Faust (Fischer)/Druhý díl tragédie
| Faust | ||
| Prvý díl tragédie | Druhý díl tragédie | |
Druhý díl tragédie v pěti dějstvích
Prvé dějství
Půvabná krajina
editovat
Kvítečků když deštík vane
nad vší zemí májovou,
zeleně když požehnané
pozemšťanů nivy jsou,
bědným všem chce pomáhati
skřítečků duch olbřímí:
nechť si byli zlí či svatí,
slituje se nad nimi.
Kol hlavy té kdož vznášíte se vzduchem,
řiďte se elfů ušlechtilým duchem;
zuřivé jedy vysajte mu z žil,
vyrvete výčitky, jež v hruď se ryjí,
z hrůz očisťte ho, jakých zakusil!
Čtvero je nočních vigilií,
vy zavlažte je z léčivých svých sil.
Na chladnou podušku mu složte hlavu,
poté buď v rosu z Léthé ponořen,
do ztuhlých údů vlijte žár a šťávu,
pak spánek posilniž ho v nový den;
povinnost nejkrásnější splň váš rej:
svatému světlu vraťte jej!
Když se k svěžím nivám schvívá
vánek vlaze na křídlech,
přináší jim ševelivá
mlha tmu a vonný dech.
Sladkým klidem zašeptejte,
uhýčkejte srdce v sen,
očím toho mdlého přejte,
aby den byl uzamčen.
Noc již s nebe na zem slétla,
hvězda s hvězdou plane již,
jiskřičky a svatá světla
svítí v dálce, svítí blíž,
v jezeře se zrcadlíce,
hloubkou blaha dýší v noc;
luna lije, panovnice,
po světě svou čaromoc.
Pohasly už ony chvíle,
chvíle běd i radostné;
věz, že vstaneš v nové síle,
svěř se procitání dne.
Luh a dol se zelenají,
houstne horstev les a stín;
vlny stříbra jak v něm hrají,
osení zrá k zlatým žním.
Splní se ti všechna přání,
pohleď tam v to záření!
Už jen zticha cos ti brání,
sen je slupka, zbav se jí!
Vzchop se k odhodlání muže,
dav nechť váhá, mdlí a spí;
ušlechtilý všechno zmůže,
chápe-li a uchopí.
Slyšte! Hor už bouří oři!
Nám, jichž sluch se v hloubku noří,
nový den se v hřmění tvoří.
Duní brány skal a svítí,
Foibův vůz se hromem řítí,
v ryčném hřmotu světlo plá.
Hlaholí to, troubí, výská,
žasne sluch a v oku blýská,
sotva snést se lomoz dá.
Hloub a hloub se spěje skrýti
do lístků a v kalich kvítí,
v lůno hor neb v tichý luh;
ohluch by vám sluncem sluch.
Života tepny svěže bijí ve mně
a soumrak éterný zas vítat mohou;
i tuto noc jsi vytrvala, země,
a osvěžena dýšeš u mých nohou;
tvým vanutím se nová rozkoš nítí
a pobídkou mě povzbuzuje mnohou,
bych stále toužil po nejvyšším bytí. —
Svět odestřen už leží v šerojase,
a v lese slyším sterý život zníti,
z údolí v údolí mha rozlévá se,
leč blankyt už se do propasti dere
a větve, poroseny, kvetou zase
tam nad hloubkou, kde v noci spaly šeré;
a barvy třpytí se a barvy hrají,
kde v perlách kvítky žhnou a lístky steré.
Já hledím do kraje a jsem jak v ráji!
Teď vzhůru pohled! Lemy strmých štítů
nejslavnostnějším okamžikem plají;
hned zjitra smějí ve věčném stát svitu,
jenž pozděj dolů k nám se sesmekává.
Teď, v ostrých obrysech a v novém třpytu,
hor úbočí se lesknou zelenavá
a po stupních zář klouže do údolí —
Teď — ach, mé oči! — na obzoru vstává,
i odvracím se, neb to bolí, bolí!
Tak tedy, naše roztoužené plány
v nejvyšších nadějích když vyvrcholí
a dokořán jsou příslibů všech brány,
tu náhle, k hrůze nám, se plamen vznítí
z těch hlubin, jež jsou věčně nezbadány;
my pochodeň jsme chtěli zažhnout žití,
leč moře plamenů se vůkol vaří;
je zášť, je láska, co se na nás řítí
a slastmi nás i hrozným bolem daří,
až raděj zpátky pohledném zas k zemi
a skrýt se toužíme v mlh mladém šláři —?
Tak nadále nechť slunce v zádech je mi!
Však vodopád mě poutá víc a více,
jenž po skále se vrhá peřejemi;
se stupně k stupni na sta, na tisíce
svých vod, svých proudů valí, tříští, žene,
co vzduchem šumí pěny, stříkajíce.
A zrozen z vření, nádherný se klene,
hle, pestrý oblouk v změně trvající;
teď ostré rysy má, teď rozprášené;
a vůkol chládek, vonně ševelící.
Jak v zrcadle tu lidský úděl zříti.
Nad ním se zadumej a lze ti říci:
Barevný odlesk zachytit je žíti.
V císařském paláci
Zblízka i z dálek shromážděni,
zdravím vás, ctní a věrní moji —
hle, mudrc po boku mi stojí,
ale proč blázen tady není?
Zrovna za vlečkou tvou se skácel,
jak po schodech se připotácel;
pak vynesli tu bečku ven.
Snad mrtev je, snad podroušen.
Však jiný rychlej, než kdo stačí,
na jeho místo už se tlačí.
Je vyparáděn přeskvostně,
až vyzývavě fraškovně;
stráž proti němu křížem stáčí
píky a tím ho zdržuje —
Ten smělý blázen! tady je!
Co plísněno a převítáno?
Co vysněno a štváno vždy?
Co stále v ochranu je bráno?
Co dáno všanc a do klatby?
Co zvát sem sotva kdo se sníží!
Čí jméno každý slyší rád?
Kdo se to k tvému trůnu blíží?
Kdo v nemilost svou vinou pad?
Prozatím chcem být bez říkanek!
Zde nedávej se do hádanek,
od toho jsou ti páni tu.
Těm pomoz luštit záhadu!
Můj šašek je, ach, na daleké pouti.
Nuž pojď! Máš jeho místo zaujmouti.
Zas nový šašek — Nový štváč —
Odkudpak přišel? — Co je zač? —
Ten starý zakop — Už je pryč —
Měli jsme bečku — Máme tyč.
Nuž, buďte všichni pozdraveni,
z dálky a blízka, ctní a milí!
V příznivou sešli jste se chvíli,
kdy do hvězd vepsána jsou šťastná dění.
Však rcete, jsme-li jednou tady
v těch dnech, kdy nechceme znát vády,
jen rej a bujnost maškarády,
proč nemáme se kráse kořit,
proč nudnou radou hodláme se mořit?
Leč myslíte-li, že to musí být,
chci státní radu zahájit.
Nejvyšší ctnost jak svatozář se skví
kol hlavy císařské; on jediný
zná účinně ji uplatniti:
Být spravedliv! — Kdekdo tu touhu cítí,
svět přeje právu, pohřešuje práva,
a jen kdo císař, národu je dává.
Co lidskému však duchu platen um,
co srdci cit, co smysl orgánům,
když stát se zmítá v horečnaté křeči
a ze zla zlo se líhne stále větší?
Kdo odsud s výšky zhlédne říš a zem,
tomu se všechno přízračným zdá snem,
kde zrůda rozrůstá se v horší zrůdu,
kde za řád platí zlořád beze studu
a celý svět je proměněn v svět bludu.
Ten brav, ten ženu uloupí,
s oltáře kalich, kříž a svícen;
pak, svatokrádeží svou vznícen,
po léta beztrestně se chlubit smí.
Teď žalobci se k síni hrnou,
kde soudce trůní nad lidem,
a zatím rozpěněnou vlnou
už povstání se valí sem.
Kdo spoluviníky se chrání,
smí setrvat v svém zločinu;
kde muž svou vlastní čest jen brání,
i ctnost se uzná za vinu.
Tak všechen svět se ve zmar řítí,
sám pojem dobra klesá v rum —
Jak lze tu smysl vypěstiti,
jenž míří k práva základům?
Lichotkou, zlatem zmásti lze
soudnost i poctivému muži;
soudce, jenž trestat nemůže,
sám posléz k zločincům se druží.
Maluji černě, pravda však
je v tmavší zahalena mrak.
Zde potřeba je napravení.
Kde každý trpí, každý plení,
i Veličenstvo dáno v plen.
Jak rozkacený každý den je!
Bije kdekdo a ubíjen je
a komandant je oslyšen.
Občan, jejž chrání městské valy,
loupežný rytíř v hnízdě skal
nás vyčerpat si slovo dali
a trvají v svém vzdoru dál.
Žoldnéři, ti nám pověděli,
že ihned chce svůj plat mít každý muž;
nebýt našimi věřiteli,
byli by dávno prchli už.
Zakázat cos, to dej si zajít,
to do vos píchnout znamená;
říše, jíž měli vlastně hájit,
je zpustlá a je zpleněná.
Ať se jen všechno k zkáze valí,
ať ztracena je světa půl;
jsou venku ještě jacís králi,
leč sotva prstem který z nich by hnul.
Kdopak by spoleh na spojence!
Tak jako z rour to teče tence,
výpomoc vyschla slíbená.
A, pane, v celičké tvé zemi
kdože dnes vládne statky všemi?
Jen nové panstvo vidět se tam dá;
každý si nezávislost chválí
a my se na to trpně díváme:
vždyť tolika my práv se vzdali,
že teď už na nic právo nemáme.
A rovněž straničky a strany:
ta k zášti, ta se k lásce zná —
však, hleď si oslavy či hany,
říše jim všem je lhostejná!
Ať guelfové, ať ghibellini,
jen skrýt se chtí a pookřát;
pomáhat sousedu jsou líní,
každý je sebou zaujat.
K zlatu se brána neotvírá,
hrabe kdekdo a dře a sbírá,
a v našich kasách pořád nic.
A čím se já mám teprv mořit!
My denně začínáme spořit
a potřebujem denně víc.
Ba, denně hůře na tom jsem.
Netrhlo posud na kuchyni:
srn, jelenů je dost i sviní,
o to dbá daň a deputáty,
hus máme, kachen s holoubaty,
též bažantů se napečem —
Bledě je zato se sklepem.
Dřív z převýborné úrody a půdy
tam víno plnívalo sudy,
teď chlastají však napořád a všudy
a všecko páni do dna vyzunknou.
Též magistrát nám z musu vypomáhá.
Ten po holbě, ten po půlčáku sahá,
až pod stolem i kvas i hosté jsou.
A na mně všichni peníze jen chtějí;
žid na mne jde vždy sveřepěji:
dá zálohu, a tak se nejí,
než co už spolkl zálohou.
Pořádně neztuční nám prase,
peřina do zástavy dá se
a na stůl přijde chléb, jenž na dluh vzat.
Nechceš si, blázne, také naříkat?
Já? Nikterak. Vždyť zář tu kol je zříti,
tebe a tvé! — Jak nedůvěru míti,
kde neúchylně velí majestát,
jenž umí odpor naráz rozervat,
kde dobrá vůle je, již sílí um,
kde činnost, vlévajíc se stům a stům?
Kdo by se s neštěstím a tmou směl pářit,
kde tolik hvězd a takových zří zářit?
To je mi čtverák — Ten to zná —
Tam, kde to jde — se přilísá —
Však tuším už — kam míří pán —
A copak za tím vězí? — Plán.
Kde zjistit vadu nebylo by lze?
Těm chybí to, těm to — vám peníze.
Z podlahy zlato zvednout se sic nedá;
leč mudrc z hlubin tajemných je zvedá.
V prahorských žilách, v skrýši zděné,
tam leží, ražené i neražené.
A cože zná se nořit v taj a noc?
Nadaný duch a nad přírodou moc!
Příroda — duch —? To pro křesťany není!
To vede právě k upálení,
toť mluva ateistů jen!
Duch — ďábel; příroda — toť hřích;
a pochyba je dítě jich,
zmetek, jenž zrůdně zmrzačen.
S tím nic! — Ta stará císařova říše
jen dvěma stavy velce dýše,
a jimi chráněn trůn a řád.
To svatí jsou a urození;
v nejhorší bouři osvědčeni,
jim církev odměnou a stát.
Z bludařsky zmatené však luzy
dvé netvorů se na svět rve:
Kacíři, ďáblovi ti druzi,
a kouzelničtí škůdcové.
Tu dvojici chceš, smělče, šprýmy
zde s kruhy spojit vznešenými?
Slyš, dvore, výstrahu mou přijmi:
je s bláznem spřízněno těch dvé!
To učeného pána poznávám!
Co nehmatáte, neznámo je vám,
co nechápete, pro vás neplatí,
co nespočtete, je vám prostě lží,
co nezvážíte, sotva váhu má,
co nevážíte, věc vám neplatná.
Tím není odstraněn náš nedostatek.
Tvé postní kázání jen zvýší zmatek.
To věčné „jak“ a „kdyby“ nudí mne;
není-li peněz, dobrá: opatř je!
Co chcete, opatřím, a víc než to.
Toť lehké sic, a proto zatěžko!
Vždyť jsou už zde, leč abyste je měli,
v tom je to umění a kousek celý:
Jen pomněte těch hrozných zpustošení,
kdy kraj i lidé lidmi odplaveni,
jak ten či onen půdě důvěřoval
a sem či tam své nejmilejší schoval.
Tak za Římanů již a zas a zas,
tak tomu včera i po dnešní čas.
Tak půda tiše mnohý poklad kryje.
Císaři patří půda: i co v ní je.
Na blázna není bláhové to slovo.
Toť vskutku dávné právo císařovo.
Satan vám klade léčky ze zlata.
Podvod a hřích jsou jeho tenata.
Nu ať jsem s právem drobet jednou v sporu:
jen opatří-li, čeho třeba dvoru!
Jen lék měj chytrák proti nesnázi:
vojáku jedno, odkud pochází.
Podvod-li větříte snad v řeči mojí,
nechť mluví astrolog, jenž tady stojí;
hvězd kruh on zná i hodinu i byt,
nechť tedy dí, co na nebi je zřít.
Dva lotři — blázen s fantastou —
Tak blízko trůnu — V spolku jsou —
Lžou frašku — otřepaných slov —
Bloud šeptem — Nahlas filosof.
Vždyť samo Slunce ryzí zlato je;
Merkura-rtuť si poslem verbuje;
a za jitra i navečer se skvíc,
vám udělala Venušina líc;
má cudné lůno Luna rozmarná;
Mars, byť i neraní, vám hrozit zná;
nejsvůdněj ze všech svítí Jupiter;
Saturnus plane z příliš dálných sfér,
nevalná platnost jeho kovová,
má zato tíži: váhu olova.
Však jestliže se s Lunou sdruží Sol,
se stříbrem zlato, zazáří to kol
a celý svět lze koupit za tu záři:
paláce, sady, tělíčka, nach tváří.
A kdože svede zázračnou tu věc?
To opatří jen on, muž-učenec.
Dvojhlasně jeho řeč mi zní,
a přec mi chybí víra k ní.
Otřelý šprým — Co chce tu s ním?
Kejklířský trik — Tlach z pranostyk —
To dávno znám — Podvod a klam —
Přijde-li pán — Je šarlatán.
Teď v úžase tu vůkol stojí,
z nálezu zlata mají děs,
zde ten se mandragory bojí,
druhý, že je v tom černý pes.
Jen ať se jeden v šprýmech nimrá
a onen volá „kejklířství!“ —
však pozná, jak ho na chodidle šimrá
a jak i pod ním zem se chví.
Jen počkat! Všichni ucítíte
to zaškubání tajemné,
až z přírody, té nejhloub skryté,
se do vás něco zahryzne.
Jak vám to údy zatřese
a počnete se chvít a bát,
lopat a rýčů chopte se:
to přicházíte na poklad!
V mé paži křeč je bolestná —
Jak cent mám nohu — To je dna —
Mně v palci loupe u nohy —
Kříž vedvé mám, já ubohý —
Toť znamení, že zrovna tu
skrýš nejhojnějších pokladů.
Jen zhurta! Už nám neuteče! —
V čin uveď vylhané své báje,
hned ukaž nám ty skvostné taje.
Hle, žezla vzdávám se i meče,
aby má ruka toho díla,
když nelžeš, též se účastnila,
když lžeš, tě k peklu provodila.
Což, cestu tam bych sám si troufal najít!
Leč spočíst nutno — a ne bájit —
co ve všech koutech leží bez pána.
Sedláčkem brázda-li je zorána,
hle, z hroudy hrnec zlata zdvihne;
když s ledku seškrabuje jíl,
v rozechvělých očích náhlý třpyt se mihne,
neb ryzí svitky zlata objevil.
Do jakých roklí nutno stoupat,
co roztrhat je štol a doupat,
kamže se hledač musí vloupat
až do sousedstva podsvětí!
Ve ztuhlém vzduchu dávných skrýší
zří řady zlatých mis a číší,
konví a uren ležeti.
Jsou poháry tam rubínové;
vedle, pro labužníky nové,
prastarý nápoj připraven:
nemějte strach, že prášit budu;
ač dávno zetlel obal sudu,
sud vinným kamenem je nahrazen.
Ne zlaté šperky jen a jiné,
též nejvzácnější tresti vinné
skryly se v hrůzu neznáma;
tam zkoumej mudrc beze mdlení!
Poznávat za dne, to nic není;
vlast pravých mystérií — noc a tma.
Co s tím? Co temné, ceny nemá žádné.
Ta pravá hodnota se pozná za dne.
Kdo darebáka pozná v tmě?
To kráva černá, kočka šedá je.
Chcem hrnce zlata, o nichž vykládáš.
Vem pluh, ať na světlo je vyoráš!
Vem lopatu a sám jdi dělat,
vždyť zdrávo je být sedlákem;
a celým stádem zlatých telat
— však uzříš — zahemží se zem.
A budeš-li jen pilně robit,
sám sebe i svou milenku smíš zdobit;
v barvách-li kámen začne plát,
to krásu povznese i majestát.
Tak hned! a zčerstva! Načpak váhat dlouze?
Dej, pane, uzdu nezkrotné své touze,
nech, aby karneval se vybouřil!
Jsme rozptýleni, vzdálen je nám cíl,
nám zprvu je se spolčit, smířit, káti
a teprv z výšin právo k zemi bráti.
Kdo dobru chce, sám nebuď zlý;
kdo radostem, svou krev ať zchlácholí;
kdo vína žádá, hrozny lisuj zralé;
kdo doufá v zázrak, víry nebuď malé!
Tím radostněj smí bujnost naše vzrůst!
A popelec se blíží velmi vhod.
My zatím o závod a o překot
chcem slavit divoký ten masopust!
U štěstí zásluha též je-li,
to blázny sotva napadne;
byť kámen mudrců tu měli:
byl by tu kámen, mudrc ne.
Prostranný sál
Německých neuzříte frašek,
kde tančí ďábel, smrt a šašek;
karneval je vám přichystán.
Přestoupil strmé alpské výše
na římských výpravách náš pán
a vydobyl si bujné říše,
jíž jemu věhlas, vám pak šprým je přán.
Posvátnou nohu zulíbav
a k moci dosáhnuv i práv,
zašel si císař pro svůj diadém
a čapku přinesl nám všem.
Teď námi proudí nová šťáva.
Přes uši čapku stahuje
kdejaká světem zběhlá hlava.
V ní kdekdo třeštidlem se stává
a pod ní, pokud umí, mudruje.
Já je už vidím, jak se rojí,
rozbíhají a družně pojí,
sborem se vlní proud a proud.
Dovnitř a ven, jen s chutí honem!
Vždyť svět — tím nedá se už hnout —
se všech svých frašek miliónem
je jenom jeden velký bloud.
Chcem být vámi vychváleny,
vyšňořily jsme se dnes,
mladé florentinské ženy
na německý dvorní ples.
Pěknou ozdobu my kytek
v hnědých vlasech nosíme,
z vloček hedvábných a z nitek
v kadeřích se těšíme.
Neboť nám se chvalné býti,
nám se zásluhou to zdá:
umělé je naše kvítí,
po celý rok rozkvétá.
Kousky pestře zbarvenými
dosáhly jsme ladných krás.
Dělejte si z drobtů šprýmy —
ale celek chytne vás.
Galantní a zahradnice,
půvabné jsme, hleďte jen,
neb co spřízněno je více
s uměním než bytost žen?
Co v těch košících se tají?
Na rukou vám pestře svítí,
na hlavách se nadouvají.
Každý zvol, co chtěl by míti.
Listy ať se k loubí pojí,
v stinný sad se splétajíce,
Ucházet se za to stojí
o zboží i trhovnice.
Bavte se tu, kupujte tu,
jenom žádné smlouvání!
Každý proslov stručnou větu,
v níž svých květin smysl dí!
Květinám já nezávidím,
rozporů já nenávidím;
jsouť mi proti přírodě:
vašich krajů jsem já dření;
značíc mír a zajištění,
žiji v hájů pohodě.
Dnes, jak doufám, zdaří se mně
zdobit vítězovo témě.
Čím vás božská Ceres daří,
tím si zdobte pás i vlas!
Co je k užitku, svou září
okrášli a vyšňoř vás!
Pestré květy slézovité,
div, jenž z mechu zazáří:
v přírodě to nevidíte,
móda to však vytváří.
Jméno vyčísti z mé krásy
žádný vědec netroufá si,
a přec doufám, všechny ne-li,
leckteré by mít mě chtěly.
Mnohé patřit bych si přála,
do vlasů bych vplést se dala;
kéž by mile shlédla na mne,
k srdéčku kéž přitiskla mne!
Bujejte si, fantazie,
v den, jenž s módou prchavý je,
tvar si volte z divných vizí,
jaký přírodě je cizí;
z kučer, zelené vy stonky,
zírejte, vy zlaté zvonky —
My však skryty zůstaly.
Šťasten, kdo nás odhalí.
Strom když květy obalí se,
růžička když zapálí se,
kdo té slasti nechce míti?
Slibovat a svolný býti,
tím, kde Flóra vládu má,
zrak i duch se ovládá.
Něžné květy nechť vás šlechtí,
květy vzněcovat se dejte;
plodů však jen ochutnejte,
plody sváděti vás nechtí.
Jsou tu — nechť i tvář jich hnědá —
třešní, rynglat, broskví víčka.
Kupujte! Vždyť bez jazýčka
očima se soudit nedá.
Pojďte jenom nasytit se,
nejzralejší plody snísti!
O růžích se básní sice,
jablka však nutno hrýzti.
K vaší flóře-li se smíme
přidružit, jež mládím hrá,
zralé zboží vystavíme,
jež se s vaším v soutěž dá.
Kde se stinná, bujná loubí
zelenají do temnot,
pospolu tam vše se snoubí:
poupě, listy, květ i plod.
Jak jsi přišla na ten svět,
čepec já ti dala,
tvář jsi měla jeden květ,
krasotinko malá.
Nevěstinku chtěla jsem,
s nejbohatším bohatcem
já tě sezdávala.
Ach, už prchlo roků dost
neplodné tvé kráse,
nápadníků společnost
rychle rozprchla se;
s tímhletím ses točila,
jemně loktem strčila
do tamtoho zase.
A nic naplat, dcerko má,
ne a ne je míti,
zástavy a honěná
nevypomohly ti.
Dneska je tu blázinec,
otevř klín a snad se přec
někdo z bláznů chytí.
Hej pryč, vy tady!
Kácíme kmeny,
jež, poráženy,
rachotí lesem;
když je pak nesem,
vrážíme všady.
Náš drsný vstup si
zaslouží chvály:
kdyby se hrubci
neutahali,
ti jemně hraví
nechť sebevíce
lámou si hlavy,
přec by to zvrzli.
Vždyť byste zmrzli,
my nepotit se.
Heč, přikrčení
od narození!
My chytří byli,
nic nenosili:
v strakatém kvádru,
v čapce a v hadru,
chodí se lehce;
nikdo nic nechce
než v trepkách tančit,
lenošit, jančit,
v davu to umět,
na trzích čumět,
běhat a koukat,
na druhé mňoukat,
s řevem a hlukem
proklouznout shlukem
úhořovitě,
pak skákat hbitě
a dělat dílo.
Ať vám to milo,
ať vás to šlehne,
námi to nehne.
Nosiči chrabří
a jejich švagři,
uhlíři čilí,
ti nám jsou milí.
Přitakování,
poklonkování,
řečnění žvavé,
chladné i žhavé,
či ramenářství
a třeba žhářství —
nic platno není.
Dšti oheň z nebe,
přec nás to zebe.
Jen vaše dření
a s dřívím uhlí
teplotu vydá.
Bez vás je bída,
údy by ztuhly.
U vás to praží,
vaří se, smaží!
Kdo chutě jí si,
až líže mísy,
teď čichá sele,
teď čeká ryby:
tak se nám líbí
u hostitele!
Světe, netvař se dnes přísně,
když tak volnou mysl mám!
Veselí a jaré písně,
vždyť já pro ně došel sám.
Piju z džbánku nebo sklínky.
Připijem si. Cinky cinky!
Ty tam vzadu, pro radost!
Pojďte přiťuknout a dost!
Ženuška mi vycinkala
pro ten kabát kašpara,
já se chlubil, ona lála,
že prý jsem jak maškara.
A já piju. Z džbánku, sklínky.
Přiťuknem si, cinky cinky!
Na truc, maškary, a zlost!
Ať to zazvoní a dost!
Že to pletu? Vždyť to cinká.
Hospodský-li nepočká,
však mi půjčí jeho žínka,
když ne ta, tak děvečka.
Pořád piju. Z džbánku, sklínky.
A vy druzí! Cinky cinky!
Všichni pijte! Každý host!
Já to poroučím a dost!
Ať si kamkolivěk běžím,
do zábavy běžím rád;
ležet nechte mne, kde ležím,
už se nelíbí mi vstát.
Pijme, bratří, z džbánku, sklínky!
Každý připij, cinky cinky!
Seď, jak s lavicí by srost!
Ten zde pod stolem má dost.
Zda víte, čeho si žádám,
když dáno mi básnit a zpívat?
Kéž takové verše skládám,
jichž nikdo by nechtěl vnímat.
My tři půvabu jsme paní;
vložte půvab v darování.
Vložte půvab v přijímání;
miloť, splní-li se přání.
Zvlášť pak, v tichém pousmání,
půvabné buď děkování.
Sestra nejstarší jsem sice,
dnes však přadlenou mám býti;
při života hebké nitce
mnoho dumat lze a sníti.
Vlákénko jsem vzala jemné,
nit vám vláčná bude dosti;
dovedný můj prst ji semne
do hladkosti, do štíhlosti.
Příliš rozkoš-li vás chvátí
na zbujnělých smyslů plese,
pomněte, jak nit se krátí.
Pozor dát! Sic přetrhne se.
Novou zvěst, ó světe, přijmi:
Nůžky svěřili teď mně.
Naše nejstarší si s nimi
vedla trochu toporně.
S předivem sic párala se,
o jakém je škoda slov;
nejpyšnější naděj zase
přestřihla a strhla v rov.
Já též, mladá ochotnice,
nit si spletla přemnohou,
dnes však nesmím unáhlit se:
nůžky pěkně v pouzdru jsou.
A být bez nich je mi milé,
přívětivě hledím v sál;
jen si užijte své chvíle,
jen si dovádějte dál!
Jediná jsem rozvážlivá,
řádu dbát, to věc je má;
moje cívka věčně živá
nikdy není překotná.
Jdou a vracejí se niti,
dráhu vykazuji všem,
nesmí žádná vybočiti,
zůstat musí v kruhu svém.
Jen se zapomnít v tom víru,
vše je v světě zmateno.
Chvilka číslo, rok zná míru,
tkadlec snímá přadeno.
Kdož nyní přijdou, jsou vám k nepoznání,
nechť sebevíce čtli jste starých spisů;
sic rozsévají zlo, leč podle rysů
spíš zdají se jak hosté převítaní.
Hle, mladistvé ty vlídné krasavice.
Že Fúrie to, stěží uvěříte.
Však jen si s nimi začněte a zvíte:
jak zmije zraňují ty holubice.
Jsou lstné; však dnes, kdy doba taková je,
že blázen zakládá si na neřesti,
ni ony nechtí k andělům se vznésti;
jsou svolné, metlou města slout i kraje.
Co platno? Víru musíte nám skýtat,
vždyť my jsme úlisné a hezké čičky,
a z vás-li kdo má štěstí u holčičky,
tak dlouho do ucha mu budem špitat,
až posléz nahlas povíme to pánu:
že ona s tím, teď s oním koketuje,
že chromá, hrbatá i bez vtipu je
a že by jinší měl si hledat pannu.
A stejně na ni jazýček náš míří;
že s jinou její mládenec, jak víme,
ji mrzce pomluvil, jí namluvíme! —
Vždy něco uvízne, i když se smíří.
Což, to jsou žerty. Teprv když jsou svoji,
pak spustím já a přijde jim to draho.
Já vrtochy jim otravuji blaho;
k rozmarům duše rozmar chvil se pojí.
Kdekdo je bloud; jak touhu v náruč chytí,
hned zahoří zas novým ideálem;
to, čeho dosáh, zprotiví si málem,
ze slunce prchá, mráz chtě rozžhaviti.
To patří vše k mé práci záškodnické;
včas přivedu si posléz Ašmodaje,
jenž pomáhá mi, rozkol rozsévaje,
pár za párem jak hubím plémě lidské.
Pomluvy? Ne! Jed a dýku
míchám, brousím proti zrádci;
nevěru ať smrt vždy splácí
v nestřeženém okamžiku!
Chvíle sladkosti a krásy
ve žluč, ach, v louh se mění.
Bez smlouvání, bez kupčení —
Co kdo proved, odpyká si.
Odpouštět? Co má to býti?
Do skalisk ať zní má bída.
Echo „Pomstu!“ odpovídá.
A kdo střídá, nesmí žíti.
Teď račte před tou novou podívanou —
neb člověk není to — jít kousek stranou.
Jak zříte, hora kymácí se sem,
má boky kryty pestrým kobercem.
Ten hadí chobot! Kly v té hrůzné hlavě!
Záhadná hora! Klíč k ní podám hravě:
Jí něžná paní sedí na šíji,
tenounkou hůlkou přesně řídí ji;
na hřbetě stojí druhá, vznešená,
a kol ní zář až oslnivě plá.
Po stranách v řetězech jdou vzácné paní,
ta jedna teskně, druhá v usmívání;
ta jedna volnost má, ta druhá chce.
Nechť každá prohlásí, čím je.
Smolnic, lamp a světel záře
kmitá v rozvířený sál;
mezi přeludné ty tváře
řetěz, ach, mě přikoval.
Vari, smíškové vy směšní!
Z vašich úšklebků jde děs;
trýzní mne v té noci dnešní
zevšad sok a samý běs.
Tady číhá v masce klamné
nepřítel — kdys přítel můj;
ten zde zezad nožem na mne?
Odhalen chceš prchnout? Stůj!
Prchla bych já všemi směry
ze světa — jen nalézt zmar!
Děs však ze zásvětní sféry
drží mě, kde dým a žár.
Zdravím vás, vy milé sestry!
Dnes a včera lahodící
halil vás už přestroj pestrý.
Ale jedno smím snad říci:
Výhost maskám dáte zítra.
I když se vám v smolnic záři
trochu nevalně teď daří,
veselá pak budou jitra,
přijdou dni, kdy vydáme se
z vlastní vůle, bez starosti,
samy teď, teď v společnosti,
volně po lukách i lese,
soužením se netrápíce,
radostny vždy víc a více.
Všude hosté převítaní,
budem blaženy též zde:
Vstupme! Všude znenadání
nejlepší se nalezne.
Dvojí mám zde v pouta dánu
metlu lidstva: s Bázní Naděj!
Ustupte! Jde o záchranu.
Všechna obci, z cesty raděj!
Nestvůrnou, hle, vedu stvůru;
věž si na svém hřbetě nese;
krok a krok si šlape vzhůru,
neohlédne, nevyhne se.
Nahoře pak, na cimbuří,
bohyně, jež křídly mává;
je to ta, jež, boj-li zuří,
sem či onam v let se dává.
Zář a sláva kol se lijí,
vše je proti ní jen v stínu,
a je zvána Viktorií
a je bohyní všech činů.
Hu hu! Tak jsem tu zrovna vhod,
všem vyspílám vám slot a psot!
Svůj cíl však ve výšinách mám,
tu paní Viktorii tam.
Rozestřít bílá křídla chce
a myslí, že je orlice,
a kam se vrtne, tam či sem,
že hned jí patří lid i zem;
leč jak já slavný zdar kde zřím,
hned celičký se rozkatím.
Co rovné, zkřivím; výšku níž,
chci křivé rovným, nízkost výš —
jen tak mi vyhovuje vše,
jen takhle svět mi pod nos jde.
Tak tumáš! žezlem, bídný pse,
výstražnou ranou ztrestán buď!
A jen se svíjej! Jen se kruť! —
Hle, dvojhlavý ten pidimuž
v odpornou hroudu srůstá už! —
— A zázrak! — Z hroudy vejce je,
dme se a puká! Zrůdy dvě,
dvé dvojčat ven se vidím drát:
hle, netopýr, hle, slizký had.
Ten jeden v prach se plazí zpět,
ten druhý, černý, k stropu vzlét.
Spěchají, pobratřit se, ven.
Těm nechtěl bych být přidružen.
Zčerstva! Vzadu tančí již —
Ne! Já chtěl bych odtud spíš —
Cítíš, jak nás oblétá
strašidelná můra ta? —
Mně to šustí ve vlasech —
Někdo po noze mě šleh —
Ale nikde není ran —
Každý je jen polekán —
Pokazil se ples a šprým —
O to šlo těm bestiím.
Od těch dob, co u maškarád
o výklad se musím starat,
bděle dlím vždy poblíž vchodu,
zkázu odehnat a škodu,
aby se nic nevplížilo,
co by plesu k újmě bylo.
