Faust (Fischer)/Předehra na divadle
| Faust | ||
| Věnování | Předehra na divadle | Prolog v nebi |
Předehra na divadle
Vy oba, kdož jste tolikrát
mi přispěli v mém plahočení:
co čekáte od představení,
jež našim Němcům budem hrát?
Rád věru do noty bych trefil davu,
zvlášť proto, že je živ a nechá žít.
Prkna jsou sbita, řady v dobrém stavu,
a každý chce cos vybraného zřít.
S obočím vzhůru, sedí, nevzrušeni,
a po čem prahnou, to je překvapení.
Vím, čím lze duši lidu napojit,
však víc než dřív dnes rozpaky mě spletly:
to nejlepší sic nezvykli si mít,
však bída je, že jsou tak děsně sčetlí.
Jak dát jim neznámou a čerstvou věc,
líbivou a ne bez významu přec?
Neb arci nadšen přihlížím já proudu,
když bolestnými štulci vpřed se štve
a jako šturmem bera naši boudu
o těsnou bránu do ráje se rve;
před čtvrtou — ještě slunko září —
až k pokladně se valí šum a vztek:
jak za dnů hladových jsou půtky před pekaři,
srazí si málem vaz — to pro lístek.
Kdo je to, kým tak různí lidé šílí?
Jen básník. Proveď dnes ten div, můj milý!
Ó, pomlč o té tlačenici řvoucí;
jak na ni zří, hned všechen duch by zhas;
ten dav mi zahal zmateně se dmoucí,
jenž k ječícímu víru táhne nás;
k soutěsce veď mě, pod nebem se pnoucí,
kde básníku jen kvete čistý jas,
kde bohů přátelství a milování
nám tvůrčí rukou sype požehnání.
Ach, z hlubin prsou co nám vyprýštilo,
co stydlivě si předříkal náš ret,
co, zhaceno, se teď snad poštěstilo,
zas hltáno je dravou chvilkou zpět,
a teprv po letech, když vykvasilo,
smí v dokonalý tvar se obláčet.
Co lesklé, pro mžik zrozeno; pak mizí.
Dál potrvá však potomstvu, co ryzí.
O světu potomním bych nerad slyšel.
Já kdybych s něčím pro potomní přišel,
kdo by pak bavil přítomné?
Svět potrpí si na legrace.
Jít na chlapíka podívat se,
to taky je už něco, ne?
Kdo slovem od plic porozprávět zná,
diváctva vrtochy ho nedohřejí;
je rád, když obec velkou má,
aby ji strh tím bezpečněji.
Nuž, obraznost ať s chóry svými zní,
ač chcete-li mít nárok na mistrovství;
cit, rozum, vášeň, důmysl buď v ní:
však zvlášť mi pamatujte na bláznovství!
A hlavně se tam musí něco dít!
Diváci chtějí podívanou mít.
Když toho vidí, že až dech se tají,
a zevlujíce žasnou zas a zas,
v širokých vrstvách mnoho na vás dají
a populární muž je z vás.
Neb množství pouze na množství se chytne
a posléz nikdo s prázdnou nezbude;
kdo dává spoustu, leckomu co skytne
a každý spokojen si domů jde.
Kus dáváte-li, ať jej v kouscích dáte:
hned chutný salát z něho máte;
lehce se předloží, lehce je udělán.
Nač celek dát? vždyť bude rozedrán:
to máte naše obecenstvo zlaté.
Fi, bídné řemeslo! Což necítíte vy,
že umělec by měl se za ně stydět?
Těch čistých pánů břídilství
u vás už platí za princip, jak vidět.
Tou výtkou nenechám se polekat.
Má o nejlepší nástroj dbát,
úspěchu díla kdo je chtivý.
Vám, pomněte, je štípat měkké dříví;
a pro kohože píšete, se ptám!
Zde ten jde z dlouhé chvíle k nám,
tam ten zas předtím baštil v pohodlíčku,
a nejhorší je, povídám,
že do divadla jde se od deníčků.
Jak na maškarní ples k nám pílí, roztržití,
a každý zvědavost jen sytit chce;
chtí dámy lepý zjev a úbor uplatniti,
bez gáže s námi hrajíce.
Proč básnicky nám blouznit chcete?
Čím se vám baví plný dům?
K těm příznivcům jen zblízka přihlédněte,
půl rampouchům, půl surovcům!
Ten na karban, jen co se skončí kus,
ten na noc třese se, již se svou holkou stráví.
Ech, blázni, pro tohle sbor Múz
vy soužili jste do únavy?
Jen dávejte vždy víc a více napořád
a tak se cíle neminete;
hra nechať diváky jen splete,
je těžko se jim zachovat — —
Co je vám? Nadšení? či bol vás chvátí?
To jiný kdos ti rabem buď, ne já!
Jak, nejvyšší své výsady že má,
svých lidských práv, jež dána přírodou,
zbůhdarma pro tebe se básník vzdáti?
Čím to, že živly překoná?
proč srdce všech jím rozchvívána jsou?
Zda ne tím souladem, jenž z prsou proniká
a svět zas nazpět v hruď mu zamyká?
