Ottův slovník naučný/Dintzenhofer

Ottův slovník naučný
Dinter	Dintzenhofer	Dinus Mugellanus

Údaje o textu
Titulek:	Dintzenhofer
Autor:	Bohumil Jaroslav Matějka, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmý díl. Praha : J. Otto, 1893. s. 559–561. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Dientzenhofer
Související články ve Wikipedii: Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer

Dintzenhofer (Dinetzenhofer, Dinzenhofer), jméno velké rodiny architektů od pol. XVII. věku po sto let v Německu a v Čechách činných.

1) V Bavořích Jiří D. († 1689) a Bernard Kristof D. účastnili se od roku 1655 ve Waldsassích větších staveb, kdežto Jan Leonhard D., Jan D., Jošt Jindřich D. a Jan Jindřich († 1745 jako poslední architekt něm. pokolení D-ů) dosáhli po sobě titulů dvorních architektů v Bamberce. O jejich stavbách, hlavně v Bavorsku se nalézajících, podávají Gurlitt a Mádl (viz doleji) bližší zprávy.

2) D. Krištof († 2. čna 1722 v Praze 67letý), přistěhoval se ještě mlád bezpochyby z Waldsass do Prahy, kde r. 1686 žádal o udělení měšťanského práva na Menším městě Pražském. Nabyl tu brzy jmění a čestného postavení, neboť stal se obecním starším a koupil si r. 1704 dům na Újezdě (č. 456 roh ulice Novodvorské) a roku 1714 dům v Tomášské ulici; sám však bydlil v třetím vlastním domě »u 2 hrdliček« v Nostické ulici (č. 466-5 n.) (dle zemských desk Lib. contr. Malé Strany XII a XIV, kde se také projednává jeho pozůstalost). Se svou manželkou Annou Marií († 1738) měl kromě slavného Kiliána Ignáce ještě syna Jindřicha, o němž však jedině jest známo, že byl též stavitelem, a dcery Kateřinu a Annu Marii; pochován byl v kostele sv. Maří Magdaleny na Újezdě. Stavitelskou činnost staršího D-a nelze prozatím od začátku sledovati, neboť stavby v Břevnově, kde klášter a kostel se uvádějí jako jeho první práce, po velikém ohni r. 1678 byly jen prozatímně provedeny, kdežto teprve r. 1701 začal se odklizovat! rum a r. 1708 položen zákl. kámen ke klášteru; r. 1712 byl chrám hotov až na kůr, jenž dokončen teprve po 3 létech, jelikož mor r. 1713 stavbu byl přerušil; ve vnitřním zařízení pokračováno až do r. 1736. Chrám zasvěcený sv. Markétě nejlépe dokládá úzkou souvislost Krištofa D-a s jeho příbuznými v Bavorsku, neboť podobá se velmi kostelu v Banzu u Koburka vystavěnému od Jana Leonh. D-a. Zatím provedl Krištof D. stavbu kostela sv. Maří Magdaleny na Újezdě (nynější četnické kasárny) r. 1709 dokončenou; při kapli loretánské na Hradčanech postavil v ochozu kaple sv. Antonína (1710—12), sv. Františka (1717) a kapli Narození Páně (1718), kteroužto poslední chtěl krátce před svou smrtí r. 1722 rozšiřovati. Také zbudoval kostel sv. Petra a Pavla na Zderaze (1715—21) a začal přestavovali kostel sv. Tomáše na Malé Straně (1710). Hlavní však dílo jeho jest chrám sv. Mikuláše na Malé Straně (v. příl. a tab. Architektura XII.), jenž r. 1704 se počal stavětí, ačkoli základk budově již r. 1673 byl položen; provedl nejprve umrlčí kapli v levo u vchodu, pak hlavní loď s bočními kaplemi, načež prozatímně kostel r. 1711 byl vysvěcen, jsa na vých. straně zabedněn. D. zajisté stavěl i dále, avšak mor r. 1713 přerušil i tu stavbu, načež teprve jeho syn Kilián Ignác dovršil tento velechrám, jenž se jednomyslně poěítá k nejvelkolepějším stavbám barokním severně od Alp. I jiné stavby se mu připisují z části jistě nesprávně; také není vypátráno, co ze světských staveb, jako paláců a občanských domů, od něho pochází, ačkoli i v tomto směru byl činným; dům »u 2 hrdliček« nahoře uvedený, v němž žil a zemřel, nynějším svým vzezřením spíše mladšímu D-ovi náleží; za to však palác Lobkovicův z r. 1703 na Malé Straně téměř s jistotou jemu přiřknouti můžeme.