Mám však strach, že mocí kouzla
strašidla sem okny vklouzla;
to vás arci neochráním
před zjevy a čarováním.
Trpaslík byl podezřelý —
leč co hemží se tam vzadu?
Nových zjevů pestrou řadu
vyložit mi úřad velí.
To však vyložit se nedá,
vždyť já nechápu to, běda;
pomoci mi třeba vaší!
Cože se to nad vším vznáší? —
Skvělý vůz! a čtyřspřežením
unášen je shromážděním;
hemžení on nerozráží,
hemžení mu nepřekáží.
Plá hra barev rozmanitá,
oheň bludných hvězd se zmítá,
kouzelnou to lampou kmitá,
jak sem letí vůz. Ten chvat!
Ustoupit! Jsem zděšen.
Stát!
V letu, oři, zarazte se,
v otěžích zas zastavte se,
zkroťte se, když pokrotím vás,
leťte dál, jak rozohním vás —
A teď poctu této síni!
Hle, jak jiní a zas jiní
ctitelé jdou hold nám vzdáti.
Po svém počni vykládati.
Než vám prchnem v jiné kraje,
rychle dej se do popisu.
Neboť my jsme jinotaje.
Nuž, co vyčteš z našich rysů?
Neumím tě pojmenovat.
Spíš by šlo tě popisovat.
Zkus to!
Nelze zapírat:
předně krásný jsi a mlád.
Ne jinoch; posud chlapecké máš rysy;
však pro ženy už plně dorostlý jsi.
Hoch, k avantýrám lásky předurčený,
nu, zkrátka, svůdce učiněný.
To slyším rád! jen pokračuj,
lušť vesele ten smysl můj.
Tvých očí černý blesk: ty tmavé kštice,
v nichž radostně plá diadém!
Šat v rozvlnění půvabném
ti s ramen splývá na střevíce;
hrá leskem cetka, v nachu lem.
Dívek by mohlo se ti láti;
v slastech i strastech určitě
však u dívek tvůj věk už platí,
a v abecedě vycvičí si tě!
A tento zde, jenž na prestolu
se nádherného vozu skví?
Král; bohatý a štědrý spolu.
Šťasten, jejž přízní obdaří!
Má vše, čeho si srdce ráčí,
a pátrá, zda kdo v nouzi je;
zná slast, jež nad bohatství sladší,
jedinou slast: že daruje.
Tím se mi nelze spokojiti,
chci přesně popsána jej míti.
Velkost se sotva popsat dá.
Jak úplněk však vypadá,
ústa jsou kyprá, kvetou líce,
jež vidím pod turbanem skvít se.
A přepych řasnatého šatu!
Nu zkrátka, obraz majestátu,
jenž nad říšemi kraluje.
Bůh bohatství to, Plutus, je.
Přijíždí v plné slávě k nám,
zatoužilť po něm císař sám.
Teď pověz, čeho sám jsi obrazem!
Jsem marnotratnost, poezie jsem;
jsem ten, jenž básníkem se stává
tím, že co má, vše proplýtvává.
Bez mezí hojnost rovněž mám,
i Plutovi se vyrovnám;
tanec a kvas mu zdobit znám;
co jemu chybí, rozdávám.
Skvostně ti sluší to tvé chlubení,
však ukaž nám své umění!
Jak lusknu prsty, už to svítí,
kol vozu se to v blescích třpytí.
Zde šňůra perel — řetízek —
zde náušnice přijdou vděk —
korunka krásná k hřebínku —
drahokam v zlatém prstýnku —
a jiskřičky též tu a tam,
zda zapálí snad, dávám vám.
Chce každý něco ulovit si.
Dárce je v pěkné tlačenici.
On prsty luská o překot,
a komu šperk by nebyl vhod!
Však hleďme, co to zase lítá?
Ať sebehorlivěj kdo chytá,
nemůže se tím pyšněti,
do vzduchu dar mu odletí.
Šňůrečka se mu rozsypá;
ne perly: brouky v hrsti má;
chce-li se zbýt té havěti,
kol hlavy se mu rozletí.
Jiní se jinak napálili,
neb hnali se jen za motýly.
Ten čtverák toho slibuje!
A zlatý lesk jen daruje.
Masky, jak vidím, znáš sic vyložiti,
však pod povrch až k jádru jíti
neumí dvorský hlasatel;
sotva bys k tomu oči měl.
Chci se však vyhnouti vší hádce;
otázkou k tobě obracím se, vládce.
Zda nesvěřils mi, abych ved
vichrné kvadrigy tvé let?
Zda nejedu, jak rozkazuješ?
Zda nejsem tam, kam naznačuješ?
A zda já, na perutech smělý,
nezískal palmu veliteli?
Když za tebe jsem býval v boji,
já vítězství směl dobýti:
a skráň-li vavřín zdobí ti,
zda nebyl uvit rukou mojí?
Z mých úst-li svědectví si přeješ míti,
žes ducha mého duchem, stvrzuji ti.
Jdeš, kudy já se ubírám,
a bohatší jsi než já sám.
Že nad tvé služby nic mi není,
můj duch vždy nejvíc vavřínu si cení.
I prohlašuji přede všemi:
Můj synu, v tobě zalíbilo se mi.
Největší dary jsem vám dal,
dokola jsem je rozeslal.
Na mnohé hlavě plápolá
jiskérka, kterou zažeh já.
Hle, s druha k druhu skáká, žhne,
toho se drží, toho ne,
jen zřídka výš se roznítí
a rychlým ohněm zasvítí;
dřív než ji poznal, kdo ji má,
většinou smutna zhasíná.
Nahoře na voze ten pán —
Nu jistě, to je šarlatán.
Na bobku vzadu paňác ten —
Žízní a hladem vysušen —
Suššího nikde nezříti —
Kdyby ho štíp, tak necítí.
Ženštiny hnusné, od těla!
Má tvář vám dobře nedělá. —
Když dům byl ženou spravován,
já paní Lakotou byl zván
a dům byl dobře opatřen:
jen mnoho dovnitř a nic ven!
O skříně dbal jsem, závory,
což neřestí se zove prý.
Však nyní, v novém pokolení,
žena už spořit zvyklá není
a má jak neplatící floutek
mnohem míň tolarů než choutek,
až úzko jejímu je druhu,
jenž vidí všade spoustu dluhů.
Dá za šaty, cos uškudlí-li,
anebo ji to stojí milý;
líp ještě pije, nežli jí,
a hejno nápadníků s ní.
Tož já si peněz vážím přec;
jsem prostý muž: pan Lakomec.
Ten drak si s draky skrblit může,
a vždyť je to jen klam a mam;
on chce jen poštvat naše muže,
ač dost už na obtíž jsou nám.
Ten hastroš! Hubu otvírat si?
To umučení! Hrozí snad?
Ten panák má nás polekat?
Jsou z dřeva, z lepenky ti draci!
Hrr na něj! Jen mu jednu dát!
Při tom mém žezle! Zticha býti! —
Však netřeba tu žezla již.
Na prázdné ploše draci lítí
svých křídel dvojmým párem výš
snad hotoví se zakroužiti?
Chrlíce oheň, v rozhorlení
ti šupinatí tlamu cení —
Dav prchá, prostor volný je.
Sestoup. To gesta krále jsou!
Kyne, a draci už se hnou.
Snášejí s vozu, hleďte, chvatem
tu bednu s lakomcem i zlatem,
kladou ji k jeho nohám sem.
Stalo se to jak zázrakem.
Teď jsi se zbavil přetěžké své tíže.
K té zdejší sféře sotva tě co víže.
Nuž, ve svou vzleť! Zde v pestrém změtení
nás obklopuje pitvor křepčení.
Však tam, kde jasně v nebes jasno zříš,
jen sobě věře sobě náležíš,
tam, kde jen krásy, kde jen dobra vznět,
tam, do samoty! Tam si stvoř svůj svět!
Mám sebe v úctě, posla výmluvného,
mám tebe v lásce, nejblíž příbuzného.
Kde dlíš, je hojnost; kde jsem já,
tam každý mní, že rovněž hojnost má.
Tak váhá leckdo v protimluvném žití,
zda tobě či zda mně má oddán býti.
Kdo tvůj, smí znáti zahálku a klid;
kdo za mnou jde, vždy činem musí být.
Však potají já činů neprovádím;
já dýchnu jen a dechem už se zradím.
Buď zdráv! Že přeješ mi mé slasti, vím.
Jen zašeptni, a hned se navrátím.
A teď je kdy ty skvosty rozpoutati!
Odolá zámek proutku heroldovu?
Už rozskočil se! Řine se to, zlatí,
jako by z kotle tekla krev — krev kovu.
Spon, kroužků, korun krása nevídaná!
Dme se to! Málem roztaví se schrána.
Jen hleďte! Jak to vyvěrá! —
Jak to až po kraj vře a hrá! —
Zde roztavena zlatá číš! —
Ražené zlato nevidíš? —
A tady skáčí dukáty! —
To štěstí! Teď jsem bohatý! —
Zřím, co mi dávno hlavou šlo —
Teď se to rozkutálelo —
Když nabízejí, vezměte —
Jen pro zlato se shýbněte —
A cože semlelo se tam?
My na ně! Bedna patří nám.
Vy blázni! Že vás nezkrotím?
Vždyť je to maškarní jen šprým.
Dnes dáno už, co dát vám lze.
Vy byste rádi peníze?
Vždyť pro vás v tomhle podniku
škoda by bylo trojníku.
Vy nemotorní! Hravý klam
je těžkopádnou pravdou vám.
Nač je vám pravdy? — Prázdný sen
vy chytáte a přelud jen. —
Hrdino v masce, Plute ty,
ten pronárod zde zažeň mi!
K tomu tvá berla vhodná as,
na krátký propůjč mi ji čas. —
Rychle ji v plamen ponořím —
Teď, masky, pozor! Poroučím! —
Blýská to, praská, v jiskrách plá!
Už konec berly plápolá;
kdož by se blízko prodrali,
ty bez milosti popálí. —
Své procesí já počínám.
Po nás je veta! Jsme ti tam!
Utec, kdo můžeš! Na vzduch ven! —
Ty vzadu, zpátky, zpátky jen! —
Já cítím horko na líci —
Tyč zasáhla mě hořící —
Ach, nevyváznem z téhle hry —
Zpátky a zpátky, maškary!
Zpátky a zpátky, šašci, zpět!
Ó, jen mít křídla, uletět!
Již celý chumáč zatlačen
a nikdo, doufám, popálen.
Dav, rozehnán,
couv do všech stran. —
By řádu zachován byl duch,
neviditelný táhnu kruh.
Dílo jsi proved nádherné;
dík budiž moudré moci tvé!
Šlechetný druhu, strpení!
Hrozí zas nové bláznění.
Tak si přec po libosti zde
prohlédnem kruh ten utěšený;
neb vždy a všudy v popředí jsou ženy,
kde lelkovat a mlsat lze.
Vždyť v starém železe já nejsem posud
a kráska nikdy není beze vnad;
a dnes, kdy zdarma dal to osud,
půjdem si pěkně namlouvat.
Však slovy se mi mluvit nechce,
neb v plném sále zanikla by lehce,
i uchýlím se k čemus chytřejšímu:
své myšlení já zhustím v pantomimu.
Když ruka, noha, posun nestačí,
tak smělou fraškou: to je jinačí!
Ze zlata zhnětu cos jak z vlhké hlíny;
ten kov dá tvary jako žádný jiný.
Co děláš, tyčko bláznivá?
Ten hladovec! A humor má?
On bere zlato za těsto.
Aj, pod rukou mu měkne to,
však byť to placatil a hnět,
přec k poznání to není hned.
A teď to ženám ukázal;
ty, jak by na vidle je bral,
křičí a kvičí vyjeveny.
Darebák je to podařený,
snad dokonce mu milo je,
když vést si může necudně.
Ne, nelze strpět kousky jeho.
Mou berlu dej, ať zažene ho.
Co zvenčí hrozí nám, on sotva ví.
Jen dělej šaškoviny, šašku!
Přejde tě choutka tropit frašku.
Zákon je mocný, tíseň mocnější.
Divoká honba, dravý sbor,
valí se z lesů, valí z hor,
mocně to hřímá ze všech stran:
jeť slaven jejich velký Pan.
Čehos, co tajné, znalí jsou
a v prázdný kruh se nahrnou.
Mně známi jste, mně znám váš velký Pan!
Krok smělý vámi družně vykonán.
Též mně ty taje povědomy jsou,
nuž otvírám. — V ten těsný kruh ať jdou,
příznivou sudbou provázeni!
Cos divného se může stát;
kam kráčejí, jim jasno není,
a netuší, že v hrůzu snad.
Fintidla v kroji titěrném!
My pevnou pádnou chůzí jdem,
je hbitý běh a křepký skok,
pořádně těžký, hřmotný krok.
Hoj, Faunovi
rej nad vše je.
Má na hlavě
list dubový,
a z chundelaté hlavy té
čouhá mu ouško špičaté;
má rozplácnutý nosánek,
a přec je u žen mazánek:
Faun pacičku-li nabídne,
ni nejkrásnější nedí „ne“.
A vzadu Satyr hopsá rád,
má kozlí nohu, suchý hnát,
jenž, tenký a silný, zná hopkovat.
Jak kamzík skáče po stráních,
divá se dolů, propukne v smích,
směje se v horstvu svobodném
dítěti, ženě, muži a všem,
kdo dole, kde dým a dusno žhnou,
si namlouvají, že naživu jsou,
když přece v té čisté, volné hře
svět patří jen jemu tam nahoře.
Maličkých cupká hromada,
v párech se drží nerada;
v mechovém šatě s lampičkou
v hemživém chumlu všichni jsou,
a každý přec pro sebe sám
rejdí a šuká sem a tam,
jak mravenčíci svítiví,
v práci a shonu vířiví.
S hodnými skřítky v přízni jsme,
felčary skalin slyneme,
pijavky horám dáváme
a krve z žil jim vysáme;
rud kopem rozmanitý druh
a zdravíme: Zdař bůh! Zdař bůh!
Zlých úmyslů jsme neměli,
jsmeť dobrých lidí přáteli;
však příčina v tom zlatě je,
proč krade se, proč kupluje,
a železem zas váben byl,
kdo: „Zabiješ!“ si vymyslil.
Tré přikázání zavrhni
a zavrhs i ta ostatní.
Však my tím vším jsme nevinni.
Nuž mějte strpení jak my.
Divocí muži, tak se zvou,
na harckých horách známi jsou,
přírodní chlapi nahatí,
olbřímí obři svalnatí.
Smrk v pravé ruce jakby klas,
na bocích se jim plandá pás,
v něm list a klest se splítají —
Garda, že papež nemá jí.
On sám, náš pán!
On, jenž je Vše!
Proto se zve
veliký Pan.
Kol něho rej se nese vil,
aby se smál a veselil:
že dobrotiv a vážný je,
on radost chce a sám k ní zve.
I když se azur zatemnil,
on bez ustání vzhůru byl,
však mírný větérek naň vlá
a potůček ho zkolébá.
A pak když o polednách spí,
na stromě lístek nešumí;
ozdravných rostlin vonný van
mlčky je vzduchem rozvíván;
pak ani nymfa nebdí víc:
kde stála, stojí, dřímajíc. —
Však náhle, v nečekaný čas,
pozvedne ohromný svůj hlas,
jenž zní jak hrom, jak příboj vln,
že každý strne, hrůzy pln;
děs počne řádit v kohortách,
i na hrdinu padne strach.
Čest tedy tomu, komu čest!
Zdar jemu, jenž nás ráčí vést.
Žilkami jen probleskuje
zlato v temných štolách sic,
a jen proutek ukazuje
tajemství těch klenotnic,
po způsobu troglodytů
my však hloubíme svou skrýš,
ty pak v plném denním svitu
poklady své rozdílíš.
Tady vedle však se blyští
studna přímo zázračná,
z níž se samovolně prýští,
co se těžce čerpat dá.
Zdaří se ten záměr skvělý,
v ochranu jej, pane, vem:
Každý poklad — v ruce tvé-li —
k dobru bude všem, ba všem.
My vznešeně se skutečnosti vzdejme
a tím, co přijde teď, se nezlekejme:
vždyť mohutnou vždy odvahou se skvíš.
Chvíli — a slavnost v příšernost se zvrátí;
svět arci bude to chtít popírati,
ty tedy věrně v protokol to piš!
Pan veden skřítky k prameni,
jenž plá a tryská v plameni;
vře oheň z hloubek nejhlubších,
pak rychle sklesne, jak se zdvih;
a sotva, zčernav, hasne tich,
zas rudě do výšek je hnán.
Klidně tam stojí velký Pan,
jsa váben k výhni zpěněné,
jež vpravo vlevo perlou žhne.
Jak? Ani o krok nejde zpět?
Ne! Sklonil se, by hlouběj shléd.
Tak! A teď vous mu sklouzl tam.
Ta hladká tvář! A zda ji znám?
Dlaní si zakryl obličej.
Ach, teď se děje hrůzný děj!
Chyt vous! Žár vzhůru hází jej!
Už hoří věnec, hlava, hruď,
rozkoš se mění v strast a trud.
K hašení spěchá celý sál,
oheň se šíří dál a dál;
jak do plamenů třískají,
všichni už také chytají;
s tím živlem jak se prolíná,
uhoří maškar skupina.
Jakou však hrůzu slyším tu;
nese se k uchu ze všech rtů!
Ó noci věčně strašlivá,
jakáže je to zkáza tvá!
Hlásati musí příští den,
čím každý bude vyděšen;
zevšad já křiku naslouchám:
„Kdo hoří tam, toť císař sám.“
Kéž, že to omyl, věřit smím!
Ne! Hoří císař s dvorem svým.
Ten průvod, jenž ho k reji sved
a v Pana zakuklil, buď klet!
Ten zpěv a řev, ta smolná klest
všem účastníkům k zhoubě jest.
Ó mládí, mládí, nemoci
v svých slastech, čisté míry dbáti!
Ó vládce, vládce, k všemoci
proč nelze moudrost věnem dáti!
Les v plamenech již plápolá,
jež vzhůru žhnou kol dokola;
chyt dřevem vykládaný strop;
všem stejný nám tu zchystán hrob!
Čís zoufalosti přetéká.
K záchraně není člověka!
Popelem lehne v jednu noc
císařská nádhera i moc.
Dost je rozpoutáno děsu,
od smrti teď pomoc nesu. —
Svatá berlo, udeř v zem,
až to zazní úderem!
Tebou, vzduchu chladivý,
závan z výšek ať se chví!
Mlžné pruhy, srážejte se,
těhotné, z nichž déšť se snese
do dýmu a do žáru!
Z mráčků šumte, sykot ztlumte,
plížíce se, tiše haste,
bojujíce, oheň srazte,
vlhké vy, vy chlácholící,
změňte v mírnou blýskavici
plamenů těch lichou hru!
Duchové-li zahubit nás chtí,
nechť magie se uplatní!
Libosad
Ty kejkle s ohněm ráčíš odpustit?
Takové žerty chtěl bych často mít. —
Že v ohni dlím, se najednou mi zdálo;
jak byl bych Pluto, mi to připadalo.
Přede mnou ležel černočerný sráz
a světélkoval. Zde a onde zas
nesčetné ohně z jícna vyskočily,
jedinou klenbu z jisker vytvořily,
sršíce do výšek, až povstal chrám,
jenž, sotva z výhně zrozen, byl ten tam.
Žár v sloupech točil se; skrz plápolání
já národů zřel táhlé putování:
v širokých kruzích valily se blíž,
vzdávaly hold jak vždycky dříve již.
Leckterý dvořan znám byl mému oku.
Já knížetem set ohnivých byl mloků.
Tím, pane, jsi! K nim sahá vláda tvá,
vždyť každý živel moc tvou uznává.
Teď ohně poslušnost jsi vyzkoušel;
v moře se vrz, kde nejhůř vír by vřel.
Sotva se, prostřed perel, dotkneš dna,
kol tebe kruh, jak plocha světelná;
zříš chvílemi, že proudu zeleň bledá
s nachovým lemem nad tebou se zvedá
jak v dům, v němž ty jsi střed. Jdi tam či sem,
vždy družně kráčíš s tím svým palácem.
Proudí to vpřed i zpět, a také stěny
střelhbitým hemžením jsou oživeny.
Též mořské zázraky zří mírnou zář tu žhnout,
v kruh její nesmějí však proniknout.
Zde v šupin zlatu trup, zde dračí zub je;
ty dravé, žraločí se vysměj hubě;
tys nikdy nezřel tolik hemžení,
nechť dvořané, jak chtí, jsou v nadšení.
Též s půvaby se setkáš v onom kraji.
Zvědavé Nereovny připlouvají;
tvůj krásný dům tam rády seznaly by,
ty mladší plaše, chtivě jako ryby,
chytře ty starší. Už to Thetis ví,
novému Peleu se nabízí. —
Co se pak sídla na Olympu tkne —
Uspoř si království to blankytné.
Je na ně vždycky kdy, jak se mi zdá.
A zemi přec tvůj majestát už má.
Z tisíc a jedné noci přímo sem
byls ke mně zavát dobrým osudem.
Šeherezádou buď tvá fantazie,
a jista ti pak milost nejvyšší je.
Vždy hotov buď, kdyby ten všední svět,
jak se už stává, měl mě omrzet.
Ó pane, nedoufal jsem v celém žití
tak velké slasti zakusiti,
jak ta jest, kterou hlásit smím
a s níž se vrhám k nohám tvým:
Účty jsou všechny zaplaceny,
lichvářské spáry pokroceny,
svých trýzní pekelných jsem prost;
jak nebeská to blaženost!
Vojsko nám znovu zajištěno,
neb dopředu je vyplaceno,
má lancknecht zase svěží krev,
což k dobru krčmářů i děv.
Aj, hruď vám zplna dýše zase.
Tvář vaše vrásek zbavila se;
jak překotný ten vstup je váš!
Zde těchto, kdož to provedli, se taž.
Řeč kancléřova má se k tomu nésti.
Na stará kolena mám aspoň štěstí…
Slyšte! List hleďte osudový ten,
jímž všechen trud je v dobro proměněn.
„Nechť každému ta poukázka dí:
Stát za ni tisíc korun vyplatí.
Je spolehlivou kryta zárukou:
poklady všemi, pod zemí jež jsou.
Je postaráno, by těch pokladů
včas bylo použito v náhradu.“
Jak! Bezpříkladný zločin se tu stal!
Kdo císařův že podpis padělal?
A neztrestáno je to? Nepomstěno?
Vzpomeň! Ty sám jsi podepsal své jméno.
Dnes v noci bylo to. Tys Panem byl,
kancléř tě s námi takto oslovil:
„K oslavě dne a k obecnému blahu
rač, prosím, psát: jen něco stačí tahů!“
Tys podepsal; a v noci podpis ten
na lístků tisících byl rozmnožen.
Pak, aby všichni, co jim patří, brali,
my celé stohy orazítkovali:
to platí deset — padesát — to sto.
A nadšení, jež vyvolalo to!
Hle, vaše město: polomrtvé hnilo,
teď choutkou žít se celé rozhemžilo.
A byť tvé jméno dávno blaží svět,
tak vlídně na ně nikdo nepohléd.
Teď teprv hlavní znak má abeceda:
hle, v tomto znamení se prohrát nedá!
To že je za zlato mým poddaným?
Vojsko i dvůr že platí lístkem tím?
Nu, ať jen platí, ač mi to jak div je!
Všechno se náhle rozuteklo divě;
zvěst rozlétla se bleskem do všech stran;
kdejaká směnárna je dokořán:
cedule všechny vypláceny jsou
zlatem a stříbrem, arci se srážkou.
K řezníku, k pekaři se všechno řítí,
půl světa myslí na jídlo a pití,
ta druhá šaty dává ušít si,
činí se střihači a krejčíci,
„císaři sláva!“ zní to ze sklepení,
tam talíře zas řinčí při pečeni.
Kdo po terasách prochází se sám,
ten vystrojenou krásku zhlédne tam;
zpod pavích per jí očko vykukuje,
s námi a s ceduličkou koketuje.
Rychlej, než vtip a řečnění má moc,
teď mnohá milostná se smluví noc.
Komupak s těžkým měšcem hmoždit chce se!
V záňadří lístek lehčej unese se
hned vedle psaní zamilovaných;
nábožně v breviáři má jej mnich,
a vojín rád se tíhy v pasu zprostí,
čímž jeho pohyb získá na pružnosti.
Rač, pane, prominout, že velké dílo
mým líčením se jaksi ztitěrnilo.
Nadbytek pokladů, jež skryty jsou
v tvých zemích přehluboko pod půdou,
tlí nezužit. Nechť nejdál meze táhne,
té hojnosti přec mysl neobsáhne;
a obraznost nechť nejvýš povzlétne,
k té představě přec nadarmo se pne:
leč komu dáno zřít, co v taj se kryje,
bez mezí věří v to, co bez mezí je.
Ne zlato, perly ne, jen papír dáš;
tak pohodlný je, neb víš, co máš;
netřeba hrdlit se či smlouvat jíti,
lze láskou, vínem dosyta se zpíti.
Směnárník, chceš-li, mince dá ti zas;
a nemá-li, jen kopej krátký čas,
pak řetěz, pohár do dražby je dán,
a papír, ihned amortizován,
těm, kdo v něj nevěří, se vysměje.
Tak to svět chce a tak to zvykem je.
Že papíru je dost, říš císařova
též klenotů a zlata dosti chová.
Za dobrý skutek říš vám díky vzdá.
Nechť odměna se službě vyrovná!
Mé podzemí vám svěřeno je všady
a důstojně mi bděte nad poklady;
vám bohatství jsou známa schovaná,
vy označíte, kde se kopat má.
Se správcem dřívějším si ruce dejte
a spolu s ním svůj úřad zastávejte,
neb k světu hornímu se podsvětí
má v družné práci svorně stavěti.
Nás nic už neděl, z čeho rozpor vzniká.
Já za kolegu rád mám kouzelníka.
Teď poznáte, jak císař štědrý je.
A každý rci, jak jmění užije.
To bude život! Samá kratochvíle!
Já koupím šperk a prstýnek své milé.
Teď přijdu k hojnější a lepší kapce.
Už cítím, jak mě kostky svrbí v kapse.
Vybavím z dluhů pole, hrad i dům.
Že je to poklad, dám to k pokladům.
Já k novým činům čekal odhodlání,
leč kdo vás zná, ten prokoukne vás, páni.
Nechť sebeslibnější jsou poklady,
vy zůstanete stejní jako vždy.
Aj, rozdáváte? Darujte mi též!
Zas naživu jsi? Vždyť to propiješ!
To nechápu! Těch lístků kouzelných!
To věřím rád, neb zneužil bys jich.
Zde pár jich ještě padlo. Nač to je?
Vždyť padly pro tebe. Tak vem si je!
Pět tisíc korun! A že já je dostal?
Dvounohý sude, tak jsi z mrtvých povstal?
Už často; byť ne šťastně jako dnes.
Tak rozradostněn jsi, až zpotil ses!
A má to cenu jako v hotových?
Jen kupuj, co si ráčí chřtán a břich!
A koupím za to pole, dům a skot?
Nu jak by ne! Jen kupuj o překot!
A zámek s lesem, rybolov a zem?
Rád bych tě věru viděl zemanem!
Dnes večer pán jsem statku, lesu, ryb!
A pak se ptáte, zda má šašek vtip!
Temná galerie
Co vlečeš mě sem do té chmurné síně?
Což uvnitř není šprýmů dost,
nelze tam v dvorské míchanině
ukázat kejklů dovednost?
To neříkej. Už tomu pradávno je,
co provádíš ty kousky svoje.
Že přicházíš a hned zas jdeš,
to jen, že vymknout se mi chceš.
Však já jsem dohnán k jednání:
maršálek s komořím mne prohání.
Císař chce něco uvidět:
Helenu s Paridem. A hned!
Chce, ztělesněn by před ním stál
mužský i ženský ideál.
Tak zčerstva! Musím v slovu stát.
Absurdní, slib tak lehkovážně dát.
Tys nevzal, brachu, v rozpočet,
kam nás tvůj kousek vlastně ved.
Když jsme mu opatřili jmění,
chce od nás také pobavení.
Tak rychle jednat nelze mi;
zde síla mocnější mně brání,
toť zcela cizí území
a do dluhů mi padneš ještě nových.
Nepřijde Helena na zavolání,
jak onen fantóm zlatek papírových! —
Skřety a skřečky, zmetky volatými,
posloužím babiznami bachratými:
ďáblovy milky nejsou k zahození,
však heroiny zřít v nich možno není.
Ta stará písnička je zase tu!
U tebe vždycky všecko nemožno je.
Otec všech překážek, toť jméno tvoje,
za každou cestu žádáš novou mzdu.
Ech, něco zamumláš, nic víc,
a jedna dvě, už jsou tu jako živí.
S pohanskou čeledí já nemám nic,
ta v pohanském si pekle civí.
Leč možnost je.
Mluv rychle, co je s ní?
Odhalím nerad vyšší tajemství. —
Bohyně trůní mocně v osamění,
vůkol nich prostoru ni času není;
ve zmatek slov se hovor o nich mění.
Matky to jsou!
Co? Matky!
Mrazí tě?
Matky! ó, matky! — Zní to tak podivně!
A právem. Bohyně, nepoznány
od smrtelníků, vás — nerady námi jménem zvány.
Byt jejich hledej v štolách nejhlubších;
jsi vinen sám, že potřebujem jich.
Kudy tam cesta?
Cesta? Ne!
Nikdo tam nevkročil, tam vkročit není lze;
nikdo tam neprosil, prosba tam platna není.
Jsi připraven? Ni závor tam ni bran,
ze samot budeš do samot jen hnán.
Tušíš, co je to poušť a osamění?
Ušetři mne svých naučení;
z tvé čarodějné kuchyně tu dech,
zde po zašlých to páchne dnech.
Nemusil světem jsem se mučit,
učit se hnidám, hnidám učit? —
To, co jsem poznal přímým názorem,
dvojnásob setkalo se s odporem;
ba, příliš ran když na mne útočilo,
mně v poušť a divočinu prchnout bylo;
pak, abych z osamění vyjít zkusil,
já nakonec se ďáblu zapsat musil.
A kdyby ses byl ztrácel v oceánu
a nekonečnu v líc tam zřel,
přec bys tam viděl vlnu vlnou hnánu,
třeba bys hrůzu ze zániku měl.
Zřel bys přec něco! zřel, jak za tišiny
kmitá se mořská zeleň za delfíny,
zřel světla nebe, zřel, jak mrak se valí…
Nic neuzříš v té věčně prázdné dáli,
krok neuslyšíš tam, jímž jdeš,
na ničem pevném stát tam nebudeš.
To zní jak zasvěcenců moudrost pravá,
jež důvěřivé učně obelhává;
však je to naruby: mám v prázdno jít
a moc i umění tím rozmnožit.
Proto mi radíš k nebezpečné pouti:
mám kaštany ti z ohně vytáhnouti!
Však to už probádáme. Rychle! Vpřed!
V tvém nic, jak doufám, najdu všechen svět.
Vzdávám ti chválu, než se na pouť dáš,
neb je mi doznati, že ďábla znáš.
Zde vezmi klíč.
Nač drobný nástroj ten?
Nezhrdej jím a uchop se ho jen.
Roste mi v ruce! Svítí, blyskotá.
Však poznáš už, co svede, kdo jej má!
Klíč pravé místo nalezne, kam spěti.
Spěj za ním v hloub, směr k matkám ukáže ti.
K matkám! Jak úder vždy to slovo jest!
Co znamená, že nemohu ho snést?
Jsi obmezen, že nový zvuk tě ruší?
Jen co už slyšely, chtí slyšeti tvé uši?
Zmuž srdce, cokoli nechť uslyšíš;
největším divům navyklý jsi již.
Však ztuhnutí mě k spáse nevznese.
Nejlepší lidstva úděl — v úděse!
Člověk, ač svět mu cit chce otupiti,
nechť, dojat v hloubce, nekonečno cítí!
Nuž: propadni se! Nebo: stoupej k výši!
Teď zcela jedno. Prchej ze stvoření
k obrazů odpoutaných volné říši!
Kochej se zjevy, kterých dávno není;
jak mraků let se splétají a kříží.
Ty zvedni klíč, ať se ti nepřiblíží!
Ba, třímám jej a cítím novou sílu,
dmou se má prsa k velikému dílu.
Posléze žhoucí trojnožka ti dí,
žes dosáh hloubky, hloubky nejhlubší.
V plameni jejím uhlídáš tam matky.
Ty sedí — ony stojí — tam ty jdou,
jak vznik a změna sem je zve či zpátky
věčného smyslu věčnou hrou.
Kol nich jsou tvary všeho stvoření;
neuzří tebe, neb jen stíny zří!
Pak, zkázou ohrožen jsa nejstrašněj,
zmuž se a rovnou k trojnožce se dej
a dotkni se jí klíčem!
Ano, tak!
Trojnožka půjde za klíčem, a pak,
povznášen štěstím, stoupat počneš hned.
Než matky vzhlédnou, s ní tu budeš zpět.
A sotvaže tu trojnožku zde máš,
rekyni s rekem z noci vyvoláš,
prvý, jenž za tím skutkem rozehnal se.
Skutek se zdařil, tebou skutkem stal se.
A poté, v duchu magického dění,
mha kadidla se v těla bohů změní.
A teď?
Svou vůlí zamiř níž a níž!
Dupni a padej; dupni — vystoupíš.
Leč klíč tam dole může selhati!
Jsem věru zvědav, zda se navrátí.
Jasně ozářené sály
Máte nám ještě scénu s duchy hráti;
rychle, sic trpělivost císař ztratí.
Teď právě pán se ráčil po ní ptát;
váháním pohněváte majestát.
Vždyť proto odešel můj tovaryš;
ten se v těch kouzlech vyzná již,
zavřel se v tiché komůrce
a namáhavě experimentuje.
