. Pivovar »u Mnišků« (č. 694) měl do r. 1638 Jan Vodička z Wasserfeldu, dříve jej měl Václav Mníšek, č. 695, kde jest známá kavárna Národní, slul »Vencelíkovský« a náležel po Václavovi Šturmovi z Hiršfeldu Bohuslavu z Michalovic (1605), Zikmundu Matiáši Vencelíkovi z Vrchovišť (1613), Josefu Kořenskému z Terešova (1642), č. 696 měli po Lidmile Rubínové Eliáš Erazim Udvarhely z Křížovic (1627), Natanael Štoček z Freidenfelsu (1668). Č. 698 slul »u Sklobouků« podle Mikuláše z Klobouk (XVI. stol.) a náležel po Václavu Vodňanském z Greifenberku r. 1613 Symeonu Polidorovi z Boubína. Známý pivovar »u Steigrů« (č. 699) slul »u Vodičků« podle Jana Vodičky, který zde spojil dva domy zakoupené r. 1451 a 1467. Ke konci XVI. stol. měli jej Kropáčové z Krymlova, z nichž Sigmund prodal jej obci a obec r. 1635 Michalu Ritteršici z Rittersfeldu, načež jej Anna Ješková z Petrsdorfu postoupila r. 1645 Janu Ant. Miseronovi z Lisonu a ten prodal r. 1658 Michalu Giambelli z Reuenburka. Dům »u Knoblochů« (č. 700) měl r. 1663 prof. JUDr. Matiáš Malanotte od Kateřiny Plateysové roz. Hájkové. Č. 701 měl Heřman Černín z Chuděnic a po něm Jan Jos. hr. Spork. Č. 702 měla v XVI. stol. Anna Saková roz. Vosterská ze Sulevic, po ní Oldřich Vosterský Kaplíř, načež zveden sem byl r. 1612 Kašpar Mikuláš Belvic z Nostvic, který prodal dům r. 1628 Anně Šlivicové roz. Razické ze Vchynic, která jej postoupila r. 1647 ujci svému Bernartovi Elsnicovi z Elsnic. Potom nastoupil zde rod Nesslingerů ze Šellengrabu. Č. 703 jest bývalý pivovar »u Žlutických« zvaný podle Matouše Žlutického z Bernarečku, jehož vdova Anna přinesla jej věnem rodu Šviků z Lukonos (1603). Č. 704 měl r. 1620 Bernard nejst. Hodějovský z Hodějova od Jana Seltenšloga z Fridenfeldu. Na druhé straně č. 708 »Rožnovský« měli po Janu Jakubu Infeldovi z Infeldu Vratislavové z Mitrovic od Václava Hendrycha Dejma ze Stříteže a jeho manželky Anny Mitrovské (1645). V XVI. stol. měl jej dlouho zlatník Mikuláš z Volkenšteina. Sousední dům měl sochař Jan Pendl. Nárožní č. 715 slul »u Rozynů« (Ant. Krocína z Drahobejle, Anny Záhořanské z Orlíka a jesuitů). Ostatní domy zde šly do Široké ul., kde se o nich mluví níže. — Ul. Štěpánská slula dříve Květoňská podle domu na Květoni. Zde počíná řadu domů č. 653, který slul v XVI. stol. Červenkovský a náležel Bedřichovi Lipnickému z Přibenic, jehož syn Jan prodal jej r. 1612 Kryštofu Rydlovi z Najenperka, ten postoupil bratru svému Davidovi (1617) a od toho koupil r. 1636 Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova; po něm měli dům Helena Kateř. Dobřenská z Prostého (1663), Karel z Eben a jeho dědici, Karel ze Schönkirchu atd. Č. 651 slul »u Znovských« a podle Mikuláše Donáta (1601); po Joachymovi Vršovském z Těšetína (1616) měl jej Bohuslav Řehoř Cholovský z Korkyně (1652). Č. 649 slul »u Weisů«, č. 660 ve Školské (dříve též Řeznické) ulici »u Vamberských« podle Kryštofa Vamberského z Rohatec, který jej koupil r. 1627 od Albrechta z Kalenic (č. 663 v Řeznické ul. slul »u Hrdličků«, č. 661 měl r. 1639 písař radní Symeon Hynek Cetvingar Heselius z Cetvinberka), č. 648 »u Šaušů« měl r. 1605 nedávno jmenovaný Lipnický. Znamenitý dům č. 644 slul »Sverčovský« a »u Berounských« podle Jiříka Berounského, který jej prodal r. 1587 Janu Sferinu ze Sferinu; dále jej měli emigrant Jakub Stanislavský, Vilém Albrecht Krak. z Kolovrat (1636), Václav st. Karel ze Svarova (1642), Oldřich Vilém Střela z Rokyc (1668), Ant. z Weissenwolfu, Frant. Voračický z Paběnic a Barbora z Věžník; č. 631 slul »u Šlehlů«. Na druhé straně ulice č. 625 slulo »u mořské hvězdy« neb »u Durychů«, č. 623 měl Eliáš Blovský z Lumenšteina (1641), nyní něm. spolek »Schlaraffia«, č. 612 po Václavu Vraždovi z Kunvaldu Adam Šofman z Hemrlesu (1671), č. 618 má jméno »Himlšteinský« podle Matouše Napora z Borkova a Himlšteina (1603); později měli jej Piccolomini, Morzin, Voračičtí a Netvorští z Břízy, Kořenští z Terešova. Č. 615 měl r. 1651 malíř Šimon Čubr po svém otci Václavovi, rovněž malíři. Č. 614 »na Květoni« dal ulici jméno; byl to pivovar, který měl mezi jinými dr. Erazim Heidelius z Rasnšteina (1613), č. 611 byl pivovar »u Tatarků« (r. 1620 mistra Jana Libertina).
Méně významné jsou domy v ul. ve Smečkách i v ulici Krakovské (v č. 1362 zemřel 26. čna 1861 P. J. Šafařík), kde bývaly jen zahrady s domky.
Když byly r. 1875 novoměstské hradby strženy, povstaly na této části dvě dlouhé třídy parallelní od jihu k severu, Sokolská (zde č. 437 spolková budova a tělocvična Sokola pražského vystavěná r. 1864 z domu odkázaného prvním jeho starostou Jindř. Fügnerem [socha jeho ve velkém sále]) a Táborská, které jsou přeseknuty ul. Boženy Němcové (u dětské nemocnice), Wenzigovou, Fügnerovým náměstím a ul. Koubkovou, Tyršovou, Vávrovou, náměstím Komenského. Ze Sokolské třídy proražena byla r. 1883 na západ ul. Hálkova. — Žitná brána vyobrazena jest sgraffitem na štítě domu č. p. 1614 vedle obecního domu v ul. Sokolské.
Okres P. Marie Sněžné. Kostel Matky Boží Sněžné založil Karel IV. zde na pozemku »na Písku« řečeném náležejícím křižovníkům s červenou hvězdou a povolal sem řád karmelitánů, kterým daroval dříví budovy, zřízené pro korunovaci jeho. Základní kámen položen byl 3. září 1347. Stavba dála se s velikými přestávkami a až do r. 1420 dokonán byl toliko kůr; o ostatních částech oddělených pažením se stavělo. Dohotovena byla tehda, snad v průčelí zamýšlené budovy, vysoká věž. Koncem XVI. stol. tak zašel klášter i kostel, že hrozil sesutím, a po r. 1566 odešel odtud poslední převor karmelitský. R. 1606 osadili jej františkáni, kteří ihned jali se znovu stavěti. R. 1698 Frant. Ferd. Bertold z Ungeršic vystavěl na nádvoří před vchodem kapli P. Marie (porciunkulovou) a v průčelním křídle ambitu, kde nyní jest fara (zřízená r. 1788), povstaly tehda dvě kaple (sv. Brikcí a sv. Hedviky). R. 1786 byl kostel odevzdán obci, kaple na dvoře zrušena a proměněna v kůlnu. Nynější kostel jest jen kůr budovy, kterou Karel IV. založil; nebyltě nikdy dostavěn. Zvenčí zachovaly se opěrací pilíře, táhlá okna, ač částečně změněná, průčelní zeď s okrouhlým oknem byla v našich dnech teprv upravena a ozdobena sgraffitovými obrazy znaků čtyř evangelistův a níže zemí Čech, rakouských a Star. a Nov. města. Ač nynější klenba jest nižší než původní, jest nepoměr mezi velikou výškou a délkou vnitřku kostela nápadný. Hlavní oltář pochází z r. 1625. Oltář (všech jest 6) Zvěstování P. Marie má obraz Reinerův. Cínová křtitelnice z r. 1459 pochází z kostela P. Marie na Louži. Zde je též řada náhrobků ze XVII. a XVIII. stol. Na jižní straně přiléhá ke kostelu kaple sv. Michala (nad ní jest noviciát a dvojí oratoř klášterní), na nádvoří na jihu kaple P. Marie Pomocné (dříve 14 pomocníků), na severu sv. Jana N. Býv. kaple porciunkulová byla při poslední opravě odstraněna. Budova klášterní jest rozsáhlá s velikou zahradou a prostírá se na jih od kostela. Na náměstí Jungmannově postavena socha Josefa Jungmanna a odhalena 15. květ. 1878. Pomník skládá se z podstavce přes 4 m vysokého z různobarevné žuly hlazené a syenitu, na němž spočívá socha sedící, v pravé ruce držící péro, v levé blánu. Model zhotovil Lud. Šimek, návrh podstavce A. V. Barvitius. Náklad nesl »Svatobor«.
Řada domů před býv. hřbitovem, tvořící nyní pravou stranu Ovocné ul. (č. 761—771), slula dříve »pod malými domky«. První z nich stál blíže krucifixu a náležel v XVII. stol. Janu ml. Duchoslavovi z Libina, Jonáši Skoliastrovi r. 1638 (odtud jméno »u Jonášů)«, Vítu Krist. Benedovi z Vysoké Hory (1677). Č. 767 slul »u Lavínů« podle MDra Jakuba Lavína z Ottenfeldu, po kterém jej Anna Humlová z Vlkové prodala r. 1619 Albrechtu Jiřímu Bruknarovi z Brukšteina, jehož vdova postoupila jej r. 1623 matce své Sabině Harasové z Radče. Č. 765 měl r. 1613 mistr Mikuláš Troilus Haiochoranus.
Jungmannova tř., dříve (poprvé r. 1464) Široká ul. zvaná, krátkou dobu v XV. stol. slula i ul. Kovářskou neb Zvonařskou. Východní strana náležela ke čtvrti sv.-štěpanské, západní k zderazské. Na záp. straně (od jihu k sev.) č. 18 spojil v 2. pol. XVI. stol. primátor Václav Pražák jinak Fafout z Hořkovce ze tří domů; v XVII. stol. měli jej hr. Jan Pachta a hr. Götzové; č. 19 sluje podle řezníka Jana Pirfanta (r. 1620, Neitharta z Thingen r. 1623), č. 20 »u cukrářů« zve se podle Martina cukráře, který jej prodal r. 1606 zlatníku Michalu Fuxovi; č. 22 (Šturmovic) stavěné nákladem plaského opata Ondř. Troyera po r. 1681 (průčelí je novější), č. 23 (»u cukrářů«, »u bílé husy«) náležel (r. 1610) Veronice Vejvodové ze Suché[red 2] staviteli Marku Ant. Canevallimu; č. 26 slul »u státníků«, č. 27 měli v 2. pol. XVII. stol. Johanna Račínová, Aug. Dohalský z Dohalic, Jos. Dejm ze Stříteže, č. 28 spojen ze dvou domů, první »u Sochorů« slul podle Pavla Sochora (1610), druhý byl znamenitější a slul Pikartovský podle Adama Pikharta ze Zel. Údolí, který jej prodal r. 1610 Anně, vdově po Vác. Trejtlarovi z Krošvic, a tato r. 1613 Oldřichovi z Gerštorfu, později měl jej Gotfrid Hertl z Leutersdorfu a r. 1616 Jiří Doubravský z Boubína a ke konci XVII. stol. Moric Mayer z Mayersbachu. Před Pikhartem drželi dům mimo jiné v XVI. st. Jan Kahoun z Myslína a (r. 1584) Alžběta Vřesovcová ze Šenku. Od 10. dub. 1866 jest zde Měšťanská Beseda. Č. 29 slul Farkašovic, č. 30 skládá se z bývalých dvou domů, z nichž první měl r. 1593 Joachym st. Španovský z Lisova a r. 1610 Jan Romanus z Říma a druhý slul u Lopatských (r. 1610 prodal Sigmund Lopatský Janu Romeovi), č. 31 »u harcířů« měl r. 1572 malíř Jan Špaček, č. 32 jest dávný pivovar »u Košťalů« (r. 1572 Jiříka Košťála), s kterým spojen byl r. 1683 i domek ve Vladislavově ul. »u Valterů«. Č. 33 »u Medků« měl r. 1595 stavitel Panetius, č. 34 držel r. 1601 Petr Macer z Letošic, r. 1603 Žofie Břekovcová z Hostivic, r. 1606 Lidmila Dejmová ze Stříteže, r. 1608 Sezima z Vrtby a Wolf st. z Vřesovic, r. 1619 Salomena Říčanská ze Žakavy a ke konci XVII. stol. Pavel Jos. Desfours, který měl i další č. 35, kdysi v XVI. stol. Janu Kobišovi z Bytešky náležející. O nárožním č. 36 bylo mluveno výše. Zde dům č. 748 náležel v XVII. stol. po Říčanských z Říčan Rodovským z Hustiřan, č. 747 slavnému zvonaři Brikcímu z Cimperka trhem r. 1571 od Jana Hoška z Proseče, jehož dcera Anna přinesla jej věnem Ondřeji Kocourovi z Votína (1616), jemuž pro odboj byl konfiskován a prodán r. 1623 Tomáši Mausovi a ten odkázal jej proboštu sv.-vítskému Šimonu Brozhusovi z Horšteina, který jej prodal donu Martinovi de Hoff Huerta, načež jej po téhož smrti ujala Anna Maria, purkrabinka z Donína roz. Vejvodová, a odkázala klášteru sousednímu, ten pak jej prodal r. 1654 Karlu Kunzovi z Freyenthurnu. Č. 745 slul »u Hladomře« podle Anny Hladomřové, která jej prodala r. 1601 Anně Říčanské ze Skuhrova a děti téže postoupily r. 1617 Janu ml. z Říčan. S ním spojen byl dům, který náležel po Jakubovi Smržovi Tobiáši Štefkovi z Koloděj (1612), Ondřeji Gattimu z Wajstrichofu (1641), Janu Millerovi ze Zlaté Koruny. Nynější dům arch. Buldry zaujímá místo i býv. č. 743—4, z nichž č. 744 měl malíř Matěj Cimprecht (1671), č. 743 zove se podle Jiříka Čápa, který jej koupil r. 1653 od Jiřího Vitáska z Gamsenfelsu (od r. 1645); neb podle Jana Čába z Chýš, který jej koupil r. 1602 od Jindř. z Běšín. Č. 741 měli v XVII. stol. Beřkovští ze Šebířova (r. 1597 Jan Pollius ze Závořic prodal Jindřichovi B.) a od r. 1644 Netvorští z Břízy, Ferd. hr. Berchtold, Jan Arn. z Goltzu, Jan Jos. Vratislav z Mitrovic, nyní pak s č. 740 První obč. záložna. V ul. Palackého (dříve [nová] Pasířská) č. 721 měli po Janu a Václavu Kocovi z Dobrše r. 1601 Anna Hradištská z Michnic, téhož roku Jiří a Václav Berka z Dubé. Rozsáhlý dům č. 720 koupila r. 1607 Alena z Lukavce od Jana Kosaře, dále jej pak měli manžel Alenin Samuel Nejepinský z Nejepína, r. 1609 Jan Třeboňský z Gruznova, r. 1623 Veronika Černínová z Olbramovic, r. 1648 koupil jej od dědiců po Jindřichu Černínovi z Chuděnic Šebestián Hozlaur z Hozlau, r. 1662 Karel Čabelický ze Soutic, r. 1667 advokát Erasmus Kr. Zolitsch. Zde zemřel 8. říj. 1874 Vítězslav Hálek. Od toho oddělením povstal r. 1648 památný dům Palackého č. 719 (slul »u Smetanů«); zakoupil jej toho roku Vilém Hendrych Odkolek z Újezdce, r. 1665 Václav Silvestr Smrčka z Mnichu; r. 1675 Samuel Mathyseus z Hostinné. Zde zemřel 26. kv. 1876 František Palacký. Č. 718 (»u Panviců«) měli v XVII. stol. Vratislavové z Mitrovic, č. 717 slul »Švehlovský« podle exulanta Jana Švehly, který jej koupil r. 1612 od Johanny Cidlinské z Dobřenic, č. 716 měli v XVII. stol. stavitel Mirani a Jakub Karolides. Na druhé straně ulice nárožní dům »u Hrubšů« (č. 727) zove se podle Mikuláše Hrubše, který je koupil r. 1615 od Václava Pešíka z Komárova, sousední č. 725 Vackovic podle Jana Vacka z Růženého (1591). Č. 723 »u zlatého kruhu« vedle studnice měli v XVII. stol. Jan Kamaryt z Rovin, Jan Mikuláš Hochauzar z Hochauzu (1611), Vilém Miřkovský z Tropčic, Jan Kryštof z Valdšteina (1634), Ferd. Leop. z Podpuš. Č. 722 slulo u Kochánků podle Viléma Bedřicha Kochánka z Kochánku (1657), před kterým jej měli Kateřina Straková z Chlumu, Jan st. Vratislav z Mitrovic (1614), Ladislav Hrobčický z Hrobčice (1618), Bernart Šmerovský z Libkovic (1656) a od Kochánka koupil r. 1657 Aleš Plot z Konařin (do r. 1687). Dále v Jungmannově tř. nárožní dům č. 738 slul (1465) »v kostele«, později »Kostelákovský«; jej měli v XVI. stol. Lobkovicové, z nichž Kryzelda koupila jej r. 1592 od Anny Dešanské z Těšína a odkázala jej r. 1605 Bohuchvalu Berkovi z Dubé a po tomto vystřídali se zde zejména: r. 1609 Hanibal z Valdšteina, r. 1614 Oldřich Holický ze Šternberka, r. 1616 Albrecht Bzenský z Prorubí, r. 1616 Jan Habart Kostomlatský z Vřesovic, r. 1629 Pavel Michna z Vacinova, r. 1672 Jan Frant. z Kaiseršteina. Sousední č. 737 slul »Bambasovský« podle Václava Bambasa. Č. 734 slul »u Labounských« (po pernikáři Burjanovi r. 1590 Ezechiela Lopatského, r. 1593 Michala Albr. z Šontalu, r. 1604 Marka Josefa z Kundratic, r. 1622 Salomeny Gerštorfové z Reibic, Johany Kateř. Šleinicové z Ober-Neichingen a syna jejího Wolfa Ladislava ze Šleinic, r. 1668 Václava Ign. Šaka z Radobejle), č. 733 u Myslíků (r. 1606 Adama Skály ze Zhoře trhem r. 1606 od Karla Korky z Korkyně a tento téhož roku od Ludvíka Myslíka z Hiršova. Po Skálovi měli dům r. 1601 Veronika Velemitská ze Lhoty, r. 1615 Jan Kryštof z Valdšteina, r. 1615 Václav a Jan Boreň ze Lhoty, r. 1623 Nejthart z Thingen), č. 732 »u zlaté hvězdy«. Nárožní č. 730 slul »u stoličkářů« a koupil jej r. 1650 Šimon Klement Braun z Karlsperka, v jehož rodě zůstal do konce XVIII. století.
Václavské nám. dělí Nové město na hořejší a dolejší, jest 682·2 m dlouhé a až 60·7 m široké s plochou 3·83 ha a jmenovalo se až do našich dnů Koňským trhem (poprvé se tak vyskytuje r. 1362, nynější jméno vyskytuje se od r. 1848 od času lidové mše u sochy sv. Václava). Zde byly od r. 1397 krámy pasířů, tobolečníků a měšečníků a to v krytých kotcích proti Můstku. Proti nároží č. 846 stával jakýsi kamenný sloup (1385) a asi proti č. 780 studna. Zde na hořejší části konány trhy na koně a obilí. Proti č. 816 byla socha sv. Jana Nep. od Platzera nad kašnou a proti č. 826 sv. Václava na koni od J. Pendla rovněž nad kašnou (nyní na Vyšehradě). Zde stávaly též muky Boží (do r. 1520), v čáře Jindřišské ul. v době Rudolfa II. šibenice, v l. 1713—14 proti č. 840 morová kaple dřevěná a nejdoleji r. 1785 dřevěné divadlo, v němž se hrálo ponejprv 12. čna 1786 česky a které navštívil 19. září 1786 Josef II. a 16. září 1791 Leopold II.
Na místě náměstí krásně ukončujícího Musea král. Českého (v. t.) stávala do r. 1876 Koňská brána s celnicí. Nárožní dům (»u Vlasáků«) koupil r. 1677 Frant. ze Šeidlern; sousední Kekulovský (č. 807) skládá se ze čtyř domů, z nichž jeden míval Jan Radešínský z Radešovic (1600), Václav a Albrecht Kekulové ze Stradonic, po kterém jej daroval Ferdinand II. jesuitům, kteří jej však prodali regentu šlikovskému Kryštofu Bekovi (1645). Č. 805 se zve podle Jana Nováčka, který jej koupil r. 1650 od Kryštofa a Mikuláše Turků z Rosentalu, kteří jej zdědili po primátorovi Janovi. Témuž náležel i sousední dům č. 804 (»u Kvasihrachů«), jak byl již směnil od Jana Hnáta a ten koupil od mistra Jana Libertina (1622), a Antošovský (č. 802). Známý hostinec »na košíku« měl Jiří Řečický, kterému byl pro odboj proti Ferdinandovi II. odňat a prodán r. 1623 Gregorovi z Hornfelsu, jehož dcera Anežka Alžběta přinesla jej věnem Šimonu Baulerovi z Hohenburka a ten prodal r. 1666 za 2000 zl. rýn. Samueli Zahořanskému z Vorlíka. Bývalý pivovar »u Šramů« (na poč. XVII. stol. Ondřeje Kotvy z Freifeldu) náleží nyní zemskému fondu a sídlí zde zemědělská rada. Č. 798 slulo »u zeleného stromu«, č. 797 měl po registrátoru desk zemských Jindř. Ad. Haincovi z Kadaně Vojt. Fr. Palma (1683). Pivovar »u Primasů« (č. 796) slul dříve »u Holovských« a náležel po Janu Ambr. Miseronovi, Jiřímu Michalu Termanusovi z Ostravy (1650) a synu jeho Jiřímu Samuelovi (1681). Palác Felixe sv. p. Lexy z Aehrenthalu stavěn byl r. 1868 podle plánu Adolfa Wolfa v renaissanci, dříve zde byl pivovar »u Pekárků«, který na poč. XVII. stol. náležel Janu st. Ledčanskému z Popic a když byl jemu pro odboj odňat, dán byl r. 1623 Leonardovi Korkovi z Korkyně; r. 1667 koupil jej od jesuitů, kterým byl odkázán, Simeon Trunsa z Trunu. Konečně zakoupil jej Jan Lexa r. 1773, kterémuž rodu náleží i vedlejší dům č. 794 (býv. pivovar »u Mačovských« r. 1675 Nataniele Frant. Perlence z Perlbachu). Č. 793 slul »u Karbanů« podle Lukáše Karbana z Olšan, jemuž byl pro odboj skonfiskován; potom koupil jej r. 1627 horní rada Štěpán Beník z Petrsdorfu, r. 1677 Daniel Vořikovský z Kundratic, r. 1705 Matěj sv. pán Vunšvic, který dům přestavěl a zřídil zde v přízemí též kapli sv. Jana Nep., pro kterou objednal r. 1682 u Jana Brokoffa podle vzoru Rauchmüllerova sochu téhož světce (podle ní ulita pak socha na Karlově mostě a socha odtud přenesena byla r. 1819 do kostela na Skalce). Až do r. 1848 byla zde voj. strážnice novoměstská. Nárožní nový krásný dům s freskami Urbanovými »u Žlutických« (č. 792) zvaný podle Matouše Žlutického z Bernarečku, jehož vdova Anna přinesla jej věnem rodině Šviků z Lukonos. Daniel Švik prodal jej r. 1623 Lorencovi de Nicolai van Vokore a ten odkázal Ferd. Ant. Chiesovi. R. 1668 měl jej advokát Václav Michal Lhoták z Lhoty. Protější nároží (č. 791) zove se podle šenkýře Bohuslava (XVI. stol.); na poč. XVII. stol. měl jej Jiljí Perger z Častolovic a syn jeho Filip, který jej nově vystavěl s věží a postoupil r. 1628 Bedřichu Šporenftlovi ze Spornefelsu. Po Janu Jiř. Bergrovi ujal dům jako bez dědiců stát a umístil zde úřadovny státního zastupitelství. Č. 788 stojí na místě býv. tří domů, z nichž jeden (»na loubí«) daroval r. 1582 kšaftem Václav Loubský cechu krejčovskému (krejčovská hospoda), druhý (č. 789) »u Krupských« zval se podle Martina Krupského (1637) a třetí »u Brodských« (č. 788) měl jméno podle řezbáře Mikuláše Brodského (1630). Č. 786 slul »u Poštů« (1672 Pavla Kalmusa z Freifeldu), č. 783 nazýván dříve »u Patků« podle Václava Patky, po kterém jej měli dcera jeho Alžběta, manželka Václava Mráze z Milešovky, emigrant Mikuláš Klatovský jinak Hencelius (1605), ingrossátor desk zemských Fabian Holub Předborský z Radiče (1628), Petr Jiří Reinfeld (1635), univ. professor JUDr. Jan Jindř. Pipius (1658). Č. 782 slulo »u Hvězdů« (r. 1616 Samuela Rozýna z Javorníka), č. 781 u Kolčavů (Tobiáš Kolčava r. 1658), č. 780 »u Jarých« (Daniel Jarý r. 1627), nyní »u Doušů« (Ant. Jan Douša r. 1771; zde byl v l. 1718—20 taneční sál českých stavů, později kavárna »Praha«, v letech šedesátých XIX. stol. německé kasino a v sedmdesátých akad. spolek český), č. 779 »u Reichknechtů« (podle Michala Reichknechta, který jej koupil r. 1610 od Václava Lebedy z Bedrštorfu a syn jeho Šimon prodal r. 1677 Janu Vojvodovi), č. 775 »u Vovsů« (podle Václava Vovsa r. 1606; r. 1670 měl jej Šimon Kutnaur ze Sonnenšteina, r. 1685 Maxm. Lorenz Košín z Freidenfeldu), č. 774 »u bílého kohouta« má jméno podle Oldřicha Kohouta (1636), který jej prodal r. 1674 registrátoru desk zem. Jiřímu Frant. Sokolovi z Otvovic (dříve slul »u Cikadů«), č. 773 dům Grylovský, »u Matoušků« (nyní spojen s domem »u Samsonů«, dříve Šipovský, Údrčský zvaným), č. 772 Rudygerovský (podle Jana Rudygera).
Z domů na východní straně jmenovati jest č. 815 »u Krkavců« r. 1625 Jiříka Římského z Kosmáčova po Janu Sedlčanském z Popic, č. 817 »u Turků«, nazvaný podle Jana Turka z Rozentalu (1598), č. 818 slul »u Kluckých«, č. 821 koupila r. 1637 obec od Matiáše Jirkovského z Děvína a umístila zde koňské právo. Č. 824 »u Šenfloků« slul dříve »na korábě« a »u Žabků« podle Adama Žabky (1666), č. 825 slul též »u komorníků« (r. 1634 Jiříka Lad. Skutíka z Palmberka), č. 828 má jméno »u Papoušků« podle Tomáše Papouška (1676) a slul též »u Broučků«, č. 829 říkali »u Penížků«, č. 830 náležel Václavovi Mitysovi (1609). Známý byl dům »u Císařských« (viz Herain-Jansa str. 128), nyní palác banky Assicurazioni Generali v Terstu. Č. 833 »u Zlatníků« má jméno podle zlatníka Filipa Junkera na poč. XVII. stol., č. 834 slove »u Charouzů« podle Jana Charouza r. 1499, č. 835 slul »u Štočků« (r. 1635 Natanaela Štočka) a náleží v nově vystavěný vydavatelstvu denníku »Politik«, č. 836 náležel kolem r. 1848 Meisnerům, z nichž pochází něm. básník Alfr. Meisner, č. 837 náležel známému Mdru Matěji Borboniovi z Borbenheimu (1612), č. 839 měl po rodě Švíků z Lukonos Václav Vořikovský z Kundratic (1635).
Ulice na Příkopě (v l. 1839—71 Kolovratská třída, před tím Staré alleje [r. 1815 vykácené] a ještě dříve Příkopy) na straně starom. vykazuje řadu moderních paláců, jako dům Jindř. Filipa hr. Krakovského z Kolovrat (café Continental) a kavárna Corso. Na straně novom. dům »u Špinků« (č. 836) má jméno své podle Jana Špinky z Helfentalu, který jej koupil r. 1681 od Jana Richarda Gersona z Ragersdorfu; dříve zde říkali »u Štrabochů« a »u Kamarýtů«, neb náležel Danieli Kamarýtovi z Rovin, jehož dcera Anežka jej věnem přinesla Gersonovi. Palác firmy Filip Haas a synové (č. 847) proveden jest ve skvostné řecké renaissanci. Průčelí rozděleno čtyřmi korinthskými sloupy ve tři široká, polokruhem překlenutá pole okenní, pod nimiž jest bohatý architrav s kuželkovou balustrádou. Č. 849 slul Rozýnovský podle exulanta Eliáše st. Rozýna z Javorníka. Palác Úvěrní banky, stavěný r. 1901, stojí na místě bývalých tří domů, z nichž třetí (č. 851) měli po Mikulášovi Bruknarovi z Brukšteina Pavel Daniel Hradecký z Úrazu (1612), Václav Sak z Bohuňovic (1622), Kasian Daniel Hradecký z Úrazu (1651). Nostický palác (852, vyobr. viz příl. ke čl. Dintzenhofer) slul Bunzonovský podle ingrossátora památných desk zem. Jana Bunzona z Bunzonu (1587) a náležel pak Lidmile Magd. Říčanské ze Skuhrova, jejíž manžel Karel Adam Lev prodal jej 13. pros. 1668 kněžně Marii Benigně Piccolominiové z Aragony. Nynější budova jest krásné dílo Kil. Ign. Dintzenhofera z let kolem r. 1749. Rustikované leseny přízemí přecházejí nahoře v iónské pilíře a končí se v konsolech. Trojhraný a dva segmentové štíty (sochy od Ign. Platzera) rozdělují průčelí. Nad portálem s dvěma postranními vchody spočívá na toskánských sloupech balkon. Vestibul okrášlen rovněž toskánskými sloupy a bohatým štukovím. Jest to nejkrásnější světská stavba tohoto mistra. Dům »u černé růže« byl v století XVII. obecní, odúmrtí po Mikulášovi Růžovi z Vorlična r. 1584. R. 1848 sídlila zde Měšťanská beseda. Č. 854 měli po Kateřině Chotkové z Milhausu Anna Vostrovcová z Brukšteina (1612), Anna Juliana Beřkovská z Amštattu (1629), Jan Leopold Voračický z Paběnic, který jej prodal r. 1688 Benediktovi Cacciovi. Kostel sv. Kříže vysvěcen byl 9. květ. 1824 jako školní sousední kolleje piaristské; stavěn jest v nepodařeném slohu starořeckém a má jediný oltář. Č. 857 slul dříve »u Kotlářů« a náležel po Kateřině Langové z Lvovic Jindřichu Horňateckému z Dobročovic, Aleně Marii Vchynské z Hozlau (1647), Václavovi Hozlaurovi z Hozlau (1660), Hedvice Barboře z Újezda, která jej odkázala r. 1677 hr. Josefu z Újezda a ten prodal r. 1678 Jaroslavu Arnoštu ze Štampachu. Č. 858 palác Zemské banky stavěn byl r. 1896 Polívkou v české renaissanci; vestibul ozdobil freskami Švabinský a ve dvoraně dvanáct soch českých krajů pochází od Hergesela, Procházky, Schnircha a Suchardy. Zevnější figurální skupení jest od Kloučka. Dříve stála zde budova, kterou stavové čeští r. 1845 zakoupili pro museum král. Českého (v. t.) od hr. Jana Nostice. Před tím náležel dům Jiřímu Vil. Michnovi z Vacinova, který zde skoupil tři domy a zahrady jejich rozšířil o zbořeniště dvou pustých dvorův, i synu jeho Sigmundovi Norbertovi a po něm Karlu Jiřímu (1686). Hôtel »u černého koně« (č. 860, 861) hostil několik korunovaných hlav. Fresky ve vinném sklepě maloval Aleš. Německé kasino (č. 859) zakoupil spolek r. 1873 od Barbory Dormitzerové a r. 1875 přestavěl (sál v řecké renaissanci měří 233·78 m2); před tím náležel Alžbětě ze Vchynic, která r. 1623 a 1624 skoupila 3 domy (mezi nimi »u Ventrysův« a »u tří pávů«) od Petra Kratiny, mistra Jakuba Zabonia z Vysentína a Václava Kbelského z Kápí Hory, Oktaviánu ze Vchynic, Voršile Jakobině Paradisové La Saga (1630), hr. Frant. Ant. Sporkovi (1683). Na místě domů »u tří kaprů« (Floriána Píseckého z Kranichfeldu r. 1623) a »u železného muže« (č. 863) byl dům deskový od r. 1565, kdy jej Sigmundovi z Radešína osvobodil od městských platů Maximilián II. (slul »pod podloubím«), vystavěn byl v l. 1898—1900 palác Živnostenské banky podle plánů Polívkových. Genius na střeše kupole pochází od prof. Poppa a skupina pod ním od Schnircha; kovovou sochu ve vestibulu zhotovil Šaloun. V domě »u modré hvězdy« (č. 865, spojený s č. 864, domem to, který náležel v XVI. stol. Sigmundovi Kostelníčkovi, jehož syn Jan obdržel praedikát z Labětína [1607], Lukáše Slanského ze Šenpachu [1627] a Bedřicha Píseckého z Kranichfeldu [1654]) sjednán byl 24. srp. 1866 mír s Pruskem. Budova stavěna byla r. 1846. Č. 865 samo jsou bývalé dva domy, z nichž jeden slul »u Vysůčků« a druhý náležel Janu st. Ledčanskému z Popic (1620).
Na Příkop ústí ul. Panská, dříve Křížalovic podle Křížaly, majetníka domu č. p. 856 (o domech zde viz Navrátila, Kostel sv. Jindřicha str. 232), se slepou ul. v Cípě, Nekazanka, zvaná podle nemravného života zdejšího obyvatelstva. V ulici Jindřišské (dříve Na novém dláždění) nejzajímavější jest budova c. k. pošt a telegrafu na místě býv. Andělské zahrady (viz Anděl z Florence). Ulice Bredovská slula dříve podle zmíněné zahrady Andělská; zde palác dříve Šebkův, nyní Rakousko-uherské banky, vystavěn jest v l. 1866—67 na místě kaple a sirotčince sv. Jana Křt. (1780 až 1866) v býv. domě hrab. Josefa Bredy v ryzí renaissanci. Ulice Růžová proražena byla farní zahradou v XV. stol.; ulice u Půjčovny (dříve Zadní Růžová) má jméno podle domu (č. 955) náležejícího veřejnému fondu c. k. zástavního úřadu, kde v l. 1842 až 1846 hrálo se za ředitele Aug. Stögra české divadlo. Jerusalemská ul. zove se podle kaple Jerusalemské na hřbitově sv.-jindřišském.
Veškeré toto prostranství původně zaujímala ves Chudobice, o kteréž nedochovalo se nijakých zpráv. Později jméno přešlo hlavně na ulici nyní Mariánskou, dříve v Chudobicích zvanou (č. 920 vydavatelstva »Národních Listů«) R. 1875 strženy byly hradby a povstal městský park s ul. Sadovou a Bolzanovou.
Havlíčkovo nám. slulo dříve senným trhem, ježto zde stály na severní straně hřbitova senné kotce a senná váha (č. 979). Zde má (č. 978) palác svůj banka »Slavie« od r. 1878 na místě býv. francouzského špitálu sv. Ludvíka, ke kterémuž cíli dům darován r. 1633 Pavlem de Montbrun; č. 991 byly od dob Josefa II. kasárny »nové«, na jejichž místě stojí palác Hypoteční banky král. Českého. Dále je tu bursa plodinová v budově družstva k zařízení a udržování plodinové bursy. O ostatních domech zde a v ul. Senovážné a Dlážděné viz Navrátila, str. 231 a 239—41.
Nákladem obce neb snad řádu křižovníků s červenou hvězdou založen byl asi r. 1350 při vsi Chudobicích kostel sv. Jindřicha a sv. Kunhuty, který svoji podobu časem značně změnil. Základní forma ovšem zůstala, tři gotické, stejně vysoké lodi, z nichž hlavní zakončena pětibokým presbytářem z osmistěnu (okno střední jest zazděno); klenbu křížovou drží šest pilířův a rozvrhují ji na dvanáct klenbových polí. K východní straně jsou boční lodi zakončeny stěnou prostě vyzděnou, hlavní loď však profilovaným vítězným obloukem otvírá se do choru o stupeň nad podlahu lodi povýšeného. Zvenčí pilíře opěrací o dvou ústupcích jsou pravidelně rozestaveny, na jednom z nich po pravé straně choru jest kamenný kříž s P. Marií a sv. Janem po stranách. Věž něco přes 30 m vysoká má barokní střechu z XVIII. stol. Před hlavním vchodem jest neúhledná předsíň. Z původní výzdoby zachovaly se pouze polovypuklá kamenná a polychromovaná postava sv. Jindřicha s korunou na trůně sedícího (v sakristii) a poprsí sv. Kunhuty ve svorníku žebrovém pod vyzděnou kruchtou hudební. Roku 1672 přistavěna byla kaple sv. Barbory, při čemž původní zeď severozápadní s gotickým oknem byla zbořena, r. 1688 při jižní lodi kaple Navštívení Panny Marie. Hlavní oltář (tumba z r. 1753) má obraz od Jiř. Heintsche, na postranním svatých 14 pomocníků maloval obraz hlavní Siard Nosecký a na oltáři Zvěstování Panny Marie hlavní obraz pochází od Škrety.
Zvonice, volně u býv. hřbitova zdí obehnaného stojící (kostnice stávala v jihových. cípu), stavěna byla zejména v l. 1472—76 a snad teprve r. 1518 dokončena. Má v přízemí gotický portál r. 1879 zbudovaný místo starého, který nebyl gotický. Štíhlá původní střecha byla r. 1801 větrem shozena a nahrazena r. 1801 provisorní a r. 1879 definitivní.
Hybernská ul. (dříve na Dláždění) zove se podle řádu hibernů (irských františkánů), kteří zde na místě domu č. p. 1037 založili r. 1630 prozatímní klášter a položili dne 11. září 1637 základní kámen k novému konventu a dne 15. srpna 1652 ke kostelu Neposkvrněného početí P. Marie, který zbudovali a dokončili s věží v průčelí r. 1659 (bylo zde 13 oltářů). K východu přistavěno bylo pak r. 1704 jedno křídlo a druhé na sev. straně r. 1739. Klášter zrušen byl 12. ún. 1786 a kostel zavřen r. 1790. Kláštera používáno v l. 1792—1802 za divadlo a r. 1810 byl přestavěn a dány sem finanční úřady. Zohyzděn jmenovitě kostel, kde do průčelí postaveny nepěkné, těžké dórské sloupy. Dříve na tomto místě býval kostel a klášter sv. Ambrože italských benediktinů, založený Karlem IV. r. 1354, ale zpustošený r. 1420, který pak 14. čna 1461 Jiří Poděbradský daroval minoritům (bosákům), ale znovu byl pobořen v bouři r. 1483 (24. září). V ssutinách vystavěl si jakýsi měšťan kovárnu a r. 1502 Vladislav II. daroval býv. klášter Václavu Bezdružickému z Kolovrat a ten postoupil r. 1536 Jindřichu z Chocemic, který jej daroval r. 1539 záduší sv. Jindřicha.
Na jižní straně ul. Hybernské jest na nároží č. 997 známý hôtel »Saský dvůr«, slul prve »u Ouličnejch« podle Václava Ouličného ze Semil r. 1571 a náležel v XVI. stol. Janu Vidovli z Laustíně a po něm r. 1599 Václavu Litoměřickému z Jizbice, r. 1602 Jindř. Střelovi z Rokyc, r. 1618 Ondř. Hornateckému z Dobročovic, č. 998 »u Nekmířských«, č. 1001 (»u Ješínů«) v 1. polov. století XVII. Berků z Dubé, č. 1002 dra Matiáše Molesína z Dielenperka, který jej prodal r. 1595 Prokopu Dvořeckému z Olbramovic, č. 1003 »u Skalištů« ze dvou domů spojený náležel ke konci XVI. stol. Václavu z Kaliště a Ottersfeldu, načež jej zdědil zeť jeho, moravský zemský lékař Mdr. Matiáš Lavín z Ottenfeldu (1615); nyní jsou zde kanceláře společnosti dráhy české severní. Druhý roh r. 1004 měl r. 1617 Hendrych Krumpach z Dorndorfu a známý hr. Josef Canal (1793), č. 1005 slul »u Brotánků«, č. 1006 zakoupil r. 1764 aerar pro zásobárnu vojenskou, která zde byla až do r. 1901, č. 1008 a 1012 jsou voj. skladiště. O těchto domech viz Navrátila, Kostel sv. Jindřicha, str. 241. Na straně sev. Hybernské ul. vedle bývalého kláštera jest v č. 1036 celnice, č. 1035 jest spojen ze dvou domů, z nichž jeden »u Koutských« slul podle Vojtěcha Koutského z Jenšteina, který jej koupil r. 1604 od Jana Hollara z Práchně a ten r. 1601 od Salomeny Strnadové z Holešova, a syna jeho Koutského Vojtěcha ml. (1614); potom po Janu Brikcím Strništkovi ze Lvové brány měl jej r. 1642 hr. Filip de Magno a od toho r. 1656 Benno Ferd. Leop. Bořita z Martinic. I sousední dům (1034) byl panský; měli jej Jan Jahodka z Turova (1601), Vít Dentulin z Turtlšteina (1607), Barbora Berková z Lobkovic a její manžel Václav st. Berka z Dubé (1615), Helena Kolovratová z Dubé, Marie Polyxena Heisenšteinská z Kolovrat, Václav Rudolf z Vrábí (1666). Význačný palác č. 1033 stojí na místě býv tří domův, a to kdysi Jana Diblíka z Votína, druhého »u Hybnerů« (r. 1616 Ladislava Šenacha ze Šenachu, r. 1624 Zachariáše Kocha z Kolburka, r. 1625 Mandaleny Kunášové z Lhoty a r. 1627 Kryštofa Hybnera ze Sonnenleuten, r. 1654 Dominika de Bossi) a třetího kdysi Václava Kaplíře ze Sulevic a Jana Sekerky ze Sedčic, který od Ferd. Ant. Chiesy koupil r. 1648 Ant. Losy z Losinthalu. — Na místě domův a zahrad č. 1014—1022, 1027 a 1281 stojí nádraží společnosti státní dráhy na prostoře více než 13 hektarů, které dne 21. srpna 1845 bylo otevřeno. Ulice Havlíčkova, kde v domě hôtelu »u nádraží« zemřel Havlíček, slula dříve »na blátě« a od r. 1839 Jízdecká.
Ulice na Poříčí (od XVI. stol.) slula dříve Slaměnou, v části východní Šilinkovic. Hned vedle kláštera bosáckého byl č. 1039 dům »u Skálův« (ze Zhoře), č. 1040 »u Píseckých« (Bedřicha P. z Kranichfeldu r. 1617), č. 1041 »u Hrubých«, č. 1042 Zajistovský neb »u Hazuků«, č. 1043 (do ulice Havlíčkovy) »u Čubrů«, »Škopků«, »u Julišů« (r. 1595 Daniela Rubína ze Lvovic). Druhý nárožní dům č. 1044 stojí na místě dvou domů, z nichž první »u Žežulů« náležel v XVII. stol. pánům z Engelsflussu a druhý slul »u Volavků«. Č. 1046 jest býv. pivovar Sykterovský (r. 1605 Mdra Adama Hubera z Risenpachu), kdežto dnešní »u Rozvařilů« slul dříve »Vlašimský« (r. 1654 Abrahama Kyncla z Kynclfeldu). Sousední dům č. 1048 slul »u Centurionů« podle Centuriona Muky (1611) a náležel r. 1616 Hendrychovi Libšt. z Kolovrat. Č. 1049 říkali »u Tašků«, č. 1050 »u Králů«, č. 1051 »u Turnovských«, č. 1052 »u Hlásků«. Na druhé straně č. 1075 slul »u Brotánků«, č. 1074 »u Vodáků« (podle Kašpara Vodáka r. 1609), náležející r. 1597 Anně Lukavecké ze Žlunic, č. 1072 »u Sudliců« podle Václava a Jiřího Sudlice z Hrachovic (1627—34), č. 1071 dům Rančovský, č. 1070 měl r. 1617 Adam ze Vchynic, č. 1069 u Pakostů, č. 1068 slul dříve Poduškovic, č. 1066 má jméno »u Perlenců« podle Natanaele Fr. Perlence (1671).
Okres sv. Petra na Poříčí. Poříč, osada pradávná (připomíná se poprvé r. 993) při brodu, osazena byla kolonisty (kupci) německými (říkalo se zde i »v Němcích«), kteří odsud rozšířili se na Staré město. Měla dva kostely, sv. Petra a sv. Klimenta. Kostel sv. Petra, románského slohu, stal se před r. 1215 majetkem řádu Něm. rytířů, kteří jej prodali, a spojen byl s kostelem nově založený špitál sv. Františka v sousedním dvoře (tak zv. biskupském), který byl přenesen r. 1253 k mostu. Kostel byl trojlodní románská basilika se čtverhranými pilíři a s dvěma věžemi v průčelí. Kdy byl přestavěn goticky, nevíme, snad v l. 1380—1415. Zdá se, že nynější portál stával tu, kde jest i nyní; budova pak měla 22 m šířky při skrovné délce. Z románských zbytků zůstaly jen věže a pak o sobě stojící sloup v lodi střední. Teprve v pozdější době přechodní zřízeny byly na místě zdi chrámové nynější oblouky příhrádkové, zeď s pilíři podpěrnými 5 m 30 cm na venek pošinuta a tak vytvořena levá loď vedlejší. Prodloužením střední lodi povstaly pak podélné zdi před kůrovou závěrkou, na jejíž severní straně sakristie přiléhá jako pokračování severní lodi. Zdá se, že původní výzdoba byla bohatá; pás obloukový býval obrouben hnědo-fialovým, žlutě-bělavým a světle-zeleným prutem, na patkách, jakož i v závěrce oblouku nacházel se vždy kříž v týchže barvách, v plochách takto povstalých postavy stojící v modrém poli. Presbytář skládá se nyní ze tří obdélníkových oddělení klenbových a zakončen jest závěrkem tří stran osmiúhelníka. Křížová klenba levé lodi zdá se býti starší než lodi střední. Není pochyby, že loď pravá byla obdobná levé a že teprve v době Vladislavské byla rozšířena na jih, stěna však východní zachována. Dřívější copový portál nahrazen byl r. 1875 novým s krásným tympanem nad vraty. Obě věže upraveny jsou nyní goticky a mezi nimi jest veliké okno. Na jižní straně jest druhý vchod a třetí na severu u věže síncem. Loď hlavní jest 35·5 m dl., 8·5 m šir. Hlavní oltář z r. 1702 má obraz od Reinera, v levé lodi oltář sv. Maří Magd. od Škrety. Cínová křtitelnice má dolejší čásť z r. 1544, víko z r. 1738. V podlaze jest plno kamenů náhrobních. Právo patronátní upraveno smlouvou obce s řádem křižovnickým ze 16. čna 1686, podle které státi se zde může farářem jen člen řádu, kterého obec z dvou praesentovaných vyvolí. Zvonice zachována jest celkem ve tvarech, jak byla založena r. 1598, pouze střecha pochází z doby po požáru r. 1689.
