Otevřít hlavní menu
Údaje o textu
Titulek: Cech
Autor: Zikmund Winter
Zdroj: Ottův slovník naučný. Pátý díl. Praha : J. Otto, 1892. s. 260–262. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Cech

Cech býval privilegovaná korporace živnostníků všelikterakých. Jméno pochází od onoho znamení čili cejchu (signum), jímž se jeden spolek cechovní lišil od druhého. Znamení to bylo na praporci, na svících, na pečeti. Jakkoli již v antickém Římě postřehujeme živnostenská sdružení (collegia) správy a zvyky všelijakými, přece klásti jest vznik cechů jakožto privilegovaných korporací do středověku, a to do té doby teprve, kdy vznikala města a v nich svobodné řemeslnictvo. Dokud řemeslníci pracovali v podhradech prací nesvobodnou, robotnou, dotud nebylo cechů. Když osobní, svobodná práce stala se nejen povinností, ale i právem: sdružili se stejní pracovníci nejprve v bratrstvo, a z bratrstev vyvinuly se c-y privilegované, vše ve zdech městských. Se zřízením městským ujalo se zřízení cechovní po vší Evropě. Členové bratrstva slíbili sobě ochranu, vyvolili si některého světce za patrona, oblíbili si oltář nebo kapli k bohoslužbě bratrské, slíbili si podporu v nouzi a v nemoci, průvod pohřební poctivý. Tento křesťanský ráz zůstával pořáde ve spolku i potom, když proměnilo se bratrstvo v c., nadaný pravomocí nad členy, živnostenskou policií nad jejich prací a monopolem díla i prodeje. (Viz Cechovní zřízení.) Na kus cesty okolo města nesměl nikdo kromě c-u pro-vozovati řemeslo ni živnost. Tímto »právem mílovým« soustředila a uzavřela se práce i kapitál v ohradě městské naproti venkovu. Jen o svobodných trzích (zvláště o výročních) smívali do města cizí »hostinští« lidé s řemeslnými pracemi svými. Středověkého města nelze sobě bez řemeslných c-ův ani pomysliti. Řemeslníci pronikali všecken veřejný život městský; oni podlé řemesel osazovali ulice, dávajíce jim jméno, oni z c-u vypravovali městskou obranu zbrojnou; dle c-ů scházeli se v radním domě k hromadám, dle c-ů mívali účasť v slavnostech církevních i světských. Cechovní řády a povahy vnikly do vší středověké společnosti tak tuze, že jich analogie postřehujeme i v rytířstvě, v universitách (»národy« nebo pozdější fakulty se svými mistry jsou c-y) i ve spolcích uměleckých (meistersingři) a naposled i ve spolcích zábavných, besedních. Kdy řemeslnické a živnostenské c-y vznikly, toho nelze určitým rokem doložiti. U nás rovně jako v polských zemích jsou nepochybné stopy o cechovním zřízeni v XIII. stol., ačkoli nejstarší povědomý řád jest teprve z r. 1318. Jesti to řád pražských krejčů. V dobách lucemburských vladařů byla u nás již všecka všudy přednější, důležitejší řemesla c-y vázána a vysazena. R. 1364 vysazuje Karel IV. i pasíře, tedy řemeslo podřízenější. Že se i v té době bratrstvo vyvíjelo v c. nerychlým způsobem, toho světlý důkaz i obraz při pražském bratrstvě malířském, r. 1348 založeném »ke cti boží, mate-ře boží i sv. Lukáše«. Přední povinnost bratří byla pobožnost v den sv. Lukáše, přední právo měli k poctivému pohřbu s příkrovem a svíčkami. Do konce věku však byl z bratrstva c. Zárodky jeho byly již v nejstarších statutech. V nich již mluví se o řemesle i o jurisdikci mistrů starších nad bratřími. Rostoucí vzdělaností množila se u nás i všude jinde řemesla. V XV. stol. povědomo jest u nás 225 řemesel a živností rozličných. Práce se rozdrobovala. Z krejčů na příklad vyvinuli se kabátníci, kytléři, hacníci (hace = gatě) a vetešníci, ti totiž, kteří směli šíti jen ze starých kusů; řemeslníci o železe pracující, rozvinuli se mimo starodávné kováře a mladší zámečníky v pilaře, lopatníky, sekerníky, srpníky, vidlaře, drátníky, flašnýře (klempíře), jehelníky a jiné všelijaké. Z truhlářů vyvinuli se stoličníci, lavičníci, postelníci, soustružníci a z těchto později kolovratníci. Hranice mezi řemesly takovými byly ovšem velmi nezřetedlny a hádek o ně bývalo vždy a všude dosti. Také v živnostech dlením doby nastalo dělení a drobení. Podlé kupcův a kramářů prodávali hrstníci, kroupníci, krupičníci. Roku 1451 obdrželi c. »olejníci« pražští, kteří »od starodávna« u kaple Těla Božího prodávali »obilí«, totiž hrách, jáhly, kroupy, semenec, proso, rubení, mák. Časem leckteré řemeslo v Čechách zaniklo, za to jiné z potřeby vzniklo. Tak na př. pro novou modu vyniká v XVI. století řemeslo punčochářské, pro nové