Faust (Fischer)/Prvý díl tragédie
| Faust | ||
| Prolog v nebi | Prvý díl tragédie | Druhý díl tragédie |
Prvý díl tragédie
Noc
Ach, s právy filosofii
a medicínu jsem studoval
a také teologií
já pohříchu se prokousal —
a teď tu, blázen, stojím, žel,
a ani za mák jsem nezmoudřel.
Titul majstra, ba doktora mám,
vodím křížem a sem a tam
své žáky za nos po deset let —
a dovedu jedno jen povědět:
je nemožné, bychom cokoli znali!
Tím hořem se mi srdce spálí.
Sic chytřejší jsem než ti hňupi doctores,
škrabáci, kněžouři et professores,
z pochyb a svědomí nemám já strázně,
z ďábla a pekla necítím bázně,
však za to se trmácím pořád v smutku,
nenamlouvám si, že znám co vskutku,
nenamlouvám si, že poučovat
dovedu lidi či polepšovat.
Jsem bez statku, jsem bez jmění
a svět mne nezná, necení —
tak ani pes by nežil dál!
A tak jsem se na vědu magie dal,
zda by mi duchů zjev a ret
nejeden taj moh povědět,
bych nemusil v potu tváře víc
o věcech mluvit, z nichž neznám nic,
abych to všechno vyzvěděl,
jaký je světa vnitřní tmel,
abych všech životů semena zočil
a za pouhé slovo je nezašantročil.
Ó, na mou bídu naposled,
ty kdybys, ouplňku můj, shléd,
jenžs o půlnoci tolikrát
zde u pultu mne vídal stát,
nad haldou papírů a knih,
truchlivý druhu, bys mne stih!
Ach, kéž bych tam, kde hor je štít,
směl ve tvém milém světle jít,
s duchy se vznášet kol strží a skrytů,
po lukách vlát v tvém šerosvitu,
vědění setřást kouř, ten čpavý,
a v rose tvé se napít zdraví!
Běda, jsem ještě v tom vězení,
v proklatě ztuchlém sklepení,
kam se i sluníčko lámá mdle
skrz malované tabule?
Knihy v té kobce kol a kol,
ve vetchých listech hlodá mol,
až po klenutí po stěnách
načouzen papír, leží prach;
pouzdra, sklínky a sklenice;
nástrojů plné police,
veteš, co zanechal pra-praděd —
to je tvůj svět, to se zove svět!
A ptáš se ještě, proč jak v past
je lapeno to srdce tvé,
proč nevysvětlitelná strast
ti všechen život z prsou rve?
Ne příroda, ne živý dech,
ne svět, jejž bůh ti ráčil dát;
kol tebe v plesnivých těch zdech
je kostlivec a zvěře hnát!
Ó vzhůru! utec! pryč a ven!
A tato kniha záhadná,
kdys Nostradamem napsaná,
zda nestačí ti průvodem?
Z ní můžeš poznat oběh hvězd,
a příroda-li mistrem jest,
v tvém nitru se to rozhoří,
kterak duch s duchem hovoří.
Je marno myslí neplodnou
posvátné črty vykládat.
Vy duchové, vy nade mnou,
musíte odpověď mi dát!
Och, rozkoše, jež do mých smyslů všech
zde při tom pohledu mi pronikáte!
Já v žilách, nervech cítím nový žeh,
znám náhlé štěstí, vroucí, mladé, svaté!
Zda byl to bůh, kdo psal to znamení,
jímž tajemně se odhalily
všech živlů nejskrytější síly,
jímž v nitru zmlká všechno běsnění
a slasti v bědnou hruď se vlily?
Čí já jsem bůh? Ó jas, jejž zřím!
V ty čisté runy oko zírá,
zří, kterak příroda se tvůrčí rozevírá.
Teď mudrcovu slovu rozumím:
„Vstup k říši duchů zasut není.
Tvůj duch je slep, smrt v prsou tvých.
Své lidské srdce bez prodlení
svlaž, učni, v jitřních červáncích!“
Jak všechno, vše se v celek tká,
jak jedno v druhém žije, hrá!
Stoupají andělé a sestupují,
a z ruky v ruku zlatá vědra plují.
Myrhou peruti voní,
k zemi se schvívají, v zemi se vrývají,
a proletováno, údery křídel srdce vesmíru zvoní!
To divadlo! Však divadlo jen, žel!
Bezmezná přírodo, já chytit bych tě chtěl,
leč, ňadra vy, kde nad vámi se nahnu,
z nichž země i nebe své mléko má,
vy, k nimž se tlačí prsa mdlá —
jste zdroj, jste křísící, a já tu zprahnu!
Jak jinak tímto znamením jsem jat!
Ty, tys mi blíž, ó duchu země;
již stoupá výš má síla ve mně,
již jsem jak novým vínem vzňat.
Mám odvahu, bych v světě zkusil štěstí,
pozemskou slast i všechen bol chci nésti,
chci s nečasem a vichřicí se rvát,
a loď-li praská, v bouři nezoufat.
Nade mnou roste mrak.
Měsíc se ukrývá.
Má lampa rudne! A dým!
Červené paprsky nad hlavou mi srší.
Z klenby velebné vání
dýchá — a hmatá po mně.
Cítím tě blíž a blíž,
duchu, jejž volal jsem.
Projev se již!
Škubne to v srdci mém.
Všechen můj pud
k novému víru a citu je vzdmut.
Své srdce tobě cele vzdáno cítím.
Ty musíš, musíš! Nechť to splatím žitím.
Kdo volá?
Příliš příšerné…
Tys na mé sféře dlouho sál,
tys mocně na mne zavolal,
a teď —
Ach, nesnesu tě, ne!
Bez dechu prosíš, by směls mne zhlédnout,
chceš slyšet můj hlas, chceš vidět mou líc.
Já mocnému jdu zaklínání vstříc —
Jsem tu! A ty — Teď zřím tě blednout?
Ty, člověk nadčlověk! Kde duše tvé je hlas?
Kde hruď, jež v sobě svět si stvořila
a hýčkala jej, hřála, nosila,
až vzedmula se k duchům: mezi nás?
Kde, Fauste, jsi? Ty, jehož křik mi zněl,
jenžs na mne ze vší síly dorážel?
Sotva můj dech že na tě sáh,
jak červ se svíjíš v hlubinách,
v bojácně ušlápnutém chvění!
Tvé tváři couvnout z plamene?
Jsem Faust! Já tvého jsem plemene.
Prouděním života, vichrem dění,
vzhůru a dolů a sem a tam
vám a tkám
zrození — hrob —
věčný oceán,
ohnivé vání,
kolotání a proměňování.
Tak času jsem tkadlec, tak hrčí můj stav,
a tkám — tkám božstva živoucí háv.
Ty, širým světem jenž tkáš a vláš,
ty dělný duchu, jak spřízněni jsme!
Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš,
ne mně! Zmizí
Tobě ne!
A komu?
Já, obraz božstva,
a ani tobě ne!
Ó hrůzo, vím, to je můj bakalář.
Teď ještě hloub sám do sebe se řítím.
Ach běda, že tu sílu vidin
mi zkazí tichošlápský slovíčkář!
Odpusťte, slyším deklamovat!
Vy jste as řeckou tragédii čet.
V tom umění já chtěl bych profitovat,
jak toho žádá dnešní svět.
A lze prý nejlíp doporučit,
že faráře má komediant učit.
Ba, je-li farář hercem z komedie,
jak se to arci občas přihází.
Když člověk ve své studovně si žije,
když sotva ve svátek, ach, vychází,
když svět jen skrze dalekohled vidí,
to dialektikou se špatně řídí.
Co není v citu, marně se to shání.
Z duše se vám to musí drát,
by v nadšení a v rozkochání
posluchač za srdce byl jat.
Seďte jen, lepte, příštipkařte,
odvar si nechtě na várku,
z odpadků ducha kaši vařte,
do zlatých dujte oharků —
děti a opice omráčíte,
když téhle stravy se vám chce:
však se srdcem srdce nespojíte,
vám-li to nejde od srdce.
Leč teprv přednes dělá řečníka;
cítím, co vše mi ještě uniká.
Jen poctivého zisku dbal
a rolničkami necinkal!
Věci, kde smysl s jádrem jsou,
se bez umění přednesou;
jen opravdově-li to bodá,
však se už slovo vždycky poddá!
To oslnivé vaše řečnění
odpadky lidstva načechrá a líčí,
leč prázdné je jak vítr v jeseni,
když svistí mhou a suchým listím fičí!
Jeť dlouhé umění
a krátké naše žití!
Mně bývá při kritickém snažení,
jako bych v sázku dával živobytí.
Co po těch pramenech se napachtíme,
z nichž proud by znalostí se vyřinul!
A než jsme cesty sotva půl,
my chudáci už ducha vypouštíme.
Což v pergamenu jsou ty svaté zdroje,
z nichž doušek věčný mír ti dá?
Ne, navždy zbudeš bez úkoje,
když z tebe, z tebe netryská.
Odpusťte, zřím v tom takou krásu,
přesazovat se v ducha časů,
vidět, jak před námi kdys moudrý smýšlel muž
a že tak daleko my dotáhli to už.
Ba, převysoko, k hvězdám až!
Minulé časy, přítelíčku,
nám knihou jsou na sedm klíčků.
A tenhleten „duch časů“ váš,
to pánů vlastní duch je asi,
v němž zrcadlí se zašlé časy.
Člověk by utek, na mou věru,
kvelb je to, kumbál, zneřáděná spíž,
pomluv je tam jak špíny v džberu;
poučná rytírna to nanejvýš,
kde panáci a loutky vystupují
a mravnostně své fráze papouškují.
Leč každý by přec poznal rád,
co duch, co svět, co lidem dáno věnem.
To se vám řekne, poznávat!
Kdo troufá si zvát věci pravým jménem?
Těch nemnoho, co něco poznali
a, hloupě dost, svou víru, v dálku zřící,
svůj cit, své srdce luze rozdali,
vždy přišlo na kříž nebo na hranici.
Je pozdní noc. Já se vám omlouvám.
Musíme na příště to schovat.
Až do rána chtěl naslouchat bych vám
a poučeně s vámi disputovat.
Však zítra, v prvý svátek velkonocí,
snad to či ono budu ptát se moci.
Já věru horlivě jsem nad knihami seděl;
ač mnoho vím, přec všechno rád bych věděl.
Zda také tomuhle kdy naděj zajde!
Lpí na vnější jen slupce napořád,
chce při kopání přijít na poklad
a raduje se, žížaly když najde.
Smí, kde jsem slyšel křídla duchů vát,
takový človíček tu mluvit ke mně?
A přec ti dík buď tentokrát,
nejubožejší ze všech synů země!
Vždyť tys mne ze zoufalství vyprostil,
když jsem se hrůzou v bezvědomí řítil.
Ten zjev tak olbřímího růstu byl,
že jsem se dvojmo trpaslíkem cítil.
Já, obraz božstva! jenž se věčnem zpil
a zíral z očí, v nichž to nebem blýská,
jenž mnil, že pravdy tvář je zcela blízka,
jenž smrtelníka odhodil —
já, víc než cherub, jenž měl tvůrčí sen,
že živlem pluje nad lidmi a zemí,
že bůh mu krouží krve krůpějemi,
já drzý rouhač — ó, jak pykat je mi! —
teď slovem hromovým jsem rozdrcen.
Jak bych ti roven po boku směl státi!
Mně dána sice moc tě přivolati,
však sílu zadržet tě neměl jsem.
Já v blahu chvíle té se ztrácel,
svou malost cítě, velkost svou;
tys, nelítostný, zpět mne skácel
v člověka sudbu mátožnou.
Kým se mám řídit? čeho stříci?
Má mi být vůdcem onen pud?
Ach, skutky našimi, jak strastí sužující,
běh života je zadrhnut.
Duch nechať sebenádherněji vzlétá,
rmut cizí hmoty strhuje ho nám;
jak máme dobro vezdejšího světa,
vše lepší je nám pouhý klam.
Slast jedinečných citů, jíž jsme oživeni,
chřadne a křehne v pozemském tom vření.
Dřív obraznosti smělý let se nes,
za věčnem zakrouživ a do vesmíru;
leč těsný prostor postačí mu dnes,
kdy ztroskotalo štěstí v časů víru.
Hned zahnízdí se starost v nitru hrudi,
tam tajné utrpení vzbudí,
zmítá se neklidně a ruší slast i klid,
vždy v nové masky zná se zakuklit,
teď je to dům a dvůr, teď žena nebo děcko,
teď oheň, voda, nůž a jed;
před vším, co neraní, se musíš chvět
a opláčeš, i neztratíš-li, všecko.
Bohům se nerovnám! to cítím v hlubinách!
Jen červu, který zarývá se v prach,
je prachem živ a prach jen polyká,
než rozšlápne ho noha poutníka!
Zda prach to není, co mi úží svět
a ze stěn snáší se a z polic dolů?
To haraburdí starobylých tret!
Být zamotán zde v plísni molů!
Zde, co mi chybí, nalézt mám?
Zas mám se poučovat samou knihou,
že šťastně živ byl člověk tu a tam
a všude lidé lkali pod svou tíhou?
Co se mi šklebíš, dutá lebko ty?
že v mozku mém, jak v tvém, to plálo kalně,
že jasu nedošlas, jen mlh a temnoty,
pud za pravdou že též tě zaved žalně?
Tupíš mne arci, tupé nářadí,
vy kola, válce, hřebeny a páky:
u brány byl jsem a vy klíčem k ní;
ač křivý máte zub, přec nepohnete háky.
Záhadná, nechť i den se dní,
příroda nenechá svůj šlář si vzíti;
a co tvým smyslům sama nezjeví,
šroubem ni heverem z ní nelze vypáčiti.
Ty, stará veteši, tu civíš jen,
žes otci a ne mně dřív sloužívala.
Ty, starý svitku, dráždíš, začouzen,
od dob, co nad pultem tu lampa čoudívala.
Kdybych to všechno radš byl promarnil,
než aby mě to v potu zadusilo!
Cos po svých otcích podědil,
to získej, by to tvoje bylo.
Co stvoří pro sebe, v tom užitek je chvil;
je přítěží, čeho se neužilo.
Však co tak silně mne tam k tomu místu táhne?
Což ona lahvička je magnet pro můj zrak?
Jako když v tmavém lese měsíc na mne sáhne,
pojednou mile mi a světle tak.
Má fiólo, má jediná, ty drahá,
po níž teď pobožně má ruka sahá!
Člověka vtip i um já v tobě ctím.
Souhrne šťáv, jež sladce uspávají,
výtažku sil, jež usmrcovat znají,
buď svému mistru lékem laskavým.
Sotva tě vidím, bolest má je tišší,
beru tě v dlaň a smírněj prsa dýší,
jek příboje již zkrot a šumí jen:
Plavím se v dálku po širokém moři,
zrcadlo vln mi pod nohama hoří,
a k novým břehům láká nový den.
Na vzdušných perutech se z nebe sklání
ohnivý vůz sem ke mně! Hotov jsem,
éterem nést se v strmém vzeplouvání
za čistým činem k jiným oblastem.
Vznešený život! Božské povzlétnutí!
Ty, prve červ, a tato slast je tvá!
Ba, odervi se v rychlém rozhodnutí
od slunce, které pozemšťanům plá.
Jen vzchop se, vyraz dokořán tu bránu,
u níž kdekdo se krčí, nebohý.
Chtěj skutkem skutečnost mít prokázánu,
že muž by necouv ani před bohy,
že by se nechvěl před chmurnou tou slují,
kde obraznost zří ty, kdo proklati,
a k tomu jícnu, nad nímž dují
všech pekel plameny, se neboj prodrati,
k poslední chůzi stroj se bez tesknoty
a vplynout sílu měj, a byť i do nicoty!
Tak sestup, čistá misko křišťálová,
ven z obalu, který tě, vetchý, chová,
já na tě nemyslil už drahně let.
Tys při slavnostech otců zářívala,
tys hosty žertem dařívala,
druh druhovi když přípitkem tě zved.
Tvůj křišťál, vyzdobený kresbami,
k nimž, nežli na doušek jej povyprázdnil,
piják vždy vhodný veršík zbásnil,
teď noci mládí připomíná mi.
Já sousedovi nepodám tě nyní,
vykládat nebudu, co památnou tě činí.
Toť jiný mok! Lze rychle zpít se jím.
Táž ruka svařila tě, táž tě zvedá,
ty šťávo, jež se třpytíš, hnědá;
tím douškem, jenž se opakovat nedá,
v slavnostním přípitku já jitru připíjím.
Kristus vstal z hrobu!
Člověče, vesel buď!
Útěchou naplň hruď,
vstalť jest, kdo sejme rmut,
hříchy a zlobu.
Jak temný zvuk a jaký bílý tón
od úst mi pohár mocně odtrhuje!
Což hluboký ten hlas, jímž zvučí zvon,
již velkonocí příchod ohlašuje?
Vy sbory, zpíváte útěšnou píseň tu,
jež v temnu nad hrobem s andělských tekla rtů
a novou úmluvu nám zaručuje?
Tělo v hrob klásti
úkolem bylo nám,
vonnou je mastí
napustit bylo tam;
šaty a šátky
čistě byl obvázán.
Ach, když jsme zpátky,
není tu Pán!
Spasitel vstal jest!
Zdráv Kristův milenec,
který, ač zkoušen, přec
vytrvav na konec,
odměnu vzal jest.
S tou písní mocnou, líbeznou,
co, hudbo, chceš v mém živoření?
Tam, rajská, zvuč, kde měkčí lidé jsou.
Já slyším poselství, leč víry ve mně není;
zázrak je víry děcko nejdražší.
K těm sférám nesmím zakroužiti,
z nichž milá novina mi zní;
a přec mě onen tón, mně znám už z dětských dní,
zas nazpět volá, nazpět v žití.
Déšť lásky nebeské se tenkrát lil
a bouřně zulíbal mě v tichu svatvečera,
zvon předtuchou mi kouzlil dění sterá
a s horkou slastí jsem se pomodlil;
nezbadatelný pud, tak sladký,
mě lesem hnal, mě loukou ved,
v pláč roztály mé sny a zmatky,
jak se mi rodil nový svět.
V té písni byla hra i mladé zvěstování,
též svátek jara plesal v ní;
a teď mě zdržuje dětinné vzpomínání,
učinit krok, ten vážný, poslední.
Dál zněte, písně, v nebeské vy kráse,
vytryskl pláč a země má mě zase!
On, jenž tu pohřben jest,
překonal chmuru,
vznešeně směl se vznést,
živoucí, vzhůru;
On v slasti vznikání
nově se tvořit jme —
Ach, a my pro lkání
na zemi zbyli zde.
My, kdož ti vzdáni,
budem se v touze třást,
nás, Mistře, raní
božská tvá slast.
Spasitel vstal vám,
okovy smrti střás,
útěchy přál vám,
vykoupil vás.
Vám, kdož ho vzýváte,
dobro kdo konáte,
bratřím jíst dáváte,
na trzích žehnáte,
s bědnými doufáte —
spása je blíže již,
Spasitel blíž!
Za branou
A pročpak vlastně sem?
Ven k hájovně. Tak rovnou, jděm!
To my si raděj vyšlápnem zas k mlýnu.
Radím vám, pojďme k dvorci na vodě.
Ech, tam se hloupou cestou jde.
A ty?
Nu, já se s ostatními šinu.
Na Hrádek pojďte vzhůru! Nejhezčí
tam holky jsou a pivo nejlepší;
a rvačky zrovna k pohledání.
Tomu se říká kuráž mít,
chceš do třetice ztlučen být?
To bych si dal! Tam? Ani zdání!
Ne, ne, já zpátky se zas k městu dám.
Pojď, vždyť ho jistě najdem u topolů.
A co já z toho vůbec mám?
Vy dva se povedete spolu,
jen tebe vezme do kola.
Co zbude na mne? Ani zbla.
Dnes jistojistě není sám,
ten kudrnáč prý taky bude tam.
Hrome, ty holky! ty se natřásají!
Pojď, bratře, k nim, ať kavalíry mají;
tabáček ostrý, řízné pivíčko
a holka v parádě, to je mé gustíčko.
No, tihle chlapci dovedou se chovat,
móresy věru nemají!
Mohli by v nejlepších se kruzích pohybovat,
a za služkami běhají!
Jen počkej! Vzadu tam ty dvě,
ty vypadají nejpěkněji;
mou sousedkou ta jedna je
a já té dívce vskutku přeji.
Jdou jakby nic a nakonec
s sebou nás vezmou rády přec.
Ne, brachu, rád já nenucený jsem.
Pojď, sic ty kůstky pláchnou nám; hrr na ně!
Ruka, jež v týdnu vládne koštětem,
nejlíp tě ze všech polaská v den Páně.
Mně ten náš purkmistr se líbí čím dál méně.
Teď, co jím je, je troufalejší denně
a město z něho nemá nic.
Vždyť stále zhoršuje se zlořád,
víc poslouchat jen máme pořád
a také klopit čím dál víc.
Vy dobří páni, krásné paní
v šatech jak svěží kvíteček,
račte mít se mnou slitování
a darujte mi dáreček!
Kéž dojme vás můj kolovrátek!
Je vesel jen, kdo daruje.
A dnes, kdy pro všechny je svátek,
den úrody kéž pro mne je!
Nic neznám lepšího v dni nedělní a svátky
než hovor o válečném hlaholu,
když někde u těch Mongolů
jsou samé masakry a zmatky.
U okna stoje, sklenku vypiješ
a vidíš po řece plout pestrých člunů řady;
pak vesele si večer domů jdeš
a medíš si, že mír je u nás tady.
To, pane soused, řeč je taky má.
Bodejť se všechno pomlátilo!
Ať svět je vzhůru nohama!
Jen u nás ostaň to, jak bylo.
Aj, nastrojené dívčice,
do vás jsou všichni zakoukáni!
Jenom ne tolik pyšnit se!
Však dovedla bych splnit vaše přání.
Pojď, Rózo! Kartářka! Mně stydno je,
abych se před lidmi s ní vidět dala;
sic na svatého Ondřeje
mi toho mého ukázala — —
A mně ho ukázala v zrcadle,
byl voják a byl s kamarády;
pořád se točím, jestli jde,
a ne a ne ho potkat tady.
Tvrze, kde hrdé
cimbuří svítí,
panny, jimž v oku
výsměch je zříti,
chtěl bych já vzíti!
Po chrabrých bojích
odměny zvou!
Tlampačem naším
hlahol je trouby,
posel to lásky,
posel to zhouby!
To je mi život!
Šturm tam platí.
Panny a tvrze
musí se vzdáti.
Po chrabrých bojích
odměny zvou!
Vojáci dál zas
mašírujou.
Proud ani potok už pod ledem není,
sotvaže pohled jara naň shléd;
v údolí pučí radosti květ;
a mráz, ten staroch, v svém oslabení
do drsných horstev se odbelhal zpět.
Odtamtud, chtěje svůj ústup krýt,
přívalu ledových zrnek on velí
k osení snést se a na pažit.
Slunce však nestrpí nižádné běli,
zrychluje vzrůst a tvoří a blaží,
barvami všechno se oživit snaží;
květy že posud pořídku jsou,
sváteční lidé jsou náhradou. —
Jen se obrať a pohlédni
z těchto vršků na městské zdi.