Osada sv.-petrská zachovala starožitný ráz kolonisačních míst, náměstí totiž, z kterého ve čtyřech úhlech vybíhají ulice. V ul. Truhlářské (od XVI. stol., dříve Kaňhovic) nárožní dům č. 1121 slul »u Škodů«, č. 1120 »u Novomlejnských«, č. 1119 náležel mistru Janu Kaňhovi z Veleslavína († 1598), č. 1118 slul »na baště«, č. 1117 »u Vodáků« měl r. 1661 stavitel Jan Decapol, č. 1114 slulo »u Eleazarů« podle Adama Eleazara (r. 1636), č. 1113 dal na nějaký čas na počátku XVI. stol. jméno ulici Skalská. Nároží na Josefské náměstí tvoří kasárny Josefské (c. a k. místní velitelství) stavěné v l. 1859—60 na místě býv. kláštera a vojenská zimní jízdárna na místě zahrady kapucínů. Pro ně zakoupil tato místa, kde dříve před husitskými válkami stával špitál Jakubův s kaplí P. Marie, jmenovitě dům Bartoloměje de Pauli, tři domy od Jindř. Hlaváče a zde položen byl 13. květ. 1636 základní kámen ke kostelu sv. Josefa, který stavěl Melichar Mayer. Vysvěcen byl 25. květ. 1653 a téhož roku položen základní kámen k novému klášteru. Zrušen byl 1. čna 1795, kostel určen pro vojsko, leč již r. 1833 vrácen opět kapucínům, kteří v domku na rohu třídy Poříčské zřídili hospic. Kostel sv. Josefa jest zcela jednoduchá budova s dřevěnou věžičkou. Na pravé straně průčelní zdi socha sv. Františka Seraf. od Brokoffa (1708).
V Soukenické ul. č. 1096 slulo »u Skalských« podle Jana Skalského z Dubu, který jej koupil r. 1616 od Adama Alex. Kořenského z Terešova a postoupil r. 1619 Anně Marii Skalské roz. z Proseče, načež držel jej od r. 1617 JUDr. Jan Goltz. Č. 1095 má jméno podle Tobiáše Kuřátka (r. 1675), č. 1089 podle Anny Pětikostelové (r. 1603), č. 1088 měl r. 1596 Jindřich Chotouchovský z Nebovid, č. 1087 slulo »u štírů«, č. 1086 podle zlatníka Joachyma Beera »u zlatníkův« a nárožní č. 1084 »Zárubovský«; jej měli zejména po Lidmile z Kaliště Lidmila Kordulová z Lobkovic (1598) a sestra její Anna Marie Leskovcová z Lobkovic (1604), která jej prodala r. 1608 Maxm. Velemitskému z Velemyšlovsi, Jan Vilém odtud z V., Barbora Zárubová ze Stradonic (1628), Jan Tomáš de Datoli (1628), kterému byl konfiskován a prodán Albrechtu Lavínovi z Ottenfeldu, David Bernhard Duha (1647), Jan Žalud Piselštein (1653), podle kterého se dům nyní nazývá »u tří žaludů«. Na straně severní č. 1200 slul »u Kuřátků«, č. 1198 jest spojen z domů »u Všejanských« (podle Aleny Všejamské z Černotína r. 1598) a »Slepotických« (r. 1667 Bedř. Smilkovského z Palmberka). Č. 1097 slul »u Dohalských« a »u zlaté lodi«, náležel mathematikovi Simonu Podolskému z Podolí (1602), Aleně Křinecké z Ronova (1604), Aleně Kolovratové z Dubé (1615), Lidmile Dohalské ze Zahrádky (1618), Petru Mikuláši Strakovi z Nedabylic (1675). Sousední č. 1195 zval se od počátku »ramhof« od rámů soukenických, které se zde nacházely, tak jako na Star. městě při č. p. 800. R. 1601 náležel právě jmenovanému Podolskému z Podolí a před ním Sigmundu Diviši z Radešína (1582). Č. 1194 měli Dorota Liturgusová z Turska a po ní r. 1607 Václav Samec ze Stráže, r. 1617 Kašpar Belvic z Nostvic. Č. 1192 měl r. 1605 Jan Hollar z Práchně, č. 1190 Ladislav Sekerka ze Sedčic (1605), Jan Kryštof Myška ze Žlunic (1605) a synové jeho Oldřich Kunata a Jindřich Karel (1622), kteří spojili i sousední dům náležející před nimi Vratislavu Trmalovi z Toušic (1607), Oldřichu Kavkovi z Říčan (1606), Wolfovi st. z Vřesovic (1602). Č. 1185 měli po appellač. radovi JUdru Václavu z Fliessenpachu Jan z Říčan (1607), Jan Jezbera z Kolivé Hory (1610), Pavel Zyglerovský z Gettnsdorfu (1615), Jan Vilém Kostoml. z Vřesovic (1618). Ze zadu v Klementské ul. bývaly »stará lednice« a stodoly. Dům u Žandalinů zove se podle Jiříka Žandalína, který jej koupil r. 1623 od Přibíka Jeníška z Újezda, č. 1205 měl r. 1646 Jan Severin z Krygsfeldu, č. 1204 slulo »u Lorenců«, č. 1203 koupil r. 1641 Kryštof Albrecht Šafberger z Treuenberka od stavitele Jana Dominika de Barifis (1624). Na druhé straně nároží č. 1246 spojil Jan Decapol z dvou domů zakoupených r. 1658 a 1661. Lázně Eliščiny sluly dříve Jelenovic. V ul. Klementské pak byla další lázeň starodávná Erbovic (č. 1234). Kostel sv. Klementa stál již r. 1226, kdy usadili se při něm dominikáni, kteří však odešli odsud již r. 1232 k mostu. Potom stal se farním a měl hřbitov, školu i faru vedle sebe. Zrušen byl r. 1784 a prodán r. 1793 za 700 zl. mlynáři Václavu Michalovi. K účelům náboženským vrácen byl, když zakoupila jej česká obec evang. helvetského vyznání r. 1850 za 27.500 zl. R. 1893 a 1894 byl obnoven. Před opravou touto byly v hlavní obdélníkové, 19·5 m dlouhé a 10·4 m široké lodi na jižní straně tři, na severní dvě a na západním průčelí jedno gotické okno s ostěním opukovým. K této lodi pojí se na východ 5·7 m široký a 9·6 m dlouhý presbytář o dvou klenbových polích, pěti stranami osmiúhelníka uzavřený. U hlavní lodi v zevnějšku byl jediný opěrný pilíř z r. 1641. Při presbytáři nachází se proti každé klenbové patce pilíř zděný z cihel (jejich rozměry 28, 13 a 7·5 cm ukazují na první dobu gotiky). Na věži blízko pod střechou bylo na každé straně gotické okno. Uvnitř chrámu v hlavní lodi byly postaveny kulaté tříčtvrtní sloupy 50 cm průměru zakončené iónskou hlavicí, tak že klenutí spočívalo v náběhu na nich. Umělé křížové klenutí hlavní lodi má okruží tesané z pískovce rázu doby Vladislavské, kdežto presbytář ukazuje na XIII. stol. Na místě domů č. 1235—37 (tůně Babáčkovy) zřízen byl r. 1733 obecní chudobinec s kaplí sv. Maří Magd. zrušený Josefem II. — O mlýnech zde viz výše při Vltavě.
Petrská ul. spojovala nám. Petrské s býv. branou Horskou. Nárožní pivovar »na Kuklíku« (č. 1130) měl r. 1612 Václav Zbytek z Greifenberka a po něm Dorota z Lichtenfeldu, která jej postoupila (1614) Danieli Kohoutovi z Lichtenfeldu. Sousední dům č. 1131 slul »u starých«, následující »Divišovský« (1132), č. 1133 »u Trnků«, č. 1134 »u Počáteckých«. Nárožní (nyní zbořený) »u Němců« (1136), zvaný podle Martina Němce (1546), náležel na poč. XVII. stol Mikuláši Sekerkovi ze Sedčic. V Biskupské ul. č. 1137 náležel záduší kostela sv. Petra (fara) a č. 1138 slul »u Pernikářů« (1638 Sigmunda Heliada). — Ul. Těšnov slula pod Horskou branou, později u šanců, ul. Poříčská a nyní opět Těšnov. Zde dům »u Talavašků« (č. 1162) koupil r. 1615 známý Mdr. Ondřej Hobervešl z Hobrfeldu s chotí svou Magd. Skálovou ze Zhoře od Jana Goliáše. Bývalý dvůr špitální křižovníků s červenou hvězdou zval se později Hradištko neb (od času Brusa z Mohelnice) »biskupský dvůr«. Parcellací emfyteutickou vznikla zde řada domů č. 1139—1155 stojících pod postranním právem Hradištka. Držitelé jich nijak nevynikali a jmenujeme jen jména domovní: Všejanský, »u Churanů« č. 1139, Bartákovský, »u Danielů« č. 1140, Ficovský č. 1141, »u Levců« č. 1142, Šalanda č. 1143, »u Laštovičků«, »u Šašků« č. 1144, Haklíkovský č. 1145, Jelínkovský č. 1146, Červenkova stodola č. 1147, Gubernatorský č. 1148, »u Zelenohorských« č. 1150, Srbovský, Makulovský č. 1154. — V Petrské ul. č. 1180 »na Špalíku« prodal r. 1606 mistr Symeon Kolnický Jiřímu Diblíkovi z Votína a r. 1641 měl jej Tobiáš Kochánek z Kochánku; nárožní do Samcovy ul. č. 1177 měl Václav Zbytek z Greifenberka na poč. XVII. stol., druhý nárožní č. 1176 Frant. de Marchant a jeho dědicové ve století XVIII. V posledním domě proti býv. bráně Poříčské č. 1166 (Jana Půty) byly do XVIII. stol. konány pro zábavu štvanice zvěře. Nyní se zde zdvihá nádraží dráhy Severozapadní (otevřeno 10. květ. 1875) s pěkným průčelím ve formě vítězné brány. Sousoší na vrcholku představuje Austrii chránící průmysl a orbu. Ohromný portál vede do vysoké dvorany ozdobené kolem po stěnách malovanými erby měst nádražních.
Již na místě hradeb stojí v parku museum městské, založené r. 1883 přičiněním dra Tomáše Černého, když jednalo se r. 1882 o zachránění pozůstalosti Jos. Manesa, v býv. kavárním pavillonu. Ale již r. 1888 byl nedostatek místa zde takový, že obec uložila r. 1889 inž. Fialkovi, aby navrhl plán přístavku, který však byl zavržen. I vypracoval Ant. Wiehl podle pokynů Bř. Jelínka nový, s kterým spojeny byly některé myšlenky prof. Kouly (zpracováno inž. Ludv. Čížkem); plán ten r. 1895 byl schválen a svěřeno bylo Balšánkovi, aby vedl provedení detailní i architektonické. Stavba dála se v l. 1896—98 (viz Administrační správu obce za r. 1897). Práce dekorační provedli sochaři Lad. Šaloun, Lud. Wurzl, Stan. Sucharda, Ant. Procházka, Vinc. R. Smolík, Fr. Hergesel, Vil. Amort a Frant. Stránský, malíři Karel Liebscher, Václ. Jansa a Karel Klusáček. Budova jest dvoupatrová, s hlavním schodištěm uprostřed. V přízemí na pravo jest lapidarium (památky románské a přechodního slohu, gotické, renaiss., barokní a směs, sál č. X—XV), na levo v sále č. XVI kamenné desky, nápisy a znaky, útrpné právo a č. XVII mučírna; v prvním patře na pravo nálezy pravěké, keramika, porculán, sklo (I), práce z kovu (II), na levo oddělení církevní (III), pražské památky stavební a řemeslné, míry, váhy, nářadí a nábytek (IV). V druhém patře na pravo (V) pohledy na město, listiny, výsady, pečeti, tisk, peníze (VI), historické památky, v přední části schodiště (VII) zbrojnice a na levo pokračování památek historických od počátku XVIII. stol. do r. 1866 a pražských cechův.
Hradby kolem města stojí neb stály celkem na témže místě, kde byly již zbudovány za Karla IV., výjimkou jest pouze opevnění hradu a Malé strany. Bylať při původním opevnění hradu severní hranice před potokem Brusnicí, jak založeno bylo Přemyslem II. Na místě dosavadních (v zimě r. 1902—03 se bourají) hradeb zde byly vonice kláštera strahovského, kostela sv. Víta a Všech Svatých, sv. Jiří a některých soukromníků. Pouze na západní straně Hradčan byly i nové hradby celkem na místě, kde stála zeď Karla IV. Na Malé straně již Karel přeložil hradbu na Petřín, ač staré zdi kolem tržiště a zadních domů jižní strany ul. U mostu byly ještě zachovány. Dal r. 1360 stavěti hradební zeď okolo Pohořelce, u Strahova přes Petřín dolů k řece na Újezd. Z toho značný zbytek (»hladová zeď«) spatřuje se na Petříně. Od tohoto původního směru novější hradby uchylovaly se teprve na svahu Petřína, zabírajíce do města nový obvod šířky něco větší Újezdských kasáren. Kolem Starého města táhly se hradby od Františka (mezi domy č. p. 775 a 769) po celé šířce a délce nynějších nejkrajnějších domů staroměstských č. 769—70, 767—62, 726, 725 až k bráně na konci Dlouhé třídy (ke konci XV a v XVI. stol. Odraná), mezi č. 726 a 723 a dále odtud na prostranství čís. 723—24, 655 k bráně sv. Benedikta při ústí ul. Kralodvorské, odtud k bráně »k sv. Ambroži« (později Prašné). Odtud hradby zaujímaly prvotně celé prostranství domů na staroměstské straně ul. »Příkop«, kde do nedávna byly zahrady a skrovné domky, od Prašné brány až k Mostku (bráně svatohavelské). Teprve Václav IV. dal prý zároveň se založením fortny otevříti nynější ul. Havířskou. Proto říkalo se tu v XVI. stol. »v prolomeném«. Dále šly zdi místem domů č. 379 až 370 k brance v ul. Perlové (mezi domy č. p. 370 a 365) a odtud částí č. 365, č. 364, zadních částí domů č. 414—16, č. 363, zadní částí č. 417 a čísel 362—61 k bráně sv. Martina, později Zderazské (mezi č. 360 a 343). Dále šla zeď č. 342—40 k bráně sv. Štěpána (mezi č. 314 a 315), odtud obracela se více v pravo. Podél řeky stála pak jen jednoduchá zeď záhy pobořená, která šla hned za zadními domy ul. Karoliny Světlé. Od křižovníků zeď šla poněkud od řeky za domy č. 86, 68—70 k bráně Sv.-Valentinské blíž č. 71 a týmž směrem podél Josefova až na konec ohrady žid. hřbitova, kde byla »branka v Židech« (při č. 208). Odtud obracela se více na východ mezi krechtami za klášter sv. Kříže, prostředkem městiště Milosrdných bratří (č. 847) za klášterem sv. Františka. Nové město obtočeno bylo hned při založení silnými hradbami v místech nynějších, které proraženy byly čtyřmi branami, a to Poříčskou (u sv. Petra), Horskou na konci ulice Hybernské (na cestě do Hory Kutné), Koňskou na konci Václav. nám. a Svinskou nad ul. Ječnou.
Zdi tyto již na počátku XVII. stol. byly v případě války zcela bezcené. Po míru r. 1648 ustanoveno bylo proto P-hu znovu opevniti. Podrobný plán vypracoval plukovník don Innocenzio hr. Conti, který vedl stavbu zároveň s Jos. sv. pánem Priamim, cís. inž. Janem Pieronim a staviteli Karlem Luragem a Santinim Bossim od jara r. 1649. Pro různé přestávky stavěno bylo až do dvacátých let XVIII. stol. (srv. Almanach obecní na rok 1898, str. 210—63). Výsledek byly hradby kolem všech původních pěti měst a to počínajíce při řece na Malé straně blíž mostu nového cís. Františka v místech nyn. nábřeží Malostranského stály bašta č. I. sv. Jana (zbořena), dále (proti vodě) bašta sv. Jakuba (II.), vedle ní na konci Újezda brána (obé zbořeno), odtud na pravo pod Petřín III. bašta sv. Dominika (zboř.); nad ní nad zahradou Kinských na Petříně půlkruhem za Strahov s baštami sv. Karla (IV.), sv. Vavřince (V.), sv. Vojtěcha (VI.), sv. Norberta (VII.) a Špitálskou (VIII.). Na konci Pohořelce stála brána Říšská neb Strahovská (zboř.), dále rovně na sever s baštami Strahovskou (IX.), již zbořenou, sv. Frant. Borg nad starým hřbitovem vojenským (X.); odtud zahýbá se hradba k sev.-východu s baštami »Kamennou« (XI., zbořena), proti Střešovicůn sv. Marie (XII.), která již částečně jest zbořena, sv. Benedikta (XIII.), sv. Václava (částečně zbořená) proti nádraží v Brusce (XIV.), Všech svatých (XV.), na jejímž místě stojí nová kadetní škola, sv. Jiří (XVI.), která se bourá. Při ní byla brána Bruská (Písecká, Karlova) a dále východně bašty sv. Lidmily (XVII.), v níž byla kavárna Panorama, a sv. Tomáše nad Klárovým ústavem slepců. Ještě stojí další bašta sv. Maří Magdalény (XIX.), kde denně výstřelem oznamuje se poledne, kdežto další sv. Ignáce (XX.), proti akademii hr. Straky, jest již odstraněna.
Na pravém břehu šly hradby z místa, kde nyní nádraží severozáp., s baštou sv. Jana Křt. (XXI.) a v ul. Poříčské branou Poříčskou (Špitálskou), dnešním sadem u městského musea (bašta sv. Kryštofa č. XXII.), místem, kde stýkají se ul. Hybernská s Mariánskou (b. XXIII. sv. Mikuláše), ke konci Havlíčkova nám, kde stála brána Nová a za ní v městském sadě blíž ul. Jerusalemské bašta XXIV. sv. Petra a Pavla, dále k nám. Václavskému (asi v místech něm. »Turnvereinu« stála bašta XXV. sv. Jindřicha), kde byla brána Koňská, pak sady Čelakovského (bašta XXVI. sv. Štěpána), kde dále proti ul. Žitné byla brána Žitná, ke konci ul. Ječné bašta sv. Xavera (XXVII.) na místě býv. brány Slepé, nad ulicí Tyršovou (b. sv. Bartoloměje č. XXVIII.) a proti ul. Wenzigově (b. XXIX. sv. Kateřiny), vše zbořené, dále ke Karlovu (bašta Karlovská č. XXX.), nad Folimankou (b. bezejmená XXXI.) k brance Slupské, kde na pravém břehu Botiče čásť bašty sv. Leopolda č. XXXII. ještě stojí (dále viz Vyšehrad).
Čásť hradeb novoměstských od brány Poříčské až k Slepé a východní čásť hradčanská (od bašty XIX. až k Bruské bráně) byly přičiněním nejv. purkrabí Karla Chotka v letech třicátých XIX. stol. pokryty sadem. Když pak po válce r. 1866 poznáno bylo konečně, že P. nemůže býti pevností, nařízeno bylo cís. rozhodnutím z 30. říj. 1866 v zásadě odstranění hradeb novoměstských, což však bylo provedeno, až je obec zakoupila a v l. 1874 až 1876 zbourati dala. Na místě jejich vznikly sady u musea městského (1876) s rozlohou 0·89 ha, kde nalézá se pomník padlých r. 1848 (ležící lev od Frant. Maxe), veliký sad před nádražím dráhy cís. Frant. Josefa (71/8 ha), dlouhý 660 m a široký 80—125 m s ul. Sadovou, jehož úprava (rybník s vodopádem stál přes 52.000 zl.) počala se r. 1876, a sady Čelakovského při museu kr. Českého. Další čásť jižně byla zastavěna.
Popis Vyšehradu viz Vyšehrad.
Holešovice-Bubny (VII., připojené k městu 8. list. 1884) na levém břehu řeky, na rozsáhlém poloostrově, ohraničeny jsou se tří stran řekou a na straně západní hraničí s obcí Bubenčí a pozemky Král. obory. Obě jmenované osady, které tvoří tuto čtvrť městskou, rozděleny jsou nádražím a drahou společnosti rak.-uh. státní dráhy. V Bubnech kostel sv. Klementa, poprvé jmenovaný r. 1234, kdy jakýsi vladyka Zdislav daroval jej klášteru Zderazskému v Praze, zachoval se do r. 1898 ve formě své prastaré. Skládá se z lodi 7·10 m dlouhé, 6·15 m široké a 5·74 m vysoké, z níž na východ vybočuje chor rovnoúhelný, zbudovaný na čtverci 4·39 m dlouhém a 4·14 m širokém. Loď, do níž se vcházelo se strany západní, pokryta byla rovným stropem v původní výši. Vítězný oblouk otvíral se do úhledného choru křížovou klenbou překlenutého a štukovím pokrytého. Chor osvětlovaly tři okna se tří stran, z nichž okno za oltářem zachovalo i původní podobu. Když koncem r. 1898 bylo rozhodnuto, že zde má býti zřízena expositura farní, ježto do té doby zůstala tato čtvrť stále přifařena k Bubenči, kostel sv. Klementa byl r. 1898 rozšířen zbouráním předsíňky a prodloužením lodi na 15·5 m. Klenutí apsidy se žebry zdobené štukovaným festonem bylo zachováno jako i sakristie přilehlá k severní straně. Do kostela zřízeny pak dva vchody. Na zevnějšku zachován byl starý ráz kostela tím, že prodloužená stará střecha a motiv nového štítu na západní straně byly vzaty přesně podle štítu starého. R. 1639 kostel vyhořel a byl r. 1659 nákladem držitele statku bubenského Maxm. Valentina Martinice opraven. Kostel nestál dříve na návsi, nýbrž opodál dvora, který ležel východně u silnice, která západně šla od řeky asi nynější ulicí Vinařskou až k ulici Belcrediově, kde se končila. Komplex pozemků severně nad Letnou slul »za novou stodolou«, západní nad štolou Rudolfa II. »u první štoly«, vinice u Belvederu (náležela již k Malým Bubnům) a nad t. zv. Židovskou šancí »rybníček« a nad ním severně »hliniště«. Mezi tímto pásem a silnicí (nyní Belcrediho třída) byly pozemky (od záp. k východu): »u Pernoušků«, u druhé štoly, na rovinách. Nad Belcrediovou třídou až k Oboře byly role »velký Čertoušek«, »u Pernoušků«, nad Korunovační třídou »široký Čertoušek« a u Obory a západně od Korunovační třídy (kde nyní vodojem) »na rovinách« a nad tím »na plácku«. Střed vsi Buben nalézal se, kde nyní slove »na ovčinách«. Pozemek uzavřený třídou Bělského, ul. Heřmanovou a třídou Bubenskou byl zahradou Šternberskou, pod kterou až k ul. Vltavské ležel dvůr (nyní pivovar). O tomto mluví se nejdříve jako o statku korunním, kde r. 1311 královna Eliška vládla některým zbožím a kde r. 1320 král Jan tři dvory postoupil proboštství sv.-vítskému. R. 1407 připomíná se rytíř Heřman z Jeřan seděním v Bubnech a r. 1419 jmenuje se zeman Frenclin z Buben. Též klášter zderazský měl zde tehda dvůr. Čásť vsi při řece, obydlená rybáři, stála pod právem purkrabí pražského. Svobodný dvůr zakoupila na počátku XVII. stol. Alžběta Lobkovicová, vdova po Kryštofovi z Lobkovic, a dcera její Anna prodala jej r. 1623 Albrechtu z Valdšteina za 20.000 k. gr. m. Dva druhé dvory byly kmetcí; jeden z nich řídil se knihami nejv. purkrabí. Po zavraždění vévodově dostal se dvůr Václavu Michnovi z Vacinova a od jeho dědiců r. 1659 Maxmiliánu Valentinu Bořitovi z Martinic († 1677) a jeho synu Jiřímu Adamovi. Čásť od Letné k jihu byla r. 1667 Daniele Voříkovského z Kundratic a vedle Frant. Šejdlera ze Šejdleru, který přikoupil r. 1679 i první vinici; po něm to měli Jeronym Colloredo z Wallsee, Frant. Jos. z Valdšteina (který stavěl r. 1715 zámek Belveder) a r. 1805 koupil statek bubenský sv. p. Jakub z Wimmru, který o dvě léta dříve byl koupil i Letnou od Frant. Alsterla z Astfeldu. Oboje pak zakoupil r. 1838 baron Karel Richter. Z moderních budov jest v této části jmenovati v ul. Gerstnerově akademii malířskou (dokončena r. 1902), stavěnou podle plánu Roštlapilova r. 1899 a 1900, a v nároží třídy Belcrediovy a Korunovační (Horschitzův) vodojem z r. 1885. Málo východně od býv. silnice od hospody (nároží ul. Vltavské a třídy Bubenské) jde dráha společnosti rak.-uher. státní dráhy, která zde má na pozemcích dříve »za hospodou« a »velká baterie« nádraží a dílny (s býv. vagonkou Strousbergovou z r. 1874 až 1875), kdežto na straně zapadní jest nádraží a skladiště dráhy Buštěhradské. Odtud na východ jsou Holešovice (o dějinách viz sv. XI., str. 493) s přístavem (v. t.). Při jižním břehu nedaleko dráhy leží ústřední jatky obce pražské (viz příl. při čl. Jatky), pro které zakoupen pozemek skoro za 400.000 zl. a jejichž stavba ukončena byla r. 1894 a odevzdána užívání 1. čce 1895. Pozemky tvoří obdélník 450 m dlouhý a 250 m široký. Budova ústředních jatek provedena jest na západních dvou třetinách, kdežto východní třetina určena jest pro jatky obcí předměstských. Příchod jest ulicí Vltavskou od jihu, jeden do trhu a druhý do jatek; uprostřed mezi oběma jest domek vrátného a v další ose střední bursa s hostincem, správní kanceláře, konírna a stanice kontumační, budovy to společné trhu i jatkám. Allegorické skupení býka s mužem při vchodu provedli Schnirch a Vosmík. V levé polovici (od jihu k sev.) jsou v trhu chlévy hovězího dobytka, tržnice téhož a nekrytá stanoviště pro týž dobytek, na pravo stáje pro buvoly, továrna na zužitkování krve, chlév a porážka hověz. dobytka jatečného, porážka drobného dobytka, tržnice masa, porážka vepř. dobytka, drštkárna, střevárna s lázní animální, věž vodárenská, strojovna. Náklad činil 2 mill. zl. (Podrobnou zprávu viz v Administrační zprávě obce pražské z r. 1893—94, str. 100 a sl.). Severněji na pozemku ohraničeném ul. Jeronymovou, Plynární, Osadní a u Průhonu stojí plynárna na místě dřívější parní pily banky »Union«, zakoupené obcí r. 1886, stavěná r. 1887 a rozšiřovaná v letech následujících. Poprvé odtud plyn vypuštěn 17. říj. 1888. Před spojením měla obec holešovická vlastní malou plynárnu, nyní obecní dům č. 284, zrušenou r. 1889. Mezi plynárnou a jatkami jest v ul. Jeronymově kolonie dělnických domků Společnosti pro stavbu dělnických bytů. Na východ v ul. Rohanské jest (č. 800) měšťanský pivovar pražský (1895). Na severním břehu č. 32 jest ústřední elektrárna městská vystavěná nákladem asi 2,000.000 zl. v l. 1898 až 1899. — Holešovický ostrov původně náležel celý vrchnosti panství s panským přívozem. V neznámé době rozparcellován byl na losy; pěstováno bylo zde sadařství a chmel. Na západní straně cíp býval samostatným ostrůvkem Peklo zvaným. Nyní jest ostrov zakoupen pro účely kanalisační. JTe.
Popis Libně viz Libeň.
Jako hlavní město království Českého P. jest sídlem nejvyšších úřadů země, a to občanských i vojenských, samosprávných i státních, duchovních i světských. Zde jest stolice knížete arcibiskupa pražského, spolu primasa království Českého, s 2 světícími biskupy, kapitolou a konsistoří. Zde zasedá zemský sněm království Českého a jeho výkonný orgán, zemský výbor se svými poradními sbory (zemská železniční rada a kommisse statistická a živnostenská) a úřady, k nimž náleží i zemský archiv a zemská statistická kancelář. Zde jest také sídlo vrchní politické správy země, c. k. místodržitelství, kterému přímo podléhá všeobecná nemocnice, školní knihosklad, zástavní a půjčovní úřad a policejní ředitelství v Praze, jehož obvod, rozdělený na 15 kommissařství, zaujímá kromě vlastního města ještě 13 okolních obcí a má tudíž rozlohu 701/2 km2 s 11.359 domy a 480.698 obyv. Místodržitel jest zároveň přednostou c. k. zem. školní rady pro Čechy, která má české a německé oddělení a jíž podřízena jest okresní školní rada v Praze, a c. k. zemského finančního ředitelství pro Čechy, jemuž podléhá v Praze i finanční prokuratura, finanční okresní ředitelství, úřad pro vyměřování poplatků, zemská hlavní pokladna, důchodkový a kolkovní úřad, berní správa I. a II, evidence katastru daně pozemkové, sekce finanční stráže I., II. a III., hlavní celní úřad I. tř. a technická finanční kontrola.
Dále jest v Praze: c. k. loterní úřad pro království České, c. k. úřad puncovní, c. k. ředitelství pošt a telegrafů pro Čechy s 22 poštovními a telegrafními úřady v jednotlivých částech města, dopravní ředitelství c. k. státních drah, jemuž podléhá úhrnem 1421·572 km tratí, ředitelství české Severní a Buštěhradské dráhy, c. k. živnostenský inspektorát pro XII. a XIII. okres dozorčí a c. k. horní hejtmanství pro království České. Z úřadů soudních sídlí zde c. k. vrchní zemský soud pro království České, c. k. vrchní státní zastupitelství, c. k. zemský soud v Praze s úřadem depositním a zemskými deskami i knihami pozemkovými, c. k. obchodní soud, c. k. živnostenský soud, rozhodčí soud úrazové pojišťovny dělnické, 4 c. k. okresní soudy pro jednotlivé části města, c. k. okresní soud pro přestupky a okresní soud pro P-hu u věcech obchodních. Z veřejných institucí v Praze sídlících dlužno ještě jmenovati zemědělskou radu s českým a německým odborem a ústřední společnost hospodářskou pro království České.
Kromě uvedených úřadů občanských jsou v Praze tyto úřady vojenské: velitelství VIII. armádního sboru, velitelství 9. pěší divise, 17. a 18. pěší brigády, 8. brigády dělostřelecké, 8. divise vozatajské, zeměbranecké divise a 42. zeměbranecké brigády, pak místní vojenské velitelství a vojenský posádkový soud. Podle sčítání z 31. pros. 1900 čítala pražská vojenská posádka celkem 7120 mužův a skládala se z: 11. (3 prapory), 73. (2 prapory), 88. (4 prapory), 91. (2 prapory) a 28. (1 prapor) pluku pěšího, 6. a 22. praporu polních myslivců, 8. sborového a 23. divisijního pluku dělostřeleckého, 3. praporu zákopnického, 8. divise vozatajské a 8. pluku zem. obrany o 3 praporech. Konečně jest v Praze zemské velitelství četnické a velitelství 1. četnického oddělení.
Posléze jest P. také sídlem zástupců cizích mocností, a to: anglického konsula, francouzského generálního konsula pro Čechy a Moravu, německého konsula pro království České, konsula a hon. místokonsula Spojených Obcí severoamerických a konsula spolkové republiky Švýcarské pro Čechy, Moravu a Slezsko. Tšr.
Domy a byty. 1. Počet domů. Jak počet domů v Praze v posledních 30 letech rostl, viděti z tohoto přehledu, podle něhož měly domů:
| r. 1869 | r. 1880 | r. 1890 | r. 1900 | |||||
| Staré město | ... | 967 | . | 984 | . | 971 | . | 925 |
| Nové město | ... | 1356 | . | 1462 | . | 1601 | . | 1812 |
| Malá strana | ... | 522 | . | 528 | . | 536 | . | 559 |
| Hradčany | ... | 180 | . | 195 | . | 200 | . | 202 |
| Josefov | ... | 244 | . | 253 | . | 257 | . | 198 |
| Vyšehrad | ... | 84 | . | 103 | . | 117 | . | 122 |
| Holešovice-Bubny | 197 | . | 434 | . | 545 | . | 780 | |
| Libeň | ... | 336 | . | 428 | . | 528 | . | 746 |
| P. | ... | 3886 | . | 4387 | . | 4755 | . | 5344 |
Z přehledu tohoto patrno, že domů v Praze přibývalo od sčítání ke sčítání neustále, jen že postup ten byl mezi jednotlivými desítiletími dosti nestejný. Nejvíce domů v Praze přibylo od r. 1891—1900, méně již mezi lety 1869—80, nejméně v l. 1881—90. Přírůstek domů v posledním desítiletí byl by býval zajisté ještě mnohem značnější, kdyby jednak nebylo se přikročilo právě v tomto období — r. 1896 — k provádění assanace v Josefově a na Starém městě, jíž mnoho domů v těchto dvou částech města padlo za obět, jednak též, kdyby v témže období nebyla vypukla v Praze stavební krise, která stavební ruch zde a v okolí od r. 1896 částečně uvedla na míru nejmenší. Přes to tedy, že P. ve všech letech sčítání může se vykázati přírůstkem domů, není přece tento v žádném období, hlavně vlivem vzmáhajících se a rostoucích obcí předměstských, takový, jaký by očekáván býti mohl u hlavního města bohatého království. Nejvíce ještě působily na vzrůst domů v Praze nově k ní připojené části města, Vyšehrad (od r. 1883), Holešovice-Bubny (od r. 1884) a Libeň (r. 1901), kdežto staré části města — vyjma Nové město — byly v této příčině skoro úplně bez vlivu nebo působily spíše směrem opačným.
2. Počet bytův a jejich částí. V Praze napočteno bylo celkem 54.184 bytův, a to: na Starém městě 10.151, na Novém městě 20.869, na Malé straně 5910, na Hradčanech 1727, v Josefově 1778, na Vyšehradě 1355, v Holešovicích-Bubnech 6434, v Libni 5960. Tyto příbytky skládaly se úhrnem ze 184.899 častí, a to ze 104.902 pokojů, 23.913 komor, 12.120 předpokojův a 43.964 kuchyní.
Obyvatelstvo. a) Stav obyvatelstva. 1. Úvod. V ohledu autonomním tvoří sice město P-hu dosud osm jejích částí, totiž Staré město, Nové město, Malá strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad, Holešovice-Bubny a Libeň, ve skutečnosti však a jmenovitě se stanoviska srovnávací statistiky sluší nejen P-hu, nýbrž také čtyři předměstí (Karlín, Smíchov, Kr. Vinohrady a Žižkov) a v poslední době i ostatních devět obcí, v policejním obvodě ležících (Břevnov, Bubeneč, Dejvice, Košíře, Michle, Nusle, Podolí, Střešovice a Vršovice), pokládati za jediný celek, který dosud jest správně rozkouskován jen z příčin politických a pak i pro některé překážky berní; neboť všecky tyto obce, které vzrostly z P-hy, tvoří nepřerušenou skupinu domů, splývající buď přímo nebo nepřímo s domy pražskými. Se čtyřmi předměstími a 9 obcemi ležícími v policejním obvodě napočteno bylo r. 1900 v Praze 474.901 obyvatelstva civ. i vojenského. Poněvadž však o všech těchto předměstských obcích promluvili jsme již neb ještě mluviti budeme samostatně na místech jiných, obmezíme se v tomto článku jen na P-hu samotnou.
2. Počet a vzrůst obyvatelstva. Jak vzrůstal počet obyvatelů v Praze a jejích částech v posledních 30 letech, o tom přehled podává tabulka tato:
| Části města | Počet obyvatelstva civilního i vojenského roku | |||||
| 1869 | 1880 | 1890 | 1900 | |||
| Staré město | 46.060 | 44.027 | 42.332 | 37.888 | ||
| Nové město |
 |
hořejší dolejší |
— — |
51.812 22.523 |
52.112 23.622 |
62.019 22.443 |
| úhrn | 73.277 | 74.335 | 75.734 | 84.462 | ||
| Malá strana | 22.140 | 20.963 | 20.447 | 21.161 | ||
| Hradčany | 5.940 | 5.825 | 5.805 | 5.786 | ||
| Josefov | 10.296 | 10.668 | 11.535 | 9.047 | ||
| Vyšehrad | 3.460 | 3.851 | 4.546 | 5.328 | ||
| Holešovice- Bubny |
3.094 | 10.852 | 15.352 | 30.799 | ||
| Libeň | 5.845 | 9.601 | 12.536 | 21.242 | ||
| P. s civ. obyv. | 170.112 | 180.122 | 188.287 | 215.713 | ||
| C. a k. vojsko | — | 6.573 | 6.779 | 7.120 | ||
| P. s vojskem | 170.112 | 186.695 | 195.066 | 222.833 | ||
Zběžné již nahlédnutí do této tabulky poučí nás o tom, že obyvatelstvo v Praze zvětšovalo se za posledních 30 let hlavně jen ve třech nově ku Praze připojených částech. Ze starých pěti částí města přibývalo sice nepřetržitě obyvatelstva Novému městu, avšak vzrůst tento byl přece příliš pozvolný, aby vyrovnal úplně úbytky obyvatelstva v ostatních čtyřech starých částech města. Ještě jasněji poznáme tento zajímavý zjev, sečteme-li zvlášť obyvatelstvo starých pěti částí města a zvlášť obyvatelstvo tří nových. Z těchto výpočtů poznáváme, že napočteno bylo civilního obyvatelstva
| v pěti starých | ve třech nových | |||
| roku | (I.—V.) | (VI.—VIII.) | úhrnem | |
| částech města P-hy | ||||
| 1869 | . . 157.713 | . . 12.399 . . | = . | 170.112 |
| 1880 | . . 155.818 | . . 24.306 . . | = . | 180.122 |
| 1890 | . . 155.853 | . . 32.434 . . | = . | 188.287 |
| 1900 | . . 158.344 | . . 57.369 . . | = . | 215.713 |
V l. 1869—1900 přibylo tedy starým pěti částem města P-hy pouze 631 osob. Nepatrný přírůstek tento jest tím pozoruhodnější, uvážíme-li, že zejména v posledních dvou desítiletích zastaveny byly nově velikými činžovními domy bývalé fortifikační pozemky, táhnoucí se na pravém břehu Vltavy od nádraží Severozápadní dráhy až po Karlov, na levém pak kolem bývalé Újezdské brány. Nepatrný přírůstek tento jest také nezvratným důkazem, že starý střed hlavního města našeho, t. j. Staré město, Josefov, Hradčany, Malá strana — kromě části přiléhající ke Smíchovu — a Nové město skoro celé, až na skupiny domů, ležících na bývalých pozemcích fortifikačních, pozvolnu se vylidňuje a to hlavně proto, že neustálým rozšiřováním kommunikačních prostor ubývá plochy zastavené. Kromě toho též rozvojem obchodu a průmyslu, pak soustřeďováním a rozšiřováním hlavních úřadů v Praze v obývaných dříve domech vytlačuje se z nich zvolna i obyvatelstvo.
V jednotlivých částech města jeví se vzrůst a počet obyvatelstva takto:
α) Starému městu ubývá obyvatelstva nejen nepřetržitě, ale také měrou dosti značnou. Zajímavo jest, že domů v této části města ještě přibývalo, kdežto obyvatelstva ubývalo. Neboť rostoucímu obchodu a průmyslu několik v tomto období nově přibylých domů nemohlo již poskytnouti dostatek potřebných místností a proto obyvatelstvo vytlačováno bylo postupně z domů dosud obývaných. Kromě toho, když r. 1896 ujala se obec energicky akce assanační a zbourala valnou čásť domů zakoupených k účelům assanace, obyvatelstvo Starého města zmenšovalo se již měrou neobyčejnou. Domy, které povstanou na místě starých, k účelům assanačním zbořených, nebudou pak míti nikdy tolik obyvatelstva, jako domy dřívější, poněvadž pro drahotu svoji obývány budou jenom zámožnými třídami obyvatelstva, které najímá již byty větší.
β) Na Novém městě přibývalo obyvatelstva hlavně po zbourání hradeb, když zastaveny byly tyto pozemky jmenovitě v okolí u severozápadního nádraží, nynějšího velikého městského sadu a Mezibranské ulice. V posledním desítiletí (1891—1900) vzmohlo se silně obyvatelstvo zejména na hořejším Novém městě následkem čilého stavebního ruchu, který se rozvinul na bývalých fortifikačních pozemcích u býv. Slepé brány, pak v okolí býv. sv.-václavské trestnice a pod klášterem Emauzským.
γ) Na Malé straně po r. 1869 obyvatelstva až do prvních let devadesátých značně a bez přestání ubývalo. Hlavní příčinou tohoto úbytku je zajisté okolnost ta, že na Malou stranu nejen soustřeďovaly se víc a více rozličné úřady státní, vojenské, zemské a j., nýbrž i dosavadní se rozšiřovaly, čehož následek byl, že mnoho místností dříve obývaných přeměnilo se v místnosti kancelářské. Za posledního desítiletí počet obyvatelstva na Malé straně začal však opět stoupati, kterýžto obrat způsobilo rychlé zastavení někdejších pozemků fortifikačních za bývalou Újezdskou branou.
δ) Na Hradčanech počet obyvatelstva zmenšoval se od r. 1869 nepřetržitě. Vysvětlení poskytuje nám vojenský ráz této části města, kde nalézá se již ode dávna největší díl pražské posádky. Vojsko pak vytlačuje z hradčanských domů obyvatelstvo civilní. Neboť jednak stavějí se nové kasárny nezřídka na místě domů dříve obydlených, jednak najímány jsou soukromé byty civilní od důstojnictva, které vzhledem ku blízkým kasárnám bydlí nejvíce na Hradčanech.
ε) V Josefově přibývalo obyvatelstva až do r. 1890 nepřetržitě. V posledním desítiletí (1891—1900) nastal v Josefově, pokud jde o počet přítomného tam obyvatelstva, rozhodný obrat, poněvadž obec pražská přikročila v tomto období k assanování této části města, zakoupila a zbořila mnoho domů tam stávavších, čímž ovšem obyvatelstvo donuceno bylo se vystěhovati.
ζ) Na Vyšehradě přibývalo obyvatelstva nepřetržitě. Zajímavo jest, že značný přírůstek obyvatelstva, kterým Vyšehrad může se vykázati, přivodilo vlastně zastavění jediné nově otevřené ulice, a to ulice Neklanovy. Hostivítova ulice pro svou krátkost jevila v této příčině vliv již menší.
η) Všecky části Prahy, o nichž dosud řeč byla, vynikají ode dávna velikou zastaveností plochy a proto v nich domův a obyvatelstva nemůže přibývati tak rychle, jako v Holešovicích-Bubnech. Ještě do r. 1869 tato obec měla význam nepatrné vesnice, s obyvatelstvem většinou rázu zemědělského. Ale když po r. 1869 počaly se tam zakládati závody průmyslové a továrny, pozbývala tato čásť města rychle svého venkovského rázu a brala na se ráz městský, zvláště když po r. 1890 neobyčejně čile zastavován byl východní svah Letné velikými domy činžovními, do kterých obyvatelstvo z vlastní P-hy houfně se stěhovalo.
ϑ) Obyvatelstva nejnovější části P-hy, Libně, přibývalo sice od r. 1869 též značně, avšak nikoli tak rychle, jako v Holešovicích-Bubnech, hlavně pro značnou odlehlost Libně od ostatní P-hy.
3. Lidnatost a zalidněnost domů. Obraz o lidnatosti P-hy a jednotlivých částí, t. j. o poměru počtu obyvatelstva k celkové rozloze území, poskytuje tento přehled. Na 1000 m2 plochy připadá totiž na Starém městě 26·61, na Novém městě 24·37, na Malé straně 18·12, na Hradčanech 6·78, v Josefově 97·29, na Vyšehradě 11·66, v Holešovicích-Bubnech 5·72, v Libni 3·14, v Praze vůbec 10·47 civ. obyv. K objasnění tak rozdílných číslic lidnatosti, kterou vykazují jednotlivé části P-hy, podotýká se především, že jednotlivé časti města nemají stejné množství zastavěné plochy, aniž na této zastavěné ploše domy stejně veliké. Proto podá názornější obraz o lidnatosti, srovnáme-li počet obyvatelstva s pouhou plochou zastavěnou. Na 1000 m2 zastavěné plochy (stavení i s dvory) připadá na Starém městě 58·25, na Novém městě 63·34, na Malé straně 52·12, na Hradčanech 25·19, v Josefově 144·18, na Vyšehradě 82·97, v Holešovicích-Bubnech 49·74, v Libni 48·00; v Praze vůbec 54·77 civ. obyv.
Z jednotlivých částí města nejlidnatější jest bez odporu Josefov, a to přes to, že prováděním assanace a přeměnou tohoto ghetta v moderní čásť města lidnatost tamní v letech devadesátých XIX. stol. neobyčejně se umenšila. Hlavní a skoro jedinou příčinu vysoké číslice lidnatosti v Josefově sluší hledati v historickém vývoji Josefova. Až do časů císaře Josefa I. směli totiž židé bydliti z pražských částí města pouze v Josefově, čili, jak dřívější úřední jeho název zněl, v Židovském městě; v jiných částech města přebývati nebo živnosti tam provozovati bylo jim rozhodně zapověděno. Poněvadž pak již tehdy bylo v Praze židů dosti mnoho, rozloha Josefova však velice obmezena, nezbývalo, než zastavěti každé volné místo. Ohledy zdravotní, kterých, mimochodem řečeno, v židovských čtvrtech nikdy nebylo dbáno, kommunikační a jiné musily pro velikou stísněnost obyvatelstva přirozeně ustoupiti do pozadí. Proto lidnatost Josefova dostoupila takové míry, že s podobnou setkáváme se jen v případech nejřidších. Za císaře Josefa a jeho nástupcův učiněno bylo několik výjimek ze zápovědi výše uvedené. Tak r. 1796 povoleno bylo židům, že smějí vedle svého ghetta přebývati ještě v 66 domech na Starém městě. R. 1811 vykázáno bylo k témuž účelu dalších 23 staroměstských domův a r. 1846 dokonce 243 domův. Když vydán byl nový živnostenský zákon (z 20. pros. 1859), odpadla sama sebou všeliká obmezování židů, bydliti v určité části města. Jest přirozeno, že židé, jmenovitě židé zámožní — a těch nebylo již počátkem minulého století mezi pražskými židy málo — hned, jakmile zápověď, bydliti pouze v Josefově, částečně byla zmírněna, začali kvapem opouštěti dusné, těsné a neúhledné domy v Židovském městě, v nichž mohli míti jen malé byty, které v žádném ohledu neodpovídaly jejich příjmům, a stěhovati se do výstavnějších domů v ostatních částech města. R. 1837 ještě plných 80·89% všech židů pražských bydlilo v Josefově, r. 1857 však již toliko 72·19%. Po vydání nového živnostenského zákona procento, připadající na židy josefovské, počalo rychle a stále se menšiti, neboť činilo r. 1869 již jen 41·70%, r. 1880 pak 28·62%, r. 1900 toliko 24·27% všeho obyvatelstva josefovského, tudíž asi jednu čtvrtinu. Byty, které uprazdňovaly se v Josefově po vystěhování rodin židovských odtud, v brzku byly obsazeny obyvatelstvem křesťanským. Poněvadž pak byty po odstěhovavších se rodinách židovských byly těsné, nezdravé a všelikého pohodlí prázdné, nenastěhovaly se do nich zámožnější rodiny křesťanské, nýbrž jen nejchudší, a to vzhledem jen k tomu, že činže za tyto malé a nezdravé byty nemohla býti požadována vysoká, na druhé straně však, že Josefov ležel ve středu města. Ale i přes to, že činže v Josefově byly absolutně nízké (ovšem nikoli relativně), chudým třídám obyvatelstva v Josefově bylo za těžko je platiti. Proto, aby břímě to, pokud možná, sobě ulehčily, chudé křesťanské rodiny, které byly již samy o sobě dosti četné, braly si do podnájmu neb jen na nocleh ještě četné osoby jiné. A v tom právě, že rodiny židovské z Josefova neustále se stěhovaly a na jejich místo přicházely chudé rodiny křesťanské s četnými podnájemníky a nocleháři, spočívá jediná a hlavní příčina tak značné lidnatosti Josefova.