Příroda lhostejně když na vřeteno
svou věčně jednotvárnou vine nit,
všech bytostí když množství, promíšeno,
skřípavě dál vždy musí znít,
kdo stejně tekoucí tu řadu člení
a dá jí živoucího rytmu dech?
kdo jednotlivinám dá řád a posvěcení,
až zahlaholí v mocných akordech?
Kdo slyší z vichřice hlas vášně zníti?
Kdo zítřek tuší v nebes odlesku?
Kdo sype jara nejkrásnější kvítí
své nejmilejší na stezku?
Kdo z nevýznamných lístků věnec splítá,
jenž v poctu zásluhám se zelená?
Kdo zpevní Olymp? kdo se s bohy vítá?
Moc lidství, do básníka vtělená.
Nuž, osvědčte to krásné lidství
a vrhněte se do básnictví
jak v avantýru milostnou.
Náhodná setkaná — už cit a zvyk tu jsou —
tak zvolna do toho se padá;
teď štěstí roste, teď je kalí váda,
v proud nadšení teď přítok strasti vtek,
a než se nadáte, je z toho románek.
Takové divadlo my též chcem míti!
Nuž, sáhněte jen v plné živobytí!
Kdekdo je žije, ale zná je? ne!
A kde je chytneš, intresantní je.
Pestrost, leč nejasně ať hoří;
kapička pravdy v bludů moři:
ta směsice je nejlepší,
ta vzpruží každého a potěší.
Pak shromáždí se všeho mládí krása
před vaší hrou, jak šlo by o zjevení,
pak něžná duše stesku se tam nasá,
z melancholie berouc posílení,
pak různé vzruchy zmocní se jich tam
a každý uzří, co má v srdci sám.
Jsou ještě ochotni ať zasmát se či lkáti,
hrou ještě vzníceni, vzlet básně posud ctí;
kdo hotov je, naň sotva už co platí;
vždy bude vděčen, kdo se vyvíjí!
I mně vrať tedy ony časy,
kdy jsem já sám se vyvíjel,
kdy z nevyčerpatelné krásy
zdroj řinoucích se písní vřel,
kdy mlhy svět mi zakrývaly,
kdy zázrak dřímal v poupatech,
tehdá, kdy po údolích všech
mne tisíceré květy zvaly.
Já neměl nic, a přece dost,
pud za pravdou a k báji příchylnost.
Těch hnutí nezkrotné chci štvaní,
to vroucí štěstí, plné běd,
žeh zášti, sílu milování,
chci svého mládí čas mít zpět!
Aj, brachu, mládí potřebuješ sic,
když nepřítel se sápe na tě,
když, dotěrně tě laskajíc,
děvčátek hejno objímá tě,
když věnec toužený se zří,
jenž určen běžci závodu je,
když noc se divě províří
či propije a prohoduje.
Však ze strun známou onou hrou
směle a něžně tóny loudit,
za metou volně vytčenou
luznými oklikami bloudit,
to, staří páni, váš je závazek,
a není, proč se míň vám ukláněti.
Že zdětinšťuje zralý věk?
Ne, když je tu, jsme pořád ještě děti!
Slov promluveno je už dosti,
chci konečně též skutky zřít;
mělo by místo zdvořilostí
cos prospěšného se tu dít.
Nač o náladě vykládá se?
Když na ni čekáš, nejsi v ní!
Kdo za básníka vydává se,
ten komanduj mi básnictví!
Nám potřebí — však víte, čeho;
nám chce se moku opojného.
Tak svařte mi to! teď! a zde!
co skutkem není dnes, též zítra nebude,
ni den se nesmí promarniti.
Pud k tvorbě námět na mušku-li vzal,
nechť hned jej za pačesy chytí
a pak už celý chce jej míti;
a ježto musí, tvoří dál.
Vždyť víte, na německé scéně,
co chce, to každý zkusí si.
Postavte prospekt, kulisy —
a stroji šetřte ještě méně.
Račte jen marnotratně světlem hvězd,
lunou i sluncem posloužit si;
vám oheň, voda k dispozici,
co skal tu, zvěře, ptactva jest.
Prochoďte na prkenném lešení
celičkým kruhem stvoření,
a s rozvahou vám bude spěti
nebesy na svět, světem do podsvětí.
- ↑
Předehra na divadle (str. 9). Z r. 1797—1798. Forma („divadlo na divadle“) i obsah („na divadle o divadle“) ukazují k obdobám romanticky ironickým, spolu i k dávnému vzoru (k prologu Kálidásovy „Sakuntaly“). Tré typů: básník lyrického založení, zdůrazňující soukromý prožitek i velebné posvěcení díla; proti němu komik (v originále: „veselá osoba“), vycházející vstříc požadavkům obecenstva; o smíření obou stanovisk usiluje divadelní ředitel, bližší arci publiku, režii, efektům než patetickému básnictví. Hojně zásad, platných pro Goethovu estetiku i praxi; v závěrečných slovech jakýsi (přesně nedodržený) rozvrh básně, zabírající svým dějem tré vrstev kosmu.