Kdo poklad — krásu — vyzvednouti chce,
magie nejtajnější potřebuje.
Postup těch příprav na vůli vám dám.
Připravit divadlo, tak velí pán.
Hej, pane, slyšte! Čisté tváři této
ublíží náramně, když přijde léto.
Pak není běloučká jak teď:
sto hnědorudých skvrn mně zhyzdí pleť.
Tak raďte!
Škoda, bílá tvářička,
žíhaná v máji jako kočička. —
Jazýčky ropuší, k nim potěr dát,
v úplňku vyrobit z nich destilát,
pak za týden se natřít mastí z nich:
jak přijde jaro, není pih.
Kdekdo se o radu k vám žene.
Mně raďte proti noze oznobené!
Já tančit ani chodit nemohu,
mé úklony jsou velmi nezdařené.
Dovolte, abych vám šláp na nohu.
To mezi milenci se dělá snad.
Mé šlápnutí je, děťátko, číms větším;
já kurýruji co homeopat:
úd stejným údem, nohou nohu léčím.
Tak pozor! Bez revanše! Pojďte blíž!
Au! Šlápnutí to bylo kopyta!
To pálí! Au!
Jste vyhojena již.
Teď zatančit si můžeš dosyta,
pod stolem s milým nožkou mluvit smíš.
Já musím k němu! Zuřivý můj žal
mi spálil hruď a srdce rozežral.
Do včíra na mne bral, koho mám ráda;
teď, co má s ní, mi ukazuje záda.
Toť na pováženou. Leč slyš:
Sotva se k němu tajně přitočíš,
tím uhlem zde, jenž kouzelnou má moc,
na plášť či rukáv znamení mu vpiš,
Hned ho to píchne, jako od pokání;
ty pak, ten uhel polknouc bez meškání,
vínem ni vodou rtů-li nesmočíš,
za dveřmi máš ho ještě tuto noc.
A neotrávím se?
Čest, komu čest!
Ten oharek, to poklad není malý,
z kacířské hranice to jest,
jaké jsme dříve pilněj zažíhali.
Já miluji. Leč jsem prý příliš mlád.
Už nevím, komu dřív mám naslouchat.
Nehledej mezi žabkami své milé,
tím směleji se obrať na zletilé. —
A noví zas. Co počnu s nimi všemi?
Pravdou si vypomohu nakonec;
a ti mi dají! Zpropadená věc! —
Ó, matky! matky! Fausta propusťte mi!
Již jenom matně světla v sále žhnou
a celý dvůr se zvedá pojednou.
Jdou, seřaděni po hodnostech svých,
do dlouhých síní, po galeriích.
V rozlehlém starém sále rytířském
se shromažďují, tísníce se v něm.
Tam stěny v čalounech si zahýří,
tam kouty zdobeny jsou pancíři.
Netřeba duchů volat formulkami:
do téhle síně dostaví se sami!
Rytířský sál
Mou dávnou povinnost, hru ohlašovat,
dnes tajemná mi ruší vláda duchů;
je marno pokoušet se rozumovat
a chtít se vyznat v zmateném tom ruchu.
Křesla i židle přichystány jsou;
usedl císař přímo před stěnou,
kde na čalounech, jež ji slavně zdobí,
zřít může boje bohatýrské doby.
Kol pána spěje dvůr se usadit;
vzadu se tísní na lavicích lid.
Též, vyčkávaje duchů chmurnou chvíli,
po boku milé mile sedá milý.
Tak zaujal už každý místo své;
jsme přichystáni. Přijďte, duchové!
Nechť tedy drama ihned započne se!
Pán poroučí: nechť stěna rozhrne se!
Teď nerušena vládni kouzel říš;
jak ohněm zkroucen, čaloun mizí již,
zeď točí se a zvolna rozevírá,
hluboká scéna zjevuje se tam,
tajemný přísvit do očí nám zírá,
já na proscénium se ubírám.
Odsud, jak doufám, zalíbím se všem,
čert zná se v umění být suflérem.
Ty, obeznalý s rytmem němých hvězd,
skvostně se vyznáš v tom, co šeptem jest.
Zázračnou mocí zjevuje se nám
masivní stavba, starodávný chrám.
Sloup seřaděn tu stojí přemnohý,
každý jak Atlas, nosič oblohy:
ty víc než stačí na tíhu té skály,
bylo by dost, by dva ji podpíraly.
Tak to je antika! Můj vkus to není!
Hmotnaté, nemotorné zatížení!
Ploché zvou velkým, hrubost velebou!
Po chuti štíhlé pilíře mi jsou,
lomeným klenutím se vznáší duch
do nekonečných výšin čistých tuch.
Přijměte zbožně dobrodiní hvězd;
magickým slovem rozum poután jest;
tím hloub se vzdejme vítanému hosti:
nádherné, nespoutané obraznosti.
To, po čem prahnete, zde uvidíte;
nemožné je to. Proto uvěříte.
Kněz ověnčený, divotvorný muž,
co směle počal, uskuteční už.
Trojnožka z šerých hlubin stoupá s ním,
z misky již cítím kadidlový dým.
Teď chystá se svůj úkon posvětiti,
teď může se jen šťastné dílo díti.
Ve vašem jméně, matky v bezdnu tam!
Vy družné, vzdány věčným samotám!
Rej rušných předobrazů života
kol vašich hlav se, neživ, mihotá.
Co bylo kdys, svůj podrželo třpyt,
jak vzlétá vůkol; věčné chce to být.
Vy rozdílíte, svrchované moci,
část ve stan dne, část na oblohu nocí.
Ty jedny tvary vnímá živý zrak,
ty druhé vyhledá si smělý mág;
v hrst hojných darů důvěřivě sáhne
a zjeví zázrak, po němž každý prahne.
Na misku sotva žhoucím klíčem sáh,
a prostor už se ztrácí v hustých mhách.
Jak mračna se to plíží, vlní, dme,
člení a páří, dlouží, věží, pne.
Teď poznejte těch duchů mistrovství:
jak mračno vzduchem táhne, vzdušně zní.
Větrná hudba z vanů šumí všech,
povětřím dýchá melodický dech.
Dřík sloupu zní a zvoní triglyf sám,
ba zdá se mi, že zpívá celý chrám.
A z mlh, jež srážejí se v tenký dým,
vychází jinoch krokem rytmickým.
Zde zmlkám, jménem netřeba ho zváti —
Sličného Parida přec račte znáti.
Aj, mladík! Skvělý, kvetoucí ten zjev!
Ta svěžest! Šťavnatější nad broskev!
Rty mlsně nalité, z nichž něha dýše!
Viď, to bys chtěla ochutnat z té číše!
Je velmi hezký, byť i jemný ne.
Tělo by mohlo být víc ohebné.
Jak ho tak vidím, ovčák je to pravý!
Kdepak je princ a kde jsou dvorské mravy?
Což, polonahý, jinoch obstojí;
leč musil bych ho vidět ve zbroji.
Jak ladně usedá. Tak měkounce!
A na klíně mu dáma sedět chce?
Tak něžně klade paži za hlavu!
Toť neslýcháno: hleďme nemravu!
Aj, ve všem naleznete chlup, vy páni.
Před Veličenstvem tohle klackování!
Vždyť je to ve hře; myslí, že je sám.
I hra má hovět dvorským manýrám.
Ten pěkný hoch! Teď v hebký spánek upad.
Dle přírody nám věrně začne chrupat.
Co se to mísí v kadidlový dým,
jakouže vůni vdechovat to smím?
Ba, cosi jako ke vzpomínkám svádí;
dech proudí od něho —
Dech jeho mládí!
Z efébských údů dýchá ambrózie
a sladkost vůkol povětřím se lije.
Tak tu by byla! Ale nehne mne.
Je sice pěkná. Jenže pro mne ne.
Pro mne nic na práci tu není už,
to vím, to doznávám co čestný muž.
Jde, krásná! Ohňový já jazyk míti…
Vždy chtěli krásu zpěvem vysloviti —
Kdo zhlédne ji, sám sobě ztracen již.
Čí byla, obšťastněn byl přespříliš.
Mám ještě oči? V nitru hlubokém
zda zdrojem krásy zmnožen jsem a svlažen?
Tou cestou hrůz teď stokrát šťasten jsem;
svět byl mi zamčen, lichý, neoblažen!
Teď slibů pln, co knězem jsem se stal!
Teď víru v základ, v trvání mi dal!
Nechť dýchat nesmím, žíti nesmím dál,
kdybych kdy od tebe chtěl zpátky zase!
Nádherný zjev, jenž před lety mě vznítil,
jenž v zrcadle mě kouzlem chytil,
byl pěnou proti této kráse! —
Tys, jíž jsem veškeru svou vášeň dal
i pud, jenž do světa mne hnal,
náklonnost, lásku, zbožnost, zešílení.
Tak vzchopte se! To v roli vaší není!
Proporce souměrné, jen hlava malá.
S tou tlapou bych se neukazovala.
Je rodem kněžna, jak je bezvadná;
od hlavy k patě krásná se mi zdá.
K spáči se blíží půvabně a lstně.
Ta ohyzdná! On mlád a čistý je!
Je krásou její ozářen i on.
Hle, obraz: Luna a Endymion!
Ba ano. Bohyně se naklonila
blíž k němu, blíž, by jeho dechu pila.
Ten šťastný! — Polibek! Víc nelze již!
Před všemi lidmi! Totě přespříliš!
Strašlivá přízeň tomu hochu! —
Klid!
Čiň přízrak, co mu libo! Nech ho být!
Po špičkách odchází. On procitá.
Ona se ohlíží. Nu, ta to zná.
On žasne. Zří div divů jeho zrak.
Však ona jej má sotva za zázrak.
Teď obřadně se k němu obrací.
To si ho bere do učení, zdá se.
V tomhle jsou všichni muži hlupáci,
on rovněž asi za prvního má se.
Jen nechte být! Toť něžné, velebné!
Ta milostnice! Sprosťačka! No ne!
Kéž místo něho líbala by mne!
Kdopak by rád se nechyt v téhle síti!
Ten šperk as musil mnohou rukou jíti,
též zlatý povlak ohmatán je již.
Od desátého roku byl s ní kříž.
Každý si vezme vždy, co se mu líbí.
Mně i ty krásné zbytky stačily by.
Jasně ji vidím, ale doznám rád:
Zda je tou pravou, v pochybu lze brát.
Zda přítomnost, tak ptám se, nepřehání?
Nuž, především je dáti na podání;
i čtu, že v básni vskutku zapsáno je,
jak líbila se všechněm kmetům Tróje;
a zde se děje zcela shodná věc:
já nejsem mlád, a líbí se mi přec.
Toť hrdina, to není chlapec už!
Takořka bezbrannou ji objal muž
a smělou paží pozvedá ji výš.
Chce ji snad unést?
Zadrž! Neslyšíš?
Ztřeštěný smělče, troufáš si? Nic dál!
Vždyť sáms tu frašku s duchy vyvolal!
Dle toho, jaký tu byl spáchán čin,
nazvu to drama: Únos Helenin.
Co únos! Moje moc tu platná není?
Což ten klíč mi v ruce nehoří?
On z hrůz mě ved a z vodstev burácení,
ven ze samot, sem v pevné přímoří.
Zde skutečnost! Zde noha tvrdě stojí,
odtud smí duch se s duchy strojit k boji,
zde chystat sobě velkou říš: říš dvojí. —
Kdys v dálkách: teď tak blízko, ty a já!
Když zachráním tě, dvojnásob jsi má.
Vy, matky, slyšte! Matky! Chci ji míti!
Nemůže, kdo ji poznal, bez ní býti!
Co činíš, Fauste! Fauste! — Vrh se k ní,
teď po ní sáh, a hasne zjevení.
Zamířil klíčem na mladíka tam,
již se ho dotkl. Teď! Ach, běda nám!
S blázny se tahat, ne, to není žert,
nakonec by to odnesl sám čert.
Druhé dějství
Vysoce klenutý, těsný gotický pokoj
Hle, zde ta oběť svedená
v přepevných poutech lásky leží!
Ten, koho ochromila Helena,
z bláznovství vymotá se stěží.
Jak hledím sem a tam vzhůru,
vše jak to bylo, nezměněno nic:
zmnožily pestré tabule svou chmuru
a hustých pavučin je víc;
zežloutl papír, inkoust vyschlý je,
však dál tu jsou, jak byly, prach a spisy;
ba i to pero leží zde,
jímž Faust se ďáblu zapsal kdysi.
Uvízla v brku kapka z jeho žil:
krev, již jsem na něm vymámil.
Takový kousek kdyby měl,
blahopřál by si každý sběratel.
I starý kožich visí na svém háku
a připomíná mi, jak žáku
jsem třesky plesky vpravoval,
z nichž možná jinoch tyje dál.
Věru mám zálusk, teplou šubu
co docent navléknout si zas,
pravdoucí pravdy nabrat plnou hubu
a že ta pravda vtělila se v nás.
Učenci vědí, jak ji najít,
ďábel si dávno chuť dal zajít.
Náš starý, buď vítán,
jsi opět nám blíž!
Rej bzučí, rej lítá,
vždyť známe tě již.
Tys po jednom všechny
nás nasadil jen;
teď v tisících, otče náš,
tančíme ven.
Čtverák, ten v srdci
má vítanou skrýš,
však z kožichu veška,
ta vyleze spíš.
Jak oblažují mě ta mladá stvoření!
Jen zasij včas a dočkáš se i žní!
Burnusem starým znovu zatřepám,
a vylétá to ještě zde i tam. —
Hej vzhůru, miláčkové, skrýše jsou tu,
jen rozleťte se do sta tisíc koutů;
zde plíseň padla na krabice,
zde pergamen, jejž kryje prach,
lze v důlcích lebek zahnízdit se
či v puklých hrnců střepinách;
jakýpak div, že v tomhle tlení
povždy jsou brouci usazeni.
Pojď, ještě jednou ramena mi hal!
Dneska jsem opět principál.
Však nic mi není platno se tak zváti,
když nepřijde mi nikdo poctu vzdáti.
Jaký děsný zvuk to sténá!
Schod se bortí, třese stěna;
v pestrých oknech blýskající
chvění zřím, jak blýskavici.
Podlaha se prolamuje,
zdivo s maltou odpryskuje.
Dveře, pevně uzamčeny,
dokořán — jak okouzleny. —
Tam! Ó hrůza! Obr stojí
ve Faustově starém kroji.
Kývá! Pohledy mě mrazí,
až mě na kolena srazí.
Zůstanu? Či prchnout mám?
Běda! Co mě čeká tam?
Sem, příteli! — Vy zván jste Nikodemus.
Ctihodný pane! tak se zvu. — Oremus.
To nechme být.
Jsem rád, že znám vám jsem.
Vím, letitý a posud studentem,
omšený pane! Také učenec
studuje dál, neb jinak nelze přec.
Z karet se staví skromný domek jen,
největším duchem není dostavěn.
Však mistra máte, jenž je nad kdekoho:
Ctný doktor Wagner! Kdo by neznal toho!
Dnes prvým učený ho zove svět.
Jen on to je, kdo tmel je všech i střed,
zvědaví k němu posluchači
a žáci dychtivě se tlačí,
je jedinečný na své katedře,
denně se vědu množit cvičí,
jak svatý Petr vládne klíči,
jimiž se zem i nebe rozevře.
Před všemi blýská jeho jméno,
není, kdo s ním by příměr snes;
i jméno Faust je zastíněno,
on jediný vše vynalez.
Promiňte, důstojnosti, musím říci,
to líčení je zkreslující,
odmlouvat musím dovolit si:
bylť úděl skromnosti mu přidělen.
Že tajuplně tehdy zmizel
ten vzácný muž, toť věčná jeho svízel,
od jeho návratu svou spásu čeká jen.
Pokoj, kde netknuto vše leží,
jak za Fausta byl, zůstává,
starého pána vyčkává.
Sem troufat si, já troufám si jen stěží.
Kterou teď z hvězdných máme chvil? —
Strachem se zmítá klenba celá.
Hák odsunul se, veřej chvěla,
sic byste sám byl nevkročil.
Jak setkat se s tím učencem?
Veďte mne k němu, jeho sem!
Zakázal slovem rozhodným.
Nevím, zda troufat si to smím.
Pro velké dílo musil na měsíce
v nejtišší ticho uzavřít se.
Je nejněžnějším vědátorem
a vypadá jak uhlíř skorem,
tvář samá saze, k nepoznání,
oči mu zrudly od dmychání;
prahne, kdy čas mu přijde vhod,
kleště mu řinčí v doprovod.
Mně přístupu že nechce přáti?
Však bych mu doved štěstí popohnati.
Sotvaže tady usedám,
vzadu se kdosi mih, jejž znám.
Však tentokrát je z nejnovějších.
I bude jedním z nejdrzejších.
Dokořán jsou dveře! Sláva!
Tak snad přec už z mrtvých vstává,
snad se přec už probral z tlení
on, který je živ a není,
života jen zdání maje,
na sám život umíraje.
Tyto zdi a tyto stěny
v pád se chýlí nakloněny;
záhy-li se nespasíme,
rovněž pádu zakusíme.
Odvahy jsem neskonalé —
Teď však ani o krok dále!
Cože zvědět mohu nyní!
Což já nezhléd zde těch síní,
jak jsem, pln jsa svatých citů,
přišel na universitu?
Vousáčům já věřil hezky,
slyše jejich třesky plesky.
Vše, co znali, vše mi lhali,
mně i sobě život brali
folianty z vepřovice,
sami na ně nevěříce.
Jak? Tam vzadu kdos v té cele
dřepí ještě zešeřelé?
Žasne zor, jak na to hledí:
v kožichu svém hnědém sedí;
ba, jak tenkrát sedí tu
v starém hrubém hábitu!
Tehdy obratným se zdál,
pokud jsem ho nechápal.
Dnes však jinou krev mám v těle;
tak jen zhurta na něj směle!
Když, starý pane, nezkalil proud Léthé
to nachýlené vaše témě holé,
s uznáním na žáka snad pohlédnete,
jenž odrost rákosce i škole.
Jste tentýž stále, jímž jste byl;
však já se všecek přerodil.
Jsem rád — neb dávno si vás cením —
že znovu moc vás ke mně zvábila;
už housenka, už kukla naznačením
je budoucího motýla.
Dřív měl jste z kučer dětskou radost,
límeček z krajek činíval vám zadost —
Cůpku as nenosíval pán?
Dneska jste krátce ostříhán.
Chrabrý a rezolutní jste;
jen, doufám, absolutní ne.
Na starém místě, starý pane, jsme tu,
však v nové době, s novou kuráží;
tak nač tu dvojsmyslnou větu?
My jsme teď jinak na stráži!
Dělat si blázny z nevinného žáčka,
to tenkrát bylo vám jen hračka.
Dnes si to nikdo netroufá.
Když písklatům se ryzí pravdy dá,
která se odpornou jim zdá,
a když pak žijí něco déle
a na vlastním ji zakoušejí těle,
kdekdo se chvástá, sám že na ni káp;
a mistr — to byl hňup.
Či špatný chlap! —
Kdepak se najde jaký učitel,
jenž přímo do očí by pravdu děl!
Zná žertem, vážně krátit, rozváděti,
jak měl by před sebou jen zbožné děti.
Učit se nutno včas, to uznávám;
k vyučování ochoten jste sám.
Vždyť přešlo měsíců, ba růčků dosti:
osvojil jste si spoustu zkušeností.
Zkušenost? — Pára! Jděte mi!
To duchu rovnocenné není.
Co vědělo se odevždy,
nestojí ani za vědění.
Tohle už dávno cítím sám.
Já byl jsem bloud. Jak hňup si připadám.
To slyším rád. Jste hlava rozumná.
Jste první kmet, jenž něco v mozku má.
Já hledal poklad, jenž je zlata těžší,
a nicotné jen uhlí v rukou mám.
Tak přec jen lebka pod tou vaší pleší
nestojí za víc než ty duté tam?
Jaks hrubý, nevíš as, můj rozmilý.
Je lhářem Němec, je-li zdvořilý.
O vzduch i světlo přijdu tady příště;
zda u vás dole najdu útočiště?
Kdo, nejsa ničím, něčím být chce přec,
ač přešel jeho čas, je troufalec.
Živ lidský život jenom krví je,
a kde, jak v jinochu, krev koluje?
V něm živá krev a svěží kolotá,
jež tvoří nový život z života.
My činni jsme, neb hýbe se to v nás;
co vetché, vadne, zdatných přišel čas.
V ten čas, co my půl světa vydobyli,
co vy jste dělali? jen snili, snili,
jen plány snovali a plány zas.
Jak mráz vám stáří vtip a sílu spálí,
ne věk, spíš zimnice to je,
a člověk, nad třicítku má-li,
už dávno vlastně nežije.
Nejlíp by bylo, utratit ho včasně.
Zde ďábel nemá, co by dodal vlastně.
Jestli já nechci, ďábel nesmí být.
Ďábel ti nohu nastaví, jen klid!
V tom úloha je mládí velebná!
Svět nebyl, dokud nestvořil ho já;
z vln mořských slunce vyhoupnuto mnou;
mnou luna má svou dráhu střídavou;
den vyzdobil se, v touze letě ke mně,
vstříc rozkvetla mi v barvách jarní země,
a v prvé noci — mé to dílo jest —
mi na můj pokyn vzplála sláva hvězd.
Kým, ne-li mnou, jste z kobek vyvedeni
a z tupě šosáckého zabednění?
Mne duch však pudí, zřím svou svobodu
a nadšen za svým vnitřním světlem jdu,
sám sebou vznícen křepce kráčím vzhůru,
před sebou jas a v zádech dusnou chmuru.
Originále, v plné kráse zmiz —
Jak by tě poznání as ťalo,
že vše — ať hodně moudré to či málo —
už dávno bylo vymyšleno kdys? —
A přec nás neporazí jeho slova.
Jen roků pár a jinak bude pět.
Nechť sebepotrhleji mošt se chová,
přec vínem bude naposled.
Aj, rozumím, dbát nechcete,
vy děti, poučení mého;
ďábel je starý, pomněte,
nuž zestárněte! pochopte ho!
Laboratoř
Zní děsný zvonu zvuk a tře se
o zdi, tím pláštěm sazí kryté.
Dál prodlužovat nemůže se
mé vyčkávání neurčité.
Už temné šero zjasňuje se;
hle, uvnitř fióla se třpytí,
jak živé uhlí to tam svítí,
ba jak by granát přenádherný
se rozsršel v ten prostor černý.
Objevuje se bílý žár!
Jen dneska, bože, neztratit to! —
Co ve veřejích rachotí to?
Zdravím vás. Přináším vám zdar.
Zdravím vás v této hvězdné chvíli.
Jen aby vaše rty jak pěna byly!
Nádherné dílo vzniká. Chvilku jen!
Co je tu?
Člověk je zde vyráběn.
Člověk? Kde máte milence,
co do pece se zavřít dali?
Chraň bůh! Nám za frašku jen vyhlásit se chce
plození úkon zastaralý.
Ten něžný bod, kde život vytvářen,
milostný pud, jenž z nitra dral se ven
a dával, bral, sám sebe zpodobuje,
bližší, pak cizejší si osvojuje —
ty nedůstojné zvyklosti jsou pryč.
Zvěř nechť si nadál ukájí svůj chtíč:
však člověk, jenž se vlohou od ní liší,
napříště původ čistší měj a vyšší!
Svítí to! Konečně přec naděj máme,
když sterou hmotu promícháme
a se směsí — neb hlavní věc je směs —
člověčí látku zvolna komponujem
a v křivuli ji zaletujem
a náležitě destilujem,
že tiché dílo vydaří se dnes.
Vzniká to! Var se jasněj pění!
Pravdivěj vzrůstá přesvědčení:
mystické přírody v čem dřív byl vídán rys,
rozumem dělat zkoušíme my směle;
co organicky vytvářela kdys,
krystalizujem přeuměle.
Kdo dlouho živ je, mnoho vidí,
nic pro něj nového se v světě neděje.
Já na svých toulkách poznával též lidi,
z nichž každý drúza spíš než člověk je.
Kypí to, svítí, houstne tam.
Jen okamžik, a už to mám.
Vše velké zprvu potrhlý má vzhled;
však příště náhodě se můžem smáti.
Že mozek výborně zná přemýšlet —?
Kdo přemýšlí, ten zná jej udělati!
Sklo náhle zvučí zvukem líbezným,
kalí se, jasní; k zdaru se to chýlí!
Půvabnou postavu tam zřím,
to mužíček se hýbe roztomilý.
Co více chcem? Co lidé ještě chtí?
Tajemství tajemstvím už není.
Jen poslouchejte, jak to zní,
je z toho hlas a v řeč se mění.
Nu, tatíčku? To nebylo jen tak!
K srdci mě viň! Ne příliš pevně však,
sice by sklo se roztříštilo.
Tak jevům určeno to bylo:
přírodní — kroužil by až pod slunce;
umělý — prostor uzavřený chce.
Aj, šelmo, pane kmotře, tobě dík,
neb dostavil ses v pravý okamžik.
To dobrý osud přivedl tě sem;
když jednou jsem, ať také činný jsem!
V tu ránu bych se do práce chtěl dáti.
Tys obratný, a to mi cestu zkrátí.
Jen slůvko ještě! Stydět bylo se mi;
mne hoch i stařec ptá se na problémy,
na dohad třeba o duši a těle:
čím to, že k sobě hodí se tak skvěle,
drží se jako ti, kdo věčně svoji,
a jsou přec v jednom škorpení a boji.
Dál —
Dost! Radš otázka buď rozřešena,
proč se tak špatně snáší muž a žena!
Tím si už lidé hlavy nalámali!
Zde třeba práce, jak ji chce ten malý.
Kde třeba práce?
Dar svůj osvědč tady!
Rozkošný věru človíček jsi mladý!
Toť velké!
V pustém háji! — Čiré, jasné
tam vody jsou. Hle, svlékají se ženy;
nejrozkošnější! — Ach, jak je to krásné!
Zjev jedné nejkrásněj však ozářený.
Z nejvyšších hrdin pochází, snad z bohů.
V průsvitnou hladinu teď smáčí nohu;
spanilý žár ušlechtilého mládí
v poddajném vodním křišťálu se chladí. —
Leč jakých křídel náhlé šelestění
tříští to hladké zrcadlo a pění?
Prchají plaché dívky; ona však,
královna, neklopí svůj hrdý zrak
a s rozkoší, jež plní celou ženu,
zří: dotěrně a sladce ke kolenu
se lísá labuť; knížecí ten tvor
krotne a přivyká jí u kolenou. —
Však pojednou se spouští mraků flór
nad nejlíbeznější tou scénou.
Ne, co ty všechno vypravovat znáš!
Malinký tvor — obraznost velkou máš.
Já nezřím nic —
To věřím! Ze severu,
ty, zrozen z mlh a v popském šeru,
ty, z doby rytířů — nu, jak
moh by být svobodný tvůj zrak!
Zvětralý kámen, pilíř úzký,
lomený oblouk, titěrnůstky! —
S tím, když se nám tu vzbudí, bude kříž,
neb živ se odsud nehne již.
Les, labuť, tůň a nahé ženy,
to v předtuše mu věštil sen;
jak by si zvyk zde na ty stěny!
Já zvyk bych všemu — tady stěží jen!
A teď s ním pryč!
To po chuti též mně je.
Vojáka pošli do boje
a dívku do bujného reje,
tam o ně postaráno je.
Dnes právě kouzel vládne moc:
klasická Valpuržina noc.
Ta přichází nám nejvhodněj.
Do jeho živlu neste jej.
To věru nikdy nepřišlo mi k sluchu.
Jste trochu jednostranný ve svém duchu,
jenž strašidla jen romantická zná:
však jsou-li pravá, jsou i klasická.
A kamže naše jízda dát se musí?
Mně antikvářský kolega se hnusí.
Severozápad, Satane, tvá zem:
na jihovýchod my teď poplujem —
Peneios brázdí volným tokem pláň.
Kol tichých zátok — stromoví a křoví.
Šíří se rovina až pod hor stráň.
Ve výškách Farsalos je staronový.
Dost! Nechte mne jen s těmi boji
o moc či o porobu na pokoji.
Toť nudná hra; jak zápas konec má,
zas od začátku znova začíná;
leč na to žádná strana nepřijde,
že Ašmodaj to, jenž je obě štve.
Prý o svobodu zápas je to samý.
Já do nich vidím! Chámů boj to s chámy.
Nech lidi, ať se potírají v boji;
každý, jak umí, od dětství se braň
a z hocha mužem bez bázně se staň!
Náš úkol zní jen: jak se ten zde zhojí?
Znám-li ti lék, nuž vyzkoušej ho zde;
když nedovedeš, přenechej to mně!
Snad pomohly by kousky z Brockenu,
však cestu pohany zřím zamčenu.
Za mnoho nikdy nestál řecký lid,
však smyslů volnou hrou zná oslnit
a k radostnému hříchu lidi zláká.
Náš hřích, toť kraj, kde seversky se smráká.
A nyní — kam?
Pan strýček stydlivý je?
Ne? Tak jen slůvko: babky z Thesálie!
To se mu jistě ve sluch vryje.
Thesalské babky! to jsou mi ty pravé!
Po těch jsem já už pásl moc!
Není to asi příliš zdravé,
lehávat s nimi noc co noc;
leč na vizitu — jednou něco zvlášť —
Tak rychle, na rytíře plášť!
Ten cár, jak dosud, znova zas
ponese vzduchem oba vás.
Budu vám svítit.
A co já?
Cos velkého tě doma připoutá.
V receptech starých pergamenů bádej,
elixír života zde z prvků skládej
a dávej pozor, co se má tam dáti,
víc ještě, jak se všecko promísí.
Zatímco světem budu putovati,
najdeš snad puntík nad písmenkou i.
Pak strmé mety dosáhneš;
té mzdy lze tou tvou snahou zasloužiti:
cti, slávy, peněz, zdraví v dlouhém žití
a vědy ba i ctnosti možná též.
Buď zdráv!
Buď zdráv! Ach, srdce mi to láme,
mám strach, že nikdy už se neshledáme.
Teď k Peneiu se rozleťme!
Má vtip můj kmotřeneček malý.
Závislí posléz přec jen jsme
na stvůrách, jež jsme udělali.
Klasická Valpuržina noc
Farsalská pole
Jak jindy vždy, k té noci hrůzné slavnosti
dnes přistupuji, Erichtho já pochmurná;
míň ohavná, než básníci v svých nadsázkách
mě trapně osočují… Hanit neznají
ni chválit s mírou… Širé se mi zjevuje
již vlnou šedých stanů zbledlé údolí,
což zbylo v očích z noci, děsné starostmi.
Ach, kolikrát se to již opakuje! dál
se věčně bude opakovat… Nepřeje
sok soku říše; zvlášť jí tomu nepřejí,
kdo, silou dobyv, silou vládne. Neb kdo nad sebou
vlást neumí, až příliš ovládal by rád,
své pýše věren, vůli svého souseda…
Zde byl však velký příklad probojován kdys:
jak mocnějšímu na odpor se staví moc,
jak svobody se věnec trhá stokvětý,
jak tuhý vavřín k skráni vládcově se pne.
Zde o dnech časné velkosti snil Pompeius,
tam Caesar bděl, jak zíral na jazýček vah!
Ti utkají se. Kdo z nich zvítězil, ví svět.
Plá strážných ohňů plápol, rudě hořící,
zem dýchá vycezené krve odleskem,
a zlákán divuplným třpytem půlnoci,
se shromažďuje řeckých bájí bezpočet.
Kol ohňů všade sedí nebo tápají
dnů dávno zašlých zjevy, v bájích zrozené…
Byť úplněk ne, měsíc jasně zářící
se vyhoup, šíře mírnou záři do všech stran;
teď zřím: klam stanů zmizel, ohně modře žhnou.
Však nade mnou! ten nečekaný povětroň,
jenž, jasně svítě, osvětluje hmotný míč!
Já větřím život. Tudíž se mi nesluší,
bych blížila se živoucím, jimž nesu zmar;
to, zlou mi pověst plodíc, neprospívá mi.
Již k zemi se to snáší. Moudře z cesty jdu.
Oblétnu zde ještě kolem,
děsných ohňů vida plání;
seshora je nad údolem
strašidelné podívání.
Jako na severu, shůry
řadu těl zřím děsivých;
má-li strašidelné stvůry,
buď mi domovem i jih!
Hleď, tam jedna povytáhlá
dlouhým krokem kráčí vpřed.
Jak by hrůza na ni sáhla;
viděla nás vzduchem jet.
Ať si kráčí! Jen slož na zem
rytíře — a uvidíš:
život vrátí se mu rázem,
za ním jde sem v bájí říš.
Kde jest?
To neumíme povědět,
však zde to patrně lze vyzvědět.
Ve spěchu, než se počne dnít,
choď si a pátrej plamen od plamene:
přes toho, kdo si k matkám troufal jít,
nic horšího se nepřežene.
Jsem také se svou troškou zde
a myslím, že nám nezbude,
než aby každý ze svých sil
u ohňů dobrodružství podstoupil.
Pak, abychom se uhlídali,
zasviť tvá zář a zazni, vůdce malý.
Tak blýskej to, tak zazvuč taky!
Na novou pouť! A za zázraky!
Kde jest? — Ach, neptej se už dál…
Ne-li ta hrouda, po níž kráčela,
ne-li ta vlna, jež ji smáčela,
vzduch tady její mluvou promlouval.
Zde — stal se zázrak — tady v Řecku jsem!
Já cítil hned, na jakou stoup jsem zem.
Mne spáče prožeh smysl nový:
obrozen stojím, roven Antaiovi.
A když tu samé divy nalézám,
bludištěm plamenů se nejdřív dám.
Na horním Peneiu
Jak očmuchávám ohýnky ty vzňaté,
čichám, že pod nohou mám cizí půdu;
skoro vše nahé, leda košilaté;
nestoudné sfingy, nozi beze studu —
a co se všechno šklebí, křídlaté,
a zezadu i zpředu vlasaté…
My také notně neslušní jsme sice,
leč naturálnost vadí na antice;
to by se mělo nějak pěkně schovat
a do slušnosti módně zretušovat…
Nu, pronárod! Leč spolknu mrzutost
a pozdravím je zdvořile jak host…
Zdar, krásné ženy! — Zdar vám, hrozní bozi!