Vysokou lidnatostí vynikají též Staré město, Nové město a Malá strana. Lidnatost všech těchto tří částí města jest příbližně stejná, poněvadž všechny v poměru k celkové ploše mají příbližně stejnou plochu zastavěnou. Hradčany přes to, že více než jedna čtvrtina jejich půdy je zastavěna, mají lidnatost tak nízkou hlavně proto, že jest tam několik obrovských budov téměř neobydlených (na př. královský hrad) a celá řada rozsáhlých budov určených pro vojsko, k němuž při vypočítávání lidnatosti přihlédati se nemohlo, poněvadž od civilních úřadů sčítáno nebylo. Lidnatost zastavěné plochy Vyšehradu, Holešovic-Buben a Libně jest proto tak vysoká, že se tam v posledních letech stavěly přece jen větší a vyšší domy činžovní, jejichž průměrná zalidněnost jest vyšší, než byla u domů starých. Zalidněnost jednoho domu v Praze zobrazuje tento přehled. V jednom obydleném domě bydlilo průměrně na Starém městě 41·63, na Novém městě 47·84, na Malé straně 38·27, na Hradčanech 29·52, v Josefově 47·87, na Vyšehradě 44·77, v Holešovicích-Bubnech 40·37, v Libni 30·52, v Praze vůbec 41·54 osob.
Staré město jest hlavním střediskem obchodu, který se tam bez přestání ještě stahuje a tím obyvatelstvo z domů vytlačuje. Totéž, co o Starém městě, platí menší měrou též o Novém městě. Na Malé straně střední zalidněnost jednoho domu zmenšuje se hlavně proto, že zemské i státní úřady rozmnožují tam neustále své kancelářské místnosti na újmu místností obydlených, a pak také, že šlechtické paláce, jichž tam velmi mnoho, jsou buď vůbec neobydleny, nebo vykazují obyvatelstvo jen málo četné. Malá zalidněnost jednoho domu na Hradčanech vysvětluje se jednak značným počtem domků nízkých, pouze jednopatrových nebo jenom přízemních, vedle četných vysokých, obývaných však c. a k. vojskem, které i ze soukromých domův obyvatelstvo civilní vytlačuje. Vysvětlení průměrné zalidněnosti jednoho domu v ostatních částech P-hy sluší hledati v týchž příčinách, které uvedeny při vylíčení lidnatosti těchto částí města.
4. Obyvatelstvo podle pohlaví. Zastoupení obou pohlaví ve městech, v nichž dosud nebyl konstatován ani příliv obyvatelstva přistěhováním, ani úbytek vystěhováním, řídí se výlučně poměrem, v němž obě pohlaví objevují se při narozených a zemřelých. V tomto případě zastoupení obou pohlaví jest výslednicí poměru sexuálního, jak se tento jeví v číslici narozených a zemřelých. Místa, v nichž se neobjevovali ani přistěhovalci, ani vystěhovalci, byla ještě v 1. polov. XIX. stol., kdy vzdělání lidstva nedostoupilo tak vysokého stupně, všude v rozhodné převaze, v dnešní době však platí již pravý opak. Proudění lidstva, které přivádí obyvatelstvo jedné krajiny neb osady do krajiny druhé, jest dnes zjevem již všeobecným, se kterým setkáváme se u všech pokročilých národův a ve všech kulturních zemích a státech. Toto moderní stěhování národů jest však také onou mocnou pákou, která ve veliké řadě měst, zemí a míst porušuje základní zákon naší společnosti, vybudovaný na monogamii, aby totiž obě pohlaví zachovala si v obyvatelstvu příbližnou rovnováhu.
V Praze rovnováha tato jest silně porušena, poněvadž vzrůst obyvatelstva zdejšího způsobuje immigrace obyvatelstva cizího a nikoli rozdíl v počtě narozených a zemřelých, neboť kdyby byla P. odkázána jenom na ten, pak by obyvatelstva v ní nepřibývalo, nýbrž ubývalo, poněvadž v Praze, jako v každém velikém městě, obyvatelstvo spíše vymírá, než přibývá.
Jak zastoupena byla obě pohlaví v Praze a jednotlivých částech, ukazují v absolutních i relativních číslech přehledy následující. R. 1900 napočteno bylo:
| mužských | ženských | |||
| na Starém městě | ... | 17.685 | .. | 20.203 |
| » Novém městě | ... | 37.618 | .. | 46.844 |
| » Malé straně | ... | 8.958 | .. | 12.203 |
| » Hradčanech | ... | 2.926 | .. | 2.860 |
| v Josefově | ... | 4.422 | .. | 4.625 |
| na Vyšehradě | ... | 2.460 | .. | 2.868 |
| v Holešovicích-Bubnech | 19.904 | .. | 15.895 | |
| v Libni | ... | 10.721 | .. | 10.521 |
| v Praze vůbec | ... | 99.694 | .. | 116.019 |
| u vojska | ... | 7.120 | .. | — |
| v Praze i s vojskem | ... | 106.814 | .. | 116.019 |
Ještě názorněji převaha ženského pohlaví vyznačena jest v přehledě tomto: na 1000 civilních obyvatelů připadalo r. 1900 na Starém městě 533·23, na Novém městě 554·62, na Malé straně 576·67, na Hradčanech 494·30, v Josefově 511·22, na Vyšehradě 538·29, v Holešovicích-Bubnech 516·09, v Libni 495·29, v Praze vůbec 537·84 žen. Silná převaha pohlaví ženského nad mužským jest tedy v Praze patrna. Na Hradčanech ovšem převaha pohlaví ženského přeměnila se r. 1900 v převahu pohlaví mužského hlavně proto, že tam téhož roku přeložena byla ze Starého města kadetní škola, čímž mužských přibylo o 412 osob. Převaha ženského pohlaví nad mužským není ovšem v jednotlivých částech P-hy stejná a řídí se hlavně zaměstnáním obyvatelstva. Nejmenší převaha pohlaví ženského v Holešovicích-Bubnech a převaha mužského pohlaví v Libni příčinu svoji má zajisté v tovární povaze těchto částí města s četným mužským dělnictvem továrním tam bydlícím. V Josefově malá převaha ženského pohlaví vysvětluje se tím, ze v této části města bydlí chudší třídy obyvatelstva s četnými mužskými podnájemníky a nocleháři. Na Starém městě, Novém městě a Malé straně bydlí poměrně nejzámožnější rodiny pražské, které k obsluze své užívají obyčejně čeledi ženské. Tato okolnost jest zajisté jednou z nejdůležitějších příčin, jež tak silně porušují tamní rovnováhu obou pohlaví na úkor mužských.
5. Vyznání náboženské. Bylo již řečeno, že obyvatelstva v Praze přibývá jediné přílivem obyvatelstva stěhujícího se do P-hy. Praze, jakožto hlavnímu městu království Českého, dostává se immigrace skoro výhradně z království. Podíl ostatních zemí rakouských, vyjímaje Moravu a pak Vídeň, v immigraci pražské jest nepatrný. Kdyby však ze všech končin království Českého příliv obyvatelstva byl rovnoměrný, musilo by přirozeně také relativní zastoupení jednotl. vyznání v Praze odpovídati jejich zastoupení v obyvatelstvě Českého království. P. však nejeví na všechny kraje Čech přitažlivost rovnou (na př. příliv obyvatelstva z německých krajin proti českým je skoro bezvýznamný), ani na všechna vyznání. Podle sčítání lidu z r. 1890 prohlásilo se ze 100 osob přítomného obyvatelstva v Čechách 96·5 za katolíky, 1·04 za evangelíky augšpurského, 1·14 helvetského vyznání, 1·62 za židy a 0·15 za bez vyznání nebo za příslušníky ostatních vyznání. V Praze však r. 1900 bylo 198.357 čili 89·02% katol., 1814 č. 0·81% evang. augšp., 2241 č. 1·01% evang. helvet., 19.439 č. 8·72% židů, 779 č. 0·35% jin. vyzn., 203 č. 0·09% bez vyzn. V Praze tudíž mají jednotlivá vyznání částečně jiné zastoupení relativní než v Čechách. Největší rozdíly patrny jsou při katolících, kteří mají v Praze poměrně slabší zastoupení než v Čechách, a pak při židech, jejichž poměrné zastoupení naopak jest slabší v Čechách nežli v Praze. Je samozřejmo, že tuto nesrovnalost především vyvolal silný příliv židů do P-hy. Zjev tento není však nikterak zvláštní, poněvadž židé jakožto národ, který svými historickými tradicemi, svým vychováním takořka připoután jest k obchodu, stěhují se z venkova nejen do P-hy, nýbrž do velikých měst vůbec, kde pro svoji obchodní činnost nalézají mnohem větší a úrodnější pole působnosti nežli na vesnicích nebo v malých městech. Tento zjev ostatně pozorovati jest skoro u každého většího města střed. Evropy. Počet židů v Praze a zvláště v jednotlivých její částech vzrůstal tudíž immigrací neustále. Částmi města, kde příliv židů absolutní i relativní byl největší, jsou pouze Staré a Nové město pražské, tedy obě známá střediska obchodu. Historický vývoj obou židovských měst (Josefova a Židovského města libeňského) napovídá již, že tyto dříve samostatné obce nebyly nikterak stavěny moderně, ani po stránce zdravotní, ani co do pohodlí, nýbrž že pravdou byl úplný opak v nejširším slova smyslu. Josefov a Židovské město libeňské byly známými semeništi vší nečistoty a nemocí, obcemi vynikajícími nahromaděním obyvatelstva a nepohodlnými byty nejvyšší měrou. Židé však ve všech dobách náleželi z největší části k nejzámožnějším vrstvám obyvatelstva pražského a proto jest vysvětlitelno, že židé, jakmile platnosti pozbyla dříve již uvedená obmezení, nutící je bydliti v těchto nezdravých částech města, začali ihned stěhovati se do domův odpovídajících jejich blahobytu, tedy zvláště do domů staroměstských a novoměstských, kde mimo to obchod soustřeďoval se měrou větší a větší. Jest přirozeno, že značný příliv židů na Staré a Nové město nezůstal bez vlivu na poměrné zastoupení převládajícího v Praze vyznání katolického. R. 1869 katolíci na Starém městě tvořili 86·33% všeho obyvatelstva, r. 1900 jen 81·82%; podobně na Novém městě r. 1869 ještě 94·91%, r. 1900 jen 85·98%.
6. Vzdělání. Veliké jsou oběti, které vynakládají obce, země i státy na školství, a proto jest úplně pochopitelno, proč jednotlivé vlády při svých sčítáních vyšetřují též znalost nejzákladnějších vědomostí, které poskytuje obecná škola, totiž čtení a psaní. Znalost čtení a psaní zahrnuje se ve statistice slovem alfabetismus, neznalost slovem analfabetismus. Jaké výsledky v této příčině vykazuje sčítání z r. 1900, o tom svědčí tento přehled, podle něhož vykazuje
| alfabetů % |
analfabetů % | |||
| Staré město | ..... | 92·5 | .. | 7·5 |
| Nové město | ..... | 91·6 | .. | 8·4 |
| Malá strana | ..... | 91·0 | .. | 9·0 |
| Hradčany | ..... | 88·9 | .. | 11·1 |
| Josefov | ..... | 85·6 | .. | 14·4 |
| Vyšehrad | ..... | 84·0 | .. | 16·0 |
| Holešovice-Bubny | ..... | 82·5 | .. | 17·5 |
| Libeň | ..... | 80·8 | .. | 19·2 |
| P. | ..... | 88·8 | .. | 11·2 |
| Vojsko | ..... | 96·0 | .. | 4·0 |
Číslice tyto, které na první pohled jsou tak různé u jednotlivých částí města, velmi snadno si vysvětlíme uvážíce, že v počtě analfabetů zastoupeny jsou také děti do 6 let věku, které do školy ještě nechodí a proto čísti ani psáti neumějí. A tu třeba ovšem tyto osoby od celkového počtu odečísti. V této příčině shledalo se, že právě v těch částech města, ve kterých jest nejvíce analfabetů, jest také dětí do 6 let věku nejvíce, čímž počet analfabetů v těchto částech P-hy klesá na míru nejmenší, kolísaje se mezi 1—2 procenty.
Školství, knihovny, divadla atd. Z vysokých škol jsou v Praze 2 university (čes. a něm.) a 2 techniky. Koncem studijního roku 1899—1900 zapsáno bylo na universitě české 2805, na německé 1162, na české technice 1023 a na německé 419 posluchačů, celkem tudíž na vysokých školách 5109 posluchačů. Sbory professorské čítaly na universitě české 189, německé 168, na technice české 80 a na německé 57 členův (ostatně viz Čechy str. 197—200). Školy střední zastoupeny jsou 8 gymnasii (4 čes., 4 něm.), jednou střední školou dívcí (čes.) spolku »Minervy«, 6 reálkami (3 čes., 3 něm.) a 1 čes. reál. gymnasiem. Tyto střední školy navštěvovalo (kromě střední školy dívčí, kde studovalo 115 žaček) r. 1899—1900 celkem 4489 žákův, a to 2794 žáků české, 1695 německé školy střední. Z těchto bylo podle národnosti 294 Čechů, kteří studovali na německých školách středních. Městská vyšší dívčí škola česká měla 458 a německé dívčí lyceum 268 žaček. Na c. k. českém ústavě pro vzdělání učitelů bylo 210, na německém 138 kandidátů; na c. k. českém ústavě pro vzdělání učitelek 321, na německém 266 kandidátek, kromě toho na soukromém ústavě pro vzdělání učitelek u sv. Anny (česká řeč vyuč.) 117 kandidátek.
Veřejných škol obecných a měšťanských bylo koncem školn. roku 1899—1900 celkem 44 (v tom 6 německých) s úhrnným počtem 19.553 žactva (9826 hochů, 9727 dívek), a to 16.585 (8506 + 8079) na českých a 2968 (1320 + 1648) na německých školách. Na soukromých školách obecných a měšťanských zapsáno bylo školn. r. 1899 až 1900 celkem 3026 žákův a žákyň, a to 1017 na školách českých a 2009 na německých.
Z odborných škol je v Praze c. k. akademie umění s 74 posluchači, dále konservatoř hudby se 382 studujícími, obchodní akad. českoslovanská s 570, německá s 430 posluchači, c. k. státní průmyslová škola (526 posluchačův) a s ní spojená pokračovací škola (623 žákův), c. k. umělecko-průmyslová škola (281 posluchačů), dále 16 pokračovacích škol živnostenských (3616 žáků). Ze škol odborných, od spolků a jiných korporací vydržovaných, uvésti sluší ještě tyto české: Tělocvičný ústav dra Tyrše (160 žáků), tělocvičný ústav spolku paní a dívek pražských (150), městská průmyslová škola pro dívky (631), škola ženského výrobního spolku (729); německé: škola ženského výrobního spolku (655), pokrač. škola něm. Handwerkervereinu (141), kupecká škola odborná (385). Vedle těchto odborných škol jest v Praze veliký počet soukromých škol odborných, a to pro vyučování jazykům, hudbě, zpěvu, tanci, šermu, průmyslovým a obchodním naukám a t. p.
Z veřejných knihoven jmenovati sluší: c. k. universitní knihovnu (260.266 sv.), knihovnu obou c. k. vys. škol technických (31.680 sv.), knihovnu Musea král. Českého (236.033 sv.), knihovnu Vojty Náprstka (průmyslového musea, 50.531 sv.), knihovnu zemědělské rady pro král. České (32.445 sv.), knihovnu Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách (39.500 sv.), knihovnu uměl. prům. musea obchodní komory pražské v Rudolfině (4721 sv.) a městské knihovny (35.000 sv.). Při většině knihoven jsou všeobecně přístupné čítárny, z nichž zvláště hojně navštěvována jest čítárna c. k. universitní knihovny, dále knihovny musejní, Jednoty ku povzbuzení průmyslu v Čechách, uměl.-průmyslového musea atd. Kromě toho jest v Praze čítárna městská, akademická, dělnická, pak členské čítárny mnohých spolkův a p.
Mezi sbírkami pražskými zaujímají přední místo vědecké ústavy a sbírky obou universit jakož i vysokých škol technických a pak velikolepé museum král. Českého (v. t.). Dále má P. průmyslové museum Vojty Náprstka, technologicko-průmyslové a umělecko-průmyslové museum obchodní a živnostenské komory a museum městské. — Z obrazáren sluší jmenovati obrazárnu společnosti přátel umění v Rudolfině, uměleckoprůmyslového musea, hrab. Nostice, ve dvorním hradě atd. Konečně dlužno zmíniti se i o zakládané právě zemské galerii umělecké.
Divadla jsou v Praze 3 stálá, totiž 2 česká (král. zem. čes. Národní divadlo a lidové divadlo »Uranie« v VII. části P-hy) a 1 německé zemské divadlo.
Nejdůležitější koncertní sál jest v Rudolfině.
Velice čilý jest časopisecký ruch v Praze. Vycházíť zde přes 200 časopisů z nichž 42 německých, 48 politických a 16 denních.
Z vědeckých sdružení a institucí nejzávažnější jest Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, založená darem 200.000 zl., věnovaným r. 1888 Josefem Hlávkou, a slavnostně zahájená v květnu 1891. Jmění akademie činí 860.536 K, výdajný příjem na r. 1902 rozpočten summou 108.988 K, počítajíc v to subvenci zemskou a státní po 40.000 K, vlastní příjmy páčeny na 29.028 K, na společná vydání věnováno 30.988 K a každé třídě přiděleno po 19.500 K. Kromě toho měly některé třídy k disposici úroky ze zvláštních fondů. Publikace své — »Věstník« a »Rozpravy« — vyměňuje akademie se 137 institucemi vědeckými, literárnimi a uměleckými, bibliotéka její vykazuje 3396 děl o 7322 svazcích, členův má: 4 čestné, 29 přespolních, 53 řádné, 43 mimořádné a 85 dopisujicích; třídy jsou 4: pro vědy filosofické, státní, právní, sociální, dějiny a archaeologii; pro mathematiku, přírodní vědy a lékařství; pro filologii s hlavním ohledem na jazyk český; pro českou krásnou literaturu, výtvarná umění a skladbu hudební. Velmi staré učené sdružení pražské jest Královská česká společnost nauk (viz Akademie, str. 573 až 575). Podobná instituce jako společnost nauk jest německá Společnost pro podporu věd a umění v Čechách (Deutsche Gesellschaft für Förderung der Kunst, Litteratur und Wissenschaft in Böhmen), jež požívá rovněž zemské a státní podpory. Ku podpoře českých spisovatelů jest v Praze spolek »Svatobor«, kdežto čeští spisovatelé belletrističtí kupí se ve spolku »Máj«, který má své nakladatelství a časopis, a v »Kruhu českých spisovatelů«. Vědecké nebo umělecké cíle sledují také tyto spolky: Česká společnost zeměvědná, jež vydává »Zeměvědný Sborník«, Přírodovědecký a Historický klub, Spolek přátel starožitností, Jednota filosofická, Jednota filologická, Spolek filologický, Spolek českých architektů a inženýrů, Umělecká beseda, Jednota výtvarných umělců, spolek »Manes«, Krasoumná jednota, Spolek pro komorní a orchestrální hudbu, »Hlahol« a mn. j. Všech spolků vůbec jest v Praze 1457, mezi nimi 155 dobročinných a 270 vzájemně podporovacích.
7. Obyvatelstvo podle věku. V Praze nalézáme zastoupení obyvatelstva v jednotlivých vrstvách věku zcela odchylné, než s jakým setkáváme se při obyvatelstvu venkovském. V Čechách na př. nejsilněji zastoupeny jsou ročníky nejmladší, kdežto ročníky následující vykazují obsazení napořád slábnoucí, což také je zjevem zcela přirozeným, který plyne z pravidelné úmrtnosti obyvatelstva. Jiný obraz spatřujeme při obyvatelstvě pražském; neboť nejsou to již nejnižší vrstvy věkové, které nejsilněji jsou obsazeny, nýbrž obyčejně třídy věku mezi 15. až 25. rokem. Tak na Starém městě napočteno mužských ve věku 18 let dvakráte více než chlapců do 1 roku starých. Nepravidelné toto zastoupení obyvatelstva v jednotlivých skupenstvích věku způsobuje se v Praze immigrací venkovského obyvatelstva. Učňové a pomocníci (obojího pohlaví), zaměstnaní při živnostech, pak příručí v obchodech přicházejí do P-hy většinou z venkova, který zaopatřuje P-hu stále čerstvými silami pracovními. Osoby tyto jsou nejvíce ve věku 15—30 let. Četné školy střední, odborné, vysoké vábí do P-hy zástupy mládeže studující, která silně rozmnožuje obyvatelstvo ve věku 12—24 let. Proto v částech města, kde jest jednak nejvíce obchodův a živností, jednak nejvíce škol, shledávají se také ročníky od 12—30 let nejsilněji zastoupené, což platí zvláště o Starém i Novém městě, jakož i o Malé straně.
8. Obyvatelstvo podle stavu civilního. Jako ve všech velikých městech, tak i v Praze nalézáme zcela odchylné zastoupení obyvatelstva co do civilního stavu, než s jakým shledáváme se při obyvatelstvě venkovském. Nalézáme v Praze především vysoké procento svobodných mužských i svobodných ženských, jakož i slušné procento vdov; naopak setkáváme se s velmi nízkým procentem, připadajícím na osoby ženaté nebo vdané. Byloť v Praze r. 1890 ze 100 osob mužského pohlaví: svobodných 62·8%, ženatých 33·9%, ovdovělých 3·1%, rozvedených 0·2%; a ze 100 osob ženského pohlaví: svobodných 59·3%, vdaných 28·8%, ovdovělých 11·7%, rozvedených 0·2%. Vysvětlení zjevu hledáme v tom, že v Praze, která jest obývána obyvatelstvem poměrně zámožnějším a intelligentnějším, nevstupuje se ve sňatky příliš lehkomyslně. Též nelze upříti, že na vysoký poměrně počet svobodných mužův i žen velice působí značný počet studující mládeže z venkova a učňů, zaměstnaných u živnostníků. K velikému procentu vdov (v Čechách vůbec 8·5%, v Praze 11·7%) přičiňuje se nepochybně intensivnost úřednického stavu, jakož i ta okolnost, že venkovské vdovy stěhují se do P-hy, nadějíce se zde lepší výživy. Proto také poměrný počet vdov v nejlacinějších částech P-hy, na Malé straně a na Hradčanech, jest nejsilnější.
9. Příslušnost obyvatelstva. Podle výsledků sčítání z r. 1900 příslušelo ze všech obyvatelů v Praze dne 31. pros. 1900 se zdržujících
| mužů | čili % | žen | čili % | |||||
| do P-hy | .... | 21.290 | . | 21·35 | . | 23.879 | . | 20·59 |
| do jiných okresů kr. Českého |
.. | 73.529 | . | 73·76 | . | 86.923 | . | 74·92 |
| do jin. zemí na říš. radě zastoup. |
.. | 3.599 | . | 3·61 | . | 3.832 | . | 3·30 |
| do Uher, Bosny, Hercegoviny |
.. | 496 | . | 0·50 | . | 533 | . | 0·46 |
| do jiných zemí cizích |
.. | 780 | . | 0·78 | . | 852 | . | 0·73 |
Příslušníků pražských do r. 1900 (do konce platnosti starého zákona domovského) ubývá ustavičně. Dnešní obyvatelstvo totiž ve všech vzdělanějších státech, jak venkovské, tak zvláště městské, jest mnohem pohyblivější, než bývalo na př. před 30 lety, nelpíť s takovou houževnatostí na své rodné půdě, jako jeho předkové. P. v této příčině nečiní výjimek a proto domácí obyvatelstvo stěhuje se z P-hy a venkovské do P-hy. Emigrací z P-hy ubývá přirozeně příslušníků pražských, immigrací však úbytek tento nikterak se nenahrazoval, aspoň nikoli do r. 1900, za platnosti starého zákona domovského. P. podle tohoto zákona přijavši někoho do svazku obecního, brala na sebe značné závazky, zvláště po stránce chudinské. Proto přijetí nového občana do svazku obecního dálo se jen v případech málo četných, zejména jen tehdy, mohl-li prokázati, že majetkové jeho poměry jsou takové, aby se nedožadoval chudinského zaopatření. P. jakožto hlavní město království jeví přitažlivost zejména na obyvatelstvo z Čech, a poněvadž P. jest dále i střediskem veškerého duchovního života českého, nejvíce osob, které v Praze při sčítání byly přítomny, ale příslušely do ostatních zemí rakouských (kromě Čech), pochází z českých krajin Moravy a Slezska, pak z české kolonie vídeňské. Při příštích sčítáních nastane však co do příslušníků pražských zastoupení zcela jiné, neboť starý zákon domovský ze 3. pros. 1863 č. 105 ř. z., který ponechával obcím na vůli, zda určitou osobu do svazku obecního přijmouti chtějí či nechtějí, pozbyl od 1. led. 1901 platnosti a novým domovským zákonem z 5. pros. 1896 č. 222 ř. z. tato neobmezená pravomoc obcím odňata a jim uložena povinnost, aby osoby, které po deset let nepřetržitě v obci bydlí, když nenastanou zde zákonem zvláště vyjmenované překážky, bez podmínky přijaly za své příslušníky.
10. Obyvatelstvo podle obcovací řeči. P. je dnes město české, tak české, že češtější byla snad jen v dobách husitských a v dobách po nich přímo následujících. Přičiněním některých českých panovníků, zvláště posledních Přemyslovců, nastěhovalo se do P-hy před husitskými válkami tolik cizincův a jmenovitě Němců, že tvářnost jednotlivých obcí pražských, jakož i správa jejich byla hned od založení buď úplně neb aspoň silně německá. Za bouří husitských však pražští Němci, když nechtěli se přizpůsobiti reformátorským snahám českým, byli násilím z města vypuzeni a to tak důkladně, že P. stala se takořka v okamžiku a bez výjimky zase obcí ryze českou. Tento stav pak pro český ráz P-hy nejpříznivější trval skoro až do nastolení císaře Ferdinanda I. (1526). Záměnou dynastie slovanské za německou dán byl však základ k novému stěhování Němců do P-hy a tím počátek k novému poněmčovacímu processu našeho hlavního města. Jak rychle postupoval tento poněmčovací process ještě před bitvou na Bílé Hoře, viděti nejlépe z toho, že mezi nově přijatými měšťany na Starém městě pražském bylo Němců v l. 1516—26 na 4%, v l. 1527—37 na 11%, v l. 1538—48 na 21%, v l. 1549—60 na 28%, v l. 1561—70 na 35%, v l. 1571—80 na 43%, v l. 1581—90 na 44%, v l. 1591—1601 na 52%, v l. 1602—11 na 50% a posléze v l. 1612—21 na 49%. Že příliv Němců na Staré město, jakož i do ostatních měst pražských po bitvě na Bílé Hoře nepolevoval, naopak ještě stoupal, jest postaveno nad veškeru pochybnost. Při tak mohutné immigraci německé a za vlád pobělohorských, které vše české spíše dusily než podporovaly, P. ovšem postupem času stávala se opětně z města českého městem německým, zvláště když i neuvědomělá immigrace česká během doby se poněmčovala. Ale když P. v pozdějších stoletích následkem úplného opuštění královského hradu na Hradčanech přestala býti sídelním městem a tím když přestala býti lákadlem různých živlů buď řemeslnických, obchodnických, po případě i uměleckých, nebo živlů pouze dobrodružných, začala v ní většího významu docházetí immigrace domácí, z Čech. A mezi tou pak, když národní uvědomění od počátku XIX. stol. začalo se vzmáhati, zahájen byl druhý počešťovací process P-hy. Process ten do dnešního dne není ukončen. Nynější immigrace pražská pochází totiž až na nepatrné výjimky z krajin ryze českých a kromě toho síla immigrace české stále stoupá a proto jest mimo veškeru pochybnost, že číselný význam Němců v Praze klesati bude ještě i na příště. Zvláště kdyby židé pražští, kteří z největší části rodilí jsou v krajích českých, přestali konečně viděti svůj hmotný prospěch v tom, aby, přistěhovavše se do Prahy, udávali němčinu za svůj jazyk obcovací.
Podrobný obraz o obyvatelstvu pražském podle jeho řeči obcovací podává tento přehled: R. 1900 přihlásilo se z obyvatelstva příslušného do zemí na říšské radě zastoupených k obcovací řeči
| české | německé | jiné | ||||
| na Starém městě | .. | 33.431 | . | 3.894 | . | 38 |
| » Novém městě | .. | 72.739 | . | 10.414 | . | 80 |
| » Malé straně | .. | 19.086 | . | 1.790 | . | 28 |
| » Hradčanech | .. | 5.331 | . | 397 | . | 12 |
| v Josefově | .. | 8.193 | . | 682 | . | 10 |
| na Vyšehradě | .. | 5.285 | . | 36 | . | — |
| v Holešovicích- Bubnech |
.. | 29.813 | . | 718 | . | 4 |
| v Libni | .. | 20.737 | . | 330 | . | 4 |
| v Praze vůbec | .. | 194.615 | . | 18.261 | . | 176 |
| C. a k. vojsko | .. | 4.247 | . | 2.341 | . | 459 |
Jak rychle počešťovací process P-hy v posledních 30 letech pokračoval, jasně nám znázorňuje přehled tento: Při posledních třech sčítáních přihlásilo se a bylo tudíž napočteno obyvatelstva s obcovací řečí
| roku |
českou % |
němec. % |
jinou % | ||||||
| na Starém městě | .. | |
1880 | . | 77·53 | . | 22·35 | . | 0·12 |
| 1890 | . | 81·24 | . | 18·69 | . | 0·07 | |||
| 1900 | . | 89·46 | . | 10·43 | . | 0·11 | |||
| na Novém městě | .. | |
1880 | . | 83·58 | . | 16·31 | . | 0·11 |
| 1890 | . | 83·78 | . | 16·18 | . | 0·04 | |||
| 1900 | . | 87·39 | . | 12·51 | . | 0·10 | |||
| na Malé straně | .. | |
1880 | . | 79·43 | . | 20·42 | . | 0·15 |
| 1890 | . | 82·48 | . | 17·40 | . | 0·12 | |||
| 1900 | . | 91·30 | . | 8·56 | . | 0·14 | |||
| na Hradčanech | .. | |
1880 | . | 90·77 | . | 9·21 | . | 0·02 |
| 1890 | . | 91·69 | . | 8·24 | . | 0·07 | |||
| 1900 | . | 92·87 | . | 6·92 | . | 0·21 | |||
| v Josefově | .. | |
1880 | . | 61·06 | . | 38·71 | . | 0·23 |
| 1890 | . | 76·44 | . | 23·50 | . | 0·06 | |||
| 1900 | . | 92·21 | . | 7·68 | . | 0·11 | |||
| na Vyšehradě | .. | |
1880 | . | 98·38 | . | 1·49 | . | 0·13 |
| 1890 | . | 99·58 | . | 0·42 | . | — | |||
| 1900 | . | 99·32 | . | 0·68 | . | — | |||
| v Holešovicích- Bubnech |
.. | |
1880 | . | 95·71 | . | 4·20 | . | 0·09 |
| 1890 | . | 96·10 | . | 3·81 | . | 0·09 | |||
| 1900 | . | 97·64 | . | 2·35 | . | 0·01 | |||
| v Libni | .. | |
1880 | . | 98·32 | . | 1·68 | . | — |
| 1890 | . | 98·72 | . | 1·27 | . | 0·01 | |||
| 1900 | . | 98·41 | . | 1·57 | . | 0·02 | |||
| v Praze vůbec | .. | |
1880 | . | 82·35 | . | 17·54 | . | 0·11 |
| 1890 | . | 85·25 | . | 14·69 | . | 0·06 | |||
| 1900 | . | 91·35 | . | 8·57 | . | 0·08 |
Jak viděti, obyvatelstva s obcovací řečí českou přibývá stále a neobyčejně silně ve všech částech města. A přibývá ho zde toliko na úkor obyvatelstva s obcovací řečí německou.
Dnešního dne živel německý nejsilněji zastoupen jest ve starých pěti částech města P-hy, kdežto v nově připojených třech částech zastoupení jeho jest již skoro bezvýznamné. Na Starém a Novém městě, jakož i v Josefově zesilují živel německý hlavně židé, kteří vlivem svých škol, v nichž do nedávna vyučovacím jazykem byla skoro bez výjimky i na českém venkově němčina, vlivem dosavadních styků se zdejší stranou německou, jakož i vlivem stykův obchodních, uvádějí dosud za svůj obcovací jazyk nejraději němčinu. Na Malé straně a na Hradčanech udržují při větší síle živel německý některé ústavy a kláštery, státní úřednictvo, rodiny osob vojenských a z části i šlechta.
b) Měna obyvatelstva. V tomto odstavci nepopíšeme vši měnu obyvatelstva pražského, neboť přihlížeti zde budeme toliko ke sňatkům, porodům a úmrtím, poněvadž emigraci a immigraci pražskou číselně zachytiti posud nelze.
1. Sňatky. R. 1900 uzavřen byl v Praze (bez Libně) celkem 2501 sňatek; připadlo tudíž na 1000 obyvatelů 12·44 sňatkův. Relativní číslice uzavřených sňatků v Praze proti popodobné číslici platné pro celou zemi jest neobyčejně vysoká, neboť pro celé Čechy nepřestupuje tato číslo 8. Vysvětlení k tomuto zvláštnímu zjevu nalézáme hlavně v tom, že v Praze silně jest zastoupena třída dělnická, která ze známých příčin vstupuje ve sňatky snáze než venkovské obyvatelstvo zemědělské. Číslice sňatková u židů v Praze jest vždy vyšší než u katolíků, činilať r. 1900 celkem 17·29, kdežto u katolíků jen 11·65. Následkem veliké převahy obyvatelstva katolického v Praze připadá nejvíce sňatků na dobu masopustní, zvláště na měsíc únor; druhé maximum jeví se v měsíci listopadu, t. j. v době před adventem. Také měsíc květen jeví podle starého obyčeje veliký počet sňatkův. Nejméně sňatkův uzavíráno bývá v době postní (v měsíci březnu) a v době adventní (v pros.). Vzhledem k rodinnému stavu a vyznání snoubenců sňatky vdov se svobodnými náležejí vůbec mezi zjevy řídké a sňatky katolíkův a židů bývají poměrně mnohem hojnější nežli sňatky mezi evangelíky. Sňatky občanské jsou v Praze dosud zjevem řídkým, při kterém nebylo lze pozorovati žádné pravidelnosti.
2. Porody. V Praze narodilo se r. 1900 celkem 7018 dětí (3601 chlapec a 3417 děvčat), a to 3723 manželských a 3295 nemanželských. Veliký tento počet dětí nemanželských spadá ovšem na vrub pražské porodnice, v níž nalézají útulku těhotné ze všech končin Čech a kdež narodilo se téhož roku 3164 dětí (v tom 168 mrtvě) a to 160 manželských a 3004 nemanželské, v městě tedy jen 291 čili 8·83% veškerých nemanželských dětí. Vůbec bývá podle mnoholeté zkušenosti pouze 34% takových omladnic, v zemské porodnici ošetřovaných, které před přijetím do ústavu delší nebo kratší dobu zdržovaly se v Praze. Okolnost ta, že je v Praze veliká zemská porodnice, působí nepopíratelně, že koëfficient porodů jest v Praze vždy dosti vysoký; r. 1900 činil na př. 35·56 porodů na 1000 obyv. Co se týče času porodů, rozdělovaly se tyto na celý rok dosti rovnoměrně, tak že možno čítati průměrem denně 19 porodův, a to v městě samém 10, v porodnici pak 9. Porodů s dvojčaty bylo celkem 160 čili 2·3%, s trojčaty toliko 3 případy.
3. Úmrtí. R. 1900 zemřelo v Praze celkem 6071 lidí, a to 4352 domácích (2217 muž., 2135 žen.), t. j. v městě samém bydlících, a 1700 (950 m., 750 ž.) přespolních, t. j. takových, kteří před smrtí měli bydliště jinde než v Praze. Abychom náležitě poznali intensivnost úmrtí, třeba rozeznávati úmrtnost lidí domácích (usedlých) od úmrtnosti lidí přespolních. Vlivem té okolnosti, že v Praze jest veliké množství ústavů léčebných, jež přijímají nemocné lidi netoliko z předměstí a širšího obvodu policejního, nýbrž i z celých Čech, kteřížto lidé tam i hojně umírají, neměvše pravidelného bydliště v Praze, hromadný počet úmrtí v Praze bývá každoročně, srovná-li se s jinými velikými městy, kde není poměrů takových, vůbec velmi silný. Počet takových úmrtí, t. j. úmrtí lidí přespolních, kolísá se v Praze mezi 8—10% výročních summ úmrtí v Praze vůbec se přihodivších, kdežto v jiných velikých městech drží se mezi 1—3%. Na vrub města samého mohou však spravedlivě počítati se jen úmrtí takových osob, které v Praze buď měly bydliště stálé, anebo aspoň zdržovaly se ve městě delší dobu. Koëfficient úmrtnosti místní, t. j. relativní počet zemřelých, kteří v Praze měli bydliště stálé, na 1000 obyvatelů činil r. 1900 celkem 20·63 úmrtí, kdežto koëfficient úmrtnosti skutečné, t. j. takové, při které se nehledí na to, zda zemřelí bydlili či nebydlili v Praze stále, činil téhož roku 32·35 úmrtí. Pokud se týče pohlaví a věku zemřelých, potvrzuje se i v Praze starý démografický zákon, že ve věku do 5 let úmrtnost chlapců jest mnohem silnější než úmrtnost děvčat, kterýžto nepoměr vyrovnává se opět zákonem přírody, že celkem více chlapců se rodí než děvčat. Ve věku od 5 do 20 let nastává vzhledem k úmrtím mezi jedním i druhým pohlavím jakási rovnováha, načež mezi 20. a 40. rokem převaha úmrtí bývá obyčejně na straně ženských, ve věku přes 60 let pak opět na straně mužských. Jiný poněkud obraz poskytuje úmrtnost dětí manželských a nemanželských do 1 roku stáří. Takových dětí až do 1 roku věku umírá v Praze 61% manželských a 82% nemanželských. Menší úmrtnost dětí manželských do 1 roku lze přičísti větší péči jak soukromé, tak veřejné o zdraví dětí, větší úmrtnost dětí nemanželských pochází hlavně od velikého počtu takových dětí v nalezinci, do kterého dodávají se vůbec z porodnice nebo vracejí se z venkova na ošetřování děti slabé, v porodnici narozené, tak že onen dobročinný ústav, podle výroku lékařů, je spíše dětskou nemocnicí než ošetřovacím ústavem vůbec. Pokud se týče času úmrtí, připadá v Praze nejvíce úmrtí na měsíc listopad, nejméně na měsíc září. Z hlavních příčin úmrtí připadá v Praze na mázdřivku a záškrt 2·71%, tyf střevní 1·39%, tuberkule 15·23%, zánětné nemoci dychadel 10·79%, mrtvici 3·27%, katarrh žaludku a střev u dětí do 5 let náhlý 2·62, týž vleklý 2·42%, sebevraždu 0·96%, úraz 0,·52% všech úmrtí.
Zdravotnictví. Zdravotní personál v Praze byl r. 1900 tento: doktorů lékařství 485, ranhojičův, a to magistrů chirurgie a porodních pomocníků 2, zvěrolékařů 13, pomocnic porodních 286, lékárníků 19, lékár. assistentů 52, lékár. učňů 9. Úhrnem 866. Domácí lékárny mají: C. k. všeobecná nemocnice, nem. milosrdných bratří, milosrdných sester a nem. alžbětinek.
Z léčebných ústavů jest v prvé řadě c. k. všeobecná nemocnice s klinikami (1186 postelí), potom filiální nemocnice milosrdných sester (250 postelí), dětská nemocnice cís. Frant. Josefa (100 postelí), česká dětská nemocnice (založená a vydržovaná spolkem, 35 p.), nemocnice židovská (72 p.), nemocnice milosrdných bratří (165 p.), nem. alžbětinek (63 p.), nem. obchodního gremia (44 p.), zem. ústav choromyslných (1370 p.), c. k. vojenská nem. (230 p.) a filiálka c. k. voj. nem. (295 p.), obě polikliniky (česká a něm.) a j. Ve všech těchto ústavech léčeno jest průměrně ročně 37.000 osob (22.000 muž. a 15.000 žen.). Kromě těchto ústavů veřejných jest v Praze ještě slušný počet sanatorií ve vlastnictví soukromém.
V porodnici ošetřováno jest ročně asi 3500 matek. Střední denní počet porodů jest 9, největší 18 a nejmenší 1. Dvojčat narodí se prům 44 do roka a pouličních porodů jest 70.
Záchranná stanice poskytuje první pomoc ročně asi v 15.000 případech.
Ústavy a spolky humanitní. Z četných humanitních ústavů a spolků, jež mají v Praze svoje sídlo, uvádíme pouze některé z důležitějších. Jsou to především ústav hluchoněmých, Klarův ústav k zaopatřování a zaměstnávání dospělých slepcův, vlašský sirotčinec, sirotčinec sv. Jana Křt., dívčí sirotčinec spolku paní sv. Notburgy, konvikt pro syny učitelův, konvikt pro dcery učitelův, Marianský ústav (pro služebné), Johanneum (útulna pro katol. učedníky), ústav pro blaho propuštěných kárancův, ústav sv. Anny pro slabomyslné, ochrana opuštěných a zanedbaných dívek a mn. j. red.
Chudinství. Správu o zaopatřování chudých podle vydaného řádu vykonává zvláštní úřad chudinský, jenž se skládá z vrchního ředitelství ústavu chudinského a z ředitelstev okresních počtem 28, jemu podřízených. Všechny úřady chudinské jsou úřady čestnými.
Po spojení Kr. Vyšehradu s Prahou r. 1883 přešla i chudobnice vyšehradská u sv. Vojtěcha do správy obce pražské; v této chudobnici dostává se ošetřovancům toliko bytu. (Ošetřovance do těchto ústavů poukazuje po návrhu toho kterého okresu chudinského vrchní ředitelství ústavu chudinského.) Tou dobou jest u sv. Bartoloměje ošetřováno mužů 74, žen 274, úhrnem 348 osob, u sv. Vojtěcha muži 2, žen 20, úhrnem 22 osob. Vyšehradské kapitole vyhrazeno jest obsazovati 6 míst v chudobinci u sv. Vojtěcha. Náklad roční činí 260.277 K, úhrada 152.470 K, schodek 107.807 K uhrazuje se z důchodův obecních a z měst. fondu obročnického. (Inspektorem chudobince toho času jest Kubr Antonín, městský radní a stavitel.) Obec pražská resp. ústav chudých zaopatřuje věkem sešlé osoby v chudobinci u sv. Bartoloměje neb u sv. Vojtěcha, mrzáky neb osoby nevyhojitelným neduhem trpící v chorobnici, sirotky úplné neb dítky poloosiřelé v sirotčinci a v rodinách, dítky pak mravně vadné do 10 let ve vychovatelně Olivových, chlapce přes 10 let staré ve vychovatelně libeňské.
V chudobinci u sv. Bartoloměje dostává se ošetřovancům úplného zaopatření.
Chorobnice na Karlově určena jest pro osoby trpící ošklivým neb nevyléčitelným neduhem. Zaopatření ošetřovanců jest úplné, stravování ve vlastní režii. Ústav má svou duchovní správu a svého ústavního lékaře. Ošetřovanců bylo koncem r. 1902: 140 mužů, 169 žen, 11 dítek, tedy úhrnem 320 osob. Náklad podle rozpočtu na r. 1903: potřeba 128.860 K, úhrada 55.688 K, schodek 73.172 K, jenž kryje se dotací z důchodův obecních a z fondu obročnického. Sešlým chorým hledí se přilepšiti udílením rozličných nadání, pro ústav založených. Náhrad za ošetření v chorobnici jsou tři třídy: A) za pražské příslušníky: na I. tř. denně 4 K, na II. tř. denně 2 K, na III. tř. denně 1 K 60 h; B) za příslušníky cizích obcí: na I. tř. denně 5 K, na II. tř. denně 3 K, na III. tř. denně 2 K.
Městský sirotčinec J. V. arcivévodkyně Gisely. Založen byl r. 1873 na oslavu sňatku J. cís. V. arcikněžny Gisely. Chovanci požívají v něm úplného zaopatření a poněvadž ústav vlastní školy nemá, navštěvují školy okolní; v době mimoškolní opakují, konají menší práce, vycházky nebo v zahradě volně se pohybují. Sirotčinec podřízen jest v poslední době přímo vrchnímu ředitelství ústavu chudinského, resp. vrchnímu řediteli (dříve bylo zvláštní kuratorium). V sirotčinci působí toho času ředitel, dva pěstouni, dvě pěstounky, hospodyně; mimo to jest tu služební personál. Chovanců bylo ke konci r. 1902: 28 chlapců, 20 děvčat, úhrnem 48 chovanců. Náklad podle rozpočtu na r. 1903 (na 1 chovance 467 K): potřeba 50.048 K, úhrada 5255 K, schodek 44.793 K. Vlk.
Veřejná bezpečnost. Vykonávání veřejné bezpečnosti v Praze přísluší od r. 1868 opět státu, který svěřil péči o ni c. k. policejnímu ředitelství. Toto skládalo se r. 1900 ze 76 konceptních úředníků, 32 kancelářských, 1011 osob c. k. stráže bezpečnosti, 60 osob jiných, úhrnem tedy 1179 osob. Na udržování c. k. státní policie přispívá obec roční částkou 104.960 K. Vedle toho obec vydržuje svou vlastní obecní stráž o 34 mužích, z nichž jest jeden strážmistr a 19 mužů zaměstnáno na čáře daně potravní, 1 strážník v popisním úřadě, 1 ve stanici hnanecké, 8 ve věznici městské (jako průvodčí hnanců) a 4 v trzích.
Bezpečnost požární obstarává v Praze městský sbor hasičský, jenž skládá se ze 138 mužů. red.
Městská věznice a kommissařství hnanecké. Věznice městská zřízená a vydržovaná nákladem obce pražské má původ svůj v r. 1784, kdy magistrát pražský vykonával v obvodě svém pravomoc soudní, politickou i trestní. Od r. 1784 do r. 1848 věznice sloužila trestní agendě, t. j. přechovávání osob v trestním vyšetřování se nalézajících, jakož i osob odsouzených pro přečiny politické a jiné, nalézala se v budově nynějšího c. k. zemského jakožto trestního soudu na Karlově náměstí a měla název »soudnice«. Podřízena byla magistrátu pražskému za vedení zvláštního správce. Když pak v l. 1848 až 1850 správa politická a soudní změnou zákonodárství přešla v pravomoc státu a obci vykázána působnost pouze podle obecního řádu pražského z 27. dub. 1850, věznice stala se tím, čím jest podnes, t. j. ústavem humanitním, více jakousi útulnou chudiny bez přístřeší a praeservativem proti tuláctvu nežli ústavem kárným či nápravným. A poněvadž budova vězniční č. p. 2-II. přešla v majetek c. k. aeráru, obec upravila své domy uprostřed Karlova náměstí č. p. 294-II. a 305 až 306-II. Když pak sbor obecních starších se usnesl, aby domy ty byly zbořeny a místa získaného užito bylo ke zřízení sadu, zakoupen za 32.000 zl. a pro účely vězniční upraven dům č. p. 374-II. v Podskalí. V domě tomto, v němž je věznice až podnes, umístěna byla před tím továrna na kostici (Fischbeinfabrik), odkudž vzal původ lidový název věznice »Fišpanka«. V budově jest strážnice, pokoj pro osoby magistrátem pro různé přestupky odsouzené, prádelna, kuchyně, pec desinfekční, dílny pro řemeslníky, oddělení nemocniční, koupelna. Účel městské věznice: opatřování tuláků c. k. policií dodaných (k vyčištění, ošacení, vyléčení nebo přidržení ku práci); ošetřování příslušníků pražských až po dobu, kdy odevzdáni budou do káznice zemské; opatřování osob, jejichž příslušnost neznáma, na dobu, než se zjistí jejich obec domovská; vykonávání trestů na osobách magistrátem pro různé přestupky k vězení odsouzených; doprava hnanců do jejich obcí domovských, doprava osob do jejich obcí domovských povozy z milosrdenství; léčení a čištění hnanců; desinfikování svrchků; ubytování osob a rodin bez přístřeší. Záležitosti vězniční řídí zvláštní dozorčí kommisse. Správu ústavu obstarává účetní úředník »správce« a jemu přidělený úředník; správci podřízena jest stráž obecní skládající se z 1 strážmistra a 33 strážníků. Denní náhrada za ošetřování: při policejních a soudních vězních ze státních důchodů za zdravé 90 h, za nemocné a čištěnce 1 K 40 h; při hnancích ze zemských důchodů: za ošetřování v nemocnici vězniční 1 K 16 h, za čištění 1 K 05 h. Průměrný náklad na 1 ošetřovance ve věznici vůbec činí na r. 1903 524 K. Náklad: potřeba 49.817 K, úhrada 15.020 K, schodek 34.797 K.