3) D. Kilián Ignác, syn před. (* 1. září 1690 v Praze na Malé Straně — † 17. prosince 1752 t.), studoval po odbytí gymnasia filosofii a mathematiku na universitě praž., a pak u svého otce umění stavitelské; ku zdokonalení svému odebrav se záhy do ciziny pracoval prý nejdříve u slavných mistrů vídeňských (u Fischera z Erlachu?), načež procestoval Itálii, Francii a Anglii. Po desíti létech (asi r. 1707—1717) domů se navrátiv obohacen četnými kresbami a studiemi, usadil se opět na Menším městě Pražském, kde r. 1722 žádal o právo měšťanské. Činnost stavitelskou v Praze započal dle staré zprávy domem v zahradě »u trpaslíků«, nyní (zcela nahodile dle bývalého v něm hostince) Amerikou zvaným na Novém městě u Karlova (viz příl.), kteroužto stavbou obrátil prý obecnou pozornost na sebe, i stal se záhy nejoblíbenějším a zvláště v kruzích církevních nejhledanějším stavitelem své doby, čemž svědčí velká řada kostelů, klášterů a jiných budov v Praze a na venkově od něho provedených. První jeho dílo církevní jest asi kostel sv. Jana Nep. při klášteře Voršilek (z let 1720—28) na Hradčanech, kdež záhy vystavěl také průčelí Lorety (1721 —1724), přestavbu chrámu sv. Tomáše na Malé Straně otcem začatou dokončil r. 1727. Nové město zdobí od něho stavěný kostel P. Marie u Alžbětinek (vysvěcen r. 1725) a klášter k němu náležející (1726—1732), kostel sv. Jana Nep. na Skalce (r. 1730 zač.), kostel sv. Karla Borom. s domem pro sestárlé světské kněze na Zderaze (dostavěn r. 1732) a kostel sv. Kateřiny (přestavovaný r. 1737), kdežto na místě nynějšího poštovního ředitelství stával od něho vystavěný klášter coelestinek s kapli P. Marie (z r. 1743). Na Starém městě dokončil r. 1731 stavbu konviktu s kostelem sv. Bartoloměje (s façadou do dvora) a postavil seminář sv. Václava (nynější budova německé techniky v Husově třídě). Mezi nejlepší jeho díla náleží klášterní budova benediktinská (z l. 1727 až 1730) se znamenitým kostelem sv. Mikuláše (1732—37), nynějším pravoslavným kostelem (viz příl.). Dokončení chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně řaditi můžeme k nejvelkolepějším výkonům stavitelství barokního vůbec; není ještě dopodrobna rozhodnuto, co z tohoto veledíla pochází od otce a co od syna, jisto jest jen, že kupole a malebně do nejbližšího jejího sousedství postavená zvonice jest dílo mladšího D-a. Kupole r. 1752, zvonice teprve dvě léta po té byla dokončena; façadu zajisté navrhl otec, avšak zdá se, že při provedení i syn byl účasten. — Na venkově českém působil K. I. D. rovněž na četných místech; tak pochází od něho kostel v Nicově u Planice z r. 1720, benediktinský klášter a dokončení kostela v Broumově (1727 —35), klášterní budova téhož řádu v Polici, pak kaple řečená Hvězda na stezce mezi těmito oběma místy. Také při zbudování kláštera cisterc. v Plasích (1711—36) účastnil se vedle jiných stavitelů a v l. 1740—50 stavěl zámek s kaplí sv. Vavřince na Kladně, kdež zároveň kapli sv. Floriána r. 1746—48 postavil a návrh na sloup P. Marie roku 1741 zhotovil. Jesuitská sídla v Tuchoměřicích a Liběšicích, děkanský kostel Maří Magdaleny z 1. 1732—36 v Karlových Varech, kostel sv. Klementa ve Vodolce z r. 1737 pocházejí od něho. V Kutné Hoře vystavěl v 1. 1733—1743 klášter Voršilek, kdežto jesuitský kostel v Klatovech jen obnovil (původně je z r. 1656). Také zhotovil návrhy pro farní budovu ve Zlonicích. Teprve po jeho smrti dostavěny byly začaté od něho stavby kostela a kláštera v Ročově u Citolib (1750—59) a kostel v Přešticích (1750—1775). Mylně se mu připisuje chrám v Kladrubech gotickým způsobem v této pozdní době barokní proti všemu jinde běžnému zvyku provedený, kterýžto zvláštní zjev v dějinách stavitelství jedině v Čechách několikráte se vyskytuje; bezpochyby tamější klášterní budova z r. 1733 od něho pochází. — Stavby světské, paláce a občanské domy, stavěl K. I. D. zajisté též ve větší míře, než nám nyní známo. Avšak skvělý doklad jeho mistrovství i v tomto směru podává kromě již jmenovaného domku »u trpaslíků« palác Nosticů, kdysi Piccolominů, na Příkopech (viz přil.), jehož průčelí jest z nejkrásnějších façad barokových. Palác Kinských, původně Golčů, na Staroměstském náměstí byl od K. I. D-a navržen, ale