Proč bozi? Nozi! A proč hrozní? Ne!
V každičkém slovu kořen jeho zní:
Hrob, hrana, hrom či hrůza, hrotitý —
ač etymologie v souladu je,
přec nás ten soulad rozlaďuje!
Hry vašich slov i doplnit se mohou:
Lze hrabat! Nohy ne, však hrabat nohou!
Nu, v tom přec nějaká je spřízněnost;
víc dojde chvály, byť i hany dost.
Shrábni si zlato, dívky, korunu!
Hrabej — a nakloníš si Fortunu.
O zlatu řeč je? My ho nahrabali!
a schovali je v jeskyně a skály.
Lid Arimaspů je však vyslídil
a smál se pak, že odvez je a skryl.
Však my už k přiznání je přivedeme.
Jen ne v té noci rozkoše.
Do zítřka probito je vše,
tentokrát dokázat to chceme.
Lehko a rádo přec tu přivyká se,
tak jasná je mi vaše říš.
Duchový tón zní v našem hlase
a ty jej potom ztělesníš.
Své jméno rci, chcem důkladněj tě znáti.
Mní, přemnoha že jmény lze mne zváti —
Není tu Britů? Tolik cestují,
bojišti prolézají, vodopády,
kde trosky páchnou klasikou, jsou všady;
zde byl by cíl, pro jaký horují.
Ti měli hry, a v těch se zjevuji:
a „old Iniquity“ se zovu tam.
Jak přišli na to jméno?
Nevím sám.
Nu dobrá. Ve hvězdách však zběhlý jsi-li?
Co tedy říkáš přítomné té chvíli?
Padají hvězdy, skrojek luny svítí,
mně na milém tu místě milo býti,
neb za plášť lví tvou srst zde mohu míti.
Lézt nahoru, to musil bych se kárat;
nu, tedy dej mi jednu ze svých šarád.
Jen vyslov se a hádankou to již.
Tak zkus to jednou, zda se rozluštíš:
„Zbožný i zlý ho potřebuje vždycky;
ten tluče v něj, jak v plastron, asketicky;
druhému druh je v zlu a při gaudiu —
a to i ono leda pro smích Diu.“
Br, toho nechci.
Přináší jen spor.
Kde se tu bere škaredý ten tvor?
Však nemysli, váš host že dá se hanit;
jak drápem ty, svým nehtem já znám ranit.
Jen zkus!
Nu, zůstaň, libo-li ti;
však sám už zatoužíš se vytratiti.
Tam, kde jsi doma, vedeš si snad zdatně;
však tady, tuším, už ti málem špatně.
Shora tě vidět, to je pochutnání,
však zdola bestie; fi, k nekoukání!
Tvé hořkosti a falši smát se mohu,
neb naše pracky zdrávy jsou,
však ty máš kopyto, ne nohu,
i zhrdáš naší družinou.
Jakýchže ptáků divné pění
v topolech nad řekou to zní?
Jen pozor! Jejich šveholení
už zničilo ty nejlepší.
Proč mít zraky zabořeny
v beztvárné ty stvůry hnusné?
Slyš, jsme v hejnech tu, my vkusné,
hlasy k písním naladěny!
Tak se sluší na Sirény.
Jen je přinuť dolů slézti!
Do topolích ratolestí
jestřábí své drápy skryly;
hned by do tebe je vryly,
kdybys naklonil jim sluch.
Závisti a zášti, vari!
Snesme radostí všech dary,
jimiž skví se břeh i luh!
Na vlnách a pevné zemi
pozdraven buď přede všemi
vítaný náš host a druh!
To je to nyvé pění nové,
kdy tón a za ním tón zas plove
buď z hrdla, nebo z nástroje.
Mne kuňkání to nedojímá:
byť mě to šimrá za ušima,
mé srdce nedotčeno je.
O srdci pomlč v liché pýše!
Kožený, scvrklý váček spíše
k tvé popraskané tváři jde.
Jak se mi do úžasu obdiv mísí!
I v hnusných tvarech velké, zdatné rysy.
Předtuchou štěstí jsem už naplněn;
kam přenáší mě vážný pohled ten?
Zde těmi kdysi Oidipus byl tázán.
Zde před těmi stál Ulyss, pouty svázán.
Zde ti se prodrali až na poklad,
zde těmi věrně v úschovu byl vzat.
Do údů svěží duch mi krev tu vhání;
mocné ty tvary, mocné vzpomínání!
Dřív „dejte pokoj!“ byl bys klel,
teď vidět je ti prospěch skýtá;
svou milenku kdo hledat šel,
ten se i s obludami vítá.
Některá z žen ať odpověď mi dá:
zda mezi vámi Helenu kdo zná?
Daleko před ní byl náš čas.
Herakles pobil nejpozdnější z nás.
Chiron by víc ti řekl as;
dnes, v noci duchů, tady pocválá;
blahopřát smíš si, zdržet-li se dá.
Však bys také nelitoval!…
Ulysses k nám jednou přišel,
netupil nás, neoslyšel,
přemnoho nám vypravoval;
svěříme ti různé zvěsti,
jestli se dáš námi vésti
tam, kde moře zelenavé —
Nedej na ty řeči lhavé!
Ne jako Ulyss provazem,
však naší radou dej se svázat;
Chirona najda, smíš se tázat
a zvíš, co přislíbila jsem.
Co rychlým letem krákorá,
že sotva spatřit se to dá?
Letí to, fičí, vane, vlá,
že lovec svěžest k lovu ztrácí.
Jak metelice rozvichřeni,
Heraklem stěží dosaženi,
to stymfalští jsou rychlí ptáci;
hus mají nohy, krásně zní
ze supích krků krákání.
Chtí dokázat své spříbuznění:
že našemu jsou blízcí kmeni.
Skřek jiných stvůr tam slyším ještě znít.
To sípání? Buď bez obavy!
To jsou jen hydře sťaté hlavy;
domýšlejí se posud něčím být. —
Však co tak náhle posedlo vás, pane?
Nač pohyby ty nevázané?
Kam chcete? Pryč? Nu jděte jen!…
Krk máte celý otočen
tam za těmi! Nu tak se nenuďte!
S krasotinkami pobuďte!
Lamie zvou vás — rozkošnická těla,
úsměvné rty a drzá čela,
jak je tak rádo satyrské má bůže;
kozonoh všechno si tam troufat může.
Leč zůstanete? Naleznu vás tady?
Zaleť si jen v ty vzdušné řady.
My z Egypta si dávno zvykly přec,
že po staletí trůní našinec.
V paměť si vryj ty naše trůny,
my vyměřujem slunce běh i luny.
U pyramid je nám sedět,
sedět do soudného dne,
v zkázu, mír a válku hledět —
v tváři sval se nepohne.
Na dolním Peneiu
editovat
Počni, třtino, vát a zníti,
šeptejte, vy sestry v sítí,
šumte vrby, ševel houští,
s topolů ať list se spouští
do snu, jenž byl přerušen!
Probouzí mě burácení,
zmítání a divné chvění
z odplývání vln a pěn.
Jako by zpod toho loubí,
v němž se stvol a listí snoubí,
jak by z proplétané clony
zaznívaly lidské tóny.
Vlnka zní jak povídání,
vánků hra — jak žertování.
Ó, měl by sis lehnout
sem do měkké půdy
a osvěžit v chladu
své zemdlené údy.
Klid stále tě míjí;
zde ševel a šum,
náš dech a náš zurkot
zas vrátí tě snům.
Vždyť bdím; ó kéž to nepohasne!
Jsou zjevy jedinečně krásné.
jež, vznícen, promítá můj zrak.
Což kouzlo nade mnou se sklání?
Je to snad sen? Či — vzpomínání?
Užs jednou oblažen byl tak.
To plyne voda svěžím křovím
a tiše teče pod stromovím
a nešumí a klouže jen,
a zevšad napájeny zdroji,
teď čisté potůčky se pojí
tam v mělkou nádrž nízkých stěn.
Hle, mladě krásné, zdravé ženy,
vln zrcadlením obráženy,
mi plní štěstím zrak, ó dík!
V tůň sestupujíce tu smavou,
se plaše brodí, směle plavou.
Teď vojna, šplouchání a křik.
Ba, měla by ta nevídaná
mým očím stačit podívaná,
leč stále rozžízněny jsou;
tam proniknout by chtěly v houští,
jež bujným listovím se spouští
nad urozenou královnou.
Hle! Co se to vůkol bělá?
Labutí to pyšná těla
ze zátok se blíží sem.
Něžně, klidně, družně plují,
samolibě pohybují
šíjí, hlavou, zobákem.
Ale jedna, nad ostatní
předčíc v kráse majestátní,
všechny za sebou již má;
pyšně načechrala peří,
vlnou jest a vlnu čeří,
k svatyni jak pospíchá…
Ty druhé klidně sem tam plují,
a bělostně jim křídla dují;
jen chvílemi tou potyčkou
zvuk plachých dívek připoutají,
jež o svou službu málo dbají,
tím víc však o bezpečnost svou.
Sestry, k půdě travnaté
ucho své-li přiložíte,
ačli sluch mě nemate,
koňský dusot uslyšíte.
Kdo to je, kdo v noci dnes
rychlé poselství by nes?
Půda, také mně tak zdá se,
spěšným cvalem otřásá se.
Kdo pádí sem?
Už dobrým osudem
je žehnáno mé žití?
Veliký div je zříti!
To cválá jezdec. Smělost má
a duchem okřídlen se zdá;
jej bělouš nese, v temnotě se skvící…
Já poznávám ho! Filyřin
to proslulý a moudrý syn! —
Stůj, Chirone, musím ti říci…
Co je? Co chceš?
Ó, zadrž v běhu svém!
Já neprodlévám.
Tak mě s sebou vem!
Tak nasedni, bych mohl se tě ptát:
Kam jde tvá pouť? Zde stojíš u řeky;
na druhý břeh já zanesu tě rád.
Kam je ti libo. Dík ti navěky!…
Ten velký muž, ten vzácný učitel,
jenž národ hrdin vychovat si směl,
věhlasných Argonautů okruh smělý
i ostatní, kdož v básních kdy se skvěli…
Nech! Ani ztělesněn-li Palladou,
Mentor se výtek neuchrání;
chovanci dál si vedou svou,
jak nebyli by vychováni.
V ducha i těla síle objímám
jej, jemuž každý kořínek je znám;
jenž rostlin všech zná účinek,
jenž ránu tiší, chorým nese lék.
Rek utrpěl-li zranění,
já ihned obvázat ho spěchal;
však teď jsem to své umění
popům a kořenářkám nechal.
Nechceš, jak pravý velikán,
aby ti někým dík byl vzdán;
skromňoučce zdrobňuješ své činy,
jak nedělal bys víc než jiný.
Tys lichotník zas pokrytecký.
Vnadíš si knížete i všecky.
Však doznej aspoň: Největší
jsi bohatýry znal svých dní,
s nejšlechetnějším závodil tvůj duch,
žils život velebně jak polobůh:
nuž, z heroických zjevů všech, jež zřel jsi,
kohože ze všech za prvého měl jsi?
V hrdinských Argonautů kruhu
měl každý chrabrost, chrabrost svého druhu,
a podle vlohy své a síly
moh vyniknout, kde jiní nestačili.
Vždy Dioskurům přáno vítězství,
kde mladistvost a spanilost se skví.
Čin, rychle rozvážený k spáse všem,
byl Boreovců krásným údělem.
Rozšafně v radě rozvažuje cíl,
vlád Iason, jenž u žen v přízni byl.
Pevně se Orfeus v tiché něze choval,
hrál na lyru a tóny okouzloval.
Dnem nocí Lynkeus bystrooký bděl,
úskalím loď tu svatou províjel.
Jen družností lze přestát nebezpečí:
druh činen — druzi chvalně o něm svědčí.
Herakla líčit vhod ti není?
Ach, neuveď mě v roztoužení…
Já Foiba nikdy neviděl,
Area, Herma a tak dále,
a tu jsem na své oči zřel,
co slulo bohem lidské chvále.
To on, jenž králem narozen byl
a mladě svítil, rozzářen;
staršímu bratru podroben byl
a nejrozkošnějším všech žen.
Rovný mu nebyl zrozen Gaií
ni k bohům vznesen nahoru;
marně se v písních namáhají,
nadarmo tešou z mramoru.
Nechť sochař sebevíc se tuží,
tak skvostně nebyl zpodoben.
O nejkrásnějším mluvils muži;
o nejkrásnější mluv teď z žen!
Což!… Ženská krása? To nic není,
to zhusta ztuhlý obraz je;
jen pak se krásná bytost cení,
když jarý květ v ní koluje.
Kráska, ta v krásno jen se šatí.
Půvabu zato nelze odolati!
Helenu, půvab, já jsem nes!
Tys nes ji?
Na hřbetě já směl ji nésti.
Což nejsem dost už zmaten dnes?
Sedět, kde ona, jaké štěstí!
Tak jako ty mi vjela do vlasů.
Toť příliš! Trnu v úžasu!
Prosím tě! Rychle! Dej mi zvěst!
Ona je jediná má touha!
Odkud a kam že směls ji nést?
Rád ti to povím. A ne zdlouha.
Kdys Dioskuři v boj se vydali
a únoscům svou sestru vyrvali;
ti k porážce však nechtěli se znát
i jali se je pronásledovat.
Tu sourozenci na útěku svém
zdrženi eleusinským močálem.
Bratří se brodili; já plul, vzav dívku na hřbet.
Pak, mazlivě mě plácajíc,
zmáchanou hřívu laskajíc,
„dík“ řekla sebevědomě ta malá,
jež moudrou něhou starci udělala.
V desíti letech!…
Filologové
zmátli as tvoje výpočty jak své.
V bájích to s kráskou bývá prazvláštní:
básník, jak libo mu, si vede s ní.
Tak nedospívá do let, nezraje
a pořád jako k nakousnutí je;
únosce v dětství, v stáří pletky má —
Čas básníky, jak vidno, nepoutá.
Ni ona nepodléhej jeho zákonu!
Když Achill zhlédnout ji směl po skonu,
sám tedy mimo čas — ten šťastlivec,
jenž proti věštbě dosáh lásky přec —
já, touhou nejvyšší se rozhořev,
bych v život nestrh nádherný ten zjev?
Tu věčnou bytost, bohům sourodou,
v níž slast i velkost, moc i půvab jsou?
Ty zřels ji kdys, já dnes, tu zářící,
tak sličnou, vznešenou, jak dráždící.
Je zkouzlen smysl můj a všechno bytí;
nemohu žít, s ní nemohu-li žíti.
Můj cizinče! Ty blouzníš lidsky jen.
Však mezi duchy zdáš se pomaten.
Leč osud milostiv ti byl:
neb rok co rok já prodlím něco chvil
u věštky Manto v této noci.
Ta k Eskulapovi se modlí, k svému otci,
by jemu na počest se polepšili
ti, lékaři kdo nazváni sic byli,
leč zabíjením spíš se proslavili.
Ze Sibyl všech mi nejmilejší ona:
ne pitvorná, však vlídně dobro koná.
Snad jí se zdaří, u ní snad je síla,
tvou duši aby kouzlem vyhojila.
Nechci být zhojen. Vládnu smysly svými.
Nechci být všední mezi pravšedními.
Nezmeškej zdroje svého ozdravení.
Jsme tu. Nuž dolů. Bez prodlení!
Kams mě to zanes vodou, kamením
v tom chmurném temnu? Jaký kraj tu zřím?
Zde Řím a Řecko utkaly se v půtce;
Peneios vpravo, Olymp k levé ruce —
zde do písku se tratí mocná říš;
král na útěku, vyhrál občan již.
Zde, zcela nablízku, jen pohleď, tam,
v měsíčním třpytu svítí věčný chrám.
Dusotem koně, slyš,
zvoní posvátný schod.
Polobohů to rod.
Otevři oči! Jest, jak díš.
Buď vítán! Nezapomněls, vím.
Vždyť chrám tvůj nezbořen, jak zřím.
Ty bouříš neznaven vždy dále?
Dlíš tichem obklopena stále —
mne věčně kroužit těší zas.
Já nehnu se. Kol krouží čas.
A ten zde?
Noci rej a šum
ho zavál v tajemný tvůj dům.
Viz, šílenství mu z očí svítí.
Helenu, Helenu chce míti!
A neví, kam a kudy jíti.
Nuž vyhoj ho, je hoden péče tvé.
Mám ráda toho, kdo chce nemožné.
Vstup, smělče, vítej! Tyto tmavé síně
v podsvětí vedou, k Proserpině,
jež pod Olympem touží slyšet hlas,
aby k ní pronik zakázaný vzkaz.
Zde Orfea jsem vedla v stinnou říš.
Odvážně! Sestup! Líp ať pořídíš!
Na horním Peneiu
editovat
Skokem do penejských vod!
V proudu šplouchejme a plujme,
nový zpěv tam zanotujme,
vnitrozemský bědný rod!
Ve vodě je spása jen!
Kdybychom si popílily,
v moře Egejské se vlily,
vzešel by nám slastný den.
Vlna zpěněna se vrací,
řečištěm už neburácí;
chví se dno a vzdul se proud,
z břehu puklého jde čoud.
Pryč my všechny, jděm jen, jděm!
Prchněm před tím zázrakem!
V okruh plesajících hostí,
do vod moře, ku slavnosti,
tam, kde vlny o břeh trou se,
tiše ševelíce dmou se,
tam, kde dvojmo luna září,
posvátnou nás rosou daří!
Tam se volně, rušně žije.
Tady — zemětřesení je!
Každý rozumný se spas!
Zde je zmar a zhubí nás.
Ještě znovu abych zved se,
mocnou silou vzepjal plece;
proderu se vzhůru přece,
všechno prchne přede mnou!
Jaké odporné to chvění,
hnusné, děsné burácení!
Jak se třese vše a zmítá,
houpe, klouže, sem tam lítá —
divné mravy nám to jsou!
Leč i peklo kdyby vzplálo,
nás by z místa nedostalo!
Teď se podivně to zvedá —
nu, zas vidíme ho, děda,
který, když už dávno zšedl,
ostrov Délos z moře zvedl,
aby pevný našla byt
žena, majíc porodit.
Strká, tlačí, vzpíná, vzrývá,
ztuhlé paže, záda křivá,
Atlas pohyby jsa všemi,
zdvihá jíl a drn a zemi,
tvrdý křemen, písek měkký,
tiché břehy naší řeky,
mírný svah nám rokle trhá,
napříč vrch tam do ní vrhá
neúnavně pracovitý
slouponoš ten obrovitý;
po pás ještě v půdě vázna,
horstva vrší nehorázná.
Zadrž! Došels těsně k cíli.
Zde se Sfingy usadily.
Mne jediného je to dílo,
už nemožno to nevidět;
a kdyby mnou se všechno nerozrylo,
zda vůbec byl by krásný svět? —
Jakpak by vaše hory stály
tam v modru nebes nádherném,
mnou kdyby nebyly se vzpjaly
k malebné podívané všem?
Já podal důkazy své síly
před tváří Tmy a Chaosu
a s Titány — jak míče by to byly —
Pelion házel přes Ossu.
Ba, řádili jsme mladě při zápasu,
jenž ve šprým rouhavý se zvrh,
když náhle used na Parnasu
jak čapka dvojitá ten dvojí vrch…
Apollo přilnul k vrchu tomu
se sborem Múz, těch družek svých:
též Joviši a bleskům jeho hromu
já vysoko jsem prestol zdvih.
Teď v lopatě a hromobití
já k vám se prodral z propastí,
chci jaré osadníky míti
a podíl chci mít na slasti!
Řekly bychom, tisíc let
že už strmí horstvo toto,
na své oči nevidět,
kterak v křečích vyvřelo to.
Znenáhla ještě stoupá hustý les,
hýbe se, rodí, tísní tes a tes.
My Sfingy se tím nepomatem,
nic nevzruší nás v klidu našem svatém.
Z rýh a z děr zřím zlato rdít se,
zlato v lístkách, v žilkách, v nitce.
Ukrást si to nenechejte,
v práci, mravenci, se dejte!
Pohnuli olbřími
pokladů skrýší;
rejdivých nožek my,
rychle s tím k výši!
Šmejděte sem a tam
v rýhy a stěny!
Každičký drobet nám
tady je cenný.
Vemte i nejmenší
ze zlatých proutků,
plátek i nejtenčí
vymeťte z koutků.
Dovnitř a zase ven!
Rozryjte půdu!
Sbírejte zlato jen,
ne hluchou rudu!
Mravenčí rode, ryj a hrab!
Vložíme na zlato svůj dráp;
tak ukryty ty skvosty jsou
jak pod nejlepší závorou.
Vskutku, tak jsme usazeni;
jak to přišlo, nevíme.
Odkud jdem, nám známo není,
ale zkrátka: my tu jsme!
K hodům bychom zasedali,
každý kraj má pohodu;
kde je rýha v kousku skály,
hned i trpaslík je tu.
Trpaslík a trpaslice,
rychlý, vzorně pilný pár.
Zda už v ráji, nevím sice.
Ale zde nám kyne zdar.
Zde jsme šťastni v družné shodě,
zde své sudbě děkujem.
Na západě, na východě
ráda rodí matka zem.
I nejmenší — z matky-li
malí se zrodili —
v brzké se narodí době;
však rovné už najdou sobě.
Spějte sem v sídla,
v útulná bydla!
Pak rychle k dílu!
Chvat, když ne sílu!
Mír oslavujte,
však v dílnách kujte
štíty a píky
pro naše šiky!
Hej, mravenčíci
vše prolézající,
kov připravit si!
A daktylové,
vy tvorečkové,
jichž hejno tu víří
a palce je zvící,
dříví se chopte
a na milíři
uhlí nám zrobte!
V boj, moje pluky,
s šípy a luky!
Tam u jezera,
hnízda kde sterá,
volavky skolte mi
s chocholy skvostnými.
Tu třpytivost
chci na zemi zříti;
ať s přílbic vám svítí
ten nádherný skvost!
My jim šli pro kovy
a oni nám, páni,
chtí kout z něho okovy!
Na utíkání
však čas ještě není;
nuž, poshovění!
Vražda, řev a umírání!
Strach a křídel třepotání!
Jaký ston a jaký skřek
zalétá k nám do výšek!
Ptáci jsou již vyvražděni,
v jezeře jich krev se pění.
Zrůdy, krás a lupu chtivy,
z křídel rvou ty pestré divy.
Vetkli si je za přílbici
pajdaví ti bumbrlíci!
Naši spojenci vy boje,
mořských opeřenců voje,
my vás k pomstě vyzýváme
v tom, co s trpaslíky máme.
Krev a zhoubu na ten kmen!
celý rod buď vyhlazen!
Nordické vědmy znal jsem ovládati,
s cizími duchy se mi to zde hatí.
To je mi Blocksberk přijatelnější:
Kdo na něm je, přec aspoň, kde je, ví.
Bdí paní Ilsa na svém kameni,
fouká si Jindra na svém temeni,
jsou tam sic místa chrápání a běd,
však aspoň je to na tisíce let.
Leč tady? Nikdo neví, kdo tu jde,
zda řecká zem se pod ním nenadme…
Kráčím si vesel hladkou dolinou
a v zádech zvedne se mi pojednou
vrch — nevím, zda se vrchem dá to zváti,
však stačí to, mě od Sfing odervati.
Dost ohýnků zde v rokli ještě kmitá,
v jichž záři zázrak nejeden mě vítá…
Přede mnou galantní se vznáší rej,
lotrovsky láká mě co nejsvůdněj.
No počkejte! Kdo zvyk si na mlsání,
po sladkém lupu kdekoli se shání.
Jen rychle dále!
Rychleji stále!
Pak zvolna ho tahat,
pak brebtat a váhat.
Na tyhle čáry
hříšník ten starý
chytit se dá!
Jen ať nám pyká!
Nohu ať smýká,
kulhá a cupe!
Hledme ho, zlého!
Klopýtá, dupe.
Z nás každá si z něho
žert ztropit zná.
Prožluklý osud! Prohra samá!
Chudáci mužští! Od Adama!
Věk roste nám, ne rozum, žel!
Cos bláznovství už prováděl!
Víš, že ta čeládka je darebná;
jen líčko líčit, šněrovat se zná.
Nemá to zdraví v duchu ani v těle,
jsou, kam jim sáhneš, jako ztrouchnivělé.
Vidíš to, hmatáš, podrobně znáš popsat —
a sotva mrcha spustí, začneš hopsat!
Dost! Váhá. Dumá. Stojí tam.
Tak jen mu vstříc, by neprch nám!
Jen dál! Ať chuť mi neoslabí
pochybovačný, hloupý cit;
na světě nebýt tyhle baby,
kdo, ďasa, chtěl by ďasem být!
Junáka si obtáčejme!
Pro jednu z nás jistě láska
v jeho srdéčku se vzejme.
Jak se v záři mihotáte,
hezké ženštiny se zdáte.
Tak vás tedy nekárejme.
Ani mne ne! Též mám vnady,
tak mě pusťte do své řady!
Ta nepatří sem; ať si jde!
Hru pokazí nám pokaždé.
Aj, kmotře, zda tě vítat mohu,
jsem Empusa, mám oslí nohu;
ty máš sic koňskou nohu jen,
a přece buď mi pozdraven!
Já myslil, že jsem v cizí zemi,
a žel, jsem spřízněn s nimi všemi;
jak v staré knize se to vrací:
od Harcu k Řecku — samí svaci!
Jsem rychlých činů milovnice,
v leccos bych mohla proměnit se;
vám na počest však, strýčinku,
mám, hleďte, oslí hlavinku.
Zdá se, že zde se u těch lidí
kdovíco v sešvakření vidí;
však buď to jakkoli, dím krátce:
k té oslí hlavě nechci znát se.
Ta hnusná! Zahnala by hned,
co krásného kde na pohled;
co milého kde uvidíš,
jak ona přijde, není již.
Sestřenky křehké v útlém těle
se též mi zdají podezřelé;
tvářička, svítíc jim jak růže,
se rovněž lecjak změnit může!
Tak zkus! Náš chorus početný je.
Jen kurážně! Vsaď do lutrie —
však vyhráš, jsi-li dobrý hráč.
Nač tohle chlípné kokrhání!
Jsi frejíř, ale k popukání;
jak mluvka chvástáš se a rváč! —
Nu, konečně je s námi v kole;
tak pozor! Ať jsou masky dole
a ukažme mu, co jsme zač!
Na nejkrásnější jsem si sáh…
Ach, jaké je to pometlo!
A cožpak tahle? Jde z ní strach.
Dobře mu! To se povedlo.
S tou maličkou chci pomazlit se…
Z rukou mi klouže ještěřice,
v mých prstech hadí cůpek je.
Chytněm si tedy tamtu dlouhou…
Tak! Tyrsus držím, tyčku pouhou
a na ní šišku pinie!
Vy takhle na mne?… Což ta tlustá?
Ta bude podle mého gusta.
Tak ještě naposled! Pojď sem,
ty macatá, ty bachratá!
To je tak něco pro harém…
Pýchavka praskla! Proklatá!
A bleskurychle rozleťme se,
ať mračno blan se nad ním třese,
ten běs je cizopasný host!
Mátožně, přízračně ať víří
let mlčící, let netopýří!
Však odtud vyváz levně dost.
Chytřejším, zdá se, nestal jsem se věru;
absurdnost vládne zde jak na severu,
přízraky ťuklé tam i tu,
nevkusnost lidu, poetů.
Nu zkrátka, výjev z mumraje;
jak všude, smyslů rej to je.
Já luzné masky chytat spěchal
a popad bytosti, že děs mě jal —
Já rád bych omámit se nechal,
jen kdyby trvalo to dál!
Kdepak to jsem? A kam to jde?
Dřív stezka, teď jen rum je zde.
Já po hladké tu kráčel zemi,
teď balvan v cestě zbraňuje mi.
Nadarmo šplhám, lezu, slídím;
což Sfingy své už neuvidím?
To bláznivé je trochu moc:
pohoří za jedinou noc!
To čarodějské skoky jsou:
svůj Blockberk si sem přinesou!
Sem ke mně! Ten můj vrch je stár,
nezměněn věky jeho tvar.
Uctívej strmící ty skály,
jež od Pindu až sem se pjaly!
Už stejně útvar stál mých skal,
když Pompeius se po nich hnal.
Ty hory vedle jsou však lží
a s kuropěním zmizejí.
Takových přeludů jsem viděla!
A náhle zašly docela.
Ctihodná hlavo, já tě ctím,
porostlá dubím vysokým;
paprsky luny nemohou
pronikat tou tvou hustou tmou. —
Však poblíž tebe houštím žhne
světýlko malé, přeskromné.
Jak všecko kráčí krokem svým!
Vždyť Homunkula tady zřím.
Co bylo s tovaryškem naším?
Já se tak z místa k místu vznáším
a v nejkrásnějším smyslu vznik bych rád,
jsa nedočkav své sklo již roztříštiti;
však co jsem viděl posavad,
do toho netroufám si jíti.
Jen důvěrně ti mohu oznámiti,
dva filosofy že jsem v hádce stih,
„příroda, příroda“, toť heslem jich.
Od nich já nechtěl bych se odloučiti,
jim pozemské snad známo je přec bytí:
zda ti mi tedy zvědět nedopřejí,
kam obrátit se nejchytřeji?
Při tom si veď jen na svou pěst.
Kde přízraky se usadily,
i filosof tam bývá milý.
By k jeho umu všichni úctu měli,
těch přízraků hned tucet stvoří celý.
Kdo nebloudí, ten bez rozumu jest.
Když vzniknout chceš, tak vznikni na svou pěst!
Což, dobrá rada je přec nad zlato.
Tak jdi si! Zhlédnem, jak se udá to.
Tvůj odpor svéhlavý se ještě zvětšil;
což zřejmý důkaz ten tě nepřesvědčil?
Každičký vánek vlnu utváří;
hůř se to strohé skále podaří.
Z žáru a dýmu vznikla tato skála.
Vznik všemu živému jen voda dala.
Směl bych se s vámi cestou dát?
Já totiž sám bych vznikl rád!
Cožs horské boky kdy, jak ty zde jsou,
Thalete, z bahna zved v noc jedinou?
Proud přírody je v toku, věčně plynný,
nečleněn v noc a den a na hodiny.
I tvary největší se zrodily
jen v tvůrčím vývinu, ne z násilí.
Zde z násilí! Vztek ohňů plutonických,
ohromný výbuch dýmů aiolických
prolomil starou kůru ploché země
a nové hory vyvřelo z ní témě.
A co se z toho dále vyvine?
Ten vrch je zde; nu dobrá, proč by ne?
Takovou hádkou čas jen promarníme
a trpělivý lid jen podvádíme.
Nesčetné bytůstky, hle, malé
vrch oživují, hnízdí v skále.
Těch Myrmidonů! Mravenčíci
a palečci a trpaslíci!
Tys po velikosti netoužil,
jen v samotářském těsnu žil.
Chceš-li jim vládce představovat,
dám za krále tě korunovat.
Co dí můj Thales?
Ne, můj synu!
U malých je i malost činů,
u velkých by též malý vzrost.
Hleď, jeřábů jak hrozí mrak
vzrušeným bytůstkám, a tak
by stejně ohrožen byl král.
Zobáků dravost, ostří spárů
je bědným trpaslíkům k zmaru,
zkáza se šíří dál a dál:
to za zločin, že v tiché chvíli
volavky zaskočeny byly.
Již roste ze setby těch zbraní
krvavé pomsty požehnání;
kdo pobitým jsou nejbližší,
krev trpaslíků prolít chtí.
Nač těm je kopí, přílba, štít,
nač chochol, jejž si uloupili?
Mravenčík s palečkem se skryli.
Voj trpaslíků prchá, zbit.
Já dosud obracel se na podsvětí,
však tentokrát má prosba vzhůru letí…
Ty, věčně mladistvá v té výšce své,
tří jmen a tváře trojité,
ty slyš mě v lidu mého strázni té,
Diano, Luno, Hekaté!
Ty, jíž se šíří hruď, ty, dumná v hlubinách,
ty, klidně zářící, ty, násilnice v snách,
tvých stínů sráz kéž dokořán by zel,
tvá stará moc se projev bez kouzel!
Jak? Vyslyšen jsem již?
Což prosba má,
jež vzhůru lká,
přírody převrátila říš?
Trůn oblý bohyně se sváží níž,
stále je větší, stále blíž,
strastný má oku, hrozný tvar,
do temna rudné jeho žár!
Hrozivý terči! Ne blíž ke mně!
Vždyť zhubíš nás i mořskou pláň i země!
Tak je to pravda? thesalské to ženy,
svých pověr kouzly rozníceny,
tě hříšným zpěvem vyrvaly tvé dráze
a k lidské zneužily zkáze?…
Světelný štít se mračnem kryje,
náhle to žhne a škube, bleskem bije!
Jaký to rachot! Zasyčení!
Do toho vichrů třesk a hřmění! —
Pod trůnem viz, jak ruce spíná —
Odpusť! Já volal! Má to vina!
A neslyšel a nezřel ještě víc?
Co se nám dálo, nevím sic;
já necítil, co ten zde cítil, šíle,
a přiznám jen, že bláznivé měl chvíle.
Luna své staré místo má
a jakby nic se kolíbá.
Pygmeů vrch se zahrotil!
Hle, ostrý je, dřív oblý byl.
Já hrozitánský náraz cítil,
jak povětroň se z luny řítil,
a vpravo vlevo nejda z dráhy,
rozmačkal přátele i vrahy.
Tu mohutnost však je mi ctíti,
jež, projevujíc tvůrčí moc,
se z hloubek rve, pak z výšek řítí,
by vrch stál za jedinou noc.
Buď klidný! Vždyť to byl jen sen.
Rod šeredů je zahlazen.