Hnanectví. Hnanectví, jež do r. 1871 obstarávala policie, bylo zákonem z 27. čce 1871 č. ř. z. 88 od 1. led. 1872 přikázáno úřadům obecním, kteréž, když policejní úřady z příčin bezpečnostních byly vynesly nález na postrk proti té které osobě, hnance přejímají a je cestou etap (t. zv. stanic hnaneckých, za něž ustanoveny byly úřady obecní takových míst, v nichž se nacházejí c. k. okresní soudy, nebo které jinak z příčin kommunikačních jsou důležity) dopravují do jejich domovských obcí.
Místní fond policejní činí v nom. ceně 82.237 K 80 h a bude svého času fondu toho užito ke zřízení pracovny. K fondu tomu platí příspěvky živnostníci policejnímu dozoru podrobení jako: I. hostinští a kavárníci a II. majitelé povozů, fiakrů, drožek a koní. Třetinu příspěvkův od fiakrův a drožkářů odvésti jest fondu c. k. všeobecné nemocnice a fondu městské chorobnice. Z úroků místního fondu policejního platí se náhrady za hnance k obci pražské příslušné, stravování zatčenců ve věznici c. k. policejního ředitelství, doprava vězňův a hnanců z c. k. policejního ředitelství do městské věznice a osob k c. k. soudům povozem, přípřeže pro c. k. trestní soud, odměny za zachránění od utonutí, telefonické spojení 6 policejních kommissařství.
V roce 1901 došlo postrkem příslušníků pražských 48, nepříslušníků dopraveno do obcí domovských 4697, povozem z milosrdí dopraveno osob 131, osob vyčištěno: hnanců 441, policejně dodaných 121, úhrnem 562, pobytem bylo ve věznici: osob bez přístřeší 257, rodin bez přístřeší 7, policejně ošaceno osob (hnanců) 715, stydlivých chudých osob ošaceno na poukázky vrchního ředitelství ústavu chudinského novým oděvem 1536, k nucené práci dodáno osob 156. Vlk.
Doprava. Uvnitř P-hy nebo z P-hy do předměstí obstarávají dopravu městské elektrické dráhy, a pouze po mostě Karlově jezdí dosud dráha koňská. Jednotlivé trati drah elektrických jsou tyto: 1. Karlín–Malá strana, 2. Král. obora–Král. Vinohrady, 3. Bělského třída–Smíchov, 4. Žižkov–Košíře, 5. okružní Nár. divadlo–Žižkov–Vinohrady–Nár. divadlo, 6. Bolzanova ulice–Vršovice, 7. Národní divadlo–Vyšehrad, 8. Malostranské náměstí–centrála. R. 1900 dopraveno bylo po těchto drahách okrouhle 20,000.000 osob a přijato 2,000.000 K. Podle inventáře za r. 1900 vloženo do měst. elektr. podniků 21,729.299 K. Kromě jmenovaných městských elektrických drah zprostředkují dopravu v Praze ještě dvě lanové dráhy, a to lanová dráha na Letnou (obecní) a lanová dráha na Petřín (majetek družstva) ve spojení s rozhlednou tamtéž, konečně z Karlína do Libně a Vysočan elektrická dráha Křižíkova. Dále jest v Praze 184 fiakrů, 238 drožek a 14 dostavníků nebo kočárů hostinských. Veřejných povozů nákladních bylo 421.
P. jest železničním uzlem, kde sbíhá se 9 tratí železničních. Nádraží jsou v Praze 3 a to: severozápadní, společ. státní dráhy a Františka Josefa, mimo P-hu pak ještě nádraží Buštěhradské dráhy v Bubnech, Brusce a na Smíchově a západní nádraží na Smíchově. Jmenovitě jsou trati drah v Praze ústících tyto: 1. Trať z Prahy do Podmokel společnosti státní dráhy rakousko-uherské, s nádražím v Praze v Hybernské ulici. Z téhož nádraží vychází ještě 2. trať dráhy Buštěhradské a dále 3. druhá trať společnosti státní dráhy rakousko-uherské a to z Prahy přes Čes. Třebovou a Brno do Vídně. Z nádraží severozápadního v Praze na Těšnově vybíhá jediná trať této dráhy a to 4. z P-hy do Lysé. Z nádraží cís. Františka Josefa v Sadové třídě, ovšem již na katastru předměstské obce Král. Vinohradů ležícího, vybíhá patero tratí a to: 5. trať České severní dráhy z P-hy do Turnova a čtvero tratí c. k. rakouských státních drah, totiž: 6. trať býv. dráhy cís. Frant. Josefa z P-hy do Vídně, 7. z P-hy do Dobříše, 8. z P-hy přes Plzeň do Brodu nad lesy a 9. z P-hy přes Slaný a Louny do Mostu a Moldavy.
Po Vltavě provozuje se v Praze doprava osob i zboží, kromě toho pak i velice rozsáhlá plavba vorů. Dopravě osob slouží přede vším Pražská společnost pro paroplavbu na Vltavě a Labi (v. t.), dopravu po vodě dolů, a to hlavně zboží, obstarává Rakouská severozápadní paroplavební společnost založená r. 1881, která má své sídlo ve Vídni. Přístavy pro tuto plavbu jsou v Karlíně, Holešovicích a Libni. Mimo to provozuje se po řece dolů až do Klecan osobní doprava parníky plujícími z přístaviště na Štvanici. Vory soustřeďovaly se dříve v Praze u velikých dřevních ohrad v Podskalí, r. 1902 zřízen však pro ně na Smíchově přístav.
Poštovní doprava vykazuje (1901): přes 50 mill. listů, dopisnic a tiskopisů, 1·2 mill. vzorků, 31/2 mill. zásilek peněž. v ceně přes 1500 mill. K. Telegraf. depeší vyřízeno do 4 mill., telefon. hovorů 122.999.
Zásobování P-hy potravinami a nápoji. Jak mnoho potravin a nápojů v Praze se spotřebuje, lze, ovšem toliko příbližně, odhadnouti podle toho, kolik potravin přivezeno jest do P-hy přes čáru daně potravní. Ovšem jednak všechny druhy potravin dani potravní nepodléhají a tudíž jejich dovoz na čáře se nezaznamenává (jako brambory, sůl, cukr, houby, káva a j.), jednak ne všechny potraviny přes čáru do P-hy přivezené spotřebují se v Praze, nýbrž dopravují se P-hou dále. Kromě toho vyrábí se v Praze samé množství potravin (hlavně pečiva, piva, másla), jež i v místě samém se spotřebují. Mimo to množství spotřebovaných potravin v Praze podle přivezeného zboží přes čáru daně potravní udané netýče se Holešovic-Buben a Libně, neboť tyto části města leží mimo obvod daně potravní. R. 1901 přivezeno bylo do P-hy toto množství potravin a jiného zboží, jež podléhá dani potravní: Slazených nápojů lihových 190.950 l, rumu a araku 95.057 l, líhu kořalečního 3,113.224 l, kořalky 88.589 l, vína 2,012.984 l, moštu vinného 5813 l, moštu ovoc. 5585 l, medoviny 636 l, piva 45,128.444 l, octa 344.393 l, dobytka hovězího 15.784 kusů, telat do 1 roku 46.976 kusů, ovcí, skopců, beranů 23.516 kusů, jehňat, kůzlat, podsvinčat 15.177 k., selat až do 191/2 kg váhy 1401 k., prasat přes 191/2 kg 134.728 q, hus, kachen, kapounů, krůt 398.133 kusů, slepic, holubů 563.542 k., jelenů 479 k., kanců, daňkův 338 k., divokých selat, srnek, kamzíků 4898 k., zajíců 88.585 k., vysekané zvěře vysoké a černé 88 q, bažantů, tetřevův a tetřívků 13.578 kusů, koroptví, sluk 26.225 k., slípek vodních, potápek 77 k., drozdů, kvíčal a j. drobného ptactva 2143 tuctů, ryb větších (vzácnějších) 3484 q, ryb obyčejných 1747 q, rýže 4760 q, mouky 112.556 q, krupice 913 q, ječmene lámaného 658 q, krupek ovesných 187 q, chleba a vůbec veškerého zboží pekařského 22.050 q, kukuřice 881 q, pšenice špaldy 219.804 q, žita a pohanky 79.657 q, ovsa v zrně 51.270 q, otrub 3227 q, sena 62.916 q, slámy 23.151 q, zelenin a vařiva 27.791 q, ovoce čerstvého 65.333 q, ovoce sušeného 3408 q, másla čerstvého, másla přepouštěného a husího sádla 11.464 q, sádla vepřového a slaniny 3749 q, sýra 3103 q, vajec 29,963.174 kusů, oleje, 1929 q. Mimo to přivezeno dříví tvrdého 146 pevných a 7200 prostorových metrů, dříví měkkého 4106 pevných, 56.217 m3, uhlí dřevěného 12.566 q, uhlí kamenného, hnědého a koksu 2,100.199 q. Z veškerého tohoto zboží vybráno bylo r. 1901 celkem 3,630.465 K 35 h daně potravní. Trhy na potraviny soustředěny jsou jednak ve staroměstské tržnici (pro prodej v malém), v ústřední tržnici na maso (pro prodej ve velkém), v ústředních jatkách holešovických, na několika místech v Praze, jako na Ovocném a Uhelném trhu, jakož i v Kotcích na Starém městě, v Lazarské ulici na Novém městě, na Tržišti malostranském a j. menší. Kromě toho prodávají se potraviny v rozličných krámech roztroušených po celém městě.
R. 1900 poraženo bylo v ústředních jatkách hovězího dobytka 26.827, telat 64.491, ovcí 20.579, jehňat 783, koz 40, vepřů 296.850, koní 630, hříbat 5 kusů. Na trh masný v ústř. jatkách dopraveno bylo téhož roku zabitých: skopců 10.116, telat 27.594, vepřův a selat 3181, jehňat 1497, kůzlat 2177 kusů; masa hovězího 4,146.350, vepřového 575.830 kg. Na trh dobytčí přihnáno bylo r. 1900 hovězího dobytka 35.884, ovec 2180 kusů.
Počet dobytka. Přehled o počtě dobytka v Praze, jak zjištěn byl při posledním sčítání, podává tato tabulka:
| Počet | ||||||||
| Čásť města | koní | hověz. dobytka |
ovcí | prasat | mezků a pod. |
koz | úlů | |
| Staré město | .. | 253 | 37 | — | 3 | — | 1 | — |
| Nové město | .. | 1016 | 118 | — | 38 | — | 4 | 15 |
| Malá strana | .. | 259 | 37 | — | 3 | — | 6 | 3 |
| Hradčany | .. | 67 | 64 | — | 9 | — | 2 | — |
| Josefov | .. | 13 | 20 | — | — | — | 1 | — |
| Vyšehrad | .. | 60 | 1 | — | — | — | 5 | 5 |
| Holešovice- Bubny |
.. | 300 | 374 | — | 1471 | — | 63 | 22 |
| Libeň | .. | 301 | 256 | 2 | 126 | — | 88 | 48 |
| P. | .. | 2269 | 907 | 2 | 1650 | — | 170 | 93 |
| Kromě toho 927 koní vojenských. | ||||||||
Počet dobytka v Praze ovšem jako v městě vůbec nemá valného významu, neboť hlavně ze zdravotních a částečně též z drahotních ohledův obmezen jest na míru nejmenší. Počet koní na př. se neustále zmenšuje. Užívá se totiž koní v Praze, jako ve všech velikých městech vůbec, jednak k účelům přepychovým, jednak živnostenským. Oněch ve starých částech města P-hy asi přibývá, těchto však rozhodně ubývá, poněvadž rozvojem městských elektrických drah ztenčuje se zde přirozeně počet fiakrův a drožek a kromě toho, poněvadž i stájí ve středu města jest málo a činže z nich vysoká, povozníci pro své potahy vyhledávají si raději ještě lacinější stáje v ostatních částech P-hy, po případě i na předměstích. Tímto posledním důvodem úbytku koní ve starých částech města vysvětluje se nám částečně stálý vzrůst koní v Holešovicích-Bubnech a Libni, ač na stálé rozmnožování počtu tamních koní velmi působí nepřetržité přibývání nových průmyslových závodů, při nichž koní dosud jest potřebí. Polní hospodářství provozuje se v Praze již jen ojediněle, a to na Novém městě v zemských ústavech pro choromyslné, na Hradčanech ve dvoře Strahovském, pak v Holešovicích-Bubnech, zvláště pak v Libni, v několika zbylých tam ještě statcích. V těchto místech chová se hovězí dobytek k účelům hospodářským. Jinak drží se hovězí dobytek ve starých částech města pouze v kravínech po živnostensku provozovaných. A poněvadž těchto následkem rostoucího dovozu mléka z venkova stále ubývá, ubývá i hovězího dobytka v těchto částech města. Holešovice-Bubny vykazují mnoho hovězího dobytka, protože v obvodu jich nalézají se ústřední trh a jatky. Vepřový dobytek chová se v Praze opět jen při jmenovaných polních hospodářstvích. S kozami setkáváme se ještě nejspíše v těch částech města, kde je nejvíce pastvin, tedy zejména v Holešovicích-Bubnech a v Libni.
Daně a přirážky. Vysoká poplatnost P-hy patrna z toho, že na r. 1901 předepsány tyto státní daně se zemskými a obecními přirážkami: daň pozemková K 15.689·54, činžovní K 10,105.409·09, 5% z výnosu činže K 375.657·61, z výdělku konting. K 1,532.437·23, z výdělku nekonting. K 314.545·61, výdělk. ze živností kočovních K 5.037·34, výdělk. z podniků, které jsou povinny klásti veřejné účty, K 8,273.597·12, z důchodů sráž. pokladnami K 699.745·26, z důchodů dle přiznání K 221.888·50, osobní z příjmu, kterou poplatník sám má platiti, K 1,722.425·97, osobní z příjmu, srážená zaměstnavatelem, K 274.993·66, ze služného placená přímo poplatníkem K 6.832·50, ze služného srážená zaměstnavatelem K 156.697·50, příspěvek k obchodní komoře K 199.429·67, poplatek z nájemného K 1,598.129·15, daň ze psů K 32·761[red 3]; úhrnem K 25,535.276·75. red.
Průmysl. V ohledu průmyslovém nemá P. sama v dosavadním svém rozsahu a hranicích té důležitosti jako ve směrech jiných. Ruch průmyslový soustřeďuje se spíše v předměstích, zvláště v Karlíně a na Smíchově, kdežto z vlastních čtvrtí pražských jen obě nejmladší, Holešovice-Bubny a Libeň, mají skutečný ráz míst průmyslových. V nich leží největší a nejdůležitější podniky města, dodávající jim charakteristické tvářnosti továrnické. V ostatních částech P-hy činnost průmyslová provozuje se většinou jen po řemeslnicku a tovární závody vyskytují se tu porůznu.
Podle posledního sčítání, do něhož ovšem ještě není pojata Libeň, na kterou tuto zvlášť odkazujeme, P. měla úhrnem 6080 živností výrobních se 3437 koňskými silami motorovými, v nichž zaměstnáno 39.117 osob.
Nejvíce závodův i zaměstnaných osob jest při oděvnictví a výrobě okrasného zboží, totiž 2399 závodů s 11.760 osobami a 276 motorovými silami koňskými. Mužských a ženských krejčovství jest v Praze 966 se 3744 osobami, závodův obuvnických 898 s 2536 osobami, rukavičkářských 111 s 2842 osobami. Výrobou prádla, zboží pleteného a šněrovaček zabývá se 108 závodů s 886 osobami a 75 koňskými silami motorovými, zhotovováním plstěných klobouků 41 závod se 798 osobami a 185 koň. sil. motor., klobouků slaměných 9 záv. se 101 os. a 16 koň. motor. sil., deštníkův a slunečníků 26 záv. s 97 os., nákrčníkův a šlí 17 záv. s 257 os. Kožišnictví a čepičářství jsou v Praze 63 se 157 os., modistství 129 s 288 os. a vlásenkářství 30 s 33 osobami.
Co do počtu zaměstnaných osob přichází na druhém místě skupina živností stavebních, která v 537 závodech s 12 koňskými silami motorovými zaměstnává celkem 6459 osob. Ve skupině této vyniká především stavitelství a zednictví se 144 záv. a 4306 os., dále 5 podnikatelství staveb pozemních (274 osoby), 2 podnikatelství vodních staveb (227 osob, 12 koň. sil. motor.), 30 záv. tesařských (291 os.), 21 pro zavádění plynovodův a vodovodů (207 os.). Civilních inženýrství jest 21 s 225 os., podnik pro asfaltování a betonování 1 (22 os.), závodů kamenických 8 (75 os.), dlaždičských 11 (110 os.), pokryvačských 46 (155 os.), pumpařských 6 (8 os.), kamnářských 24 (51 os.), sklenářských 52 (104 os.), stukatérských 5 (18 osob), kominických 27 (47 os.), průtočnických 5 (18 os.), pro malování pokojů 99 (272 os.), pro leštění pokojů 27 (38 os.) a pro čištění oken 3 (11 os.).
Počtem závodů předčí stavební živnosti výroba potravin a pochutin, která jich má 859 s 3682 osobami a 1324 koňskými silami motorovými, vynikajíc tudíž motorovými silami nad všecka ostatní odvětví pražského průmyslu. Tuto její převahu způsobuje především 36 mlýnů s 1116 koň. sil. mot., v nichž zaměstnáno jest 426 osob, dále 27 pivovarů se 133 koň. sil. mot. a 432 os., pak 165 uzenářských záv. se 40 sil. mot. a 533 os. Nejčetnější jsou v této skupině řeznictví (338 záv. s 676 os.), pekařství a pecnářství (128 záv. s 874 os. a 4 koň. sil. mot.) a cukrářství (88 záv. s 348 os.). Výrobu lihovin provozují 53 podniky se 123 os., sodovky a limonád 2 záv. s 23 os. a 4 koň. sil. mot., octa 3 záv. s 12 os., líhu 1 záv. s 66 os. a 15 koň. sil. mot., droždí 2 záv. s 10 os., čokolády a cukrovin 5 záv. s 87 os. a 4 koň. sil. mot., náhražků kávových 2 záv. se 49 os. a 8 koň. sil. mot. atd.
Důležitá jest i výroba kovův a zboží kovového, jakož i strojů, nástrojův a vozidel. V prvém z těchto odvětví jsou 552 závody se 4076 osobami a 347 koňskými silami motorovými, mezi nimi 5 sleváren železa (383 os., 67 koň. sil mot.), 1 raffinerie železa (102 os., 45 koň. sil), 287 podniků na výrobu zboží železného a ocelového (1793 os., 213 koň. sil mot.), 37 na zboží kovové (380 os. a 6 koň. sil), 120 na zboží zlaté a stříbrné (630 os. a 12 koň. sil) a 85 na zboží granátové (639 os.). V odvětví druhém vynikají strojírny a strojní zámečnictví, počtem 43 s 1323 os. a 195 koň. sil., pak veliké dílny železniční (372 děl. a 125 koň. sil), 38 záv. mechanických a optických s 263 os. a 8 koň. sil., 9 záv. na výrobu vah a měr se 126 os. a 12 koň. sil., 39 záv. na hudební nástroje se 195 os., 4 na potřeby osvětlovací s 88 os. a 5 na střelné zbraně s 64 osobami. Hodinářství jsou 74 s 218 os. a 9 koň. sil., chirurgické nástroje a bandáže vyrábí 11 závodů s 25 os., umělé chrupy, zuby a oči 10 záv. s 19 os., různé nástroje a nářadí 8 závodů s 9 os. atd.
Vytknouti dlužno dále výrobu zboží dřevěného, kostěného, pryžového a p. s 610 závody, 3094 os. a 107 koň. sil. mot. Zde jsou nejčetnější závody truhlářské (294 s 1130 os. a 16 koň. sil. mot.), lakýrnické (90 s 435 os.), soustružnické (56 se 137 os.), bednářské (52 se 163 os.), řezbářské (27 s 98 osobami) a pozlacovačské (22 se 76 osobami). Při výrobě hrubého zboží dřevěného a na 2 pilách (65 koň. sil) zaměstnáno jest 260 os., ve 4 podnicích na výrobu gummového zboží 10 os., v 6 na hole a bičiště s 10 koň. sil. mot. 127 osob a ve 14 záv. košikářských 428 osob.
Za touto skupinou počtem zaměstnaných osob následují živnosti polygrafické a umělecké, které ve 205 záv. se 165 koň. sil. mot. zaměstnávají celkem 2604 osoby. Jsou to především tiskárny (37 s 1793 os. a 157 koň. sil.), dále lithografie (30 s 244 os. a 8 koň. sil.), písmolíjny, zinkografie, 8 ústavů linkovacích (30 os), 9 dřevoryjectví (14 os.), 22 záv. na výrobu umělých květin (82 os.), 1 na tepané zboží (13 os.), 17 na výrobu soch kamenných, sádrových a dřevěných (165 os.), 31 ryjectví (115 os.) a 33 fotografie (110 os.).
Průmysl textilní a čalounictví čítá 191 závod s 620 koň. sil. mot. a 1395 osobami. Největší z těchto podniků jest přádelna (174 os. a 310 koň. sil.) a tiskárna bavlny (478 os. a 220 koň. sil.), dále 2 tkalcovny na len, konopí a džutu (123 os. a 80 koň. sil), 8 záv. provaznických (67 os. a 8 koň. sil). Prýmkářství jest 30 se 131 os., čalounictví 96 s 269 os., barvírna 21 s 69 os., appretoven 5, výrobny vaty 4, provaznictví 8 atd.
Usnářstvím a úpravou kožišin, štětin, žíní, peří a p. zabývá se 159 závodů s 1176 osobami a 107 koňskými silami. Do této skupiny průmyslové náleží 16 koželužen s 95 os. a 2 koň. sil., 5 jircháren se 152 os. a 10 koň. sil. a 9 barvíren koží se 301 os. a 40 koň. sil., dále 2 závody pro čištění peří se 163 os. a 45 koň. sil., 1 přádelna žíní se 40 os. a 10 koň. sil., 86 záv. pro výrobu zboží koženého a sedlářského (322 os.), 37 pro úpravu štětin a p. (79 os.) a j.
Větším počtem zaměstnaných osob vyniká i výroba papíru, zboží papírového a knihařského, která má celkem 154 závody s 1023 osobami a 45 koň. sil. mot. Sem náleží 1 papírna s 61 os. a 15 koň. sil., 1 závod na výrobu čalounův a barevného papíru se 41 os. a 30 koň. sil., 5 na výrobu karet s 20 os. a 147 na zboží knihařské a papírové s 901 osobou.
Méně rozvinut jest v Praze průmysl lučebnický (83 závody se 668 osobami a 74 koň. sil mot.), z něhož zmínky zasluhuje plynárna s 221 os. a 12 koň. sil., 8 záv. pro výrobu barev, inkoustu a tuší s 91 os. a 48 koň. sil., 14 mydláren se 78 os. a 10 koň. sil., 12 výroben zboží voňavkářského s 69 os. a 4 koň. sil., 4 výrobny aether. olejů s 28 os., 5 voskářství, 6 závodů na výrobu fermeží a laků s 27 os., 3 chemické zkušebny s 11 os. atd. Lékáren bylo v Praze 17 se 115 osobami.
Ještě slaběji zastoupena jest výroba zboží z kamene a zemin, úhrnem 54 závody s 335 os. a 4 koň. sil., z nichž uvádíme 33 závody na zboží hliněné s 270 os. a 4 koň. silami, 6 na cementové s 26 os., 2 na výrobu mlýnských kamenů s 21 os., 5 na broušení drahokamů s 6 os. a 5 na broušení a upravování skla se 7 osobami.
Ku podpoře průmyslu a hájení zájmů živnostenských jest v Praze několik sdružení a ústavů. Tak především »Jednota ku povzbuzení průmyslu v Čechách«, která má odbornou veřejnou knihovnu a pořádá učebné kursy, dále technologicko-průmyslové museum obchodní a živnost. komory v Praze, v němž pořádají se výstavy, kursy atd., umělecko-průmyslové museum obchodní a živnostenské komory s knihovnou a krásnými sbírkami, průmysl. museum Vojty Náprstka s knihovnou, Řemesln.-živnostenská beseda, pořádající přednášky, starající se o dorost živnostenský a p., společenstva jednotlivých živností, stálá výstava řemeslných prací atd.
Obchod. P. jest výbornou svojí polohou zeměpisnou jaksi předurčena za hospodářské středisko Čech. Zde bylo by se vyvinulo přirozenou mocí poměrů vynikající emporium země i tehdy, kdyby nebylo tu od pradávna její politické centrum. Ležíc na Vltavě při dolním jejím toku, který možno odtud splavniti i pro větší lodi, P. jest v přímém spojení s celou vodní sítí království. Ovšem při dnešním rozsahu říční plavby nemá tato okolnost toho významu jako dříve, avšak důležitost její stoupne zajisté měrou netušenou, až provedena bude projektovaná velikolepá úprava vodních cest v Rakousku. Přirozené tyto výhody a vynikající přednosti zeměpisného položení P-hy zjednaly si však platnosti i při stavbě železničních tratí, ač dopravní politika veřejná i soukromá nebyla Praze nijak přízniva. Důležité linie mezinárodní dopravy železniční vedeny sice úmyslně mimo ni, avšak hlavní trati zemské vesměs z ní vycházejí a v ní ústí. Takovým způsobem přirozeně a nezbytně P. musila se státi předním a hlavním sídlem obchodu celých Čech. Přesných a úplných dat číselných o výši obratův obchodních v Praze ovšem podati nelze. Podotýkáme jen, že dovoz zboží po železnicích do města páčí se na 21/2 mill. t, vývoz pak na 1 mill. t. Co pak týká se obchodu s potravinami, odkazujeme na stať o zásobování P-hy potravinami. Střediskem velkoobchodního ruchu pražského jsou 2 bursy: na zboží a cenné papíry a bursa plodinová. Bursovní trh s cennými papíry nemá velikého rozsahu a významu, jsa jen odleskem bursovních poměrů vídeňských, značně důležit jest však obchod se zbožím. Zvláště záznamy pražské bursy o cukru nabývají druhdy vlivu i na poměry mezinárodního cukerního tržiště. Důležité předměty pražského obchodu jsou dále: výrobky mlýnské a zemědělské plodiny, dříví, líh, zboží rukodělné, železo, stroje, sklo i zboží skleněné, rukavice, zboží uzenářské, uhlí a mn. j.
Následkem čilého a rozsáhlého svého obchodního ruchu P. jest také sídlem největších peněžních ústavů země, jak domácích, tak i pobočných závodů podniků cizích a to velikých bank vídeňských. Zmíníme se tu především podrobněji o ústavech domácích, z nichž jsou v zemských rukou hypoteční a zemská banka.
Hypoteční banka království Českého založena r. 1865 zemí za tím účelem, aby na reality v Čechách ležící poskytovala půjčky v zástavních listech na 5% (roku 1901 za 12,111.000 zlat.), 4% (za 170,652.000 zlat. a 70,785.000 K) a 31/2% (za 23,373.000 K), reservní fondy (I., II., III.) činí 8,271.000 K, zisk 118.652 K.
Zemská banka království Českého založena r. 1890 zemským sněmem k tomu cíli, aby skýtala půjčky státu, zemi, okresům a obcím, dále k účelům melioračním i soukromníkům, pak k účelům železničním a hypotečním, pokud nespadají v obor banky Hypoteční. Vydává 4%ní úpisy obecní (za 209,431.200 K), meliorační (za 6,524.600 K) a železniční (za 81,226.200 K). Hypot. půjčky činí 8,004.771 K, stavební úvěr 242.800 K, reservní fond 1,455.974 K a základní provozovací kapitál 10,000.000 K. Dále eskomptuje směnky (za 273,205.000 K), příjímá vklady (99,097.000 K) a deposita (81,038.000 K). Zisk jest 527.278 K, úhrnný obrat pokladní 2.538,212.000 K.
Ostatní pražské banky jsou soukromé podniky akciové: Živnostenská banka pro Čechy a Moravu, založená r. 1868 českomoravskými záložnami, má akciový kapitál 20,000.000 K, rozdělený na 100.000 akcií po 200 K, reservní fond jest 4,848.470 K, speciální reserva 1,103.837 K, zajištění úvěrních družstev při bance činí 1,557.655 K, vklady činí 48,379.000 K, eskompt směnek 230,979.000 K, zisk 2,119.413 K, úhrnný obrat pokladní 7.097,453.000 K, poslední dividenda byla 7%. V posledních letech provedla (1896) financování elektrické dráhy P.–Libeň–Vysočany, (1897) pražské akciové společnosti pro malodráhy a elektřinu, (1898) 4%ní vídeňskou plynárenskou půjčku, úpis nových akcií I. české všeobecné zajišťovací banky, uvedení akcií pro cukerní průmysl na pražskou bursu, financování elektrotechnické společnosti dříve Kolben a sp., západočeských závodů kaolinových a chamottových, parcellaci reality kadetní školy, (1899) financovala společenský pivovar v Praze a (1901) založila úvěrní banku v Lublani.
Česká průmyslová banka, založená 25. září 1898 s akciovým kapitálem 4,000.000 K, rozděleným na 10.000 akcií po 400 K, vydává 41/2%ní bankov. dlužní úpisy (za 2,551.000 K), přijímá vklady (2,943.111 K), eskomptuje směnky (42,996.514 K), poskytuje hypotékární půjčky a měla (1901) zisk 235.950 K a dividendu 41/2%. Úhrnný obrat r. 1901 činí 882,325.946 K. R. 1899 založila diskontní společnost s obmezeným ručením, provedla subskripci na akcie I. české všeob. pojišťovací společnosti, r. 1901 na podíly české grafické společnosti »Unie«, r. 1902 na akcie středočeského pivovaru a sladovny v Stelčovsi.
Pražská Úvěrní banka, založená r. 1870 v Kolíně a přenesená r. 1900 do P-hy, má akciový kapitál 4,000.000 K, rozdělený na 10.000 akcií po 400 K, reserv. fond činí 2,490.000 K, vklady 21,213.000 K, eskompt směnek 34,228.000 K, celkový obrat 880,588.000 K, zisk 397.137 K a dividenda 9%. R. 1896 koupila cukrovar u Kolína a proměnila jej v akciovou společnost, r. 1897 financovala nuselský pivovar, r. 1898 provedla prodej pražské tramwaye, r. 1899 založila akciovou společnost pro průmysl kožený v Novém Bydžově, r. 1900 koupila uhelné doly hrab. Ledebura-Wichelna u Teplic.
C. k. priv. Česká banka »Union«, založená r. 1872 s akciovým kapitálem 12,000.000 zl., rozděleným na 120.000 akcií po 100 zl., vykazuje (1901) reservních fondů 6,450.000 K, reserva pro úvěrní družstvo činí 186.797 K, vklady 31,838.000 K, směnky 47,311.000 K, čistý zisk 2,133.364 K a dividenda 6%. Banka tato náleží mezi vynikající peněžní ústavy říše a provedla v posledních letech řadu velikých finančních operací, zvláště úpis akcií úvěrního ústavu pro podniky dopravní a veřejné práce, zemské banky pro Bosnu a Hercegovinu, uherské agrární a důchodové banky a liberecké elektrické pouliční dráhy, zřízení rakouského závodu elektrických podnikův dříve Schuckerd a spol., 41/2%ní bosenskou zemskou půjčku, vydání 4%ních priorit dráhy strakonicko-vimperské a vodňansko-prachatické, stavbu připojovacích tratí liberecko-jablonecké dráhy, přeměnu Škodových závodů v akciový podnik, vídeňskou půjčku elektrickou a investiční.
Česká eskomptní banka, založená r. 1863, má akciový kapitál 12,000.000 K, rozdělený v 30.000 akcií po 400 K, reservní fondy 13,485.658 K, vkladů 49,605.000 K, deposit 26,559.000 K, směnek za 35,247.000 K, zisk 2,571.098 K a dividenda 10%.
Hospodářská úvěrní banka pro Čechy, založená r. 1867 s akc. kapitálem 3,500.000 zl., rozděleným na 17.500 akcií po 200 zl., vydává hypotekární 4%ní důchodové listy (za 2,416.000 K), reservní fondy činí 1,230.646 K, vklady 13,061.969 K, zisk 519.730 K a dividenda 4%. R. 1901 banka koupila velkostatky Vodolku, Panenské Břežany a Chvatěruby, jež prodává po částech.
Ústřední banka německých spořitelen založena 14. dub. 1901 s akciovým kapitálem 4,000.000 K, rozděleným na 10.000 akcií po 400 K, a má za účel zastupovati zájmy všech německých spořitelen v Čechách.
R. 1901 koncedována vídeňské směnární akciové společnosti »Merkur« pro P-hu Česká směnární akciová společnost.
R. 1902 udělena pak zvláštnímu družstvu koncesse ke zřízení České obchodní banky. Konečně počátkem r. 1903 zřídil Ústřední svaz českých spořitelen t. zv. Ústřední banku českých spořitelen v Praze.
Z vedlejších závodů cizích bank dlužno především jmenovati filiálku Rakousko-uherské banky, nejdůležitější a největší filiálku tohoto ústavu v Rakousku. Dále jsou zde pobočky Rakouského úvěrního ústavu, Anglo-rakouské banky, Banky pro země rakouské a Vídeňské bankovní společnosti.
Spořitelny jsou v Praze dvě. Starší a mohutnější jest Česká spořitelna z r. 1825, která má 139.498 vkladů v úhrnné summě 218,565.361 K, reservní fond 37,783.636 K, kursovní reservu 8,697.042 K a zisk 398.820 K. R. 1886 založena při ní záložna s kapitálem 180.401 K, která r. 1901 poskytla 573 stranám 94.457 K záloh. R. 1889 zřízena pak starobní spořitelna, jež má 3159 účastníků se 708.975 K.
Dne 1. květ. 1875 založena obcí Pražskou Městská spořitelna pražská, která má 100.948 vkladů v obnosu 113,482.127 K, reservní fond 7,030.205 K, kursovní reservu 219.806 K a úhrnný zisk 313.339 K. R. 1900 založeno spořitelní oddělení pro čeleď, pomocnictvo živnostenské a dělnictvo, které čítá 4172 členy s 2,266.715 K vkladů.
Veledůležitým činitelem v hospodářském životě a poměrech P-hy jsou úvěrní společenstva, označovaná obyčejně názvem záložna, jejichž počet zejména v posledních letech neobyčejně vzrostl a kterých počítá se zde do 34, jsou to (podle doby založení):
Záložna řemeslníků pražských (s ručením obmezeným, založ. r. 1850, aktiva 588.077 K, přebytek 988 K); Úsporní, záložní a podpůrný spolek telegrafních zřízenců v obvodu ředitelství pražského (obm., založ. 1862, 440 čl. s podíly za 43.929 K); První občanská záložna (obm., zal. 1869, 1409 členů s 6817 podíly za 409.020 K); Svatováclavská záložna v Praze v liquidaci (neobm., zal. 1872, 3347 čl. s 13.057 podíly za 547.334 K); Obchodní záložna (neobm., zal. 1874, 3317 čl. s 4011 podíly za 167.800 K); Malostranská záložna v Praze (obm., zal. 1874, 2926 čl. s 3519 podíly za 171.293 K); Všeobecná záložna (obm., zal. 1874, 1079 čl. s 3822 podíly za 152.880 K); Úsporní a záložní družstvo I. všeobecného úřednického spolku rakousko-uherského mocnářství (obm., zal. 1874, aktiva 791.096 K); Občanská záložna v Libni (obm., zal. 1874, 430 čl. s 767 podíly za 15.740 K); Úsporní a záložní spolek c. k. poštovních úředníků v Čechách (obm., zal. 1879, aktiva 246.728 K); Obecná záložna (obm., zal. 1880, 295 čl. s 317 podíly za 6340 K); Společná záložna (obm., zal. 1886, 186 čl. s 386 podíly za 8125 K); Úsporní a záložní pokladna pro členy německého řemeslnického spolku (obm., zal. 1887, aktiva 313.550 K); Vzájemná záložna zřízenců generálního jednatelství pro Čechy c. k. priv. Assicurazioni Generali (obm., zal. 1887, aktiva 6096 K); První občanská záložna v Holešovicích-Bubnech (obm., zal. 1892, 494 čl. s 2081 podíly za 83.240 K); Občanská záložna na Malé straně (obm, zal. 1893, 839 čl. s 2337 podíly za 93.480 K); Národní záložna (obm., zal. 1894, 971 čl. s 2393 podíly za 95.720 K); Česká pošumavská záložna (obm., zal. 1894, 1061 čl. s 3093 podíly za 61.960 K); Českoslov. záložna obchodní (obm., zal. 1894, 76 čl. se 169 podíly za 3380·— K); Český úvěrní ústav (obm., zal. 1895, 302 čl. s 598 podíly za 286.268 K); Učitelská záložna spolku »Komenský« pro P-hu a okolí (obm., zal. 1896, 352 čl. s 517 podíly za 10.350 K); Úsporné a úvěrní družstvo samosprávných úředníků v království Českém (obm., zal. 1896, 170 čl. s 254 podíly za 10.127 K); Záložna soukromých úředníků v království Českém (obm., zal. 1896, aktiva 180.804 K); Obchodní a záložní družina (obm., zal. 1897, 100 čl. s 292 podíly za 3085 K); Úvěrní ústav majitelů domů v král. Českém (obm., zal. 1898, 204 čl. s 439 podíly za 43.980 K); První česká záložna c. k. státních úředníků se sídlem v Praze (obm., zal. 1898, 268 čl. s 317 podíly za 12.452 K); První záložní a obchodní družstvo pro Vyšehrad a okolí (obm., zal. 1898, 386 čl. s 971 podílem za 38.840 K); První česká diskontní společnost (obm., zal. 1899, 143 čl. s 297 podíly za 139.500 K); Dělnická záložna (obm., zal. 1899); Lidová banka (obm., zal. 1900, 705 čl. s podíly za 131.788 K); Úvěrní spolek (obm., zal. 1900, 435 čl. s 808 podíly za 80.614 K); Lidová záložna (obm., zal. 1900, 506 čl. s 2498 podíly za 49.960 K). R. 1902 ustavena za účelem usnadnění liquidace Svatováclavské záložny nová záložna s obmezeným ručením a s názvem »Důvěra«. T. r. ustavena záložna spolku českoslovanských hostinských »Hostimil«. Konečně dne 3. ledna 1903 ustaven jako společenstvo s ručením obmezeným »Ústav pro vadia a kauce« za účelem opatřovati svým členům hodnoty potřebné ke kaucím a vadiím služebním, podnikatelským i dodavatelským.
Mimo tyto uvedené peněžní ústavy jest v Praze řada závodů bankéřských, jako: »Pražský Merkur«, »Mercur«, August Štěpán, Moritz Zdekauer, Fischl a Bondy, Uggè a sp. a mn. j.
Půjčovny a zastavárny jsou při většině záložen, tak zejména při První občanské, Malostranské, Obchodní, První občanské v Holešovicích atd. Samostatný podnik toho odboru jest První pražská zastavárna, zal. r. 1872 s akciovým kapitálem 450.000 zl. rozděleným na 2250 akcií po 200 zl., která má reservní fond 100.000 K, poskytla půjček (1901) 829.827 K, vykazovala zisku 94.322 K a rozdělovala 8%ní dividendu. Dále jest v Praze státní ústav toho druhu, totiž c. k. zástavní a půjčovní úřad, který měl koncem roku 1901 tento stav půjček: na skvosty 3,191.790 K, na šatstvo 798.204 K a na cenné papíry 445.698 K.
Opatřování úvěru slouží dále také veliký počet t. zv. úvěrních kanceláří, založených jednotlivými podnikateli v nejrozmanitějších rozměrech a způsobech, které vznikají zvláště v poslední době měrou až přílišnou.
Velikolepé výsledky činnosti vykazují též pražské ústavy pojišťovací, a to jak domácí, tak i filiálky ústavů cizích, rakouských i zahraničních. Zvláště domácí české pojišťovny dospěly k netušenému rozkvětu a vyvinuly se namnoze v mohutné podniky vynikajícího významu národohospodářského i národnostního, které rozšířily působnost svoji i za hranice zemí českoslovanských. Jsou to:
Vzájemně pojišťovací banka »Slavie« v Praze byla založena 14. květ. 1868 a setkala se hned s počátku s neobyčejnou přízní u Čechův i jiných slovanských národů, tak že má dnes generální zastupitelství i ve Lvově, Lublani a Zahřebě. Skládá se z 5 sekcí: I. a II. pro pojištění kapitálův a důchodů na dožití a úmrtí, III. družstva na vzájemné dědění, IV. pojištění proti ohni a V. proti krupobití. V oddělení pro životní pojišťování bylo při pojištění na úmrtí (1901) 23.396 pojistek s 63,964.854 K, na dožití 7498 pojistek s 18,323.186 K, při důchodech 1352 pojistek se 164.704 K a splaceno praemií 3,043.000 K, vyplaceno 1,231.000 K, reserva praemiová činila 16,230.000 K a úhrn fondu 18,507.000 K. V oddělení pro pojišťování proti ohni bylo pojištěno nemovitostí za 470,817.468 K a movitostí za 263,624.789 K, praemií splaceno 2,598.000 K, škody činily 1,240.000 K, reserva praemiová 891.000 K a úhrn reserv 3,546.000 K. V oddělení pro pojištění proti krupobití bylo 13.288 pojistek s 18,226.577 K, praemií 319.000 K, škod 202.000 K, všechny fondy úhrnem činí 24,190.000 K.
První český c. k. priv. ústav ke vzájemnému pojištění proti škodám z ohně a krupobití, založený r. 1827, rozděluje se na oddělení stavební, movitostí a proti krupobití. V prvém činí pojištěná summa 382,497.000 K, příspěvky 1,466.000 K, škody 945.000 K a reservní fond 2,867.000 K; v druhém pojištěná summa 184,911.000 K, příspěvky 644.000 K, škody 440.000 K a reservní fond 1,425.000 K a ve třetím pojištěná summa 48,557.000 K, příspěvky 999.000 K, škody 781.000 K a reservní fond 1,420.000 K. Ústav tento jest co do stáří druhý ze všech soukromých pojišťovacích ústavů Rakousko-Uherska.
»Praha«, spolek kapitály a důchody vzájemně pojišťující, založený r. 1868, pojišťuje na smrť a na dožití. V prvém oddělení má (1901) 12.114 pojistek s 25,987.522 K a v druhém 6739 poj. se 13,962.497 K. Přijaté praemie činí 1,420.851 K, výplaty 422.828 K a reservy 8,244.144 K.
Rolnický vzájemně pojišťovací ústav v Praze, založený r. 1869, pojišťuje proti ohni (40.345 členův se 75,278.432 K, přijaté praemie 317.018 K, škody 189.843 K, reserva 215.494 K) a proti krupobití (12.747 členů s 15,527.875 K, přijaté praemie 282.624 K, škody 174.289 K a reserva 315.503 K).
První česká všeobecná zajišťovací banka v Praze, založená r. 1872, má akciový kapitál 2,400.000 K, rozdělený ve 12.000 akcií po 200 K, přijaté praemie činily 18,678.075 K a nároky na odškodné 15,409.757 K, reserva škod 1,119.025 K, reserva praemií 3,955.019 K, pojištěná summa úhrnem 1.472,491.660 K a ztráta 185.806 K.
První česká všeobecná akciová společnost pro pojišťování na život byla založena r. 1899 jako důležitý hospodářský podnik národní Českou průmyslovou bankou s kapitálem 2,000.000 K, rozděleným na 5000 akcií po 400 K, má při pojištění na smrť 902 pojistky s 3,979.660 K a při pojištění na dožití 20 poj. s 59.000 K, přijaté praemie činí 88.987 K, výplaty 4014 K, praemiová reserva 72.918 K a zisk 58.732 K.
Pojišťovací spolek cukrovarníků v Rak.-uherském mocnářství byl založen na základě vzájemnosti r. 1861, má (1901) 240 členů, pojištěná summa činí 1.105,805.177 K, praemie 2,770.989 K, výplaty škod 310.359 K, členům vráceno 414.425 K a k fondům připsáno 623.000 K, garanční fond činí 2,000.000 K.
Pensijní úřednický ústav členů pojišťovacího spolku cukrovarníků v Rakousko-uherském mocnářství má 2793 členy s pojištěným služným 6,938.903 K, příspěvky členův činí 586.052 K, pense 378.518 K, reserva praemiová 15,481.151 K.
Kromě těchto soukromých podniků jsou v Praze také veřejné ústavy pojišťovací, totiž:
Dělnická úrazová pojišťovna pro království České jeví r. 1901 tyto poměry: přijaté praemie 5,781.217 K, výplaty škod 3,622.043 K, úhradní kapitál 23,740.315 K, reserva škod 7,839.755 K a ztráta 1,759.810 K.
Pražská městská pojišťovna založena byla r. 1865 za tím účelem, aby pojišťovala obecní i soukromé objekty v Praze a předměstích. Ze zisku poukazuje se každoročně jistá částka k účelům hasičským Pražské obci, od založení ústavu celkem 962.449 K. Roku 1901 bylo při pojištění budov 6681 pojistek se 199,192.575 K a při pojištění movitostí 8636 pojistek s 85,788.629 K, přijaté praemie činí 211.828 K, výplata škod 21.310 K, reservní fondy 1,581.090 K a zisk 154.966 K.
Zemský pojišťovací fond císaře Františka Josefa I. založen byl zemí na pamět čtyřicetiletého jubilea panování císaře Františka Josefa I. r. 1888 a zahájil činnost r. 1895. R. 1901 přijati byli 692 pojištěnci, tak že počet všech pojištěných činí 4657, vkladů složeno 6177 částkou 413.812 K, důchodův poukázáno jest 175 summou 69.925·94 K.
Vedle domácích pojišťoven tuto uvedených působí v Praze od let veliký počet zastupitelství, jednatelství a filiálek ústavů cizích, které rozšiřují odtud namnoze činnost svou po celých Čechách, dosahujíce zhusta výsledků velice značných, ač ovšem v době poslední působnost jejich valně jest obmezována neobyčejným rozmachem podniků domácích. Jsou to z pojišťoven rakouských:
»Allianz« z Vídně (filiálka); »Atlas« z Vídně (generální zastupitelství); C. k. priv. Assicurazioni Generali z Terstu (generální jednatelství); »Concordia« z Liberce (gen. jedn.); Dolnorakouské zemské pojišťovací ústavy z Vídně (filiálka); »Dunaj« z Vídně (gen. jedn.); »Globus« z Vídně (gen. zast.); »Janus« z Vídně (filiálka); »Kotva« z Vídně (zast.); C. k. priv. pojišťovací společnost rakouský »Phönix« z Vídně (zast.); Pojišťovací spolek železničních zřízenců z Vídně (místní comité); »Providentia« z Vídně (gen. zast.); První rakouská společnost pro pojišťování proti vloupání z Vídně (gen. jedn.); První rakouská všeobecná společnost pro úrazové pojišťování z Vídně (gen. jedn.); První vídeňská společnost pro pojišťování tabulového skla z Vídně (gen. jedn.); První všeobecný úřednický spolek Rakousko-uherského mocnářství z Vídně (členská skupina); Rakouská společnost pro živelní pojišťování z Vídně (gen. jedn.); C. k. priv. Riunione Adriatica di Sicurtà z Terstu (gen. jedn.); Společnost pro zkoušení a pojišťování parních kotlů z Vídně (vrchní inspekční kancelář); Spolek »Gisela« pro výbavu děvčat z Vídně (filiálka); Spolek průmyslníků pro pojištění proti tělesným úrazům z Vídně (filiálka); Vídeňská pojišťovací společnost (gen. jedn.); z uherských:
»Foncière« z Pešti (gen. jedn.); »Nationale« z Pešti (gen. zast.); První uherská všeobecná pojišťovací společnost v Pešti (gen. jedn.); Uhersko-francouzská pojišťovací akciová společnost z Pešti (gen. zast.); a ze zahraničných:
Basilejská pojišťovací společnost pro dopravu (gen. jedn.); »Caisse générale des familles« z Paříže (jednatelství v konkursu); Gothajská banka pro vzájemné pojišťování na život (zast.); »The Gresham« z Londýna (hlavní filiálka); Kolínská akciová společnost pro úrazové pojišťování z Kolína n. R. (gen. jedn.); »New York« z New Yorku (gen. jedn.); »The Mutual« z New Yorku (gen. jedn.).