od Anseima Luragha, jenž i při jiných D-ových stavbách bývá súčastněn, přeplněnou dekorací opatřen. Invalidovna v Karlíně v ohromných rozměrech zamýšlená, která roku 1729 dle vzoru hôtelu des Invalides v Paříži byla založena, došla jen asi ve čtvrtině skutečného provedení. Čím D. přispěl ke stavbě španělského sálu na hradě pražském, není ještě jasno, podobně jako nejsou známy občanské jeho domy, jež dle starých zpráv stavěl. Avšak badání v té příčině nejsou ještě ukončena, ale bude zajisté v první řadě brzy rozluštěno, který z domů Langerům v minulém století dle desk zemských náleževších pochází od K. I. D-a, stavěl-li Branbergrovu kapličku z r. 1739 u sv. Štěpána na Novém městě a není-li snad totožným s neznámým jinak Michalem D-em, pod jehož správou byl ve Smečně vystavěn skleník a pod. více. — Uměleckou povahu D-ovu možno jen vystihnouti, má-li se na paměti, že nevycházel ze školy s ustálenými tradicemi; spracoval množství různých vzorů zcela originálně ve velký harmonický celek, čímž vytvořil nový, jemu zvláštní směr. Znamenitou příležitost, aby své vlohy na velké řadě monumentálních budov mohl osvědčili, poskytla mu nad jiné vhodná doba, kdy ve zpustošených Čechách nová šlechta a zvláště bohatě nadaná církev rozvinuly ku podivu velkou činnost stavitelskou, kdy na všech místech vzrůstaly paláce, kláštery a kostely, jež pro nedostatek domácích sil ponejvíce stavěli přivolaní Italové. V Bavořích vzdělali se na základě vlaském první stavitelé velké rodiny D-ů, jejíž pražští a němečtí členové za staršího Krištofa D-a stále trvají ve vzájemné úzké spojitosti. Jeho syn a žák pobytem u vídeňských mistrů a italskou cestou tyto vlivy ještě sesílil, avšak samostatněji než kdo jiný je zcela zvláštním způsobem spracoval, vzdaluje se při tom v mnohém ohledu od italského směru. Základní ráz umění mladšího D-a jest určen vlastním velikým smyslem pro malebnost; při vší snaze, aby působil monumentálně, převládá přece vždy dekorativnost, která ho někdy zavádí až příliš daleko; bohatému detailu ornamentálnímu věnoval se D. s velikou zálibou, jest elegantní, někdy hravý, vždy však velmi působivý, effektní a původní. Obdivuhodná jest tvořivost mladého umělce, jenž téměř nikdy se neopakuje, ačkoli vždy několik velikých staveb současně řídí; velmi litovati jest, že žádného přímého žáka nevychoval, pročež po jeho smrti pražský barok velmi rychle sestoupil s onoho vznešeného a samostatného postavení, kamž jej byl D. ml. přivedl. Vliv jeho po Čechách a sousedních zemích byl ovšem veliký; avšak již díla, jež velmistr nedokončena zanechal, dohotovena byla způsobem jeho nehodným, při čemž zvláště Anselm Lurago nemalé má účastenství. K. I. D. jest umělec světového významu, jenž společně se svými současníky Reinerem a Brokoífem nejvíce přispěl k uznané všude slávě pražského baroku; palác Nosticův a malostranský chrám sv. Mikuláše počítány budou vždy mezi nejkrásnější budovy světského a církevního stavitelství barokního. — O soukromých poměrech D-ových podává nám starý životopisec skvělý obraz: byl prý vážný a příjemný v obcování, při tom tak nezištný, že si při svých četných stavbách neuhospodařil žádného jmění; o jeho vzdělanosti svědčí vědomosti i v jiných oborech, jako ve filosofii; bibli prý znal jako bohoslovec a italsky, francouzský a anglicky mluvil právě tak hbitě jako svou mateřskou řečí českou. Ve šlechetném vlastenectví vyhledal a zničil ne bez nebezpečí života r. 1744 podkopy pruské položené proti Vyšehradu, začež mu r. 1745 bylo uděleno šlechtictví, jehož však neužíval, protože synům dostatečného jmění zanechali nemohl. Prahy a Čech prý si cenil výše všech zemí, jež kdy byl na svých dalekých cestách spatřil. D. bydlil v domě po otci zděděném č. 456 na Malé Straně, kdež byl obecním starším. Podobiznu z jeho pozdějších let dle znamenitého reliefu podává rytina Sulzerova v Pelzlově spisu. D. byl dvakráte ženat, podruhé s Marií Terezií Heinrichovou a z četných jeho dětí Prokop, Bruno, Vilém a Václav vstoupili do klášterů. Ostatní děti uvedeny jsou v listině o pozůstalosti jeho v zemských deskách (Lib. contr. XVII B. 14 Malá Strana), dle níž mezi dědici z prvního a druhého manželství vznikla pře o dědictví 10.554 zl.