Z dutého otvoru černých vrat
pestré hemžení vidíš se drát.
Všichni se sluní, rozradováni;
slaví dnes Páně zmrtvýchvstání,
neboť k životu vstali sami,
z nizounkých domků a ztuchlých bytů,
z pout, v něž je zajaly cechy a krámy,
z dusného tlaku stříšek a štítů,
z ulic, jež tísnivým zmatkem vřely,
z kostelů noci ctihodné
všichni se dostali na světlo dne.
Hleď, jen hleď, jak zástup ten celý
rychle se rozlil v pole a sad
a jak řeka zšíři a zdéli
veselé loďky musí hnát,
jak, přetížen jsa k ponoření,
odráží poslední už prám.
I ze stezek až při temeni
barevné šátky svítí nám.
Slyš, to už vesnická je chasa,
hotové nebe má tu lid.
I dospělý i dítě jásá:
zde člověk jsem, zde smím jím být!
Vyjít si, pane doktor, s vámi,
to poctou je, to prospěje.
Však toulat se tu sám, to nechutná mi,
neb všechno surové mi hnusné je;
ty kuželky, to vyhrávání,
ach, k nesnesení je ten řev;
ti lidé řádí jako běsem štváni,
a to je prý radost, to je jim zpěv.
Ovčák se k tanci vyfintil,
fábor a kytku přišpendlil,
že se až srdce smálo.
Pod lipou se už tlačili
a jako blázni tančili
a juch a hej
a hopsa hejsa hej
to na housličky hrálo.
A jak se ovčák přitírá,
už děvče loktem nabírá,
a to mu za to dalo:
To je mi ňáký divný pták,
to je mi pěkný nezdvořák!
A juch a hej
a hopsa hejsa hej —
a to by mi tak hrálo!
A sukně kolem lítaly
a všichni kolem hopsali,
až je to rozehřálo.
A točili se, zardělí,
jak v náruči si leželi,
a hopsa hej
a hopsa hejsa hej,
a netiskli se málo.
A nech si tu svou dotěrnost,
vždyť vámi, chlapci, holek dost
už napálit se dalo!
Pak dokázal, že přec šla s ním
a od té lípy až tam k nim,
aj hopsa hej
a hopsa hejsa hej
to tydli fidli hrálo.
Aj pane doktor, hezké je,
že se nás neštítíte přec
a mezi sprostý lid sem k nám
přichází velký učenec.
Zde nejkrásnější džbáneček,
v něm čerstvý doušek nesem vám.
Ať nehasí vám žízeň jen,
já vinšuju a zavdávám:
co kapek v něm až k jeho dnu,
tolik vám přidáno buď dnů!
Přijímám, co mi poctou jest,
a opětuji dík a čest.
To jste si vybral příhodně
a přicházíte v dobrý den.
Vždyť vy jste dřív i za zlých dnů
nám laskavě byl nakloněn.
Leckdo tu stojí, koho kdys
váš otec vykurýroval,
když horkou nemoc vyháněl
a hlízu moru zažehnal.
Též vy jste tenkrát, mladý muž,
chodíval do všech nemocnic,
mrtvol z nich mnoho nosili,
vám neublížilo to nic.
Nám vy jste osvědčoval péči,
vám ten zas, který z výšin léčí!
Zdráv, ochránce, nám buďte dál,
abyste dlouho pomáhal.
Ne, tomu na výšinám dík,
onť lékař náš, on pomocník.
Ó velký muži, jaký to as cit,
žes v lásce u tohoto davu!
Ó, blažen, takovou kdo slávu
smí díkem za své dary mít!
Strkají všichni k hlavě hlavu,
dí otec: „Hleď ho, maličký!“
rej vázne, zmlkly housličky;
jdeš, nadšeně tě špalír ctí,
a vzhůru letí čepice:
divže tě nevzývají klečíce,
jako by kněz šel s hostií.
Kus výše pojď, tam k tomu kameni,
tam odpočinem po svém putování.
Tam zhusta o hladu a v modlení
já sedal v osamělém zadumání.
Má naděj a můj zbožný cit,
můj nářek v zoufalství a vzdoru
na bohu chtěly vynutit,
aby byl konec tomu moru.
Ó, kdybys čet v mém nitru, jakých vin
mi připomínkou zní ten souhlas davu,
jak málo otec a syn
si zasloužili mít tu slávu!
Můj otec poctivec byl obskurní,
jenž přírodu znal ctít i svaté její divy;
on o ní dumal čestný, vrtošivý
a podivínský vztah měl k ní.
V kuchyni černou zavíral se
ve společnosti adeptů
a hnusné šťávy slévat jal se
dle nekonečných receptů.
Tu býval rudý lev, ten ženich smělý,
s lilií družen vlažnou koupelí,
pak po všech komnatách je proháněli,
v nichž snoubenci se pářit museli.
Když v barvách pak, jež hrály po křivuli,
zjev mladé královny se objevil,
poved se lék a choří pohynuli;
nikdo se neptal: kdo se uzdravil?
Tak s lektvary, jež neléčí, však zmoří,
zde v údolí a na pohoří
my hůře řádili než mor.
Já, jehož ruka jed ten rozdávala,
já slyším — já, jímž zničen mnohý tvor —
že drzým vrahům vzdává se teď chvála.
A tohle že vás zarmucuje?
Poctivec nečiní-li dost,
kdy poděděnou dovednost
řádně a svědomitě provozuje?
Když mladý jsi, jenž svého otce ctí,
zdalipak nadšen nepřijme tě?
A když jsi muž, jenž množí vědění,
tvůj syn se může dostat k vyšší metě!
Ó, šťasten, koho blaží klam,
že z moře bludů těch se zachráníme!
Toho, co nevíme, je třeba nám,
a nepotřebujem, co víme. —
Leč této chvíle pozdní nádhera
se nekal zármutky a zmatky!
Hleď, jak se lesknou v žáru večera
zelení obklopené chatky.
Níží se slunce, klesá. Dožil den.
Pospíchá pryč a nový den zas nítí.
Ó, na křídlech že nejsem povznášen,
bych za sluncem směl zakroužiti!
Ztišený svět bych viděl kol,
jak u nohou mi v svaté záři leží,
jak všechno horstvo plá, jak zmlká každý dol,
jak stříbro bystřin k zlatým proudům běží.
Pak neuváz by bohorovný vzlet
v skalnatých prorvách na divoké hoře,
k zátokám teplým, v prosluněné moře
můj užaslý se sklání hled.
Teď docela už, božské, v hloub se řítí;
leč nový pud je probuzen.
Já spěchám dál, to věčné světlo píti,
za mnou je noc a před sebou mám den;
nade mnou nebesa, tam v hloubkách vlny běží.
Již zmizelo… Já zkolébán byl snem!
Žel, že se k ducha perutem
peruti hmotné přidruží tak stěží!
Leč cit nám vrozen, jímž je každý chvácen,
aby se vzhůru dral a vpřed,
nad námi, v jícnu modra ztracen,
když skřivan počne trylkem pět,
když nad borovic příkrou strání
na křídlech orel rozpjat je
a nad jezer i krajů plání
když jeřáb domů směřuje.
Já v hlavě rovněž leckdy brouky míval,
než tenhle pud, ne, ten mne netrýzníval.
Let ptáka k závisti mne neponouká;
jeť brzy unuděn, kdo v les a luh se kouká.
Ó, rozkošněj se duchem nésti lze
od listu k listu, z knihy ke knize.
To zimní noc ti zkrášlí v jarní den,
blaženství zrovna vyzařuje z tebe;
ctihodný rozvineš-li pergamen,
ach, to si zchystáš učiněné nebe.
Tvá hruď jen jeden z obou pudů zná;
ó, chraň se, též ten druhý znáti!
Dvé duší mně, ach, v hrudi přebývá
a od sebe se touží odervati;
ta jedna, lačná chapadla jež má,
drží se, chtíčem rozdychtěna, světa;
ta druhá rve z pout hmoty křídla svá
a k božským otcům v prostor vzlétá.
V povětří duchové-li jsou
a vládnou mezi nebesy a zemí,
kéž opustí svou říš, tu zlatě mlhavou,
a v nový život vůdci stanou se mi!
Svým kdybych čarodějův plášť jen zval,
jenž by mne zanes v divukrásné kraje,
já neprodám ho za žádný šat z báje,
ba ani za plášť, jaký nosí král.
Dej pozor, přece víš, že krouží rej
a po prostoru v hustých proudech víří;
těch děsných duchů nevzývej,
z nich ze všech stran se lidstvu zhouba šíří!
Na tebe hladový si brousí zub,
jak od severu fičí, sípajíce;
vysušující jih si hledá lup
a potravou mu jsou tvé plíce;
ti, které východ z pouště posílá,
v ohnivý kotouč zapletou tě divý,
rej od západu vláhu sic ti dá,
pak utopí však tebe i tvé nivy.
Radostně jdou, neb tuší škůdný cíl,
nadšeně lžou a poslušni jsou rádi;
z nich každý jak by poslem nebes byl
a šepce andělsky, an svádí.
A pojďme! Padá mlha. Zšedl svět,
vzduch ochladil se, pojďme zpět!
Navečer teprv dům se ocení. —
Kam se to díváš jako v zmámení?
Vždyť soumrak na pole už lehá.
Nevidíš, černý pes jak po polích tam běhá?
Co na něm? Já si ho už dávno všim.
Jen si ho prohlédni. Co je to s ním?
To pudlík je a stopu hledá něčí.
Pánovi zaběhl se as.
A nevidíš, jak v dlouhé křivce šnečí
vždy úže krouží kolem nás?
A v jeho stopách, tuším, k nám
ohnivý kotouč utíká.
To u vás optický je klam;
já vidím černého jen pudlíka.
Já vidím, jak nás tiše zatahuje
k příštímu svazku čarou kouzelnou.
Ne, to nás nejistě a bázliv obskakuje.
Ne jeho pán: dva cizinci tu jsou.
Je zde! a již se úží kruh.
Nu vidíš! Je to pes, ne duch.
Kňučí a vyje, na břicho si leh.
Ocáskem vrtí. Tak to u nich všech.
Tak. A teď půjdeš s námi. Na!
Legrační psina. Psinu dělat zná.
Zastav se — čeká, co proň máš;
na tebe skáče, jak ho zavoláš;
najde, ať ztratíš cokoli,
do vody se ti vrhne za holí.
Ba, pravdu máš. Psí nátura.
Ni špetka ducha. Samá drezúra.
Psu, který dobře vycvičí se,
třebas i mudrc nakloní se.
On zaslouží si plně přízně tvé,
jenž čackým učněm studentů se zve.
Studovna
Tak navracím se z černé noci,
již pláň i stráň je pokryta
a pod níž, svatou čaromocí,
v nás lepší duše procitá.
Teď usíná, jak v měkkém loži,
všech vášní nezkrocený pud,
teď láska k lidem, láska boží
mi zaplavuje všechnu hruď.
Nevrť se, pudlíku! Zticha již!
Necháš ten práh! Co čmucháš tam?
Pěkně se za kamny položíš.
Svou nejlepší podušku ti dám.
Bavils nás kousky šprýmovnými,
po kopcích naběhal ses dost,
teď u mne doma mou péči přijmi
jak vítaný a tichý host.
Ach, v těsné cele naší zase
když vlídná lampa vítá nás,
tu v srdci, které samo zná se,
tu v hrudi rozhoří se jas.
Zas rozum hovořit se strojí,
zas kvete radost s nadějí,
zas prahnem po života zdroji,
ach, po života ručeji.
Pudlíku, nekňuč! K melodii svaté,
jež celou mou duši teď vyplňuje,
tvůj zvířecí zvuk se nerýmuje!
Lidé, ti arci a častokráte
tupí, co nechápou,
a na to, co ruší je a mate,
i je-li to dobré a krásné, jen bručí.
A pes by byl stejný? Též on na to kňučí?
Však běda, nechť sebelepší vůle mě pudí,
už cítím, že úkoj mi netryská z hrudi.
Proč, ba proč jen vyschne zřídlo tak záhy
a znova prahnem po trošce vláhy?
Jak často jsem poznal to rozžíznění!
Leč této slabosti pomoci známe:
Tím víc vše nadsvětské uctíváme
a roztouženi jsme po zjevení,
jak neplá nikde s tou glorií,
jak v knize evangelií.
Text rozevříti mocnou jat jsem snahou,
bych jednou s poctivou myslí se jal
posvátný tento originál
převádět na svou mateřštinu drahou.
Zde: „Na počátku bylo slovo!“ čtu.
Ale jak dále? Nesnáz je hned tu.
Nelze mi slovo přec tak v úctě míti,
musím to jinak přeložiti;
ačli že duch mě řádně osvítil,
stojí tu: Pojem na počátku byl.
Dobře si rozvaž první řádku,
neukvapuj se na počátku!
Že vznikala by z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!
Leč ještě jsem to ani nenapsal,
a cos mě nutká, abych hledal dál.
A náhle, osvícen, zřím do hlubin.
Já napíšu: Byl na počátku čin!
Chceš-li se mnou v pokoji býti,
pudlíku, nech si to vytí.
Klidu mi přej,
nekňuč a neštěkej!
Slyš, takového rušitele
bych nestrpěl ve své cele!
Tak takhle na svého hostitele?
Byť nerad, musím tě vyhostit.
Dveře jsou dokořán, můžeš si jít.
Ale hleďme, to překvapení!
To samo od sebe není:
Je to přelud? Či skutečnost?
Můj pudlík se nadmul a povyrost.
Teď násilně se vznes.
Ne, to není obyčejný pes!
Co vlastně to se mnou domů šlo?
Jak hroch je už to strašidlo!
Má hrozivý chrup, v oku ohnivá kola,
bestie je to, démon zpola.
Počkej, hned budeš pryč!
Od toho je Šalomounův klíč.
Uvnitř jeden se chyt!
Za ním střezte se jít!
Tak jako lišák do želez,
ten starý pekelník tam vlez.
A teď pozor jen!
Vzneste se, sneste se spolu,
nahoru, dolů,
hnedle bude vyproštěn.
Přispět mu znáte,
přispět mu máte:
splaťte mu zas,
co poskyt všem z vás.
Zaříkán zvířecí buď tvor
elementárním quattuor:
Salamandr ať hoří,
nechť nymfa se vine,
sylfa v prostor ať vplyne,
gnóm ať se moří!
Kdo nezná živlů znaky,
kdo neví, který je jaký,
jakých je sil,
jaký má cíl,
nemá v své moci,
říš duchů zmoci.
V plamenech, mloku,
v plamenech ztrať se!
Splyň v proudu a toku,
ty nymfo!
Vzplaň krásou meteorů,
ó sylfo!
Nechť pomáhá domu a dvoru
incubus! incubus!
Vystup, ať nemusím užít hrůz!
Ze čtvera sil
žádná v tom netvoru není.
Leží si dál a chrup na mne cení;
ještě jsem vůbec ho nezmučil.
Mocněji začnu vzývat,
však tě už naučím zpívat.
Aj, tovaryši,
unik jsi pekelné říši?
Tak viz to znamení!
Před ním do prachu zhrouceni
všichni démoni leží.
A hleďme, jak všecek se ježí!
Ty tvore zavržený,
zda číst jej schopen jsi?
Jej, který, nezrozený,
se rozlévá nebesy?
jej, nevyslovitelného,
jej, oštěpem probodeného?
Hle, chycen za kamny on
nadýmá se jak slon.
Do prostoru se dme,
v mlhu se rozplynout chce.
Až do stropu mi nevzrosteš!
Tiše u nohou pánu lež!
Vidíš, že nehrozím slovem planým.
Sžehnu tě ohněm svatě požehnaným.
Nedráždi mne,
sic pozvednu světlo, to trojjediné,
nedráždi mne,
sic podstoupíš nejhorší muku!
Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?
Tak tohle bylo jádro pudlíka!
Potulný scholár? Šprým to podařený.
Klanět se vám, čest pro mne veliká.
Vy jste mi zatopil, můj pane přeučený.
Tvé jméno?
Na to by se neměl ptát,
kdo k slovu chová pohrdání,
kdo věcí podstatu chce znát,
na hony vzdálen jalového zdání.
U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář.
Nu dobrá, a kdos ty?
Té síly díl jsem já,
jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.
To je mi hádanka. Co říc mi má?
Jsem duch, jenž stále popírá!
A právem; neb co vzniká, vše,
by zahynulo, hodno je;
proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo.
A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo
hříchem či zkázou, zkrátka zlem,
tam já v svém pravém živlu jsem.
Ty zveš se částí jen, a celého tě zřím?
Skromňoučkou pravdu já ti dím.
Nechť člověk, zdrobnělý svět bláznovství,
mní, že je celek celistvý:
Já díl jen dílu jsem, jenž vším byl v prvé časy,
já díl jsem temnoty, jež světlo stvořila si,
to hrdé světlo, jež teď matku Noc
chce okrást o prostor a dávnou moc.
A přec to nesvede; nechť sebejasněj plá,
vždy na tělech jen ulpívá.
S těl proudí, těla zkrášluje,
tělo je v běhu zdržuje;
tak, doufám, mnoho času neuplyne,
a s těly také světlo zhyne.
Teď o tvých cílech zpraven jsem!
Kdo neumí nic zničit ve velkém,
aspoň se v malém o to snaží.
Mnoho tím arci nedokáži.
Co nicotu chce zadržet,
to něco, nejapný ten svět —
ať jsem se sebevíce mořil,
přec jsem ho posud nepokořil
otřesy, vlnou, vichry, plamenem:
klidně si trvá oceán i zem.
A na tu čeládku zvířat a lidských ras,
na tu už dokonce jsem krátký:
já pohřbil jich už pěkné řádky,
a nová svěží krev obíhá zas a zas!
Tak to jde dál, jsem z toho málem divý;
na zemi, ve vodě a vzduchu
z tisíce klíčků život pučí živý
v chladu a zimě, v mokru, v suchu!
Nevyhradit si ohně žár,
docela nic já neměl bych à part.
Tak tedy marně proti síle,
v níž dobro věčné tvorby jest,
vztekle jsi vztyčil, potměšile
ďáblovskou mrazivou svou pěst.
Jiného hleď se dopracovat,
chaosu divný synu ty!
Nu, budem o tom uvažovat,
leč nechám si to na jindy.
Směl bych snad pro tentokrát jíti?
Vždyť znám tě už, tak co se ptáš?
Vždycky mě můžeš navštíviti,
kdykoli na to zálusk máš.
Zde můžeš oknem, tady dveřmi,
anebo třeba komínem.
Víš, rád bych na vzduch, ale věř mi,
já malou překážkou tu držán jsem.
Tam — muří noha na prahu je.
Nemůžeš přes ten pentagram?
Pak, synu pekel, problém tu je:
Jaks mohl vejít, se tě ptám.
Což démon moh být ošálen?
Jen podívejte, není dotažen.
Ten jeden úhel, ten, co míří ven,
vidíš, je trochu otevřen.
Nu, tohle výborná je věc.
Ty tedy jsi můj zajatec?
Běh náhody se divně stočil.
Pudl si nevšim, jak sem vskočil.
Teď je to arci neslýchané.
Ďábel se z domu nedostane.
A pročpak nechceš oknem ven?
Ďáblům i strašidlům je zákon stanoven:
Kdo kudy dovnitř vklouz, i zpět smí tudy jen.
Kdo při vstupu byl pán, poté se rabem stává.
Což také peklo má svá práva?
To se mi líbí, tak by šlo — či ne? —
aby se s vámi sjednal pakt, vy páni!
Co se ti líbí, máš mít v užívání,
nic se ti z toho nestrhne.
Leč nutno na to pokdy míti,
a uradit se bude nám;
nyní však snažně naléhám,
pro dnešek rač mě propustiti.
Tak zdrž se aspoň minutu,
na dobrý počinek to stačí.
Ne, teď mě pusť, já brzo budu tu,
a pak se ptej, co srdce ráčí.
Já na tebe přec nečíhal,
sám od sebe ses do té léčky chytl.
Kdo ďábla v hrsti má, jen drž ho dál,
podruhé by tam sotva vlítl.
Nuž dobrá, budu společníkem tvým
a zůstanu tu, jsem-li ti teď milý;
leč za podmínky, důstojně že smím
kousky a uměním ti krátit chvíli.
Začni! S tím souhlasím též já.
Jen ať to umění se zamlouvá!
Tou chvilkou způsobím, můj milý,
by víc tvé smysly pochytily,
než suchopár jim roku dá.
Co něžní duchové ti pějí,
ty obrazy, jež přinášejí,
tím vším se můžeš pokochat.
To nebudou jen kouzla lichá,
leč cos, co chutná se a čichá,
a rozkoš bude mít i hmat.
Tak bez příprav, jen pojďte blíž,
jsme pohromadě, spusťte již!
Ztraťte se, tmavé
vysoké klenby!
Azurně snivá
nechť se schvívá
obloha k nám!
Mračno ať tmavé
rozutíká se!
Hvězdy už smavé
v měsíčním jase
jiskří se tam.
Šumění stínů,
nebeských synů
v nádheře ducha,
vůkol se třese.
Prahnouc se tucha
za nimi nese;
stuhy, jež vlají,
rozkoše tají,
šlářem jsou kraji,
šlářem jsou loubí,
v citu kde hloubi
milující se
pro život snoubí.
Úponky zrají.
Révoví rdí se.
Za hroznem hrozen,
rozmačkán v lise,
k pěně je házen
do říčky vinné:
potůček plyne,
kamením víří,
opouští výše,
v pláních se tiše
v jezírko šíří.
Ptactvo tam míří,
zpíjí se, vzlétá,
do slunce letí,
k štěstí chce světa,
k ostrovům spěti:
na vlnách, smavé,
houpou se, lhavé;
na nich, slyš, jásá
ve sborech krása,
v luzích a nivě
tančíc tak divě.
Všechno se směje,
v přírodu spěje:
jedny je zříti
na horské stráni,
někteří svítí
na jezer pláni,
ve vzduchu jiní;
všichni jsou činní,
hvězd darem žijí,
zblázněně pijí
milostný mžik.
Spí! Bravo, čertíci vy malí!
Krásně jste mi ho zkolébali!
Za tenhle koncert prozatím jen dík!
To ještě nesvedeš, by čert ti neunik.
Ve slastných snů ho vykoupejte blahu
a v moře mrákot ať se pohrouží.
Leč abych rozťal kouzlo na tom prahu,
k tomu mi krysa zoubkem poslouží.
Netřeba dlouhých zaříkání;
ty, která chrastíš tam, slyš moje přikázání.
Pán krys a štěnic, vší a myší,
pán nad muší a žabí říší
ti káže z brlohu se dáti
a tento práh zde nahlodati,
kde napouští jej olejem.
Už vylezla, už rejdí sem!
A k dílu! Cíp, jejž přejít nedovedu,
je na okraji, tady vpředu.
Jen ještě kousnutí, a překážky už není. —
Teď, Fauste, sni jen dál; a do vidění!
Jak? Zase nic než oblouzení?
Nic víc mi přízrak duchů nepřines,
než ďábla že jsem ve lhavém zřel snění
a bdícímu že utek pes?
Studovna
Kdo klepá? Dál! Zas někdo obtěžovat?
Já.
Dál!
Musíš to třikrát opakovat.
Nu dál!
Tak se mi zamlouváš.
Takhle se můžem domluviti.