Z úřadův a korporací ku podpoře a hájení zájmův obchodních jest zde především obchodní a živnostenská komora, jejíž obvod má plochy 13.650·44 km2 a čítá 1,970.623 obyv. Komora má 48 členův, a to 24 ze sekce obchodní a 24 ze sekce živnostenské, příjmy činí 11.710 K, vyd. 323.144·93 K a komorní přirážka 4%. R. 1901 komora poskytla různým školám příspěvků 33.784·83 K, na stipendia 9670 K, na technologické průmyslové museum 42.923·04 K, na uměleckoprůmyslové museum 15.000 K a k různým jiným účelům věnováno celkem 15.779·27 K. Vývozní kancelář komorní má za účel podávati všeobecné obchodní informace, opatřuje zástupce a jednatele v cizině atd. Mimo to jest při komoře výkladna patentních spisův. Dále jsou v Praze dvě obchodní gremia: Pražské obchodní gremium (německé), které vydržuje německou pokračovací školu kupeckou, a Nové obchodní gremium král. hlav. města P-hy, jež vydržuje pokračovací a dvojtřídní školu obchodní.
Důležitou institucí ku podpoře obchodu jest také Vývozní spolek pro Čechy, Moravu a Slezsko, který směřuje především ku povzbuzení českého exportu, avšak udílí členům svým spolehlivé informace též o vnitrozemských poměrech a firmách obchodních. Rozšiřování a utužení obchodního ducha má za účel také České obchodní museum, které vydává »Obchodní Listy«, pořádá různé výstavy a kursy učebné, udílí nejrozmanitější obchodní informace atd. Obchodnická sdružení jsou dále: spolek »Merkur«, vydávající Obchodní knihovnu »Merkuru«, Českoslovanská obchodnická beseda, jež vydržuje jednoroční obchodní školu a pořádá různé kursy a přednášky. Spolek absolventů Českoslovanské obchodní akademie, který založil »Obchodní Listy« a Českoslovanskou obchodní záložnu, Spolek českých kupců, Spolek českých obchodních cestujících atd.
Konečně slouží obchodnímu ruchu i přečetné kanceláře informační, zprostředkovací všeho druhu a mn. j., náležející jednotlivcům. Tšr.
Hospodářská správa obce.
1. Finance obecní. Podle inventáře obecního za rok 1900 veškeré aktivní jmění obce pražské koncem téhož roku odhadnuto bylo na 128,792.824 K, jmění pak passivní na 90,926.181 K, tak že čistého jmění obecního bylo celkem 37,866.643 K. Největší položkou v aktivním jmění byly nemovitosti, jejichž cena odhadnuta byla na 91,379.566 K. Výpůjčky obecní dosáhly v udaném roce výše 80,817.451 K. Výdajů měly obecní důchody r. 1900, když nepřihlížíme k městské spořitelně, měst. elektrickým podnikům a obecnímu pachtu daně potravní, úhrnem 59,797.858 K. Přirážek obecních, které na r. 1900 vyměřeny byly na 16% k dani pozemkové, 15% k domovní dani činžovní, 25% k dani z výdělku, důchodův a služného, pak přirážek školních (13—18%) a činžovního krejcaru (4—6%) vybraly důchody obecní 6,805.970 K.
2. Tržní podniky ve větším rozsahu vedené má obec pražská dva, a to ústřední trh a jatky v Holešovicích a staroměstskou tržnici. Oba podniky zbudovány byly velikým nákladem a plnou měrou vyhovují všem moderním požadavkům, které kladly ohledy buď zdravotnické neb approvisační. Na ústřední jatky a trh dobytčí v Holešovicích vydaly důchody obecní do konce r. 1900 4,920.672 K a na staroměstskou tržnici 2,478.376 K.
3. Veřejné osvětlení obstarávají jednak tři plynárny, jednak ústřední elektrárna. Osvětlení plynem je dosud všeobecné, neboť světlem elektrickým osvětlují se posud toliko hlavní třídy a náměstí, jako náměstí Staroměstské, Václavské, Karlovo, Josefské, Jungmannovo, Křižovnické, Malé a nám. Radeckého. Z ulic pak třída Ferdinandova, Ovocná ulice, Příkopy, Eliščina třída, Bělského třída, ulice Hybernská, Poříčská třída a Poříčský sad, Františkovo nábřeží a prodloužená ulice Kar. Světlé, Mostecká ulice; konečně mosty: Eliščin, císaře Františka a Palackého. Osvětlení těchto míst děje se lampami obloukovými, jimž potřebnou elektrickou energii dodává městská ústřední stanice elektrická v Holešovicích. Výrobu plynu pro osvětlení veřejné i pro potřeby soukromníkův a pro účely průmyslové obstarávají celkem tři obecní plynárny pražské, jimiž vyrobeno bylo roku 1900 celkem 16,740.880 m3 plynu, a to pražskou plynárnou v Žižkově 8,500.460, v Holešovicích 6,725.370, na Smíchově 1,515.050 m3. Ze spotřebovaného plynu připadá více než 60% na osvětlování u soukromníků, asi 15% na osvětlování veřejné a 10% k účelům technickým a průmyslovým. Zejména bylo z vyrobeného plynu k účelům osvětlování spotřebováno v Praze 10,888.976 m3, dále v obcích, kam pražské městské plynárny rovněž plyn dodávají, totiž na Král. Vinohradech 1,070.858, na Smíchově (k osvětlení soukromému) 556.153, v Bubenči 65.653, ve Vršovicích 12.756, v Dejvicích 10.697, v Král. oboře 6877, v Žižkově 6128 m3. Největší denní spotřeba plynu činila 85.945 m3 (8. led.), nejmenší 20.571 m3 (10. čna). R. 1900 bylo v obvodě obce pražské plamenů denně svítících 4686, z nichž 1409 žárových (Auerových) a 3277 obyčejných (motýlových).
4. Zásobování města vodou. Voda říčná dodává se pražskými obecními vodárnami nejen do celého města P-hy, nýbrž ještě též obcím Karlínu, Bubenči, Dejvicům, Podolí a kromě toho i některým odběratelům na Král. Vinohradech a v Žižkově. Koncem r. 1900 vodovodní síť pražská měla celkem rozlohu 119.802 m a největší délka potrubí od vodárny podolské až na nejzazší bod vodovodu obecního v Libni byla 7300 m. Krychlový obsah tohoto potrubí koncem téhož roku byl 3215 m3. Největší průměr vodovodních rour pražských činí 500 mm a nejmenší 80 mm. Obsah všech reservoirů vodních zaujímá 14.360 m3. Vodu dodává celkem 5 vodáren, které všechny dohromady dodaly r. 1900 celkem 10,334.016 m3 vody, a to: Parní vodárna v Podolí 5,521.835, Novomlýnská vodárna vodní silou hnaná 2,227.388, staroměstská vodárna vodní silou hnaná 1,319.160, Šítkovská vodárna vodní silou hnaná 1,118.007, reservní parní vodárna na Žofíně 147.626 m3.
Voda pitná. Opatřování vody pitné děje se čerpáním ze studní, jichž počítá se v Praze asi na 1300. Nejvíce jest jich na Novém městě, nejméně v Josefově. Pro tuto čásť města opatřuje se pitná voda rozvážením v sudech s vodou ze studní dobrých. Celkem pitné vody z hořejšího Nového města, které buď přímo, buď skrze slabé vrstvy diluviálních jílů a štěrků vcházejí do zpodních břidlic, jsou mnohem špatnější, než vody dolejších částí města, jež skrze mocné vrstvy naplavenin vnikají namnoze až pod hladinu Vltavy a dostatečně se očišťují hojnými štěrky a písky vrstev naplaveninových.
5. Kanalisace. Jakmile došlo povolení místodržitelské k vyústění stokové sítě pražské na dolní čásť Císařského ostrova, ležícího pod Král. oborou, ke zřízení čisticí stanice a ke stavbě štoly pod Letenskou plání, započato bylo v březnu r. 1897 ihned s prováděním prací pro novou, soustavnou kanalisaci P-hy. Nejprve zřízeny byly tři zkušební šachty, aby seznány byly vrstvy zemní v ose tunnelu (pod Letenskou plání). Tyto šachty sloužily při stavbě tunnelu k dopravě materiálu, a když byl dokončen, jsou nyní upraveny jako šachty ventilační. Kromě tohoto tunnelu vystavěna byla pod řečištěm Vltavy shýbka, jejímž účelem jest, převáděti splašky z kanalisačního obvodu na pravém břehu Vltavy na břeh levý a sváděti je do tunnelu společně se splašky z částí města ležících na levém břehu. Do tunnelu, resp. do shýbky, vbíhati budou hlavní sběrače s příslušným rozvětvením stok po městě. Postup prací s prováděnim soustavné kanalisace jest až do konce r. 1902 tento: Postupuje se od vyústění budoucí sítě pražské kanalisace a vystavěny jsou již hlavní sběrače od ústí až k tunnelu pod Letnou, dále úplně hotov jest i tento tunnel, provedeny hlavní sběrače vbíhající do tunnelu pod Letnou a to od tohoto ústí po levém břehu jednak až ke hranicím obce smíchovské, jednak až na Hradčany. Kromě toho úplně hotova jest již shýbka, od níž dále postupují hlavní sběrače pro pravý břeh vltavský až k náměstí Staroměstskému.
6. Sady. V zastupitelstvu města P-hy panovala povždy snaha zřizovati sady, kde by obyvatelstvo nalezlo příjemného osvěžení pod košatými stromy a v zeleni pažitů. Proto P. v této příčině stojí mezi evropskými městy na místě předním jsouc co do poměrné plochy sadové, připadající na 1 obyvatele, překonána toliko Edinburkem. Staré město a Josefov pro velikou zastavěnost své plochy nemá značnějších sadů; přes to však i tam zakládány byly sady, kde jen poněkud příhodné k nim místo se jevilo. Zmíniti se zde sluší o sadech na nábřeží Rudolfově, na nábřeží císaře Františka, na náměstí Křižovnickém a na ostrově Střeleckém. Za to na Novém městě vykazuje se již značná plocha, věnovaná sadům. Především jsou to sady povstalé v místech zrušených hradeb, totiž sady u býv. Poříčské brány (1·05 ha), veliký městský sad (9·12 ha) od ulice Bolzanovy až k budově musejní na Václavském náměstí se táhnoucí, jakož i za budovou Čes. musea sady Čelakovského. Náměstí Karlovo, samo plochu 7·18 ha zaujímající, má uprostřed sady měřící 4·70 ha plochy. Rovněž sady na ostrově Žofínském, zvláště nádherně upravené, zaujímají značnou plochu 1·40 ha. Na Vyšehradě jsou krásné sady na záp. straně vyšehradského svahu. Malá strana a Hradčany mají hojnost sadů, z nichž uvésti jest sady na Petříně (2·37 ha) a souvisící s tím sady na Nebozízku (8·93 ha) a zvláště v býv. zahradě Kinských (17·76 ha, majetek společný obce Pražské a Smíchovské). Dále Chotkovy sady (4·81 ha), sady na Hradčanském náměstí (3·39 ha) a nejrozsáhlejší městské sady, totiž sady korunního prince Rudolfa na Letné (21·00 ha) příslušející ovšem již do katastru holešovického. V Libni jest městský park při zámecké zahradě. Veškera plocha sadů městských činí okrouhle 80 ha. Posud mluveno bylo toliko o sadech městských, veřejných. Kromě nich jest však v Praze ještě mnoho zahrad buď ryze soukromých, buď veřejně přístupných jen s jistým obmezením. Tak na př. rozsáhlé zahrady na úbočí Petřína: seminářská, hraběte Schönborna (2·62 ha) a knížete Lobkovice (7·75 ha), dále na Malé straně hraběte Valdšteina (1·63 ha), zámecká zahrada (10·45 ha) a j. Rovněž nestala se dosud zmínka o největším a nejkrásnějším sadě pražském, který sice v katastru obce pražské neleží, avšak pro své bezprostřední sousedství s hlavním městem hlavně od obyvatelstva P-hy bývá navštěvován. Míníme zde sady v Královské oboře, jež jsou vlastnictvím země a jejichž plocha měří okrouhle 121 ha. Sady tyto jsou veřejně přístupny a s přičtením jich stoupla by výměra veřejných sadů v Praze na 200 ha. Počítáme-li obyvatelstvo P-hy i s vojskem na 222.833, připadá na jednoho obyvatele asi 9 m2 plochy sadové.
7. Hřbitovy a pochovávání. Celková rozloha katolických hřbitovů pražských v Olšanech činí 34·609 ha. Kromě toho nalézá se tamtéž t. zv. hřbitov obecní (pro nekatolíky), jenž zaujímá 1·51 ha plochy. Na hřbitovech olšanských bylo do konce r. 1900 celkem 46.417 hrobů zvláštních i společných, z nichž ošetřováno bylo 16.474 hrobů čili 35%. Kromě těchto hrobů bylo na olšanských hřbitovech celkem 2498 hrobek mimo 2 hrobky zápůjční. Hromadné hroby (čili t. zv. šachty) měřily 4843·86 m2 plochy. Průměrem pochováno bývá na hřbitovech olšanských ročně asi 7300 mrtvol (a to asi 2400 mrtvol mužů, 2300 žen, 1300 chlapců, 1300 děvčat) čili průměrem asi 20 mrtvol denně.
Kromě hřbitovův olšanských jest ve správě obce Pražské ještě obecní hřbitov holešovický a malostranský hřbitov v Košířích, na kterémžto posledním již se nepochovává, nýbrž naopak hrobky a hroby neošetřované se zrušují. Na hřbitově holešovickém bylo do konce r. 1900 celkem 2343 hrobů (1222 velikých a 1099 dětských), pak 22 vyzděných hrobek. Pochováno bylo r. 1900 tamtéž 98 mužských, 99 ženských, úhrnem 197 mrtvol. Ošetřováno bylo celkem 262 hrobův.
8. Patronátní záležitosti. V Praze je celkem 23 far s tolikéž far. kostelů a obvodů, totiž: 1. fara u sv. Apolináře, 2. u sv. Ducha, 3. u sv. Františka Seraf., 4. u sv. Haštala, 5. u sv. Havla, 6. u sv. Jakuba, 7. u sv. Jiljí, 8. u sv. Jindřicha, 9. u Matky Boží před Týnem, 10. u P. Marie Sněžné, 11. u P. Marie Vítězné, 12. u sv. Mikuláše, 13. u sv. Petra, 14. u sv. Norberta (na Strahově), 15. u sv. Štěpána, 16. u sv. Tomáše, 17. u nejsv. Trojice v Podskalí, 18. u nejsv. Trojice na Spálené ulici, 19. u sv. Víta, 20. u sv. Vojtěcha, 21. u sv. Petra a Pavla (na Vyšehradě), 22. v Holešovicích-Bubnech (far. expos.) a 23. v Libni. Farní kostely, které stojí pod patronátem král. hl. města P-hy (celkem 11), spravuje zádušní úřad. Čisté jmění jednotlivých fondů zádušních a kostelních patronátů král. hl. města P-hy činilo koncem r. 1900 1,749.787 K. red.
Začátkem P-hy byli dva hradové, v malém vzdálí od sebe na obou březích Vltavy vystavení, Vyšehrad a Praha (hrad Pražský), oba dva původu předhistorického; Prahu podle starodávného podání národního založila Libuša, což padá asi do 2. pol. VIII. stol. Nejstarší písemná zmínka o Praze jest teprve k r. 928. Vyšehrad i P. byly od nepamětných časů hlavními sídly panovníků českých, a to podle vší podobnosti Vyšehrad hned v šedém prvověku, P. od počátku panování rodu Přemyslova, ač tak, že se s nimi i potom častěji střídalo. Každý z obou hradů byl při tom také sídlem župy. Župa pražská rozkládala se na levé, župa vyšehradská na pravé straně Vltavy. Podle svědectví Kosmova založeny byly oba dva hrady prvotně v lese; Vyšehrad nazývá se od toho Chvrasten; i srovnává se to s nejstarším způsobem stavění hradů slovanských; neb les je objímající a nástrahy všelijaké v něm stěžovaly k nim přístup nepříteli. Když se však při hlavním sídle knížat vyvinulo živější sestředění národu ve všelikých způsobích a množilo se tedy obyvatelstvo, tak že brzy úzké hrady, určené prvotně jen k obraně, nestačily je obsáhnouti, les počal se mýtiti a obyvatelstvo osazovalo se pod hrady, zvláště při řece na obou stranách ve volném prostranství, kteréž se nazývalo odtud podhradím neb také mezihradím pražským.
Hrad Pražský měl hned prvotně největší čásť své nynější rozsáhlosti. Obsahoval totiž na dél celé prostranství od vnitřní strany nynějšího druhého dvoru zámeckého, a to hned od výstupku, ve kterém stojí císařská kaple nyní tak zvaná, až k posavadní zadní bráně na straně východní nad starými schody zámeckými, na šíř pak celou šířku hřbetu hory zámecké. Na západní straně od hradu byl přes šířku zámecké hory udělán příkop, přes který vedl most ku předním vratům. Zadními čili menšími vraty na východní straně vycházelo se na úzké a schýlené prodloužení zámecké hory, jemuž se říkalo Opyš, to jest tolik co ocas hradu. Vnitřek hradu byl prvotně, jak se zdá, jedním prostranstvím, toliko po stranách rozličnými staveními obejmutým, mezi nimiž přední místo zaujímal dvůr čili palác knížecí na polední straně na místě posavadních starších částí residence císařské. Není známo, zdali kdy v prostředku prostranství toho stál snad nějaký chrám pohanský; toliko nazývalo se jisté vyvýšené místo v něm památným jakýmsi starodávným jménem Žíži. První křesťanský kníže Bořivoj vystavěl podle starého podání ve hradě Pražském nejprve kostel Panny Marie hned na cestě, když se vstoupilo předními vraty, což prý byl druhý kostel v Čechách hned po prvním kostele sv. Klementa na Levém Hradci, vystavěném též od Bořivoje. Druhý syn Bořivojův, kníže Vratislav I., vystavěl potom skoro v prostředku tehdejšího hradu kostel sv. Jiří; syn pak jeho, sv. Václav, slavnější kostel sv. Víta na místě před nynějším kostelem toho jména (930–931). Kostel tento stal se za knížete Boleslava II. sídlem biskupství pražského (973) a byl později ve větším rozměru zcela nově založen od knížete Spytihněva II. (1060), po jeho pak smrti (1061) dostavěn nástupcem jeho Vratislavem II. Četné kněžstvo, které při něm bylo nejspíše již za sv. Václava, řízené proboštem, uspořádáno jest za panovníka posledně řečeného výtečným proboštem Markem (od r. 1068) ve sbor kanovníků čili kapitolu podle novějšího způsobu v církvi západní. Oslaven tělem sv. Václava, v něm pohřbeným, navštěvován byl již v X. stol. od poutníků netoliko domácích, nýbrž i z okolních zemí německých. R. 1039 kníže Břetislav uložil v něm také tělo svatého Vojtěcha, přivezené z Polska. Při kostele sv. Jiří, v němž pohřbena byla prvomučenice česká, sv. Lidmila, založen jest zároveň s biskupstvím pražským první klášter v Čechách, jeptišek řádu sv. Benedikta, jejichž první abatyší stala se Mlada, jinak Maria, dcera knížete Boleslava II. (973). Do knížete Oldřicha kostel sv. Jiří, později pak kostel sv. Víta byl obyčejným pohřebním místem knížat českých. Vedle kostela sv. Víta nacházel se dvůr čili palác biskupův, a rovněž měli probošt, děkan, kanovníci a jiné duchovenstvo téhož kostela příbytky své ve hradě. Hlavně pak byl hrad obydlen úřednictvem a služebnictvem, náležejícím buď ke knížecímu dvoru buď ke správě župy pražské, to jest větším dílem brannou družinou vyššího i nižšího řádu, na které spočívala jak výkonná moc při vnitřní správě, tak také hlavní obrana země. Pro potřebu dvoru knížecího a této družiny nacházely se ve hradě zásoby všelijakých věcí, potrav, nápojů, šatstva, zbraní atd., a chován proto také jistý počet řemeslníků rozličného druhu, kteří pro ně pracovali ve službách knížete. Palác knížecí na hradě Pražském byl od starodávna také místem nejvyššího soudu zemského; v něm a podle potřeby snad také někdy na samém prostranství v hradě shromažďovaly se sněmy svolávané od knížat; uprostřed pak prostranství tohoto mezi palácem knížecím a kostely sv. Víta i sv. Jiří stála kamenná stolice knížecí, na kterou stavěni bývali knížata při svém nastupování v panství s hlučnou při tom slavností národní.
Vyšehrad zaujímal hned od počátku celé místo své na ostrohu, který se končí strmou skalou zaraženou do řeky Vltavy. Na jediné straně, kdež ostroh souvisel s vysočinou odtud se začínající, byl udělán příkop, přes který vedl most do jedné vlastní brány vyšehradské; mimo to byly jen asi dvě fortny, po kterých se mohlo vcházeti do hradu. Opevnění Vyšehradu pokládalo se vůbec za silnější než hradu Pražského. Vnitřní spořádání bylo podobné jako ve hradě Pražském. Bylť i tu starodávný palác knížecí, na místě, kdež jest nyní zbrojnice císařská, a rovněž jiná stavení pro úřednictvo a brannou družinu knížecí, která bývala více neb méně četná, jak kdy buď kníže sám přebýval tu s dvorem svým, buď zase jen župní úřednictvo. I zde budovy tyto zaujímaly prvotně jen okraj hradu; v prostranství vnitřním mezi nimi bývalo snad za pohanských časů místo zasvěcené modloslužbám; později počaly se tu zdvihati chrámy křesťanské. První byl nepochybně kostel sv. Klementa, ač jest první písemná pamět o něm teprv z r. 1215. Svatý Vojtěch vysvětil později kapli sv. Jana evangelisty v samém paláci knížecím. Slavnější chrám založil konečně kníže Vratislav II. (1070) na jméno sv. apoštolů Petra a Pavla a při něm bohatou kapitolu s proboštem, děkanem a 12 kanovníky, kteráž papežským povolením vyňata jest z moci biskupa pražského a podřízena stolici papežské bezprostředně. Starodávného založení byly též kaple sv. Maří Magdaleny (ponejprv r. 1130) a kaple sv. Martina, zachovaná posud ve staré okrouhlé stavbě své. Oslavení Vyšehradu nádherným založením Vratislavovým zavdalo nejvíce podnět potomním několika knížatům k častějšímu přebývání na Vyšehradě; zvláště knížata Vladislav I. a Soběslav I. měli tu skoro stále sídlo své. Toho času chovaly se ještě lyčené střevíce Přemyslovy v komoře knížecí na Vyšehradě.
O podhradí pražském nemáme určitých zpráv, ve kterém čase vzalo první nějaký počátek, ani jak ho čásť po části zvolna přibývalo. Tolik však vychází na jevo, že za času letopisce českého Kosmy († 1125) a nejspíše již o sto neb více let dříve, tedy asi za času knížete Boleslava II., táhlo se po obou stranách Vltavy, a sice po pravé straně při samé řece téměř nepřetržitě od Vyšehradu až k písčitým ostrovům pod Bubny, ano v místech nynějšího Starého města Pražského rozkládalo se také do šířky tou měrou, že zaujímalo již tehdáž největší čásť nynějšího objemu tohoto města. Poněvadž pak růst hlavního města byl nepochybně v jistém poměru s pokrokem sestřeďování knížecí moci vnitř země i s šířením se tehdejším říše České daleko přes hranice země České, lze souditi, že se počalo osazování v podhradí pražském dílem již nejspíše za časů pohanských, velké pak ono rozšíření jeho hlavně dokonalo se v časích slavných dvou Boleslavů, kteří krom Čech panovali Moravě, Slovensku, Slezsku, Malému Polsku, ano krátký čas i některé části krajin ruských v nynější Haliči.
Na pravém břehu Vltavy připomíná se pod samým Vyšehradem, kdež jest nyní VI. čásť Prahy, již r. 1090 ulice Vyšehradská jako osada znamenité zámožnosti. Odtud hned dále táhlo se Podskalí, jako ves, dle první zmínky od r. 1199. Na skalce nad ním, od které vzalo své jméno, stál starý farní kostel sv. Kosmy a Damiana (1178); rovněž pak ze čtyř farních kostelů podskalských, sv. Vojtěcha (1362), sv. Mikuláše (1348), sv. Jana (1341) a sv. Antonína (1360), ač teprv později se připomínají, snad aspoň dva neb tři pocházely z časů mnohem dávnějších. Na návrší Zderazském děje se ve XII. stol. zmínka o kostelích sv. Václava (1180—82) a sv. Petra (1115), při kterémžto posledněji jmenovaném založen r. 1190 slavný klášter křižovníků hrobu božího. Pod Zderazem na břehu Vltavy připomínají se mlýny již r. 1178; a zdá se, že od nich dolů po řece táhly se již tehdáž ulice jirchářů v Podzderazí, jakožto osada kostela sv. Vojtěcha, ač o nich i kostele první zmínka jest teprve z r. 1333. Opodál od nich stál již r. 1115 kostel sv. Michala v Opatovicích, při němž toho času vzala začátek vesnice t. jm. na půdě darované klášteru benediktinskému v Kladrubích. O zalidnění v místech nynějšího Starého města svědčí zpráva Kosmova o velké povodni r. 1118, která mnoho kostelů, domů a chyší v podhradí pražském pobrala. Bylo tedy již aspoň tehdáž více kostelů a mnoho stavení v částech podhradí velké vodě vydaných, které hlavně do těch míst připadají. Stály tu nejspíše již tehdáž kostely sv. Kříže menšího (1. zmínka r. 1369), sv. Ondřeje (1. zm. 1165) a sv. Jana na Zábradlí (1. zm. r. 1320), vše v nynější ulici Karoliny Světlé, sv. Filipa a Jakuba (1357) na Betlemském plácku, sv. Klementa (1226), sv. Martina menšího (1332), sv. Valentina (1253). O rozličných ulicích v podhradí pražském zmiňuje se Kosmas již r. 1092, kterak jimi kníže Břetislav II. konal svůj vjezd do P-hy u veselých slavnostech. Ve větším vzdálí od P-hy jmenuje se již r. 1187 kostel sv. Martina, později »ve zdi« řečený (blíž nyn. Peršteina) s újezdem čili ochozem dle něho nazvaným, který dosahoval z nynějšího Starého města až něco dále ven do krajiny mezi Spálenou a Širokou ulicí na potomním Novém městě; a újezd tento náležel již před tím Adelhaidě, manželce knížete Soběslava I. († 1140). Rovněž tak starodávné byly nejspíš kostely Matky boží na Louži (1. zm. r. 1332), sv. Linharta (dávno před r. 1298) a sv. Michala (1. zm. 1311) blíž starého tržiště, t. j nynějšího náměstí Staroměstského, kteréžto se častěji připomíná za času Kosmy (1108). Byloť to místo určené jak ku prodeji každodenních potřeb, tak k vyhláškám veřejným, ano i k vykonávání poprav a jiných tělesných trestů na zločincích. Východně od tržiště tohoto připomíná se ponejprve za knížete Bořivoje II. (1100—07), ale stál dávno před tím dvůr čili Týn pro cizí kupce, do kterého vjížděli se zbožím svým k zaplacení povinných cel, prve než směli vyložiti na prodej; před tímto pak dvorem kupeckým stál špitál pro cizí příchozí i také pro chudé s kostelem Panny Marie, jejž kníže Soběslav I. r. 1135 přivtělil ku kapitole vyšehradské. Zdá se, že Týn stál tehdáž na konci podhradí v té straně, jakož také nynější ulice Železná a Melantrichova, vycházející z tržiště, vedly již ven z podhradí. Naproti tomu na straně půlnoční od tržiště vztahovalo se podhradí mnohem dále. Tam přebývali Židé, kteří se v Čechách výslovně připomínají již za času sv. Vojtěcha, v ulici Židovské, t. j. v místech posavadního Židovského města, kdež se připomíná škola čili synagoga židovská již r. 1124. Rovněž byla snad aspoň částečně zalidněna čásť města nynějšího pod Židy, kdež se farní kostel sv. Haštala jmenuje ponejprv r. 1234. Že pak rovněž i Dlouhá třída byla od starodávna jednou z hlavních ulic v podhradí pražském, dá se souditi z dávných zmínek o Poříčí, kteréž, jsoucí mnohem dále na východ vzdáleno od tržiště, nicméně připomíná se již r. 993, tedy za času Boleslava II. Asi tak dávno snad již stával kostel sv. Klementa na Poříčí (1. zm. r. 1226), a již za knížete čili krále Vratislava II. (1061—92) vzala počátek osada německá tudíž s farním kostelem sv. Petra. Ve vzdálí od podhradí stála ve vyšších částech nynějšího Nového města malá vesnice řečená Rybník blíž kostela sv. Štěpána také již r. 993, nad níž ještě výše, u bývalé Slepé brány, vystavěla kněžna Alžběta, manželka knížete Bedřicha, kostel sv. Jana na památku vítězství manžela svého r. 1179 nad protivníkem jeho Soběslavem II., od kterého krajině té říkalo se na Bojišti. Někde na nynějším náměstí Karlově bylo nejspíš místo, na kterém se za času Kosmy (1105) každý týden v sobotu odbývaly trhy vně podhradí, mezi oběma hrady, Pražským a Vyšehradským.
Na levé straně Vltavy, v okršlku nynější Malé strany pražské, byly pod Petřínem na břehu řeky dvě vesnice nebo ulice, Újezd s kostelem sv. Jana Křtitele (1142) a Nebovidy, níže Újezda, které se ponejprv připomínají r. 1235; tamže také podobná menší osada řečená v Trávníce (1088). Níž u Nebovid založil rovněž při řece král Vladislav II. r. 1159 klášter rytířského řádu Johannitů s kostelem Panny Marie. Odtud pak táhla se širší čásť podhradí na té straně vzhůru k hoře zámecké, jakž aspoň známo jest, že byla obydlena dávno před r. 1256. Zde stály nejspíš od dávna kostely sv. Václava ve velikém nyn. úředním domě vedle sv. Mikuláše (1. zm. r. 1358) a sv. Michala (na náměstí Pětikostelském, 1. zm. r. 1309); pod kostelem pak posledně řečeným táhla se rovněž dávno ulice řečená na Písku (nyní Valdšteinská), jakožto ves náležející klášteru sv. Jiří na hradě Pražském (1. zm. r. 1262). Na nejvyšším hřebenu Petřína připomíná se již r. 1135 kaple sv. Vavřince, prvotně snad ještě vystavěná v lese, který pokrýval široký hřbet jeho. Opodál odtud na hoře Strahov řečené založen na začátku panování Vladislava II. (1140) první klášter praemonstrátů v Čechách. Na stráních Petřína připomínají se již okolo téhož času (1146) také vinice.
Obyvatelstvo podhradí pražského bylo rozličného stavu a zaměstnání. V některých částech podhradí, které byly jako vsi pro sebe, přebývali rolníci; nejvíce však bylo vždy řemeslníků rozmanitého druhu a kupců, kramářův a jiných prodavačů, tak že P. již tehdáž byla nejhlavnějším místem obchodu a průmyslu v zemi. Mezi skrovnými příbytky obyvatelstva hledícího výdělku zdvihaly se však také větší domy a dvory jednotlivých velmožů neb také osob duchovních, při nichž při některých vystavěny jsou i kostely od držitelů jejich, kteříž proto mívali v nich právo podací. Takového původu byly na př. farní kostely sv. Ondřeje, sv. Valentina a sv. Linharta. Krom vyšších takovýchto osob byli obyvatelé podhradí pražského vesměs pokládáni za poddané knížecí, poněvadž půda, na které stály příbytky jejich, byla příslušenstvím hradu a náležela tedy knížeti. Darováním knížecím byli někteří z nich také přikázáni jednotlivým vrchnostem, jakož kapitole pražské, vyšehradské, některým klášterům i některým pánům, tak že odváděli jim, čím prve povinni byli knížeti. Obyvatelstvo toto nemělo, pokud známo, žádného obecního zřízení, nýbrž spravovalo se bezpostředně úředníky hradskými. S počátku nejspíš Malá strana, jakožto na levém břehu Vltavy, náležela k župě pražské, Větší strana, na pravém břehu, k župě vyšehradské. Ale již za času Kosmy počítala se k Vyšehradu toliko ulice Vyšehradská, totiž malá osada pod samým hradem až ku potoku Botiči; ostatní vše nazývá se podhradím pražským a náleželo tedy ke hradu pražskému. Vlastním představeným, pod jehož správu náleželo celé podhradí pražské, nazývá se za knížete Soběslava II. (1174—78) komorník pražský. Jen Židé, jakožto národ cizí, měli zvláštní představené čili starší ze svého prostředka, kteří výše podřízeni byli toliko úřadu župnímu. Podobně dostali první Němci, kteří se za krále Vratislava II. (1061—92) stále usadili v Praze na Poříčí, svého zvláštního rychtáře a měli také sami podací kostela sv. Petra, který náležel jejich obci.
Jakožto hlavní sídlo panovníků českých bývala P. od starodávna místem, ke kterému nejvíce směřovaly útoky cizích nepřátel, jestliže nebyly odraženy hned na pomezí zemském. Ponejprv, pokud stačí dějepisná svědectví, přitáhl král německý Jindřich I. až ku Praze ve válce s Václavem svatým (928). Odtud, jak se zdá, nespatřila P. cizího nepřítele, až když mocný kníže polský Boleslav Chrabrý r. 1003 na krátký čas zmocnil se panství nad Čechy a zalíbiv sobě prý ve příjemnosti P-hy mínil tu vzíti stálé sídlo i usadil se na hradě Pražském. Ale na Vyšehradě odporovala jemu strana věrná domácímu rodu knížecímu, a již v prvním roce potom (1004) byl Boleslav pomocí krále německého Jindřicha II. přinucen opustiti P-hu, posádka pak polská od něho zůstavená ve hradě poražena a vypuzena jest odtud hned po něm povstáním Čechů ve hradě samém i útokem zvenčí. Ve válce s knížetem Břetislavem I. přitáhl r. 1041 císař Jindřich III. až ku Praze a položil se na hoře řečené Šibenice; však před útokem na hrad zavřen mír v ležení císařově. V pozdějších časích bojovalo se často o P-hu mezi stranami domácími v rozepřích o osazení stolice knížecí, a mnoho při tom záleželo na úřednictvu a branném mužstvu hradu Pražského a Vyšehradu, kdo jich dovedl obrátiti ke straně své. Ponejprv pokusil se Svatopluk jako údělný kníže olomoucký o dobytí sobě panství českého zradou hradčanů pražských a vyšehradských proti knížeti Bořivoji II. i přitáhl, spoléhaje na to, s vojskem až ku podhradí, kdež položil se na velkém sobotním tržišti (1105). Tentokrát zklamal se ve svém úmyslu; Bořivoj dovedl obě posádky udržeti v poslušnosti; ale již o dvě léta později přitáhl Svatopluk po druhé, a Bořivoj, skoro ode všech opuštěn, musil se dáti na útěk ze země (1107). Podobně točila se rozepře o nástupnictví po brzké násilné smrti Svatoplukově (1109) mezi Bořivojem II. a Vladislavem I. hlavně o P-hu a Vyšehrad, když Bořivoj nejprve získáním šlechty hradské vpuštěn byl do obou hradů, později pak vzdaly se oba Vladislavovi následkem násilného zakročení císaře Jindřicha V. (1110). Brzy po novém opevnění hradu Pražského knížetem Soběslavem I. zkusil hrad ponejprv delší a úsilnější obležení knížetem Konrádem Znojemským, který se chtěl zmocniti stolce proti Vladislavovi II. (1142). Obléhající doráželi na zdi hradské stroji bořicími a ohnivými šípy, při čemž nešetřeno ani kostela a kláštera sv. Víta a sv. Jiří; oba dva větším dílem lehly popelem a musily býti nově zase vystavěny. V déle trvajících rozbrojích po smrti krále Vladislava II. byl hrad Pražský nejprve r. 1178 obležen knížetem Bedřichem proti lidu Soběslava II. i vzdán jest pod úmluvou. Již roku potomního 1179 obléhal jej Soběslav II. marně a poražen jest v bitvě vedle samého podhradí pražského v hořejších částech nynějšího Nového města svedené na Bojišti odtud tak zvaném. R. 1182 dobyl hradu Pražského Konrad Otto Moravský proti knížeti Bedřichovi po dlouhém namáhání. Darmo však obléhal jej o dvě léta později Václav, bratr Soběslava II., v povstání opětném proti Bedřichovi (1184). R. 1191 obdrželi bratři Přemysl I. a Vladislav III. hrad Pražský proti Václavovi, zvolenému tehdáž knížeti, po tříměsíčním obležení smluvou; proti nim pak zase oblehl jej v roce potom (1193) kníže-biskup Břetislav Jindřich a připravil jej ke vzdání smluvou po čtyřech nedělích. Při všech těchto obleženích neděje se zmínka o obyvatelích podhradí, leč kterak zkoušeli při tom mnoho strachu a úzkosti. Jsouce vydáni téměř bez obrany každému nátisku, trpěli nejspíš také mnoho obyčejných svízelů od násilných bojovníků, ale nápadníkům trůnu samým musilo vždy záležeti na ušetření jich. Pevnější Vyšehrad nebyl nikdy mezi tím časem opravdově dobýván.
Zdá se, že za starších časů obyvatelstvo podhradí pražského slynulo větší zámožností než v dobách, o kterých máme zprávy z letopisu Kosmova. Dobrý stav jeho horšil se však čím dál tím více velikými útisky župního úřednictva, jehož libovůli bylo vydáno v časích úpadku moci knížecí následkem častých rozepří o trůn. Již za času Kosmy bylo největší bohatství podhradí pražského, jak se zdá, v rukou Židů. Moc jejich klesla později následkem pohrom, které utrpěli nenávistí lidu proti nim, silněji vzbuzenou od počátku válek křížových (1096). Naproti tomu zmáhala se odtud tím snadněji osada německá v Praze, svobodami jí udělenými lépe než staré domácí obyvatelstvo chráněná proti nátiskům od úřednictva knížecího. Z prvotního sídla svého na Poříčí šířila se vždy dále do vnitřka podhradí přibýváním nových příchozích Němců i některý čas také Vlachů, t. j. vlastně Francouzů z krajin, ve kterých za příznivějších okolností průmysl a obchod byly již více pokročily, než v zemích západních Slovanů. Od knížete Soběslava II. (1173—78) dostalo se jim stvrzení a rozmnožení privilegií jejich, kterými krom největších věcí byli vyňati z moci úředníků župních a výslovně dopuštěno jim přijímání dalších příchozích z ciziny do své obce a tudy k požívání týchže svobod. Odtud množilo se obyvatelstvo německé v Praze vždy valněji, zvláště za panování prvních dvou králů českých od počátku XIII. stol., Přemysla I. a Václava I., ano již i mnozí čeští obyvatelé podhradí, zámožnější čásť totiž, stali se účastni svobod obce německé přijetím do ní. Podhradí pražské téhož času se šířilo zároveň se zakládáním některých nových ústavů duchovních od týchž králů. Již r. 1215 připomíná se kommenda Německých rytířů v Praze při kostele sv. Petra na Poříčí, který odevzdán byv řádu tomuto přestal již býti vlastním kostelem Němců pražských, jako již Poříčí nebylo hlavním jejich bydlištěm v Praze. R. 1226 dostal zánovní řád dominikánů bydla při kostele sv. Klementa na Poříčí, odkud však krátce potom přenesen jest ke druhému kostelu sv. Klementa blíž mostu. R. 1232 založil král Václav kostel sv. Jakuba menších bratří v místě do té chvíle nepochybně ještě prázdném, na vých. straně od starožitného Týna, a okolo téhož času obdrželi templáři kommendu při kostele sv. Vavřince ve vnitřní části podhradí na místě nynějšího dvoru sv. Anny, nejspíš pak zároveň také místo blíže nového kláštera sv. Jakuba nazvané dle nich Templ (1. zm. r. 1267), kdež vystavěli sobě snad dvůr jakýsi, který později rozdělen na městiště a učiněna z něho nová ulice, řečená Templ. Nedaleko odtud, též v místech, kam podhradí do té doby ještě nejspíš nedosahovalo, obdrželi rytíři Němečtí nové prostrannější bydlo s farním kostelem sv. Benedikta (na půlnoční straně nynější ulice Králodvorské), když r. 1233 kostela sv. Petra na Poříčí postoupili královně Konstancii, matce Václava I., k jinému účelu. Hned potom založila kněžna Anežka, sestra krále Václava I., na půlnočním kraji podhradí pražského blíž Vltavy za sv. Václavem dvojí nádherný klášter sv. Františka (1234), jeden panenský řádu sv. Kláry, jehož představenou sama se stala, a druhý menších bratří přísnějšího řádu sv. Františka, při něm pak také špitál pod správou zvláštního bratrstva, kteréž brzy potom, převedeno odtud ke kostelu sv. Petra na Poříčí, stalo se začátkem nové řehole křižovníků s červenou hvězdou (1238). Asi pak zároveň s těmito založeními rozšířil král Václav I. podhradí pražské dle návrhu německého měšťana a mincíře svého Eberla vysazením tak zvaného nového města Svatohavelského, to jest nového velkého tržiště, zaujímajícího nynější Uhelný a Zelený trh, Rytířskou ulici, Tandléřský a Ovocný trh, jakož jediné souvislé náměstí s farním kostelem sv. Havla v jeho prostředku.
V krátce po tomto posledním rozšíření nebo nemnoho později dal král Václav I. celou nejhlavnější čásť podhradí pražského na pravém břehu Vltavy, t. j. celý objem nynějšího Starého města, obejmouti zdí a příkopy, nejprv toliko na straně východní a polední, ježto s ostatních dvou stran, půlnoční a západní, bránila jí řeka; hrazená pak tato část prvějšího podhradí nazývala se odtud městem Pražským. Od času obezdění tohoto spatřuje se již pak všecko obyvatelstvo města beze všeho rozdílu národnosti spojeno v jednu obec městskou, na kterou přešla práva posavadní obce německé, jen ještě rozmnožená a dle potřeby nově upravená. Město Pražské jako jiná královská města v zemi, toho času podobným způsobem utvořená, bylo ve všem, co se týkalo správy veřejné, vyňato z moci úřadů župních a postaveno bezprostředně toliko pod moc krále, jehož právo nad městy vykonával hlavně královský podkomoří. Na městském soudě nesoudilo se dle starodávného práva českého, obvyklého při soudech zemských neb župních, nýbrž dle práva, kterému byli prvotní osadníci němečtí zvyklí ve starších vlastech svých, tedy dle práva německého, které se v dalším vyvinutí svém v Čechách nazývalo právem městským. Tím, jakož i prvotní větší zámožností při osadnících německých proti staršímu obyvatelstvu domácímu pojistila se v Praze, jakož i ve všech jiných královských městech v Čechách, na dlouhý čas velká převaha národnosti německé nad českou, tak že se na soudech a v jiném úřadování obecním užívalo skoro výhradně jazyka německého, podobně i ve školách a kostelích městských, ač nezdá se, aby kdy počtem obyvatelstvo německé bylo předčilo nad českým.
Zároveň s obezděním podhradí pražského na pravé straně Vltavy vystavěl král Václav I. nejspíš také věž mostskou na levé čili Malé straně k hájení příchodu k městu odtud. Připomínáť se věž tato ponejprv r. 1249. R. 1253 dal král Václav město Pražské ohraditi také na stranách obrácených k řece Vltavě, ač, jak se zdá, toliko jednoduchou zdí a se zanecháním jisté prázdné prostory mezi ní a řekou, kromě při mostu přes Vltavu, ježto starší ohrazení na stranách od řeky odvrácených záleželo v dvojí zdi a dvojím příkopě s mnohými pevnými věžemi a branami, okolo kterých mimo to šla strouha pro odvádění dešťové vody od řeky nad městem až k řece pod městem. Zároveň s tímto dílem opatřil král ještě lépe opevnění předmostí pražského na Malé straně uděláním náspů, zdí a bašt, s jedné strany od věže mostské okolo kláštera johannitů u Panny Marie konec mostu, s druhé strany okolo novějšího dvoru biskupova vystavěného tudíž před r. 1249, který zaujímal velké prostranství od nynější Mostské ulice až proti klášteru sv. Tomáše, se zahradou sahající až ku břehu Vltavy v té krajině. Nástupce Václava I., král Přemysl čili Otakar II. (od r. 1253), počal hned v prvním čase svého panování přestavovati hrad Pražský, tak že objat jest kolem do kola novou zdí s mnohými věžemi tím způsobem, že se od věže k věži mohlo choditi po krytých pavlačích. Některé z věží těch obrácené ke Brusce čili k Jelenímu příkopu zachovaly se do dneška. Po dokonání pak díla tohoto založil Přemysl r. 1257 také v části posavadního podhradí pražského na Malé straně hrazené město, do něhož uvedl nové osadníky německé, vypudiv odtud, jak souvěký letopisec svědčí, staré české obyvatelstvo. Zeď je objímající šla od přední brány hradské dolů přes nynější ulici Nerudovu až k Novému čili Ovocnému trhu malostranskému a po půlnoční straně jeho i odtud dále ulicí Svatoprokopskou až k Panně Marii konec mostu, s druhé strany zase od zadní brány hradské až k ohradě dvoru biskupova blíž potomního kostela sv. Tomáše. Proti hradu nemělo žádné zdi. Toto město nazývalo se Novým městem pod hradem Pražským čili také Menším městem pražským a obdrželo rovněž svobodné obecní zřízení s rychtářem a konšely, při tom však na soudech spravovalo se právem Magdeburským. Se vztahem k němu nazývalo se město na pravé straně Vltavy od toho času Větším aneb Starým městem pražským.