Žes nebyl král, ti k blahu jen.
Teď k mořským hodům! Ku slavnosti!
Tam znají uctít divuplné hosti.
Kořáním starých dubisk lézt se musí,
ve skalách málem nohu vyvrknu si!
V mém Harcu voní pryskyřice,
a smola — to je něco pro mé plíce,
skoro jak síra… Zde v tom řeckém vzduchu
po našich vůních není ani čuchu!
Já slídil však, jsa zvědět chtivý,
čím pekel žár a muka se tu živí.
V své rodné zemi máš sic obratnost,
leč v cizině mi nejsi doma dost.
Neměl bys pořád o vlasti jen sníti,
spíš dubů svatou velebu zde ctíti.
Vždy máme v mysli bývalý svůj kraj;
kde jsme si zvykli, tam je ráj.
Však pověz mi: co je v té šeré sluji?
Jaké tři stvůry se tam provalují?
To Forkyady jsou. Jen přikroč blíž
a oslov je, jestli se nebojíš.
A proč by ne? — I hleďme je, ty tvory!
Při vší své pýše musím říc,
já takového nezřel nic.
Vždyť horší jsou než mandragory…
Ne, tohleto! Aj, oko, žasni!
Smrtelní hříchové jsou krásní,
srovnáni s touhle triádou.
U nás se ani na zápraží
nejhlubších pekel neodváží,
čím krásy kraj zde vyniká.
Nu, opravdu, toť antika…
Čují mě, piští, už se štíří,
ti vlkodlaci netopýří.
Půjčte mi, sestry, oko, ať se ptá,
kdo kráčet k našim chrámům smělost má.
Ó ctihodné! Já před vámi se skláním,
abych byl žehnán trojím požehnáním.
Ač osobně vás neznám sic,
jsem, tuším, vzdálený váš strýc.
Velebných mnoho uviděl jsem bohů,
já před Opou i Rheou ohnul nohu,
k vašim i Zmatku sestrám, Moirám třem,
já přišel včera — nebo předvčírem;
leč něco jako vás já nezahléd.
Toť slasti přespříliš. Zde zmlká ret.
Ten duch, jak zdá se, rozumný je.
Čím to, že o vás neví poezie?
Též, důstojné, mi rcete přec,
proč nezvěčnil vás štětcem umělec,
či proč se o vás nepokusí dláto,
když Venus, Pallas, Juna stojí za to?
Vnořeny v tichou noc a samotu,
na tyhle věci nemyslíme tu.
Nu ovšem, zde, v tom tichém hájemství,
svět nezná vás a pranikoho vy.
Však měly byste přijít do prostředí,
kde lesk a Múzy na prestolu sedí,
kde odhalí se den co den, ráz dva,
vždy nová mramorová postava;
kde —
Pomlč už a nedělej nám chuti!
K ničemu není to tvé vybídnutí;
jsme děti noci, půlnoc vládne námi,
cizí jsme všem a sotva sobě známy.
Nu dobrá. Lze tím spíš se převtělovat.
Mytologicky: transsubstanciovat.
Vy dohromady jedno oko máte,
jste tři a jeden zub si podáváte.
Nuž, z trojice se změňte v pouhý pár
a nakrátko své třetí družky tvar
přenechte mně.
Nu? Jde to?
Zkusmo. Snad.
Leč zub ni oko nemožno mu dát.
Tak jste to nejskvostnější zrovna vzaly.
Pak žádný obraz není dokonalý.
Tak přimhuř oko — to je jako nic —
jen jeden tesák ukazuj, ne víc:
tvůj profil hned svůj výraz ztratí:
jak naše sestra budeš vypadali.
Ta čest! Nu dobrá!
Dobrá!
Hleďte přec:
Chaosu milovaný zplozenec!
My jeho dcerami se smíme zvát.
Fi, hermafroditů mi budou lát.
Té krásy, jíž se nová trias chlubí!
Dvě oči máme a dva zuby!
A já teď před světem se skrývat musím.
Jdu do pekel a ďábly zlekat zkusím.
Skalnaté zátoky Egejského moře
Půlnočně se rouhajíce,
thesalské-li kouzelnice
zpěvem v hloub tě lákávaly,
z výšek teď, jež v třpyt tě halí,
lij svůj pohled, klidný, stálý,
do vln svítivé té noci,
požehnej svou čaromocí
vřavě, stoupající z vod!
Ty, již tvorstvo službou vzývá,
buď nám, Luno, milostiva!
Ostřejšími tóny hlučme,
v šíř a dál se rozezvučme,
vyburcujme hlubin rod!
Lítou bouří k břehům hnáni,
plujem, písní přilákáni
do zálivů tichých vod.
Hle, co krásného jsme našli,
hle, co řetězů nás krášlí;
zlatý skvost a šperk jsme samý,
koruna i drahokamy.
Démoni, to váš je čin!
Poklady zde ztroskotaly,
sotva jste se zpívat jaly,
víly našich zátočin!
Víme: libují si ryby,
v mořském chladu se jim líbí
život bez bolu, pln změn.
Dnes však dosvědčit by měla
čilá vaše hejna skvělá,
že jste víc než ryby jen.
Však jsme si to promyslili
dřív, než sem jsme dorazili;
sestry, bratří, rychle ven!
Malou pouť dnes podnikneme,
tou jim důkaz provedeme,
že jsme víc než ryby jen.
Už zástup se hnul!
To aby k Samothrake plul.
Větry tam příznivé jdou.
Cože tam za lubem mají
v těch mocných Kabirů kraji,
kteří, ač moc mají boží
a stále jen sami se ze sebe množí,
nevědí, čím vlastně jsou?
Tvá zář kéž na nebi plá,
Luno ty milostivá!
Kéž by se neprobudil
den a nás nezapudil!
K Nereu, starci, chtěl bych tebe vést;
sic nablízku zde jeho doupě jest,
ale má tvrdou palici
kyselý mrzout bručící,
ba věru všechen lidský rod
nic protivovi neudělá vhod.
Že v budoucno však zírat zná,
on u každého váhu má,
kdo hold vzdá dovednosti této;
mnohým už dobro prokázal.
Zabušme, snad nás pustí dál.
Snad sklo a plamen hned stát nebude to.
Zda lidské hlasy to, co zaslech jsem?
Jak zuří to hned všecko v nitru mém!
Stvoření s touhou bohům vyrovnat se,
a s kletbou vždy jen sobě podobat se.
Od dávných let já božský moh mít klid,
leč pud mě hnal, k nejlepším laskav být;
posléze zře, jak čin se k činu řadil,
vše zřel jsem stejné, jak bych nebyl radil.
A přec ti, mořský starče, věří svět.
Nuž, neodháněj nás, tys mudrc-kmet.
Hleď tento plamen: lidský tvar sic má,
a přec tvou radu předem přijímá.
Což na radu by dal kdy lidský sluch?
Vždy v tvrdém uchu moudrý proslov ztuh!
Po činu výčitky, jak chceš, měj divé —
čin budeš páchat svévolně, jak dříve.
Co Paridu já otcovských dal rad,
než lstivým chtíčem cizí ženu zmát!
Stál směle na pobřeží helénském;
co duch můj viděl, jemu věštil jsem:
k zalknutí vzduch a půdu v červeni,
v trámoví požár, dole vraždění —
úděs i věhlas, Tróje soudný den,
jenž v rytmy vklet a navždy proslaven;
troufale smál se kmetským výrokům,
šel za choutkou a Trója klesla v rum —
trýzněmi ztuhlá obří zdechlina,
orlům to z Pindu chutná hostina.
Též Ulysses! Což nevěstil mu já,
čím Kyklop sevře jej, čím Kirke lstná;
nevážnost druhů, jeho váhání
a jinou předpověď —? Co měl však z ní?
Až po strastech jej, po přemnoha dnech,
houpavý proud nes na hostinný břeh.
Mudrce mrzí, nedbá-li se rad;
dobrý to zkusí ještě jedenkrát.
Peříčko díku pak tím víc ho těší;
nad skálu všeho nevděku je těžší!
Věc významnou chce chlapec prosebník;
na moudrou radu ptá se: jak by vznik.
Můj vzácný rozmar nekazte mi přec!
Dnes na mne čeká zcela jinší věc;
své dcery, Doridky, jsem všechny sezval,
ty, jež bych Gráciemi moře přezval.
Ni Olymp nenosí ni vaše zem
tak luzných tvorů a s tím půvabem.
Pružně se znají vrhat, svůdnost v zraku,
na oře Neptunovy z vodních draků,
tak něžně je k nim živel přitulen,
že jejich údy nese krajka pěn.
V barevné škebli nejkrásnější žena,
má Galatea, bude přivezena,
jež, co se Kypris odcizila nám,
na Pafu místo bohyně má chrám;
i trůnu na voze je dědičkou,
jíž božské pocty vyhrazeny jsou.
Pryč! Nesmím chvilku otcovské své slasti
porušit láním, nenávistí zmásti.
K Proteu! K divotvorci! Nechť vám dí,
jak vzniká tvor a jak se promění.
Ne, tenhle krok nám pranic nevynese;
nechť najdem Protea: hned rozplyne se,
A promluví-li, nedovíš se nic,
jen udiví a zmate tě jen víc.
Však že ti přec je třeba jeho rad,
zkusme to, spějme na cestu se dát.
Jak vlna vlnu stíhá,
co se to z dálky míhá?
V směr, kterým větry dují,
k nám bílé plachty plují?
Jsou světle ozářeny!
Ne, jsou to mořské ženy.
Se skal se dolů dejme
a dál jim naslouchejme!
Co přinášíme v dlani,
vám všem buď k požehnání.
Pod obřím želvím štítem
ty tvary s přísným třpytem!
Bohů vám nesem zjevy.
Vznešené pějte zpěvy!
Byť maličtí jsou,
moc ohromnou
přiznal jim trosečník mnohý.
Pradávné ctíme v nich bohy.
Kabiry přinášíme,
tak mír vám zajistíme.
Kde oni vládnou, svatí,
vlnám se vlídnost vrátí.
Jsme slabší vás.
My loď vedem v sráz.
Však vy nás předčíte,
vy mužstvo chráníte.
Jen tři jsme dopravili,
čtvrtého nepřemluvili;
prál, on že je ten pravý,
ti druzí že nemají hlavy.
Jak tupí druha druh,
tak boha ztupí bůh.
Vy všechny je ctěte,
sic do zkázy jdete.
Vlastně je sedm jich.
A jakýže osud tu trojici stih?
Nemáme odpovědi.
V Olympu as to vědí.
Též osmého zanes tam osud;
naň učenci nepřišli posud.
Své milosti všichni nám přejí;
a stále se vyvíjejí.
Nic jim nelze přirovnat,
stále výš to prahne.
Čeho nikdo nedosáhne,
chce jich rozlačněný hlad.
My vzýváme vše;
ať v luně to je,
ať sluncem to žhne.
Nám k duhu to jde.
Věhlasem skvít se nejvyšším,
nám závidí as mnohý!
Ni hrdinům antiky
čin nepřán tak veliký.
Plout za zlatým rounem, to bylo jim vším,
to slulo jim věhlasem nejvyšším.
Vám: za Kabiry, bohy!
Plout za zlatým rounem, to bylo jim vším:
Nám
za Kabiry, bohy.
Vám
Zřím na bohy? Spíš na hrnce!
Jak z hlíny vypadají.
To pro pány je učence!
Hlavy si otloukají.
Vždyť právě to se žádá dnes:
hodnotu mince dělá rez.
To, starý bajkář, slyším s potěšením.
Čím věc je divnější, tím výš ji cením.
Kde jsi, ó Protee?
Jsem zde! Jsem tu!
Já odpouštím ti starou hru.
Však přítel jsem, tak žerty stranou!
Vím, hraješ si na schovávanou.
Buď zdráv!
Je zcela blízko. Zasviť jen!
Zvědavost zrovna rybí má;
ať v cokoli je proměněn,
plameny hned se přiláká.
Nuž abych zář svou plně rozlil;
však ostražitě, sice sklo bych rozbil.
Co půvabně, tak skvostně plá?
Což, zblízka-li to zřít je touha tvá,
malinkou námahu jen způsob sobě,
lidsky se postav na své nohy obě.
Od nás to vlídnost je, my v moci máme,
smí-li kdo zřít, co zakrýváme.
Ovládáš posud světaznalou lest.
Tvar měnit posud rozkoší ti jest.
Svítící mužík! Kdo kdy tohle zřel!
O radu ptá se: vzniknouti by chtěl.
Neb div! Jak od něho jsem slyšel,
prý byla ho jen půl, když na svět přišel.
Ne snad že ducha se mu nedostává:
spíš toho, co se hmotně nahmatává.
Váhu teď sklo mu zaručuje jen,
i touží především: být ztělesněn.
Dítětem panny zvát se smíš:
dřív než bys měl být, jsi tu již.
Též jinak není neproblematický,
neb zdá se mi být hermafroditický.
Tím se to ještě snáze stane;
všechno je možné, když si zmane.
Jen bez meškání ať se stvoří:
započni hned! a v širém moři!
Nejdřív se v malém zařídíš,
nejmenší tvory pohlcuješ,
pak vzrůstáš zvolna výš a výš
a k větším úkolům se dotvořuješ.
Jak vlahý vzduch to vane zde!
Vonící vlhkost k srdci jde.
Ba věru, znejmilejší hochu,
a ještě svěžejší to bude dál,
pojď, pokročíme po převlace trochu,
vzduch aby kouzelnější vál.
Vpředu ten průvod, vždyť jej zříš,
na vodách šumí, pojď mu blíž.
Já s vámi jdu to uvidět.
Památný trojmo duchů let!
My trojzubec bohu jsme Neptunu skuli,
jímž vlny zná krotit, když k výškám se vzduly.
Jak rozpoutá kypící mračna bůh hromu,
bůh Neptun dá odpověď rachotu tomu;
nechť shůry se zubatě klikatí žár,
vln syčivých zdola se vychrlí var;
a vše, co se octlo tvář ve tváři smrti,
je houpáno dlouho, než hloubka to zhltí.
Své žezlo nám podal, by utich dnes vír —
Vln lehký vám nesem a slavnostní mír.
Zdar vám — Hélia kdož ctíte,
dnem kdo kochati se smíte —
teď, kdy noční zář se chví,
teď, kdy země Lunu ctí.
Ó bohyně něhy tam v nebeské výši!
Jak vznícen tvůj sluch je, když bratra ctít slyší!
Slyš, z ostrova Rhodu to blaženě zní,
tam k poctě mu do věků paján se chví.
Běh dne-li se započne v průvodu Hór,
on v paprscích skloní k nám zářný svůj zor.
A hory a města i vlny a břehy,
vše bohu se líbí, vše plno je něhy.
Nás nehalí mha; a když hrozit se zdá,
jen paprsk, jen vánek — a ostrov zas plá!
Tam Foibovi na sta my dáváme tvarů,
tvar juna, tvar obří, znak moci, znak žáru.
My první, moc olympských ctíce a zář,
jsme postavu lidskou jim dali a tvář.
Jen ať se chlubí, ať si pějí!
Slunečné paprsky se smějí
nesvatým dílům neživým.
Jen ať si taví, teší, hrají;
ulito v kovu-li to mají,
pyšní se tím jak bůhvíčím.
A nač ta chlouba — nic to není.
Bohů socha se zaskvěje —
a pak se země zachvěje,
a teď už jsou zas roztaveni.
Pozemské dění — marná věc —
jen dření to a štvaní přec.
Životu spíš je vlna vhod;
do věčných zanesu tě vod,
já, Proteus-delfín.
Vzhůru, dím.
Dosáhneš, čeho srdce žádá.
Pojď, já tě vezmu na svá záda
a s oceánem zasnoubím.
Vší chvály hodno je tvé přání,
jen dej se od počátků do vznikání,
pohotov k rychlým změnám vždy!
Jdi, projdeš podle věčných norem
tisíci, pratisíci forem,
až k člověku máš ještě kdy.
Pojď, duchu, ke mně v říš mé vláhy,
vzrosteš a rozšíříš se záhy,
dle libosti se zařídíš.
S vyššími řády nic to není.
Jak na člověka se kdo změní,
je docela s ním konec již.
Nu, přijde na to! Též je pěkné zas,
být mužem pořádným; a v pravý čas!
Kdos, tvoje zásluhy kdo má,
ten arci chvilku přetrvá;
neb v duchů družině té šeré
já vidím tě už roky steré.
Zda těch mráčků kruh tam zříte,
bíle lnoucí k měsíci?
Holubičky láskou zpité
jsou to, křídly svítící.
Z Kypru milostná se dala
její družina sem v let.
Teď je slavnost dokonalá!
Teď nám plně září svět!
Poutník, jenž se nocí šine,
za úkaz jen vzduchu má to;
my jsme duchové a z jiné,
správné stránky zříme na to:
zázračné ty holubice
jsou mé dceři společnice,
na škebli když přijet chce.
Z toho dvůr je měsíce.
Ano, také já mám za to:
řádný muž má zbádat svět,
živé však, co lidem svato,
v teplém hnízdě udržet.
V drsné kyperské sluji,
Neptunem nepotopeni,
Seismem nerozdrceni,
kde vánky od věků dují,
jak v bájích, jež z pradávna známe,
vše tiše vykonáváme,
vůz Kypridin uchováváme,
a nezřenu v půlnočním tmění,
skrz vodstev ševelení
půvabnou dceř nesem blíž.
Nás nevyhnal z dělného bydla
ni orel ni lev, jenž má křídla,
kříž ani půlměsíc;
ať se to střídá sebevíc,
ať trůní onen či ten,
ať se to povraždí jen,
ať města i státy jdou v plen,
my neseme již,
my půvabnou vládkyni nesem vám blíž.
V mírném spěchu, v lehkém reji
kolem vozu v spleti řad,
v pruzích, jež se províjejí,
v kroužení jak táhlý had,
Nereovny, divé ženy,
Doridky, jež něžné jste,
matčin obraz převtělený,
Galateu, přineste!
Vidíme ji božsky skvít se,
nesmrtelných vážnost má,
leč jak žena smrtelnice
svůdná je i půvabná.
Rozlij, Luno, stín a záři
na junů květ přeskvělý,
neb my před otcovou tváří
zjevit chcem se s manžely.
Chlapci jsou to, zachránily
jsme je z chřtánu příboje,
v mech a rákos položily,
k světlu zahřály si je;
žhavě nás teď pocelují,
věrně za to poděkují:
hleď, jaký to půvab je!
Nevšední dvojí zisk to z jedné práce:
být milosrdný a tím pokochat se!
Chválíš-li, co zamýšlíme,
přání splněno nám buď:
kéž je nesmrtelně smíme
na svou mladou tisknout hruď!
Smíte se z lovu radovati,
smí hoch být v muže přetvářen;
však já bych nedoved vám dáti,
co může Zeus vám dáti jen.
Vám láska — vlnou bez trvání
a vy jen houpány jste jí,
pak, přejde-li vás milkování,
zas na břeh muž se vysadí.
Tak abychom smutně se loučily,
ač rády vás máme, vy milí!
My po věčné věrnosti toužily,
leč bozi nedovolili.
Nuž hýčkejte si nás jen dál,
nás, chrabré trosečníky;
je nám, jak sen by se nám zdál,
že nelze líp. Ó díky!
Tos ty, moje drahá!
Ó štěstí, zde být!
Vy delfíni, stůjte! Chci na otce zřít.
Už přešli, přešli už, jsou v dáli,
tím kroužícím pohybem kola.
Což dbají, zda co z nitra, ze srdce volá?
Ach, kéž by mne tam s sebou vzali!
Však jediný pohled pohladí,
že celý rok mi nahradí.
Zdar! Znova! Zdar světu!
Všecek radostí kvetu,
proniknout krásna i pravdy shodou…
Vše povstalo z vody, vše stvořeno vodou!
Všechno smí vodou trvání míti!
Oceáne, přej nám svého věčného bytí.
Ty kdybys nebyl mraků dech,
potoky nehnal z výšin všech,
neřídil řek i spád i běh,
nechytal dravost proudů těch,
čím horstva i pláně, čím svět by pak žil?
Tebou jen život uchován byl.
Tebou se život lil do všech nám žil.
Houpavě plují v dálku zpět,
už nekříží se náš hled a hled;
v táhlých řetězů pruhu,
v slavnostně zladěném kruhu
krouží těch nesčetných rej.
Ale mé dcery škeblí trón
stále zřím — je to on —
jak světlem hvězd
v tom shluku svítí.
Předrahý třpyt v té vřavě smím zříti,
já vidím jej, já hmatám jej,
blízko, blíž, pravdivěj.
Rozkošné vlhko cítím,
a na cokoli svítím,
je vše tak plno krás.
Zde vlhko mokvá žitím,
zde vzplá tvé světlo, cítím,
a vydá luzný hlas.
Tam nové zas tajemství ve středu reje!
Co zří naše oči? A cože se děje?
Co u nohou, tam u mé dcery, se třpytí?
Kol škeble to šlehá, teď milostně svítí —
to tepot je lásky, to lásky je vzlet!
Toť Homunkulus — a Proteus ho sved…
On pudem tam hnán je v své vládcovské touze,
už slyším, jak v úzkosti ječí to dlouze,
vždyť rozbít se musí tam o světlý trůn;
teď plane, teď blýská, už rozlil se v tůň!
Hle, ohnivý zázrak se na vlnách blyští,
jež o sebe tlukou a v jiskrách se tříští!
A výš se to zmítá a jasněj to plá,
žhnou těla, vše půlnočně hořet se zdá,
kolkolem je oheň, vše rudost má jeho —
Nuž, vládu měj Erós, jenž počátkem všeho!
Zdar buď vlnám! Zdar buď moři,
na němž oheň svatě hoří!
Zdar buď vodě! Zdar buď žáru!
Zdar buď zázračnému varu!
Vánkům zdar, jež tiše dýší!
Tajům zdar všech zemních skrýší!
Velebeni v slávě své,
všichni čtyři živlové!
Třetí dějství
Před Menelaovým palácem v Spartě
Terč mnoha obdivu a hany, Helena,
já od pobřeží, kde jsme právě přistáli,
jdu posud šumem zpita houpajících vln,
jež, vzpínajíce se, nás od niv Ilia
sem nesly k rodným zátokám. jak dovolil
svou silou vítr Euros, přízní Poseidon.
Tam dole radují se Menelaos král
a jeho nejchrabřejší nad svým návratem.
Ty pak mě vítej doma, strmý paláci,
jejž, v zem se vrátiv, Tyndareos, otec můj,
si na pahorku Athéninu vystavěl,
ty, ve vší Spartě nejskvostněji zdobený,
v němž sestersky já s Klytaimestrou vzrůstala
i s Kastorem a Polydeikem v bujných hrách!
Vás pozdravuji, křídla brány kovové;
kdys, pohostinně zvouce, jste se rozlétla,
a tehdy, před jinými mne si vyvoliv,
můj ženich Menelaos zazářil mi vstříc.
Teď rozleťte se znovu, abych, věrná choť,
co nařizuje vládce, spěšně splnila.
Tam dovnitř jít mě nechte! Za mnou zůstaň vše,
čím osudně jsem štvána byla doposud.
Neb co jsem bezstarostně práh ten přestoupla
a na Kithaiře, zbožná, navštívila chrám
a co mě lupič frygický tam uchvátil,
ach, od těch dob se toho zběhlo, o čem sic
si lidé rádi povědí, co nerad ten
však slyší, o němž pověst vzrostla v pohádku.
Ó nádherná paní, jen nezhrdej tím,
co svojím zváti je nejvyšší čest!
Neb jenom tvá je ta největší slast:
dar krásy, který se nad všemi skví.
Sic před rekem zní jeho jména zvuk,
i kráčí si hrd;
však i nejzpupnější skloní se šíj,
kde zasvitne krása, jež překoná vše.
Již dosti! Se svým chotěm já tu přistála,
a on mě k svému městu vyslal před sebou;
leč uhodnouti nelze mi, co v mysli má.
Zda přicházím sem jako choť? či královna?
či jako oběť za trpký žal knížete
a za bídu, v níž dlouho strádal řecký voj?
Jsem kořist: zda jsem zajata, mi neznámo!
Neb dvojznačně mi věru bozi určili
jak los, tak pověst, obojetné průvodčí
mé leposti, již dokonce zde na prahu
svou chmurnou výstražností po boku mi jsou.
Už v duté lodi zřídka na mne pohlédl choť
a laskavého slova ke mně neprones.
Jak zamýšlel by zkázu, seděl proti mně.
Leč potom — sotva pluly přední koráby
už proti ústí Euroty a zobanem
souš uvítaly — jak by bohem pohnut, děl:
„Zde moje vojsko po pořádku vystoupí,
já přehlédnu je, seskupené na břehu;
však ty spěj dál, spěj proti břehu Euroty,
jenž, svatý, teče úrodnou tou krajinou;
tam po zavlhlých lukách oře poháněj,
až posléze dostaneš se v krásnou krajinu,
kde město Lakedaimon — žírné pole kdys —
je v stínu založeno blízkých přísných hor,
a poté ve strmící knížecí vstup dům
a přehlédni mi služky, které v paláci
jsem zanechal, i s moudrou starou šafářkou.
Ta bohaté nechť poklady ti ukáže,
jak je tvůj otec nastřádal a jak já sám
je ve válce i míru množil napořád.
Ty nalezneš tam všechno spořádáno, neb
má kníže právo, aby při svém návratu
vše našel neporušené a na místě,
i kde i jak svou každou věc byl zanechal.
Neb ničím o své újmě sluha nesmí hnout.“
Nuž osvěž teď nádherným pokladem tím,
jenž stále byl množen, oko i hruď!
Neb řetěz a koruna, zdoba i šperk
tam chvástavě leží jak nejvyšší skvost.
Však vejdi ty k nim a vyzvi je jen,
ať strojí se v boj.
Já chtěla bych krásu v šarvátce zřít,
jak zdolává perel i klenotů lesk.
Pak zazněl další rozkaz mého knížete:
„Až poté všechno po pořádku prohlédneš,
pak, kolik se ti uzdá, vezmi trojnožek
i různých pánví, jak jich k ruce obětník
má zapotřebí při slavnostním obřadu,
vem kotle, mísy, okrouhlou vem nádobku,
a čistá voda z posvátného zdroje nechť
se čerpá do vysokých džbánů; suchou klest,
jež v ohni rychle zaplápolá, přichystej,
též arci nezapomeň na broušený nůž.
Vše další přenechávám tvojí starosti.“
Tak pravil, naléhaje, abych šla; leč nic,
co dýše, neoznačil v tom svém rozkazu,
nic, co chce poraziti k poctě Olympských.
Toť povážlivé, dále však se nestarám,
i buď to přenecháno bohům vznešeným,
již dovrší, co v mysli své si umíní,
nechť lidem dobré se to uzdá nebo zlé;
my snášíme, my lidé smrtelníci, vše.
Již leckdy těžkou sekyru zved obětník,
by zasáh šíji skloněného zvířete —
a zasáhnout jí nemoh, neb mu bránilo,
že zarazil ho blízký nepřítel či bůh.
Co se má státi, nevystaráš;
královno, udrž si jen
lehký krok!
Přichází dobré i zlé
člověku nečekáno;
nevěříme, nechť věštby zněl hlas.
Vždyť hořela Trója, vždyť měly jsme smrt
před očima, potupnou smrt;
a nejsme-li zde
sdruženy k tobě v milé službě,
nezříme mámivé slunce nebes
a nejvyšší pozemskou krásu,
tebe, jak skláníš se k šťastným, k nám?
Staň se, co staň. Ať jakkoli! Mně přísluší,
bych neprodleně vystoupila v králův dům,
jenž, opuštěn, pak hledán v snách, ba ztracený,
mně znova stojí před očima, nevím jak.
Teď bujně nést mě nohy vzhůru po stupních
už nechtí, přes něž dětinsky jsem skákala.
Odvrzte, sestry, žal!
Smutné vy zajaté,
odvrzte bolest a trýzeň!
S vládkyní plesejte,
s Helenou plesejte,
jež se zas ke krbu otčiny
se srdcem, pozdě sic vráceným,
zato nohou tím pevnější
radostně blíží.
Velebte Olympské;
blaho nám vracejí,
domů vedou nás bozi!
Vzlétá, kdo uvolněn,
jakoby na křídlech
nade vším drsným, kdežto ten,
kdo je zajatec, nadarmo
nad svého žaláře cimbuří
toužebné paže vzpíná.
Ji však, vzdálenou, bůh
v paže své jal,
z rumu Tróje ji nes,
zpět ji unášel sem
v starý, nově ten vyzdobený
otcův dům,
po nevýslovných
trampotách a slastech
aby zas na dětství
vzpružena vzpomínala.
Teď stezku radostného zpěvu opusťte
a obraťte svůj pohled raděj k veřejím!
Co vidím, sestry? Nevrací se královna
a rozrušeným krokem nekráčí sem k nám?
Co jest, má velká královno, co mohlo tě
v tvých síních potkat, místo vítajících slov,
tak otřásajícího? Mně to neskryješ,
neb na tvém čele vidím chmuru hněvivou,
jež, ušlechtilá, s překvapením zápolí.
Strach všední nepřísluší dceři Diově,
a letmě tichá netkne se jí ruka hrůz;
však úděs, který z lůna staré noci kdys
už před pradávnem vyvřev, mnohotvárný dál
se valí, jako z jícna hor když stoupá kouř,
ten otřese i hrudí bohatýrovou.
Tak hrůzyplně bozi podsvětní mi dnes
vchod označili do domu, že ráda bych
zas od vytouženého prahu známého
se odplížila jako propuštěný host.
Však ne! já ustoupila na světlo, a dál
mě neodeženete, cizí mocnosti!
Teď rozvážím si oběť, neb má, očištěn,
žár krbu kněžnu pozdravit i knížete.
Svým služkám, jež ti pomocny jsou v pokoře,
rač, vzácná kněžno, co se stalo, vyjevit.
Co já jsem zhlédla, uvidíte také vy,
ač jestli hned zas nezhltila stará noc
svou stvůru v lůno hlubokých svých zázraků.
Leč vypovím to slovy, ať to zvíte vše.
Když dbalá prvé povinnosti, slavnostně
jsem vykročila v přísný prostor paláce,
já nad mlčením pustých síní užasla.
Ni zvuk mě nepozdravil spěšných kročejů,
ni pohled na výkonů dělnou horlivost,
já nespatřila služky ani správkyni,
jež vlídně jindy zdravívaly cizince.
Však, sotva jsem se přiblížila ohništi,
tu zhlédnu, nad popelem vychládajícím
že sedí velká, zahalená ženština;
a nebyla jak spící; zadumaná spíš.
Já do práce ji volám slovy vládkyně,
neb mám ji za správkyni, které manžel můj
snad svěřil palác za mé nepřítomnosti.
Ta zachumlána nehnutě však sedí dál;
až posléz na mou hrozbu zvedne pravici,
jak by mě chtěla od ohniště vykázat.
Já zlobně odvrátím se od ní, pospíchám
hned k stupňům, nad kterými pokoj svatební
je vyzdoben a poblíže síň s klenoty.
Leč příšerné to stvoření se vymrští,
mně v cestu stoupne panovačně, vyzáble
se napřimujíc; dutý, krhavý má zor.
Zjev divnodivný; mate zrak i představu!
Leč do větru jen mluvím, neboť nadarmo
se snaží slovo vykouzlovat postavy.
Hle, zde ji vizte! troufá si jít na světlo!
Zde my jsme pány, dokud nepřijde sám král.
Bůh Foibos, přítel krásy, noční příšery
buď do jeskyní zažene, neb zkrotí je.
Mnoho jsem zažila, ač mi kadeř
mladistvě vlaje okolo skrání!
Hrozného mnoho jsem uhlídala,
zoufalství války, Ilia noc,
města pád.
Prachem a rykem bojovné vřavy
bohy jsem zaslechla příšerně volat,
po širém poli proti hradbám
kovovým zvukem se strašlivě nesl
Eridin hlas.
Ach, ještě stálo Ilion,
plamenů žár však šlehal již,
chytal od domu sousední dům,
jak se valily v šíř i dál
kotouče, ohněm zvichřené,
po zdech nočního města.
Na útěku skrz kouř a žár,
skrze vyšlehlých ohňů žeh,
zřela jsem bohů zuřící krok,
olbřímí zázračné zjevy,
jak se noří z té pochmurné
mlhy, jež v plamenech vála.
Bylo, co zřela jsem, skutečnost?
či snad úzkostmi zvířený duch
stvořil ten zmatek? Nelze říc,
nelze! Ale že vskutku zde
vidím očima tento děs,
to mi určitě známo;
prsty bych mohla jej nahmatat,
jen kdyby od té hrůzy mě
nezdržovala bázeň.
Kteráže jsi ty
z Forkyad sester?
Neb já tě s oním
srovnávám rodem.
Jsi snad jednou z těch šedých nestvůr,
z těch, které společně musí žít,
jedno oko, jeden zub
družně si půjčujíce?
Troufáš si, stvůro,
státi tu směle
před boha Hélia
znaleckým okem?
Jen si vystupuj na denní světlo;
odporných zjevů nevidí on,
tak jako jeho posvátný zrak
nikdy nezahléd stínu.
Nás však smrtelné nutí, žel,
trapný a truchlivě lidský los,
abychom v očích cítily strast,
jakou nám, ctitelkám krásy, jest
zavržitelný ten odvěký hnus.
Nuž, tak drze-li proti nám jdeš,
prokletí, ano, prokletí slyš,
slova drtivě hrozebná,
zatracování z úst blažených žen,
které od bohů stvořeny jsou.
Je staré slovo, správné však a vznešené,
že stud a krása ruku v ruce pospolu
se na té naší zemi cestou nedají.
V nich obou zakořeněna je dávná zášť,
a kdykoli se potkají kde na stezce,
vždy zády k sobě v nevoli se otočí.
Pak jen tím prudčej spěje stud a krása dál,
stud zahanben, leč krása v drzé náladě,
až posléz obejme ji v Orku hluchá noc,
ač stáří-li ji předtím neochočilo.