Že z hlavy brouky vyhnat chci ti,
co kavalíra mne tu máš
v hedvábném plášti, v rudém šatě
a na něm prýmky v samém zlatě,
na čapce péro kohoutí,
kordisko nabroušené v pase;
a radu-li chceš přijmouti,
choď si tak rovněž v brzkém čase,
bys volný, ničím nepoután,
poznával život ze všech stran.
Mne v každém šatě sevře zoufání,
v něž těžký život pozemský se zvrací;
jsem příliš stár, bych směl jen hrát si,
jsem příliš mlád, bych směl být bez přání.
Čeho že od světa smím žádat?
Jen odříkat se máš! Jen strádat!
To je ten věčně stejný zpěv,
jenž v uši všem se zarývá,
jímž chrčí, pokud proudí krev,
každičká chvilka chraptivá.
Zrána se v slzách probouzím,
neb trpkou úzkost cítím ze dne,
jenž mi svým celým trváním, jak vím,
ni jedné tužby nesplní, ni jedné,
leč předtuchu vší slasti hřejivé
mi samovolně zepsuje a ztrhá
a vše, co v prsou hárá, tvořivé,
pošklebnou střízlivostí zmrhá.
Pak úzkostně mi na lože je jít,
noc nadejde-li se sny svými,
neb mně, mně nedaruje klid:
já budu soužen viděními.
Bůh, jenž mi v prsou přebývá,
vzruší mé nitro nejvnitřnější,
však, nechť i nad mou duší vládu má,
nic nedokáže v sféře vnější;
a tak mi život těžkým břemenem;
mně hořko být; jen smrti dychtiv jsem.
A přec jen bývá nevítaná; všem.
Ó, blažen, komu v bitev gloriole
kol skrání vavřín zkrvaven se vine,
kdo po zběsile protančeném kole
v objetí milenčině zhyne!
Ó žel, že vznešeného ducha moc
mě nesklátila, zázrak v mroucím oku!
A přece kdosi v onu noc
nedopil toho zahnědlého moku.
Špehovat, zdá se, je tvým řemeslem.
Ne všeho: mnohého však vědom jsem.
Když tehdy z nejstrašnější tíže
mě vytrh sladce známý hlas,
to, co mne k dětství ještě víže,
pazvukem blaha podved zas:
teď proklínám, co v duši bují
svodem a kouzlem mámivým,
co v truchlivé ji vězní sluji
lichotně lichým klamem svým!
Proklínám nejdřív domýšlivost,
jíž duch svou mdlobu zastírá,
proklínám prázdných zjevů lživost,
jež na smysly se přitírá.
Proklínám, co nás ve snu šálí,
slávy a jména prázdný vzruch,
věci, jež patřit nám se zdály,
ženu a dítě, sluhu, pluh!
Proklet buď mamon, když nás nutí
svým zlatem k přeudatné hře,
či pro vilné když spočinutí
nám upravuje polštáře!
Buď réva s hrozny ohnivými,
buď láskou žhoucí kleta hruď,
zhyň naděj, víra — před jinými
však trpělivost kleta buď!
Žel! Žel!
Teď zničila jej,
ten krásný svět,
tvá drtivá pěst.
V prach jsi jej smet.
Polobůh rozbil jej v trosky!
A nám je nést
ty rozvaliny tam v prázdno,
nám plakati jest
nad těmi krásami všemi.
Vystav jej,
ty mocný na této zemi,
nádherněj
vystav jej znova,
ať v nitru tvých prsou se skví!
Nový běh životní
započni zase
v jasných smyslů svých kráse,
a píseň nová
v tom světě ať zní!
To zazpívali
mí diblíčci malí.
K činu a k slastnému mládí,
slyš, přemoudřele ti radí:
v svět máš být vyveden!
Ven, z té samoty ven,
v níž smysly a šťávy se tratí,
chtějí tě vylákati.
S tím hořem nahrál sis už dosti,
jež jako sup ti život užírá;
nejhorší chátra jistotu ti dá,
žes člověk v lidské společnosti.
Leč tak tomu není, já nehodlám
svrhnout tě mezi tu sebranku tam.
Já mezi duchy nejsem mocný duch;
ale jestliže chceš, abych byl tvůj druh
při putování živobytím,
dobrá, já se ti poddán cítím
a od této chvilky již
jsem tvůj, jsem tvůj tovaryš,
a jestliže vhod se ti zdám,
budu tvůj sluha, tvůj chám.
A na mně co zas ty si vyžádáš?
Ach, na to ještě dlouhou lhůtu máš.
Ne, ne! Neb čert je egoista
a zbůhdarma se dozajista
nebude starat o zisk náš.
Podmínky řekni; jasně, co a jak.
Takový sluha, to není jen tak.
Zde poslušen chci býti tvého slova,
bez dechu ve všem po vůli ti být.
Až onde shledáme se znova,
mně ty máš stejným oplatit.
Což, onde, o to nedbám již.
Až tento svět mi rozdrtíš,
svět onen zroď se nebo ne!
Zde z této země prýští moje slasti,
zde toto slunce svítí na mé strasti;
jenom až smím to všechno střásti,
co chce, nechť potom nastane!
Ta novina mi lhostejná je,
zda lásky tam a zášti říš
a zdali též ty cizí kraje
cos mají jako hloub a výš.
Pak smíš se toho odvážiti.
Jen vejdi v smlouvu, abys v tomto žití
všechny mé čáry, zkouzlen, zřel.
Dám ti, co člověk ještě neviděl.
Co můžeš dát, ty nebožácký ďase!
Což lidský duch, vzňat po vznešeném jase,
kýms, jako tys, byl chápán kdy?
Leč krmi dej, jež rozlačňuje vždy,
a zlata rudého dej poklady,
jež na dlani se roztekou jak rtuť,
dej hru, při níž se nevyhrává,
či dívku, kterou tisknu na svou hruď,
zatímco s druhem mým už znamení si dává,
dej světlo slávy božsky krásné,
jež meteorem vzplá i zhasne!
Ukaž mi plod, jenž, než je střesen, hnije,
či strom, jenž den co den vždy znova zelený je!
Ty nezlekáš mne tímhle vším,
takové poklady ti opatřím.
Leč jednou přijde, brachu, čas,
že v pohodlí si chceme pochutnati.
Kdybych se lenochem kdy za pecí měl státi,
v tu chvíli, libo-li, mě sraz!
Když obelžeš mě lichotkami,
bych sebou sám byl spokojen,
když tvoje rozkoše mé zmámí —
to poslední buď pro mne den!
Toť sázka má.
Já přijímám.
A ještě druhou ruku dám!
Když okamžik mě zvábí k slovu:
Jsi tolik krásný! prodli jen —
pak si mě sevři do okovů,
ó, pak chci rád být utracen!
Pak nechať umíráčkem zvoní,
pak čas tvé služby dobíhá,
stůj orloj, rafije se skloní,
to uplynula doba má!
Jen rozvaž to, my nezapomenem.
A to jsi také v právu svém;
já lehkovážně nepodjal se toho.
Jak spočinu, já sluha jsem,
ať tvůj — což dbám! — či vlastně koho.
Dnes při doktorském hodokvase
má služebnost už počíná se.
Leč o maličkost musím poprosit:
pro strýčka příhodu, pár řádeček chci mít.
Pedante, musíš písemně to míti?
Nepoznals mužů? Slovo nestačí ti?
Což není na tom dost, že slovo mé
má řídit navěky mé živobytí?
Zda neproudí vše, stále proměnné,
a já mám v poutech slibu žíti?
Nám v srdce však ten blud je položen,
nikdo ho nechce oželeti.
Šťasten, kdo věrnost má v své hrudi jen:
necouvne nikdy před obětí!
Leč tam, kde s pečetí a s písmem pergamen,
toť přízrak, před nímž musíme se chvěti.
Vždyť slovo sotva z pera může
a rozhodčí jsou vosk a kůže.
Co na mně, zloduchu ty, chceš?
Pergamen, papír, mramor, spěž?
Mám perem, pisátkem, mám dlátem psáti?
Mně lhostejno, ty volbu máš.
Jak překotně se necháváš
řečnickou vášní strhovati!
Vždyť cedulička stačí též,
kapičkou krve se tam podpíšeš.
Jestli to všechno je, co chceš,
nu dobrá, komedie platí.
Krev, to je zcela zvláštní šťáva.
Neboj se, že bych smlouvě nedostál;
v tom, co jsem ti tu podepsal,
má vůle jest, má síla pravá.
Já příliš vysoko se vzpjal,
však do tvé třídy patřím jen.
Ten mocný duch mnou pohrdal,
svět přírody mi uzamčen.
Myšlení přetrhlo se v kusy,
vědění se mi dávno už hnusí.
Nechť v jícnu planoucích orgií
vášnivé smysly se upijí!
Nechť zázraky všude vítají nás,
leč našim kouzlům se odkryjí!
Vpadněme činem v šumící čas,
v rachotu dějin zazní náš hlas!
K požitkům bolestný žár,
k rozmrzelosti zdar
ve stálém střídání se druž!
Je bez oddechu činen celý muž.
Ó prosím, jen si smlsněte,
nechci vás v ničem omezit,
a máte-li nač apetit,
v letu si kousek urvete!
Tak — s kuráží a bez pobídky!
Vždyť slyšíš, tady nejde o požitky.
Vírům se zasvětím, rozkoši lítostné,
léčícím strastem, zášti milostné.
Teď, vyhojen už z pudu po poznání,
kdejakým ranám otevřen chci býti,
a lidstvu veškeru co dáno v užívání,
nechť jediné mé srdce cítí;
chci duchem k vrcholu i dnu se nésti,
chci vychutnávat lidstva žal i štěstí,
bych lidským vědomím do všelidskosti vlil se
a nakonec, jak lidstvo, roztříštil se.
Ó, věř mi, mně, jenž věčnou dobu
ten tvrdý pokrm žvýkám zas a zas,
že z lidí nikdo, od kolébky k hrobu,
nestráví tenhle zkyslý kvas.
Věř našinci, ten vesmír celý
jen pro boha je utvořen!
Pro sebe třpyt on vyhradil si skvělý,
náš rod je do tmy uzavřen,
a vám se hodí noc a den.
Ale já chci!
Toť krásné sice,
a přec mám jedno soužení;
čas krátký, dlouhé umění.
Což, neměl byste poučit se?
S básníkem spojte se té chvíle,
ať vymyslí si všechnu možnou slávu,
a všechny znaky ušlechtilé
na vaši vylijtež se hlavu:
Silný buďte jak lev,
hbitý, jak jeleni jsou,
Vlachovu sdruž on krev
s tuhostí severskou.
Ať vynajde vám tajnou ctnost,
jak s noblesou spolčit úskočnost,
jak jinochu, jenž běsní lítě,
milovat možno plánovitě.
Nu, toho mistra chtěl bych znát.
Moh by se Mikrokosmem zvát.
Čím tedy jsem, když není možno mi
koruny lidstva vydobýti,
již prahnu všemi smysly míti?
Jsi konec konců tím — čím jsi.
Z tisíce kudrn paruku si stáčej
či po koturnech zvíce lokte kráčej,
vždy přec jen zůstaneš, čím jsi.
Ba, chtěl jsem urvat poklady vší vědy,
však darmo byla snaha má.
A teď, kdy usednout chci naposledy,
v mém nitru nová síla netryská;
já nejsem ani o vlas výš,
já nekonečnu nejsem blíž.
Můj pane, račte na to zříti,
jak se tak běžně na to zří;
musíme chytřej na to jíti,
než prchne nám slast životní.
Což, ruce, nohy, zadek, hlava,
hrome, to vše je arci tvé;
leč, co mi svěží rozkoš dává —
to proto snad je méně mé?
Šest hřebců mít-li dovedu,
jich síly zvát se mými mohou,
a pak se tryskem rozjedu,
jak měl bych čtyřmecítma nohou.
Tak zhurta, úvah zanechej
a na pouť do světa se dej!
Víš, chlap, jenž spekuluje napořád,
toť soumar na vyprahlé pláni:
točí se dokola, jak byl by běsem jat,
a poblíže má pastvu k pohledání.
A kudy na to?
Půjdem. Jakby ne!
V jaképak jsi to mučírně?
Tohle je život? zde se trudit
a sebe sám i žáky nudit?
S tím nech si školomety hrát!
Mlácením slámy chceš se mučit?
Co nejlepšího můžeš znát,
tomu ty kluky beztak nesmíš učit.
Zrovna tam venku jeden heká.
Mně nemožno s ním hovořit.
Chudinka hoch už dlouho čeká,
ten bez útěchy nesmí jít.
Kabát a čapku rač mi půjčit,
budu v nich skvostně vypadat.
Za další nech můj vtip už ručit!
Čtvrt hodinky mi třeba je;
zatím se hotov k naší výpravě!
Jen zhrdej rozumem a věděním,
člověka darem nejlepším;
ať jen tě čarovnými díly
svých lží a lstí duch šalby sílí —
a bez podmínky mám tě hned!
Osud mu ducha dal, jenž nezkroceně
a bez umdlení prodírá se vpřed
a přes rozkoše ukvapeně
chce skákat, co jich skýtá svět.
Já povleku ho v dravé žití
povrchní bezvýznamností;
zmítej se, škubej, štěť, jak v síti,
a ve své nenasytnosti
nápoj a potravu ať u rtů lačných cítí,
leč o svlažení marně žebrá, bloud.
A nechť i nebyl chtěl se ďáblu zaslíbiti,
musil by přec jen zahynout!
Já teprv krátký čas tu jsem
a přicházím s úctou a respektem,
poznati muže a mluviti s mužem,
jímž nejvíce prý se pyšniti můžem.
Ó, prosím, velká pro mne čest!
Vidíte muže, jak víc jich jest.
Už jste se tady okoukal?
Prosím, byste mě v ochranu vzal.
Já přináším si kurážnost
a svěží krev i peněz dost.
Maminka nechtěla, abych šel.
Něčemu bych se tu přiučit chtěl.
To vybral jste místo velmi šťastně.
Hm, chtěl bych zase pryč už vlastně.
Zde tyhle chodby, tyhle síně,
tak divně v nich, tak nehostinně,
tak těsně na prostranství tom,
nic zeleného, žádný strom.
A v sálech s těmi lavicemi
tak zmateně, tak úzko je mi.
Aj, to se poddá, to je zvyk.
Děťátko rovněž odmítne
prs matčin v první okamžik
a pak mu rádo přivykne.
A tak i vám se naposledy
nebude chtít od ňader vědy.
Rád v jejím objetí bych ostal,
jen poraďte mi, jak bych se tam dostal.
Nu, především je problém tu:
kterou si zvolit fakultu?
Chtěl bych být velkým učencem,
obsáhnout nebesa i zem,
znát, co se do mne může vejít,
a vůbec vědu i přírodu.
To máte správnou metodu,
jenom ne se tříštit a se stopy sejít!
Vždyť hořím pro ty študie!
Však arci není k zahození,
tak v letní čas, když krásně je,
mít prázdno a mít vyražení.
Užijte času: letí tryskem.
Však jste-li pořádný, to pro váš čas je ziskem.
Tož radím — aby se bystřil váš um —
nejdřív collegium logicum.
Je nutné, aby duch vám zkrot,
i přijde tam do španělských bot,
pak v rozvaze a rovnováze
se plíží po myšlenek dráze
a křížem krážem, jak noc ho mámí,
už netoulá se s bludičkami.
Poté vás dlouho budou mučit,
že například jídlu se musíte učit,
a jenom tak pít, to se nepatří,
vše dělat je nutno dle „ráz, dva, tři“!
Dílna, kde myšlenka lidská se tká,
je věru jak dílna tkalcovská:
Sem a tam člunky lítají.
Šlápneš, a na sta pohne se nití.
Tekou tak rychle, že nelze je zříti.
Ráz — a sta se jich splítají.
Pan filosof k stavu pak přistupuje,
a že to být musí, dokazuje:
že prvé je tak a druhé tak,
ergo třetí a čtvrté tak:
když prvé a druhé by ubylo,
třetí a čtvrté by nebylo.
Toho se žáci vám nachválí!
A tkalci se přece z nich nestali.
Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
dřív ducha z toho vyhnati musíš,
abys částice všechny v svých rukou měl;
jen ztratil se pohříchu duševní tmel.
„Encheiresis naturae“ to v chemii sluje,
jež sama sebe tak bulíkuje.
Nechápu zcela všechno, co díte.
Tomu se příště už naučíte,
až poznáte, jak vše redukovat
a náležitě klasifikovat.
Já jsem tím vším tak otupěl,
jak mlýnské kolo bych v hlavě měl.
A potom, místo jiných cviků,
se dáte na metafyziku.
Tam dedukujete z hlubokých dum,
co člověku nejde na rozum;
tam dojde, co nepatří do makovice,
nádherné slovní definice.
Však na půl roku teď nejdříve
si přípravy hleďte bedlivé.
Pět hodin tam seďte den co den;
než zazvoní, hajdy do škamen!
Sám paragraphorum osnovu
nadřete slovo ke slovu,
pak s katedry bude vám demonstrováno,
že neříká nic, než co v knize je psáno,
leč pilně si pište a pište dál,
jak by Duch svatý vám diktoval.
Toť praktické, i heleďme se!
To tělem duší při tom jsem.
Neb co je černé na bílém,
to vesele se domů nese.
Nuž, vyberte si fakultu!
Pro práva nemohu se rozehřáti.
To nemohu vám vlastně ve zlé bráti,
přespříliš dobře znám já vědu tu.
Dědí se zákony a práva
tak jako věčná nemoc dál,
rod rodu odkazem ten neduh dává,
aby se všude rozlézal.
V tlach rozum, dobro v zlo se mění;
ó běda ti, že vnukem jsi!
Práv, s nimiž na svět přišli my,
žel, těch tam vůbec dbáno není.
Má nechuť vámi vzrůstá jen.
Šťasten, kdo vámi poučen!
Na bohosloví chci se tedy dát.
Já, věřte, nerad bych vás mát.
O této vědě jest mi povědět:
v ní nesnadno je pravou cestou jíti,
neb skrývá mnohý tajný jed,
jejž od léku je těžko rozlišiti.
I zde je nejlíp: na jednoho dát,
jen na mistrova slova přísahat.
A vůbec: slova-li se hlavní věcí stanou,
pak věru bezpečnou vám branou
do chrámu jistoty lze jít.
Leč pojem u slova přec musí být.
Však vážit netřeba úzkostná když a kdyby:
neb zrovna tam, kde pojmy chybí,
v čas příhodný lze slovo uplatnit.
Slovy se síla v půtce měří,
ze slov se krásně systém zmotá,
v slova tak výtečně se věří,
ze slova nesmíš uzmout iota.
Že jsem tak smělý ještě dál se ptáti,
když jsem už tolik vyzvěděl:
však zda byste mi ještě chtěl
o medicíně lekci dáti?
Tři léta, to je krátký čas,
ta oblast, bože můj, tak nesmírná je,
a každičký váš poukaz
mě vede kouskem toho kraje.
Suchého tónu jsem už syt,
chci přece jednou zas ďáblem být!
Duch lékařství se nepronikne stěží.
Hle: velký, malý svět se probádá
a pak se řekne; ať to běží,
jak pánbůh dá!
Je marné po vědě se pachtiti.
Víc, nežli poznat lze, se nenaučíš už.
Kdo okamžik však zachytí,
to je ten pravý muž.
Nu, figura jste urostlá,
že kurážný jste, to se vidí;
sám v sebe důvěru kdo má,
dojde jí u ostatních lidí.
Zvlášť u ženských ať vám to svědčí!
Vždyť jejich věčný bol a strach,
to staré ach,
z jednoho punktu vždy se léčí.
Jen jestli cos jak čestnost čiší z vás,
všecky jsou vaše v jeden ráz.
Ať lákavý je titul nejdřív zmate,
že um váš nad vše umy vyniká;
hned po pozdravu, tento, ohmatáte,
po čem kdo jiný léta čenichá.
Pulsíček pěkně jí zmáčkněte,
žhavě se do ní zahleďte,
a ruka, jež ji pak sevře v pase,
zkoumá, jak pevně utáhla se.
Nu, zde se vyznám už. To přece jasnější je.
Šedá, můj příteli, je všechna teorie,
a žití zlatý strom se zelená.
Tak se mi zdá, že se mi všechno zdá.
Ach, dovolte, abych zas jindy přišel
a vaši učenost až na dno slyšel.
Čím mohu, posloužím vám rád.
Mně dřív se nelze odebrat,
než podpisem zde v památníku
mě zavázat si račte k díku.
Jen dejte.
Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.
Té staré rady dbej a tetky zmije v ráji,
z tvé bohorovnosti se jednou dech ti ztají.
Kam se teď vydáme?
Kam je ti libo. Hned.
Zhlédneme malý a pak velký svět.
To můžeš, nadšený a vděčný,
tam gratis kurs mít užitečný.
A když já dlouhé vousy mám!
To lehce žít si netroufám.
Ten pokus se mi nepoštěstí,
já světsky nikdy nedoved si vésti.
Malý se cítím před jinými být.
Já budu stále rozpačit.
Nu, brachu, toho lze se zbýti.
Jen sobě důvěřuj a naučíš se žíti.
A jak se odsud dostanem?
Kde koně, vůz a sluhu máš?
Aj, vzduchem! Plášť jen roztáhnem,
to bude naše ekvipáž.
Není ti k tomu podniku
velkého třeba uzlíku.
Jak vzduch jen rozžhavím — to hračkou je mi —
už vzeplujeme nad tu těžkou zemi
a lehcí budem kroužit jako ptáci.
K novému životu mou vřelou gratulaci!
Auerbachův sklep v Lipsku
Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice,
a jindy hoříte jak sláma!
Co křičíš, jenom ty máš vinu,
nedodals švandu ani prasečinu!
Zde! obojí!
Ty prase na druhou!
Jen kvůli vám ty jundy jsou!
Marš ven, kdo proti druhému by cek!
Pijte a řvete! S chutí! Popěvek!
Hej hola ho!
Je po mně, na mou duši!
He! vatu sem! Ten chlap mi trhá uši.
Když pod klenbou se nese hlas,
to teprv poznáš, jak je silný bas.
No bravo, kdo se urazí, s tím ven!
Á! tara lara da!
Á! tara lara da!
Nástroj je naladěn.
Ta milá svatá římská říš,
čím to, že není v kusy?
Šeredná píseň! Politická, fuj!
Ohavná! Bohu máte děkovat,
že nemusíte říši retovat!
Já aspoň, věřte, nadšen jsem,
že nejsem císařem a nejsem kancléřem.
Též my však sotva bez hlavy být smíme;
tak papeže si vyvolíme.
Však víte, kde a co to je,
čím muž se na muže pasuje.
Leť a pozdrav, můj slavíčku,
natisíckrát mou Aničku.
Co? holce pozdravy? To po chuti mi není.
A nejen pozdravy! Též vroucí políbení!
Otevři jen! Všechno spí.
Otevři! Tvůj milý bdí.
Zavři jen! Vždyť už je den.
Ba vynášej si ji a zpívej o ní jen!
Však budu smát se v krátké době.
Jak napálila mne, tak udělá i tobě.
S ní pomiluj se usmolený skřet
a kolem ní se toč na křižovatce;
a kozel, ze sabatu letě zpět,
ať v letu na ni zamečí: Spi sladce!