Oběma městům dostalo se v prvním století po obezdění jich ještě dalšího ozdobení některými kostelními stavbami uvnitř ohrad jejich. Na Starém městě připomíná se ponejprv r. 1238 kostel kollegiátní sv. Jiljí, založený od některého z bískupů pražských. Ještě v předposledním roce života krále Václava I. (1252) počala se stavba nového velkého špitálu křižovníků s červenou hvězdou s kostelem sv. Ducha na břehu řeky Vltavy, vedle samého mostu tehdejšího přes Vltavu čili vedle věže, kterou se naň vcházelo. Král Přemysl II. založil o čtyři léta později (1256) klášter a kostel farní sv. Kříže řádu bratří kajících v Podžidí při samé zdi městské na půlnoční straně města blíž břehu Vltavy. Asi snad okolo téhož času vyzdvižen jest nový farní kostel sv. Mikuláše (1. srp. 1273), založený, jak se zdá, od některých měšťanů pražských a hlavně od rodiny Olbramoviců, kterýž odtud za dlouhý čas byl největším aneb aspoň nejslavnějším z farních kostelů pražských. Bohuslav, syn Olbramův, z téhož rodu měšťanského, vystavěl za času krále Jana špitál pro chudé s kaplí sv. Šimona a Judy blíž řečeného kláštera sv. Kříže na místě nynějšího špitálu milosrdných. Jiný pak bohatý měšťan pražský, Mikuláš Rokycanský, společně s Janem biskupem olomouckým, pobočním synem někdy krále Václava II., stal se nedlouho potom (1346) poslední vůlí svou zakladatelem kláštera panenského řádu sv. Benedikta s kostelem sv. Ducha blíž ulice Židovské. Na Malé straně vystavěn jest v Novém městě pod hradem Pražským nový farní kostel sv. Mikuláše blíž staršího kostela sv. Václava (vysvěcen r. 1283), a od krále Václava založen při samé zdi městské blíž dvoru biskupova klášter sv. Tomáše řádu poustevníků sv. Augustina. V obou městech, zvláště pak, pokud se dá pozorovati, na Starém městě pražském, zahušťovalo se v téže době a jmenovitě při šťastném stavu země za panování králů Přemysla II. a Václava II. obyvatelstvo vždy více a protož stavělo se vždy více domů na prázdnějších dotud místech; rozsáhlé dvory při někdejších dvorech panských rozdělovaly se v městiště pro nové domy měšťanské; náměstí a ulice prostrannější zužovaly se, tak že tím způsobem nepochybně již během století XIII. dokonalo se celé ono spletité bludiště ulic větším dílem úzkých a nepravidelných, které krom malých výjimek do dneška spatřujeme. V pamětech 2. pol. XIV. stol. objevují se nám nynější ulice staroměstské již všecky a mimo to ještě i některé nyní zrušené, toliko s největší čásť pod jinými jmény. Hlavní náměstí bylo Staré tržiště (nyní Veliké náměstí), na kterém konšelé nejprve r. 1338 zřídili radnici městskou zakoupením domu Velfla od Kamene vedle samé nynější věže radnické, a Nové tržiště, t. j. někdy t. zv. Nové město u sv. Havla, vysazené kráIem Václavem I. Menší prostranství znamenaná zvláštními jmény byla: Ovocný trh (nyní Malé náměstí), Kurný trh před kostelem sv. Mikuláše, který později, r. 1346, přenesen jest na nynější náměstí Linhartské, Ryneček u matky boží na Louži a trh Uhelný (nyní Kozí plácek). Ulice jmenují se: Dlouhá třída, ulice Celetná, Železná s malou Plaierovou (nyní Kamzíkovou), Junošova (Sirková), Zlatničí (malá Jesuitská), Nožířská čili Ševcovská (čásť velké Jesuitské), Kožišnická (Řetězová), Ostrožná čili Platnéřská, Kostečná, Pasířská (za Židy), Hrnčířská (ke Kozímu plácku), Sláviččina (nyní Plžová). Jiné nazývaly se větším dílem jen dle nejbližších kostelů, řidčeji dle jiných stavení, však tak, že často týmž názvem rozumělo se více ulic bližších, jakož Ulice k Týnu, Ulice k masným krámům (které stály již ve XIV. stol. na svém nynějším místě za zdí tehdáž kláštera sv. Jakuba), Ulice za sv. Jakubem, Ulice sv. Benedikta (nyní Králodvorská), Svatomichalská, Svatojilská (nyní Husova) a za svatým Jiljím (nyní Svatojilská), ulice sv. Martina (Perštein), sv. Štěpána, sv. Filipa a Jakuba (Betlemský plácek), sv. Kříže menšího, sv. Ondřeje, sv. Jana, několik ulic u sv. Anny a za sv. Annou, Svatoklimentská (čásť Velké Karlovy), Svatovalentinská (nyní Kaprová), za sv. Mikulášem, za sv. Duchem, u sv. Kříže, u sv. Haštala. Ulicí Židovskou nazývala se celá čásť města výhradně od Židů obydlená, mnohem menší než nyní, tak že obsahovala hlavně bývalou Širokou ulici na Židovském městě a jen několik málo vedlejších. Na Malé straně v Novém městě pod hradem Pražským vedla jedna z hlavních ulic, jako nyní, od mostu mimo dvůr arcibiskupův ke čtyřhranému náměstí čili rynku, v jehož prostředku stál nový farní kostel sv. Mikuláše a opodál od něho starší kostelík sv. Václava, mezi těmito pak dvěma kostely později vystavěna byla radnice i také několik menších domků, jakož i krámy masné. Druhá hlavní ulice z náměstí nahoru v stranu západní nazývala se ul. Strahovskou (nyní Nerudova), z druhých, postranních ulic jedna ulici Píseckou (nyní Svatotomášská) jakožto vedoucí k bráně, kterou se chodilo do vsi čili již předměstí řečeného Písek. Jak ukazují názvy mnohých ulic staroměstských, vzaté od řemesel, přebývali namnoze řemeslníci jednoho díla větším dílem v jedné ulici pohromadě a prodávali tu své zboží. Podobně, jak řemeslníci v názvích oněch ulic naznačení, přebývali také řezníci větším dílem blíže masných krámů svých u sv. Jakuba, u sv. Benedikta, v stranu k Dlouhé třídě a jinde v témž okolí, soukeníci nejvíce v ulicích za tehdejším Uhelným trhem, kdež na místě nynějšího obecního dvoru staroměstského (blíž milosrdných) nacházely se rámy soukenické. Krámy a domy kramářů nacházely se v pořadí domů v rynku vedle radnice a v úzké uličce za radnicí proti kostelu sv. Mikuláše; nedaleko odtud byli věnečníci čili vlasaři a uzdáři na nynějším Malém a Linhartském náměstí. Sukna prodávala se v dřevěných a později v novějších kamenných (1327) kotcích před radnicí na rynku, a podobně bylo i s některými jinými prodeji. Mezi obyvatelstvem tímto řemeslnickým a obchodnickým přebývalo však i nyní v obou městech pražských, tak jako prve v otevřeném ještě podhradí, mnoho osob stavu šlechtického, jakož i z vyššího duchovenstva, majíce tu domy své. Kromě domů mocnějších takovýchto osob a nejbohatších měšťanů byla stavení toho času ještě větším dílem dřevěná; protož působily požáry často záhuby veliké. R. 1291, za panování krále Václava II., vyhořelo celé Staré město Pražské; a opět r. 1316 vyšel oheň v Židovské ulici a spálil velkou čásť města odtud ve směru k polední straně až ku bráně Zderazské čili Svatomartinské na nynějším Peršteině. Také byly ulice všelijak neschůdné pro rozličné přístavky k domům, vystrkování hrdel sklepových, vík od krámů atd. do cesty. Teprv když nedlouho před r. 1331 konšelé staroměstští počali dlážditi ulice, učinili nařízení rozličná k odstranění těchto nepohodlí, jakož i také k zavedení větší čistoty na ulicích.
V částech někdejšího podhradí pražského, které nebyly pojaty do ohrady měst, nýbrž zůstávající mimo ně nazývaly se odtud již obyčejně předměstími, staly se po ohrazení Starého a Menšího města větším dílem jen skrovné částečné proměny. Přede zdmi Starého města udělil král Přemysl II. obci Židů království Českého prostranné místo na polední straně od Újezdu sv. Martina mezi nynějšími ulicemi Jungmannovou a Spálenou k založení hřbitova nového, odkudž nazývalo se potom Zahradou židovskou. Jižněji odtud, blíž nynějšího Karlova náměstí, připomíná se r. 1281 ponejprv špitál pro choré s kostelem sv. Lazara, a v místě zeleném blíž Botiče pod Vyšehradem připomíná se r. 1330 ponejprv kaple sv. Michala. Možná, že jak Podskalí, Podzderazí a Opatovice, tak i Poříčí během té doby poněkud rozšířily se přes skrovnější staré své objemy, o čemž však určitých zpráv se nedostává. Na Malé straně připomíná se na Újezdě ponejprv r. 1333 farní kostel sv. Jakuba, t. j. někdejší kostel smíchovský; a rovněž stál tu nepochybně již tehdáž a dříve také kostel farní sv. Jana evangelisty (1. zm. 1365), jakož i v Nebovidech kostel sv. Vavřince pod Petřínem (1. zm. 1370) a doleji při samých zdech Nového města Malostranského farní kostel sv. Prokopa (1. zm. 1360), konečně již r. 1273 také farní kostel sv. Petra na někdejším ostrově pod mostem pražským, blíž nynější Železné lávky. V místech nynější císařské zbrojnice na Malé straně založil Jan probošt vyšehradský brzy po r. 1293 klášter sv. Anny jeptišek řádu dominikánského, které se později r. 1313 přestěhovaly ku kostelu sv. Vavřince na Starém městě, nabytému koupí od rytířského řádu johannitů, na něž byl spadl po templářích následkem zrušení řádu tohoto (1312), odkudž potom i tento klášter začal se jmenovati dle sv. Anny. Někdy před r. 1329 založen jest také klášter jeptišek sv. Maří Magdalény v Nebovidech na místě nynějších kasáren četníků. Konečně vzala v neznámém čase a neznámým způsobem začátek vesnice Obora v zákoutí pod Strahovem a Petřínem s farním kostelem sv. Jana (1. zm. 1281), dle něhož se posavad nazývá Svatojanský kopeček.
Ve hradě Pražském vystavěl r. 1263 nejvyšší sudí zemský Číč novou slavnou kapli Všech Svatých na vých. straně vedle paláce královského, která již za panování Přemysla II. povýšena jest za kapli královskou. Král Václav II. přenesl k ní starožitnou kapitolu mělnickou, s čehož po krátkém čase sešlo zase; později však založil tudíž Karel, syn krále Jana, jako spoluvladař novou zvláštní kapitolu Všech Svatých (1342). Po novém přestavění hradu pražského králem Přemyslem přidány jsou k většímu ještě opevnění jeho r. 1278, neznámo, zdali ještě za živobytí králova čili hned v prvním strachu v zemi po jeho nešťastném pádu, nové dva příkopy před starodávným příkopem na záp. straně, a udělán také příkop před zadní branou hradskou na straně vých. čili na Opyši. Tím stalo se jisté rozšíření hradu; neboť v místě mezi třemi mosty, které vedly nyní do hradu přes příkopy na straně západní, vznikla odtud některá nová stavení. Místo před tímto hlavním vchodem na ostatku hory zámecké zůstávalo tehdáž ještě vždy prázdné; později však, v 1. pol. XIV. stol., založil tu některý purkrabí pražský, nejspíš pan Hynek Berka z Dubé (od r. 1321), nové hrazené město řečené Hradčany, poddané potomním purkrabím pražským, k jejichž úřadu toto místo náleželo (1. zm. 1350), s rychtářem, purkmistrem a konšely dosazovanými od purkrabí i také s novým farním kostelem sv. Benedikta. Vztahovalo se od prvního příkopu hradského (mezi nynějším hlavním vchodem zámeckým a arcibiskupskou residencí) jen k začátku ulice Loretánské s jedné strany a ulice Novosvětské se strany druhé, tak že nynější náměstí Loretánské bylo již za příkopem městským, který šel přes šířku hory na straně západní. Vedle zvelebování a šíření hradu Pražského býval naproti tomu starožitný Vyšehrad čím dál tím více zanedbáván této doby. Palác královský, v němž panovníci, pokud známo, nepřebývali již od času Václava I., zpustl, a král Jan daroval zdi z něho zbývající r. 1322 kapitole vyšehradské. Toliko kapitolní kostel sv. Petra s jinými menšimi kostely a s příbytky probošta, děkana a kanovníků ozdobovaly místo jindy živější. Tím samým pokleslo zámožné někdy podhradí vyšehradské za pouhou ves, nazývanou novějším jménem Psáry, která se neznámým nějakým darováním od králů (před r. 1321) dostala též konečně v držení kapitoly vyšehradské. Nacházel se v ní farní kostel neznámého založení a také kaple sv. Markéty (1. zm. 1225).
Od skončení někdejších rozepří mezi rozličnými potomky Přemyslovými o knížecí stolec český nastoupením Přemysla I. (1197), od jehož času panovníci čeští již stále užívali titulu královského, požívala P. dlouhý čas mnohem stálejšího pokoje než předtím, jak od domácích rozbrojů, tak od útoků cizích nepřátel. Ponejprv od toho času byl pokoj tento přerušen povstáním králevice Přemysla čili Otakara II. proti otci jeho, králi Václavovi, r. 1248. Město, tehdáž již hrazené, i hrad pražský dostaly se po nemalých zmatcích i záhubách nejprve v moc králevice. Teprv r. 1249 přitáhl Václav I. proti Praze s pomocmi odjinud zjednanými a vjev nejprve do Vyšehradu, který zůstal v jeho moci, potom zase do kláštera Strahovského, pokoušel se i tehdy darmo o opanování sídla svého, až konečně dostal se do města, jak se myslilo, zradou některých měšťanů, potom pak po záhubném boji o věž mostskou na Malé straně a o blízký dvůr biskupův, kterýž při tom zapálen, jal se obléhati hrad, však dosáhl jeho teprv uzavřením míru se synem. Za potomního panování Přemysla II. a zase Václava II. povznesla se P. s kvetoucím obchodem a průmyslem k velikému bohatství, požívajíc všech výhod jako sídlo skvělého dvoru královského, jehož moc vztahovala se skoro stále krom Čech a Moravy také na jiné země rozličné. Staré město, kterému se od počátku žádné jiné v Čechách nerovnalo velikostí, nabylo již toho času také největší vážnosti mezi druhými městy královskými, tak že k soudu jeho městskému dála se z největšího počtu jich odvolání od rozsudků jejich rychtářův a konšelů, vyjma totiž několik měst spravujících se právem Magdeburským, mezi nimi i Nové město pod hradem Pražským, ze kterých chodila odvolání obyčejně ke konšelům litoměřickým. Toliko několikaletými zmatky v poručnické vládě Otty Braniborského na místě Václava II. za mladých jeho let utrpěl blahobyt hlavního města jako celé země. Měšťané pražští, t. j. tehdejší představení obce staroměstské, pomohli nejprve Ottovi Braniborskému zmocniti se města jejich proti matce Václavově Kunhutě, která jím měla vládnouti dle smluv o to učiněných, podkoupeni byvše k tomu od něho darováním statků ze jmění korunního (1279). Později však, když němečtí měšťané jiných měst královských držením strany s Ottou Braniborským proti panstvu českému hleděli na újmu stavu tohoto zjednati sobě vliv bezpostředný na vlastní záležitosti zemské, rozpadlo se měšťanstvo pražské mezi sebou na dvě strany, mezi nimiž obdržela vrch strana k panstvu příchylná; pročež ve všech věcech od panstva proti Ottovi předsevzatých také obec pražská, zvláště Starého města, spolu se účastnila. Podobné strany mezi měšťanstvem pražským utvořily se také za času rozepří o trůn český po vymření Přemyslovců a za potomního panování Jindřicha Korutanského; při čemž stály proti sobě také dvě nejmocnější německé rodiny na Starém městě, Velflovici a Olbramovici, každá v čele jedné strany. Velflovici účastnili se spolu s několika jinými měšťany pražskými a kutnohorskými v úkladném zajetí několika nejpřednějších pánů českých v klášteře sedleckém r. 1309 (15. ún.), kterým měla se na šlechtě vynutiti nová práva pro celý stav městský v řízení obecných záležitostí země. Páni však, vybaveni ze zajetí smlouvou, které potom nezdrželi, pomstili se protivníkům svým brzy potom dobytím Starého města, při čemž strana Olbramoviců držela s nimi. Král Jindřich, který se byl příliš oddal straně panstvu protivné a nyní i sám také brzy s hradem Pražským dostal se v moc pánů, vybavil se z toho zase pomocí vojenskou od markrabí míšeňského. Povstáním strany Velfloviců ve městě usnadnilo se Míšňanům dobyti města, při čemž přišlo k tuhému boji uvnitř na Novém tržišti; hrad pak vydán jest Jindřichovi pod úmluvou, které on potom nezdržel. Po některém čase přišlo k novým bojům ve městě; po marném útoku cizích žoldnéřů Jindřichových na věž mostskou na Malé straně, od pana Jindřicha z Lipé osazenou (1310), svedena bitva na hoře zámecké na místě, kde později teprv založeny jsou Hradčany. Lid Jindřichův jest poražen, hrad však obhájen; toliko město zůstalo v rukou strany panské, jest však ještě jednou pomocí strany protivné v měšťanstvu osazeno novým pomocným vojskem z Míšně. Mezitím obrátili se stavové již ke králi německému Jindřichovi VII. a podali království synu jeho Janovi s rukou Elišky, dcery krále Václava II. Jan přitáhl ku Praze ke konci měsíce listopadu r. 1310 s vojskem cizím i domácím strany své a dobyl města konečně zase pomocí strany Olbramovy, která jemu mezi útokem na hradby otevřela bránu blíž sv. Františka (3. pros.). Jindřich opustil potom i hrad bez další obrany, a král Jan uvázal se v panství. Za rozepří, které po několika létech vypukly mezi ním a panstvem českým, zachovávali měšťané pražští věrnost králi; po konečném však smíření trpěli od něho úkory takové, že se r. 1319 odvážili sami povstání proti němu ve spolku s několika pány, kteří se ujímali královny Elišky, od Jana nehodně odstrkované. Když však král, popleniv nejprve předměstí pod Zderazem, jakož i statky některých měšťanů ve vzdálenějším okolí, přistoupil k útoku na hradby, strhly se opět rozmíšky mezi starými dvěma stranami v měšťanstvu samém, a po slabé obraně vzdalo se město pod úmluvou, které král celkem nezdržel. P., jako městský stav vůbec, trpěla potom těžce pod nezřízeným hospodářstvím Janovým a počala se z úpadku toho zdvihati teprv ponenáhlu zase za spoluvladařství moudrého syna jeho Karla, který konečně celou vnitřní správu země ještě za živobytí otce potáhl do rukou svých.
Za panování Karla IV. došla P., jako země česká vůbec, nejvyššího povznesení svého co do vyvinutí všech zřídel hmotného i duchovního blahobytu. Zamýšleje nejrozmanitější nařízení k tomu cíli směřující, z kterých dalo se předvídati znamenité rozmnožení obyvatelstva, uzavřel Karel IV. předně nové velkolepé rozšíření hlavního města svého i učinil hned ve druhém roce svého panování (1348) základ k Novému městu Pražskému vystavěním zdi od Vyšehradu až k řece Vltavě pod Poříčím a rozměřením celého místa od hradeb staroměstských až k této zdi, pokud již nebylo zaujato staršími osadami, na náměstí a ulice. Již v roce před začetím této stavby (1347) byl Karel v místech těchto založil dva znamenité kláštery, karmelitánův u matky boží Sněžné před branou a mnichů slovanských řádu sv. Benedikta, kterým přivtělil starodávný kostel sv. Kosmy a Damiana v nyní tak zvaném Emauze. Více jiných podobných založení učinil během málo let potom k větší oslavě a oživení svého nového města. Již r. 1350 učinil základ ke kostelu a klášteru sv. Karla kanovníků řeholných řádu sv. Augustina na Karlově odtud tak zvaném. R. 1354 založil klášter řádu benediktinského sv. Ambrože blíž Poříčí na místě nynější hlavní celnice, v němž provozovaly se služby boží zvláštním řádem kostela mediolánského; v prvním roce potom (1355) klášter panenský sv. Kateřiny řádu poustevníků sv. Augustina a r. 1360 klášter servitů při kapli Panny Marie na Trávníčku blíž potoka Botiče. Konečně ještě r. 1362 přenesl starodávnou kapitulu sv. Apolináriše v Sadské odtamtud do Nového města Pražského ke kostelu, který od toho nazván dle sv. Apolináriše. Hned v prvních létech vyzdviženy jsou také dva farní kostely sv. Jindřicha a sv. Štěpána, ke kterým největší čásť nového založení přivtělena jest, rozdělená na dvě osady. Mezi stavěním kostelů a klášterů těchto vesměs nákladných, které se protáhlo po nejdelší čas panování Karlova a dílem i déle, dálo se osazování nového obyvatelstva a stavění domů v místech k tomu vykázaných s takovou pílí, že celé veliké prostranství pro Nové město ustanovené také ještě za času zakladatele samého bylo zastavěno a zalidněno. Hlavním náměstím čili rynkem novoměstským byl tak zvaný Dobytčí trh, nyní Karlovo náměstí; v něm stála již za císaře Karla radnice novoměstská na svém nynějším místě; uprostřed rynku byla postavena věž čtyřhraná, ve které uložil Karel IV. tak zvané svátosti říšské a jiné vzácné ostatky svatých, ku kterým byla slavná pouť každoročně v určitý den, v který se ukazovaly veřejně; později, za panování Václava IV., vystavěna k témuž cíli krásná kaple Božího těla tudíž (1382). Ulice byly již všecky jako nyní, krom některých menších, buď od té doby zahrazených anebo zase nověji otevřených; toliko nazývaly se dílem jinými jmény než nyní. Příkopem sloula dlouhá řada domů na kraji proti příkopům a zdem Starého města od jednoho konce města až ke druhému, totiž od řeky Vltavy až zas k Vltavě. Z něho vycházely: Ulice vedle vápenic nyní Uršulinská, nazvaná tak dle vápenic a cihelen na místě nynějšího kláštera uršulinek a okolí toho nejblíže Vltavy nad Starým městem, stará ulice Pasířská (nyní Mikulandská), Kovářská, později Flašnéřská (nyní Spálená), Charvátova, ulice vedle karmelitánů (nyní Jungmannova), Koňský trh (nyní Václavské náměstí), ul. Křížalova (nyní Panská), Nekázaná, Dlážděná čili ulice sv. Ambrože (Hybernská), Slaměná neb Šilinkova a staré ulice na Poříčí, mezi nimiž hlavní Soukenická, jinak Latranská. Z Koňského trhu vedla ulice sv. Jindřicha na Senný trh (nyní Havlíčkovo náměstí); hořejší ulice s ní souběžná (nyní Marianská) slula Chudobice; obě pak byly spolu spojeny ulicí Angelovou (nyní Bredovskou), nazvanou dle zahrady Angela z Florencie apotekáře; ulice Růžená čili Růžová byla o něco později teprv proražena zahradou faráře svatojindřišského. Ve druhou stranu vedly z Koňského trhu ulice Krakovská, vlastně Krakov, Smečky, ulice Svatoštěpánská a doleji ulice řečená na Jámě, t. j. přední čásť nynější ulice Vodičkovy, ze které v pravo vedla nová ulice Pasířská (nyní Palackého). Zadnější čásť ulice Vodičkovy, totiž blíže rynku novoměstského, nazývala se na Louži. Z rynku vedla ke zdi městské na východní straně ulice Žitná a dále ulice Svinská čili Svinský trh až ke bráně téhož jména (potomní Slepé bráně), z ní pak v pravo ulice nyní zahrazená, která slula Krupná. Také ulice odtud výše položené, okolo sv. Kateřiny a na Karlově, byly již za císaře Karla vystavěny a sice mnohem hustěji než za časů pozdějších. Nové město obdrželo hned při založení svém všecka práva a svobody jako město Staré, vyjma jediné, že i z něho jako z jiných měst královských bylo ustanoveno odvolávání k soudu staroměstskému. Později teprv zamýšlel císař Karel spojení Starého i Nového města v jednu obec, a učinil o tom nařízení jisté ke konci r. 1367; ale z příčin nedosti známých nezdařila se tato jednota a jest zase zrušena nezcela po desíti létech (1377). Rychlé zmáhání se Nového města Pražského bylo mezitím pohnutkou Karlovi k rozšíření hlavního města také na levé straně Vltavy. R. 1360 dal za tou příčinou stavěti zeď, začnouc od půlnoční strany tehdejších zdí hradčanských nad Bruskou v polokruhu okolo Strahova až na Petřín a po kraji hřebene této hory i konečně po záp. stráni její dolů až k Vltavě na Újezdě, aby tím vznikla větší chuť k stavění a osazování se vnitř této ohrady. Krom jiného zavdalo vystavění této zdi zvláště také příčinu k založení nové osady na Pohořelci na zemi dílem purkrabí hradu Pražského, dílem kláštera strahovského.
Jednou z nejbližších příčin k rozšíření hlavního města českého bylo Karlovi IV. založení obecného učení v Praze, které zamýšlel rovněž hned při svém nastoupení v panství. Karel vykonal tento svůj úmysl již r. 1348 a učinil tím P-hu středištěm vědeckého vzdělání netoliko pro své vlastní země, nýbrž pro celou říši Německou a mnohé jiné země okolní. Rovněž stala se P. za jeho času také středištěm krásných umění hlavně stavbami jeho velikolepými. První místo mezi nimi zaujímal nový kostel sv. Víta na hradě Pražském, k němuž Karel položil základ ještě společně s otcem svým r. 1344 zároveň s povýšením biskupství pražského za arcibiskupství; dílo však toto nádherné nemohlo než s části toliko býti vyvedeno za celý dlouhý čas jeho panování. S ním zároveň stavělo se nejen na nových kostelích a klášteřích založených od Karla na Novém městě, nýbrž i na mnohých jiných staršího původu, kdež místo malých budov prvotních počaly se vyzdvihovati větší, aneb dokonávala se díla v předešlých časích započatá. Tak dostavovaly se za času Karlova nové kostely sv. Tomáše na Malé straně, sv. Jakuba, sv. Jiljí i sv. Ducha, u křižovníků s červenou hvězdou na Starém městě, též nepochybně nový klášter kartusiánský na Újezdě, založený posledně králem Janem (1341), novou však zdí Karlovou na Malé straně od ostatní části Újezda oddělený; přestavoval se kostel sv. Petra na Vyšehradě; zvláště pak začala se také nová velkolepá stavba kostela Panny Marie před Týnem (asi r. 1365), podniknutá od měšťanů bohaté této osady. R. 1357 dal Karel IV. stavěti mohutný nový kamenný most přes řeku Vltavu ke spojení Malé strany se Starým městem na místě staršího mostu Juditina, který byl r. 1342 pobořen velikou povodní, a nedlouho potom započal se stavbou staroměstské mostské věže, která ještě před r. 1400 byla dokončena. Jak byl zvláště stavbami těmito podnět dáván ke vzdělávání všelikých umění výtvarných, kteráž tudy došla znamenitého rozkvětu, tak dařily se také všecky rozmanité živnosti městské pod pečlivou ochranou Karlovou. Jako sídlo slavného obecného učení, jako hlavní město netoliko zemí koruny České, nýbrž i říše Německé, do kterého Karel IV. pilně vábil knížata německá, aby tu jak nejvíce možná stále přebývali, táhla P. do svého lůna tisíce cizozemců, kteří přinášeli peníze do země, a měšťanstvo bohatlo více než kdy předtím hojným výdělkem z obchodu a průmyslu, který pojištěn byl dobrým pořádkem a pokojem v zemi při veliké bezpečnosti práva zjednané moudrým otcem vlasti.
I za panování krále Václava IV. zachoval se šťastný tento stav věcí za dlouhý čas neporušen; díla od Karla započatá dokonávala se neb aspoň pokračovalo se v nich vždy s rovnou pílí; a zdroje zámožnosti obyvatelstva jen částečně v pozdějších létech nového krále poněkud se umenšily. Hluboký pokoj, kterého požívala P. za celého panování Karlova, porušen jest ponejprv za krále Václava IV. různicemi mezi ním a jednotou panskou. Když Václav IV. r. 1394 z nenadání zajat jest od pánů v Počaplích blíž Berouna a přivezen na hrad Pražský, povstalo měšťanstvo pražské jemu ku pomoci, strojilo se obléhati hrad pány osazený, a jen rozkazy Václava samého, na něm ovšem vynucenými, dalo se uchlácholiti; potom však hned přidalo se k Janovi, bratru Václavovu, který počal boj s pány k vybavení jeho. R. 1401, když protivníci Václavovi s vojskem markrabí míšeňského a markrabí moravského Jošta přitáhli ku Praze, neodvážili se, jak se zdá, ani opravdově útoku na město, kteréž opět drželo s králem. Toliko při druhém zajetí Václavově bratrem jeho Sigmundem, králem uherským, r. 1402 dali se měšťané dílem snad ze zištných podnětů, ale ještě snad více mocí přiměti ke spolku se stranou králi protivnou a utrpěli za to za některý čas škody od části šlechty, která jemu zachovala věrnost. Zdá se, že král Václav po prvním zajetí svém vyhledával větší bezpečnosti pro sebe v přebývání ve městě samém než v paláci svém na hradě Pražském a za tou příčinou nebo z jiného zalíbení zřídil sobě domy čili dvory královské, jeden posud tak zvaný blíž tehdejšího kostela sv. Benedikta (č. 954), druhý řečený »u Černého orla« (č. 922 a 910) na Starém a třetí na Zderaze, kdež bývala při kostele sv. Václava trestnice zemská, na Novém městě.
Mezitím však připravovaly se veliké proměny v Praze ve dvojím směru, které vzaly první začátek za císaře Karla, později pak teprve vždy mocněji se vyvíjely. Jednak zalidňovala se P. čím dál tím více Čechy, jak na Starém a v Menším městě, tak zvláště na Novém městě Karlově, které hned od počátku nebylo, jako jiná města královská v Čechách, popředu určeno pro Němce. České obyvatelstvo domáhalo se následkem toho také práva svého jazyka v jednání před soudy a úřady městskými, jakož i ve škole a v kostele, i jest v tom podporováno od císaře Karla, kterýž v neznámém roce za pozdějšího času svého panování vydal rozkaz, aby na konšelství nebyli dosazováni Němci českého jazyka neznalí. Za krále Václava IV. učiněn v tom pořádek ten, že měli, pokud aspoň známo, na Starém městě konšelé sázeni býti vždy polovice Čechů a polovice Němců. Za druhé počalo se v Praze, rovněž pod ochranou císaře Karla a dílem z podnětu od něho, snažení horlivých kazatelů Konrada Valdhausera (od r. 1360), Miliče (od r. 1363) a vždy četnějších potomních následovníků jejich o napravení řádu v církvi a v duchovenstvu. Působením Jana Husa jako kazatele v nově zřízené kapli Betlemské nabylo snažení toto většího rozšíření a živějšího účastenství ve světském lidu a proměnilo ponenáhlu také směr svůj nastoupením na hádky náboženské. Různice mezi národností českou a německou v universitě pražské, které se v jistém způsobu začaly hned v prvních létech panování Václava IV., vzaly nenadálý obrat za příčinou poměru krále k tehdejší dvojici papežské a koncilii Pisanskému, ježto se pokusilo o urovnání její v ten způsob, že král Václav změnil posavadní zřízení university rozhodným odnětím v ní panství Němcům a přenesení jeho na Čechy (1409). Následkem toho vystěhovali se však mistři a studenti němečtí z P-hy, čímž vzňalo se více než kdy předtím záští mezi obyvatelstvem pražským obou národností, a v universitě vzmohl se více než předtím nový směr ve věcech církevních zastávaný Husem a jeho stranou. Ze sporu, který se již o něco dříve (1408) strhl mezi Husem a arcibiskupem, přišlo r. 1412 k odporu proti moci papežské, za příčinou hlásání odpustkův a křížové války proti králi neapolskému Ladislavovi, a k výtržnostem, pro které konšelé staroměstští z rozkazu králova dali stíti tři mladé lidi, však tím jen rozčilili ještě více mysli lidu. Pro zastavení služeb božích, které se stalo z rozkazu papežova, pokud by Hus tu přebýval, kázal král Husovi odjíti na čas z P-hy, ale vynasnažoval se darmo o nějaké narovnání mezi ním a duchovenstvem strany protivné. Upálení Husa v Kostnici (1415) způsobilo větší rozjitření než předtím. Lid pražský vypudil faráře strany Husovi protivné z kostelů jejich, dosadil jiné sobě oblíbené na jejich místa a přidržel se započaté mezitím (1414) novoty přijímání svátosti oltářní pod obojí způsobou. Když král Václav, který dotud nový náboženský ruch celkem podporoval, konečně z naléhání koncilia, nového papeže Martina V. a krále Sigmunda, bratra svého, počal novoty zamezovati a dal vyhnané faráře zase dosaditi k jejich kostelům: strhlo se z toho rozličné brojení v zemi, konečně pak vypukla bouře v Praze smetáním konšelů novoměstských s oken radnice dne 30. čce 1419 a po náhlé smrti krále Václava brzy po tom příběhu obrátila se ve mnoholetou válku mezi většinou národu českého a králem Sigmundem i mocí papežskou a okolními národy.
První počátky této války způsobily veliké záhuby ve hlavním městě českém. Lid pražský dal se hned při první novině o úmrtí krále Václava opět ve vyhánění nenáviděných kněží a přitom ve vybíjení kostelů i kažení jejich ozdob. V bouřce té, kterou povážlivější měšťanstvo brzy zase stavilo, lehl nicméně popelem klášter kartusiánský před Újezdem malostranským. Nedlouho potom dal se lid Starého a Nového města s pomocníky některými odjinud vedením Žižky a Mikuláše z Husi v útok na Malou stranu a na hrad Pražský, osazené od pánů, které král Sigmund před svým příchodem do země přidal k radě ovdovělé královně Žofii, jakožto prozatímné vladařce na místě svém. V několikadenních bojích, které z toho pošly, zpustošena jest veliká čásť města malostranského ohněm položeným jednak od posádky hradské, jednak od Pražanů, kteří se zmocnili věže mostské, domu Saského, dvoru arcibiskupova i kláštera sv. Tomáše. Tyto záhuby, byvše na onen čas prozatímnými úmluvami zastaveny, opětovaly se v míře větší, když z jara r. 1420 následkem válečného vtrhnutí krále Sigmunda do Čech Pražané podruhé dali se v obléhání hradu Pražského i také Vyšehradu proti posádkám královým. Nezdařené útoky na hrad mocně hájený i jiné skutky strany protivné popudily vztek obléhajících k novému zuření proti kostelům a klášterům. Klášter Strahovský, klášter řádu johannitův u Matky boží konec mostu, klášter sv. Tomáše lehly při tom popelem; když pak pro blízkou pomoc od krále Sigmunda musilo se od obležení upustiti, vystěhovalo se všecko obyvatelstvo z města malostranského na druhou stranu do Starého a Nového města pražského, a Malá strana obětována jest plamenům, aby neposkytovala žádného příbytku vojsku Sigmundovu, jehož příchod se očekával, vyjma toliko věž mostskou a dům Saský vedle ní, které Staroměstští osadili lidem svým k hájení přístupu na most. Také kláštery jeptišek sv. Anny a sv. Maří Magdalény na Újezdě jsou tehdáž vypáleny. Podobně vypálena jest mezi tím čásť Nového města od Vyšehradu až ke klášteru Slovanskému, zejména také kostely sv. Jana a sv. Antonína v Podskalí, zase od posádky vyšehradské, kteráž do těch stran činila výpady. Obhájci, kteří proti vpádům těmto, aby nezasahovaly dále, vykopali příkop přes šířku města od zdi městské až k Vltavě pod Slovany, rozbořili při tom klášter jeptišek sv. Kateřiny. Ke konci měsíce června přitáhl konečně král Sigmund s velikým vojskem knížat německých před P-hu a jal se obléhati Staré i Nové město v tomto zouženém obvodu jejich. K obraně P-hy byl však již přitáhl také Žižka s vojenskou mocí bratrstva Táborského, a král, utrpěv porážku na hoře podnes dle Žižky nazvané, musil odtáhnouti s nepořízením. Po vítězství tomto následovalo zpustošení ještě několika jiných klášterů v Praze, jichž nemohli usedlejší měšťané ubrániti proti bořičské chuti spojenců svých Táborských a nevázané chasy městské. Tak zbořeny jsou kláštery křižovníků zderazských, dominikánův u sv. Klimenta, kláštery sv. Ambrože a Panny Marie na Botiči; jiné, jakož klášter sv. Jakuba, klášter sv. Františka, panenský klášter sv. Ducha, obráceny jsou k jiným účelům. Důležitější byl však převrat, jejž vítězství toto způsobilo v celém posavadním složení obyvatelstva pražského. V povstání proti králi Sigmundovi účastnilo se krom málo výjimek toliko české obyvatelstvo P-hy; němečtí měšťané opustili město v čas příprav k obraně jeho a obrátili se s rodinami svými na blízké královské hrady neb do ležení Sigmundova, doufajíce vítězného navrácení ku příbytkům svým pod jeho ochranou. Nyní prohlásila je obec česká za zpronevěřilé, vypověděla je na vždy z města a uvázala se v domy a statky jejich, kteréž potom prodány jsou ku prospěchu obecnímu. Takovým způsobem skončilo se tehdejší panování Němců v Praze a brzy také v jiných městech královských po dvěstěletém trvání jako jednou ranou osudnou. Obec pražská zmocnila se týmž způsobem také všelikých statků klášterů i kapitol a jiných podobných nadání ve městě a v nejbližším okolí i zjednala sobě tím způsobem ponejprv veliké obecní jmění nemovité, jakéhož se jí dotud naprosto nedostávalo. V půlčtvrtu měsíci po bitvě na Žižkově následovala ještě t. r. druhá porážka krále Sigmunda před Vyšehradem, od Pražanů a spojenců jejich obleženým, který se jim následkem toho vzdal a obrácen odtud dílem v ssutinu. Pražané a bratrstvo Táborské podstoupili potom v čele strany povstalé proti králi Sigmundovi, jejíž moc odtud počala růsti, boj se stoupenci jeho v zemi s největším důrazem. Zmocniliť se největšího počtu měst i také některých hradů královských a přiměli tím teprv největší čásť panstva českého k rozhodnějšímu vystoupení proti Sigmundovi, až konečně slavně prohlášen jest za ssazena s panství na velikém sněmě Čáslavském (1421) a boj proti němu již potom veden ve jménu země. P. byla mezitím i potom zmítána častěji domácími rozbroji všelijakého způsobu, a změnila mocí událostí podstatně způsob posavadní správy obecní, hlavně tím, že rozhodná moc, která dotud vykonávána byla radou a leda staršími obecními, přešla na velikou obec, to jest shromáždění všech sousedů, jehož svolávání vždy častější teprv od těch dob vešlo v obyčej. Pomíjející bylo spojení Starého a Nového města v jednu obec, provedené mnichem Janem ze Želiva, který jako hbitý řečník vládna lidem pražským, tím prostředkem zjednal sobě rovný vliv na obě města. Nicméně však zachovalo se spojení toto, ač ve změněné způsobě, ještě i některý čas po jeho úkladném usmrcení od konšelů se strany jemu protivné (1422); když pak konečně docela zrušeno bylo, pošly z toho různice, ano někdy i zjevné boje mezi oběma městy, hlavně pro nesnáze při dělení zabavených statků klášterských, které se prve byly spravovaly ke společným rukám. S rozbroji těmito světskými a politickými souvisely dílem rozepře náboženské mezi stranou podobojí, spravující se mistry učení pražského, a stranou, která krom přijímání pod obojí způsobou zašedši v jiné ještě novoty, měla za hlavní podporu svou bratrstvo Táborské. Přese všecky pokusy strany posledně řečené, jíž nadržoval za svého času zvláště mnich Jan ze Želiva, obdržela vrch a konečně také výhradné panství ve městě strana vlastně Pražská, dle mistrů pražských tak nazývaná. V prvním čase po ssazení krále Sigmunda sněmem Čáslavským uvázala se obec pražská sama ve vykonávání práv královských nad městy dobytými čili vybavenými z panství německých konšelů, kterému všude učiněn konec vypověděním německého obyvatelstva vůbec, kromě pokud chtělo se přiznati ke svátosti pod obojí způsobou. Později však postoupili Pražané práv těchto jak nad jinými tak dílem i nad svým městem Sigmundovi Korybutoviči jako vladaři zemskému na místě Vitolda, knížete litevského, jemuž podána byla koruna česká (1422); Sigmund pak zřídil podkomořího a jiné některé úředníky ze stavu panského nebo zemanského k vykonávání práv královských dle starodávného obyčeje. Tím přestalo vůdcovství Pražanů v straně podobojí, ač i potom zaujímali v ní nejdůležitější místo. V boji, jejž nechuť šlechty proti moci bratrstva Táborského způsobila mezi stranou podobojí s jedné a Žižkou i Tábory se strany druhé (1423), stáli Pražané vedle pánů, ale ostatní města královská oddělila se od nich téměř všecka a přidala se k bratrstvům Táborskému a Sirotčímu; když pak pominulo panství knížete Sigmunda zajetím jeho v povstání pražském r. 1427, byli Pražané sami odkázáni na vyhledávání dobrého přátelství s Tábory a jmenovitě s hejtmanem jejich Prokopem Velikým, kterýž tudy měl hlavní vůdcovství v delší válce s cizími nepřáteli. Teprv když vyjednávání s konciliem Basilejským zavdalo panstvu příležitost k novému pokusu o vyvrácení moci bratrstev, přidali se hned opět Staroměstští ke straně panské, přemohli odpor Novoměstských proti tomu vpuštěním vojska panského do svého města a účastnili se v bitvě u Lipan (1434), kdež strana Táborská konečně podlehla, a ve vyjednávání již také s císařem Sigmundem, který tudy konečně přijat jest za krále (1436) a vzal v Praze sídlo své již při sklonku svého života.
V prvním čase po skončení veliké této války náboženské dělilo se měšťanstvo pražské, jako země Česká celá, na dvě hlavní strany, zápasící mezi sebou o panství. Ačkoli náboženství strany podobojí zůstalo panujícím v Praze, tak že jen v kapitolním kostele na hradě a v několika klášteřích toliko, do kterých se mniši směli vrátiti, mělo průchod přijímání pod jednou způsobou: však mezi přívrženci strany podobojí jedni byli vlažnější a přátelili se pro své zisky s novou vládou královskou i s přijímajícími pod jednou, druzí drželi se náboženství svého horlivěji a nastoupili z té příčiny brzy zase na nové odpory. Strana prvnější, která se dostala ke konšelství při prvním sázení rad městských králem Sigmundem, utvrdila se v panství tím nabytém hned v roce po smrti jeho násilným zjímáním a vypověděním čelnějších svých protivníků (1438), a opírajíc se o stranu Menharta z Hradce, jenž jako nejvyšší purkrabí držel hrad Pražský v moci své, provozovala vládu krutou nad městem 11 let, zvláště za bezvládí v zemi, které nastalo po smrti krále Albrechta (1439). Protržením posavadního řádu podrželi dva náčelníci její úřad purkmistrovský po celý ten čas v rukou svých, na Starém městě Pešík z Kunvalda, jehož bratr Jan byl téhož času nejvyšším podkomořím, na Novém městě Pavel Dětřichovic. Této vládě jejich učinil konec Jiří Poděbradský dobytím P-hy r. 1448. Strana pravých podobojí, ke kterým se znala veliká většina obyvatelstva, obdržela tím vrch ve městě a zachovala se v moci po celý čas vladařství a potom kralování Jiřího. Teprv za krále Vladislava II. a zvláště od času, co se páni katoličtí po míru Olomouckém (1478) smířili s králem, zdvihala se znova strana, která k libosti jim a dvoru královskému počala se kloniti k náboženství pod jednou. Pokusy její o násilné potlačení horlivých podobojí jsou však konečně zmařeny strašlivým povstáním obcí Starého, Nového i Menšího města r. 1483, v kterém vybity jsou radnice všech tří měst a konšelé všickni buď s oken smetáni, buď zjímáni a někteří potom postínáni dle rozsudku obcí. Tímto povstáním začala se také doba nejvyššího vyvinutí lidovlády v obecním zřízení pražském. Konšelé a starší obecní podléhali odtud více než kdy předtím bezpostřednímu dohledu velikých obcí, a dohled ten častěji přesahoval meze moudrosti, poněvadž se hlučná shromáždění obecní často řídila více smělými než povážlivými řečníky. I moc královská mohla méně než jindy brániti, zůstavši od války náboženské znamenité části někdejších práv svých nad městy pozbavena. Tak zejména nenavrátilo se králi od té doby právo osazování čili pronajímání rychty, které obec mezi válkou byla potáhla na sebe, a rychtář, který býval předtím první osobou v každém městě, drže úřad svůj od krále, stal se již odtud úředníkem obci podřízeným. Podobně zůstaly mnohé někdejší důchody královské z měst již v držení obcí, a větší nezávislost jich na koruně utvrzovala se také tím, že města královská a Pražané v jich čele od války náboženské proti králi Sigmundovi zachovali sobě místa na sněmích vedle stavů panského a rytířského ve všech věcech celé země se dotýkajících.
P. zdvihala se mezitím jen ponenáhlu ze ssutin, kterými byla naplněna prvními bouřemi při vypuknutí války po smrti krále Václava IV.
Malá strana zůstala po svém zpuštění v r. 1420 několik let téměř docela lidu prázdna, tak že, pokud známo, do r. 1425 nebylo vůbec žádné obce malostranské, a protož také obec tato neúčastnila se v hojných tehdejších zábavách jmění kostelního. Až do skončení války byla skoro třetina domů v městě malostranském zase vystavěna, nejvíce v rynku a ve hlavních dvou ulicích k mostu a ke Strahovu (nyní ulici Nerudově); ostatní části města tohoto zůstaly poustkou až do času panování Jiřího Poděbradského, za kteréhož počal se teprv zase zmáhati nový blahobyt; v některých stavělo se ještě později za času krále Vladislava II., totiž ke konci XV. a v prvních létech XVI. stol. Rovněž tak dlouho trvalo nové stavění na Hradčanech, a podobně i vypálená čásť Nového města pod Vyšehradem teprv po delším čase byla zase vystavěna. Vypuknutím války náboženské zastavily se některé z velikolepých staveb započatých císařem Karlem IV., které do té doby nebyly ještě dokonány, jakož zvláště stavba kostela sv. Víta na hradě Pražském; a rovněž zůstaly rozbořené chrámy klášterské dílem zříceninami, dílem obnoveny jsou jen částečně a nuzně, jak stačily prostředky ochuzených řeholí, kterým náležely. Toliko farní kostely, jakožto vesměs straně podobojí náležející, jsou zachovány. Tak jmenovitě za panování krále Jiřího dokonána velikolepá stavba kostela Týnského. Rovněž jevila se výše povznesená moc obcí pražských v nákladných světských stavbách k ozdobě města. Již r. 1452 položili Novoměstští základ k vysoké věži při své radnici. Rovněž tak skvostné ozdoby dostalo se Starému městu založením věže Nové, která nyní slove Prašná, nad branou, kterou se projíždělo od Hory (1475). Mnoho také se dálo téhož času k ušlechtění náměstí a ulic odstraňováním rozličných krámců nebo jiných sešlých budov, které byly buď na překážku volné chůzi, buď jinak na ohyzdu. Král Vladislav II. zrušil k témuž úmyslu starodávnou zahradu Židovskou na Novém městě a otevřel ulice naskrz ke stavění nových domů (1488). Téhož času založeny jsou vodní věže a počala se ponejprv voda říčná vésti v ulicích do kašen, předně na Starém (1489), potom také na Novém městě (1495). Vodní věž Staroměstská postavena vedle mlýnů u mostu, Novoměstská vedle mlýnů pod Zderazem, jak se posud spatřuje. Dobročinností měšťanstva povstaly dva špitály nové, jeden u sv. Pavla na Špitálsku, to jest na polích špitálu křižovníků s červenou hvězdou před branou Poříčskou, pro nemocné na novou tehdáž nemoc francouzskou (1594), druhý u sv. Bartoloměje na Nověm městě pro zchudlé sousedy (1505). Jak za panování krále Jiřího, tak opět po skončení válek s králem uherským Matiášem za času Vladislava II. zdvíhala se P. nově v živnostech a v bohatství, i množilo se obyvatelstvo a zahušťovalo se tím zvláště Nové město pražské. Od času krále Sigmunda přebýval dvůr královský dle příkladu učiněného prve králem Václavem IV. vždy v t. zv. Dvoře králově na Starém městě, tedy uprostřed měšťanstva, což vedlo i všelijak k důvěrnějším poměrům mezi králi a stavem městským. Teprv divoká bouřka r. 1483 zaplašila odtud krále Vladislava, tak že se přestěhoval zase na hrad Pražský. Následkem toho začal se i hrad opět zvelebovati novými stavbami a zejména přestavováním paláce královského, v němž vystavěna toho času krásná síně Vladislavova. V pracích těchto, řízených slavným mistrem stavitelem Benešem Lounským (1484 až 1502), neustalo se, i když v málo letech potom (1490) král Vladislav, zvolen byv za krále uherského, přestěhoval se do Uher a odtud jen dvakrát, vždy na krátko, přebýval v královském sídle svém českém (1497, 1509 až 1510).
Pokoj, ve kterém P. nově vzkvétala toho času, porušen jest jen poněkud zase rozepří mezi stavy panským a rytířským s jedné a městským se strany druhé o práva obapolná (1502—17). P. stála tentokrát v čele velikého spolku, jejž zavřela všecka města královská k hájení práv svých, jakkoli bylo i měšťanstvo pražské roztržito samo v sobě, jednak lidmi, kteří se pro soukromé zisky neb stranická záští dávali v tajné spolky se stavy vyššími, což pomstěno od obce na některých krvavými soudy, jednak pro nové různice mezi Starým a Novým městem. Města královská zavděčila se mezi rozepří touto králi Vladislavovi pomocí vojenskou vypravenou jemu do Uher za velikého vzbouření selského v tomto království r. 1514, i požila toho rozličnými milostmi, Pražané zejména svobodou sobě udělenou, aby v čas nepřítomnosti královy v zemi obce samy směly sobě sázeti konšely dle zvláštního řádu k tomu ustanoveného. Když pak konečně rozepře s pány a zemany se uklidila smluvou Svatováclavskou (1517), usnesly se obce Starého a Nového města i mezi sebou o odstranění všelikých příčin nesvornosti, a sice zřízením jednoty, tak že se obě města spojila v jednu obec pod jedním společným úřadem konšelským a rychtářským (1518). K utvrzení jednoty této uzavřelo se zboření zdí a zasypání příkopů staroměstských, které dotud nepřátelsky dělily jedno město od druhého.