Teď vás tu vidím, drzé hejno, z ciziny
jak slétly jste se tady, rovny jeřábům,
jichž hlaholící chrapot láká poutníka,
by z tiché cesty k houfu jejich mračnému
a k jejich krákorání vzhůru pohlédl.
Leč odlétají cestou svojí dál, a on
jde svojí zas; a tak to s námi bude též.
Kdopak vy jste, že smíte jako opilci,
jak menády tu běsnit kolem paláce?
Kdopak vy jste, že domu toho správkyni,
tak jako čubky lunu, vytím vítáte?
Což mníte, že mi skryto, jaký je váš rod?
Vy štěňata, jež vrhla válka, pěstil boj,
vy svedené a svádějící chlípnice,
jež vysáváte vojína i občana?
Jak vás tak vidím, zdá se mi, že kobylek
se snesl roj a pokryl plochu žírných niv.
Vy, vyžíračky cizí píle! Mlsounky,
jež pleníte zde vypučevší blahobyt,
vy dobyté a vyměněné na trhu!
Kdo služebnicím laje před velitelkou,
ten směle sahá na pravomoc vládkyně!
Neb jenom jí se sluší dobro odměnit
a potrestat, co zavržení zaslouží.
A já jsem spokojena, jak mi sloužily,
když obléhána byla silné Tróje tvrz,
když padala, když ležela; a neméně,
když snášeti nám bylo bludné plavby strast,
kdy obvykle je každý sobě nejbližší.
Zde čekám totéž od své jaré družiny;
ne, čím je sluha: jen, jak slouží, ptá se pán.
Ty tedy mlč a na ty zde se neškleb již!
Kdyžs dobře dosud spravovala králův dům,
svou paní zastupujíc, je to záslužné;
teď přichází však sama, tedy ustup ty,
sic trest, ne zasloužená mzda, ti údělem.
Máš plné právo hrozit lidem domácím,
neb vznešená choť pána, jemuž přeje bůh,
si smí tak vést, když moudře vládla drahně let.
Já uznávám tě; znova v starý úřad svůj
co kněžna-li a hospodyně vstupuješ,
buď paní! chop se uvolněných otěží,
vem poklad ve svůj majetek, vem všechny nás!
Leč především mne, starší, proti těm zde chraň,
jež před labutí tvojí krásou kejhají
nejinak než jak hejno podškubaných hus!
Jak ohyzdná je vedle krásy ohyzdnost!
Jak hloupý vedle rozumu je nerozum!
Rci, co dí otec Erebos, co matka Noc.
Ty o Skylle mluv, sestře svojí pokrevné.
Však po tvém rodokmeni stoupá mnoho stvůr.
Jdi do Orku! Tam vyhledáš svou rodinu.
Kdo v Orku bydlí, pro tebe je příliš mlád.
Jdi, mlsná, Teiresiu sváděj starého.
Tvou pra-pravnučkou — chůva Orionova.
Vím, Harpyje tě krmily svým výkalem.
Čím uchováš si pěstěnou tu vychrtlost?
Ne krví, na niž třeseš se až přespříliš.
Tys mrtvol chtiva, sama hnusně mrtvolná!
V tvé drzé hubě upíří se leskne zub.
Tvou hubu zacpu, povím-li, kdo vlastně jsi.
Dřív sebe prohlas; záhada se vyrovná.
Ne hněvivě, leč v smutku kráčím mezi vás
a zapovídám tento neurvalý spor!
Neb škůdnějšího není vládnoucímu nic
než věrných sluhů váda, tajně hnisavá.
Pak se mu echo jeho slov už nevrací,
jsouc provázeno spěšných činů souladem —
ne, burácí to kolem něho svévolně
a on, sám bezradný jsa, plísní do větru.
A více. Vykouzlily jste tou necudnou
svou nezřízenou zlobou děsné přízraky,
jež na mne dorážejí, takže do Orku
se cítím strhávána, navzdor otčině.
Zda vzpomínka to? Zda mě uchvacuje blud?
Tím vším že já jsem byla? Jsem tím? Budu zas?
Tou stvůrou snů a hrůzy! Ničitelkou měst?
Mé dívky zachvěly se, ty však, nejstarší,
jsi nevzrušena; rci mi slovo rozvážné.
Kdo vzpomíná si různé sudby dlouhých let,
i přízeň bohů posléze jen za sen má.
Však ty, jíž milost přána vskutku bez míry,
tys vídala jen muže láskou říjící,
kdož rychle vzpláli k nejsmělejším podnikům.
Již záhy si tě lapil Theseus, chtíčem jat,
zjev jako jedle, mohutný jak Herakles.
Když deset let mi bylo, chyt mě, štíhlou laň,
a na tvrz Afidnovu zanes attickou.
Pak vyproštěna Kastorem a Polluxem,
zas bylas tužbou nejzdatnějším junákům.
A ráda doznám: tichou přízeň Patroklos,
on, Peleovcův odraz, získal nad jiné.
Tvůj otec tě však sezdal s Menelaem, jenž
byl mořeplavec a též domu ochránce.
Svou dceru dal mu, dal mu do správy svou říš.
Nám Hermione z manželství se zrodila.
Leč jak dlel v boji o dědictví na Krétě,
tu přišel k osamělé příliš krásný host.
Proč připomínáš onen zpola vdoví stav
a děsnou zhoubu, jež mi z něho povstala?
Mne, na Krétě jež svobodna jsem zrozena,
ta plavba vrhla v zajetí a otroctví.
On tehdy zde tě ustanovil šafářkou,
jíž svěřil mnoho: skvosty dobyté i hrad.
To vše jsi opustila, k hradbám Ilia
se plavíc, za milostnou slastí bez konce.
Ne, o slastech mi nemluv! příliš hořká strast
i hruď i hlavu zalila mi přívalem.
Leč prý ses objevila v dvojí podobě
a zhlédli tě prý v Egyptě, jak v Iliu.
Mou pustou mysl nerozrušuj šílenstvím.
Vždyť sama nyní nevím, která z nich že jsem.
A též se říká: z říše stínů Achilles,
jenž proti sudbě z dřívějška tě miloval,
prý, touhou jat, se k tobě ještě přidružil.
Já idol spojila se s ním, jenž idol byl.
To byl jen sen, jak sama slova říkají.
Já klesám v prázdno, sama sobě idol jsem.
Mlč, ó, mlč jen!
jde zkáza z tvých očí, zkáza z tvých rtů!
Cože tvá ústa o jednom zubu,
cože vydechnout může
ten tvůj příšerný chřtán!
Zlosyn, jenž zdánlivě dobro plodí,
pod rouchem jehněte zuřivý vlk,
je mi hroznější nežli psa
trojhlavého jícen.
Úzkostně nasloucháme, hle:
kdy? jak? kdeže vyšplíchne
obludy této
úskočné číhavé zlo?
Jakže, místo útěšným slovem,
v němž z Léthé je laskavě léčivý dar,
připomínkou všeho, co žaslo,
nejhorší zlo, ne dobro, budíš,
zároveň zatemňujíc
nejen přítomnosti zář,
leč i světlo,
jež slibem budoucna vzplá!
Mlč, ó, mlč jen!
Aby kněžnina duše,
užuž uprchnout chtíc,
pevně se držela ještě,
držela postavu postav,
nejkrásnější ten pod sluncem zjev.
Vystup z přeletavých mraků, jasné slunce vznešené;
jak už v závoji vás nadchla, teď nám prudká vládne zář.
Sama v lásce na to zíráš, jak se rozvírá ti svět.
Nechť já ošklivou jim sluju, přec, co krása, dobře znám.
Z pustiny se probírajíc, kde jsem dlela v závrati,
ráda bych zas pookřála, neb mé tělo je tak mdlé.
Královnám však přísluší se, přísluší to lidem všem,
aby, cokoli nechť hrozí, statečně se vzmužili.
Jak tu stojíš v kráse své a velebnosti před námi,
dí tvůj zrak, že rozkazuješ. Mluv, co kážeš, vyslov to!
Co jste směle zameškaly hádkou svou, hned napravte!
Oběť přichystati spějte, jak to král mi nařídil.
Úlitbu a vůně máme, misku, trojnožku i nůž;
vše je zchystáno, jen ukaž, co se obětovat má!
To mi vládce neoznačil.
Neoznačil! Hrůzná zvěst!
Jaká hrůza na tě padá?
Tys ta oběť, královno!
Já?
A ty zde!
Hrůza! Hrůza!
Padnout musíš sekyrou.
Běda mi, já tušila to.
Je to nevyhnutelné.
Ach, a my! co nám se stane?
Ona skoná královsky.
Vy však na vysokém trámu, který střechu podpírá,
budete se vedle sebe jako drozdi třepetat.
Vy přízraky! — — — Jak zkamenělé stojíte,
že s dnem se máte loučit, jenž vám nepatří!
Vždyť lidé — samá strašidla, tak jako vy —
se rovněž rádi svitu slunce nezřeknou;
leč nevyprosí, nespasí se od smrti;
to vědí všichni, málokomu však to vhod.
Nu zkrátka, ztraceny jste! Rychle! do práce!
Hej, hola, chmurný pronárode bachratý!
Jen přival se! Zde dosyta si natrop zla.
Ať zlatý oltář s rohy sem se přenese,
ať nad stříbrným krajem blyští sekyra,
ať ve džbánech je voda, neboť bude vám
smýt černou krev, až hnusně všechno potřísní.
Zde v prachu rozestřete skvostný koberec,
ať oběť na něm poklekne si královsky
a pak, až bude bez hlavy, ať v roušce té
se důstojně, jak zaslouží, též pochová.
Hle, zadumána, stranou stojí královna,
co dívky vadnou, požatá jak tráva luk.
Já nejstarší však — svatá chce tak povinnost —
si musím s tebou, pra-prastará, promluvit.
Jsi zkušená, jsi moudrá; tuším, přeješ nám,
ač zbrkle urazila tě ta družina.
Nuž rci, co soudíš o možnosti záchrany?
Toť prostá věc: jen na královně závisí,
i sebe zachránit i vás, vy přívažky!
Je třeba nejrychlejší odhodlanosti.
Předůstojná sudičko, ty nejmoudřejší Sibyllo,
nerozvírej zlatých nůžek, zdar a život ohlas nám!
Cítíme už, jak se houpe, jak se klátí, jak se kejklá
naše tílko, jež by raděj při tanci se veselilo,
poté kleslo k milenci.
Jen ať se třesou! Cítím bolest já, ne strach.
Však víš-li o záchraně, vděčně vyslechnu.
Kdo moudrý, obzíravý, často poznává,
že nemožné je možné. Mluv jen! Vyslov to!
Pověz, promluv, pověz honem: jak té strašlivé, té děsné
smyčce uniknem, jež hrozí jako nejbídnější klenot
krk nám ovinout? Už předem, chuděrky, my cítíme to,
jak to dusí, jak to rdousí, jestli ty se nesmiluješ,
Rheo, matko bohů všech!
Zda máte trpělivost tiše vyslechnout
můj dlouhý výklad? O různé jde příhody.
Což o to! Poslouchajíce, jsme naživu.
Kdo, zůstávaje doma, hlídá poklady,
v svém rozložitém bytě vyspravuje zeď
a střechu proti lijákům si zajistí,
ten do nejdelší smrti šťasten bude živ:
však ten, kdo bezstarostně přes posvátný práh
se nestálou svou nohou lehce přenáší,
ten, vraceje se, staré místo najde sic,
leč přeházeno všechno, ne-li zničeno.
Co s těmi obecnými průpovědmi tu?
Chceš vyprávět; však narážek nás ušetři.
To patří k věci, nemá to být výčitka.
Jak lupič po zátokách Menelaos plul
a na ostrovy dorážel i mnohý břeh,
lup sháněje, jenž uvnitř zde je nakupen.
On dlouhých deset roků strávil před Trójou
a nevím, kolik potřeboval k plavbě zpět.
Však co se zatím dálo s Tyndareovým
zde palácem? A jak to vůkol v říši vypadá?
Cožpak je karatelství tak ti vrozeno,
že bez něho ti nelze otevříti rtů?
Je drahně let, co zpustlo horské údolí,
jež za spartskými valy stoupá na sever;
tok Euroty tam skáče s hřbetu Taygeta,
než, podél rákosí se řina, mocný proud
zde v rovině vám živí vaše labuti.
Tam vzadu, v tiché rokli, smělých mužů rod
se usídlil, jenž pronik z noci severské
a zbudoval si pevnou, nedostupnou tvrz,
z níž, podle chuti, týrá krajinu i lid.
To mohli provést? Vždyť to zhola nemožné.
Dost měli pokdy. Na dvacet je tomu let.
A jeden pán tam? Či jen lupičů to houf?
Ne, lupiči to nejsou, jeden tam je pán.
Já nehaním ho, třeba přepadl i mne.
Vše mohl sebrat, ale spokojil se vzít
jen něco čestných podarů, jak děl, ne daň.
Jak vypadá?
Ne špatně! Zamlouvá se mi.
Je čilý, smělý, krásně urostlý to muž;
a rozumný, jak mezi Řeky málo jich.
Lid jeho zvou sic barbarským, však nemyslím,
že jsou tam ukrutníci jako před Trójou,
kde mnohý rek se choval jako lidožrout.
Ba, jeho šlechetnosti bych se svěřila.
A jeho hrad! ten měly byste uvidět!
Je jinší než ty hrubé, nemotorné zdi,
jež vaši předci navalili bez ladu,
když, jako Kyklopové, kámen kyklopsky
jen přiráželi k hrubým kamenům; však tam
je všechno kolmé, vodorovné, souměrné.
Ten hrad — však uvidíte! — strmí k nebesům,
je hladce srouben, zrcadlí se jako kov.
Naň vyšplhat? To sklouzla by už myšlenka!
A uvnitř velká dvorů prostranství, jež kol
jsou obstoupena stavbami k všem účelům.
Je na nich sloup a sloupek, oblouk, oblouček,
též altány a galerie vně a vnitř;
a erby!
Co jsou erby?
Vždyť už Aias nes,
jak víte, svinutého hada na štítě.
Též před Thébami každý ze sedmi měl znak,
jenž jeho štítu dával mocnou významnost.
Zde měsíc byl a hvězdy noční oblohy,
tam bohyně, rek, žebřík, meče, pochodně,
či jiný postrach občanů a klidných měst.
Též zástup našich hrdin po svých pradědech
má takovéto kresby, v barvách hořící;
je lvy tam vidět, orly, spáry, zobany,
též růže, křídla, paví ocas, tuří roh
a pruhů čerň i zlato, stříbro, azur, nach.
To všechno je tam rozvěšeno po sálech,
a sály ty jsou prostorné jak malý svět;
tam zatančíte!
Jsou též tanečníci tam?
A jací! Bujní, zlatovlasí mládenci!
Ti voní mládím! Jenom Paris voněl tak,
když královně se příliš přiblížil.
Aj, co!
To nepatří sem! Řekni slovo poslední!
To řekneš ty, až jasně „ano“ odpovíš;
a hned tě obklopím tím hradem.
Vyslov to,
ach, řekni „ano“, zachraň sebe, zachraň nás!
Jak, mám se báti, že by Menelaos král
se prohřešil a mně tak těžce ublížil?
Však zohavil ti Deifoba — vzpomeň jen —
jenž po zabití svého bratra Parida
si tebe, vdovy, získal za svou milenku,
byť zdráhala ses. Nos i uši uříz mu
a umučil ho k smrti, hrůza pohledět.
Tak naložil s ním, ano; ale pro mne jen.
A pro něj nyní stejně s tebou naloží.
Je krása nedělitelná. Kdo celou měl,
ten spíš ji zničí, klna všemu dělení.
Jak ostře hlahol polnic vnitřnosti a sluch
ti rozdírá, tak zakousla se žárlivost
v hruď muže, který nikdy nezapomene,
co kdysi měl, pak ztratil a již nezve svým.
Neslyšíš, jak ječí rohy? nevidíš těch zbraní blesk?
Zdráv buď, pane můj a králi, všechno ráda vysvětlím.
Ale my?
Toť zřejmé! Ona před očima zemře vám.
Vy tam uvnitř doděláte. Ne, vám nelze pomoci.
Já rozhodla se pro to nejbližší, co smím.
Tys nepřátelský démon, v tom se neklamu;
mám strach, bys dobro ve zlo neobrátila.
Leč především já za tebou chci k tvrzi jít;
to další vím; co musí při tom královna
v své hrudi ukrýt nejtajnější skrýš,
všem zůstaň nepřístupno. Veď nás, starucho!
Rády kráčíme tam
na hbitých nohou;
za námi smrt,
ale před námi zas
čnějící pevnost
se zdmi, k nimž není přístup.
Hradbo, chraň, stejně nás chraň
jako kdys ilijská tvrz,
která posléz jen
bídně podvodem padla lstným.
Jak? ale jak?
Hleďte, sestry, kol!
Což tu zář nebyla dne?
Matným pruhem houstnoucích mlh
sálá svatý Euroty tok,
pohledu se ztrácí už
sítím věnčený milý břeh;
hrdých též, zdobných těch
labutí nevidím víc,
jež tak velebně pluly,
jak je, svorné, nes proud.
Přece však, přec,
slyším zpěv jejich znít,
z dálky ten chraptivý zvuk!
Prý to tón, který věští smrt.
Kéž by jenom ten zpěv
místo záchrany slíbené
posléz i nám nehlásal zmar!
nám, kdož též táhlou šíj
bílých labutí máme;
ach, a jí: labutí dceři!
Běda, běda nám, žel!
Všechno zakryly už
vůkol závoje mlh.
Družka družky již nevidí!
Co to jest? Zdažpak jdem?
Či náš krok
po půdě vzdušně jen cupitá?
Nezříš nic? Není sám Hermes, bůh,
před námi snad? Zlatou svou berlou zpět
zda nám zas nevelí jít,
jít v ten šedavý bezradostný prostor,
jenž, jsa pln tvarů nehmatatelných,
věky věků prázden je — jít v Hades?
Ba, je najednou tak temno, neprožhnuta mha se zvedá,
šedé temno hnědne v hradbu. Zdivo před očima strmí,
zdivem zavřen volný obzor. Je to dvůr? či jícen jámy?
Tak či onak — hrůzostrašné! Sestry, ach, jsme zajatkyně,
zajaty jak nikdy dřív!
Vnitřní nádvoří hradu
Vy hloupě ukvapené, pravé ženštiny!
Jste děti okamžiku, hříčky povětří,
jak v neštěstí tak v štěstí! S klidnou rozvahou
ni běd ni blaha neberete. Jedna vždy
je v prudké hádce s druhou, s tou zas ostatní;
leč slast i bol vám svorně vzbudí smích či pláč.
Tak mlčte! Vyslechněte, jak se vládkyně
i za sebe i za nás ráčí rozhodnout.
Kde jsi, ó čarodějko? Nevím, jak se zveš —
Zde vystup z kleneb této tvrze ponuré!
Když jsi snad svému zázračnému hérou
mě ohlásit šla, by mě dobře uvítal,
měj dík a jen co nejrychlej mě k němu veď!
Chci konec bludných toulek! Nechci nic, jen klid.
Koldokola se marně, paní, rozhlížíš;
ten hnusný tvor se ztratil, uvíz někde tam
snad v mlhách, z nichž my zčerstva dostaly se sem,
já nevím ani, kterak — divně, bez chůze.
Snad také, bloudíc, labyrintem pobíhá
té přepodivné tvrze, z mnohých složené,
a hledá pána, aby kněžnu pozdravil.
Však nahoře, hleď, rychle hýbe se to již
tam v portálech a oknech po galeriích;
to četné služebnictvo běhá sem a tam,
by vznešeného hosta ohlásilo vstup.
Mně jihne mé srdce! ó, pohleďte jen,
jak prodlévavý je důstojný krok,
jímž mladíků zástup dolů sem k nám,
v šik seřazen, jde. Kdo poručil as,
by v svěžích řadách a seskupeních
ten nádherně efébský blížil se rej?
Čemu divit se dřív? Chůzi přepůvabné,
či snad kučerám, vroubícím bílou skráň,
či těm líčkům rudým? jak broskve jsou,
na nichž stejně je chmýříčko nadechnuté.
Ach, hned bych je nakousla, hrůzu však mám;
neb už jednou, jak do plodu vhryzla jsem zub,
já v ústech cítila popel.
Však nejlíbeznější
míří sem k nám;
co nesou to jen?
Koberce k trůnu,
stupně, sám trůn,
čaloun a zdobu,
jakýsi stan;
v řasách hrne se závěs,
tvoře věnce mraků,
nad hlavou královninou.
Neb ona usedla již,
vyzvána, v podušek nach.
Přistupte sem,
ve vážných řadách
po stupních stůjte.
Slavně, ó slavně, třikrát slavně
vítání toto požehnáno buď!
Když bozi, jak to leckdy činívají, tomu zde
jen na kratičkou chvíli a jen přechodně
tu důstojnost, ten půvab nepropůjčili
a podmanivý jeho zjev, pak pokaždé
se vše mu zdaří, ať už v mužů potyčce
či v drobné válce s mocí nejkrásnějších žen.
Ba věru, nespočetně jiných překoná,
jež, převýtečné, na své oči zhlédla jsem.
Zřím knížete, jak vážným, úctou zvolněným
jde k tobě krokem; obrať se, má královno!
Ne slavnostní, jímž jsem ti vázán, hold,
ne pozdravení věrných vazalů:
jen v řetězech přijmi otroka,
jenž, službu zameškav, i mně ji zhatil.
Ty klekni do prachu a před kněžnou
se k neodčinitelné vině znej!
Toť, urozená panovnice, muž,
jenž, nadán bystrozrakem, vyhlížet
má z hradní věže v dál, i k nebesům
i bystře vůkol hledě po kraji,
zda tu či onde nového je cos,
zda s kopců údolím a směrem k tvrzi
se něco hýbe — ať už vlna stád
či průvod vojska; ochraňujem skot
a vojsku čelíme. Dnes — ó té hanby! —
ty přicházíš — jím neohlášena;
a tudíž nebyl vítán s obřadem
tak urozený host. Ten zločinec
svým hrdlem propad. Podle zásluhy
by v krvi ležel už; však jenom ty,
jak se ti zráčí, trest či milost dáš.
Tak vznešenou-li na mne vkládáš moc,
že mám být soudkyní a vládkyní
— a byť i jen, jak hádám, na zkoušku —
já konám soudců prvou povinnost
a viníka chci vyslechnout. Nuž mluv!
Nech mě zírat, nech mě žíti,
nech mě klečet, zab mě, pane,
neb už vzdáno je mé bytí
této paní bohem dané.
Vyčkávaje záře ranní,
k východu já hleděl jsem,
na jihu však znenadání
slunce vzešlo zázrakem.
Pohled stranou svezl se mně
z cíle hor i prohlubní;
k nebi ne, ni k dálkám země:
upíral jsem zrak jen k ní.
Jako z korun stromů zírá
rys, tak vždy já okem žhnu —
Dnes však chmurný tlak mě svírá,
jak bych ležel v dusném snu.
Všechno náhle je mi cizí.
Věž to? Brána? Cimbuří?
Mlha stoupá, mlha mizí —
Bohyni mé oko zří.
Duch i zrak se na ni dívá,
milostné já světlo sál;
ach, ta krása oslnivá!
běda, oslněn jsem stál.
Zapomněl jsem v roh svůj douti,
zradil já svou povinnost;
hroz jen, že mi zahynouti —
Krása zkrotí hněv i zlost.
Zlo nesmím ztrestat, jež jsem přinesla.
Ó běda, jaký krutý osud mne
to stále stíhá! Srdce mužů všech
já mámit musím, takže nešetří
nic důstojného, ani sebe. Lupem
a svodem, bojem, kouzly, únosy
mě štvali polobozi, rekové,
ba démoni a bozi, sem a tam.
Mé prosté jsoucno pomátlo-li svět,
čím víc, když zdvojeno! Teď v trojitém,
ba v čtverém tvaru, rozsévám jen zlo.
Ten chrabrý muž ať vstane; propusť jej;
kdo bohy zmaten byl, je bez hany.
Já v úžasu zřím, královno, i tu,
jež jistě ranit zná, i raněného.
Já vidím luk, jímž vymrštěn byl šíp,
a vidím, koho zasáh. Šípy — šípy —
a do mne. Křížem krážem, perutné,
mi drnčí, cítím, po dvoře a tvrzi.
Čím nyní jsem? Ty náhle proti mně
mé věrné bouříš, zneklidňuješ zdi.
Mé vojsko bude poslouchat, mám strach,
té, která, nezdolána, přemáhá.
Co zbývá mi, než sebe sám i vše,
co mým se zdálo, do tvých rukou vzdát!
Nech, abych u tvých nohou, volný, věrný,
svou paní uznal, jež, jak vkročila,
si zajistila vlastnictví i dům!
Hleď: znova, královno, jsem zpět.
Ač bohat, žebrám o pohled.
Jak císař — sotva na mne zříš —
jsem bohat zas, byť chud jak myš.
Čím byl jsem dřív? a nyní čím?
co mohu chtít? co učiním?
Co platen v oku rysí blesk?
Láme se o tvé krásy lesk.
My z východu se valili,
a západ podleh násilí;
to spletených byl davů boj,
zadního neznal přední voj.
Muž vpředu kles, ten za ním stál
a třetí kopím zamával;
ať se jich hnulo stokrát víc,
v skrytu jich mřelo na tisíc.
My rozjeli se tam a sem,
my brali město za městem;
kde dneska já směl panovat,
tam zítra jiný žeh a krad.
My obhlédli vše v okamžik —
zde nejtučnější chycen býk —
kdejaký kůň byl uloupen
a tam zas nejkrásnější z žen.
Já pouze toho dychtiv byl,
co nikdo nikdy nespatřil;
co měl též jiný, o tom já,
že to jak tráva povadlá.
Já pokladům šel po stopách,
za sebou bystrý zrak mě táh;
můj pohled vnikal do kapes,
ba do zamčených skříní lez.
A kupy zlata byly mé
a drahokamy přeskvostné:
jen smaragdu lze právo dát
na prsou tvých se zelenat.
Jen chvění mořských krůpějí
se kol tvé hlavy blyštit smí;
rubín se musí zastydět:
před nachem tváří tvých by zbled.
Teď s pokladem kéž největším
zde k nohám tvým se blížit smím;
snad že ti, paní, přijde vděk
daň mnoha tuhých potyček.
S bednami vleku se ti vstříc,
železných truhlic mám já víc;
v tvé blízkosti-li zůstat smím,
klenbu ti šperky naplním.
Neb sotva na trůn přicházíš,
hned klesá již, hned kleká již
má moc, v níž um i dary jsou,
před jedinečnou postavou.
Dřív cenil jsem ty skvosty své,
teď se jich zříkám, teď jsou tvé.
Já zřel v nich poklad, zisk, ba víc —
teď vím, že nebylo to nic.
Ta skvostů hrst už není má,
je už jak tráva skosená.
Však plnou cenu zas jim dáš,
sotva se na ně zadíváš!
Pryč s břemenem tím směle získaným!
Byť nekárán, přec bez odměny buď!
Vždyť jí už patří všecko, co ten hrad
v svém nitru chová; dávat jí co zvláště,
je zbytečné. Jdi, seřaď poklady
a hromaď nádheru, jíž nezřel zrak,
ať v plné velebě se zjeví! Klenba
nechť azurem se třpytí, ráje uprav,
jež, neživoucí, dýší životem.
Spěš, před jejími kroky koberce
nechť rozhrnou se s květy; měkká zem
ať vítá její nohu; její oko
hleď na třpyt, jejž by snes jen božský zrak.
Lehký úkon velí pán,
hravě bude vykonán.
Ovlád statky, ovlád krev
této krásy mocný zjev.
Zkrotlo vše tvé vojsko již,
ztuplé všechny meče zříš;
před velebnou krásou krás
sám svit slunce zchlad a zhas,
před tím krásnem nejvyšším
vše je liché, vše jen dým.
Chci s tebou hovořit, ó, ke mně sem,
mně po bok vystup! Zde to prázdné místo
zve pána, jenž mi moje zajistí.
Dřív dovol, kněžno: Službu rytířskou
ti klečmo nabízím; a ruku tvou,
jež po tvůj bok mě zvedá, celuji.
Své nekonečné říše, prosím, potvrď
mě spoluvládcem; dobudeš si tak
i ctitele i obhájce i sluhu.
Já mnohý zázrak zřím i slyším tu.
Jsem užaslá a mnoho chci se ptát.
Zvlášť pouč mě, proč zněla mi tak divně
řeč toho muže — divně, přítulně.
Tón k tónu, zdá se, mile přilíná,
a sotva slovo zalahodí v sluch,
hned přijde nové, jež se laská s prvým.
Když naše mluva se ti zamlouvá,
zpěv našich národů tě jistě nadchne
a uspokojí smysl tvůj i ducha.
Však bude nejlíp, cvičit se v tom hned;
tak vyvolá se hovor střídavý.
A chci-li též tak krásně hovořit —?
Věz jedno: ze srdce to musí jít.
A tvoje hruď-li touhou přetéká,
pak ptej se, rozhlížej —
— kdo stejně plá.
Duch nezří zpět, o zítřku sotva ví;
nám v přítomnosti jen —
— je blaženství.
Zisk, jmění, poklad, záruka v ní jsou.
A čímže se to stvrdí?
Rukou mou.
Lze mít naší kněžně ve zlé,
ochotně-li přijímá
pána této tvrze?
Neboť hle, přece my všechny
jsme jen zajaté, jak už častěj
od té doby, co Ilion
padlo a my se daly
na svou úmorně bludnou pouť.
Ženy, zvyklé lásce mužů,
vybíravé nejsou sic,
ale zato znalé.
A stejně popřejí práva,
by kyprého těla se zmocnil,
jak dá chvíle a náhoda,
ať zlatovlasý to pastýř,
aťsi to černě chlupatý faun.
Už si sesedli blíže a blíž,
k ženě choulí se muž,
paže se dotkly, kolena též;
v dlani dlaň, družka i druh
tulí se, hle,
na trůnu vysokých poduškách.
Neostýchá se majestát
před zrakem lidu
hrdě, veřejně znát se
k plné rozkoši tajných slastí.
Jsem zcela blízko, byť tak vzdálena.
Jsem tu! jsem tady, šeptám nadšena.
Já sotva dýši; vázne, chví se hlas.
Je to jak sen a zmizel kraj i čas.
Byť vše už znám, jsem znova zrozena,
cizímu věrna, v tebe vpředena.
Hloubáním neruš nejmocnější den!
Žít, to je povinnost; byť chvilce jen.
Jen se pěkně pomilujte,
z knížek lásky slabikujte,
vrkejte si, požalujte,
však už prchá lásky sen.
Neslyšíte dusné hřmění?
Slyšte polnic hlaholení,
vaší zkázy je to den.
Menelas a jeho lítí
zástupové sem se řítí,
krev a meč tu platí jen!
Poznáš vítězovu zlobu:
roven svůdci Deifobu,
budeš, svůdce, zohaven.
V oprátce ty lehké zhynou,
této zde pak s širočinou
oltář už je připraven.
Ty vetřelkyně! Rušíš mě tak odporně!
Ni v nebezpečích nemám slepou prudkost rád.
I krásný posel, špatné-li má poselství,
se zohyzďuje; ty pak, nejohyzdnější,
zlé zprávy přinášíš jen. Dnes však nadarmo.
Jen krákorej si! Nebezpečí není tu!
A nechť i — Prázdnou hrozbou jeví se mi jen.
Ne, hned máš shromážděn tu zříti
kruh hrdin, v celek soustředěn:
kdo přepevným zná štítem býti,
jen ten je hoden přízně žen.
Nechť vzdor, jenž neústupně řádí,
vás rovnou vede k vítězství,
vy od severu reci mladí,
z východu omamného vy!
Jdou v kovu, z něhož třpyt se leje,
jdou, říše drtí, hrdinní,
jim pod kroky se půda chvěje
a za kroky jim půda hřmí.
My zakotvili poblíž Pyla,
už starý Nestor nežije,
vojsk nespoutaných smete síla,
co královstvíček vůkol je.
Váš voj ať Menelaa stíhá
teď od hradeb až k přímoří:
tam ať si bloudí, loupí, číhá;
svou sudbu v tom, svou lásku zří.
Vévodů názvem vás mám zváti,
tak spartské královny dí vzkaz;
jí spějte všechno k nohám vzdáti,
říš rozdělí se mezi vás.
Ty hradbou opevňuj a valy
korintský záliv, Germáne,
kraj achajský, kde trčí skály,
v tvé moci, Gote, zůstane.
Buď Sasů zemí Messenie,
pán v Elidě pak, Franku, tys,
piráty nechať Norman zbije,
jímž bujně vzkvete Argolis.
Tak nechť se každý ubytuje
a do dálek se dere ven;
leč spartský trůn vás přezařuje,
jenž od pradávna vyvýšen.
Zři královna, jak všichni mohou
žít v kraji, jenž smí šťasten slout.
Lze u jejích jen hledat nohou
i moc i právo, jas i soud.
Kdo chce pro sebe krásu krás,
především nechť se moudře
po řádných zbraních rozhlíží kol;
vydobyl on si lichotkou,
co je nejvyšší v světě;
klidně však nesmí to zváti svým:
lichotníci to vyloudí lstí,
loupežníci to uloupí zlí;
měj tedy pozor, ať zmaří ten lup!
Chvály zaslouží náš pán
víc než ostatní z knížat,
že se moudře k spojencům zná,
že jsou poslušní silní
všeho, co jim káže.
Provedou věrně každý čin,
z čehož jim vlastní plyne zisk,
jakož od pána dík a mzda:
jemu i jim z toho slávu lze mít.
Neb kdože vyrve ji teď
jemu, mocnému vládci?
Jemu patří, jest jemu jí přát,
dvojnásob námi přát, jež on
společně s ní přepevnou obklopil hradbou,
zvenčí pak vojskem přemocných sil.
