Faust (Fischer)/Prolog v nebi
| Faust | ||
| Předehra na divadle | Prolog v nebi | Prvý díl tragédie |
Prolog v nebi
Souzvučně s bratrskými světy
zní slunce dávnou hudbou sfér
a hřmí, jak dobíhá své mety,
svůj majíc vykázaný směr.
Zřít slunce, andělů je síla:
ne proniknout je, vidět jen;
nezbadatelně mocná díla
jsou nádherná jak v prvý den.
A rychlost nezbadatelná je,
jíž krásná země kolotá;
střídá se s jitřním světlem ráje
hluboká, hrůzná temnota;
pění se mořské vlnobití,
jak stříká po útesu skal,
a urván, tes i proud se řítí,
kam rej se z věčna rozehnal.
A z moře na souš, z pevnin k moři
burácí bouře s vichřicí
a v rozzuření řetěz tvoří,
horečnou prací vířící.
Vzplá mračno, bleskem rozervané,
než hrom svým kyjem dopadne.
Leč tvoji poslové, ó pane,
ctí luzný vánek tvého dne.
Zřít tebe, andělů je síla.
Ne proniknout tě, vidět jen.
A všechna výsostná tvá díla
jsou nádherná jak v prvý den.
Když se zas jednou, pane, zjevuješ
a ptáš se, jak se všemu u nás daří,
mne mezi čeledí zde vidíš též,
jaks dříve rád mě vídal před svou tváří.
Nepotrpím si, promiň, na orace,
i kdybych se tu terčem vtipů stal;
věř, kdybys nebyl odvyk si už smát se,
můj patos by tě jistě rozesmál.
Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.
Já vidím jenom, jak se lidé souží.
Ten světa pámbíček je hrubě nezměněn,
je originální tak jako v prvý den.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.
Ráčíš-li dovolit — jakpak bych měl mu říkat? —
je jako jedna z nohatých těch cikád,
co létají a hopkují
a pak tu svou si v trávě notují;
a kdyby jen to byla vždycky tráva!
Kdejaký neřád, hned to očmuchává.
A víc už nic mi nemáš říci?
Jsi vždy jen strana žalující?
Vhod věčně na zemi se nic ti neděje?
Ne, pane, jako vždy tam se vším bledě je.
Mně lidí líto s jejich žaly všemi.
Ty štvance štvát už ani nechce se mi.
Znáš Fausta?
Doktora?
Jej, mého sluhu!
Bloud! Ten vám slouží službou svého druhu.
Ne chléb to vezdejší, co jde mu k duhu.
Kvas nitra do dálek ho žene,
a že je bláznem, zpola zná;
na nebi žádá hvězdy bezejmenné,
na zemi rozkoše, co svět jich má,
leč nablízku ni v dálce vytoužené
nedojde smíření hruď jeho vzbouřená.
Nechť jeho služba posud zmatena,
já záhy dovedu ho k jasu.
Ví sadař, když se stromek zelená,
že květ i plod jsou dary brzkých časů.
Oč? Vsaďme se, že se vám přec jen ztratí!
Jen dovolení dejte mi,
abych se zvolna vůdcem směl mu státi!
Pokavad živ je na zemi,
potud dle tvého nechť se děje.
Tvor lidský bloudí, pokud za čím spěje.
To děkuju; neb rád jsem nikdy blíž
se s nebožtíky nezabýval.
Buclaté tvářičky já nejraděj vždy míval.
Když v domě mrtvola, jsem v prachu již.
Já živé chytám, jako kočka myš.
Nu dobrá, to už věc je tvoje!
Buď urván jeho duch od svého zdroje!
Veď, ačli jej znáš proniknout,
v svou nízkou oblast jeho pout
a zahanben pak vydej svědectví,
že dobrý člověk ve svém temném vření
přec o jediné pravé cestě ví.
Ať! Jenže se to rychle mění.
Mně o mou sázku věru úzko není.
Až cíl můj dojde dovršení,
jen račte vítězství mi zplna přát:
ať žere samý prach, a rád —
jak slavná zmije, s níž jsme pokmotřeni.
I v tom ať svobodu tvé kroky mají.
Tvůj rod mě nikdy záštím neplnil.
Z těch duchů, kteří popírají,
vždy čtverák nejmíň na obtíž mi byl.
Chuť do práce by mohla doživořit
a člověk zpohodlní, je-li sám;
a proto rád mu druha přidávám,
jenž, dráždě k činnosti, jsa ďáblem musí tvořit. —
Vás, boží zrozenci vy praví,
nechť živoucího krásna rozkoš zdraví!
Co věčně působí a povstává,
milostí lásky vymez bytost vaši,
řád vašich myšlenek ať stálost dá
tomu, co ve zjevech se chvějně vznáší!
S tím starým byl bych nerad rozmíchán
a milerád ho vídám časem.
Vždyť je to rozkošné, když velký pán
tak lidsky ráčí hovořit i s ďasem.
- ↑
Prolog v nebi (str. 16). Z r. 1800. Po hymnickém vstupu prvá dějová složka „Fausta“, zarámovaného metafyzickým námětem: sázkou mezi Hospodinem a Mefistofelem, pojatým za ducha popírajícího, ale spíše za čtveráka než za princip naprostého zla; i ďáblův svod náleží do tvůrcova záměru, sázka tedy (předobrazená ve starozákonné knize Jobově) má předem pravděpodobnost výhry boží. Věty o věčném bloudění lidském a o dobrém člověku, znajícím svou pravou cestu — zkratky „faustovského“ zapálení a vývoje.