Chlapce, v němž čerstvá šťáva koluje,
pro tuhle holku škoda ie.
Co? Pozdrav? Nic jí nevzkazuji;
leda že okna vytluču jí!
Tak pozor! pozor! Ticho tam!
Já umím v tom snad chodit, páni;
těm zamilovaným zde dám,
co jejich jest, já zazpívám
na dobrou noc jim pro zasmání.
Tak pozor! Píseň moderní!
A sborem ten verš poslední!
Ve sklepě krysa běhala,
co žrala tuk a putr,
a panděro si nacpala
tak jako doktor Lutr.
Kuchta jí nalíčila jed,
tu omrzel ji celý svět,
jak měla by v těle lásku.
Jak měla by v těle lásku.
A běhala a skákala
a pořád ji to souží,
a po stěnách se škrábala
a pila ze všech louží,
a posedla ji zoufalost
a brzy toho měla dost,
jak měla by v těle lásku.
Jak měla by v těle lásku.
A prometla už celý dům
a do kuchyně vběhla,
doklepala se ke kamnům
a zapískla a lehla.
A travička se zachechtá:
„Ta píská kudlu, hahaha,
jak měla by v těle lásku.“
Jak měla by v těle lásku.
Nu jak by ne! To je mi případ
pro tyhle chlapy pitomé!
Chuděrkám krysám jedu sypat!
Jsou silně asi v přízni tvé?
Ten tlusťoch s pleší! Rozbrečí se,
když smutná věc se povídá.
Nu arci! V napuchlé té kryse
živoucí kontrfej svůj má.
Tak mám svou prvou povinností,
v bujaré mít tě společnosti,
kde uvidíš, jak lehce žíti lze.
Co den, to svátek těmhle brachům zde.
Každý v rej uzoučký se dává;
byť nevtipný, dost švandy má,
jako když kotě s ocáskem si hrá.
A nerozbolí-li je hlava
a hospodský jim půjčuje,
dál každý při humoru je.
Ti právě z cesty přicházejí;
oba jak cizinci vyhlížejí.
Snad hodinu zde mohou být.
Máš pravdu! Musím si svůj Lajpcik pochválit!
To malá Paříž je a vzdělává své lidi.
Zač máš ty cizince, se ptám.
Jen počkej! Při sklence jim na zub sáhnu;
lehce z nich rozum vytahám,
jako když děcku zoubek táhnu.
Z dobrého rodu asi jsou,
s tou pyšnou tváří blazeovanou.
Jsou dryáčníci, bych se vsadil!
Snad.
Naberu je, jedna dvě.
Ďábla se banda stěží naděje,
i kdyby s ní už k peklu pádil.
Vám pozdrav, pánové!
My zdravíme vás též.
I heleďme ho! Nekulžeš?
Zda přisednouti k pánům smíme?
Když nikde dobrý truňk tu není čepován,
ať alespoň se pobavíme.
Vy jste mi rozhýčkaný pán.
Hej, Jankovice když jste opouštěli,
s tím Jankem jste tam nepovečeřeli?
Jen jsme dnes jeli mimo něj
a vzkazů nám dal habaděj.
Jal o svých bratráncích se vypravovat
a máme je prý pěkně pozdravovat.
Aj, tu máš! Ten to zná!
Ten vtipnou kaši jed!
Jen počkejte! však dostanu ho hned!
My zaslechli tu, zdá se mně,
sborově nacvičené hlasy?
Zde pod tou klenbou nádherně
zpívání odráží se asi!
Tak virtuosem račte být?
Ach ne! Sic byl bych rád, jen větší vlohu mít.
Tak zazpívejte píseň!
Kolik chcete.
Jen zánovní bych slyšet chtěl.
My vracíme se zrovna ze Španěl,
kde víno zrá a samá píseň kvete.
Měl král vám jednou blechu,
měl velkou blechu král —
Co? Blechu? To je událost!
Blecha, to je mi čistý host.
Měl král vám jednou blechu,
měl velkou blechu král,
ten král vám tu svou blechu
jak otec miloval:
„Hej, krejčíři, vem míru
a kabát ušiješ
zde tomu kavalíru
a pantalóny též!“
Ať mi ten krejčíř neudělá chybu,
ať naměří to správně jen,
a nechce-li být popraven,
ať kalhoty jsou bez záhybů!
Tak se ta blecha skvěla
zlatem a hedvábím
a kříž a řády měla
a šaty samý prým.
Stala se excelencí
a říšským kancléřem,
a její sourozenci
tykali pánům všem.
I byli páni a dámy
štípáni do krve,
královna s markýzami
zřízeny byly zle.
A hnout se nesměli ani
a nesměli je bít —
nám se to bije, páni,
když mršce chce se pít!
Nám se to bije, páni,
když mršce chce se pít!
Bravo! Bravo! Pěvci zdar!
Všem blechám světa stejný zmar!
Nehty pěkně rozmáčkni je!
Ať žije svoboda! A víno ať žije!
Svobodě připil bych tou vaší šťávou zdejší,
to vaše víno jen být něco pitelnější.
To není zrovna nejlichotivější!
Nechtít mít výstup s hospodským,
uctili bychom vzácné hosti
svých vlastních sklepů výtečností.
Jen dejte! Já to zodpovím.
Jen sklenku dobrého, a dojdete hned chvály.
A ten váš doušek nebuď malý!
Neb mám-li správný kritik být,
chci také plnou hubu mít.
Od Rýna kupci jsou to, věř mi.
Podejte nebozez!
Nač, optat-li se smím?
Snad nemáte ty sudy přede dveřmi?
Tam vzadu hospodský má košík s nářadím.
Co byste rád? Jen račte rozkazovat.
Jak to? Což máte sorty rozličné?
Ať vybere si, co kdo chce!
Aha, už začínáš si pysky oblizovat.
Mám volnost volby? To dám přednost Rýnu.
Jsou dary rozličné, však není nad otčinu.
Teď opatřte mi vosk, ať zátek naděláme.
Ech, to je kejklířství, to známe.
Vy, prosím?
Šampaňského chci,
a ať je pěkně šumící!
Nelze se opřít o vlast pouze,
dobro je v dálkách častokrát;
kdo ryzí Němec je, má pifku na Francouze,
leč jejich vína pije rád.
Já kyselého nechci nic,
mně leda slaďounkého chce se.
Vám tokajského nabídne se.
Upřímně, páni, musím říc,
že račte za blázny nás míti.
Aj, kdo by si moh dovoliti
s milými hosty žertovat?
Tak rovnou! Račte příkaz dát,
čím že smím pánu posloužiti?
Čím chcete! Jen už ne se ptát!
Hrozny na révě jsou!
Kozli rohy své nesou;
víno je šťáva, dřívím réva,
víno vydá stůl, že je z dřeva.
Buď v hloubku pohled pohroužen!
Je hotov zázrak, věřte jen!
Teď zátky ven a dát se do pití!
Studánko krásná, díky ti!
Jen se mi střezte kapku rozlíti!
Tak kanibalsky blaze nám,
jak půltisíci sviní.
K své svobodě z nich každý procitá.
Zde být už po chuti mi není.
Dej pozor: jejich bestialita
přeskvostně dojde projádření.
Pomozte! Hoří! Peklo vře!
Spřízněný živle, utiš se!
Jen z očistce to krůpěj tentokráte.
Co je to? To nám odpykáte!
Vy asi nevíte, kdo jsme.
Tohle se podruhé už nestane!
Raděj mu povězme, že má se klidně vzdálit.
Jak, pane? On si zamane
svým hokuspokusem nás šálit?
Mlč, starý sude!
Pometlo!
Jdeš na nás, hrubče, z téhle strany?
Nu počkej, pršet budou rány!
Já hořím!
Čáry! Jen ho zab!
Je mimo zákon tenhle chlap!
Všechno změň se vám!
Je smysl i místo klam!
Buďte zde, buďte tam!
Kde jsem? Ach, jaká krásná zem?
Co! Vinice?
A hrozny před nosem?
Pod listím réva obepíná,
hle, tyčku, zde! A toho vína!
Z očí jim, blude, spusť se zas!
A pomněte, jak žertovat zná ďas.
Co je?
Jak?
Tvůj že nos to byl?
A já jsem tvůj zas polapil?
To byla rána! Údy šla mi všemi.
Já omdlím. Židli podejte mi!
Co se to vlastně stalo zde?
Když toho chlapa ještě zočím,
ten živ mi odtud nepůjde!
Já viděl ho — já věřím vlastním očím —
jak dveřmi jede na sudě — —
Má noha se jak olověná vleče.
Božínku! Jestlipak to víno ještě teče?
Byl to jen podvod, lež a klam.
Já na víno si vzpomínám.
A hrozny byly tu přec taky.
A pak se řekne: nevěř na zázraky!
Čarodějnická kuchyně
zjevy. U kotle sedí mořská kočka; míchá v něm a dbá, aby nepřekypěl. Mořský kocour s mláďaty sedí vedle a ohřívá se. Stěny a strop vyzdobeny přepodivným
čarodějnickým nářadím
Ty zbrkle tupé kejkle se mi hnusí!
Tou pustou fraškou, jež mě dusí,
mi zaručit chceš léčení?
Proč stará bába má mi radit?
A špinavé to kuchtění
o třicet roků má mě zmladit?
Běda, když neznáš lepších rad,
naděj a vyhlídky mě opustily.
Což příroda, což dobrý démon snad
nic hojivého nesvařili?
Tos opět moudře promluvil!
Též přirozený lék tvé stáří zdolá:
Leč v jinou knihu zapsán byl
a je to divná kapitola.
Já chci jej znát.
Je zdarma připraven,
lze bez kejklů i lékaře jej míti:
jen do rolí si vyjdi ven
a kopat začni tam a rýti,
žij tělesně i duševně
v co možná omezeném kruhu,
ať nesmíšený pokrm jde ti k duhu;
jak dobytče žij s dobytkem; a sám,
ba sám hnoj pole, jež ti žně má dáti —
tak nejlíp lze si, povídám,
uchovat mládí do osmdesáti!
Tomu jsem nepřivyk a nic to pro mne není,
kopat a dřít se do umdlení.
Mně těsný život nesvědčí!
Tak čarodějka jen tě vyléčí!
A proč ta bába? Nemáš sil,
abys mi sám ten nápoj svařil?
Aj, krásné ukrácení chvil!
Sta mostů oblouk by se dřív mi zdařil.
Ne uměn jen a znalostí:
třeba též trpělivosti.
Po léta tichý duch si hledí díla,
v ten jemný kvas jen lety vjede síla.
A kolik divných míchanic
je nutno slíti do nádoby!
Ten recept od ďábla je sic,
leč ďábel, ten ho nevyrobí.
Aj, hleďme něžné lokaje!
To děvečka, to sluha je!
Paní je asi někde v práci?
Na trachtaci.
Z domu ven.
Komínem!
A jak jí dlouho táčky trvávají?
Pokud se naše tlapky zahřívají.
Zda zvířátka to nejsou roztomilá?
Ničím jsem nebyl tolik znechucen.
Ne, diškurs jako tenhleten,
to zábava je ušlechtilá.
Povídám, zatrolené plichty,
co má z té vaší kaše být?
Vodnaté zavařujem šlichty.
Ty v publiku jdou na odbyt!
Hoď kostkami jen,
ať obohacen
smím obehrát tě!
Je truchlivo žít.
Jen peníze mít!
I rozum je v zlatě.
Co by to znamenalo pro opici,
smět do lotynky přisadit si!
Točí se svět
nahoru, zpět,
bez spočinutí.
Sklem zaznívá,
skla křehkost má,
uvnitř je dutý.
Tady se skví —
zde zasvítí —
žiju si s chutí!
Synáčku můj,
opodál stůj,
zbudou jen střepy;
konec to tvůj —
kdo to slepí? —
Co má s tím řešetem být?
Ty zlodějem být,
měl by ses řešeta stříci.
Koukni se řešetem!
A přec, kdo je zlodějem,
si netroufáš říci.
Co hrnec ten?
Pitomec ten!
Neví, nač hrnec ten!
S tím kotlem nepopleť se!
No, drzý jsi dost!
Tady vem chvost,
v té židli ulebeď se!
Co vidím? Božská postava
v kouzelném zrcadle tom svítí!
Ach, láskou zrychlené já křídlo chtěl bych míti,
jež vstříc té kráse zamává!
Odsud zřím rysy jasně zpodobeny,
leč přistoupím-li na dosah,
hned se mi rozplynou; jak v mhách.
Ten nejkrásnější obraz ženy!
Což žena je tak krásná? Ach,
a tyto údy, sladce rozloženy,
jsou, jak bych po souhrnu ráje sáh!
Cos takového zemi zdobí?
Nu, jak by ne! Když bůh se pachtí po šest dní
a sám si posléz bravo dí,
to něco kloudného se zrobí.
Dosyta nadívej se jen,
takový skvost se ti už vyčenichá,
a šťastliv bude věru ten,
kdo panně půjde za ženicha!
Jsem jako král a sedím na svém trůnu.
Mám žezlo v rukou svých, mám vše — až na korunu.
Vem krev a vem znoj,
jak lepem ji spoj
a korunu přijmi!
Co stalo se teď!
My koukáme, hleď,
my lepíme rýmy.
Ó běda mi, vždyť zešílím!
I mně už trochu silné kousky jsou to.
A najdem-li rým
a svedem to s ním,
pak myšlenky jsou to!
Má prsa v plamenech se dusí!
Pojď na vzduch! Rychle! Zmizet chci.
Nu, alespoň se doznat musí,
upřímní jsou to básníci.
Au! Au! Ho! Ho!
Zanedbat, zvíře, kotel? Co?
Popálit paní? Nemehlo!
Ty prasnice!
Co je to zde?
Kdopak vy jste?
Co chcete tu?
Kdo to sem vběh?
Bodejť vás dech
z předpeklí sžeh!
Bác! Já ti dám!
Tu máš ten krám!
Tu máš své sklo!
Ty zdechlino,
jen žert je to,
jen takt můj k písničkám.
Nu, poznáváš mne? Stvůro kostlivá!
Poznáváš svého knížete a pána?
Rozmlátit všechno je-li choutka má,
s cháskou svých koček budeš roztřískána!
Červených gatí nebojíš se víc?
Kohoutí péro nic už nehlásí ti?
Cožpak jsem schoval tu svou líc?
Mám sám své jméno vysloviti?
Čím omluviti svůj sprostý pozdrav smím?
Kopyta na vás nevidím;
kde vaši havrani jsou oba?
Pro dnešek se ti pardon dá.
Co jsme se zhlédli, ty a já,
to arci prošla slušná doba.
Kultura olízla teď celý svět;
i sama čerta naposled;
nordické strašidlo už v nepaměť se stápí:
kde vidíš rohy, ohon, drápy?
A co se nohy tkne, již nelze oželet,
z té měl bych v světě plno výtek;
proto jak mnohý jun já po řadu již let
vycpaných používám lýtek.
Vždyť radostí se poblázním,
že pana Satanáše zas tu zřím!
To jméno, ženská, to si vyprosím!
A pročpak? Dovolte se ptát.
Již dávno zapsáno je v knihu bájí;
zisk arci lidem z toho nepřipad,
jsou zlého zbaveni, zlí dál jim zůstávají.
Říkej mi barone a tím to odbudeš,
jsem kavalír jak kavalíři jiní.
O vzácné krvi mé přec nepochybuješ:
hleď, zde můj erb, ten šlechticem mne činí.
Haha! Nu, tohle poznávám.
Jste šelma, jak vás v mysli mám.
Jen zbystři, brachu, sluch a hled,
jak s čarodějnicemi zacházet.
A co si, páni, ráčíte?
Skleničku známé šťávy té!
A prosím o nejstarší ročník;
neb lety dojde síly dvojité.
I ráda! Lahvička tu právě;
já též si někdy smlsnu na té šťávě,
a naprosto už nesmrdí;
té, chcete-li, vám podám sklenku.
Leč bez přípravy on-li napije se z ní,
jak dobře známo vám, je mrtev za chvilenku.
Toť přítel, jemuž k duhu má to jít.
Z tvé kuchyně to nejlepší mu přeji.
Kruh zatáhni, v němž čáry tvé se dějí,
a plný šálek dej mu pít!
sklenice se jmou zníti, kotle vydávají hudební zvuky. Naposled přinese čarodějka velikou knihu, postaví do kruhu kočkodany, kteří drží pochodně a jsou jí za pulpit.
Pokyne Faustovi, aby přistoupil
Ne, pověz, nač ta kočičina?
To bláznění, ta posunčina,
ten příliš známý tlach a klam,
jímž z hloubi duše pohrdám!
Aj, k smíchu! Pouhé láryfáry;
nebuď mi přec tak přísný pán.
Lékařka dělá čáry máry,
aby byl šťastný účin přán.
Jedničku vem,
v deset ji změň,
dvojku dej ven,
s trojkou se těš,
to zbohatneš.
Čtverku, tu pryč!
Pět jako šest,
malá to čest,
sedmička spíš,
osmu tam piš;
devět je víc,
deset je nic.
Toť násobilka kouzelnic.
Jak v horečce ta baba mele.
To ještě dávno není celé,
vždyť já to znám, jak dál to v knize zní;
já proplýtval s ní mnohé chvíle,
neb dokonalé matení,
to pro moudré je taj a stejně pro zpozdilé.
Hle, nový kousek s dávnou tradicí,
neb každý věk tu moudrost míval,
vždy jednotkou a trojicí
blud místo pravdy rozšiřován býval.
Tak žvaní se, tak učí, den co den;
kdo by chtěl blázny vyrušovat?
Mníť člověk obvykle, jak slova slyší jen,
že při nich musí si též něco představovat.
Co kouzelná
jen věda zná,
to všemu světu se tají.
Kdo nemyslí,
mít darem ji smí,
ba bez starosti má ji.
Jaké to pusté říkání,
že mi až hlava z toho třeští?
Tak se mi zdá, že sbor tu zní,
v němž na sto tisíc bláznů vřeští.
Nech, čacká Sibyllo, nech zaříkání
a misku podej bez váhání,
v ní buď až po okraj tvůj mok!
Můj druh si přihne bez bázně i tady,
jeť muž to s přehojnými grady
a za sebou má mnohý lok.
Jen rychle! Zavlaž nápojem své rty,
a záhy srdce osvěží ti.
Jak? Kdo je s ďáblem ty a ty,
ten z plamínku že bázeň cítí?
Ven! Rychle! Nečinně tu nesmíš stát.
Ať vám ten doušek dobře dělá v těle!
Lze-li ti něco k vůli udělat,
tak o sabatu řekni mi to směle.
Zde písnička. Tu zpívejte si jen,
hned na vás přijdou zvláštní chutě.
Tak pojď; a zčerstva! Povedu tě.
Musíš se potit. Proženu tě.
Ať jeví nápoj účin, vnitř i ven!
Poté tě naučím, jak zahálka se cení,
a brzy ucítíš pak v smyslů rozněžnění,
jak Amor sem a tam si hopká, probuzen.
Nech k zrcadlu mě rychle ještě jíti!
Bylť příliš krásný obraz ten!
Ne, ne! Vždyť hned už budeš zříti
na vlastní oči vzor všech žen.
S tou šťávou v těle, každou ženu
budeš mít brzy za Helenu.
Ulice
editovat
Má krásná slečno, smím se ptát,
zda mohu vám rámě a průvod dát?
Já nejsem slečna. A krásná k tomu!
Já bez průvodce trefím domů.
Ne, jaké krásné dítě to!
Co živ jsem neviděl hezčího!
Tak bez hříchu a bez hany,
a přitom přec jen od rány!
Té tváře světlo, ten svěží ret
já budu vidět, co světem svět.
Jak oči klopí, hluboce
vtisklo se mi to do srdce.
A jak mě tak zkrátka odbyla,
v tom se mi nejvíc líbila.
Slyš, tuhle holku mi přivedeš.
A kterou?
Co tudy šla, jak jdeš.
Ta? Té jsem v patách z kostela;
od svého velebníčka šla,
za zpovědnicí stál já hned,
jak rozhřešení dostala.
Je stvoření to bez viny.
Šla k zpovědi beze vší příčiny.
U té bych sotva něco sved.
Prosím tě! Je jí přes čtrnáct let!
Mluvíš, jak mluví zpustlíci pustí,
co květinky vidí jen pro sebe růsti
a myslí, že není ctností a vnad,
jichž oni by nemohli otrhat.
Leč stává se, že přec to plave.
Můj vzácný mistře libomrave,
slušnost mi nechal pěkně stranou.
A zkrátka a dobře, já mu dím:
dnes v noci s tím sladkým stvořením
když v náručí já si neležím,
tak o půlnoci — na neshledanou!
Tak mějte přece uznání!
Dejte mi aspoň čtrnáct dní,
ať vyčenichám příležitost.
Jen sedm hodin kdybych měl,
bez ďábla bych se obešel
a svedl bych takovouhle bytost.
Už málem jak Francouz hovoříte,
těm pravým však požitkům nerozumíte.
Prosím, nač bez práce koláče?
To vám to zachutná jináče,
když slib a odklad, lest a pokus
a všelijaký hokuspokus
vám připraví pannu a uhněte,
jak ve vlašských knížkách se dočtete.
I bez toho mám chuti dost.
Tak stranou všechnu žertovnost.
Já říkám vám, že s kráskou tou
to nepůjde tak najednou.
Šturmem, to na ni neplatí.
Musíme na ni leda lstí.
Chci nějakou věc toho anděla.
K lůžku mě veď, kde ležela!
S prsou jí teplý šátek vem,
chtěl bych se pokochat s podvazkem!
Abyste viděl, že ten váš cit
chci fedrovat a obsloužit,
dnes ještě — nemařme chvilčičky —
vás dovedu do její světničky.
A mohu ji vidět? A mít?
To ne!
Ona si zajde k sousedce.
Však můžete sám zatím od srdce
své příští oddávat se slasti
a v jejím mlnu se dosyta pásti.
Tak půjdem?
Až trochu později.
Ty za mne dárek vyber jí!
Hned dárky! Výborně! No, tohle na ně platí!
Leckteré krásné místo znám
a skvosty zahrabané tam.
Musím je trochu přehrabati.
Večer
Tak ráda bych přec jen vědět chtěla,
kdo dneska ten pán byl u kostela.
Baže byl zjevu ušlechtilého;
z domu je jistě urozeného,
to jsem mu viděla na jeho čele.
Což by se jinak byl choval tak směle?
Tichounce, zcela tiše sem!
Prosím tě, jdi, ať sám tu jsem!
To málokterá tak čisťounce má.
Vítám tě, v soumraku ty záře má,
jež třeseš se tou svatyní!
Vstup do mne, sladká slasti milostná,
v níž rosa naděje se touhou chví!
Jak zmlká všechna nespokojenost
v tom pořádku, v tom ztišení;
v té chudobě, ach, jaká hojnost,
a jaké blaho v tomto vězení!
Přijmi mě, ty, jež v dobrý, trudný čas
již dávné předky bralas do objetí;
ach, na otcovském prestolu tom as
už častokráte ulpěl hrozen dětí,
snad viděl děvčátko, mou milenku,
když Ježíšek jí přines panenku,
nad děda zvadlou dlaň se nakláněti.