Brzy však po zřízení této jednoty počaly se nové rozbroje v Praze šířením učení Lutherova. Vyznavači a protivníci jeho seřadili se proti sobě dle dvou stran, na které město se rozstoupilo bažením po úřadech městských ve spojené obci. Hlavně byl se přičinil o zřízení jednoty Jan Pašek z Vratu, a dosáhl také brzy přízní obce prvního konšelství čili primasství. Když r. 1522 ponejprv přijel mladý král Ludvík do P-hy a dle mnohých žádostí naň vznášených ssadil všecky tehdejší úředníky zemské, obnovil zároveň, brzy před odjezdem svým do Uher (1523), také radu spojeného většího města Pražského a zbavil přitom Paška nejpřednějšího místa, jmenovav primasem soka jeho Jana Hlavsu z Liboslavě, přívržence nového učení. Však při prvním osazení rady obcí samou za nepřítomnosti královy (1524) dostal se Pašek opět ku primasství i počal se hned mstíti protivníkům svým pod rouškou hájení staré víry podobojí. Pod křivým obviněním z úkladů, které prý strojili proti vyznavačům starého náboženství, dal jednoho dne zjímati konšely i jiné znamenitější měšťany strany protivné, vypověděl je z města, ač se na ně žádná vina nedokázala, vydal potom v dorozumění s Havlem Caherou, administrátorem kněžstva strany podobojí, jisté artikule ve věcech náboženství, na které každý soused přísahati musil, i pronásledoval zbraní tou jinověrce dalším vypovídáním z města, ano i krutějšími pokutami. Ačkoli král Ludvík sám, poznav nevinu osočených, kázal vypověděné přijmouti zase do města, protivil se Pašek rozkazu takovému, i pokračoval v témž odporu také proti novému králi Ferdinandovi I. (1526), když se rovněž začal ujímati strany potlačené. Ferdinand I. přestal ze začátku na přátelském vyjednávání mezi stranami; však když toto nevedlo k cíli, sáhl k ostřejšímu prostředku. Zrušil totiž r. 1528 jednotu mezi Starým a Novým městem, dosadiv zase konšely obzvláště na Starém a na Novém městě, vypustil přitom Paška docela z počtu konšelů a po opětném vyjednávání s novými konšely rozkázal přijmutí vypověděných do města; a když Pašek i tehdy se pokoušel o pobouření obcí proti tomu, vypověděl jej z P-hy (1529) a Havla Caheru ze všech zemí svých. Zjednav pak sobě tím způsobem poslušenství, zasáhl hloub do posavadního stavu zřízení obecního zakázáním častých shromáždění obce veliké, tak aby obec nesměla býti svolávána od konšelů, leč pokaždé toliko se zvláštním povolením královským. Od té chvíle vynasnažoval se král Ferdinand i rozličným jiným způsobem o povznesení moci královské nad městy, až konečně vzbouření stavů podobojí, znajících se k učení Lutherovu, r. 1547 poskytlo jemu v tom největší příležitosti. Měšťané pražští učinili začátek ke vzbouření tomuto vynucením na konšelích svolání obcí bez povolení královského a zavřením tudíž jednoty pod příčinou hájení svobod zemských, ke které potom i ostatní města královská téměř všecka a rovněž největší počet pánů a zemanů podobojí přistoupili. Když král Ferdinand po vítězství nad kurfirštem saským u Mühlberka obdržel pomoc od bratra svého císaře Karla, aby sobě stavy české připravil zase ku poslušnosti, umínil sobě, šetře stavů vyšších, pokárati hlavně stav městský a rozmnožiti tím moc koruny. Přitáhnuv tedy s vojskem svým ku Praze, když již prve pány a rytíře, vyjma některé hlavnější vůdce, byl přijal na milost, osadil hrad Pražský a Malou stranu bez obrany, Starému pak a Novému městu pohrozil vojskem v okolí rozloženým a děly proti nim zaměřenými, konečně pak obeslal více než 600 nejznamenitějších měšťanů před soud mimořádný na hrad Pražský; když pak životem svým byvše ujištěni, postavili se a poddali se na milost i na nemilost, uložil jim výminky milosti, dle kterých musily obce postoupiti jemu všechněch svých statků zemských, totiž někdy klášterských ve válce za krále Sigmunda zabavených, i jiných mnoha přikoupených od toho času, jakož i také rozličných svých důchodů, vydati jemu veliké své zásoby děl, jiné zbraně a prachu, jichž nastřádání bylo chloubou obcí za desítiletí předešlých, složiti mimo to veliké pokuty peněžité, zavázati se na věčné časy k jisté dani z piva čili posudnému, konečně vydati králi všecka svá privilegia ku přehlédnutí a pozměnění. Král Ferdinand změnil posavadní zřízení obcí pražských hlavně dosazením tak zvaných městských hejtmanů a královských rychtářů na Starém, na Novém městě i na Malé straně, kterým uložen byl stálý dohled na správu městskou, tak sice, že bez vědomí královského rychtáře nesmělo býti držáno žádné shromáždění rady městské a jemu, nebo dle potřeby také královskému hejtmanu příslušelo býti přítomnu seděním a staviti jakýkoli nález, který se mu zdál čeliti proti právům královským. Krom toho odňal král Staroměstským i Litoměřickým posavadní právo, dle něhož šlo odvolání z jiných měst k soudům jejich, i zřídil na místě toho zvláštní královský soud nad appellacími na hradě Pražském pro všecka města království Českého i markrabství Moravského (1548).
Král Ferdinand byl se zavázal stavům českým, hned při svém zvolení na království, přebývati se dvorem svým v Praze; pročež pokračovalo se i za jeho času ve zvelebování hradu Pražského, a jmenovitě počaly se zřizovati zahrady, letohrady a jiné vedlejší budovy při hradě na půlnoční straně Jeleního příkopu, mezi nimiž skvěl se zvláště krásný Belvedere, vystavěný ve slohu vlašském (1534—58), který odtud počal vcházeti ve známost vedle posavadního gotického. Ke spojení nových těchto částí sídla královského se starým hradem dal král Ferdinand I. učiniti most tak zvaný Prašný, přes Jelení příkop. R. 1541 utrpěla P. hroznou pohromu velikým ohněm, který, vzniknuv na Malé straně, ztrávil největší čásť vlastního Menšího města i hrad Pražský a Hradčany, zpustošil palác královský i kostel sv. Víta a pohltil také staropamátné desky zemské. Král Ferdinand dal obnovovati stavení královská i kostelní se vší horlivostí, pokud stačily k tomu důchody jeho; avšak kostel sv. Víta již při tom znešvařen jest obnovami, odchylujícími se od prvotního slohu jeho, a podobně pozbyla P. tudy i jiných starodávnějších ozdob svých. Pohořelé domy měšťanské naproti tomu povznesly se dosti rychle ze spálenišť následkem velikého obecného blahobytu, z kterého se těšila země Česká vůbec toho času, požívajíc za dlouhý čas téměř úplného míru se všemi sousedy. P. zkvétala zvláště za císaře Rudolfa II., který za celého dlouhého panování svého téměř nepřetržitě sídlil tudíž s dvorem svým, čímž přirozeně táhlo se bohatství do města. I za něho, a ještě i za nástupce jeho, císaře Matiáše, stavělo se na hradě Pražském, tak že zvláště na straně obrácené k městu a Hradčanům dostal poznenáhlu zcela nové podoby. Rovněž počaly se na Hradčanech a na Malé straně zdvihati nádherné domy pro blízkost císařského dvora, jakož dům Rožmberský (nyní Švarcenberský), dům Slavatovský (nyní Thunovský) v Nerudově ulici a jiných více. Staré město měnilo týmž časem, ač jen částečně a ponenáhlu, zevnější podobu svou stavěním některých domů na místě někdejších zdí a příkopů městských proti Novému městu. Přebývání domu císařského v Praze přispělo zároveň také k velikým proměnám v obyvatelstvu. Za dvorem táhlo se mnoho cizinců do hlavního města českého, kteří se tu dílem zdržovali dočasně za svými záležitostmi a přispívali ke hlučnějšímu životu ve městě, dílem také osazovali se stále a uvazovali se v rozličné výnosné živnosti. Krom Němců rozšířili se toho času zvláště Vlachové, tak že činili dosti znamenitou čásť obyvatelstva, jmenovitě v Menším městě Pražském. Již r. 1573 zřídili mezi sebou zvláštní bratrstvo vlašské, od něhož potom r. 1602 založen posud t. zv. Vlašský špitál na Malé straně. Vedle toho měnily se také poměry náboženské v Praze. Král Ferdinand I., který hned od počátku svého panování bránil šíření lutheránství ve městech královských, nedopustil nikdy v Praze jiného způsobu veřejných služeb božích než dle řádu starých dvou stran pod jednou a podobojí; od přemožení pak bouře stavovské r. 1547 pečoval i přímo o zvelebení náboženství katolického. Za tou příčinou povolal již r. 1556 jesuity do P-hy a vykázal jim ke zřízení kolleje klášter sv. Klementa blíž mostu, odkudž předešlí držitelé, dominikáni, přestěhováni jsou (1562) do zrušeného kláštera někdy panen sv. Kláry a menších bratří sv. Františka, založeného někdy kněžnou Aneškou. Jesuité otevřeli v tomto sídle svém nejprve učení v předmětech fakulty theologické a filosofické, počali již r. 1578 stavěti nový kostel sv. Salvatora a skupovávali poznenáhlu domy v tom okolí k dalším svým účelům, jakož bylo založení konviktu pro mládež jim k vychování svěřenou (1560) a jiného podobného ústavu pro mladíky chudé, kteří se připravovali k stavu duchovnímu (1580). Za císaře Rudolfa II. zavdalo zvláště usazování se cizinců v Praze příčinu k otevření několika kostelů více než dotud pro služby boží katolické. Tak zejména odevzdán katolíkům z rozkazu císařova r. 1589 kostel sv. Ducha při zrušeném někdejším klášteře panenském na Starém městě, a hned v roce potom (1590) vystavěli sobě zánovní měšťané vlašští krásnou kapli, tak zvanou vlašskou, vedle samého kostela sv. Salvatora u jesuitů, svěřenou správě tohoto řádu. Později odevzdal císař Rudolf kostel Panny Marie Sněžné na Novém městě františkánům (1603), kteříž počali tu stavěti nový klášter (1606) na místě někdejšího kláštera karmelitánů, a kostel i klášter někdy panenský sv. Kateřiny (1612) poustevníkům řádu sv. Augustina od sv. Tomáše na Malé straně Pražské. Okolo téhož času dostal také novější řád kapucínů místo na Hradčanech k založení kláštera a kostela (1600).
Obce pražské po veliké pohromě utrpěné r. 1547 obdržely jen malou částku někdejších důchodů svých zase nazpět darováním od cís. Ferdinanda r. 1549; jinak zůstávaly po všechen čas při velmi obmezeném užívání někdejších svobod svých, tak jak jim ztenčeny byly v pokutu tehdejšího povstání. Městské rady byly osazovány jak nejvíce možná osobami zcela oddanými dvoru, jmenovitě také katolickými; správa jmění obecního dostala se větším dílem do rukou jediné osoby, totiž primasa, který se počal více rovnati královskému úředníku než důvěrníku obce. Dohled obcí samých na řízení věcí obecních přestal dokonce; neb shromáždění všeho sousedstva již se nedopouštělo. Následkem toho byla neoblíbenost konšelův u větší části obyvatelstva a nespokojenost s nimi, kteráž jevila se zvláště za nových nepokojných časů, ježto se počaly při sklonku panování císaře Rudolfa. V 61. roce po bouři r. 1547 (1608) spatřila P. přede zdmi svými ponejprv opět cizí vojsko, s kterým arcikníže Matiáš přitáhl, aby bratra svého zbavil panství, a druhé, kterým se konečně císař Rudolf opatřil k obraně proti němu. Pražané, majíce v čele svém konšely, kterých smýšlení nevycházelo ze smýšlení většiny obyvatelstva, neúčastnili se v jednání, ke kterému sobě stavové protestantští vyhlídli příležitost tuto, žádajíce na císaři svobody svého náboženství, a rovněž zpěčovali se konšelé staroměstští a malostranští v roce potom (1609) účastniti se v jednání o majestát na svobodu náboženství; toliko Novoměstští dali se potrhnouti v to od pobouřené obce své, a radnice jejich stala se sídlem stavů vyšších a zvolených od nich direktorů k zřízení defensí. R. 1611 přitáhlo ku Praze vojsko pasovské, kterým chtěl arcikníže Leopold Štyrský císaři Rudolfovi pomoci k dobytí zemí postoupených bratru jeho Matiášovi i ku přivedení stavů českých zase k předešlému poslušenství. Pasovští dobyli a zdrancovali Malou stranu Pražskou; při útoku však na Staré město přes most vedrala se jen malá tlupa jich do města, jest brzy zaskočena, stíhána celým Starým i Novým městem od lidu shluklého a téměř všecka pobita; pobouřená tím chátra městská vybila potom také několik klášterů a povraždila mnichy; Pasovští pak jsou konečně od vyšších stavů, kteří se všech stran s brannou mocí svou spěchali do P-hy, přinuceni k odtažení, a nezdařilé předsevzetí jejich skončilo se úplným odejmutím panství císaři Rudolfovi a povýšením Matiáše na jeho místo. Mezitím ani udělení majestátu císaře Rudolfa nezpůsobilo značných proměn ve stavu náboženství v Praze. Povolení jim daného k stavění protestantských kostelů ve městech užili toliko němečtí protestanti v Praze přebývající vystavěním dvou kostelů k službám božím dle řádů svých. Jeden byl sv. Salvatora blíž kostela sv. Ducha na Starém městě, druhý sv. Trojice na Malé straně; oba jsou založeny r. 1611. Ve starých kostelích pražských všudež bděli o to konšelé dle navedení od dvora, aby nebyly služby boží dopuštěny jinak, než dle starého řádu strany podobojí, jakkoli snad většina obyvatelstva pražského lnula ku protestantství německému Když r. 1618 stavové vyšší návodem defensorů strojili nové povstání pod příčinou náboženství, odepřeli konšelé, zejména staroměstští, vypraviti posly ve jménu města ke schůzkám jejich v kolleji Karlově a setrvali v odporu tom i po pohrůžkách jim činěných jak od stavů, tak i od obcí také se bouřících, až do sházení místodržících s oken hradu Pražského dne 23. květ. toho roku, po kterém musili se poddati nové vládě direktorů stavovských, asi pak po uplynutí roku konečně ustoupili novým konšelům od této vlády dosazeným (1619). P. přijala brzy potom s velikými slavnostmi nového voleného krále, Bedřicha Falckého; přede zdmi však jejími vzalo povstání toto nešťastný konec bitvou Bělohorskou (8. listop. 1620).
Nyní přišla doba nejtěžších pohrom a nejhlubšího úpadku pro město jak pro zemi Českou vůbec. R. 1621 byl Staroměstský rynk popravištěm, na kterém vykrvácelo 27 zajatých hlavnějších účastníků bouře, mezi nimi 12 měšťanů pražských. Potom následovalo pokutování na penězích, kterým stíháno jest sousedstvo skoro všecko, tak že každý, kdož nemohl dokázati úplné neviny v povstání, zbaven jest větší neb menší části jmění svého (1622). Po tomto znamenitém ochuzení měšťanstva počalo se obracení všechněch obyvatelů pražských na víru katolickou, nejprv vypověděním nejpřednějších měšťanů protestantských, potom všechněch vůbec, kdož nechtěli se obrátiti (1626). P. pozbyla tím několika set nejzámožnějších rodin svých; ostatní, větším dílem chudší, podvolili se neuprositelnému rozkazu císařskému. Mezitím bylo zřízení obecní na čas zastaveno tím způsobem, že uloženo radám městským spravovati se bezvýjimečně rozkazy městských hejtmanů a císařských rychtářů. Teprv r. 1627 obnovil císař Ferdinand II. privilegia městská s málo výjimkami ve předešlé způsobě. Krom pokut a zabavování jmění účastníků spiknutí bylo měšťanstvo obtěžováno břemenem velkých vojenských daní a vydržováním vojska císařského, jehož vždy znamenitý počet vkládán byl do města buď stále, buď na pochodech za příčinou válek, které se prodlužovaly, rostouce jedna z druhé. Ještě horší svízele přišly, když v pozdějších letech války třicetileté počalo se štěstí odchylovati od zbraní císařských. R. 1631 zmocnili se P-hy ponejprv Sasové, a řádili po více než půl léta tak prostopášně, že se počítalo téměř 2000 domů, ve kterých byli ubytováni, buď zdrancovaných, buď i pobořených. R. 1634 přiblížil se velitel švédský Banner ponejprv ku Praze, kdež tentokrát odtiskl jej hrabě Colloredo v čele oddělení vojska císařského, s nímž zaujal pevné položení na Bílé hoře. R. 1639 vtrhl Banner podruhé do Čech, a páchaje po celý rok strašlivé zpousty a záhuby od jednoho konce země ke druhému, přitáhl dvakrát mezitím také před P-hu a pustil střelbu na město. I tyto dva útoky jsou odraženy; mezitím však trpělo město nemalé útisky od vlastních svých obránců, zdivočelých vojáků, zvyklých neméně násilí a loupeži; při všem pak tom musilo měšťanstvo samo se ozbrojiti a býti pohotově pro každou případnost opětného nebezpečenství. Prospěšnost vlastního toho ozbrojení se osvědčila, když při samém již sklonku války Švédové ještě jednou pokusili se o dobytí P-hy vedením Königsmarka, který uživ zrady Arnošta Ottovalského času nočního dobyl Malé strany Pražské i hradu útokem nenadálým (1648). Staré však a Nové město bránila se s vytrvalostí neobyčejnou více než čtvrť léta a odolala konečně i pravidelnému obležení předsevzatému od Švédů s mocí sesílenou, až pak zavření míru Vestfálského učinilo konec bojům.
Poněvadž nejpilnější úsilí císaře Ferdinanda II. po bitvě Bělohorské obráceno bylo ke zvelebení církve katolické v Čechách, vyznamenávala se doba třicetileté války i celé století potom v Praze nejvíce zakládáními a nadáními k učelům církevním. Největší obliby požíval v tom ohledu řád jesuitský. Vypověděn byv za vlády direktorů a Bedřicha Falckého, navrátil se hned po bitvě Bělohorské zase do P-hy a k jiným svým nadáním, kteráž nyní teprv začala se rozmnožovati náramně, větším dílem na útraty strany přemožené. Již r. 1622 odevzdal císař Ferdinand II. jesuitům u sv. Klementa na Starém městě Pražském celou universitu Karlovu, odňav ji mistrům strany podobojí, kteří jí vládli od času náboženské války za císaře Sigmunda; když pak syn a nástupce jeho cís. Ferdinand III. r. 1638 uznal za dobré jinak zase s ní naložiti, skončilo se prozatímné zařízení od něho způsobené po 16 letech konečně zřízením t. zv. jednoty učení Karlova a Ferdinandova (1654), při které jesuité podrželi výhradně aspoň dvě fakulty, theologickou a filosofickou, s všelijakými přednostmi. Hojným darovánín od cís. Ferdinanda II., zvláště ze zabaveného jmění účastníků povstání, i od četných příznivců mezi panstvem českým nabyli jesuité prostředků k úplnému skoupení všech domů na prostranství nynějšího Klementina, tehdáž ve tři ochozy rozdělených, kdež r. 1653 položili základ k nové velikánské kolleji své tohoto jména. Stavba tato, r. 1680 pro jiné příčiny zastavená, započata jest o 30 let později zase (1710) a jest potom po nedlouhém čase dokonána v celé své nynější rozsáhlosti. R. 1711 zbořili jesuité starodávný kostel sv. Klementa při tom to svém hlavním sídle v Čechách a vystavěli nový velikolepější. Hned v prvních letech po bitvě Bělohorské dostalo se však jesuitům ještě také dvou nových sídel ve hlavním městě českém. R. 1625 totiž daroval jim cís. Ferdinand II. hlavní farní kostel malostranský sv. Mikuláše s menším kostelem sv. Václava a jinými staveními uprostřed tehdejšího rynku Malostranského, kdež od nich v potomních letech vystavěn veliký dům, t. zv. dům professů, a vedle něho nejprve nový kostel sv. Václava (1628), k němuž přenesli farní práva, později pak nový nádherný kostel sv. Mikuláše (1673 až 1752), s velikou kupolí čnějící odtud nade všemi stavbami Malé strany, jenž z farního někdy obrácen v kostel klášterský. Podobně daroval cís. Ferdinand II. jesuitům také slavnou kapli Těla božího uprostřed rynku Novoměstského čili Dobytčího trhu (1628) a několik domů na témž náměstí, kdež položili základ ke třetí kolleji své v Praze (1633), při níž později vystavěli veliký nový kostel sv. Ignatia (1678). Kromě jesuitů těšily se z přízně cís. Ferdinanda II. také jiné rozličné řehole mnišské a množily se v Praze více než kdy předtím, buď navracováním k někdejším dávným sídlům svým, buď zaujímáním nových. Již r. 1620, hned v prvních dnech po bitvě Bělohorské, uvázal se novější řád milosrdných bratří ve starodávný špitál sv. Šimona a Judy na břehu Vltavy v půlnočních končinách Starého města a zůstaven jest napotom v držení jeho s velikým dobrodiním pro chudé nemocné. R. 1623 odevzdal cís. Ferdinand farní kostel sv. Václava na Novém městě se sousedními budovami, někdy dvorem krále Václava IV., bosákům řehole sv. Augustina. Potom navrátily se r. 1624 jeptišky řádu sv. Kláry k svému někdejšímu klášteru u sv. Františka, čili, jak se nyní již říkalo, blahoslavené Anešky kněžny na Starém městě, a císař Ferdinand odevzdal dominikánům, kteří tam dotud byli přebývali, někdejší kollegiátný kostel sv. Jiljí uprostřed téhož města (1625), při kterém vystavěli sobě nový klášter, k tomu také starodávné farní kostely sv. Štěpána ve zdi a sv. Jana na zábradlí jako filiálné. Téhož času (1624) dal císař zánovní protestantský kostel sv. Trojice na Malé straně mnichům karmelitánům, kteříž na památku bitvy Bělohorské nazvali jej novým jménem Panny Marie Vítězné a vystavěli sobě klášter při něm; tak též o dvě léta později druhý protestantský kostel nového založení, sv. Salvatora na Starém městě, novějšímu řádu pavlánů (1626) s domem před ním, dosahujícím na rynk Staroměstský. V roce potom (1627) dostaly se dva z hlavních farních kostelů staroměstských řeholníkům a staly se klášterními, totiž kostel sv. Havla karmelitánům, kteří při něm později založili klášterské stavení na místě někdejšího hřbitova i dílem otevřeného ještě náměstí (1671), a kostel sv. Michala servitům; též obdrželi barnabité starý farní kostel sv. Benedikta na Hradčanech. Roku pak 1628 odevzdán jest i farní kostel sv. Mikuláše na Starém městě praemonstrátům strahovským, kteří zdvíhali jakési dávno zastaralé a pochybné nároky k němu. O několik let později přijati jsou do P-hy ponejprv benediktini přísnějšího pravidla španělského, jimž cís. Ferdinand vykázal sídlo v někdejším klášteře slovanském, od té doby Emauz nazývané (1635). Starší držitelé kláštera tohoto, tehdáž benediktini pravidla obecného, obdrželi nyní zjednáním císařovým kostel sv. Mikuláše na Starém městě od Strahovských a vystavěli sobě klášter při něm; Strahovským pak dán v náhradu za to kostel sv. Benedikta, někdy rytířů Německých, kdež založili seminář svého řádu a později vystavěli nový kostel na jméno sv. Norberta. Mezitím byli r. 1681 benediktini irští čili hibernští obdrželi někdejší klášter benediktinský u sv. Ambrože na Novém městě, kdež rovněž vystavěn později kostel nový pod týmž názvem (1652). Nedaleko odtud založen brzy potom na místě starodávného špitálu nový klášter kapucínů s kostelem sv. Josefa (1636), kterýžto řád byl v krátce předtím také nedaleko staršího prvotního sídla svého na Hradčanech vystavěl nový nákladný kostel Panny Marie Loretánské (1626). Po smrti cís. Ferdinanda II. (1637) nastala již pro nesnáze válek tehdejších delší přestávka v hojném tomto množení ústavů řeholních. Později přibylo jich však ještě o něco více. Za cís. Ferdinanda III. uvedeny jsou předně voršilky do P-hy (1655), kdež přebývaly nejprve na Malé straně, po některém čase však vystavěly sobě klášter prostranný na Novém městě (1674) a o něco později také větší kostel při něm (1702). Téhož času vzal začátek také klášter jeptišek karmelitek na Malé straně v místech někdejší arcibiskupské residencí blíž kostela sv. Tomáše (1655) s kostelem sv. Josefa, nejprve ve skrovném příbytku toliko, potom ve větším klášterském domě, jehož stavba dokonána r. 1671. Za cís. Leopolda přibyly k tomu: klášter kajetánů čili theatinů, založený Bernardem hrabětem z Martinic nejprve za městem za branou Strahovskou (1666), odtud pak potom převedený do Nerudovy ulice na Malé straně ke kostelíku Panny Marie Einsidelské, vystavěnému na kraji hory zámecké blíž hlavního vchodu do hradu (1672), kromě kterého vystavěn později také nový kostel Panny Marie vedle samého kláštera posud stojící (1691); klášter servitů, obnovený při někdejším prvotním sídle jejich na Novém městě Pražském na Botiči (1669), a klášter trinitárů, nejprve blíž posledně řečeného (1705), později pak při novém kostele ve Spálené ulici (1708); ještě v pozdější době: klášter alžbětinek na Novém městě s kostelem Panny Marie Bolestné (1719), druhý klášter voršilek na Hradčanech s kostelem sv. Jana Nepomuckého (1728), konečně klášter piaristů na Novém městě na Příkopě (1765). Ze starších řádů v Praze stávajících povznesl se toho času zvláště řád křižovníků s červenou hvězdou k veliké zevnější vážnosti, nejvíce okolností tou, že od obnovení arcibiskupství pražského králem Ferdinandem I. až do konce XVII. stol. všichni arcibiskupové pražští byli zároveň velmistry řádu tohoto a protož vyznamenávali jej všelijak před jinými. Za arcibiskupa a velmistra Jana Bedřicha hraběte z Valdšteina vystavěn jest také nový nádherný chrám při hlavním klášteře, jindy špitále pražském, na místě starého nepatrného (1679—88). K vychování náležitého počtu světského kněžstva založil hned r. 1631 arcibiskup pražský Arnošt hrabě Harrach první arcibiskupský seminář v Praze na místě někdejšího Dvoru králova vedle Prašné věže, který se již za krále Ferdinanda I. byl dostal do soukromých rukou darováním od něho panu Ladislavovi z Lobkovic (1556). Při něm vystavěn také nový kostel ke cti sv. Vojtěcha. Nového založení byly krom toho také první kostel sv. Jana Nepomuckého v Praze na Skalce proti klášteru Emauzskému (1730) a kostel Panny Marie Pomocné na Brusce vedle brány Písecké (1761).
Kolik se povznášelo nových neb obnovených klášterův a chrámů v Praze, tolik neb snad více vystavělo se toho času také paláců vznešeného panstva, které i tehdy, když dvůr císařský od bitvy Bělohorské obyčejně přebýval ve Vídni, zhusta bytovalo v Praze jakožto vždy hlavním sídle správy zemské, která se i dle Obnoveného zřízení Ferdinanda II. nacházela větším dílem v rukou nejvyšších úředníků zemských ze stavu panského a rytířského v Čechách. Ze všech největší byl palác Albrechta z Valdšteina, vévody Fridlandského, v prvních letech třicetileté války od něho na Malé straně, hlavně na někdejším Malostranském předměstí Písku, skvostně vystavěný. Neposlední místo zaujímala mezi nimi nová residencí arcibiskupská na Hradčanech, vystavěná od arcibiskupa již jmenovaného Jana Bedřicha z Valdšteina (1676—94). Jiných více v nejrozličnějších částech města vyznamenávalo se stavbou nádhernou a dílem umělou. Vedle velkých dvorů panstva a duchovenstva nacházely se naproti tomu domy měšťanské v Praze větším dílem ve stavu bídném, což byl následek obecného ochuzení po válce třicetileté, z něhož nepovzneslo se město ani za dlouhý čas potom. Mnoho stavení zůstávalo v ssutinách, mnoho jiných bylo docela opuštěno a odstraněna jsou časem užitím staviva z nich k jiným účelům. Tak jmenovitě zpustly mnohé ulice i na hořejším Novém městě, tak že kde jindy stávaly domy, spatřovaly se potom jenom ploty zahrad. Na Starém městě naproti tomu dostalo se hned v prvních letech po bitvě Bělohorské mnoho domů do rukou Židů, kteří užili nesnází křesťanských držitelů ke skoupení jich; čímž Židovská ulice, čili, jak se již říkalo, Židovské město rozšířilo se znamenitě na jih, na východ i na půlnoc. Po záhubách války třicetileté přispěly ke zpustošení města nemálo ještě ohně r. 1689 podložené od najatých paličů francouzských, jimiž ztrávena velká čásť Starého i Nového města; ke ztenčení obyvatelstva zase velký mor r. 1680, který zachvátil 32.000 lidí, a podruhé r. 1713. P. změnila také zevnější podobu svou toho času, když brzy po skončení války třicetileté cís. Ferdinand III. dal na místě někdejších věžatých zdí, ježto objímaly Nové město a Malou stranu, dělati kolem do kola hradby nového způsobu, kteréžto dílo od něho počaté dokonalo se teprv za vnuka jeho císaře Karla VI. Při tomto novém opevňování P-hy proměnil se zejména Vyšehrad v citadellu, a odstranily se mnohé domy v něm i zříceniny starých budov, kteréž tu stávaly od války za cís. Sigmunda. V novém tomto ohrazení svém zkusila P. také brzy zase nové strasti z válek za času císařovny Marie Terezie. Na podzim r. 1741 opanována jest nejprve od spojených nepřátel, Bavorů, Sasů a Francouzů, a zůstala více než rok pod panstvím jejich, z něhož vybavena konečně po delším obležení od vojsk královny a nenabytých škodách přitom utrpených (1742). Sotva uplynulo odtud něco více než půldruhého roku, dobyli P-hy Prusové a vydírali na měšťanstvu, kde co bylo, po 10 neděl, až zase přinuceni jsou k opuštění města i země, když udeřila na ně větší moc domácí. Konečně obležena jest P. ve válce sedmileté od krále pruského (1757) po bitvě svedené v blízkém okolí, ve které císařský velitel vév. Karel Lotrinský byl poražen a přinucen zavříti se ve městě se značnou částí svého vojska. Obležení toto, spojené se záhubnou, skoro každodenní střelbou, která velké škody způsobila na nejpamátnějších staveních pražských, zvláště i na kostele sv. Víta, skončilo se po šesti nedělích následkem slavného vítězství císařských v bitvě u Kolína, kterou král pruský opět přinucen byl opustiti Čechy.
Obce pražské byly v odměnu za veliké oběti vzdané při obraně města proti Švédům r. 1648 od cís. Ferdinanda III. obdržely jistou summu peněz, za kterou Staroměstští a Novoměstští společně koupili sobě blízký zemský statek Libeň (1662) a rozmnožili tim znamenitě stálý každoroční důchod svůj. Ale od převratů, které se zběhly po bitvě Bělohorské, upadalo vždy více zřízení obecní nedostatkem dohledu na rady a úředníky městské od obcí samých. Jmění obecní tedy spravovalo se špatně; představení obce užívali jeho všelijak k ziskům svým a rovněž kořistili pro sebe i ze všeho jiného úřadování svého, jak nejvíce možná. To zavdávalo časem příčinu vyšším úřadův císařským k většímu vměšování se do záležitostí obecních, než se srovnávalo se starodávnými privilegii městskými. Již za císaře Karla VI. (1739) odevzdána jest správa obecního jmění nově zřízené kommissi, skládající se jen s části z osob městských, s části pak z úředníků od královského místodržitelstva. Za císařovny Marie Terezie (1752) nařízeno jest dílem prodání, dílem pronajmutí rozličných majetků obce pražské pod příčinou docílení většího výnosu z nich. Cechovní věci a jiné rozličné, jindy městskými úřady řízené, upravovány jsou téhož času přímo vyššími rozkazy dle všeobecnějších zásad. Konečně zrušeno jest obecní zřízení celé v Praze jako ve všech jiných městech královských proudem velikých proměn v celém zřízení státním, jež provedl císař Josef II. Nařízením císařským r. 1784 zrušeny jsou úřady rychtářů, primasů, purkmistrů i konšelů na Starém, na Novém městě, na Malé straně i také na Hradčanech, a všecka tato čtyři města spojena v jedno pod společným magistrátem, který se napotom neskládal z měšťanů, nýbrž ze zkoušených úředníků císařských, rozdělených na tři senáty: kriminálný, judiciálný a politický, z nichž poslednímu zejména přikázána také správa důchodů obecních a kterým v čele stál purkmistr s dvěma místopurkmistry, rovněž císařští úředníci. Magistrát tento jest nejprve zvolen od sboru nově utvořeného 40 měšťanů k tomu vyššími úřady vybraných, t. zv. repraesentantů, a týmž způsobem býval doplňován. Však r. 1808 zrušil cís. František I. i tuto formu volení, a purkmistr, místopurkmistři i radové magistrátní dosazováni jsou odtud od vyšších úřadů císařských bezpostředně. Měšťanstvo zbaveno jest tudy všelikého vlastního řízení věcí svých. Zároveň s tímto převratem politickým provedl cís. Josef II. převrat rovněž tak pronikavý ve věcech církevních. Již za panování Marie Terezie byl r. 1773 zrušen řád jesuitský z obecného rozkazu papežského, a tudy odejmuty jemu kolleje jeho pražské jako všecky jiné v Čechách. Císař Josef zrušil krom toho ještě 22 jiných rozličných klášterů v Praze, dílem nových oněch založení, kterých tolik pilni byli cís. Ferdinand II. a jeho nástupci, dílem i nejstarodávnějších, a nařídil zavření neb i rozboření 43 kostelů, dílem klášterských dílem farních, kterých počet viděl se jemu býti přílišný, i zavedl následkem toho nové rozdělení P-hy na farní okresy, jakož i rozličné jiné řády ve věcech církevních. Zrušené kostely a kláštery i jmění jejich obráceny jsou k účelům a ústavům novějším pod bezpostředným řízením státu, jichžto vypočtení zde opomíjí se, poněvadž náleží do popisu nynějšího stavu P-hy výše položeného.
P. byla novotami císaře Josefa II., nenepodobně jak někdy bouřemi války náboženské za císaře Sigmunda, znešvařena zříceninami a zbavena mnohých vzácných památek stavitelství a jiného starého umění; ale zákony a zřízeními jeho ve všech odvětvích správy státní učiněn byl začátek nového ruchu v průmyslu, v obchodě, ve vzdělání duchovním, který i Praze otevřel dráhu nového zvelebení, ač blahoplodné ovoce počalo se zdařile i ukazovati teprv po skončení dlouhých válek francouzských, které brzy po něm opět zdržely všeliký pokrok k lepšímu velikými břemeny uvalovanými na obyvatelstvo. Ponenáhlým lepšením stavu živností množilo se od skončení válek těchto obyvatelstvo a ušlechťovalo i šířilo se město novými stavbami od desítiletí k desítiletí vždy čileji a zvelebovalo se ústavy vědeckými, uměleckými, živnostenskými, lidumilnými všelikého druhu, povstávajícími čím dál tím více zase samostatným přičiněním obyvatelstva. Již r. 1817 byly učiněny některé začátky nového předměstí před branou Poříčskou, jemuž tehdy dle císařovny Karoliny, manželky císaře Františka I., dáno zvláštní jméno Karlín. Během asi třiceti let vzrostlo z něho nové znamenité město fabriční, a druhé počalo se něco málo později zdvihati před branou Újezdskou na levé straně Vltavy, vedle někdejší vsi Smíchova, jejíž jméno přešlo na ně. Vnitř města vznikaly větší a pohodlnější domy na místě chudých chatrčí, obnovovaly se celé ulice za předešlých století opuštěné, jakož zvláště v hořejších částech Nového města dokonala se krásná ulice na místě někdejší strouhy, dělivší Nové a Staré město od sebe, vyplněním místa někdejších zdí a příkopů staroměstských novými domy, zvláště v t. zv. Nových alejích (nyní Ferdinandově třídě) a na Příkopě (čili Kolovratské třídě), lepšila se dlažba, pečovalo se o čistotu a osvěcování ulic. R. 1840 změněna zvláště podoba částí města na pravém břehu Vltavy odklizením starých špatných domkův a ohrad a vystavěním krásného nábřeží i zároveň železného mostu přes Vltavu. R. 1845 dodalo otevření železné dráhy mezi P-hou a Vídní a vystavění velikého nádraží při městě tím větší podnět ke zvelebování ulic novoměstských novými úhlednými stavbami. Bouřlivý rok 1848 dotkl se i P-hy citelně, když následkem srážky lidu s vojskem o svatodušních svátcích město jest od zemského velitele knížete Windischgrätze bombardováno, při čemž popelem lehly Staroměstské mlýny i s vodárnou při nich, kteréž však potom úhledněji zase vystavěny. Událostmi r. 1848 navrácena jest Praze konečně také aspoň čásť někdejší samostatnosti obecní, zrušené vládní soustavou Josefinskou, přenesením správy jmění a jiných záležitostí obecních na nově zřízené, od měšťanstva volené zastupitelstvo s purkmistrem a radou v čele, jehož činnost, přitlumena byvši novým pokusem o obnovení úřednického absolutismu za ministerstva Bachova, počala se k obecnému blahu tím radostněji vyvíjeti od nových voleb r. 1861, prvního v tom ohledu ovoce diplomu císaře Františka Josefa, vydaného dne 20. října 1860. Tk.
Rozhodný obrat ve věcech obecních způsoben byl vydáním cís. diplomu 20. října 1860, jím opět v platnost uváděl se obecní zákon z 19. břez. 1849, resp. pro P-hu obecní řád z 27. dub. 1850, podle něhož byly vykonány nové volby celého zastupitelstva obecního. Jimi dostalo se většiny české straně pokrokové. Prvý starosta z tohoto nového zastupitelstva byl Frant. Pštross (6. květ. 1861 — 12. čna 1863). Za něho provedena řada důležitých oprav: zejména zavedena na radnici staroměstské česká jednací řeč, vystavěna (1862) nová brána na Újezdě, nemocnice obch. gremia, založeny sady na Letné, rozšiřovány ulice, obnovovány historické památky, poskytovány úlevy chudině v humanitních ústavech, jež v l. 1860—64 převzala obec do vlastní správy. — Po Pštrossovi následoval starosta dr. Václav Bělský od 20. čce 1863 — 4. list. 1867), za něhož pokračováno v podnicích započatých: zřízena r. 1863 vyšší dívčí škola, r. 1865 pak městská pojišťovna a šk. střední (reál. gymn. malostranské) T. r. zahájena paroplavba na hořejším toku Vltavy do Štěchovic a 19. říj. položen základní kámen k novému mostu pod Letnou a k obecní plynárně, jíž počaly se osvětlovati některé ulice pražské dne 28. dub. 1866. Mnohé projekty a podniky přerušeny válkou pruskou, kdy opanována P. od vojsk nepřátelských (8. čce až 18. září), při čemž město utrpělo velkých škod. Dne 3. srpna na vštívil P-hu pruský král Vilém I. s říšským kancléřem Bismarckem a po ujednaném smíru v hôtelu »u modré hvězdy« (23. srp.), dne 24. října též rak. císař Frant. Josef, jenž obci Praze slíbil darovati (30. říj.) městské hradby a nahraditi válečné útraty, jež činily 550.213 zl. 49 kr., z nichž však obci dostalo se pouze 459.675 zl. 88 kr. Ač za okkupace zjednal si o P-hu starosta dr. Bělský zásluhy nesmrtelné, vzdal se dne 4. list. 1867 svého úřadu, ježto vládou dostalo se mu pokárání, že zavedl české velení v měšť. sboru granátnickém. Znenáhla zavládl opět život pokojnější, ačkoliv celé čtyřicetiletí následující až po dnešní den lze označiti jako nepřetržitý zápas s fanatickým nepřátelstvím, zlovůlí a slepotou. Zejména proměny učiněné r. 1867 ve státním zřízení Rakouska vzbudily všeobecnou nelibost Čechů, následkem čehož rozpuštěn sněm český a za aery t. zv. »občanského ministerstva« vyhlášen dne 10. říj. 1868 výjimečný stav, jenž potrval až do války německo-francouzské (1870). Veškeré nové zákony narážely na nejtužší odpor obecenstva, zejména když ústavácká vláda snažila se co nejvíce obmeziti samosprávu obce Pražské. Když nařídila starostovi dru Karlu Leopoldu Klaudymu (21. led. 1868 — 23. září r. 1869), aby 50 osob, jež podle jeho přesvědčení volebního práva do sněmu českého neměly, zapsal do volebních listin, vzdal se tento dne 23. září 1869 úřadu, načež nastalo téměř půl roku trvající interregnum. Policii, jež od okkupace náležela obci Pražské, převzala vláda opět ve svou správu a město ocitlo se zase v týchž neblahých poměrech, jaké svíraly je od května 1849 do r. 1860, kdy zastavena působnost zákonův o tisku, spolčování a schůzích. Nastala opět tak krutá persekuce opposičních novin, že, nemohouce obstáti v Praze pro přísnost, utíkaly se do jiných míst. A přese všeliký tento útisk odevzdán dne 1. květ. 1868 veřejnosti třetí most a dne 16. t. m. položen základní kámen k českému Národnímu divadlu; téhož roku zbudována u Karlova zemská porodnice. Dne 1. pros. 1869 otevřena řetězová lávka přes Vltavu pro pěší a nejvyšším rozhodnutím z 18. dubna 1869 schváleno rozdělení ústavu polytechnického na český a německý. Záhy přesvědčila se vláda, že výjimečnými opatřeními odpor národu Českého nejen se nezlomí, nýbrž ještě sesílí. Po důrazném naléhání nového předsedy ministerstva hr. Taaffa zrušen dne 28. dub. 1869 výjimečný stav v Praze a okolí. I pokračováno za starostů Františka Dittricha (14. břez. 1870 — 28. ún. 1873) a Josefa Huleše (24. květ. 1873 až 23. květ. 1876) opět neunavně ve zvelebování P-hy dílem rozšiřováním dosavadního jejího obvodu, dílem péčí o blaho obyvatelstva. R. 1870 zřízena statistická kommisse a její výkonný orgán statistická kancelář, r. 1871 ženy české v čele s Karolinou Světlou založily »Výrobní spolek český«, r. 1872 konána hospodářsko-průmyslová výstava, r. 1873 zakončena nová budova českého ústavu polytechnického na Karlově náměstí a téhož roku (20. břez.) založen k oslavě zasnoubení J. V. arcivévodkyně Gisely městský sirotčinec, jenž otevřen 15. pros. 1875. T. r. položen základní kámen k dostavění metrop. chrámu sv. Víta a pořádána na počest stých narozenin Josefa Jungmanna slavnost odhalením pomníku. R. 1875 (kdy na hradě Pražském zemřel císař Ferdinand V.) počala činnost městská spořitelna (1. květ., v nynější budově nové od 28. června 1894). Od břehu Poříčského až k býv. Slepé bráně na Novém městě zakoupeny a zbořeny hradby, na jejichž místě obec zřídila velikým nákladem městské sady. Zároveň vznikl v těchto místech jak vnitř tak vně města tak čilý ruch stavební, že nepatrná dosud předměstí Král. Vinohrady a Žižkov rychle v těchto stranách se rozšiřovala. Majetníci domů žádali již v l. 1873—74, aby nová čásť nazvána byla Novou P-hou, avšak žádost stala se bezpředmětnou vlastním rozšířením předměstí. Za býv. Koňskou branou prokopán velikolepý tunnel, vybíhající do Nuselského údolí a spojující staré nádraží státní přes nové nádraží Frant. Josefa s nádražím smíchovským.
Zatím, kdy dne 26. list. 1871 za aery Auerspergovy na novo svob. p. Koller jmenován byl c. k. místodržitelem, vrátily se Praze tytéž trudné poměry, kterým byl kabinet Hohenwartův s velikým úsilím nedostatečně učinil konec (viz Čechy str. 248). Teprve v čnu r. 1874 život v Praze opět poněkud se uvolnil, ale boj za osvětu a právo jazyka českého obnoven; veden však s úspěchem pouze záporným, totiž odvracováním útoků národních odpůrců. Za starosty Emiliana ryt. Skramlíka (3. srp. 1876 — 31. srp. 1882) zavítal do P-hy v led. 1877 generál Čerňajev, velitel srbské armády ve válce proti Turkům, a bouřlivé ovace, jež jemu vzdávány po několik dnů jako představiteli slovanské myšlenky, způsobily ve vládních kruzích takové zděšení, že vydán rozkaz, aby generál násilně odvezen byl za hranice. Dne 1. srp. 1881 přibyl do P-hy korunní princ Rudolf a sídlil tu až do jara 1883, zasnoubiv se s belgickou princeznou Štěpánkou. R. 1877 převzata plynárna na Smíchově, vystavěny, resp. znovuzřízeny v l. 1877—83 vodárny a přečerpací stanice, počato s upravováním nábřeží Rudolfova a stavbou Rudolfina na St. městě, odevzdán dne 22. pros. 1878 veř. dopravě most z Podskalí na Smíchov a nazván mostem Palackého a pronajata státem obci potravní daň na čáře a dále založena Ústřední matice Školská (1880). Téhož roku dovršena stavba Národního divadla, a když krátce potom (12. srp. 1881) vyhořelo, zbudováno úsilím všech vrstev národu Českého na novo a otevřeno slavnostně dne 18. list. 1883 za starosty dra Tomáše Černého (8. říj. 1882 — 5. září 1885), načež bylo cílem hojných divadelních vlaků ze všech končin slovanského světa. Zatím splněna konečně touha po samostatné české universitě (1882), zřízeno od obce Pražské městské museum (otevřeno 12. květ. r. 1883), jakož i Náprstkovo průmyslové museum (1885), zřízena vychovatelna v Libni, opraveny věže mostecké a kamenný most, obnovena socha Bruncvíkova, opravena Prašná věž, radnice staroměstská, vystavěno mnoho nákladných budov školních. Mimo to jako vůbec přičiněním starosty počalo se tehdáž již soustavně jednati o připojení předměstí. P. značně rozšířena připojením býv. města hory Vyšehradu (28. říj. 1883) jako šesté části města P-hy a Holešovic-Buben (14. pros. 1884) jako části sedmé. Již r. 1882 zakoupen obcí Pražskou Nebozízek a změněn v pěkný sad a r. 1884 též ostrov Žofín. Ku všeobecné lítosti po 3letém úřadování prohlásil dr. T. Černý, že úřadu starosty nadále nepřijme. I byl zvolen Ferdinand Vališ, praž. měšťan a sládek (14. říj. 1885 — 19. září 1887), za něhož ukončena r. 1886 stavba nové budovy pro chudobinec u sv. Bartoloměje. Když koncem t. r. obec Pražská podala J. V. císaři žádost, aby jí přenechány byly aspoň hradby mezi Slepou branou a Karlovem zdarma, nebylo jí nejv. rozhodnutím z 23. led. 1887 vyhověno, nýbrž vyzvána, aby tyto hradby zakoupila. Následkem toho přešly fortifikační pozemky na obec Pražskou teprve za starosty dra Jindřicha Šolce (24. říj. 1887 — 30. říj. 1893) trhovou smlouvou z 29. ún. r. 1888, když některé části a domy byly z katastru vyloučeny. R. 1888 převzata plynárna v Holešovicích. R. 1889 trestnice Svatováclavská přeložena na planinu pankráckou a na jejím místě vznikly nové úhledné ulice (Jenštejnská ul., Dittrichova, Zahořanského, jakož rozšířena ulice Resslova, Václavská a na Zderaze). Kterak vůbec P. s okolím do r. 1890 zmohutněla, patrno z toho, ze (s 13 okolními polit. obcemi) napočteno celkem 9217 domů (r. 1880: 7556), pročež bývalé snahy o připojení předměstí opět se vzpružily. Ač již r. 1887 sestoupila se znovu za tím účelem kommisse, c. k. min. financí podalo teprve r. 1891 sněmovně poslancův osnovu zákona v této záležitosti, jež stala se zákonem dne 30. pros. 1891. Mezitím dovršena nová budova zemského Musea, založena městská knihovna a r. 1892 upraveno okolí zem. Musea v sad nazv. Čelakovského. Na opuštěných dříve baštách rozkvetla nová elegantní čásť města s řadami vysokých domů. R. 1890 založena v Praze první v Rakousku soukromá střední škola pro dívky »Minerva«.
Zemské jubilejní výstavy r. 1891 účastnila se obec Pražská zejm. zřízením pavillonu města P-hy a měst. plynáren. Tehda zřídil inž. Frant. Křižík prvou elektrickou dráhu od hostince na Letné do Král. Obory a poprvé osvětlena firmou Waldek a Wagner třída Bělského, most Fr. Josefa a třída Eliščina světlem elektrickým. Mimo to zřízen byl most pilotový na Františku. Od 1. čce 1893 osvětlovány elektricky i místnosti na Žofíně. T. r. zřízena rozsáhlá ústřední tržnice a ústřední jatky. Na Senovážném náměstí postavena budova plodinové bursy. Po usilovných snahách a dlouholetých přípravách (od r. 1885) schválena 11. ún. 1893 osnova zákona o regulaci assanačního obvodu (St. město, Josefov a částečně i Nové město). Když dne 4. září 1890 velikou povodní pobořena byla čásť mostu Karlova, zbudován na rychlo prozatímní most dřevěný a přikročeno ihned k rekonstrukci mostu kamenného, jež slavnostně dovršena již dne 19. list. 1892.