Ty dary, jež jsme těm zde dali —
každému jinou plodnou zem —
jsou nádherné; nuž, nechť se vzdálí!
My oblast v středu zaujmem.
Nechť, polouostrove, tě chrání,
jenž z vln ses mihotání zdvih,
ty, jenž jsi srost jen pruhem strání
s výběžky horstev evropských!
Nad všechen vesmír v této zemi
měj šťastnou radost každý kmen,
jenž, zde ji ctě — zde přede všemi —
mé královně je poplaten.
Zde nad Eurotou v šumném sítí
se ze skořápky drala ven,
zde světlem, z královny jež svítí,
zrak Lédin, bratrů, oslněn.
Nic víc než tebe nezbožňuje
ta země v nádheře svých dnů;
víc nežli celý svět, jenž tvůj je,
měj ráda tu svou otčinu!
A nechť i na nejvyšších kopců hřbetě
v sníh marně pálí chladný Hélios,
přec na skalách se zelená to v létě
a nuzná je tam strava mlsných koz.
Slyš, bublá potok, bystřiny se ženou,
už zelená se palouk, rokle, svah;
kde plochu zříš stem vršků přerušenou,
vlnatý brav se hemží po horách.
Po jednom, obezřele, vystupuje
rohatý skot a jde až nad propast,
pod stěnou skály bezpečné jsou sluje;
všem stádům lze až do noci se pást.
Chrání je Pan a vodní nymfy dýší
v provlhle svěžím chládku pod křovím;
strom stoupá, touže po oblasti vyšší,
a do stromu se vplétá větvovím.
Prastaré pralesy! V nich dub se věží,
se vzdorem ratolestí svých se rva,
co sladký javor, mízou šumě svěží,
ční čist a s tíží svou si zahrává.
A vlaze čerstvé mléko v chladném stíně
jehňátko svlažuje i děcka ret,
a sladké plody zrají na rovině,
a z vydutého kmene mokvá med.
Blahobyt tady dědičný je,
smích na tváři a na rtu hrá,
zde každičký si nesmrtelně žije,
je spokojen a zdraví má.
Tak roste v čistotě té dokonalé
synáček v sílu otcovskou.
My, užaslí, se tážeme jen stále,
zda bozi to, zda lidé jsou.
Kdys Apollo se změnil na pastuchu
a nejsličnější ovčák byl jak bůh;
neb příroda-li vládne v čistém vzruchu,
bohy a lidi stejný objal kruh.
Tak já, tak ty máš nejslastnější podíl;
nech minulosti a nech vzpomínek!
Ó, vždyť to víš, bůh nejvyšší tě zplodil.
tvým domovem je zlatý věk.
Ne, pevný hrad tě věznit nemá!
Vždyť v mladých horách posud něha hrá,
vždyť blízko spartských zdí nám dvěma
blaženstvím kvete niva arkadská.
Ó pojď, kde nejslastněj se žije,
v radostnou prchněm samotu!
Trůn loubím obrost. Zde je Arkádie,
arkadsky volná rozkoš tu!
Stinný háj
Jak dlouho dívky dřímají, mně neznámo;
a rovněž nevím, zda se zjevilo jim v snách,
co já tak jasně na své oči spatřila.
A tak je vzbudím. Ať se mladé udiví;
vy vousáči, tam dole sedící, též vám
se zázrak, jejž lze chápat, posléz rozřeší.
Jen vzhůru! Vzhůru! Kučerami zatřepte!
Sen z očí mněte! Nemžourat! A slyšte mne!
Vypravuj nám, povídej nám, co se podivného zběhlo!
Nejradš bychom uslyšely, čemu ani věřit nelze,
neboť nás už věru nudí, pořád jen ty skály zřít.
Sotva sen si z očí mnete — a už nuda, děťátka?
Tedy slyšte: v těchto slujích, v těchto skrýších, v těchto loubích
jako idylický párek v bezpečí se milovali
naše paní s naším pánem.
Jak, tam uvnitř?
Odloučeni
od světa; mne jedinou jen povolali k tiché službě.
Poctěna, já pomáhala, leč, jak slušno důvěrnici,
po jiném se ohlížejíc, působnosti léků znalá,
sháněla jsem to i ono, kořínky a mech a kůru,
a tak sami zůstali.
Líčíš to, jak by tam uvnitř byly celé velké světy,
les a louka, strže, tůně! jaké jsou to báchorky!
Arciže, vy nezkušené! to jsou nezbadané hloubky:
sál a sály, dvůr a dvory, vše jsem proslídila tam.
Vtom se to však po jeskyních rozezvučí bujným smíchem.
Nahlédnu a vidím chlapce; s klína paní skáče k otci,
od otce zas k matce nazpět; mazlení a laškování,
pošetilá hříčka lásky, jásot, škádlení a žerty
ohluší mě střídavě.
Nahý génij bez perutí — jako faun bez zvířeckosti —
skočí na tvrdou zem dolů, půda však, jej odrážejíc,
vymrští ho k vzdušným výším a on druhým, třetím skokem
dolétne až pod klenbu.
Úzkostlivě volá matka: Skákej si, co srdce ráčí,
ale střez se, hochu, vzlétnout; volný let ti zakázán.
A též dobrý otec radí: V zemi tkví ta pružná síla,
jež tě pudí výš; jen půdy lehýnce se dotkni patou
jak syn země, jak Antaios ihned sílu pocítíš.
A tak skáče po skalisku, odráží se s kraje na sráz,
skotače a hopkuje, jak odražený skáče míč.
Pojednou však, běda, zmizel v úžlabině drsné rokle
a již zdá se nám být ztracen. Matka kvílí, těší otec,
v bázni ramena já krčím. A už zas — a jak! — se zjeví!
Leží poklady tam skryty? Roucho, v něž jsou tkány květy,
navlékl si obřadně.
Třapce s ramenou mu visí, stuhy létají kol hrudi,
v ruce zlaté varyto má, zcela jako malý Foibos,
s jarou myslí vstoupí na kraj skály převislé. My žasnem.
Rodiče se v zanícení objímají střídavě.
Neb co mu to v hlavách plane? Co se leskne, těžko říci;
je to zlatý šperk či plamen mocné síly duchové?
A tak tváří se a hýbe, tak už hoch se ohlašuje
příštím všeho krásna mistrem, jemuž věčné melodie
po údech se rozlévají. Hle, a tak ho uslyšíte
a tak budete ho zřít a nevyjdete z úžasu.
Tohle zveš zázrakem,
zplozenko Kréty?
Básníků poučná zvěst
nikdy ti nepřišla k sluchu?
Což nenaslouchalas nikdy
tajemství loňských bajek
či božsky hérojským zkazkám
o Řecka pra-praotcích?
Vše, co se děje
dnešního dne,
truchlivý ozvuk je
nádherných dnů našich předků;
nesnese tvé vyprávění
příměru s tím, co líbezná lež,
jíž lze věřit spíše než pravdě,
o synu Májinu pěla.
On, Hermes, útlý a silný přec,
kojenec-rozeňátko,
byl zabalen do plenek čisťounkých,
byl zavinut do zdobných peřinek
nerozvážlivým hejnem
svých povídálek chův.
Silný a útlý šibal však
lstivě vyvine údy své
pohyblivé a pružné
a místo sebe tam zanechá
jenom purpurný obal,
jenž ho tak úzkostně tísnil;
jako když se motýlek
z uzounké kukly vymotá,
aby svá křídla rozepjal
a směle i bujně éterem,
slunečně prožehlým, vzlétl.
Tak i on, nejhbitější hoch:
chtěje být démonem strážcem
zlodějům všem a šibalům,
kteří se po zisku pídí,
ihned ten sklon svůj projeví
v nejobratnějších kouscích.
Pánu nad mořem ukradne
trojzub a bohu války
úskočně uzme z pochvy meč;
Foibovi šípy a luk
a Hefaistovi kleště;
ba otci Diovi vzal by blesk,
nemíti hrůzy z ohně;
nad Erótem však zvítězí
v zápase, při němž mu nastaví nohu;
a jak ho líbá Kyprie,
on pás jí ukradne z boku!
Slyšte, kouzlo strun jak plesá!
Konec našim báchorkám.
Starý Olymp v trosky klesá,
nechte bohů, jsou ti tam.
Nikdo vám už nerozumí,
nám se vyšších darů chce:
jen ať ze srdce to šumí,
co má chytit za srdce!
Když jsi, tvore znetvořený,
tímto zvukem jat i ty,
my, kdož svěže uzdraveny,
k slasti slz jsme pohnuty.
Nechať slunce v mrak se halí,
jen když světlo v duši plá;
v nitru bychom najít znaly
vše, co svět nám odpírá.
Slyšíte-li dětskou sloku,
žertovat i vám se chce;
a z těch rytmických mých skoků
také vám je do tance.
K lidských slastí dovršení
láska sdruží dvojici:
na trojici však ji změní,
chce-li božských dosíci.
Pak je všeho dosaženo:
já jsem tvůj a ty jsi má;
tak jsem s vámi, dítě, ženo.
Kéž to navždy potrvá!
Rodičům ten záblesk věští,
jenž kol chlapce luzně hrá,
mnoha roků zář a štěstí.
Jak těch tré mě dojímá!
Mne rejdit nechte
a nechte skákat,
mne mraky a mráčky
chtí k sobě zlákat,
touha mě, touha
zve do výšin.
Nebuď tak zbrklý!
Jen mírně, mírně!
Ať v hloubku střemhlav
nepadneš vírně,
ať zhoubou není
nám drahý syn!
Už ne se plouhat
v té líné muce!
Nechte mé vlasy,
pusťte mé ruce,
nechte mé šaty!
Jsou přece mé.
Ó považ, kdo zváti
synáčkem smí tě,
a jak nás to chvátí,
když přervat chceš, dítě,
sdružené krásno,
to naše a tvé.
Mám strach, že se vbrzku
má loučit těch tré!
Dravý tvůj, žhavý pud
matku i otce
zničil by, nezvládnut;
zvládni se! zkroť se!
Přidruž se zticha
k nevinným hrám!
Má pýcha zkrotne;
jen z lásky k vám!
Vzdušněj teď obtáčím
lehýnký rod.
Je teď můj zpěv a rým,
je vám teď tanec vhod?
Tak je to dobře teď,
krasavic kolo veď,
v tanec se dej!
Ne, já tím kejklířstvím
pranic se netěším;
skonči svůj rej!
Něžná tvá paže když
povzlétat zdá se,
jiskrou-li zasvítíš
v zlatém svém vlase,
když sotva noha tvá
půdy se dotýká,
my-li tě tam či sem
v půvabném reji zvem —
vše, po čems prahl, máš;
v srdce nás všech
líbezný cit jsi vdech,
hošíčku náš!
Je vás tak mnoho,
laňky vy hbité;
hrajme! kdo s koho?
utíkat smíte.
Já budu lovec,
a vy jste zvěř.
Chceš-li nás míti,
nemusíš spěchat.
Chcem u tebe býti,
chcem chytit se nechat:
my, spanilý, tebe
chcem objímat, věř!
Přes hloží, trny
jen běžte, vy srny!
Co lehce získat smím,
je protivné;
jen, co si vynutím,
to těší mne.
Jaká svévole! Jak třeští!
Nezkrotí a nezmírní se.
Slyš, jak lesní roh to vřeští
po úbočí horských strání!
Jaký skřek a jaký řev!
Běžel, neohlížeje se,
pro nás má jen pohrdání,
ale zato si sem nese
nejdivější ze všech děv.
Malou buřičku sem vleku,
vynutím si na ní rozkoš.
Vzdornou, v náruč beru ji;
vzpurná ústa celuji;
líbám odmítavou hruď.
Toť má moc. Co chci, to buď!
Pusť mě, pusť! I v mojí roušce
smělý duch a silný plá.
Zhouževnatí v každé zkoušce
naše vůle tak jak tvá.
Myslíš, že se neubráním?
Paži svou jsi přecenil!
Drž, a já tě ohněm zraním,
bys mi, bloude, hříčkou byl.
Létni za mnou v lehkou výši,
létni za mnou k mrtvých skrýši,
lapej zmizelý svůj cíl!
Uzounké rokle skal
v houští tom spleteném —
Nač tu být v těsnu dál?
Mladý a svěží jsem!
Vichry řvou o závod,
lítě vřou spousty vod;
z dálky ta bouře zní,
blíže chci k ní!
S kamzíky chceš poskakovat?
Hochu, děsí nás tvůj pád!
Stále výš chci vystupovat,
dále zírat napořád.
Kde jsem se zrodil, vím!
Ostrovu v srdci dlím;
Pelopova to zem,
moře i souše lem.
Mírně-li nechceš dlít
v horách a v háji,
můžeme sestoupit,
plody kde zrají;
fík tě tam, révoví
se zlatem jablek těš.
Ach, kde se něha skví,
něžný buď též!
O míru sníte vy?
Sni, kdo má na sny kdy!
válka, tak dnes to zní,
triumf! a vítězství!
V míru době
válku kdo žádá zas,
nenosí v sobě
už nadějný jas.
Všem, kterým tato zem
v zápas a zápasem
svobodný dala cit
a k touze, krev promarnit,
žár, jejž nic nezhasí,
svatý ten žár —
těm všem, kdož zápasí,
můj boj nese zdar!
Hle, jak vysoko již stoupá!
Malý však se nezdá být.
Je jak vítěz, zář ho koupá,
jak by pancíř měl a štít.
Není valů, hradeb není,
každý na svou vlastní pěst;
jediné jich opevnění
mužů hruď, jež z kovu jest.
Má-li vlast být ochráněna,
s lehkou zbrojí v boje vír!
Amazonkou každá žena,
každé dítě — bohatýr!
Vzhůru se do nebes
básnictví svaté nes!
Sviť hvězda nejvyšší!
Z dálek se, z dálek skví;
a přece stihne nás,
ještě ten drahý hlas
nám ve sluch zní.
Já nepřišel jak malé robě,
jsem jinoch a mám třpytnou zbroj.
Silné a volné sdruživ k sobě,
já v duchu svém už podnik boj.
Jen vpřed!
Tam svět
nám strojí slávu. Dál! Hahoj!
Sotvaže tvá ňadra dýší,
sotvas procit v mladý den —
a již ze závratných výší
po strastech jsi roztoužen!
My ti nic
nejsme víc?
Krásný svazek náš je sen?
A slyšíte to hřímat z moře?
Údolí vůkol echem dout?
To vojsko s vojskem, s trýzní hoře,
útok a útěk, prach a proud.
Je tam skon
za zákon;
moh kdy příkaz jinak slout?
Jaký děs, ó hrůza války!
což svůj skon máš za zákon?
Já že přihlížet mám z dálky?
Místo mé, kde strast a ston!
Zbůjníku! Sudba zlá
k smrti tě rve!
Nechť! Již se rozvírá
perutí dvé!
Vzhůru! mne táhne cos!
Přejte mi let!
Ikaros! Ikaros!…
Propasti běd!
Jde za blahem vzápětí
zoufalost nám.
Matko, kéž v podsvětí,
matko, kéž nejsem sám!
Nejsi sám — a buď si v dáli,
nechť tvůj krok i v temno chvátá;
je nám, jak bychom tě znali,
srdce všech jsou s tebou spjata.
Závist to, ne písně žalné,
čím tvůj úděl plní nás:
ve dny zářící i kalné
žeh tvůj duch i zpěv, pln krás.
Zrozen pro slast světské dráhy,
z mocných předků, jasných sil,
mlád, ach, zvad jsi příliš záhy,
sebe sám jsi utratil!
Světem zírals, pronikavý,
tužbám dobra svou dals krev,
nejlepších žen tlukot žhavý
měls — a svůj, svůj vlastní zpěv.
Ale nezadržen, mířil
v slepou síť tvůj volný běh,
a tak násilím jsi zvířil
odpor zvyků, řádů všech;
posléz velkolepou snahou
zatížit svou lehkost směls,
nejzářnější spěl jsi drahou,
mety své však nedospěls.
Kdože dospěje? — Ach, osud,
otázán, se odvrací —
dnes, kdy nespasen je posud
lid, jenž němě krvácí.
Vy však pějte, prosty tísně,
pláč ať zrak už nekalí:
trysknou nově z půdy písně,
jak z ní věčně tryskaly.
I na mně, žel, se plní stará průpověď:
že štěstí s krásou není v svazku trvalém.
Je života i lásky pouto přerváno;
já, nad obojím plačíc, lítostivě jdu
a ještě jednou vrhám se ti v náručí.
Ó Persefono, chlapce přivítej i mne!
Drž pevně, co ti zbylo ze všeho.
Ten šat! ten nepouštěj! Teď démoni
již jeho cípy škubou, neboť chtí
jej strhnout v podsvětí. Jen pevně drž!
Už bohyně to není, o tus přišel.
Šat je však božský. Nejvyšší v něm milost,
neb jím se můžeš zvednout do výšek:
ten šat tě nad všedností ponese,
až pod éter, pokud ti možno žít.
My shlédnem se zas, v dálce, v daleku.
Tak přec jen! Plášť se šťastně našel!
A byť i plamen zhas a zašel,
nad světem netřeba mi lkát.
Zde dost, čím básníky lze zasvěcovat,
čím závist cechů rozsévat;
a nemohu-li vlohy propůjčovat,
já propůjčuji aspoň šat.
Teď rychle, dívky! Vždyť jsme kouzla zbaveny
i hnusných svodů thesalské té babice,
zvlášť brnkání, jež, mnohohlasé, mámilo,
i sluch nám matouc, hůř však ducha zpíjejíc.
Teď dolů k Hadu! Tam nás přísně královna
svým krokem předešla již. Bez prodlení nechť
jí v patách krok se bere věrných služebnic!
My u trůnu jí najdem Nepoznatelné.
Královny, ty arci ochotně všade dlí;
vždyť i v Hadu navrchu smějí stát;
hrdě u těch, kdo týž mají rod,
s Persefonou tam důvěrny jsou.
My však v temné hloubi lučin,
na nichž asfodély kvetou,
my tam u neplodných
vrb a u vytáhlých topolů,
čímže krátit si budem čas?
Pištěním netopýřím
a bezútěšných strašidel šeptem.
Kdo jména nezískal si, či kdo nechce výš,
ten živlům propad; v živly vy se proměňte!
Já prahnu po své kněžně; nejen zásluha,
i věrnost naši osobnost nám zajistí.
A tak jsme tedy vráceny záři dne;
osoby, jedinci, sic už ne,
to cítíme, víme to,
ale k Hadu se nenavrátíme.
Příroda věčně živoucí
s námi — to s duchy —
s ní pak my zas toužíme splynout.
My zde v tisíci těch větví ševelivě šelestících
hravě zvem a šeptmo táhnem od kořenů do haluzí
živou mízu; přebujele, listím teď a teď zas květy,
k vzdušným tancům vyzdobujem volně vlající svůj vlas.
Plod když spadne, zvěř i lidé, hnáni pudem po požitku,
přiženou se, přiderou se, zvednout jej a pochutnat si,
a jak před prvými božstvy, vše se sklání před námi.
My zde k těmto hladkým skalám, do dálek se zrcadlícím,
lichotivě tulíme se vlnivým svým pohybem;
flétnám z rákosí a ptákům nasloucháme švitořivým
a též hlasu boha Pana odpovíme ohlasem;
na šept ozveme se šeptem, na hrom rachotíme hřměním,
jež se — dvojmo, trojmo duníc — zdesateronásobní.
Sestry! my, kdož vznětlivější, spěšně s potoky se ženem,
neb nás láká onde v dálkách pásmo kopců přebohaté.
Stále dolů řinouce se v meandrech, my zavodňujem
louky, pastviny a poté zahradu, v níž stojí dům.
Cíl nám hroty naznačují cypřišů tam nad krajinou,
nad břehem a vodní plání stoupajíce k obloze.
Valte vy se, kam vám libo; my se proudně rozšumíme
kolem porostlého vršku, na kterém se réva pne;
zde nám vinařova vášeň v každou chvíli ukazuje,
jak svou láskyplnou pílí o pochybný rve se zdar.
Nožem, lopatou a rýčem, okopávaje a váže,
k božstvům veškerým se modlí, k bohu slunce nejvroucněj.
Bakchos změkčilý se málo stará o věrného sluhu,
dřepí v loubí, lehá v slujích, blázní s faunem nejmladším.
Čeho k snů svých potřebuje podnapilé blouznivosti,
to má pěkně uloženo stále do džbánů a měchů,
zprava, zleva chladných hrobek je to vlito do nádob.
A když bozi, zvlášť bůh slunce, vzduchem, vláhou, teplem, žárem
navršili zrnek, že až překypí roh hojnosti,
náhle živý ruch se hýbá tam, kde, tich, se vinař činil,
kolem tyček se to hemží, zašustí to v listoví,
vrže koš a vědro drnčí, skřípe džber — jsou do kádě
hrozny sypány, jež tanec lisujících drtit má;
a tak svatá hojnost hroznů čisťounkých a plných šťávy
rozdupá se drze v pěnu, rozmačká se v hnusnou směs.
A pak vřískotem to ječí cimbálů a skřekem puklic,
neb on sám se, Dionýsos, z mystérií objevil.
S kozonohy on se blíží, s kozonožkami si křepčí —
pronikavě do lomozu hýká osel Silénův.
Paznehty je mrav i zákon pošlapán; vše dáno v pospas,
vrávorají všechny smysly, vírem přehlušen je sluch.
Po miskách se sápou zpití, přecpány jsou břich i hlava:
zde či tam kdo ještě střízliv, rozmnoží jen ryk a rámus:
nový mok by uložen byl, vyprázdní se starý měch!
Čtvrté dějství
Velehory; tvrdé, zubaté vrcholy skal
Zde rozmyslně stoupám na vrcholků kraj
a pod nohama nejhlubší zřím samotu.
Svůj mrak já odesílám, jenž mě lehounce
nes nad mořem a souší za svítivých dnů.
Již zvolna, nerozplynuv se, mě opouští.
Hle, nakupený oblak pluje na východ,
a za ním pohled v úžasu se sune dál.
Teď mrak se dělí vlnivě a měnlivě,
leč nabývá již těla. — Neklame mě zrak.
Tam, na poduškách prosluněných, nádherně
si hoví žena, bohorovná, olbřímí.
Já vidím! Je jak Juna, Leda, Helena,
tak velce, něžně mihotá se v oku mém!
Již se to hatí. Neforemně strmí to
tam na východě, nestvůrně jak ledovec,
a zrcadlí mi velkost prchajících dnů.
Pruh třpytné mhy však posud ovívá mi skráň
a rozradostňuje mě, chladný, lichotný.
Teď váhavě a lehce krouží výš a výš
a houstne. — Půvabný snad zjev mě podvádí?
Svých mladých dnů zřím dávno postrádaný dar?
Vřou nejčasnější slasti z prsou nejhlubších:
toť Aurořina láska, lehounký to vzmach,
toť prvý rychlý pohled, sotva chápaný,
jenž, pevně utkvěv, zářil nad veškeren skvost.
Ty něžné tvary rostou v krásu duševní,
a neroztávše, k éteru se nesou výš
a unášejí nejlepší, co v nitru mám.
To je mi přece řízná chůze!
Však co tě napadá? Co zřím?
Proč sestupuješ v téhle hrůze,
kde se to ježí kamením?
I když ne odtud, znám to víc než řádně,
to kamení přec v pekle bylo na dně!
Bláznovských legend nikdy nechybí ti;
už zas mě nějakou chceš obšťastniti.
Když Hospodin — a proč, to dobře vím —
ze vzduchu v jícen nejhlubší nás vrazil,
kde, oživován ohněm ústředním,
odvěký žár se zevšad na nás plazil,
my osvětlení měli víc než milo,
a nepříjemně krčit se nám bylo.
Čerti se jali unisono kýchat
a seshora i zdola sírou dýchat;
peklo se dmulo puchem kyseliny,
čím dál tím víc, to byly, pane, plyny! —
pod plochým země obalem se shlukly,
až stěny, byť i sebetlustší, pukly.
A teď ty vrstvy máme přehozené;
co bylo dno, teď vrcholem se klene,
z čehož lze vyvozovat správnou kúru,
by nohama svět převrátil se vzhůru.
Neb z rabsky žhavé výhně unikše,
jsme na vzduchu, kde svoboda je vše.
My zjevným tajemstvím to chovali,
národům se to pozdě odhalí.
Mně základ hor je vznešený, byť něm.
„Proč“ ani „odkud“, nevyzvídal jsem.
Když příroda se v sobě upevnila,
svou zeměkouli čistě zaoblila
a chválila si horstev sráz i chlum,
vrch řadíc k vrchům, útes k útesům;
pahorky poté volně zvedla z kraje
a do údolí mírně skláněla je.
Tam kvete luh, neb k světa potěšení
těch zbrklých výbuchů přec třeba není.
Což! Vám se nad slunce to jasné zdá;
leč kdo byl při tom, ten to jinak zná.
Já stál v tom proudu, z něhož plápolaly
podsvětní plameny a šlehal vzdor,
svým kladivem když Moloch koval skály
a v dálku odlétaly třísky hor.
Ta cizí spousta se tu posud ježí,
o tom, kdo rozmetal ji, není zpráv;
pan filosof to pochopí jen stěží;
hle, je tu balvan, tak ať si jen leží —
Co jsme si tím už nalámali hlav!
Nevinný, všední chápe to jen lid
a nikdo mu to nevyvrátí;
z pradávna zná to vysvětlit:
prý zázrak to, a ďáblu hold je vzdáti.
O berlích víry jda, zří poutník prostý
čertovy kameny a mosty.
Věru že též je zajímavé vědět,
jak ďáblovsky lze na přírodu hledět.
Nu a —? Buď příroda si, jaká jest:
čert při tom byl a vidí v tom svou čest.
Hluk, nesmysl a pěst, toť živel náš.
Co dokážem, hle: znamení zde máš.
Však aby líp mi rozuměno bylo:
nic se ti na povrchu nelíbilo?
Tys přehléd, letě přes dálavu,
„království světa a jeho slávu“;
však, nenasycen žádnou z krás,
jsi po tom ani nevzdech as.
Ó, velkého cos lákalo mě přec!
Hádej!
To není těžká věc.
Já bych si vybral metropol,
břich státu, vezmeš-li to kol a kol:
uliček, štítů klikatina,
na trhu ztuchlá zelenina,
stravovna, jatky, masné krámy
a na pečínce neřád samý —
tam najdeš neúnavný ruch:
dnem nocí práci, dřinu, puch.
Pak náměstí a lesklé třídy —
a hned se zdá, že není bídy;
pak za bránu se přenésti
a do polí hnát předměstí.
Tam bych se těšil z ekvipáží,
jak hřmotně do sebe to vráží
a jak to řve a jak to piští
a běhá v lidském mraveništi.
Jak by mě spatřili, že jedu,
hned bych se ocit v jejich středu
a jásalo by sto tisíc.
To nehovělo by mé touze.
Máš radost, že je množství stále víc,
že uživí se, příliš nehlučíc,
ba že i osvětě jde vstříc —
a vychováš si rebelanty pouze.
Pak bych jak despota dal zbudovat
pro svoje choutky letohrad:
les, vršek, palouk, luh a lán
by v skvostný park byl předělán.
Kaskády se skal by se hrnuly,
z fontán by prameny se řinuly,
po stěnách by se břečťan táh,
stín alejí by přímo ved jak šňůra —
Vše přísně důstojné, jen po stranách
triton a gnóm si funí nebo čurá.
Též dbal bych, aby pro nejhezčí ženy
útulné vilky byly vystavěny
a nekonečný trávil bych tam čas —
tam v samotě, jež družila by nás.
Já říkám: ženy. Viď, to nezní zle?
Neb ženy znám jen v plurále.
Módní a špatné! Sardanapale!
Tak po čemže jsi vlastně toužil?
Měls jistě vznešený a smělý cíl.
Jak jsi tak pod měsícem kroužil,
snad po luně jsi zatoužil?
Naprosto ne! Zde této země kruh
pro velké skutky dost má ještě místa.
Má vůle cosi zázračného chystá,
k odvážné práci sílu má můj duch.
Chceš slávu získat svými činy?
Á, přicházíš od héroiny.
Zemí chci vládnout! Vlastnictvím!
Nic není sláva. Čin je vším.
Básníci už se přihlásí ti,
i zítřek bude tě tak ctíti,
a bláznem bláznové se vznítí.
To vůbec chápat neumíš.
Co o lidské ty touze víš?
Ty trpký, ostrý, zlý, až strach,
co víš o lidských potřebách?
Nuž staň se po tvé vůli — pro mne!
Svěř mi ty plány přeohromné!
Mé oko na vodstva se upíralo.
Dmulo se moře, z hloubek svých se klenouc;
pak, povolivši, vlny rozsypalo,
na ploché břehy útokem je ženouc.
A to mě mrzelo. Já byl jak ten,
čí duch je svobodný, leč dbalý práv,
a bouří surovou je uražen,
jež, vzňata vášní, deptá řád a mrav.
Já zřel v tom náhodu a zbystřil hled:
proud, zaraziv se, zpátky od svých met
na širý oceán se valí zas.
A hra se obnoví, když přijde čas.
Nic nového mi nezná povědět.
To znám už po sta tisíc let.
Znovu a všade vlna o břeh tře se.
Je neplodná, neplodnost s sebou nese.
Teď vzpíná se a zmítá, dme se, pne
po širé ploše, pusté, nestvůrné.
Za vlnou letí vlna strašné síly;
všechny se vrátí — a nic nestvořily.
Zoufalým hořem hruď má naplněna:
nezkrotných živlů dravost — promarněna!
Zde troufám si sám nad sebe se vznésti;
zde chtěl bych boj — a triumfální! — svésti.
A je to možné! — Pevný směr nechť má,
před nízkým pahorkem hned uhýbá;
nechť sebesveřepěji proud se řítí,
i mírný chlum jej může zaraziti,
i mírnou hloubkou bývá přilákán.
A tu jsem rychle sestrojil svůj plán:
ten požitek si zjednat čaruplný,
od břehu zahnat panovačné vlny;
hranici zúžit širé mořské pláně,
kus pevniny jí urvat odhodlaně.
Tak jsem, krok za krokem, to v mysli snoval:
a chci, abys mé přání podporoval.
Toť lehké! Slyšíš v dálce bubnovat?
Zas válka! Mudrc neslyší to rád.
Mír nebo válka! Kdo chce mudrc být,
z každého případu znej týt.
Na vhodnou chvilku číhej za všech dob!
Teď, Fauste, teď je tu! Teď se jí chop!
Nač je mi hádanka tvá tajemná?
Zkrátka a dobře, co to znamená?
Já doslechl, jak za tebou jsem táh,
že dobrý císař žije v trampotách.
Vždyť znáš ho přec. Za dvorských kratochvílí,
když jsme mu lživý poklad přikouzlili,
myslil, že skoupí celý svět.
Že v útlém mládí na trůn sed,
ráčil se mylně domnívati,
že by as překrásně se dal
spojit hned dvojí ideál:
vlásti a přitom požívati!
Toť velký blud. Kdo rozkazovat má,
v svém rozkazování ať blaho cítí.
Hruď jeho vůli vznešenou jen zná,
však nikdo v jeho záměr nesmí zříti.
Co v nejvěrnější ucho šeptne jen,
změní se v čin, jímž svět je udiven.
Tak nejvyšším on bude za všech dní,
tak pánem: požíváním zevšední.
Takový není. Doved užívat!
Stát arci v anarchii pad.
Velcí a malí tyli z násilí,
bratří se vyháněli, vraždili,
město a město, proti hradu hrad,
s cechy zas šlechta počala se rvát,
s biskupem vlastní kapitula;
i pohledy se vražda kula.
Bijí se v kostelích, a před branou
poutník i kupec přepadáni jsou.
A všechněm drzosti jim narostlo.
Žít bylo: bránit se — A tak to šlo.
Šlo? Každý kulhal, padal, trochu stál,
pak strh ty druhé, pochopa-li vzal!
A nikdo nesměl stavu věcí láti:
i chtěl i moh se každý vypínati.
I nejmenší měl plnou závažnost.
Ti nejlepší však měli toho dost:
i povstal, komu pocit síly dán,
a děli: „Kdo nám sjedná mír, buď pán!
To císař neumí, snad nechce již —
nuž zvolme nového, jenž spasí říš
a v světě nově stvořeném
jenž znovu jistotu dá všem
a mírem, právem posvětí nám zem.“
To je řeč popů!
Však to vyšlo z nich:
dbali jen o svůj vypasený břich.
Víc nežli jiných jejich je to dílo.
Tak odboj rost, neb žehnáno mu bylo.
A císař, jenž měl naše kousky rád,
sem k boji táhne: k poslednímu snad.
Je mi ho líto, byl tak dobrý, přímý.
Přihlédněm. Naděj žije s živoucími.
Pojď! Ze soutěsky-li ho vyprostíme,
ne jednou, tisíckrát ho zachráníme.
Kdo ví, čí kostky budou požehnány!
A má-li štěstí, má i many.
Pozice, vidím, dobrá je.
S námi už dokonce to vyhraje.
Co se tu očekávat dá?
Klam! Kejkle! Kouzla šalebná!
Lest, jakou bychom zvítězili!
Pevně se přimkni k svému cíli
a povzneseš se výš a výš.
Císařství císaři-li zachráněno,
ty poklekneš a obdržíš
kraj nekonečných břehů v léno.
Máš leccos v minulosti svojí:
tak vyhraj také jednou v boji!
Ty vyhráš! Prosím, abys dbal,
že jsi dnes vrchní generál!
Vždyť ani nevím, jak se chovat!
Tam, kde nic nerozumím, komandovat?
Jen štábu přenech všechno zařídit,
a polní maršálek je kryt.
Dávno já čul, že vojnu svedem,
vojáckou radu zřídil předem
z prahorsky chlapských pralidí;
šťasten, kdo ty si pořídí.
Čí jsou to zbraně? Z hor a skal
rod obrů jsi snad povolal?
Já vybral je jak mistr Kdoulička:
zde z toho braku kytička.