Já cítím, jak mě ovívá
dech leposti tvé, dívko má, tak blaze,
jež mateřsky vše v jizbě rovnat zná,
když ubrus bělostný tvá ruka prostírá,
když rozsypáváš písek po podlaze.
Ó milá ruko rajská ty,
zář nebe tebou vpadá do chaty.
A zde!
Ó, slast mnou prochvěla,
zde chtěl bych dlíti na modlení,
zde, přírodo, ach, v hebkém snění
jsi vytvářela anděla.
Zde děcko leželo, zde vroucí
se do prsíček život vlil,
zde, svatou čistotou se skvoucí,
božský se obraz probudil.
A ty, co přivedlo tě sem?
Jak vroucně tady dojat jsem!
Proč chvěješ se? A co tu zamýšlíš?
Vždyť, bědný Fauste, já tě neznám již.
Zda kouzel dech kol mne tu tká?
Mne pud jal žít a požívati —
a lásky snem se musím rozplývati.
Což každý vánek námi zahrává?
A kdyby vstoupila v ten okamžik,
kajícný záchvat zločinec by dostal.
Ne směšný obr už, jen trpaslík
roztoužen u jejích by nohou roztál.
Už přichází, tak rychle, jděm!
Pojď, pojď, už nikdy nevrátím se sem!
Tady je skříňka, je těžká dost,
já někde jinde vzal ten skvost.
Tak ji zde uložte na petlici.
Ta bude koukat, říkám vám,
přejdou jí smysly; jsouť věci tam,
že by si každá dala říci.
Sic, dítě je dítě, jen si hrá.
Já nevím, mám?
Otázka dojemná!
Chcete-li poklad uchovat si,
to chtíče svého hodokvas
odložte na vhodnější čas
a mně — mně uspoříte marnou práci.
Či lakomý jste, prosím vás?
Lámu si hlavu, drbu čelo —
Teď rychle ven,
by se dle vaší noty jen
to sladké dítě otáčelo!
A vy se mi díváte nejináče,
než jak byste rovnou měl před posluchače,
jak stály by před vámi s tváří zlou
fyzika s metafyzikou!
Jen pryč!
Je tu tak dusno, tak zatuchlo,
a venku není přec horko právě.
Něco mě děsí, nevím co.
Mám třesení v těle, závrať v hlavě.
Kdyby se matka už vrátila!
Nu, strašpytel ženská jsem zpozdilá.
Byl věrný jeden král v Thule,
ten dostal zlatou číš,
dostal ji z rukou své milé,
když ležela na smrt již.
Z ní píval, když hostinu měli,
byla mu nad všechen svět,
oči mu přecházely,
kdykoli k ústům ji zved.
A hodinku smrti když čekal,
spočtl, co měst má říš,
všechno svým dědicům nechal
a sobě jen jedno, tu číš.
V hodovním seděl sále,
kde otcové mívali sněm,
a rytíři kolem krále
tam v zámku nad mořem.
Tam nad mořem stál na té výši,
pil života naposled,
a do moře posvátnou číši
piják ten starý vmet.
A zřel, jak se hrouží a točí
a krouží níž a níž.
Zavřely se mu oči
a nikdy se nenapil víc.
Jak octla se ta krásná skříňka tu?
Já zavřela přec almaru.
Vždyť je to zrovna div! A co tam asi je?
Snad přinesli to v zástavu
a matka na to půjčit chce?
Zde visí klíček na šňůrce,
tak počkej, já to otevřu.
Co je to? Jéjej! Pánbůh s náma,
co živa jsem to neviděla.
Ten šperk! Vždyť tak by mohla dáma
ve svátek třeba do kostela!
Jak já bych s řetízkem tím vyhlížela?
Čí asi je ta klenotnice?
Ach, takhle mít ty náušnice!
Hned vypadáme jinak přec!
Mladost a krása nám platna není,
není to zrovna k zahození,
a přec nicotná to věc.
Půl chválu, půl soucit to budí.
Každému zlata jen chce se,
každý se, každičký, třese
po zlatě. Běda, my chudí!
Procházka
Při vší zhrzené lásce! Při jízdě do pekel!
Chtěl nové bych vymyslit živly, bych při tom nejhorším klel!
Co je ti? Viděl to kdy svět?
Vyvádíš, že tě nepoznávám.
Já k čertu bych se poslal hned,
jen kdybych čertem nebyl sám.
Copak ti přeskočilo snad?
A sluší ti to, klít a nadávat!
Šperk, co jsem pro Markétu čap,
teď kněžour, považte jen, shráb. —
Jak mámě to padlo do očí,
hned husí kůže jí naskočí.
Ta ženská vám všechno vyčichá,
nos pořád v modlicích knížkách má
a hnedle pozná, co zavání
jak inštrument svatý či profánní.
O té skříňce jí prozradil nos,
že na ní nesvěceného cos.
„Poklad, jenž získán v bezpráví,
duši,“ tak zvolala, „otráví,
tož dejme ho, dítě, Marii Panně,
dostanem náhradu v nebeské maně.“
Dcera se v myšlenkách šklíbila:
je darovaná to kobyla,
a bezbožný věru sotva byl,
kdo ji tak pěkně sem dopravil.
I poslala matka pro kněžoura;
ten, jak to slyší, očkama mžourá:
„Božího dbejte mi zákona!
Zvítězí ten, kdo překoná!“
Pak, odborně si to prohlédnuv, řek:
„Církev má dobrý žaludek,
celičké země už spořádala,
a přece se dosud nepřepapala.
Jen církvi, ó křesťanky nábožné,
lze stráviti zboží bezbožné!“
Toť zvyk, jenž obecným se stal,
nejinak dělá to žid a král.
A potom, jak by se nechumelilo,
shráb spony a kroužky a bez díku,
jak by nes ořechy v košíku,
odnášel všechno, co ve skříňce bylo;
však slíbil jim odměnu záhrobní.
Ohromnou radost měly z ní.
A Markétka?
Sedí teď neklidná
a neví, co si počít má.
Na šperky myslí bdíc a sníc,
na jejich dárce ještě víc.
Líto mi starosti milenčiny,
hned tedy klenot jí opatř jiný,
byl ubohý beztak ten prvý skvost.
Ba, všechno jen hračka je pro vašnost.
Jen zařiď to k dobrému výsledku,
pověs se na její sousedku.
A nebuď mi, čerte, tak ufňukaný,
spěš nové šperky nachystat.
Ó, k službám, jemnostpane, rád.
Takový blázen zamilovaný
sluncem a lunou a hvězdami střílí,
to jen své milé pro kratochvíli.
U sousedky
Aby mu pánbůh odpustil,
čeho se můj na mně dopustil!
On si do světa odjechá
a mne tu sirobnou zanechá!
Já ho přec věru nešidila,
ví bůh, jak něžná jsem k němu vždy byla!
Snad mrtev je dokonce, bože milý! — —
Jen kdyby to úředně potvrdili!
Ach, paní Marto!
Copak je?
Sotva se držím na nohou.
Jak tuhle, zas našla jsem takovou
skříňku z ebenu v almaře.
Jsou vám tam věci, zrovna div,
a ještě skvostnější než dřív.
Ne aby matce o tom hlesla,
ta by to zase k zpovědi nesla.
Jen koukejte! to záření!
Jsi ty mi šťastné stvoření!
Jak ráda bych se tak projít chtěla,
a nesmím v tom ani do kostela!
Jenom si často ke mně skoč,
zde navěsíš tajně ten šperk a ty cetky,
pak hodinku se před zrcadlem toč,
a vyražení máme hnedky.
Pak svátek nějaký či slavnost přijde,
a kousek po kousku to vidět mohou lidé.
Teď řetízek, pak perličky ty pěkné —
Matka si nevšimne — a něco se jí řekne.
Kdo přinesl ty skříňky dvě?
Cos podezřelého v tom je!
Snad maminka? Propánakrále!
Nějaký pán. A cizí. Dále!
Odpusťte, prosím, vzácné paní,
že vstupuji tak znenadání.
Bydlí tu paní Mečitá?
Copak si račte, to jsem já?
Nyní ji znám; a na tom dost,
když je tu takový vzácný host.
Odpusťte, přišel jsem v nevhodný čas,
já odpoledne přijdu zas.
Pomysli, panenko nebeská,
ten pán tě, holka, za dámu má.
Já jsem jen děvče chudobné,
pán laskavý je víc než dost,
ty skvosty, prosím, nejsou mé.
Ó, není to jen šperk a skvost.
Ten pohled, s tím celým chováním!
Jak šťasten jsem, že zůstat smím.
Já hořím, co mi přišel říc.
Ach, není to radostného nic.
Jen doufám, že nepadnu v nemilost její.
Její muž je mrtev a pozdravuje ji.
Je mrtev, ten dobrák! Ach, můj muž!
To nepřežiji, je po mně už!
Tak, dobrá paní, se utište!
Tak truchlivý příběh ten poslyšte!
Už proto bych po lásce netoužila,
ta rána by na smrt mě usoužila.
S veselím bol, bol s veselím se spíná.
Jak žití jeho běh byl dokonán?
On u svatého Antonína
v Padově leží pochován,
kde k věčnému míru se klenutí klene,
pro chladný spánek předurčené.
A co mi nesete, bych ráda znala.
Ó, těžkou jednu prosbu velikou:
mší byste třikrát sto zaň zpívat, paní, dala.
Co jiného se tkne, mé kapsy prázdny jsou.
Jak, ani minci, ani něco tret,
co každý vandrák v měšci na dně spoří
a raděj o hladu a žebrotě se moří,
by památkou to přines nám?
Mně velmi líto je, madame —
A přec, on řádně účty ved,
on z hříchů svých i z neštěstí se kál
a jmění svého nerozfofroval.
Ó žel, že na světě je tolik běd!
Já často se zaň pomodlím, toť jisté.
Jste bytost líbezná a zasloužila byste
v manželství vstoupiti — teď hned.
To ještě není možno přec.
Ne-li hned muž, ať je to mládenec.
Vždyť je to z největších nebeských darů,
s tak milým chlapcem octnout se v páru.
Tady u nás to zvykem není.
Zvyk nezvyk, poddá se to bez mučení.
Tak vypravujte!
Já nad úmrtním lůžkem stál,
nebyl to zrovna hnůj, jen sláma poloztlelá,
však on co křesťan umíral
a vroubků více měl, než zpověď slabik měla.
„Jak neklnul bych,“ zvolal, „svému jménu,
když zradil jsem své řemeslo i ženu!
Ach, zabije mě tohle vzpomínání,
kéž zaživa mi odpuštění dá!“
Ten dobrák! Dávno už je má!
„Ví bůh, však větší vina byla na ní!“
To lhal! No počkej, v smrti ještě lhaní!
Ba, jistě fantazoval v umírání,
trochu-li znalcem zvát se smím.
„Já věru,“ děl, „jsem nelelkoval v žití;
mít děti a pak na chleba se dříti —
na chleba v smyslu nejširším —
ba pokojně jsem nenajed se ani.“
Tak zcela zapomněl na věrné milování
a na tu dřinu nocí dnem?
Ne, uchoval ji věrně v srdci svém.
„Když jsme pak z Malty,“ děl, „se vydali,
já pomodlil se za dítky a paní,
i mělo nebe s námi slitování,
neb sultánův jsme koráb zajali,
jenž říše turecké vez velký poklad.
Tu došel odměny, kdo chrabrý byl,
a také já, co mužnosti své doklad,
svůj vrchovatý dostal díl.“
Aj, kde? Aj, co? Snad zahrabal to kdes?
Kdo ví, který to vítr neroznes.
Na starost si ho krásná slečna vzala,
když Neapolí bloudil, cizí host,
a ta mu tolik lásky prokázala,
že měl až nadosmrti všeho dost.
Ten lump! Tak okradl své děti!
A všecinka mu nouze tato
nemohla v choutkách překážeti.
Nu vida, teď je mrtev za to!
Teď, kdybych tam, co vy jste, byl,
cudný růček bych protruchlil,
však po mužíčku bych se novém sháněl už.
Můj bože, jak můj první muž,
ach, takového nenašla bych ani.
Tak hodný byls, můj bobečku,
až na tu vášeň k cestování
a k ženštinám a k vínečku.
A pak ty kostky zatrachtilé!
Nu, mohlo to být zcela milé,
když shovívavý byl on též
a povolil vám tolikéž.
Též já bych za těchhle podmínek
vyměnil s vámi prstýnek.
Ó, pán to říká jenom žertem.
Teď raděj zmizím, dokud čas;
ta by to vyhrála i s čertem!
Jak je to s jejím srdcem as?
Co chce tím říci pán?
Ty dítě nevinné!
Váš sluha, dámy!
Jemine,
o době smrti chci mít osvědčení,
a kde a jak leží mé potěšení.
Já na pořádek vždy si potrpěla,
též ráda v novinách bych jeho parte měla.
Dvou svědků ústy, paní má,
pravda se prokázati dá.
Čackého druha mám, a jím
u soudu vše vám potvrdím.
Já vám ho přivedu.
Ach, ano!
A ona tu také bude, panno?
Hodný to hoch, kus světa zná,
k dámám je dvornost vtělená.
To bych se před pánem musila rdít.
Před nikým; i kdyby král to měl být.
Za domem, prosím, zahrádku mám,
dnes večer pány čekáme tam.
Ulice
Tak co? Už brzo? Jde to hladce?
Bravo, že vidím vás tak rozplameňovat se.
Už zakrátko Markétku jistě máte;
dnes večer ji u Marty, sousedky, uhlídáte.
Toť ženská, jež si s tím rady ví:
jak cikánka vyzná se v kuplířství.
Nu dobrá!
Však není to zadarmo.
Jak říkáme: Něco za něco.
My jenom platné svědectví dáme,
že jejího chotě vychladlé údy
jsou v Padově pohřbeny do svaté půdy.
Tak! To tam dřív tu cestu vykonáme!
Sancta simplicitas! To věru nutné není.
Jen dosvědčte, a bez vědění.
Když nevíš o lepším, ten plán jsem pohřbil už.
Aj, hleďme, jaký svatý muž!
To jistě poprvé, co ve svém žití
vydáte křivé svědectví.
O bohu, o světě a co se v nitru chví,
i o čem lidský tvor v svém srdci, v hlavě sní,
rozhodčím o tom neráčil jste býti?
Což s drzým čelem jste to z plných plic
nevecpal do svých definic?
A vlastně tolikéž vy víte z toho všeho
jak o zániku pana Mečitého.
Čím byls, tím zůstaneš: jsi lhář a sofista.
Váš problém není mi tak cizí dočista.
Zda vbrzku počestně lichotkami
pán ubohou dívku neomámí
a nezahrne přísahami?
A od srdce!
Tu písničku znám.
A o pudu všemocném, o lásky pásce
a o věrnosti a o věčné lásce,
to také od srdce půjde vám?
Ó, půjde! — Hruď-li rozvlněna
a pro ten vzlet a pro tu změť
já marně hledám-li a nenalézám jména
a smyslem, citem tápám po vší zemi
a se slovy to zkouším všemi
a žár, jímž planu, nekonečným
když nazývám a věkověčným,
mluví to ďábla lživý ret?
A přec mám pravdu!
Slyš a pamatuj,
nenech mě mluvit zbůhdarma.
Kdo chce mít pravdu stůj co stůj,
ten pravdu má.
A pojď, já už to tlachání si hnusím.
Dávám ti za pravdu; a zvlášť, že musím.
Zahrada
Vím dobře, pán je shovívavý jen
a blahosklonný, až to zahanbuje.
Kdo na cestách, je lehko spokojen
a vlídně za vše poděkuje.
Jakpak by mohla řeč má nicotná
cizince pobavit, jenž tolik toho zná!
Tvé jedno slovo, jediný tvůj hled
víc pobaví než celý moudrý svět.
Že se vám chce ji líbat; já stydět bych se měla,
tak drsná je, tak mozolná!
Co toho já už neoddřela!
Maminka na všechno tak přísně dbá.
A pán je tedy stále na cestách?
Ba, tak nám osudem to nakázáno.
Loučení bývá trpké, ale, ach,
na místě setrvat nám není přáno.
Což, pokud život jeden květ,
to ještě jde, tak volně světem těkat.
Však potom přijde tíha let —
a mládenecky, sám, až na kraj hrobu hekat
měl by si každý rozmyslet.
Jak zřím to z dálky, musím zblednout.
Včas tedy jen se račte poohlédnout!
Ba, sejde z očí, sejde z mysli, ne?
A vlídností si nezadáte.
Však co jsem já? Vy přátel máte —!
a mnohem rozumnějších, že?
Takzvaný rozum, drahá, často dost
je zvůle, nevole a ješitnost.
Jak?
Neví nevinnost a prostota,
jaká v nich posvátná je hodnota.
Chudobnost, pokora, ty všechny ctnosti,
jimiž dech lásky napojen —
Myslete na mne okamžiček jen,
já myslit na vás budu kdy mít dosti.
Jste asi často samotinká?
Ba, naše domácnost je malilinká,
a je s ní přece notná dřinka;
nemáme děvče, tak já vařím, metu,
do noci dřu se, šiju, pletu,
neb víte, pane, matka má
je puntičkářka náramná.
Ne sice, že bychom snad bídou strádaly;
jak u jiných to u nás nuzné není,
tatíček zanechal nám slušné jmění
a zahrádku a domek za valy.
A teď si mohu žít dost pokojně.
Bratra mám na vojně,
sestřička umřela mi;
ta starostí a práce přidala mi,
leč mileráda bych to znovu podstoupila,
taková byla holčička to milá.
Andílek, tobě podobna-li byla.
Já vychovala ji, byl to můj mazlíček.
Na svět nám přišla ve zlé době;
už nežil tatíček,
maminka byla jednou nohou v hrobě,
a že jen pomalu se hojila,
nedalo pomyslit se ani,
by robátko to kojila.
Tak na starost já sama si to vzala,
vodou je, mlíkem vypiplala,
a na mém klíně, v mém opatrování
smálo se, rostlo, cupitalo
a děťátkem se mojím stalo.
To jistě nejčistší jsi žila štěstí.
Co krušného však musila jsem snésti!
Kolébka v noci u lůžka mí stála;
jak nepomohlo houpihou,
já hnedle byla na nohou,
teď dala jsem mu pít, teď k sobě jsem je vzala,
pak zpívala mu tralala
a komůrkou s ním hopsala —
a ráno hned si k neckám přivstala,
pak na trh šla, pak stála u kamen,
a dokolečka, den jak den.
To se pak, pane, nechce jenom smát,
však chutná zato jíst a chutná spát.
Ach, zatvrzelý bývá mládenec;
chuděrkám ženám není sladko žíti.
Nu, pak by byla vlastně vaše věc,
na víru manželství jej obrátiti.
Tak rovnou, nic že nenašel jste posud?
A vaše srdce nejal, pane, osud?
Říká se: vlastní krb a hodná žena —
v tom větší nežli ve zlatě je cena.
Já ptám se: zda jste nepocítil chuť?
Já vlídně vždy byl přijat, buď kde buď.
Zda vážně, já se ptám, jste nezahořel k žádné.
S ženskými žertovat, to nebylo by radné.
Ach, nechápete mne!
Ó, toho věru žel mi.
Však chápu přec — že laskavá jste velmi.
Tak poznalas, můj andílku, kdo jsem,
hned jak já vstoupil na zahradu sem?
Což nevíte? Já oči sklopila!
A už se nehněváš, že jsem tak smělý byl,
onehdy, jak jsi z chrámu šla,
a já se drze k tobě přitočil?
Já užasla. To prvně se mi stalo.
Nic nemohlo se vytknout mně.
A jemu, říkám si, se asi zdálo,
že drze chováš se a neslušně,
a tak si myslil, tuhle holku
že dostat může bez okolků.
Nač zapírat? Já hned jsem tušila,
ze ve váš prospěch se to ve mně schýlí.
Já tolik na sebe se horšila,
že na vás horšit se, už nezbylo mi síly.
Má lásko!
Nechte jen.
Jak? Kytici? Či co?
Je to jen hračka.
Jak?
Vám k smíchu bude to.
Co šeptáš?
Má — Nemá — Má —
Ty tvářičko má líbezná!
Má — Nemá — Má — Nemá —
Má mě rád!
Ba, dítě mé! Nechť květů odpověď
je bohů výrokem: On má tě rád!
Chápeš, co znamená: On má tě rád?
Ach, mrazí mne!
Ó, nechvěj se! Nechť pohled můj,
nechť tento ruky stisk ti poví,
co nevýslovné jest:
Cele se vzdát a cítit, cítit
rozkoš, jež musí být věčná!
Věčná! — Neb konec, to bylo by zoufalství!
Ne! Ne konec! Ne konec!
Smráká se.
Ano, musíme už jít.
Já bych vás ještě zdržovala,
však na tom místě není dobře být.
My pod dozorem jsme tu zmála.
Je vám to bída,
souseda soused špehuje a hlídá.
A chraň se sebevíc, v řeči se octneš hned.
A co náš párek?
Letěl vzhůru alejí.
Ti bujní motýlci!
On, zdá se, přeje jí.
A ona jemu. Tak se točí svět.
Besídka
Už jde!
No, počkej, škádlit mne, ty dítě!
A mám tě! Políbí ji
Nejdražší, už dávno miluji tě.
Kdo je to?
Přítel!
Zvíře!
Čas je se rozloučiti!
Ba, pane, pozdě.
Nesměl bych s vámi jíti?
To by mě matka —! Sbohem!
Tedy loučení?
Sbohem!
Adié!
Na brzké vidění!
Takový muž, můj bože, ne,
co všecinko ho napadne!
Hanbím se, jak s ním hovořím,
a na všechno mu ano dím.
Jsem chudá holka hloupoučká
a nechápu, co na mně má! Odejde
Les a sluj
Vznešený duchu, dals, tys dal mi všechno,
oč jsem tě prosil. Nadarmo jsi tvář
mi neukázal v plamenech. Tys dal
mi království své velké přírody
a sílu vnímat ji a mít z ní rozkoš.
Ne návštěv jenom chladně žasnoucích,
tys popřál mi v hruď hluboce jí zírat
jak v srdce příteli. Ty předvádíš
mi řadu oživených bytostí
a učíš mne, jak poznávat mám bratry
ve vzduchu, vodě, v tichých houštinách.
A v lese burácí-li zuříc bouře,
smrk-olbřím sousední-li ratolesti
a kmeny, káceje se, rozbíjí
a hora dutě zahřmí echem pádu,
ty do sluje mne vedeš bezpečné,
mne samého mi ukazuješ, v hrudi
by rozevřel se zázrak tajemství.
A čisté luny útěcha-li vzejde
mi před zrakem, pak na úbočí skal
a z vlhka houštin se mi míhají
ty zjevy stříbrné, jež žily kdys,
a utišují přísnou rozkoš dum.
Ó, cítím teď, že není člověku
nic dáno dokonalého. K té slasti,
jež uvádí mě k bohům blíž a blíž,
tys dal mi druha, bez kterého být
mi nelze už, byť, studený a drzý,
mě ponižuje přede mnou a vše,
cos dal mi, dechem slova zmrazuje.
V mých prsou rozdmychává divý žár
po onom krásném obraze. A tak
já od žádosti k rozkoši jsem štván,
v rozkoši hynu touhou po žádosti.
Už, doufám, poustevničit přešlo vás?
Ne, natrvalo nic to není.
