Faust (Fischer)
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Faust |
| Autor: | Johann Wolfgang von Goethe |
| Původní titulek: | Faust |
| Zdroj: | Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Otokar Fischer |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Faust
Přeložil a poznámkami doplnil Otokar Fischer
Praha 1965
Státní nakladatelství krásné literatury a umění
- Faust (Fischer)/Věnování
- Faust (Fischer)/Předehra na divadle
- Faust (Fischer)/Prolog v nebi
- Faust (Fischer)/Prvý díl tragédie
- Faust (Fischer)/Druhý díl tragédie
K překladu Goethova „Fausta“ přistupuje naše literatura poněkolikáté. Z r. 1863 je šťavnaté, divadelně účinné ztlumočení prvého dílu Josefem Jiřím Kolárem, jehož mluva, byť zastaralá, uchovává si cenu průkopnického pokusu; roku 1890 vyšel prvý díl ve vkusném převodu obezřelého Františka Vlčka; stejného data je přebásnění Jaroslava Vrchlického, jenž prvý si troufal zčeštiti oba díly a v obou vynikl jak důvěrným vcítěním, tak vynalézavostí rýmu, jak vybraným slovem, tak ušlechtilým vzletem skvělého básníka; filologickým rádcem byl Vrchlickému Arnošt Kraus.
V prvém svazku našeho souboru přistoupil úryvkovitý „Urfaust“; jeho překlad (z r. 1925) je východiskem tohoto vydání celistvého, o němž pracováno 1927 a 1928. Zásady nového překladu (naznačené v Máchalovu sborníku 1925 — teď v knize Slovo a svět — v listu Národ. divadla z 31. března 1928 a v Lit. světě č. 17) vyžadovaly by podrobného zdůvodnění; zde budiž jen připomenuto, že překladatel vycházel z poznatků o Goethově slohu, na němž ve „Faustovi“ zdůrazňuje démoničnost a lidovost, básnickost a názornost, plastiku a dramatičnost; z těchto znaků vyplynula — při zásadních rozdílech němčiny a češtiny — řada podružných úchylek, podložených neustále uvědomovaným požadavkem věrnosti k duchu a celku, rytmu a smyslu. Cenné služby konala vědecká literatura, z níž s obzvláštním díkem buďtež jmenovány: komentář Ericha Schmidta v 13. a 14. svazku Cottova jubilejního vydání (1904—1906); vydání G. Witkowského (v Lipsku 1906); dva svazky Adolfa Trendelenburga (v Berlíně a Lipsku 1921—1922) s vysvětlivkami nejpodrobnějšími; poznámky Roberta Petsche v 5. svazku vydání Bibliogr. Institut (1927), kde shrnuty veškery výtěžky nového bádání. O tyto a jiné, též novější rozbory opírají se poznámky, sledující účel, aby zvlášť z 2. dílu bylo sňato neoprávněné odium „nesrozumitelnosti“. Svého druhu výkladem je arci (jmenovitě v částech filosofických a všude tam, kde text připouští různé chápání) překlad sám, jehož zásady a jednotlivosti prodiskutovány s V. Jirátem, E. A. Saudkem aj. a který, snaže se o určitost a prostotu, chce sloužiti potřebám dnešního našeho čtenářstva, plně jsa si vědom nedokonalosti všeho tlumočnického počínání, jímž originál takové výše jako „Faust“ může být nahrazován leda přibližně a dočasně.
Dvojdílná tragédie „Faust“, o níž básník pracoval od studentské své doby do posledních svých měsíců, vyšla jako celek až po Goethově smrti († 22. března 1832). Stadia, z nichž lze vyčísti vnější i vnitřní vznik výtvoru, jsou: opis prvých náčrtků k 1. dílu (tzv. Urfaust, 1775); Fragment 1. dílu, tištěný 1790; dohotovený prvý díl tragédie, vydán 1808; ukázky z druhého dílu 1827 a 1828. Dlouhým vznikáním je vysvětliti nejednotnost tónu, jež je podporována rozlehlostí dějovou, vyvažována však ústrojnou celistvostí myšlenek, vzrůstajících od raných náznaků dočasnými oklikami a rozpory k moudrosti starcově. (U nás referoval „o jednotnosti Goethova Fausta“ Jan Krejčí, 1896.) (O. F.)