umění dekorační c. štukatérský; rostoucí přepych způsobil řemeslo i c. cukrářský; v XVII. století vznikl c. parukářův (ale řád jeho teprve za Karla VI. r. 1701); také čím dále tím spíše slučují se u nás v c-y rozliční živnostníci, obchodníci, lidé dělní. ba i služební. Takž na příklad ze XVI. stol. pocházejí řády havéřů, vinařů, kupců, šmejdířů, šmukýřů, r. 1523 mají v Čáslavi i oráči nebo ratajčíci svůj c., r. 1528 stvrzen jest řád pražských plavců; r. 1530 pražských konířů, r. 1543 uhelníků, z druhé půle XVI. stol. jsou řády šenkéřů, kočů, formanů, šermířů, lazebníků, včelařů nebo medařů (v Mezeřičí, Rožnově, Litomyšli); v XVII. století domohli se cechovního zřízení také kuchaři, muzikáři (1677), mistři polní čili ovčáci Bylo-li v kterém řemesle mistrů málo, nesloučili se v c., ale aby nebyli kromě zřízení cechovního, spojovali se mistři rozličných řemesel v c. jeden. Spojený c. měl někdy i prazvláštní jméno. Tak na příklad v Hradci Jindřichově slulo spojení devatenácti řemesel »rejcech«, bohatý, veliký c.; ve Mšeně slulo spojení kovářů, kolářů, zámečníkův a bečvářů »čtvero řemeslo«; v Třebechovicích měli v XVI. století »c. řemesla rozličného«. Ba v Moravské Třebové pojmenovali cechovní sdružení všech řemeslníkův osamotnělých, k nimž při dali se obchodníci a městští úředníci, »Obcí malou«. I ženské sdružovaly se v c. (tkadlice v Hoře r. 1444). Jako jinde takž i u nás některý c. měl své členy v rozličných městech. Na příklad c. lazebnický v Žatci (1615) pojal v sebe všecky lazebníky Kadaně, Loun, Mostu a ze Slavkova. Nejeden pražský c. osobil sobě právo patronovo nade všemi stejnými c-y v království, zvláště půjčil-li pražský c. přespolnímu statuta nebo pečeť. Řemeslným vandrem vznikla druhdy i vzájemná solidárnost našich cechovníků se zahraničnými. Přišel-li tovaryš odkudkoli, připili mu a opatřili ho prací nebo »vyšenkovali« ho o město dál. V opak řemesel »šenkujících« byla také řemesla. která nedopouštěla vandru, aby technika řemeslná se neroznesla. (V Lubeku na příklad jantarníci, v Norimberce hodináři, rotšmidi mosazníci a j.) Mezi c-y bývaly rozdíly. Jedni řemeslníci pokládali sebe za vzácnější druhých. Řezníci všude chtívali býti prvními. Mlynáři, tkadlci. lazebníci dlouho byli z povržených. Ovčáci byli nejpovrženější. Do polovice XVI. století všecka povržená řemesla očištěna jsou všude, ale zatím jen na papíře. (Artikule sněmu augšpurského r. 1548.) Zvyk dlouho přetrval očistu. V XV, stol. také tovaryši hojnějších řemesel sestavovali se v bratrstva, v c-y. Jest v tom výraz tehdejších »sociálních otázek« dělnických. Tovaryši stali se »stavem« děl-ným naproti mistrům a sdružili se k vzájemné svépomoci, starší tovaryši zosobili si jurisdikci nad spolučleny, ba leckde snažili se rozhodovati i ve sporech mezi tovaryši a mistry. C-y tovaryšské nestaly se skutkem bez odporů mistrů. Mistrovské c-y poddány byly úřadům městským a s nimi podléhaly vrchnosti vyšší, kteráž dávala privilegia. Působení vrchnostenské v c-y měnívalo se proměnami politickými. Městské úřady volívaly cechovní představenstvo, dohlížely nad sazbami a cenami trhovými, ohledávaly spolu s cechovními staršími dobrotu zboží, rozhodovaly o sporech c-ů s c-em, a ve sporech členů cechovních byly instancí druhou. V starší době leckde valné hromady obecní stvrzovaly c., jinde sám městský úřad, jinde vláda. Panovníci nejedni nepřívětivé oko nesli k řemeslným c-ům, po-něvadž v nich byl živel čilý, nepokojný a cestováním vzdělaný. Mnohý vládce zrušil ob čas c-y dočista. Na příklad u nás Ferdinand I. po revoluci r. 1547. Teprve r. 1562 obnoveny jsou zase. Panovníci všech zemí zanechávali sobě práva dávati řemeslníkům mimo c. koncesse. Který řemeslník neměl královy koncesse, slul u nás »stolíř« (fušer) a c. ho tuze pronásledoval. Všickni dvorští a panští řemeslníci provozovali řemesla nejsouce vázáni c-em. Již v XVI. století c-y poklesly. Zmizel demokratický duch prvotních řádů. C-y ostaly výsadou několika lidí na škodu obecenstva i těch řemeslníků, jimž přístup do c-u všelijak stěžován. Duch času na konci XVIII. století otevřel dráhu svobodě živnostenské proti cechovním korporacím, jichž řády naposled ustrnuly v prázdný formalismus života neschopný. U nás konec učiněn c-ům teprve 20. prosince 1859 živnostenským řádem novým. C-y proměnily se ve společenstva na nových základech. –ter.