Snad na zkoušku, tak pro nějaký čas,
a pak ať se to rychle změní!
Moh bys mi věru pokoj dát
a ne mě zrovna dneska týrat.
Aj, s pokojem tě nechám rád;
co tě vede: já se vtírat?
Jsi trapný, hrubý, zbrklý tovaryš,
ztratit tě, ztráta není hrozná.
Ty celý den se něco natrápíš!
Nač pán má chuť a co ho přešlo již,
to na nosánku stěží se mu pozná.
Ušetř mne téhle písničky!
Za to, že nudíš, mám ti chválu pět?
Ty hroudy synu maličký,
čím byl by beze mne tvůj svět?
Byls mátohami zfantěn celičký,
já na řadu však vyhojil tě let;
mne nebýt, s téhle hvězdičky
musil ses dávno poroučet.
Nač jsi sem zalez do té skalní díry,
co tady dřepíš mezi výry?
Mokvá tu z kamení a mechem zatuchá,
a ty to lokáš jako ropucha.
To je mi kratochvilná hra!
Máš v těle ještě doktora.
Chápeš, co nových načerpal jsem sil
za dobu, co jsem na poušti zde byl?
Kdyby ses k tomu chápání moh vznésti,
ty byl bys ďáblem dost, mně nepřát toho štěstí.
To nadpozemské vyražení!
Na horách, v noční rose, pelešení,
nebe a zemi tisknout na svá ústa,
cítit, jak duch nám přímo k božstvu vzrůstá,
v dřeň země zarývat svůj pud, svou tuchu,
šestero tvůrčích dnů mít v duchu,
v pýše svých sil se zpíjet tím a tím,
do tvorstva proudit citem milostným,
tušit, co nezatuší smrtelníci,
a posléze tu božskou intuici
zakončit —
nesmím říci nahlas, čím.
Fuj na tebe!
To líbit se vám nechce.
„Fuj“ v mravním patosu se vysloví tak lehce:
tím cudný duch se nesmí znesvětit,
bez čeho nelze cudným srdcím být.
Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,
čas od času si něco nalhávat,
však nadlouho to nesnesem!
Už zase jsi jak hřebec štvaný,
tvor vysílený, vyčerpaný
buď chtíčem, nebo úděsem.
Tak dost! Tvá milka sedí tam
a všechno na ni zrovna padá.
Žije jen snům a vzpomínkám
a má tě hrozitánsky ráda.
Tvé lásky kdys bouřil vztek a jek,
jak když potok se vzedme při tání sněhu;
do srdce vlils jí svou bouřlivou něhu
a teď zas už vyschl tvůj potůček.
Místo by trůnil v lesích a pláni,
měl by se postarat jemnostpán,
aby přec byl groš lásky dán
té chuděrce opičce za milování.
Dlouhou chvíli má ukrutnou;
u okna stojí a za mraky se dívá,
jak přes starou hradbu města jdou.
„Kdybych já byla ptáček!“ si zpívá,
zpívá až v půlnoc hlubokou.
Hned je čilá, hned přesmutná,
uplakaná je častokrát,
pak zase klidná, jak se zdá,
zamilovaná napořád.
Ty zmije! Zmije!
Počkat! Už v síti mi je!
Apage, satanas!
O té krásné ženě mi nemluv déle,
v mé poblázněné smysly touhu nelij zas
po jejím sladkém, sladkém těle!
Nu což? Má strach, žes do zaječích vzal.
A napolos to udělal.
Já jsem jí blízek, nechť i sebedál.
Nemohu na ni zapomníti;
kde jsem, tam musí se mnou býti.
Závidím dřevu, na němž tělo Páně,
když její ústa pocel tisknou na ně!
Já, milý brachu, záviděl ti zase
pár dvojčat, jenž se pod růžemi pase.
Pryč, kuplíři!
Nač spílání a zášť!
Tu živnost založila božská bytost:
Bůh stvořiv kluky zvlášť a holky zvlášť,
nám návod dal, jak dělat příležitost.
Jděm! Hanba! Hleďme milence!
Vždyť do komůrky k dívence,
ne na smrt máte jít.
Čím v jejím objetí mi rozkoš ráje?
V mém náručí nechť celá má je,
vždyť její trýzeň rvát mi bude klid.
Zda nejsem psanec bez klidu a stání,
bez krovu netvor, bez cíle,
jenž jako vodopád za skálou skálu raní,
jen po propasti touže zběsile —
co ona stranou hraje si jak děcko
na horských nivách ve své chaloupce
a domácké to živobytí všecko
jen v malém světě dýchat chce —?
A já, jejž běsi štvali
a tvůrce v zášti měl,
já nezachyt jen skály,
bych v tříšť je rozbíjel:
ji, tichounkou, já strhnout musil do běd.
Ty, peklo, chtělos míti tuto oběť!
Úzkost mi, ďáble, pomoz ukrátiti;
co neodvratné, zrychlit spěš,
nechať se její osud na mne zřítí,
by se mnou ona zahynula též!
Syčí to zas! A vře to tam!
Ty blázne, jdi ji potěšit!
Když rozoumeček neví kudy kam,
hned myslí si, že musí konec být.
Žij, kdo se chrabře držet zná!
Vždyť tys už celkem zapeklitá kůže;
ta podívaná je mi odporná:
když brečí ďábel, kozel vzít mě může.
Markétčina světnice
Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.
Kde není můj pán,
tam hrob svůj mám,
celičký svět
je mi žluč a jed.
Má hlavička, ach,
je potřeštěná,
má ubohá mysl
roztříštěná.
Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.
Já za ním se dívám
okýnkem,
za ním jen chodím,
když venku jsem.
Jeho odvážný krok,
jeho ztepilý růst,
jeho očí síla
a úsměv úst!
Jak plyne mu tokem
řeč kouzelná,
jak tiskne ruku,
jak líbat zná!
Můj klid ten tam,
mé srdce je mdlé,
už nedojdu míru,
už nikdy ne.
Po něm, můj bože,
se touhou chvím.
Ó kéž ho stihnu,
kéž zachytím!
Kéž držet ho smím,
kéž zulíbám,
kéž z polibků jeho
smrt svou mám!
Martina zahrada
Slib mi jen, Jindro!
Co mohu. Nuž?
Jakpak to s náboženstvím máš?
Ty jsi tak hodný a dobrý muž,
však na víru, zdá se mi, málo dáš.
Víš, že tě miluju, leč toho nech.
Koho mám rád, zaň poslední dám dech.
Nikomu nechci církev brát ni cit.
To nestačí, je třeba víru mít.
Že třeba je?
Proč bez moci tak jsem!
Ty nemáš úcty ani k svátostem.
Ba mám.
Však neprahneš po jejich požehnání.
Kdy byls už v kostele, kdy u přijímání?
Rci, věříš v Boha?
Kdo smí se, dítě, zaříci:
já věřím v Boha, jsem věřící —?
Jen zkus, co od kněží či od mudrců zvíš:
odpověď jejich ti zaznívá
výsměchem nad tím, kdo se ptá.
Ty tedy v Boha nevěříš?
Má lásko, má drahá, pochop již!
Kdo smí ho jménem zváti?
Kdo smí se k tomu znáti:
já věřím —?
Kdo vnímat jej smí?
A kdože říci se odváží:
já nevěřím v Boha —?
On, vše objímající,
on, vše udržující,
zda neudržuje, zda neobjímá
tebe a mne a sám sebe?
Zda nad námi tam neklene se nebe,
zda neleží v hloubkách pevně skuta zem,
zda nevystupují po strmé báni
hvězdy, ty věčné, výš a výš?
Nezírám oko v oko tobě?
A neproudí všemocný vesmír
do hlavy, do srdce tobě,
a nevlá vše ve věčném taji,
nezřeno, zřeno, po boku tobě?
Tím naplň a rozvlň prsa svá,
a citem, jen citem-li duše tvá,
pak nazvi to, jakkoli chceš:
srdce či štěstí, láska, Bůh!
Já nemám pro to jména!
Je všechno, vše jen cit,
jméno jen zvuk a dým,
jímž nebe kalí se jasné.
To všechno je náramně krásné,
tak nějak to říká farář, já vím,
jen trošinku jinými slovy.
Tak všady ti to poví
každičké srdce pod nebem,
a každé-li ve vlastním jazyku svém,
proč nemluvil já bych ve svojí řeči?
Kdo to tak slyší, málem že nepřisvědčí,
ale háček v tom vězí přec.
Ty nejsi křesťan, to je ta věc.
Ty dítě!
Bolí mne dávno již,
že v téhleté společnosti dlíš.
Jak to?
Ten člověk, co stále kol sebe ho máš,
ten je mi odporný ažaž.
Co živa jsem, nic mi tak hluboce
nedalo ránu do srdce
jako ten člověk s tou tváří svojí.
Pročpak se ho má panenka bojí?
Sotva ho vidím, celá se třesu.
Já jinak s celým světem se snesu,
ale jak toužím uhlídat tebe,
tak z toho člověka na mne jde mráz.
Nějaký darebák bude to as!
Jestli mu křivdím, odpusť mi nebe.
I takoví ptáčci musí být.
S těmi já nic bych nechtěla mít.
Sotvaže vstoupí do dveří,
je na něm vidět úsměšek
a trochu vztek.
Tak lhostejně všechno proměří.
Na čele mu to vidím stát,
že neumí nikoho mít rád.
Tak teploučko je mi v objetí tvém,
tak oddaná tam, tak svobodná jsem —
však nablízku-li on, mně jazyk zdřevění.
Ty anděle, jaké máš tušení!
Ten odpor natolik mě zvládá,
že je mi, přijde-li mi na oči,
jak bych tě, drahý, neměla už ráda;
modlit se nemohu, když se k nám přitočí.
A to se mi tak do srdce vžírá.
Viď, tebe to, Jindro, také týrá.
Máš k němu zkrátka antipatii.
Teď musím pryč.
Ach, kdy se dožiji,
že celou hodinku hruď moje na tvé buší,
že v krev se vpíjí krev a duše v duši?
Ach, kdybych sama spala já,
vpustila bych tě dnešní noc.
Však matka spánek nehluboký má,
a kdyby ta nás natrefila,
v tu ránu já bych mrtva byla.
To, dušičko, je lehká odpomoc.
Zde z lahvičky tři kapky jen,
a ihned v přehluboký sen
se celá stulí.
Co neudělám tobě k vůli!
Ten lék jí neuškodí snad?
Jak bych ti, drahá, moh tu radu dát!
Jak se mé oko na tě zadívá,
já za tě, nevím proč, bych duši dala.
Já pro tebe už tolik udělala,
že skorem nic mi dělat nezbývá.
To vyžle! Už je pryč?
Zase jsi špehoval?
Já otázky jsem zaslech všecky.
Pan doktor katechizovat se dal.
Bylo by zlé, kdybyste neobstál;
neb je-li zbožný kdo a starosvětský,
pak holka ví, že vyhráno je už:
též jinak pod pantoflem bude muž.
Což, netvore, ti jasné není,
že andělská ta duše milá,
jež vírou svou se naplnila
a v ní své blaho hledá jen,
svatě se trýzní při tom pomyšlení,
že on, jejž miluje, má býti zatracen?
Holčička má tě na špagátku,
ty — nadsmyslný holkaři!
Ty z plamenů a z bláta spratku!
A výtečně zná čísti ve tváři!
Já jsem-li přítomen, tu tuší, neví co,
můj kukuč, ten jí věští to i to;
větří, že chlap jsem geniální,
ba dokonce démon infernální.
Nu, dneska v noci —?
Je to tvoje věc?
Ne, ale těší mne to přec!
U kašny
Tak o Barušce jsi neslyšela?
Nic. Tuze málo já teď vycházela.
Od Fandy mám to, že se spustila.
To že se tak nóbl nosila!
Jak to?
No jak! Inu, smrdí to s ní.
Krmí teď dva, když pije a jí.
Ach!
Šlo to s ní až takhle dolů,
a jak se dlouho slízali spolu!
To bylo tancování,
v hospodách vyhrávání,
poutí, mlsků a cukrování
a Barčo tam a Barčo sem
a uctívání vínečkem,
až myslila: já první jsem.
Že se ta fiflena nestyděla,
fůru prezentů od něho měla!
To bylo nějakých hubiček —
jo, kampak se neděje, věneček!
Ta nešťastná!
Jakápak nešťastnice!
Když v noci my sedaly u přeslice
a matka nás dolů jít nenechala,
ona tam se svým amantem stála.
Na lavičce či na chodbě byli
a potmě neměli dlouhou chvíli.
Teď u vrat chrámu ať se jen krčí,
až do žíněné košile ji strčí.
On jistojistě vezme si ji přec.
K smíchu! Tak švarný mládenec,
ten o jinší si pannu řekne.
A taky už plách!
To není pěkné!
A kdyby ji chtěli s ním sezdati,
tak ji už hoši vyplatí:
strhnou jí vínek s copánků,
my před práh jí nasypem řezanku.
Jak s chutí jsem vždycky si omočila,
když některá chuděrka v tom byla!
A jak jsem výřečná bývala,
když o cizím hříchu jsem slýchala!
Dost černým se mi nezdálo nic,
to černé já černila ještě víc.
Tak jsem se zhlížela v ctnostech svých,
a teď — taky na mne teď může hřích!
Ale, můj bože, co zvábilo mne,
tak dobré to bylo, tak milé to vše!
Městský val
Svou líci,
ach, bolestící,
milostiplná, k mé bídě skloň!
V svých prsou křeče,
v svém srdci hrot meče,
díváš se na svého syna skon.
Zříš na otce v nebe
a za samu sebe
i za syna vysíláš vzdech a ston.
Kdo tuší,
jak buší
v mých spáncích muka zlá!
Co mi bědné srdce svírá,
po čem touží, co je týrá,
víš jen ty, ty samotná.
Ať kráčím kudykoli,
vše bolí, bolí, bolí,
a v prsou úzko mám.
A sotvaže jsem sama,
srdce se ve mně lámá,
já lkám a lkám a lkám.
Ach, kořenáče v okně
já slzami zkropila,
než jsem ti časně zrána
tu kytku uvila.
Svítilo slunko ranní
na moji podušku
a já jsem v naříkání
procitla na lůžku.
Ty odvrať hanbu mou a skon!
Svou líci,
ach, bolestící,
milostiplná, k mé bídě skloň!
Noc. Ulice před Markétčinými dveřmi
Když jsem tak sedal při pitce
a braši jali chlubit se
a každičký se nadýmal,
jaké kdy na světě dívky znal,
a tím víc chválil, čím víc pil —
já loktem o stůl opřen byl
a bez hněvu a bez klení
naslouchal tomu prášení.
A knír jsem si hladil se smíchem
a džbánek plný pozved jsem
a zvolal: „Každýmu to svý,
ale která je v království,
že rovnala by se mé sestřičce
a vodu by podala Markytce?“
A cink! A břink! A ze všech stran:
„Nu, on má pravdu, to se ví,
toť chlouba ženského pohlaví!“
Kdo chválil, mlčel jak zařezán.
A teď — teď chtěl bych po stěnách lézti,
vlasy si rvu a zatínám pěsti.
Kdejaký lump smí mě kujonovat
a nos nade mnou ohrnovat!
Jak dlužník se třesu a vztek svůj krotím
a při každém jejich slůvku se potím!
A kdybych celou tu pakáž zmazal,
že lháři jsou, bych nedokázal.
Co je to? Co se plazí tmou?
Nemýlím-li se, dva to jsou.
Když je to on, tak mi to splatí
a živ se odsud nevytratí!
Jak z okna oné sakristie tam
třpyt věčné lampičky se třese vzhůru,
jak po stranách se v matnou šeří chmuru
a vůkol propadá již tmám,
tak půlnoc v prsou mých se chvěje.
A mně jak vilné kočičce je,
jež mezi komíny se províjí
a zticha tiskne podél zdí.
Což, je to po mém zbožném přání,
tak trochu zlodějství, tak trochu muchlování.
Už mě to lechtá nějak moc.
To je ta Valpuržina noc.
Pozítří budem ji zas mít.
To vyplatí se vzhůru být.
A zatím poklad vynáší se snad,
jejž vidím se tam vzadu blyskotat?
Té slasti dojít můžeš záhy,
vyzvednout kotýlek ten drahý.
Tuhle tam dovnitř nahléd jsem,
skvostné lví tolary jsou v něm.
Nic — prsten ani náramek —
co by mé milé přišlo vděk?
Cos vedle mincí se tam skvělo,
jak šňůra perel to vyhlíželo.
Tak je to dobře, lítost mám,
když bez dárečku mám k ní jíti.
Lítosti není třeba vám,
i zdarma smíte rozkoš míti.
Teď máme nebe samou hvězdičku.
Tak něco kumštovného zazni!
Morální spustím písničku,
a ta už docela ji zblázní.
Katuško má,
což dívka ctná
toulat se má
před jeho dveřmi zrána?
Copak tu chceš?
Pannou tam jdeš,
leč nevyjdeš,
ba nevyjdeš co panna!
Ten, čí jste host,
už vás má dost.
Kde zbyla ctnost,
vy chuděrky mé zlaté?
Máte se stříc,
dbát na se víc,
nedávat nic,
než zlatý kroužek máte.
Koho to lákáš? Sakramente!
Ty zatracený krysaři!
Do pekla s tebou, instrumente!
Do pekla s tebou, loutnáři!
Citera vedvé! s tou to nejde více.
A teďka dojde na palice!
Doktore, na něj! Zhurta jen!
Sem, těsně ke mně! Diriguji.
Kosinku čerstva z pochvy ven!
Jen vypadněte! Zachytnu ji.
Tak zachyť tuhletu!
Už je!
A tu!
Proč ne?
To ďábel šermuje!
Co to má být? Mně ruka umdlévá.
Teď! Bodni!
Běda!
Mamlas! Už ji má!
Pryč, horempádem! Jen ať jsme ti tam!
Už rozléhá se děsný křik a řev.
Já s policií skvěle smlouvat znám;
hůř se soudem, jenž krví splácí krev.
Ven! Ven!
Sem světlo! Co tu je?
Spílá se tady; křičí; šermuje.
Tady už jeden dodýchal.
A ti, co spáchali ten čin —?
Kdo tady pad?
Tvé matky syn.
Ó pane bože! Jaký žal!
Umírám! To se rychle dí
a rychlej vykoná.
Vy ženy, nač to kvílení?
Sem, slyšte slova má!
Markétko, tvor jsi mladičký,
a proto ještě hloupičký,
tak se to nedělá.
Slyš, křičet já to nebudu,
jsi zkrátka běhna bez studu;
tak buď jí docela!
Můj bože! Bratře! Co to díš!
Nech pána boha, rozumíš?
Čin neodčiníš; už se stal,
a tak to stále půjde dál.
Potají s jedním začalas,
teď na ty druhé dojde zas,
až tucet jich tě bude mít,
smí si tě celé město vzít!
Jakmile že se hanba zrodí
a tajně na svět dostane,
už roucho z temna utkané
se přes hlavu jí hodí;
ba, nejradš by ji utratili;
leč vzroste-li a dozraje,
pak také za dne nahá je
a ohyzdnější je co chvíli.
Čím bezútěšnější má líc,
tím na světlo chce víc a víc.
Už vidím: Kteréhosi dne
před tebou řádní občané
jak před mrtvolou rozhlodanou
se uhnou, nevěstko ty, stranou.
Ať se ti srdce studem zmate,
jak pohlédnou ti do tváře!
Řetízky nebudeš nosit už zlaté!
Nesmíš stát poblíž oltáře!
V límečku, na němž krajky se skvějí,
už nebudeš se točit v reji!
V koutku se schováš u žebráků,
v tmavém zákoutí u mrzáků.
I budeš-li do nebes přijata —
zde na zemi buď proklata!
Svou duši bohu odevzdejte
a rouháním už ji neobtěžkejte!
Na tu tvou kostru moci jen,
kuplířko, vyvrheli žen,
to došel bych za svá provinění
vrchovatého rozhřešení.
Ach, bratře! Trýzně pekelné!
Povídám, slzí ušetř mne!
Své poctivosti zadalas,
tím do srdce mě zasáhlas.
Jdu spánkem smrti k Bohu já,
vojácká duše poctivá.
Chrám
Jak jinak ti, Markétko, bylo,
kdyžs ještě, neviňoučká,
sem stoupala před oltář,
z knížečky ohmatané
své žvatlajíc modlitbičky,
půl dětskou hru,
půl boha v svém srdci!
Markétko!
Kde stojí ti hlava?
A ve tvém srdci
jaký hanebný hřích?
Zda modlíš se za duši matky své,
jež tebou zdřímla do těch dlouhých, dlouhých muk?
A na tvém prahu čí krev?
— A pod tvým srdcem
zda se již nehýbe tvor,
jenž děsí tebe i sebe
svým bytím a hrůzou tuch?
Žel, žel, běda!
Těch myšlenek se zbavit,
jež se mi honí hlavou
vražedně, ach!
Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla.
Pomsta po tobě sahá!
Slyš pozounů zvuk!
Hroby se třesou,
a srdce tvé
z popela znova se zvedá
a z míru znova
vrhá se v trýzeň
plamenných muk.
Kéž byla bych pryč!
Jako by dunění varhan
bralo mi dech,
jak by mou duši
rozrážel zpěv!
Judex ergo cum sedebit,
quidquid latet adparebit,
nil inultum remanebit.
Tak úzko mi je!
Pilíře chrámu
tísní mě tak,
a těžká klenba
mi na prsa padá. — Vzduch!
Skryj se! Hanba a hřích
ukryty nezůstanou.
Na světlo —? Vzduch —?
Běda ti, běda!
Quid sum miser tunc dicturus?
Quem patronum rogaturus?
Cum vix justus sit securus.
Od tebe zjasněné duše
odvrátí tvář,
neb kdokoli čist je,
podat ti ruku se štítí.
Běda ti, běda!
Quid sum miser tunc dicturus?
Sousedko! Vaši lahvičku!
Valpuržina noc
Což, nechce se ti na koštěti?
Já bych si pořádného kozla přál.
Daleko cíl je, k němuž je nám spěti.
Pokud to pěšky mohu vydržeti,
ta sukovice postačí mi dál.
Co platno cestu krátit si! —
Zde bludištěm se plížit po údolí,
pak po skalách lézt na vrcholy,
s nichž skáče pramen věčně šumící,
toť slast, jíž toulku kořenit si chci!
Cítíš, jak jaro v břízkách raší?
A smrk ví o něm taky už.
Jak nevřelo by tedy v krvi naší!
Vždyť já jen ledový jsem muž,
tak o tom jaru nevím valně,
spíš na cestu si přeji sníh a mráz.
Srp luny zarudlé, hle, stoupá žalně
a sesílá svůj pozdní jas,
tak bídně svítící, že škobrtáme
teď o skalinu, o strom teď.
Pojd, bludičkou si svítit dáme,
vesele jedna plápolá tu, hleď.
Hej, ty tam, nechceš se k nám dáti?
Nač zbytečně tak plápolati?
Posviť nám, prosím, tady nahoru!
Doufám, že z úcty se mi zdaří
zkrotit mou lehkou letoru;
jindy jen klikatě má cesta září.
Aj, aj, to školu člověčí má?
Teď, jménem ďábla, pěkně zpříma,
abych jí svíčku sfouknout nemusel!
