Faust (Fischer)/Věnování
| Faust | ||
| Věnování | Předehra na divadle | |
Zas, chvějné postavy, mě oblétáte,
jež mlád jsem zřel kdys kalným okem svým.
Zda zachytím vás aspoň tentokráte?
Jsem dosud posedlý tím blouzněním?
Jak dorážíte! nuž, ať vládu máte,
jak z hlubin zrodila vás mha i dým;
má prsa mladistvě se rozevlála
tou parou kouzel, nad vámi jež sálá.
Vy vracíte mi obraz mého máje
a mnohý drahý stín se s vámi chví;
jak stará, polodoznělá už báje,
hle, prvá láska, prvé přátelství;
je obrozena bolest; znova lkaje,
stesk o života labyrintu zní
i o těch dobrých, přede mnou kdo skláni,
o krásné chvíle sudbou oklamáni.
Již nenaslouchají mi při mém díle
ty duše, jimž jsem prvé zpěvy pěl;
již rozprášeno hemžení je milé
a prvý ohlas dozvučel mi, žel!
Zní strast má v cizí davy nahodilé,
i jejich potlesk už mě rozsmutněl,
a kdo mou píseň dříve rádi měli,
ti, jsou-li živi, v svět se poztráceli.
Mne touha, jíž jsem dávno odvyk, jímá,
mne duchů vábí tiše vážná říš;
teď zpěv, jenž v aiolské jak harfě dřímá,
se line z prsou pološeptem výš,
já zachvívám se, slzy před očima,
mé přísné srdce zjihlo, ztichlo již.
To vše, co mé je, v dálkách zřím jak v snění,
a zmizelé se ve skutečnost mění.
- ↑ Věnování (str. 7). Stance (stejné metrum jako ve „Věnování“ předeslaném souboru děl) z r. 1797; spolu s „Předehrou“ a „Prologem“ zařaděny roku 1808 do vydání 1. dílu; vyjadřují autorovy pocity z doby, kdy se oddaloval svému mladistvému záměru básnickému.