Již r. 1893 pozorovati bylo v Praze též hnutí v mládeži, mezi studentstvem a dělnickým dorostem, vycházející od stoupencův směru radikálně pokrokového (t. zv. Omladina). Hnutí to stupňovalo se v různé protivládní demonstrace a vyvrcholilo se v předvečer císařových narozenin (17. srp.). Manifestační schůze na pamět král. reskriptu, jež měla se konati 12. září na Žofíně, zakázána a nad P-hou prohlášen opět výjimečný stav, jenž potrval i za koaličního min. Windischgrätzova, až konečně za ministerstva Badeniova 18. říj. 1895 byl zrušen. Významnou manifestací byl za nového starosty arch. Čeňka Gregora (13. pros. 1893 — 12. pros. 1896) sjezd zástupců českých měst a okresů 5. září 1897 za starosty dra Jana Podlipného (30. led. 1897 — 18. led. 1900) na Starom. radnici. Brzo na to propukly v Žatci bouře proti Čechům, což mělo za následek v Praze bouře proti vyzývavým studentům německým 28. list. 1897, načež 2. pros. vyhlášen v Praze a v okolí náhlý soud a stanné právo, jež trvalo až do 10. led. 1898, v den zahájení českého sněmu. Po zrušení jazykových nařízení Badeniových za ministerstva Claryho konán v Praze 29. říj. 1899 sjezd zástupců samosprávy městské a okresů, jenž vyslovil důrazný protest proti křivdě, která stala se národu českému, jakož i pevné odhodlání ze všech sil zápasiti za práva českého jazyka. Ještě větším dnem protestním byl 19. list. 1899, kdy kromě P-hy ještě v sedmi městech konány sjezdy zástupců samosprávy. Dne 19. led. 1900 ujalo se vesla vládního min. dra Körbra, kteréž projevilo ochotu urovnati národní spor, ale smiřovací porady posud neměly úspěchu.
Přes trudné poměry národní P. se svými předměstími vzkvétala a vzrůstala měrou tak značnou, že nebyla daleka myšlenka příští »Veliké Prahy«. Po jubilejní výstavě česká práce a česká přičinlivost slavila triumfy své r. 1892 výstavou dra Holuba, r. 1895 uspořádána velikolepá výstava Národopisná, r. 1896 II. výstava lékárnická, r. 1898 výstava architektův a inzenýrův a r. 1902 výstava dělnictva, menších výstav v to nečítaje. R. 1896 zřízena ústřední tržnice Staroměstská, vychovatelna manž. Olivových v Říčanech, vystavěna Zemská banka a dne 21. břez. 1897 slavnostně otevřena akademie hraběte Straky pod Letnou. R. 1898 postavena nová budova městsk. musea na Poříčí. Ve dnech 18., 19. a 20. čce 1898 viděla P. ve svých zdech po 50 letech opět slovanský sjezd a spolu oslavu historiografa Františka Palackého. Dne 27. čce 1898 počala se stavěti česká dětská nemocnice cís. a krále Františka Josefa I., jež vysvěcena dne 26. led. 1902; zřízena r. 1900 veřejná čítárna obecní, jež později doplněna filiálkami v IV. a VII. části města, dále vystavěna Živnostenská banka, ke konci měsíce čna 1901 konán v Praze IV. (I. 1882, II. 1891, III. 1895) všesokolský sjezd, k němuž dostavilo se i poselstvo municip. rady pařížské. R. 1898 zbořena Strahovská brána a v místech býv. Marianských hradeb zbudována r. 1900 nová kadet. škola. R. 1899 zřízen přes ostrov Štvanici, obcí zakoupený, nákladný dřevěný most, a r. 1901 za starosty dra Vladimíra Srba (od 17. břez. 1900) otevřen 12. čna slavnostně za přítomnosti cís. Frant. Josefa na místě bývalého řetězového nový most kamenný u Národního divadla a 1. srpna přesídlila se pojišťovna do vlastního paláce na Staroměst. náměstí. P. ozdobena koupí sadů Kinských a rozšířena (12. září) připojením Libně jako části osmé, dále r. 1902 rekonstruován železniční most pod Vyšehradem na dvoukolejný se dvěma ochozy pro pěší a spojena Libeň s Holešovicemi mostem dřevěným, zřízen samostatný ústav pro bezplatné prostředkování práce a dostavěn na náměstí Karlově rozsáhlý justiční palác. Vůbec zkvétá P. přese všechnu nepřízeň času utěšeně. Od r. 1894 pracuje se o kanalisaci podle projektu inž. W. Lindleye, boří se ponenáhlu t. zv. město Židovské se sousedícím Starým městem, čásť čtvrti Vojtěšské (t. zv. assanace), na jejichž místech vznikají nová náměstí, třídy a ulice; od r. 1895 ozářeno náměstí Václavské, od r. 1901 Příkop a Ferdinandova třída světlem elektrickým, r. 1897 (1. září) zavedena okružní elektrická dráha kolem nádraží Frant. Josefa a Olšan, později do Libně a Vršovic a odstraněna ponenáhlu stará dráha koňská; proto, jakož i pro elektrické osvětlování a účelům průmyslovým, postavena r. 1900 v Holešovicích elektrická centrála. Dne 5. led. 1903 zakoupen obcí rozsáhlý pozemek u Prašné brány v místech býv. Král. dvora, pozdější kadetní školy, pro repraesentační dům. Usilovně pracováno též o regulaci Vltavy vnitř města zřízením ochranného přístavu lodního (1896), vorového na Smíchově (1902) a prodloužením nábřeží Rudolfova. Mnoholeté pokusy o zaopatření pitné vody byly aspoň částečně k cíli přivedeny rozvedením pramene v zahradě Kinských na Malou stranu a Smíchov. Záhy bohdá spojeno bude město Vyšehrad tunnelem vyšehradskou skalou s Podolím, zřízeno ústřední nádraží, obroubena Vltava novým nábřežím, změněn býv. Josefov v nejelegantnější čásť města a uskutečněn sen o Veliké Praze. OFV.
I. Podle objevené nedávno listiny z r. 1315 (Reg. IV. č. 2128) Staré město Pražské užívalo od počátku svého založení práva města Norimberka a také jiné prameny to dosvědčují, že měšťané staroměstští hleděli ve starší době na soudě i ve správě obecní k ustanovením tohoto práva. (Srv. vůbec Čechy, str. 463 a 512.) Z toho lze souditi, že asi při samém utvoření se obce staroměstské v době kr. Václava I. (brzo po r. 1230), kterážto obec povstala z dávné trhové osady kolem velikého tržiště neb náměstí před týnským dvorem kupeckým, byla tato obec nadána právem městským a tak povýšena na město v právním smysle slova (civitas Pragensis) v podhradí pražském. Jsouc založena na půdě královské byla městem královským, jež už ve XIII. stol. zvalo se hlavním městem království Českého. Při přední této obci přes to vše, že dlouho podržovala povahu osobní korporace, nacházíme také od té doby všechny známky středověkého města. Jsouc obehnána od r. 1235 do r. 1253 hradbami a tak oddělena od venkova, tvoří zvláštní obvod soudní a správní, vyňatý z moci úřadů hradských, v němž královský rychtář, jemuž městská rychta na rok neb na delší dobu se pronajímá, vykonává soudní moc trestní i civilní, zejména pokud souvisí s tržištěm. Obec městskou tvoří společnost nebo přísežná jednota měšťanů, kteří teprve pozvolna asi dospívají k trvalé organisaci a k pevné formě korporační. Volíť sobě přísežné (jurati) ze svého středu k obstarávání společných záležitostí obecních a správních, jakož i za účelem spolupůsobení na soudě městském. Když instituce jejich se ustálila a došla uznání se strany králů, tu tito přísežní měšťané, zváni také konšely (consules) po způsobě italském aneb i kmety městskými (scabini, schepfen), pokud zasedali na soudě, tvořili stálý výbor nebo radu (consilium) rychtáře a obce městské. Oni společně s rychtářem a se staršími měšťany (zv. denominati) spravovali obec a pomocí výsad, jakož i mocí práva statutárního snažili se nabýti vládní moci nad veškerým obyvatelstvem městským a rozmnožiti i zabezpečiti samosprávu obecní. Měšťany pak byli členové přísežné jednoty, která jako v jiných městech na jihozápadě asi při samém založení města se utvořila za účelem udržení míru a hájení společných zájmův hmotných. K této jednotě, na niž svazek obecní byl založen, náleželi zajisté všichni vlastníci nemovitostí městským právem se spravujících a všichni ti, kdo zavázali se trpěti s obcí dobré i zlé, zejména nésti sbírky a jiná břemena obecní. Mezi nimi tvořili zajisté většinu trhovci (mercatores), t. j. kupci, suknokraječi, kramáři a svobodní řemeslníci, kteří žili z trhu, obchodu a průmyslu městského. Tito jednotníci záhy osvojili si důležité korporační pravo kooptace, jež ve století XIV. na jejich místě vykonávala rada, žádajíc, aby nikdo ve městě nesměl zakoupiti městskou nemovitost aneb vykonávati samostatně jako mistr s tovaryši řemeslo, kdo si nezjednal prve práva měsťanského a nestal se tedy členem obce městské. K přísežní této jednotě obecní přistoupili asi také mnozí členové německé obce na Poříčí, kteří byli se přesídlili do středu podhradí k hlavnímu tržišti a zde se zakoupili. Oni již zvali se měšťany a jejich obec městem (civitas), které ovšem po založení Starého města stalo se pouhým předměstím jeho zv. »v Němcích«. Tím se vysvětluje, že král Václav I. potvrzuje Němcům pražským dávná jejich privilegia ustanovil, že mají zůstaveni býti při svých svobodách a také při držení domův a jiných nemovitostí, jichž byli nabyli v podhradí pražském nebo ve vesnicích koupí nebo právem zákupným neb darem od knížat českých. Vše to ztvrdil král Jan r. 1319 obecně měšťanům Starého města, ačkoli obci Starého města už před tím r. 1316 byl potvrdil její práva a svobody. Kromě toho obec staroměstská rozmnožila se o nové měšťany, když se Starým městem za Přemysla II. bylo v jednu obec spojeno nové město kolem kostela sv. Havla, jež bylo povstalo v době asi hrazení města směrem k nynějším Příkopům za krále Václava I. Pravíť se v listině z r. 1265, že mincmistr Eberhard, jenž r. 1253 jmenuje se mincířem a měšťanem pražským, spolu s přáteli svými vystavěl nádherně větší čásť tohoto města a král Přemysl II., ztvrzuje novému městu u sv. Havla práva, jež mu byla dřív udělena a jichž užívají i jiná města královská, doložil, že zakladatelé mohou sobě na novém tržišti zřizovati krámce neb kotce anebo snad podloubí. Nová pak tato obec, jež měla povahu zajisté pouhé korporace, spojila se s obcí staroměstskou, se kterou se nalézala v jedné ohradě, asi tím způsobem, že její členové přijati jsou do obecní jednoty hlavního města a pod správu jejího rychtáře městského. Přes všechno úsilí úřadů městských rozšířiti moc svou na všechno obyvatelstvo zůstávala přece značná jeho čásť zcela neb z části vyňata z jeho pravomoci. Zejména duchovenstvo a šlechta spravovaly se vlastními úřady a soudy. Kromě toho uvnitř hradeb městských zůstávala dávná obec židovská s rychtářem od krále jmenovaným (od XIV. stol křestanem) a staršími židovskými, jež byla přímo podřízena úředníkům komory, a také některá zboží soukromým vrchnostem náležející, na nichž pozvolnu vznikaly zvláštní dvorské osady s vrchnostenskými rychtáři a přísežnými, kterým se říkalo později právo postranní (v. t.), zůstávala aspoň ve věcech práva soukromého vyňata z práva městského. Jejich osadníci, mezi nimi mnozí nesvobodní řemeslníci a živnostníci, sice zůstávali dlouho ve svazku poddanském k vrchnostem; avšak náležejíce k obyvatelům městským a stávajíce se účastni též výsad městských, dostávali se víc a více do ochranného poměru k obci městské a hleděli osvoboditi se uvolněním svazků poddanských.
Podobné poměry zavládly také na levé straně řeky Vltavy, když tam po přesídlení českých trhovců do předměstí nejspíše na Újezd za krále Přemysla II. kolem tamního tržiště r. 1257 povstalo pomocí asi saských kolonistů druhé a to Menší město královské, jež obehnáno bylo zdmi a hradbami a nadáno právem Magdeburským. Kdežto pak Staré město záhy vzrostlo v mohutnou obec samosprávnou, nové a nové výsady si opatřujíc, mocí kterých záhy se vymanilo z podřízenosti úředníků komory královské a mohlo si vytvořovati zvláštní své právo městské (viz Čechy, str. 463), v Menším městě královský podkomoří vykonával v rozsáhlé míře práva královská a jeho vliv dopouštěl jenom menší měrou vývoj zřízení samosprávných.
Vynikající postavení Starého neboli Většího města jevilo se pak zejména tím, že jeho městské právo od časů Přemysla II. udělováno je většině měst v Čechách a že města připouštěla k soudní stolici staroměstské odvolání z nálezů svých soudů, spravujíce se i jinak statuty, nálezy a právními knihami, jež v Starém městě nabyly platnosti. Už za Přemysla II. i opět za kr. Jana r. 1341 staly se pokusy, aby v Praze právo městské bylo kodifikováno tak, aby platilo i pro města jiná; avšak pokusy ty nesetkaly se s úspěchem. Naproti tomu od časů kr. Václava II. vedly se na Starém městě knihy městské po příkladě register královských a desk zemských, do kterých pro pořádek a přehlednost zapisoval se také platný materiál právní. Mohl proto r. 1348 napsati Karel IV., že bez Starého města »ostatní města byla by jako trup bez hlavy a že zákonný sbor jeho měšťanů je pravidlem mravův a zrcadlem poctivosti lidského života sousedům jiných měst království Českého«. Proto také Karel IV. zakládaje Nové město Pražské odkázal obyvatele jeho r. 1347 ku právu města Starého, podle jehož způsobu vůbec bylo upraveno obecní zřízení třetího tohoto města Pražského, povstalého na půdě několika předměstí a vesnic. Král Václav IV. r. 1387 vydal pak obecný předpis, že města, která v Čechách spravují se právem Norimberským, mají v Starém městě spatřovati vyšší své právo, a tehdejší nejvyšší písař staroměstský mistr Jan z Weilburka i jiní notářové městští pořídili důležité sbírky právních jeho pramenů, zejména práva statutárného, aby měšťané pražští i města venkovská spravovali se právy psanými.
Nemálo pak přispívala k neodvislému postavení obce staroměstské a k udržení vlivu jejího na ostatní města okolnost, že úřady kr. podkomořího, hofrychtéře a mincmistra často jsou obsazovány některým z jejich spolusousedů, jakož zase k rozmnožení její samosprávy neméně posloužilo, že úřad rychtářský držel obyčejně některý ze zámožnějších spoluměšťanů. Bylť rychtář sice do válek husitských stále královským úředníkem, avšak stával se víc a více závislým na radě městské. Vliv zemských úředníků na soudní a správní záležitosti obce mizel víc a více. Král Václav II., chtěje potlačiti postranní jednoty přísežné a vzniklé z toho záští a půtky v hlavním městě, jmenoval r. 1287 k radě měšťanstva nových šest přísežných, kteří společně s rychtářem a přísežnými obcí zvolenými měli udržovati mír v městě; a při tom ustanovil, že rychtář městský má s radou přísežných souditi všechny případy soudní podle práva městského. Vrchní soudní moc podkomořího na Starém městě přestávala a také vliv jeho na obnovování rady — byl-li jaký — pominul, když král Jan zavazoval se r. 1331, že konšely bude sázeti sám. Nemohl-li sám, dával se při tom zastupovati některým z nejv. úředníků zemských. Dálo se pak obnovování obyčejně k návrhu odstupujících konšelův, následkem čehož starousedlé měšťanstvo německé si udržovalo vládu nad městem a teprve král Václav IV., chtěje zabezpečiti zastoupení v radě i živlu českému, ustanovil r. 1413, že odstupující konšelé mají králi ponavrhnouti padesát usedlých měšťanů, z nichž osmnácte konšelů vybéře sám a to devět Čechův a devět Němcův. Od počátku XIV. stol. rada městská radila se pak o obecních a správních záležitostech pod předsednictvím purkmistra, v kterémžto úřadě střídalo se prvních 12 konšelů po řadě jeden po druhém, takže každý držel úřad čtyři neděle. Kdo byl králem jmenován prvním konšelem, měl přednost před ostatními a už za krále Václava IV. nazývá se prvním purkmistrem neboli primátorem, maje asi hlavně na starosti záležitosti hospodářské. Konšelé přísahali, že chtějí v úřadě pravdu hájiti a křivdu tupiti a že chudému i bohatému chtějí býti ku pomoci ve vší spravedlnosti. Přes to správa obce zůstávajíc v rukou starousedlých měšťanův nebyla vždy vzorem nestrannosti a následkem toho zvláště od r. 1338, kdy obec koupila si radní dům, shromáždění celé obce společně se staršími obecními začalo vykonávati pozvolna závažný vliv na záležitosti městské. Z úředníků, kteří radou městskou jsou ustanovováni k úkolům obecním, náleží uvésti písaře městské, od r. 1340 starší mlynáře, kteří soudili rozepře o mlýny, jezy a práva vodní, perkmistra hor viničných kolem P-hy r. 1358 zakládaných, rychtáře uhlířského, mistra mostu pražského, porybného a jiné dozorce na trzích, konečně i cechmistry jednotlivým řemeslům rok co rok ustanovované, když se byly z bratrstev s náboženskými úkoly vytvořily cechy řemeslnické (v. t.), aby hájily živnosti městské před soutěží na venkově a na právech postranních a aby hlavním zákazníkům svým, kupcům a kramářům, poskytovaly záruku řádného dělání řemesla. Ve věcech vojenských a policejních ustanovováni jsou nad jednotlivými čtvrtmi města hejtmané městští.
Podle tohoto vzoru organisována jest také správa obecní a soudní na Novém městě Pražském po jeho založení r. 1348; jenom že nové toto město nalézalo se v poměru některé závislosti na Starém městě ve věcech právních a soudních, což zavdávalo podnět ke mnohým sporům mezi nimi. Majíc s ním jinak stejné postavení autonomní, zůstávalo větším dílem také vyňato z moci kr. podkomořího. Naproti tomu v Menším městě Pražském platilo zřízení městské, jaké bylo v ten čas v kterémkoli venkovském městě královském. Královský rychtář s přísežnými dvanácti konšely konal zde soud i spravoval obec pod dozorem král. podkomořího, jenž obnovoval radu a jménem krále vykonával vyšší soudní moc. Z nálezů soudu městského dopouštělo se stranám bráti odvolání do Litoměřic k tamní stolici kmetcí. Malostranští hleděli v obém směru závislosti své již ve XIV. stol. se pozbaviti, avšak bez valného úspěchu. Toliko r. 1337 král Jan ustanovil, že při obnovování rady podkomoří má míti zření k návrhům, které mu volencové z měšťanstva učiní, a že vyšší jeho soudní moc má se týkati toliko těžkých případů trestních neboli vin královských. Za to řadou výsad rozšiřována je pravomoc rychtáře a konšelů na všechno světské nešlechtické obyvatelstvo ve městě i na předměsti Oujezdském. Konečně za krále Jana založeno je před hradem Pražským a hradbami obehnáno městečko Hradčany, nad nímž práva vrchnostenská vykonával nejv. purkrabí neb v zastoupení jeho místopurkrabí hradu Pražského, jenž tam pronajímal rychtu a sázel šest konšelův. Obyvatelé spravovali se právem Magdeburským a z jejich soudu městského šlo odvolání k radě malostranské.
II. Změny, které v záležitostech veřejných nastaly od válek husitských, dotkly se rovněž zřízení a práv měst pražských. Nastala doba největšího rozkvětu samosprávy obecní. Staroměstští hájili si jako přední výsadu, že volba krále má se díti v jejich městě, a král Vladislav r. 1472 jim to také písemně potvrdil. Chtějíce i nadále ovládati ostatní města královská, vymohli si r. 1435 na císaři Sigmundu, že podkomoří má býti měšťanem pražským a strany podobojí, což teprve král Vladislav r. 1497 změnil na prospěch stavu vladyckého. Také Malostranští dosáhli r. 1507 na něm, že je vyňal z moci podkomořího a přivedl tím Menší město do stejného postavení, jaké měla dvě ostatní města pražská. Rychty zakoupily r. 1456 obce městské a následkem toho rychtářové městští stali se obecními úředníky, kteří zůstávali konšelům zcela podřízeni i na vlastním soudě soudili toliko menší ještě pře o dluhy do 10 kop. Konšelé voleni jsou v husitských válkách obcemi, jichž moc od těch časů velice vzrostla. Králové Ladislav, Jiří a Vladislav přivedli opět k platnosti své právo, že jim podle návrhu odstupujících konšelů náleží obnovovati radu; avšak následkem nepřítomnosti krále Vladislava v zemi Pražané Starého a Nového města r. 1514 a Malé strany r. 1515 vymohli si na něm výsady, že obce v nepřítomnosti krále v zemi mohou každého roku samy saditi sobě konšely »během norimberským«, t. j. prostředkem osmi volenců, které zvolí dřívější konšelé, starší obecní a veliká obec. Následkem toho konšelé zůstávali závislými na obcích, bez jejichž svolení nesměli nakládati zejména s důchody obecními. Ke správě statkův a důchodův obecních, jež ve válkách husitských velice se rozmnožily, zřízeny jsou kolem r. 1424 na Starém a Novém městě úřady šestipanské, jimž přiznávána také působnost v jiných věcech hospodářských a stavebních. Na Starém městě kromě toho byly zřízeny nové úřady: r. 1432 úřad mostský k vybírání cla na mostě kamenném a ke správě všeho zboží k mostu tomu nadaného, na čas městský úřad nad ungeltem v Týně, jehož se obec zmocnila, r. 1518 úřad deseti soudců k rozsuzování menších pří do sta kop, úřad osmi soudů čili nákladníků piva vaření atd. Za správcovství Jiřího z Poděbrad staroměstský nejv. písař začal se zváti kancléřem staroměstským, správa radnice a služebníkův i drábův obecních přešla na maršálka a počet písařů městských značně se rozmnožil. O tom, kterak v této době pražské právo městské autonomní činností rad a obcí samostatně se vyvíjelo, kterak po r. 1439 došlo na Starém městě k sepsání právní knihy t. zv. práv Soběslavských a kterak po dlouhých průtazích došlo teprve v XVI. stol. ke kodifikaci práva městského a to právy městskými království Českého m. Krystyana z Koldína (v. t.) z r. 1579, když pokus m. Brikcího z Licska (v. t.) r. 1536 se nezdařil, na jiných místech (Čechy, str. 464 a 515) dosti bylo pověděno. Tam také ukázali jsme k tomu, jak obmezena byla samospráva tří měst pražských za krále Ferdinanda, zejména po přemožení odporu stavovského r. 1547. Mnohá privilegia jsou jim odňata; právo sněmovní ponecháno jim toliko do vůle královské, nově zřízeným zeměpanským úředníkům, hejtmanům a rychtářům to královským, jsou podřízena ve věcech politických i soudních, z nálezů soudů městských povoleno odvolávání k soudu appellačnímu na hradě Pražském; úřad purkmistra hor viničných stal se královským a povolováni cechův a svolávání shromáždění obecních bylo zůstaveno na vůli krále. Teprve Koldínův zákoník městský z r. 1579 vrátil obcím pražským některou část samosprávy ustanovuje, že při obnovování rad má se šetřiti návrhu odstupující rady a že konšelé mají právo vydávati řemeslníkům a obchodníkům řády. Kdežto pak na Starém a Novém městě i nadále král neb vyslaní nejv. úředníci radu obnovovali, na Malé straně činil tak opět od r. 1534 podkomoří, jenž míchal se i jinak do správy obecní a soudní, až od r. 1547 noví orgánové vládní, král. hejtman a rychtář, jej v tom obmezovati začali. Císař Rudolf II. pak r. 1598 vyňal »vrchní město pražské« Hradčany z moci nejv. purkrabí pražského, připojiv je k svobodnému stavu městskému a podřídiv je úřadu král. podkomořího, jenž od té doby i tam sázel dvanácte konšelů na místě předešlých šesti. Podobného postavení domáhalo se také město »hory Vyšehradu«, jež po válkách husitských spravoval purkrabí vyšehradský; avšak marně. Proboštové a kapitola kostela vyšehradského naopak dovedli r. 1505 a zejména r. 1528 přivésti k platnosti vrchnostenská svá práva na úkor purkrabího. Rada vyšehradská čítala osm osob vedle rychtáře a spravovala se právem Pražským.
III. Jako ve zřízení zemském po r. 1620 zůstaly celkem formy staré ústavy, avšak samosprávný duch starého zřízení vzal za své, tak tomu bylo i v ústavě měst pražských. Zbědovanost a pokleslost měst i měšťanstva, jakož i absolutistický směr vlády vedly k většímu a většímu obmezování samosprávy městské. Ferdinand II. r. 1627 Starému a Novému městu sice potvrdil jejich privilegia a práva, pokud jim Ferdinandem I. byla vrácena a schválena, avšak s tou výhradou, že mají nadále platiti pouze pro katolíky a že nekatolíci ani do obce přijimáni ani do rady dosazováni ani k úřadům obecním již voleni býti nemají. Se stejnou výhradou císař r. 1628 stvrdil také privilegia Menšímu městu, jež při té příležitosti vyňal z moci úřadu podkomořského, ustanoviv, že v něm rada tak, jako na Starém a Novém městě, královskými kommissary má býti obnovována. Šlo při tom hlavně o to, aby konec byl učiněn sporům, které povstávaly mezi podkomořim a hejtmanem městským o meze působnosti. Téhož roku i Hradčanským stvrzena jsou privilegia a při tom osvobozeni jsou od povinností plynoucích z bývalého jejich poměru poddanského k hradu Pražskému, totiž od hlídání zločinců při věži Daliborce a od klizení sen v oborách královských. Po válce třicetileté Ferdinand III. r. 1649 Starému i Novému městu privilegia jejich netoliko potvrdil, nýbrž v uznání skutečného hájení P-hy před Švédy i novými milostmi rozhojnil. Městské štíty jsou na př. ozdobeny odznaky rytířskými, členové magistrátů s potomstvem povýšeni jsou do stavu vladyckého a obdařeni praedikátem »slovutní«; pravomoc úřadův a soudů městských naproti držitelům deskových domův a právům postranným je rozšířena atd. Malostranští dosáhli toho všeho teprve r. 1657 na císaři Leopoldu I., jenž také t. r. Hradčanským ztvrdil jejich výsady. Hradčany potom r. 1688 podřízeny jsou městskému hejtmanu malostranskému ve věcech politických a vojenských, kdežto v obecních věcech měly zůstávati i nadále pod pravomocí podkomořího, a když dvojí tato závislost i zde zavdávala podnět ke mnohým sporům, domohly se r. 1756 na císařovně Marii Terezii toho, že je povýšila na čtvrté město pražské a přiznala jim užívání týchže práv a výsad, jakých užívají ostatní města pražská. Císařovna před tím r. 1747 třem ostatním městům pražským privilegia jich potud byla potvrdila, pokud neodporovala ústavě zemské, a výhrada ta znamenala potvrzení poručnického systému státního, který víc a více se rozmáhal i nad městy pražskými netoliko ve věcech veřejné správy a soudnictví, nýbrž i ve věcech správy obecní a hospodářské. Vliv městských hejtmanův a kr. rychtářů stále rostl, dozor na obecní hospodářství, které vedli hospodářští inspektoři s primátory, byl svěřen r. 1739 vrchnímu hospodářskému ředitelství při místodržitelství, roční obnovování rad přestalo a Koldínova práva městská, která v XVII. a XVIII. stol. nabyla platnosti také na Moravě a ve Slezsku, ustupovala novému zákonodárství obecnému a také nekonečné řadě nařízení a instrukcí. (Srv. Čechy, str. 473 a 534.)
Staré obecní a soudní zřízení čtyř měst pražských vzalo konečně za své, když dvorními dekrety ze 14. dub. a 2. čna 1783 a hlavně 12. ún. 1784 čtyři města pražská spojena jsou v jedinou obec a když úřady těchto měst jsou zrušeny a na jejich místě zřízen jediný společný magistrát pro hlavní město P-hu. Výslovně odstraněny jsou úřady král. a městských rychtářů, úřady šestipanské, desíti soudců; na Starém městě úřady mostu pražského, osmi soudců, starších mlynářův a porybného; na Novém pak městě právo konířské a právo poříčné. Úřad perkmistra hor viničných spojen byl s komorní prokuraturou a na místě městských hejtmanství zřízeno jest jediné hejtmanství městské čili policejní ředitelství. Konečně soudní moc duchovního soudu, akademického senátu, práv postranních a soudu židovského přešla na soudní senáty magistrátu. Obec židovská udržela se v obvodu města P-hy jakožto zvláštní obec politická a náboženská a starší židovští zůstali jejím místním představenstvem, podřízeným městskému hejtmanství a magistrátu. Magistrát čítaje 32 zkoušešených radů měl v čele purkmistra a dva místopurkmistry, kteří předsedali senátu politickému, rozhodujícímu o záležitostech obecních, hospodářských a politických spojené obce a dvěma senátům soudním, civilnímu a trestnímu. Správa obce dostala se takto do rukou úředníků, které volil měšťanský výbor volební; avšak už r. 1797 i toto právo volební odňato je měšťanstvu, členové magistrátu jsou jmenováni guberniem ve srozumění s appellačním soudem a jediné členové politického senátu, k nimž r. 1787 přidáni jsou tři obecní repraesentanti, měli se voliti prostřednictvím cechů.
V tomto obecním a soudním zřízení hlavního města, jež se udrželo v platnosti do r. 1848, systém poručnický dosáhl svého vrcholu. Císař František I. r. 1808 ztvrdil sice spojené obci pražské všechna privilegia, jež cís. Marie Terezie městům pražským byla posledně schválila; avšak s výhradami, aby na proměně r. 1784 předsevzaté ničeho se neměnilo a aby mohli výsad těch užívati a i práva měšťanského dojíti i tolerovaní nekatolíci. Takovým způsobem ztvrzeny jsou obci výsady, že má býti vyňata z moci úřadu podkomořského a podřízena guberniu, že má míti zastoupení na sněmě a v některých zemských úřadech a soudech, že jí náleží právo patronátní k většině farních kostelův a k špitálům městským, že má užívati rozhojněného r. 1649 znaku staroměstského a že má zůstati v držení některých statkův a důchodů, jako panství libeňského, řeky Vltavy atd. Platnost výsad uznali pak císař Ferdinand V. r. 1836 a císař František Josef I. r. 1849.
Teprve mocné hnutí r. 1848 způsobilo obrat na prospěch samosprávy obce pražské. Nejv. purkrabí hr. Stadion o své újmě vydal dne 22. bř. t. r. prozatímné obecní zřízení, ve kterém povolovalo se měšťanstvu, aby si zvolilo stočlený větší výbor měšťanský, jemuž mělo náležeti zvoliti nového purkmistra, a menší výbor neboli radu městskou o 24 členech, aby byli magistrátu napomocni při správě obecního jmění a při udržení veřejného pořádku a pokoje. V prosinci r. 1848 zrušena jest účtárna privilegovaných měst při místodržitelství, poněvadž obec spravovati má svůj majetek svobodně, a r. 1849 došlo k organisaci nových státních úřadů soudních a správních, tak že 1. čce 1850 soudní senáty magistrátu pražského činnost svou mohly ukončiti. Ve smysle pak § 6 prozatímního obecního zákona ze 17. břez. 1849 (srv. Čechy, str. 563) vyhlášen jest 27. dub. 1850 nový obecní řád města P-hy, podle kterého na místo dřívějšího širšího a užšího výboru měšťanského a politického senátu bývalého magistrátu nastoupily sbor obecních starších, městská rada a magistrát, kteří majíce v čele obecního starostu spravují záležitosti obecní, spadající buď do přirozené nebo přenesené působnosti obce, jakož i některé záležitosti politické. Obvod obce pražské tímto řádem byl rozšířen na město Židovské čili na město Josefovo, jakožto pátou čásť, tak že obec židovská trvá jenom ještě jako obec náboženská, které náleží správa jejího jmění náboženského. V novější době pak území »královského hlavního města P-hy« rozšířeno jest o nové části a to r. 1883 o šestou pod jménem Královský Vyšehrad, r. 1884 o sedmou Holešovice-Bubny a r. 1901 o osmou Libeň Stará, čímž učiněny první kroky ke spojení všech předměstí s hlavním městem v jedinou obec velikou. JČ.
O nynějším zřízení a správě obecní viz Čechy, str. 569—70.
Města pražská Staré i Menší obdržela asi brzo po založení svém znaky, jichž zejména na větších pečetích užívati mohla. Aspoň zachovaná v archivu městském nejstarší pečetidla městská mohou se položiti do pol. XIII. stol., v listinách z doby králů Přemysla II. a Václava II. pečeti městské se připomínají a jiné doklady nedávají pochybovati o tom, že osada teprve vlastně udělením pečeti a znaku městského byla uznávána panovníkem za obec městskou jakožto osobu hromadnou, která mohla nabývati práv a vcházeti v závazky, a tedy za město v právním smysle slova.
Nejstarší známá pečeť staroměstská má v štítu tři věže s cimbuřím, s obrazem svatého Václava uprostřed s českým lvem dvou ocasým a s nápisem: + SANCTVS . WENZELAVS + a kolem jejího štítu čte se legenda: + SIGILLVM : CIVIVM : PRAGENSIVM +. Po válkách husitských pečeť tato je pozměněna tak, že sv. Václav se lvem z jejího štítu odpadl. V majestátech císaře Bedřicha III. z 9. led. 1475 a 22. čna 1477, jakož i krále Vladislava z 18. dub. 1477 čte se, že Staré město užívalo do té doby erbu neb klenotu, na němž byl »zejména červený štít, prostředkem skrze na příč jdoucí stříbrné stěny, v nichžto stojí tři stříbrné. věže a pod těmi stěnami otevřená stříbrná brána, ozdobená cimbuřím s stříbrnou spaditou mřeží«. Starý pak tento znak byl r. 1475 a 1477 okrášlen tím způsobem, že tři věže, brána a spaditá mříž jsou pozlaceny a že kromě toho nad štítem umístěna přílba, ozdobená zlatou, červenou a bílou přikryvkou, nad níž se nalézala »císařská koruna zlatá mezi dvěma bílými lvy se dvěma vyzdviženýma dvojitými ocasy, též císařskou korunu držícími«. Císař Bedřich lII. ozdobil takto Pražanům staroměstským jejich znak císařskou korunou za službv jemu r. 1462 při obležení hradu Vídeňského prokázané, ustanoviv při tom, že s Pražany, kdyby ve válce byli zajati, má býti nakládáno jako s lidmi rytířskými, a Vladislav jakožto král český všechno to schválil. K opětnému a konečnému upravení tohoto znaku došlo teprve po sjednání Vestfalského míru. Císař Ferdinand III. chtěje odměniti věrnost a zmužilost, kterou Pražané staroměstští prokázali v čas oblezení P-hy od Švédův, v majestátě z 20. dub 1649 rozmnožil a zlepšil jejich znak, vypsav jej těmito slovy: »štít obdloužný červené neb rubínové barvy, v němž brána městská s zavěšeným šraňkem otevřena se třemi věžmi, však prostřednější vyšší a širší nežli druhé dvě s obyčejnými okny, z čtverhranatě tesaného kamení postavené a s pěknými bílými kranclemi ozdobené, od spodku té brány ruka pravá mužská s obnaženým mečem vzhůru na příč vvnikající, a to že jsou oni Pražané Staroměstští z brány jich obecní, Horské řečené, do kteréž nepřítel silný šturm byl pustil a netoliko šancův okolo dotčené brány ležících, ale i na díle též brány s velikou silou lidu a furií se již byl zmocnil, zmužile a srdnatě s pomocí boží zase vypudili, representírující; a nad štítem tři otevřené turnýřské helmy z obou stran červené neb rubínové a žluté nebo zlaté, též bílé neb stříbrné barvy, povlovně oblétajícími fafernochy neboližto přikrývadly ozdobený, vedle téhož štítu z jedné i z druhé strany lev bílé neb stříbrné barvy vzhůru proti sobě rozpjatě stojící, na hlavě korunu zlatou královskou mající a těmi fafernochy od svrchu až dolů jako obtočený s vyplazitým červeným jazykem a vyzdviženým dvojnásobným ocasem, jenž každý z nich předními nohami, ten po levé straně pravou a druhý po pravé straně levou, jeden z těch tří helmův krajních a zase ten po levé straně levou a druhý po pravé straně pravou nohou zpřed dotčený štít od své strany krajní držíce, kteřížto helmové krajní každý zvlášť korunou zlatou královskou ozdobeni jsouce, z nichž z každé šest praporcův vojenských rozdílných barev, totiž žluté neb zlaté, černé aneb uhelné, červené aneb rubínové, bílé neb stříbrné, modré aneb blankytné a zelené, protože jest měšťanstvo Staroměstské ve dvanácti praporcích obsaženo bylo, vzhůru rozprostřené vynikají. Nad prostřednín pak helmem koruna zlatá císařská, nad níž jeden své přirozené barvy černý o dvou hlavách pod dvoumi korunami zlatými královskými vzhůru rozkřídlený vorel, kterýž se nad ty nadjmenované praporce od svršku v rozích po levé a pravé straně křídlami tak zapírá, jako by je zastíniti a tudy pod ochranu svou přijíti chtěl, majíce uprostřed prsův svých literu F se třími štrichy žlutými neb zlaté barvy, jenž jméno naše Ferdinandus Tertius vyznamenávají.« Znak takto popsaný vymalován je uprostřed majestátu, jejž posledně 13. květ. 1808 cís. František I. potvrdil, a to sjednocené obci pražské, následkem čehož hlavní město podnes tohoto znaku (viz příl.) užívá.
Starodávná pečeť malostranská z doby Přemysla II. má ve štítu rovněž tři věže uprostřed hradeb s branou, nad kterou jsou štít se lvem českým a na cimbuří prostřední věže dva trubači. Kolem čte se legenda: + SIGILLVM : CIVIVM : PRAGENSIVM : DE NOVA : CIVITATE +. Císař Leopold I. majestátem z 15 pros. 1657 rozšířil a pozměnil tento znak (viz příl.) na ten způsob: aby štít byl »veskrz modré neb lazurové barvy, přes nějž ihned od zpodku zeď z čtverhranatého tesaného bílého kamene s šesti kranclemi též bílými až do polovice vyhnaná, uprostřed pak též zdi brána až pod krancle tesaným kamením z předu klenutá s žlutými neb zlaté barvy, s obou stran otevřenými vraty a panty, nahoru přes polovici mezi týmiž vraty k spuštění zhotoveným a vytaženým, též žlutým neb zlatým křížem na způsob mříže udělaným, dole špičatým šraňkem, v kteréžto bráně lev bilý neb stříbrné barvy, na zadních nohách vzhůru stojící, s vyzdviženým dvojnásobním ocasem, otevřenými ústy, vyplazitým červeným jazykem, pod zlatou královskou korunou k pravé straně obrácený a předními tlápěmi, totiž pravou nahoře a druhou dole, jeden červený neb rubinové barvy, též královskou korunou ozdobený štítek, na němžto litera L, jméno naše královské vyznamenávající, žlutou neb zlatou barvou napsaná jest, držící se spatřuje. Za touž zdí vynikají po stranách čtyry sobě rovné okrouhlé vížky, podobně z bílého tesaného čtverhranatého kamene, jedna každá s jedním křížem přehraženým, otevřeným oknem, nahoře třími kranclemi, nad tím červenou špicem vzhůru vystavenou cihlami přikrytou stříškou a na ní zlatou makovicí, uprostřed nichžto právě nad výš psanou branou jedna velká a nad druhé vyšší, z podobného bílého tesaného kamene vystavená věže, s jedním při vrchu velkým křížem, přehrazeným otevřeným oknem se čtyřmi bílými kranclemi pod červenou cihelnou střechou, dvěma zlatými makovicemi ozdobená; kterýžto štít po stranách dva žluté neb zlaté barvv gryffové, na zadních nohách vzhůru stojící, s dolů mezi nohy spuštěným ocasem, nětco roztaženými křídly, otevřenými pysky, vyplazitým červeným jazykem, ten levý pravou nohou a pazoury nahoře a levou uprostřed, pravý pak levou u vrchu a pravou v prostřed, vzhůru proti sobě patříci, drží. Nad ním tři otevření rytířští helmové postaveni, jeden každý zlatým klenotem, ti krajní pak dva proti sobě obráceni, královskými korunami ozdobeni, okolo nichž přikryvadla neboližto fafrnochy z obou stran bílé neb stříbrné a modré neb lazourové barvy dolu potažené visí, nad tim pak prostředním otevřeným helmem vznáší se jeden jednoduchý své přirozené černé neb uhelné barvy s roztaženými dolů svěšenými křídly, vzhůru obloukem vypnutým krkem, k pravé straně obrácenou dolu patřící hlavou, roztaženým žluté neb zlaté barvy pyskem a vyplazitým červeným jazykem vorel, v levé noze vzhůru k levé straně přes křídlo vyzdvižené zlaté sceptrum, v pravé pak též k pravé straně podobně zdvižený a na pravé křídlo položený nahý meč s pozlaceným křížem a hruškou svými pazoury držící, na jehožto prsích právě uprostřed štít neboližto erb domu Rakousského červené neb rubínové barvy, na příč bilým štrychem přetažený, na němžto litera F se třími vedle sebe dolů potaženými vše žluté neb zlaté barvy štrychy, což jméno Ferdinanda třetiho, Římského císaře, Uherského a Českého krále, pana otce našeho nejmilejšího slavné paměti, vyznamenává, nad ním pak koruna císařská v své ozdobě jako na výš psaný ohnutý orlový krk podepřená se spatřuje a vidí«.
Nejstarší novoměstský znak městský měly modrém štítě hradby bílé barvy s dvěma věžemi, s otevřenou branou městskou se mříží napolo spuštěnou a nad cimbuřím ozbrojeného muže, třímajícího v pravé ruce napřažený k ráně meč a v levé ruce praporec. Majestáty císaře Bedřicha III. z 26. čna 1477 a krále Vladislava z 22. čna 1477 polepšen je tento znak Novoměstským podobně jako Staroměstským na ten způsob, že hrad i brána jsou pozlaceny, že zbrojný muž na místě praporce drží zlatý štít s černým dvouhlavým orlem a že nad štítem umístěna jest přílba s císařskou korunou, kterou dvě černé orlice drží ve spárech. Znak pak tento rozmnožil císař Ferdinand III. 3. května 1649 (viz přílohu) tak: aby obsahoval - jak se v majestátě praví - »štít obdélný, červené neb rubínové barvy, v němž brána městská s zavěšeným šraňkem odevřená, se dvoumi jednostejnými věžemi, s obyčejnými vokny z čtverhranatého kamení postavená a s pěknými bílými kranclemi ozdobená, v kteréžto bráně lev bílé neb stříbrné barvy napříč k pravé straně ležící, na hlavě, níž k levé straně patří korunu zlatou královskou mající, s vyplazitým červeným jazykem a vyzdviženým dvojnásobním ocasem, držíce v předních nohách štít červené neb rubínové a bílé neb stříbrné barev k podobenství erbu slavného domu našeho Rakousského, v němž uprostřed litera F se třími štrichy žlutými neb zlaté barvy, jméno naše Ferdinandus Tertius vyznamenávajíce, a to, že jsou oni Pražané Novoměstští z brány Horská řečené, do kteréž nepřítel silný šturm byl pustil a netoliko šancův okolo dotčené brány ležících, ale i na díle též brány s velikou furií se již byl zmocnil, zmužile a srdnatě s pomocí Boží zase vypuditi platně a bedlivě pomáhali, v bráně pak Koňská řečené, která silně a za časté dobývána byla, jako lvové proti nepříteli stáli a ji obhájili. Nad touž branou a právě u prostřed mezi těmi věžemi a krancly muž zbrojný k pravé straně obrácený stojící, pravou rukou vzhůru s obnaženým mečem k uhození napínající, v levé pak ruce kopí Uherskou držící a od spodku až do polovice těla svého obdloužný štítek malý žluté neb zlaté barvy na spůsob rundače neb pavezy před sebou majíci, v němž jeden o dvou hlavách pod zlatými korunkami rozkřidlený vorel černý, nad tím vším tři otevřené turnýřské helmy a okolo nich fafrnochy neboližto přikrývadla červené neb rubínové a žluté neb zlaté. též bílé neb střibrné barev z obóu stran dolů potažené visí, kteřížto helmové korunami zlatými, prostřední císařskou, krajní pak královskou ozdobeni jsou, z nichž, totiž z těch dvou kraních, z jedné každé šest praporcův vojenských, na větším díle bílé neb stříbrné, červené neb rubínové s promícháním žluté aneb zlaté barvy na vejš rozprostřeně vynikají, pod nimižto dva vzhůru proti sobě, každý pod korunou zlatou královskou, rozkřídleně patřící jednonásobní své přirozené barvy vorlové, jenž ten po levé straně levou a ten po pravé straně pravou nohou dole po straně na štítu stojí a zase ten po levé pravou a ten po pravé straně levou nohou zpřed dotčené koruny krajní drží.«
Konečně čtvrté město pražské Hradčany užívalo, pokud víme, od počátku XVI. stol. znaku, kde v modrém štítě byla vyobrazena věž s otevřenou branou městskou, a město hory Vyšehradu mělo ve svém štítě znak kapitoly vyšehradské od neznámé doby (viz příl.). JČ.
 |
 |
 |
 |
 |
Z rozsáhlé literatury buďtež uvedeny jen: V. V Tomek, Dějepis města Prahy (Novočeská biblioteka, vydávaná nákladem Musea král. Českého č. 18.), sv. I. (1855) až XII. (1901), v 2. vyd. sv. I. (1892) až sv. IV. (1899); t., Základy starého mistopisu Pražského (1866), t., Děje university Pražské, díl I. (1849); t., Geschichte der Prager Universität (1849); Jar. Čelakovský, Privilegia měst Pražských (Codex iuris municipalis, sv I., 1886); Vollstandige Beschreibung der königl. Haupt-und Residenzstadt Prag, sv. I-lI. (1787); Jaroslav Schaller, Beschreibung der königl. Haupt-und Residenzstadt Prag, sv. I.-IV. (1794-97); Jul. Max Schottky, Prag wie es war und wie es ist (sv. I. lI., 1831); Eduard Herold, Malebné cesty po Praze (díl I.-II., 1866-84), v 2. vyd. Vyšehrad jako sv. I. (1894), Malá strana, sv. II. (doplněno J. Herainem r. 1896); Jos. Svátek, Ze staré Prahy (1899); Zik. Winter, Děje vysokých škol Pražských 1409-1622 (1897); t., O životě na vysokých školách Pražských knihy dvoje (1899); Výklad k Jansově Staré Praze (1902) od J. Heraina (č.1-74) a J. Teigeho (č.75 až 100); týchž, Rynk staroměstský (1900-1902); Frant. Ruth, Kronika královské Prahy a obcí sousedních (vychází); Almanach kr. hl. města Prahy, roč. I.-VI. (1898-1903); V. V. Tomek, Mappa staré Prahy k l. 1200, 1348 a 1419 (1895); Jos. Jüttner, Grundriss der königl. Hauptstadt Prag (1811-18).
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Některé části hesla Praha jsou podepsány šifrou Vlk., pod kterou jsou v Ottově slovníku naučném uvedeni dva autoři: Jan Vaclík, spisovatel v Petrohradě (uveden v seznamu autorů v I. dílu), a Josef Vlk, magist. adjunkt v Praze (uveden v seznamu nově přibylých spolupracovníků v XX. dílu, v němž se nachází i heslo Praha). Vzhledem k tematickému zaměření částí podepsaných touto šifrou (chudinství, vězeňství, policie) i dalším okolnostem lze důvodně předpokládat, že jejich autorem je Josef Vlk.
- ↑ Zde je v originále vynechané malé místo, přičemž věta tu evidentně nenavazuje. Možná zde chybí spojka „a“.
- ↑ Asi překlep, pravděpodobnější se zdá 35.761.