Poznávám, jste tu velitel.
Chci se vám ráda k službě dáti.
Však hora je dnes kouzly potrhlá,
a vůdcem bludička vám být-li má,
tak přísně ve všem neračte to bráti.
Do kraje jsme posunuti
snů a zázraků, jak zdá se.
Veď nás rychle, poctou buď ti,
že jsme dál, že dál jsme zase
v pustině té nehostinné!
Za stromem, hle, strom se šine,
pod námi to zčerstva letí,
tesy zřím se ukláněti,
na skálu se skála sápe,
funí z nosu, sípe, chrápe!
Po trávě a po kamení
potůček a potok skáčí.
Je to šum? Či písní znění?
Stesk a žal to láskou pláčí?
Je to zvuk, jenž nad vše sladší?
Milování — dávná báje!
Ozvuk zní a zrak se smáčí
vzpomínkou těch časů ráje.
Vejří vejr a sůva houká,
strýček sýček na to kouká,
s čejkou vzhůru zůstávaje.
Vidíš v houštinách ty mloky?
Dlouhé nohy, tlusté žoky!
Kořen, hadovitě slizký,
šlehá skalami a písky,
chapadlovitě se tyčí,
chce nás omotat jak v lýčí;
z tkání zřím a z kliček, suků,
trčet sterou vzdušnou ruku,
jež nás lapit chce. A myší
stobarevně z děr a skrýší
chomáč mechem nehrne se?
Hleď! A červi rozžhavení!
V rojení a rozvíření
závratný se zmatek třese.
Leč co to? Jsme v klidu stále?
Nebo nás to žene dále?
Stromy, jež se šklebí skále,
všechno, vše se točí s námi,
a ty bludičky, ty malé,
dmou se, trou se a nás mámí.
Za cíp se mne chyť! Hej, ke mně!
Kuželovité hleď témě,
s podivením uzříš zde,
kterak Mamon v hoře žhne.
Jak podivně v těch hloubkách skví se
červánkovitý matný jas,
ba kmitá, blyskotá i chví se
v nejpropastnějších jícnů sráz!
Zde stoupá dým, tam plyny svítí,
zde z mlh to šlehá plamenem,
zde žár se řine hebkou nití,
tam v paprsku zas pramenném.
Zde ohně údolím se plazí
a tisícem svých žilek vřou,
zde třpyt, než v těsný koutek vrazí,
se odlučuje pojednou.
Zář srší jisker, čím jsme bližší,
jak zlatým pírkem rozlétlá,
a tady, hleď, se po vší výši
skalnatá stěna rozžehla.
Zda neosvětlil při slavnosti
pan Mamon přeskvostně svůj hrad?
Štěstí, žes moh to uhlídat;
já cítím už ty neurvalé hosti.
Jak vztekle meluzina hřmí
a ostré šlehy do šíje mě pálí!
Musíš se chytit starých žeber skály,
sic tě to smete do těch prohlubní.
Hleď, noc už zahoustla mhou.
Slyš, stromy jak v boru se trou!
Vzlétli půlnoční ptáci.
Sloupoví hradů se kácí,
jež věčně se zelenaly.
S praskotem větev se válí.
Rozčíslé po kořeny,
dunivě štěpí se kmeny.
Padá to, bortí se, hroutí,
přes sebe se to kroutí,
a v roklích, kam zmatená ozvěna bije,
povětří syčí a vyje.
Slyšíš, jak to hřímá výší?
Hlasy vzdálené a bližší!
Celou horou zvučí ten řev,
proudí ten vzteklý, kouzelný zpěv.
Počalo žito vymetat,
babizny táhnou na sabat.
Běží to, rejdí ze všech stran,
nahoře sedí pan Urián.
Trním a hložím, klap, klap, klap,
z kozlů jde puch a pšuky z bab.
Hleď, samotnou, Baubo, babici.
Osedlala si prasnici.
Čest budiž tomu, komu čest!
Když je tu Baubo, musí vést!
Když na svini vidíme mámu jet,
tak, čarodějky, za ní vpřed!
Kudypak cestou?
Vrch Ilsín já přelétla,
sůvě tam do hnízda nahlédla.
To byly oči!
Do pekla sjeď!
Co jezdíš jak zbrklá!
A do mne trkla!
Ta boule, jen hleď!
Dlouhá je cesta, široká,
jaká to honba divoká?
Babka se šťouchla koštětem.
Mámě puk břich a škvrně v něm.
Ženské jsou všechny před námi.
Jak šneci plížíme se my.
Když za ďasem se chodívá,
žena sto kroků napřed má.
Tak přísně my to neberem.
Žena to ujde kroků stem.
Však spěchej sebevíc ten krok,
muž udělá to v jeden skok.
Hej, z jezera vy, pojďte sem!
My taky s vámi vzhůru chcem.
Čistoty čisté máme dost,
však zato i věčnou neplodnost.
Do černých mračen měsíc vběh,
zmizela hvězda, vítr leh.
Na tisíc jisker zasvítí,
jak posedlý houf se přiřítí.
Počkat! Ne dál!
Kdo to volá z díry skal?
Vemte mne s sebou! S vámi chci jet!
Už stoupám vzhůru tři sta let
a ne a ne být na vrcholku.
Toužím být se svou přízní v spolku.
Nese nás koště, hůl či vích,
na kozlu jedem, na vidlích;
kdo dneska nemůže se vznést,
ten věky věků ztracen jest.
Už dlouho vzadu cupitám.
Ostatní málem jsou ty tam!
Doma mi není popřán klid
a nemohu přec při tom být.
Mast čarodějce kuráž dá.
Namísto plachty hadr má.
Za loď jí necky jsou či díž.
Buď dnes — či nikdá neletíš.
My poletíme k vrcholu,
vy zůstaňte zde v údolu;
nechť se tu hemží plochá zem
tím vaším čarodějnictvem!
Tře se to, hemží, tlačí, strká!
Kvičí to, syčí, plká, hrká!
Fičí to, smrdí, praská, žhne!
Čarodějek to živel je!
Strhnou tě s sebou, drž se mne!
Kde vězíš?
Zde!
Co? Tams už oderván?
To musím ukázat, že jsem tu pán.
Čeládko sladká! Rarach! Couvni před ním!
Zde, chyť se, doktore! a skokem jedním
se vytratíme z toho reje.
I pro našince už to divoké je.
Zde stranou se to zvláštní září směje.
Něco mě láká do těch houštin sem.
Pojď, vklouzni za mnou, zde se ukryjem.
Aj, duchu odporu, buď ciceronem!
To se ti povedlo až moc,
jít na Brocken, když Valpuržina noc,
a prostřed sabatu se osamotnit honem.
Hleď! Pestří se to jiskřičkami,
zde v převeselém klubu dlíš!
Jsme v malé besedě, ne sami.
Chtěl bych tam nahoře být spíš.
Už vidím kouř, jímž dýmá žár.
To se tam davy k zlému duchu valí;
zda se tam záhad mnoho neodhalí?
A nových přibude zas pár.
Velkému světu nech ty velké spády,
my potichounku zařiďme se tady.
Vždyť je to starý dobrý zvyk,
z velkého světa aby malý vznik.
Hleď, nahotinky mladé zdraví nás,
co babky moudře do hadrů se halí.
Jen kvůli mně buď zdvořilosti dbalý;
námaha malá, velký špás.
A štemují už, na mou duši.
Prožluklé drnkání! Opravdu, rve to uši.
Jen pojď, jen pojď! Už tomu neujdeš.
Já předstoupím a uvedu tě též,
nebudeš aspoň v osamění žíti.
Což! Maličký přec není jarmark ten!
Konce se nedohlédneš, pohleď jen!
Sta ohňů tady řadou svítí;
kuchtí to, žvatlá, tančí, pije
a hlavně miluje: zda někde líp se žije?
A co tu budem představovat?
Chceš jako ďas či kouzelník se chovat?
Sic inkognito chodívám si rád,
v den parády však bereme si řád.
Ač nemohu se chlubit podvazkem,
mé kopyto zde chvalně známo všem.
Slimáka vidíš? Jak si ke mně čichá?
Tykadlovitým pohledem
si mě už řádně očenichá.
Ať milo mi či ne, už poznán jsem.
Do ohně hezky k ohni jděm!
Já budu námluvčím, ty ženichem.
Aj, staří páni, copak tady chcete?
Proč raděj doprostřed se nevrhnete?
Vír a kvas mládí nelíbí se vám?
Vždyť každý doma sdostatek je sám!
Nechť svět mi díků sebevíc je dlužen,
nelze mi na národy spoléhat;
neb stejně u lidu jak u žen
jedině v přízni je, kdo mlád.
Nikomu dnes už ctnosti nejsou vděk,
jen staré dni jsou hodny chvály;
neb my když na vrchu jsme stáli,
to byl ten pravý zlatý věk.
My taky nebývali hlupáci
a dělávali, co se neslušelo;
však teď se narub všechno převrací,
to zrovna, když by udržet se chtělo.
Kdo vůbec ještě dílo čte,
které je mírně uvážlivé!
A co se dnešních mladých tkne,
jsou všeteční jak nikdy dříve.
Zřím, na vrch kouzel jda už naposled,
že lid je ke dni soudu zralý;
ocit se na dně celý svět,
v mém soudku když se víno kalí!
Ach, páni, neodcházejte;
příležitosti nepromeškejte!
Račte mé zboží prohlédnout si,
najdete věci přežádoucí.
Tím vším, co je v tom krámku mojím,
jaký se jinde nevidí,
úklad a léčku světu strojím
a zhoubu chystám na lidi.
Co kordů mám, je krví zbrocen každý;
co kalichů, z nich každý choval jed,
jenž v zdravém těle nástrojem byl vraždy;
co šperků, každý ženu sved;
co dýk tu, každá smlouvu rozbodala
a leckterá i soka zezad sklála.
To, kmotra, písnička je stará!
Což zaspala ten dnešní čas?
Jen o novinky ať se stará!
Teď novinky jen vábí nás.
Málem i mne ten vítr by strh.
To je mi zrovna veletrh!
Nahoru celý houf je posunován.
Myslíš, že strkáš, a jsi postrkován.
Co tahle?
Lilita. Jen okem po ní hoď.
Kdo je to?
Prvá Adamova choť.
Je nebezpečná krása jejích vlasů,
té ozdoby, jíž nejvíc vyniká.
Tou jestli dobude si mladíka,
pak do drahných ho nepropustí časů.
Dvě tady sedí, starucha a malá.
Z těch dvou se každá něco naskákala!
Pokoj to nemá dnes a klid.
Hle, nový taneček, tak pojď se proskočit!
Mně zdál se sen a ve snu tom
já uviděl jsem krásný strom
se dvěma jabky svůdnými
a hned jsem šplhal za nimi.
Tohle vám zbylo po ráji,
že jablíčka vám chutnají,
a já mám radost ukrutnou,
že také na mém sadě jsou.
Mně zdál se sen a ve snu tom
já viděl vykotlaný strom,
ta díra jeho ohromná,
to velká byla rozkoš má.
Já přímo okouzlena jsem
rytířem s koňským kopytem.
Když díry bát se neráčí,
ať notný špunt tam zatlačí!
Vy čeládko! Což trpět se to smí?
Což nebylo vám dávno dokázáno,
na nohou stát že duchu není dáno?
A teď tu ještě tancovat — jak my?
Co ten tu na tom bále chce?
Ten? Aj, ten všude je.
Co jiní tančí, posuzuje;
a krůček, jehož neglosuje,
ten jako by se nebyl stal.
Nejvíc ho mrzí, jdem-li vpřed a dál.
Takhle se točit v unuděném zvyku,
jak on v svém starém mlýně dokola,
to bys mu možná pod nos šla;
zvlášť poprosíš-li o kritiku.
Co? Ještě pořád zde? Ta nestoudnost!
Cožpak jsme neosvěcovali dost?
Pekelná cháska! Nedá na pravidla!
Vždyť v Teglu sám jsem přišel na strašidla!
Já vymetal přec bludy dlouho dost,
a panstvo řádí dál. Ta nestoudnost!
Tak nenuďte nás tím svým povídáním!
Vám, duchové, já do tváře to dím,
že despotismu ducha nestrpím,
neb duchem svým ho nepodmaním.
Dnes marně po úspěchu volám;
leč cestopis vám z toho vyrobím.
a doufám, před posledním krokem svým
ďábly a básníky že přec jen zdolám.
Teď do kaluže půjde posadit se,
neb v tuhle kúru věří jen;
jak pijavky ho kousnou do zadnice,
hned z duchů je i z ducha vyhojen.
Proč jsi ji pustil, vždyť ta kráska malá
tak rozkošně ti k tanci zazpívala!
Ach! Z úst jí myška červená
uprostřed zpěvu vyskočila.
I to je toho! Tím se spokojiž,
že nebyla to šedá myš.
Jen když ta děva byla milá.
Pak zhlédl jsem —
Co?
Mefisto, co to zřím!
Spanilé bledé dítě o samotě v dáli!
Sune se z místa krokem zdlouhavým;
jde, ač jí nohu k noze přikovali.
Já se ti přiznám, mně se zdá,
že dobré Markétce se podobá.
Té podívané nech, tou tuhne krev.
Toť kouzlo, idol, neživotný zjev,
jejž lidé vidět nikdy nesměli.
Zmrtvujeť pohled zmrtvělý,
a zkamenět bys mohl v hrůze.
Znáš přece bajku o Medúze.
To nebožtíka oči jsou, ach ano,
jichž nezatlačil nikdo, nezavřel;
hruď Markétky, jíž celovat mi dáno,
toť sladké tělo, jež jsem měl.
To jsou jen čáry, zmámený můj pane,
v nich každý vidí zjev své milované.
Jaká to rozkoš! jaký žal!
Nech se mne dívat ještě dál.
Jak přepodivný vzhled jí dala
na krásném krčku šňůrka malá,
červená, tenounká jak nůž!
Máš pravdu, sám ji vidím už!
Též pod paždím svou hlavu může nést:
Perseem její hlava sťata jest.
Stále ta láska k vidinám!
Pojď raděj na pahorek tam,
jak v Prátru tady zábava je;
a nejde-li o pouhý klam,
vskutku, i divadlo se hraje.
Co je to?
Započnem; hned pokyn dám.
Hra nová je. Ze sedmi poslední.
Tolik jich hrát je u nás zvykem.
Diletant byl jí dramatikem
a diletanti hrají v ní.
Odpusťte, páni, že se klidím;
co diletant já u opony jsem.
Vás-li tu na Blocksberku vidím,
je mi to vhod, neb hodíte se sem.
Sen Valpuržiny noci
Kdo jindy všechnu práci strh,
volno si dnes dělá.
Vlhký sráz a starý vrch,
to je ta scéna celá!
Padesát-li přešlo jar,
řeč o svatbě je zlaté;
je zlatější, když přešel svár,
než jaro padesáté.
Jste-li, duchové, kde já,
zjevte to v této chvíli;
král a paní králová
se znova sjednotili.
Jak se začne točit Puk
a nožku házet v reji,
hned je za ním skřítků pluk,
již stejně dovádějí.
Zpívat jme se Ariel
své písně rajsky jasné;
láká zrůdy šklebných těl,
též duchy láká krásné.
Jak muž a žena se snášet mají,
zde od nás naučte se!
Jakže se k lásce vychovají?
Toť prosté! odlučte se!
Bručí ona, trojčí on?
Tak jen v okamžiku
na jih s ní — s ním na sever —
a je konec křiku.
Komáři a čmeláci
s kmotřenci a strýci,
cvrčci v trávě, žabáci,
to jsou hudebníci.
Podívejte, bublina!
Dudami to zvučí.
Pod nosem ta bubřina
si hihňá, huhňá, bručí.
Krovky k nožce pavouka
při ropuším břiše —
zvířátko to není sic,
básnička to spíše.
Drobný krůček, vzletný skok,
kde kvítky medem dýší —
Pilně titěrný tvůj krok
nás neponese k výši.
Zda maškar výsměšný to ruch?
Či šálí mne snad zraky?
Oberon, ten krásný bůh,
že vskutku je tu taky?
Ať mu chybí chvost a chlup,
ďábelskost vůbec všecka:
Přec je to stejný Belzebub,
tak jako bozi Řecka.
Můj dnešní postřeh kusý je,
dá látku k pouhé skice;
však půjdu do Itálie,
ta cesta dá mi více.
V zoufalství já běžím sem:
Fi, nešvar neslýchaný!
V tom reji čarodějnickém
jen dvě jsou pudrovány.
Pudr a sukně smysl má
jen pro babičky šedé;
mladice si nahatá
na svém kozlu jede.
Nechcem si s vámi nadávat,
mravů chcem zušlechtění…
Však bodejť by vám půvab zvad
a zmořilo vás klení!
Komáři a čmeláci,
co se k té nahé třete!
Cvrčci v trávě, žabáci,
z taktu mi vypadnete!
Aj, vybraná to společnost!
Nevěstou každá dáma!
Těch skvostných ženichů! Co host,
to kariéra samá!
A nerozpoltí-li se zem
a nepohřbí tu lůzu,
radš — jenom uniknout jim všem —
já v pekel skočím hrůzu.
Ač jsme jen havěť maličká,
žahadla ostrá máme;
Satanáše, tatíčka,
jimi uctíváme.
V naivním chumáči se chtí
ty vtipy na nás vrci.
Pak nakonec nám namluví,
že šlechetných jsou srdcí.
Těch čarodějek milý rej
mi nenahání hrůzy;
však bych je také úspěšněj
dovedl vést než Múzy.
Pořádný vůdce nad všecky!
Pojď, přidej se jen ke mně!
Blocksberk i Parnas německý
má věru široké témě.
Jakpak se ten pedant zve,
ta pyšná tyčka suchá?
Čichá, čuchá tam i zde.
„Jezovity čmuchá.“
Když voda čista, lovím v ní;
když kalná, rovněž lovím.
Teď, panáček já bigotní,
si mezi ďábly hovím.
Bigotní páni zbožnost svou
vším možným pozvedají;
svou zvláštní obec sektářskou
zde na Blocksberku mají.
Aj, to zas nové sbory jdou?
Slyš, bubny monotónní.
„Jen vesele! To v sítí jsou
bukáči unisonní.“
Jak mrská každý nožkama
a nedbá, zda ho chválí.
Zde chromý jeden sólo má,
tam břicháč si to válí.
Div zuby na se necení,
div zrak si nevyklovou!
Však písní dud jsou zkroceni,
jak šelmy — Orfeovou.
Kritice odolá můj cit.
Skepse ho neudusí:
Když lze si čerta představit,
též existovat musí.
Dnes věru málem přílišná
je moc mé fantazie:
Když to, co vidím, vše je Já,
mé Já jak v blázinci je.
Mne mate jsoucno víc než dost
a trýzní mukou mnohou;
dnes poprvé mám zkušenost,
že na vratkých jsem nohou.
Mne v rozkoši to posílí,
s níž pranic nelze měřit;
neb jestli existují zlí,
smím v dobré duchy věřit.
Jak jiskérka se zaskvěje,
hned poklad hledali by.
Ne! Kde je čert, i skepse je,
a tak se mi tu líbí!
Cvrčci v trávě, žabáci,
prokletí diletanti!
Komáři a čmeláci,
vy jste přec muzikanti!
Lehkou gardou hochy zvou,
kteří si bujně skáčí;
nejde to už na nohou,
tak po hlavě jdem radši.
Často jsme k soustu se přitřeli,
teď bůh ať smiluje se!
Střevíce k tanci jsme prodřeli,
jen bosi touláme se.
Od bažin jsme přišly sem,
my z bažin narozené;
teď první v řadě tancujem
co pravé urozené.
V ohňů hvězdných přísvitu
schvěla jsem se k zemi.
Nyní v trávě ležím tu —
Kdo vstát zas pomůže mi?
Přes trávu a po stéblech!
Z cesty! Zdupat půdu!
Z duchů jsme. Též duchové
jsou nemotorných údů.
Jste vy neotesaní!
Každý krok co slůně!
Ze všech duchů Puk dnes hrej
na nejdrsnější struně!
Příroda-li milostná
a duch-li dal vám vzlétat,
k vršku vše ať v let se dá,
jejž v růžích zříte vzkvétat!
Letí mrak, šlář mlh je hnán,
zář shora skví se v rose.
V listí vláha, v sítí van,
a všechno rozprchlo se.
Ponurý den. Pole
V bídě! V zoufalství! Žalostně na zemi dlouho zbloudilá a teď chycená! To něžné, nešťastné stvoření! K hrůzným trýzním pro svůj zločin uvrženo do žaláře! Až tam! Až tam! — Ty zrádný, ničemný duchu! A tos mi zatajil! Stůj jen, stůj, zuřivě koulej ďábelskýma očima! Stůj a vzdoruj mi svou nesnesitelnou přítomností. V žaláři! V bídě bez záchrany dána zlým duchům všanc a lidstvu, jež bez citu soudí. A mne zatím ukolébaváš nechutnými radovánkami, skrýváš mi její vzrůstající žal a necháš ji bez pomoci zhynout!
Však ona není první!
Pse! Ohyzdný netvore! — Proměň ho, ty nekonečný duchu, proměň toho červa zase v podobu psí, v níž si liboval za noční chvíle častokráte přede mnou pobíhat, nic netušícímu poutníku připlétat se mezi nohy a klopýtnuvšímu věšet se na ramena. Proměň ho zas v tu jeho oblíbenou podobu, aby přede mnou v písku po břiše lezl, abych já do toho vyvrhele kopal. — Ona není první! — Hrůza, hrůza, jíž nepochopí lidská duše! Hrůza, že více než jedno stvoření kleslo do hlubiny bídy, že hned prvé ve svých smrtelných křečích nesmylo viny všech ostatních před očima toho, kdo věčně odpouští! Mně proniká do morku kostí, mně rozleptá duši bída té jediné — a ty se šklebíš nevzrušen osudem tisíců!
Teď jsme zas u konce se svým filipem, teď jsme tam, kde vám, lidem, přeskakuje! Proč se s námi spolčuješ, nevydržíš-li s námi až do konce? Chceš lítat a máš strach ze závrati? Vnutili jsme se my tobě, nebo ty nám?
Neceň na mne ty žravé zuby, mne pojímá hnus. — Ty velký, nádherný duchu, jenžs mě uznal za hodna zjevit se mi, ty, jenž znáš mé srdce i duši mou, proč, ó proč mě přikováváš k tomuto hanebníkovi, který se pase na neštěstí a kochá zkázou?
Jsi hotov?
Zachraň ji, nebo běda tobě! Nejhroznější prokletí na tebe přes celá tisíciletí!
Já nemohu pout mstitelových rozvázat, jeho závor nemohu otevřít. — Zachraň ji? — Kdo to byl, kdo ji uvrhl do zkázy? Já či ty?
Saháš po hromu? Dobře, že vám, bídným smrtelníkům, nebyl propůjčen! To je tak způsob tyranů, rozdrtit ty, kdo vám nevinně odporují, a tak si pomoci z rozpaků.
Doveď mě tam! ať je na svobodě!
A nebezpečí, jemuž se vydáváš? Věz, že na městě ještě spočívá krevní vina, kterou jsi na ně uvrhl. Nad místem, kde spáchána vražda, vznášejí se mstící duchové a číhají na vrahův návrat.