Literatura a prameny: Pelzl, Abbild. Böhm. u. Mähr. Gelehrten u. Künstler (1775, 2. díl); Dlabacž, Künstlerlexikon für Böhmen, Mähren und Schlesien (1815); C. Gurlitt, Geschichte des Barokstiles und des Rococo in Deutschland (1889, velmi tendenční); K. Mádl, Ku dvoustoleté paměti narození K. I. D. a (»Světozor«, 1889—90). Četné zprávy přinášejí popisy Čech a Prahy, jakož i monografie měst a klášterů; doposud neuveřejněny jsou zprávy o D-ech obsažené v městském archivu a v zemských deskách v Praze, jakož i ve státním archivu mnichovském. Vyobrazení staveb nalézají se kromě v uvedených knihách také v Ottových »Čechách« a v »Architektonische Rundschau« dle Ohmannových kreseb ročník 1889—90 . Srv. ostatně články Barokový sloh a Čechy str. 411. Mja.

4) D. Václav, právník a historik český, syn před. (* 1750 v Praze — † 1805 tamže). Vstoupil do řádu Tovaryšstva Ježíšova, po jeho zrušení studoval práva a stal se r. 1780 professorem státního, lenního a soukromého práva na universitě inšprucké, odkud r. 1782 přeložen byl do Prahy. Kromě dissertace De decimis (Vídeň, 1779) napsal: XXVIII genealogische Tafeln der böhm. Fürsten, Herzoge u. Könige, nebst d. chronolog. Tafel d. böhmischmähr, Fürsten u. Markgrafen (1806).