Ještě tohle, ty mně! Co je na světě smrti a vražd, padniž na tebe, ty nestvůro! Doveď mě k ní, říkám, a osvoboď ji!
Dovedu. A slyš, co zmohu. Cožpak mám veškerou moc na nebi i na zemi? Uspím žalářníka, ty se zmocni klíčů a lidskou rukou ji vyveď na svobodu. Já budu na stráži, kouzelní oři jsou přichystáni, unesu vás. To zmohu.
Vzhůru! Pryč!
Noc. Širé pole
Nad popravištěm: co kutí ty tam?
Nevím, co robí a kuchtí.
Vzlétají, slétají. Klaní se, míhají.
Čarodějnic to rej!
Sypou a žehnají.
Dál! Dál!
Žalář
Děs, jemuž dávno odvyk jsem, mě jímá
a všechnu trýzeň lidstva v duši mám.
Zde za tou vlhkou zdí, zde obydlí má,
a čím že zhřešila než dobrotou, se ptám.
Rozpakuješ se dovnitř jít?
Ty netroufáš si zas ji zřít!
Vzhůru! Když váhám, smrt jí přiváhám.
Má matka, ta běhna,
zabila mě,
můj otec, ten zloděj,
ten pojedl mě!
Ruce mé malé sestřičky
schovaly moje kostičky
v háječku zeleném,
tu byl ze mne ptáček maličký,
odleť jen, odleť jen!
A netuší, že slyší její milý,
jak šustí sláma, okovy jak zachřestily.
Běda mi, běda! Hořká smrt, už jdou!
Tiše! tiše! Osvobodit já tě přicházím.
Jsi-li člověk, smiluj se nad mým zoufáním.
Tiše! tiše! Sice tví strážci ze sna procitnou.
Kdože ti, kdo ti tuto moc,
kate, dal nade mnou!
Jdeš pro mne, sotva jde na půlnoc?
Nech mě žít! Smiluj se nade mnou!
Což zítra ráno by už pozdě bylo?
Vždyť jsem tak mladá, tak mladá jsem!
A zemřít mám v mladém věku svém?
Byla jsem taky krásná, a to mě zahubilo.
Byl blízek přítel a teď je v dáli,
serván je věnec, květy se rozsypaly.
Nesahej na mě tak násilně!
Co jsem ti udělala? Šetři mě!
Nenech mě prosit nadarmo!
Mé oko co živo tě nezhlédlo.
Přežiju-li hoře to!
Teď ty máš nade mnou úplnou moc.
Jen dovol, abych dítě napojila!
Celovala jsem je po celou noc;
oni mi je vzali, neb zlí jsou moc;
teď říkají, že jsem je utratila.
Čím se mám těšit bez svého robátka?
Lidé mě škádlí a písničky na mne mají.
Končí se tak jedna stará pohádka,
ale proč ji na mne vykládají?
U nohou leží ti milující,
vyvést tě, vyrvat tě z poroby sužující.
Ó, poklekněme!
A ke všem svatým se pomodleme!
Pod těmi schody, pod prahem zde
syčí peklo a vře.
To v strašném svém vzteku tam řádí sám ďas.
Markétko! Markétko!
To byl přítelův hlás!
Kde je? Já zaslechla, jak volá svým hlasem.
Nikdo mě nezdrží, svobodna jsem.
Chci do jeho náruče běžet,
na jeho hrudi chci ležet!
Markétko, volal, stál na prahu on.
Já uprostřed skřípění zubů a pekla,
uprostřed vřavy, jež smála se, vzteklá,
poznala sladký ten milostný tón.
Já to jsem!
Ty! Znova to opakuj!
Je to on! Je to on! Kam zmizel smutek můj?
Kam tíha okovů, kam hrůza žaláře?
Tys to! Zachránit přišels mě.
Jsem zachráněna! —
Ta ulice už je tu zas,
jež prvně seznámila nás;
i veselá zahrádka malá,
kde s Martou jsem na tebe čekávala.
Pojď se mnou! Pojď!
Ó, zůstaň, milý!
Tak ráda prodlévám, kde dlíš.
Pojď! V tu chvíli!
Jestli teď otálíš,
draze se nám to vyplatí.
Jak? neumíš už líbati?
Tak krátce jsi, příteli, ode mne byl
a líbat ses už odučil?
Proč teď v tvém náručí tak teskno je mi?
Dříve z tvých pohledů a slovy tvými všemi
sesouvalo se na mne celé nebe,
a jako bys mě chtěl zadusit, celovals mě.
Líbej mě! Ne?
Tedy zlíbám já tebe!
Běda, tvá ústa zebou,
tak něma jsou.
Co je to s tebou?
Kým jsem byla připravena
o lásku, o lásku tvou?
Pojď! Za mnou! Miláčku! Zmuž se jen!
Sevru tě, stokrát víc roznícen,
jen prosím, pojď, toť jediné, co chci!
A jsi to? Opravdu, tos ty?
Já to jsem! Pojď!
Ty zbavuješ mě pout,
já smím zas na tvém klíně spočinout,
ale jak to, že se mne neštítíš?
Koho chceš zachránit? Víš, koho? Víš?
Pojď! Prchá chvilka noci hluboké.
Já jsem svou matku utratila,
já jsem své dítě utopila.
Nebylo naše — mé a tvé?
Též tvé — Tos ty! Věřím to stěží jen.
Podej mi ruku! Ne, to není sen!
Ta milovaná ruka tvá.
Ale ach, je vlhká! Utři ji! Mně se zdá,
že krev na ní máš.
Co jsi to spáchal? Spasiteli náš!
Ten kord musíš do pochvy dát!
Mně k vůli to učiníš.
Co se stalo, nemůže se odestát.
Ty mě zabíjíš.
Ne, ty musíš naživu zbýti!
Popíšu ti hroby, tak slyš!
V své péči musíš je míti
hned od zítřka již;
matce nejlepší místo dáš,
mého bratra hned vedle pochováš,
mne trochu stranou uložíš,
jenom ne příliš daleko, víš?
A po pravém prsu mi bude ležet děcko,
jinak tam nikdo nebude smět! —
Ach, k tobě, k tobě se přivíjet,
to bývalo mé štěstí, mé všecko!
A teď ne a ne se to dařit;
jako bych chtěla, musím se tvářit,
ale ty mě nechceš za živý svět.
A jsi to přec ty a něhu v očích máš.
Tak pojď jen, pojď, když mě poznáváš!
Tam ven?
Ven, na svobodu.
Je-li venku hrob,
číhá-li tam smrt, tedy pojď.
Odsud na lože věčného míru
a dál ani krok!
Odcházíš? Jindro, kdybych jen směla s tebou ven!
Můžeš! Jen chtít! Dveře jsou otevřeny.
Já nesmím. Pro mne nic už nemá ceny.
Nač utíkat? Vždyť na mne číhají!
Je děsné chodit žebrotou dům k domu;
a se zlým svědomím ještě k tomu!
Je děsné cizinou se plahočiti;
a nakonec mě přec jen chytí!
Zůstanu u tebe.
Rychle jen, rychle jen,
svého červíčka spas!
Pryč! Proti potoku,
teď přes lávku zas;
do lesa teď
a rovnou napořád
pak nalevo k rybníku,
kde vidíš tu fošnu stát.
Jen ho do rukou vem,
vidíš, jak nožkama třepá,
ještě sebou škube a zmítá,
zachraň ho, zachraň!
Vzpamatuj se přec!
Jen ještě krok, a jsi volná!
Kdybychom byli jen přes kopec!
Tana na kameni má matka sedí,
mně údy ledovatí!
Tam na kameni má matka sedí
a hlava se jí klátí;
nekyne hlavou, nekývá,
má ji tak těžkou, tak těžkou ji má.
Usnula, nelze ji probudit.
Abychom mohli spolu být.
Byly to šťastné časy!
Když řeči a prosby jsou neúčinné,
unesu tě, není cesty jiné.
Nech mě, nestrpím násilí, ne!
Pryč, ty tvé ruce vražedné,
vždyť jsem ti ve všem byla po vůli.
Svítá den! Ó drahá! Má drahá!
Den! Ano, poslední den se dní!
To měl být den můj svatební!
Neříkej nikomu, žes byl už u Markétky.
Běda, jsem bez věnečku!
Nemůže se to odestát.
Zhlédnem se ještě jedenkrát,
ale ne při tanečku.
Šouravé kroky se rozlily,
davem se hemží ulice a rynk.
Slyšíš ten zvonek, slyšíš, cink —
a prásk! to hůlku zlomili.
Ruce mě svázaly hrubé,
smýkly mnou k popravišti,
už v každé šíji to škube,
jak po mně to ostří blyští.
Svět leží němý jako hrob!
Kéž nebyl bych spatřil světlo světa!
Vzhůru! Sice je po vás veta!
Ty řeči, ty odklady pošetilé jsou!
Mí oři se třesou,
jitro se rozbřeskuje.
Co z půdy tam vystupuje?
Ten! ten! Pošli ho pryč! Ať už jde!
Co ten tu na svatém místě chce?
Přišel si pro mne!
Ty naživu budeš zachována!
Boží soude! Tobě jsem odevzdána!
Pojď! pojď! Sice s ní tě nechám zde.
Tvá, otče, tvá jsem! Zachraň mne!
Andělé! Vy zástupové posvěcení!
Kol mne se klaďte k mému zachránění!
Jindro! Mám z tebe hrůzu!
Je odsouzena!
Je zachráněna!
Sem ke mně!
Jindro! Jindro!
- ↑
Prvý monolog, duch země, scéna s Wagnerem (str. 23—32); převzato z „Urfausta“. Dějovým podkladem legenda 16. stol., zpracovaná v německých lidových knihách, též v anglickém dramatu Marloweovu: Dr. Faust (historicky doložen asi 1480—1540), zklamán věděním fakult, zahloubán do černé magie. Nostradamus (str. 25), Nôtredame, z doby Faustovy; znamení makrokosmu, tj. velkého vesmíru (str. 25) — mystika v duchu přírodní filosofie a alchymie věku reformačního i pozdějšího (Paracelsus, J. Böhme, Swedenborg). Popis znamení (str. 26: proletováno, srdce vesmíru zvoní) — volný překlad s příklonem k dikci březinovské. Duch země (tamtéž), ukazující k týmž pramenům, jakož i k soustavám panteistickým a novoplatónským — symbol oživené přírody, vůči níž člověk je nicotný. Wagner (str. 29) — typ osvícenského vzdělance, na rozdíl od Fausta věřící v pokrokovost vědy, poznatelnost jevů, samospasitelnost učení; další úloha mu přisouzena v 2. dějství 2. dílu (str. 325).
- ↑
Druhý monolog a velkonoční zvony (str. 32—38): přibyly až v „Tragédii“ z r. 1808; převažuje reflexe, tón se patetizuje, stesk z nemožnosti poznání vzrůstá k zamýšlené sebevraždě, od níž Fausta odvrátí kouzlo hudby (velkonoční písně ve stylu starých církevních zpěvů) a upomínka na mladistvé dojmy náboženské.
- ↑
Tato „velkonoční procházka“, za jejíhož průběhu se mění scenérie, rovněž až v Tragédii 1808. Realistické žánry měšťanů a sedláků, poezie procitajícího jara, Faustovy vzpomínky na otce-alchymistu. Rozmluva s Wagnerem o touze po vzletu, zvl. slova o dvou duších (str. 50) náleží k nejdůležitějším rozborům Faustovy dualismem podložené psychologie. Ke konci (motivem pudlíka) přechod k výstupu Mefistofelovu.
- ↑
Schází v „Urfaustu“ i Fragmentu. Faustovo odhodlání překládat Nový zákon: v duchu 16. století (Luther). Nahrazení počátku evangelia Janova slovy Byl na počátku čin (str. 55) — výraz Faustovy (a Goethovy) filosofie aktivistické. Zaříkání přízračného pudlíka podle předpisů „tajných“ věd: Šalomounův klíč (str. 36) — kouzelnická kniha, salamandr aj. (str. 57) — značky živlů, znamení (str. 57) — INRI, trojjediné světlo (str. 58) — znamení sv. Trojice. Mefistofeles (jméno záhadného původu, spíše z hebrejštiny než z řečtiny) definuje svou bytost a působnost (str. 59) ve shodě s „Prologem v nebi“: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení. Ač démon, je vázán jistým ceremoniálem, etiketami duchů (nemůže přes muří nohu, str. 61), dostane se však od Fausta, jejž dá ukolébat smyslnou písní, jako pán hmyzu.
- ↑
Scéna smlouvy (do str. 80), jen z menší, druhé části (od str. 76) už ve Fragmentu, vyslovuje přesnými podmínkami sázky mezi člověkem a ďáblem, jež koresponduje se sázkou mezi bohem a ďáblem, základní osnovu děje. Předchozí scénou a svým k vášnivému proklínání světa se stupňujícím pesimismem Faust připraven k okamžiku, v němž se krví upisuje Mefistofelovi. Prvé znění úmluvy, navrhované ďáblem (Zde — onde, str. 72), Faustovi nevyhovuje, sám tedy formuluje sázku, jejíž hlavní teze zní: Faust propadne ďáblovi v té chvíli, která mu dá plné uspokojení. Slova i nálada kontraktu (Když okamžik mě zvábí k slovu: Jsi tolik krásný! prodli jen, str. 74) vracejí se na str. 530 ve scéně Faustova umírání v 5. dějství 2. dílu. Legendární rys úpisu lidskou krví je takto zpracován zcela nově a naplněn faustovskou myšlenkou věčné touhy. Prahnutí prvých scén, vzpínající se po poznání, vystřídáno lačností po životě a jeho strastech i rozkoších, jeho opojení a rozčarování.
- ↑
Scéna žákova (str. 80—88), převzata z „Urfausta“, leč doplněna: vedle satiry na filosofii (collegium logicum) a medicínu též výsměch mířící proti bohosloví a právům, takže je provedena parodistická kritika čtyř fakult. Žák, přicházející z venkova a od maminky, povýšen pak v 2. dějství 2. dílu na typ domýšlivého solipsisty (str. 320).
- ↑
Odhodlání k cestě do světa (str. 88 n.), z Fragmentu. Dlouhé vousy (str. 89) je Faustovi odložit — zmladí se. Rozžhavení vzduchu — narážka na balón, vynalezený 1782 Montgolfierem a poháněný horkým vzduchem. Motiv, že Faust s ďáblem létá povětřím, převzat z lidového podání.
- ↑
Scéna „Urfausta“, z prózy však převedena do rýmů. Goethovy upomínky na lipské studie, ostře viděné postavy pijáků: mladý Frosch, řvavý Brander, zahořklý, plešatý Siebel, letitý Altmayer; studentské zvyky a neplechy: pitka, volba papežem, zpívání písniček. Šeredná píseň! Politická, fuj! Ohavná (str. 91) — stanovisko Branderovo, mylně ztotožňováno s Goethovým. Píseň o kryse (str. 93) — parodie milostného citu; o bleše (str. 98) — karikatura dvořenínské poddanosti. Mefistofelovy čáry s vínem, doprovozené šlehy na německé šosáctví a vlastenectví, podle starých tradic; rovněž Faustova a ďáblova jízda na sudu.
- ↑
Vznikla v únoru 1788 v zahradě římské vily Borghese, kdy představy rodného severu nabývaly tvarů dvojnásob dráždivých a pitvorných. Ke grotesknímu ději pojí se výpady literární (str. 111 vodnaté šlichty), politické (hra koček s koulí, Mefistofelova s korunou) aj. Str. 116 n.: poučení o dřívějším a nynějším vzhledu a chování ďábelském. Čarodějnická násobilka (str. 119) — hokus pokus bez tajemného smyslu. Sabat (str. 121) — předběžné ohlášení Valpuržiny noci, té schůzky ďáblů a čarodějek.
- ↑
Tragédie Markétčina: s výjimkou Lesa a sluje (str. 158), Valpuržiny noci a Snu Valpuržiny noci (str. 188—215) převzata z „Urfausta“, kde arci některé scény (jako Valentinova) jen načrtnuty nebo obsaženy v prostší a drastičtější podobě (tak závěrečná v žaláři). Dějovým předpokladem: Jednak autorovy citové zkušenosti ve Frankfurtu a zvlášť v Sesenheimu, jednak literární tradice doby Sturm und Drang, protestující proti příkrému odsuzování nevdaných matek, doháněných k vraždě dítěte.
- ↑
Ulice (str. 122). I ďábel udiven svůdnickou pohotovostí Faustovou.
- ↑
Večer (str. 126). Markétka zde, jako i později, charakterizována monology a písněmi. Balada o králi v Thule z r. 1774; Thule — antické označení pohádkového ostrova někde na západu.
- ↑
Procházka (str. 132). Silné akcenty protiklerikální.
- ↑
U sousedky (str. 135). Martina postava i humor celé scény mají něco z tónu hanssachsovského.
- ↑
Ulice (str. 145). Faust (str. 147) marně hledá jméno pro svůj přemocný cit — důležité doznání nevyslovitelnosti vnitřního života.
- ↑
Zahrada (str. 148). Paralelismus dvou velmi nestejných dvojic. Na Markétce (str. 151) silně vyzvednut mateřský cit před mateřstvím; Faust (str. 155) opět o nevýslovném.
- ↑
Besídka (str. 156). Dějově se připíná bezprostředně k scéně předcházející.
- ↑
Faustův monolog v pětistopém nerýmovaném jambu vznikl v Římě 1788, rovněž následující dialog s Mefistofelem, jen závěr převzat z „Urfausta“. Odchylná forma Faustových výlevů, oprostivších se od rýmovaného knittelversu, ve shodě s pokusem o únik z ďáblových osidel smyslnosti. Tím ostřeji se od vstupní nálady samotářské odrážejí úštěpky pokušitelovy. V posledních výkřicích Faustových zhuštěny titanismus a vnitřní rozvrácenost Sturm und Drang.
- ↑
Markétčina světnice (str. 165). Monolog převzat z „Urfausta“, vášnivost jeho však ztlumena.
- ↑
Martina zahrada (str. 166). Tzv. scéna katechizační, rovněž z „Urfausta“. Faustovo vyznání (str. 168) naplněno duchem panteismu, spřízněno tedy s pohanstvím.
- ↑
U kašny (str. 174). Drastičnost i naturalismus ponechány v slohu „Urfausta“.
- ↑
Městský val (str. 176). Modlitba k bohorodičce ponechána Goethem opět ve znění „Urfausta“, parafrázována a stupňována na konci 5. dějství 2. dílu (str. 549).
- ↑
Noc, ulice před Markétčinými dveřmi (str. 178). Začátek už v „Urfaustu“, celá scéna až 1808. Mefistofelova píseň (str. 180) podle písně Ofeliiny v „Hamletu“. Valentinova povahokresba, zvláště scéna jeho umírání, sytě dokresluje prostředí měšťanské tragédie.
- ↑
Chrám (str. 186). Scéna převzata z „Urfausta“, leč přemístěna. Zlý duch — nikoli Mefistofeles, spíše personifikace Markétčina svědomí.
- ↑
Scéna projektována 1797, vypracována 1799 a v letech následujících. Podle náčrtků uchovaných v Goethově pozůstalosti je zřejmé, že partie zařaděné do konečného znění „Fausta“ jsou jenom částí rozvrhu velkorysejšího, v němž ďáblovská i čarodějnická účast měly být vystiženy ještě pádněji a v němž mimo jiné měla být zbásněna krvelačnost inkvizice. Dějovým předpokladem scény jest, že Faust po svedení Markétčině je Mefistofelem zaplétán do nových, divočejších smyslových dobrodružství; prožívá je, ale ukojen jimi není, a ježto v něm stále žije obraz opuštěné milenky, vymaní se posléze z kouzelnických orgií. Prostředí líčeno podle prostonárodních podání i podle starých rytin znázorňujících sabat, tj. schůzku čarodějek s čerty a s jejich knížetem Satanem čili Uriánem. Pekelnická slavnost se koná v noci z 30. dubna na 1. květen, a to v pohoří Harcu, zvl. na vrcholku Brockenu či Bloksberku, kam se duchové sjíždějí na kozlech i na košťatech. Lokalita nejen vesnic Schierke a Elend, ale i skal (tzv. „Schnarcher“, str. 190, Ilsenstein, str. 194) byla Goethovi dobře známa, jak o tom svědčí i popis barev a dýmu (str. 192).
K německým tradicím přistupuji literární analogie a časové narážky. Baubo (str. 193), necudná postava antického bájesloví. Polosbory (str. 195), typizace mužské a ženské hříšnosti, k tomu (věčná neplodnost) též satira literární; do aktualit přechází parodie starých pánů (str. 199), jimiž portrétovány přežilé veličiny světa vojenského i politického, finančního i spisovatelského. Osvícenec (str. 202), v originálu „Proktophantasmist“, tj. duchovidec, vyhojený z vidění tím, že si na zadek přiloží pijavky — karikatura berlínského rozumáře a cestopisce Nicolaiho, jenž se mj. zabýval otázkou strašidel v Telgu poblíže Berlína. Závěrem scény je dosti násilný přechod k následujícímu představení diletantů.
- ↑
Z roku 1797. Neústrojná vložka vsunutá do „Fausta“ jako satirická mezihra. Hlavní postavy vzaty z Shakespeara: Oberon, Titanie a Puk ze „Snu noci svatojánské“, Ariel z „Bouře“. Stavba intermezza (s trojnásobným čtyřverším Orchestru) velmi přesná; po počátečních pointách divadelnických a životních dochází na karikaturu osob i typů: str. 209 Zvědavý cestující — Nicolai, pravověrný křesťan — Stolberg, severský umělec — Goethe; str. 210—212 větrná korouhvička — kapelník Reichhardt nebo rektor Böttiger, Xenie — epigramatický cyklus Goethův a Schillerův, Hennings — jejich odpůrce, Musaget a Génius doby — Henningsovy literární podniky, Zvědavý cestující — do třetice Nicolai, jeřáb — Lavater, dítě světa — opět Goethe; str. 213 persifláž jednotlivých filosofických směrů (idealistovo Já se zřejmou narážkou na Fichteho). Str. 214 satira politická na kompromisníky, emigranty, zbohatlíky, dobrodruhy, lid. (Doba po francouzské revoluci!) Lyrické vyznění.
- ↑
Ponurý den. Pole (str. 216). Jediná scéna ponechaná v próze, převzatá z „Urfausta“, s drásavým protestem proti úzkoprsé spravedlnosti, soudící bludy a poklesy lásky. Nekonečný duch, jejž Faust (str. 216) vzývá, je duch země. Mefistofelovo Ona není první — bodavé, k odporu vyzývající projádření světaznalého cynismu.
- ↑
Noc. Širé pole (str. 218). Přízračné vidění převzaté z „Urfausta“.
- ↑
Žalář (str. 219). Děj z „Urfausta“, jehož silná próza (překladateli zde směrodatná při některých drobnostech) přelita do melodických, pololidových rýmů. Markétčina píseň (str. 219) podle lidové pohádky; její šílenství ukazuje k literární obdobě se scénami Ofelie. Tragédie vrcholí v odhodlání, že dvojnásobná vražednice, zavrhujíc Mefistofelovu pomoc, vydává se do rukou popravčího. Hlasem shůry Je zachráněna (str. 229) zjednán přechod k 2. dílu a k motivu nebeského povznesení Markétčina v posledním dějství.