Mé kolohnáty viz tu stát!
Z nich jeden každý jiné stáří,
též jinou výzbroj má a jiný šat;
s těmi tvůj podnik se už zdaří!
Dnes každé dítě má tu marotu:
v rytířském krunýři by chtělo bít se;
alegoričtí jsou ti chlapi tu,
i budou líbit se tím více.
Když chlap se na mne zakouká,
já dám se do něho a roztrhnu mu hubu;
a sketa ať si pozor dá:
když utíká, jak husu já ho škubu.
To já jsem jinší. To nic není,
jen takhle na sucho se prát;
já mám jen jedno vyražení
a jenom jednu starost: brát!
I to jsou starosti a zmatek,
Vždyť rychle roztát může statek,
pak odplyne a není víc!
Je arci dobré brát, líp udržet je, synu:
nech hospodařit starešinu,
a nevezme ti nikdo nic!
Na předhoří
To bylo rozmyslné odhodlání,
sem v údolí že couvnout má
veškerá síla našich zbraní;
výsledek, doufám, za pravdu mi dá.
Zda dobrý plán to, uhlídáme brzy;
však že to málem útěk byl, mě mrzí.
Rač, pane, zhlédnout pravé křídlo svoje:
toť pravá půda k započetí boje;
ne strmé výšky, ne však schůdné cele,
nám výhodné, však ne pro nepřítele;
pláň napolo nás kryje vlnitá,
což proti jízdě dobrá záštita.
Už zřím, jen schvalovat je na mně;
zde osvědčí se hruď i rámě.
Zde na té prostranné a ploché louce
šik dychtící už k bitvě rozvinout se.
Ve vzduchu píky blýskají a žhnou
slunečním třpytem, jitřní mhou,
a mocný čtverec je jak těžký stín;
tisíce prahnou: provést velký čin!
Tvých vojů sílu podle toho měřím;
že rozrazí šik nepřátelský, věřím.
Tu krásu poprvé můj zrak teď zří.
Takový zástup vydá za dvojí.
O levém boku nic mi hlásit není,
skálu tam drží reci otužení.
Zbraněmi svítí ostrý útes ten,
čímž průsmyk významný je uzavřen.
Zde, uzříš, odpůrce se skácí v boji,
neb netuší, že léčka se naň strojí.
Tam táhnou knížecí mí nevěrníci,
zvali se bratry, bratrovci a strýci
a troufali si pořád víc a více,
čest prestolu, moc žezla zmenšujíce,
pak, rozkmotřeni, říši přepadali,
až proti mně se všichni v odboj dali.
Lid kolísá a nerozhodný je,
pak zaproudí, kam proud ho strhuje.
Hle, běží, námi vyslán, věrný zvěd
sem se skály — kéž s dobrou zprávou! — zpět.
Šťastně, směle zdařila se
naše nebezpečná lest:
tajně tam i zpátky zase!
Nenesem však dobrou zvěst.
Mnozí ti sic přísahají
věrnost, poddanství a vše,
liknavost však omlouvají
tím, že v lidu prý to vře.
Sám sebe spas! Jen toto znají sobci,
ne čest, ne věrnost k císaři ni k obci.
Nemáte strach, že v účtů soudný čas
sousedův požár stráví také vás?
Tam druhý zvolna dolů k nám se blíží.
Všecek se třese. Únava ho tíží.
Zprvu všichni rozeštváni,
vřava, zmatek, nikde cíl —
Nečekán a znenadání
nový císař vystoupil.
Bez hlavy svou drahou křivou
jako vždy se žene dav;
a tak za korouhví lživou
všichni táhnou. — Zkrátka, brav!
Jak? Vzdorocísař! To mi sílu dá!
Cítím až teď, že císařem jsem já!
Krunýř jsem navlékal jak vojín jen;
k vyššímu cíli dnes mi potřeben.
Lesk slavností nechť býval sebevětší,
nic nechybělo: mně však nebezpečí.
K závodům, k hrám jste radili mi jen,
já po turnajích byl však rozdychtěn,
a z válek kdybyste mě byli nezráželi,
byl bych jak bohatýr ved výboj skvělý.
Tenkrát jsem cítil, vládcovsky že dýši,
jak jsem se zhlédl v ohnivé té říši
a živel hrozivě se na mne hnal.
Jen klam to byl, leč velký se mi zdál.
Vítězství v zmateném jsem vídal snu.
Co hříšně zmeškáno, teď doženu!
Jsme tu. A nebudem snad vyplísněni.
Opatrnosti nikdy nazbyt není.
Vždyť víš, lid hor se v taje zahloubal
a zná se v písmu přírody a skal.
Duchové, v nížinách už nebydlíce,
k skalnatým horstvům nyní lnou tím více.
Jsou tiše dělní v labyrintech země
plynem, jejž kovy vypařují jemně;
slučovat, zkoumat, rozlučovat znají,
po nových vynálezech touhu mají.
Hebkými prsty moci zduchovělé
tvoří a staví tvary zprůsvitnělé,
pak v krystalu, jenž věčně mlčelivý,
zří, jaké na zemi se dějí divy.
Já o tom slyšel, věřím slovům tvým;
leč, dobrý muži, mluv: co tady s tím?
V Norcii velký černokněžník žije,
zván Sabiňan; tvůj sluha oddaný je.
Jak děsný osud že ho ohrožoval!
Praskalo klestí, žár už vyšlehoval,
polena suchá hořela už zpola,
chytaly pruty sirnaté i smola —
Ďas nemoh spasit, člověk ani bůh.
Tys, pane, rozmetal ten žhoucí kruh!
To bylo v Římě. On, tvůj dlužník stále,
jen na tvé dobro myslí dál a dále;
zapomnělť od té chvíle na své já,
hlubin i hvězd jen na tebe se ptá,
i uložil nám rozkazem, jenž pílí,
stát při tobě. Jsou velké horské síly,
to příroda je ve vší moci své.
Kněžourů tupost čarami to zve.
V den slavnostní, kdy pozdravujem hosti,
již radostně chtí účast na radosti,
nás každý těší, nechť se hnal i dral,
nechť hostů je, že sotva stačí sál.
Tím vítanější poctivec nám je,
když silné přispění nám slibuje
v osudné nejistotě chvíle ranní,
nad níž se zvedá páka vah i sklání.
Leč teď, kdy vzešel rozhodný můj čas,
nechť vaše pěst meč svolný pustí zas!
Čest chvíli buď! Jdou voje přeohromné
v boj proti mně — anebo pro mne!
Chci sám být muž! Kdo trůn a žezlo chce,
ať osobně těch poct si dobýt jde!
A přízrak ten, jenž na odpor nám vstává,
císařství našeho si titul dává,
chce pánem být všech lén, chce vojska vésti,
my v mrtvých říš svou vlastní svrhnem pěstí!
Horuješ, pane, pro velkost a slávu,
proč napospas však vydáváš svou hlavu?
Zda z přilby hrdý chochol nevlaje?
Ten hlavu chrání, která vším nám je!
Což, hlavy nebýt, údy sílu mají?
Když ona zdřímne, všechny usínají,
zranění její všech je oslabení,
když ona okřá, všech to zotavení.
Zná rychlá ruka síly dodat právu,
štít pozvedá, jímž ochraňuje hlavu.
Meč věrně vyplní svůj závazek,
odrazí ránu, opětuje sek.
Též noha zdaru účastnit se chce:
chce na šíji stát svého odpůrce.
Též já tak prahnu ve svém rozhořčení:
nechť zpupná hlava v podnož mou se změní!
Pane, nepřátelé tvoji
málo poct nám prokázali;
přednesli jsme výzvu k boji;
že prý fraška to, se smáli:
„Vždyť se ztratil ten váš vládce,
v rokli své se echem stal;
pohádka to poví krátce,
zní: Byl jednou jeden král.“
Tvém nejlepším se stalo po přání,
těm, kdo jsou nejvěrněj ti oddáni.
Tvůj sok se hnul. Tvůj zástup, dychtě, stojí.
Vel k útoku! Čas příhodný je k boji.
Zde velitelem já být přestávám.
Svou povinnost měj, kníže, v rukou sám!
Ať pravé křídlo přichystáno je!
Soupeřův levý bok se vzhůru žene;
a tedy dřív, než výšin dospěje,
ať rozpráší jej mládí vycvičené!
Nuž dovol, aby jarý junák ten
tvým řadám hrdinným byl přiřaděn,
ať, včleněn do těch bojujících řad,
svou zdatnou sílu může prokázat!
Kdo zakouká se na mne, dostane,
že z obou čelistí se krev mu cedí;
kdo pláchnout chce, má vlasy sedrané
a hlava dozadu mu v týle sedí.
Když meč a pažba dodělá,
co holou rukou začnu prvý,
sok poražen je docela,
a ve vlastní se zalkne krvi.
Náš střed se rozvážně dej na pochod
a pak se na ně přival o překot:
jen vpravo trochu, neb náš pravý bok
tak silně útočí, že couvá sok.
Ni tímhle nerač pohrdnout!
Je mrštný, od rány, vše strhne v proud.
K císařských vojů hrdinnostem
přidruž se láska k movitostem,
a všechněm jeden cíl buď dán:
bohatý vzdorovládcův stan!
Však dobudem ho v okamžiku,
jak postavím se v čelo šiku!
Ač sezdána s ním nejsem sic,
nejradši mám ho, o to nic.
Tohleto jsou tak pro nás žně!
Ženská to zná! A pořádně!
Když krade, nejsou žerty s ní.
My vyhrajem! A to se všechno smí.
Na levé křídlo, jak jsem předvídal,
šik jejich pravý se teď v útok dal;
však naši odolají protivníku,
jenž zuřivě se dere do průsmyku.
I na toho zde shlédnout račiž, pane!
Ať síla ještě silnější se stane!
O levý bok jen bez starosti!
Kde já jsem, vše je v bezpečnosti.
V tom osvědčen je starešina.
Co držím já, blesk neroztíná.
Hle, jak se zezadu to valí,
jak ze zubaté každé skály
se chrlí ozbrojení muži
a úzké stezky ještě úží;
z krunýřů, mečů, přilb a štítů
za zády máme hradbu sbitu.
Pokynu k bitce vyčkávají.
Kde jsem to sehnal? v jakém kraji?
Nu arciže jsem nelenil,
zbrojnice vůkol vyplenil;
koňmo tam stáli, opěšalí,
jak ještě pány byli by a králi;
dřív rytířsky, ba císařsky se bili,
teď hlemýždí jen skořápky z nich zbyly;
vklouz mnohý přízrak tam, kde dřív byl šnek,
tak vzkříšen vyfintěný středověk.
A čertíci, co v brněních těch jsou,
dnes jistě efektem se neminou.
Slyšte, jak před bojem už řádí.
Drnčení plechu k půtkám svádí.
Praporců cáry vzduchem poletují,
standarty nedočkavě větrem dují.
Přichystán, vězte, je tam dávný lid,
jenž čerstvých bojů účasten chce být.
Nebe je náhlým šerem kryto,
jen občas rudě zasrší to
jak v bojechtivé předtuše;
krvavě blýskají už zbraně,
v půtku se mísí les a stráně,
vzduch, širá klenba nebes, vše.
Zdatně se drží bok náš pravý,
zvlášť před jedním to všechno padá;
tam se už po svém vypořádá
ten Sperutě, náš olbřím rvavý.
Kde dřív jsme jednu paži zřeli,
tam tucet náhle trčí celý —
to neděje se bez kouzel!
O zjevech nevíš, z mlh jež svítí?
V sicilských krajích lze je zříti.
V nevelké výši bys tam zřel
za mihotání záře denní
éteru divné zrcadlení,
jímž v párách div se rozhořel:
obrazy zahrad se tam smějí,
obrazy měst se vzduchem skvějí,
ve kterém jak by otvor zel.
Na kopích — zjev to podezřelý —
jiskry se náhle rozsršely;
na hrotech oštěpů se chvějí
světélka v strašidelném reji —
to je mi trochu přízračné!
To zmizelé jsou duše, pane,
duchové síly nevydané,
to Dioskurů světlo plane,
lodníky všemi uctívané:
k pobídce do boje to žhne.
Rci, komu děkovat však má se,
že příroda tu k naší spáse
hromadí jevy zázračné?
Komu než mistru vznešenému,
jenž v mysli své tě provází?
Hněv spravedlivý v prsou vře mu,
že nepřítel ti hrozit smí.
Tvou záchranou chce dík ti vzdáti,
nechť sám i životem ji splatí.
Moh tenkrát Řím se vstříc mi ujásati.
Však já měl moc a chtěl ji ukázati,
a tak mi bylo vhod, jim beze všeho
ze spárů vyrvat muže stařičkého.
Tím arci kněžím radost já jsem zhatil,
však taky u nich všecku přízeň ztratil.
A teď, kdy uplynula léta,
z mladého činu zisk mi vzkvétá?
Čin od srdce-li, štědrý vzejde květ;
jen rač svůj pohled k výši vznésti:
toť znamení, jež dobro věstí,
dej pozor, zjeví se to hned.
Orel se vznáší v modra říši.
Noh za ním hrozivě vzlét k výši.
V tom dobrou věštbu zřít bys moh;
jen z bájí přece znám je noh,
té jeho odvaze se divím:
měřit se s orlem opravdivým!
Krouživým letem oba ptáci
se obtáčejí — Pojednou
však proti sobě v letu jsou,
chtí hruď i krky rozedrat si.
Dej pozor však, jak cuchán je
ten hnusný noh, jak zedrán klesá,
jak lví svůj ohon stahuje
a mizí, srážen k vrškům lesa.
Ta předzvěst vyplniž se nám!
Já žasnu jen a přijímám.
Proti opětovné ráně
neobstály jejich zbraně,
k pravým šikům svým se v zmatku,
v nouzi stáhli, v nepořádku,
v levý šik též zmatek vrhli
a tak všechno v nelad strhli.
Naše centrum obrat činí —
vpravo v bok — a už se vklíní
v slabinu jich obnaženou.
Vichrem hnány se teď ženou
obě vojska — stejné vlny,
smrtinosné touhy plny.
Překrásné to podívání!
A my vyhráli v tom klání!
Ne! Vždyť my jsme ohroženi!
Zleva budem zaskočeni!
Nezřím létat kameny už!
Všechny nižší ztečeny už,
horní též už zpustly skály.
Teď — Teď nepřítel se valí;
houf a houfy strašné síly
snad už průsmyk obsadily.
Hříšné kousky se vám hatí,
jež nám zdaru měly přáti!
Mí havrani dva krákorají.
S jakouže ke mně přilétají?
Mám skoro strach, že s velkým zlem.
Ti ptáci neblazí! Co s nimi?
Plachtami noci — křídly zlými —
z horského boje plují sem.
Jen blízko sedněte k mým uším!
Záchranu nesete nám, tuším.
Vždy vašich rad já dbalý jsem.
Hleď, jak by holubi to byli:
ti, mláďata by nakrmili,
k svým hnízdům letí přes dálku.
Rozdíl se nejlíp takto vztyčí:
pro mír je pošta holubičí,
havraní pošta pro válku.
Veliké zlo se ohlašuje.
Co nepřátel už v průsmyku je!
Ba, stáčí se to neblaze!
Sousední vrchy obsadili;
a tudy kdyby prorazili,
nám sotva udržet se lze.
Což podveden já musím býti?
Vy jste mne chytli ve své síti,
v níž cítím rouhavost a děs.
Prohráno ještě není dnes.
Chytře jen uzel rozetněme!
Konec ti vždy co proto dá.
Svých dobrých poslů poslechneme.
Vel, abych velet směl teď já!
Tys, pane, spolčil se zde s těmi;
to spojenectví příčí se mi,
vždy kejkle zklamou naposled.
Boj skoncovat už na mně není;
když začali, ať též jej změní.
Zde dávám ti svou berlu zpět.
Ne, ponech si ji, kdyby byly
snad lepší dni nám popřány.
Mne děsí brach ten zarputilý
i jeho družnost s havrany.
Mně berlu nelze propůjčit ti,
neb nezdáš se mi povolán;
však pokus se nás vyprostiti!
K velení povel je ti dán.
Ať ho ta tupá berla chrání!
Beztoho pro nás byla na ní
odporná věc — cos jako kříž.
Co bude nyní?
Je to již! —
Hej, černí kmotři, v službě čilí,
k horskému oku! Pozdravte tam víly
a přelud vln si na nich vyprostež:
žen tajné kousky v moci mají,
od bytí přelud odpoutají,
až klam je jsoucnem, pravdou lež.
K těm rusalkám as vlídní byli
a havraní jim řečí lichotili;
hle, tam už vodou vše se chví.
Po mnoha místech holé skály
zurčivým zdrojem se to valí —
to tam je jejich vítězství!
To zázračné mi vzkazy jsou,
když nejsmělejší lezce pomatou!
Potůček v potoky už rozrůstá se,
ty v roklích dvojmo zesílily zase,
hučící řeka už je z nich,
zaujme skálu po celičké šíři
a sem, teď onam, šumí, stříká, víří
a k údolí se vrhá po stupních.
Nadarmo vojsko vlnám odporuje,
mohutný tok je všechny odplavuje —
i v dálce málem závrať cítil bych!
Nevidím pranic z vylhané té vody;
jen lidský zrak nalítne na podvody,
mne podivný ten případ baví jen.
Vždyť běží čím dál divočeji,
mní, blázni, že se potápějí,
a zatím po suchu se prohánějí
a plavců pohyb směšně provádějí.
Je celý voj už pomaten.
Dojdete chvály mistra satanáše;
teď mistrovství však vidět chci též vaše:
K podzemní tedy rychle dílně,
kde trpaslíci kovou pilně,
až skal i kovů jiskry dští!
Vymamte na nich žár, ten pravý,
blýskavý, prskavý a žhavý,
jenž vyšším cílům poslouží.
Což, v dálce vidět blýskavici
či hvězdy bleskem padající,
to možno v každou letní noc;
leč blesky, křižující houštinami,
či sykot hvězd, jež v mokré půdě mámí —
to nedokáže všední moc.
A tak se s nimi nehádejte,
proste — a pak si poroučejte!
Nepřítel padniž do temnoty!
Co krok, to svízel nejistoty!
Bludičky, sem, ať zevšad pláte!
Ať oslnivý lesk ho zmate!
Tak! už to všechno skvostně žhne.
Teď ještě zvuky úděsné!
Mrtvolných zbrojnic duté zbraně
žijí, jak vítr zadul na ně;
nahoře, slyš, ten rachot a ten hluk,
podivně chřestivý ten zvuk!
Ba, nelze je už ukrotiti;
rytíři mlátí jako lítí,
jak v onen krásný zašlý čas.
Pláty a holeně se činí
jak guelfové a ghibellini,
jsou v odvěkém svém sporu zas.
Tak jako předtím, rozdvojeni,
dědičně, navždy, k nesmíření,
a hřmot je větrem v dálku hnán.
Jak všude, kde se čerti žení,
k nejzazší hrůze, k vyvraždění,
nejlíp se hodí váda stran;
vespolným rozbrojem, jak vždycky,
panický ryk zní satanicky
a zryje údolí a lán.
Stan vzdorocísařův
Tak přec tu první ze všech jsme!
Jak krkavci sem letíme.
A poklad je tu navršen!
Čím začít mám? Kde přestat jen?
Ten celý stan je samý div,
že nevím, na co sáhnout dřív!
Mně vhod by byl zde koberec,
lehávám příliš bídně přec.
Mně železný ten palcát zas,
po něčem takovém jsem pás.
Ten rudý plášť! Má zlatý lem.
O tom už dávno snila jsem.
Kdybych mu tímhle jednu dal,
je amen s ním a jdu si dál. —
Tys toho tolik nabrala
a správné věci nechala.
Tu veteš jen tu ležet nech
a vem si jednu z truhlic těch!
Z té vojsku žold se vyplácí,
je proto samý dukát v ní.
Vždyť jako cent to těžké je.
To neunesu, ne a ne.
Tak na bobek! Já pomohu ti,
já to už na hřbet vyzvednu ti.
Co děláš? Vždyť mě přelomíš!
Vždyť mi ta tíha zláme kříž!
Aj, rudé zlato! Jaký třpyt!
Tak jen to ber! A nelenit!
Tak do klína jen rychle s ním!
Však dost ho ještě odklidím.
Tak dost! A ať už utíkáš!
V zástěře, hrome, díru máš!
Tak počkej! Kamkoli se hneš,
všude to zlato rozsypeš.
Co chcete ve svatyni té?
Císařský poklad kradete!
Kdo tělo střelám nastavil,
jde z kořisti si vzít svůj díl.
K tomu je nepřátelský stan;
vojákům je tam přístup dán.
To věru nehodí se zde.
Kdo voják je, ten nekrade!
Kdo císaři se blížit chtí,
ať vojáci jsou poctiví!
Tou vojančinou poctivou
snad vaše kontribuce jsou!
Prašť jako uhoď! „Dej to sem“,
to platí v cechu mém i tvém.
Pojď! S tím, cos nabrala! Tak jdi!
Tady nás vidí neradi.
Ten drzoun drzý! Co to řek?
A pročs mu nedal políček?
Má všechna síla k šípku šla.
Jak by tu stála strašidla!
Ba, mně to taky blikalo
a před očima mžikalo.
Mně bylo, ani nevím jak.
Ten celý den byl parný tak,
to těsné, děsné dusno dnes —
Zde jeden stál, tam druhý kles,
my tápali, my kosili
a nevím, čím je pobili.
Mha zacláněla pohledům,
v uších byl sykot, bzukot, šum,
tak šlo to dál, a teď tu jsme,
a co se dálo, nevíme.
Ať bylo jakkoli! nám bitva vyhrána je,
a vojsko nepřátel už prchá, mizí, taje.
Zde stojí prázdný trůn, zde zrádcův poklad je,
zde přepych čalounů, jenž prostor zužuje.
Své stráže císařské, své trabanty my máme
a posly národů zde slavně vyčkáváme;
nám dobrá novina se nese ze všech stran,
že stát je uklidněn a radostně nám vzdán.
A nechť i do boje se kejkle přimísily,
my konec konců přec jen za sebe se bili.
Též jinak v boji vhod je nahodilý zjev:
když prší kamení či u nepřátel krev,
či zvuky zázračné když v slujích zazvučely
a nám se nadchne hruď, leč sevře nepříteli.
Kdo, přemožen byv, pad, je stále tupen jen,
však ten, kdo zvítězil, je k Bohu obrácen,
a bez rozkazu vše je strženo v říš tónů,
když slavné Tedeum zní z hrdel miliónů.
Leč pro Tvůrcovu čest svůj zrak teď obracím
— jak dříve zřídka jen — sem k vlastním citům svým:
nechť kníže mládím svým se raduje den ze dne —
on s lety zvážní přec a výš svůj pohled zvedne;
a proto, ctihodní vy čtyři, ke mně blíž!
Neb s vámi sdružit chci svůj dům, svůj dvůr, svou říš.
Ty, kníže, na péči měls vojů pořádání,
tys v chvíli nejvyšší boj rozhod silou zbraní;
nuž, v míru činen buď, jak čas ti velí sám.
Jsi arcimaršál můj! Já meč ti připásám.
Tvá věrná armáda má v nitru práci posud;
až na hranicích tvůj i trůnu zpevní osud,
pak buď nám popřáno ti hody zchystávat
a hostů hemžení v tvých otců zváti hrad;
i pak smím tasit meč, bych nesl ti jej v čele:
v něm říšský majestát měj ochraňovatele!
Že nejen chrabrého, leč úslužným tě zřím,
měj těžkou úlohu, být arcikomořím!
Jsa prvým dozorcem, buď správy domu dbalý,
dbej, aby sluhové se sporů vystříhali;
tvůj čestně jemný mrav buď zářným příkladem,
jak pánu líbit se a dvořanům a všem.
Být vládcův služebník, ó, hoden toho býti!
Všem dobrým pomáhat, ni špatným neškoditi.
Být kliden bez klamu, být jasný beze lsti!
Ty, pane, když mne znáš, už to mi dost je ctí.
Zda k oné slavnosti smím další přidat rysy?
Až půjdeš k tabuli, z mé zlaté myj se mísy;
a též tvé prsteny ti přitom podržím;
tvá dlaň se vodou těš, já pohledem zas tvým.
Jsem příliš vážný sic, bych myslil na slavnosti,
leč budiž! Podnětů i při hodech je dosti.
Tys — arcistolníkem! Tvé péči svěřím spíž;
ať nad mou drůbeží a nad honitbou bdíš;
vždy jídla nejlepší, a jež mám nejraději,
ať podle období se na stůl přinášejí!
Chci stále vymýšlet a sám se postím rád,
než ráčíš na novém si jídle pochutnat.
Já a mí kuchaři se v dálce rozhlédneme
a roční počasí vždy trochu předběhneme.
Ne cizokrajná však či strava předčasná,
spíš to ti po chuti, co zdravou šťávu má.
Ať o čemkoli řeč, dnes hodů vše se týká.
Nuž, mladý hrdino, ty buď mi za číšníka!
Můj arcičíšníku, ty sklepů našich dbej,
ať veškerých tam vín je stále nejhojněj;
sám hleď si veselí, leč střídmě, bez neřesti,
a příležitostí se nenech k pitkám svésti.
Tvé, pane, důvěry je mládí hodno též
a vzroste na muže, dřív než se naděješ.
I mně buď popřáno tu hostinu již zříti:
já bufet císařský znám skvostně vyzdobiti.
To stříbro pohárů, to zlato vidím již,
však nejlíbeznější chci tobě podat číš:
sklo čistě broušené, sklo z luzné Venecie,
jímž truňk se koření, a přec tě neopije;
až příliš věří si, kdo tento pokál má,
leč, pane, ještě víc tě chrání střídmost tvá.
Čím jsem vás obdařit chtěl v této vážné chvíli,
je slovy vyřčeno, a vy jste uvěřili.
Dal císař velký slib, vy dary přijmětež,
leč nyní listiny je potřebí vám též,
je třeba podpisu. Ten pergamen vám dáti,
hle, muže pravého sem k nám se vidím bráti.
Když klenba uzavře se pevným svorníkem,
pak jistě odolá i příštím věkům všem.
Zde s čtyřmi knížaty jsme právě dojednali,
jak by náš dvůr a dům se dobudovat daly.
Však to, v čem prospěch tkví, ba základ říše sám,
to pádně svěřeno všem pěti budiž vám!
Co tkne se majetku, nechť víc než druzí máte,
nechť tedy výnosu též statků požíváte,
jež pánům patřily, kdož opustili mne.
Vám, věrným, připsati dám kraje překrásné
a spolu svolení — jak dědictví to dává
či koupě, výměna — též rozšiřovat práva;
pak stvrdím výslovně vám z pravomoci své,
že máte výsady jak zeměpánové;
chci, vaše ortely by právoplatné byly,
by žádné instance vám do nich nemluvily;
a berně, desátek i léno, clo a daň,
sůl, ruda, mince též, vám poplatnou se staň.
Neb abych přesvědčil vás o míře svých díků,
já k trůnu pozved vás: až přímo k panovníku.
Buď jménem pěti nás dík nejhlubší ti vzdán!
Svou vlastní sílí moc, když sluhy sílí pán.
Vám pěti propůjčím však hodnost ještě vyšší.
Jsem dosud živ — a rád — i sobě a své říši;
však sotva na předků svých řadu hledím zpět,
já věci poslední si uvědomím hned.
I mně přec rozloučit se bude jedenkráte,
pak volit nástupce vy za povinnost máte.
Nechť, zdoben korunou, je zvednut na oltář;
co z bouře vzešlo nám, pak za míru se dař!
Rač přijmouti náš hold, my v pokoře i pýše
se k zemi skláníme, my, knížata tvé říše.
Věř, pokud život by nám v žilách neuhas,
my tělo jsme, ty dech, jenž oživuje nás.
A tedy skončeme. To, co tu stanoveno,
vší době budoucí buď písmem ověřeno. —
To ještě: Každý z vás část říše v moci má,
leč s jednou podmínkou: Ta moc je nedílná!
Nechť vzroste jakkoli, co v dar teď vzít jste směli,
syn prvorozený ten kraj vždy zdědí celý.
Rád, neprodleně já dám zapsat v pergamen
jak pro říši, tak nás významný zákon ten;
svou kanceláří pak dám opis obstarati
a bule pečeť dát. Ty ráčíš podepsati.
A tak vás propouštím, ať veliký ten den
je vámi pozorně a z hloubi rozvážen.
Já kancléř odešel, já biskup zůstal tady,
neb mám svým závazkem ti výstražné dát rady;
jeť plno úzkosti mé srdce otcovské.
V té chvíli radosti proč úzko v duši tvé?
Ó, trpký je můj bol, neb ty, jenž stal ses pánem,
když církev svolila — jsi v spolku se satanem!
Svůj trůn sic, jak se zdá, jsi zajistit si spěl,
však urážen je Bůh i papež. Bohužel!
Až papež o tom zví, on ve hněvu se zdvihne
a svatým prokletím tvou hříšnou říši stihne.
Má ještě v paměti tvé smělé rouhání:
tys chránil kacíře v den korunování!
Ty, sotva pomazán, hned v prvém okamžiku
jsi ztupil křesťanstvo: dals milost kouzelníku!
Nuž, bij se do prsou a v důkaz pokání
splať malou částečkou své smělé rouhání:
ten širý pahorek, tam, kde tvůj stan se zvedal,
tam, kde jsi démonů zlé spojenectví hledal,
tam, kde sám kníže lži byl pomocníkem tvým —
to místo, poučen, dej cílům nábožným;
též arci vrch a les, jež patří k tomu kraji,
i tučné pastviny, jež se tam rozkládají,
též pěkné potůčky s tou vodou šumivou
a bystrá jezírka, v nichž čilé rybky jsou,
nu, zkrátka, úrodnou tu celou údolinu.
Tak může pokání tě omilostnit, synu.
Jsem v hloubi zarmoucen a hotov k pokání;
nuž, urči si tu mez dle svého uznání.
A tedy především: ta místa znesvěcená
nechť k službě Tvůrcově jsou rychle přetvořena.
Už zdivo vyrůstat já vidím v duchu svém
a ozářen už kůr je ranním sluníčkem.
V tvar kříže šíří se už celá stavba skvělá,
loď roste v dál i šíř, by církev radost měla;
už mocným portálem se hrnou věřící,
jež, do daleka zně, zvon sezval dunící.
A z věží všech to zní, jež pod oblohou svítí;
už jdou tam, kajícní, kdož touží nově žíti.
Kéž brzo nastane ten vytoužený den,
jenž přítomností tvou zvlášť bude posvěcen.
Tou stavbou zbožnost má nechť dojde potvrzení,
Bůh patřících mu poct, já svého rozhřešení.
Dost! neboť povznášen už teď jsem dílem tím.
Co kancléř dokument si řádný vyprosím.
Vše, co tu smluveno, já církvi zaručuji.
Ty zhotov listinu a nadšen podpíšu ji.
Dál arci: klášter ten, jenž tuto povstává,
nechť všechny desátky i příděl z daní má
a ovšem navěky. Neb správa nákladná je
a rovněž opravy. Zvlášť vzhledem k rázu kraje.
Teď — poušť tam. Rychlá však se stavba zajistí,
když do ní vložíš díl své hojné kořisti;
vždyť z dálky vozit je — to nelze zamlčet si —
dříví a břidlici a mnoho jiných věcí.
Lid, knězem poučen, už potah obstará;
jeť církví požehnán, kdo pro ni táhnout zná.
Je smrtelný to hřích, jímž obtížil jsem duši,
ta pomoc kouzelná mě, věru, notně kruší.
Ó pane, ještě to! Muž onen pověstný
břeh lénem obdržel, leč kletba na něm lpí,
ač jestli neráčíš i z něho církvi dáti
daň, desátek a clo a dávky, jež se platí.
Kraj není ještě tu, je v moři ponořen.
Však my se dočkáme, jeť právo u nás jen.
Tvé slovo císařské nám plnou vahou platí.
To celé říše své bych takhle moh se vzdáti!
Páté dějství
Širý kraj
Jsou to tmavé lípy, ano,
košaté a letité;
s nimi shledat se mi dáno
po tak dlouhé pouti mé!
Zde je chýše, jež mě skryla
ve svůj azyl hostinný,
když mě vzteklé vlny síla
vyvrhla tam na dyny.
Švarní hostitelé milí,
požehnat vám dvěma chci;
snad jsou, žel — neb staří byli —
mrtvi už mí zachránci.
Zbožně dvojice ta žila.
Zabušit mám? Zavolám?
Dosud vám-li dobrá díla
přáno konat, pokoj vám!
Zticha, zticha, milý muži,
ať se manžel nevzbudí!
Dlouhý spánek starce vzpruží
pro ty chvilenky, co bdí.
Pověz, matičko, zda díkem
záchranu ti splácet smím;
jsi to ty, jež nad mladíkem
skláněla se s chotěm svým?
Rci, jsi Baukis, která rty mi
svlažila, z nichž dral se ston?
Ty, jenž do vln pro skvosty mi
seskočil — jsi Filemon?
Ohýnek váš plál tak čile,
stříbrně váš zvonek zněl
a ty děsivé své chvíle,
díky vám, jsem přežít směl.
Teď jdu zhlédnout bez hranice
ohromné to moře tam;
kleknout musím, pomodlit se,
tolik tísně v srdci mám!
Na zahrádku sedneme si,
prostírej tam pro nás tři.
Jen ať běží, ať se zděsí,
neuvěří, co tam zří.
Svého škůdce, moře líté,
zuřící a plné zrad,
proměněno tady zříte
v mírný kraj, ba v rajský sad.
Kmet, já, neúčasten díla
nepřičinliv stranou stál,
a jak mizela mi síla,
vlny couvaly vždy dál.
Chytrých pánů sluzi smělí
kopat jali se a zdít,
moře odsud odháněli,
sami chtíce pány být.
Lán se střídá s lučinami,
vísky, háj a les tu zříš. —
A teď pojď a pojez s námi,
sluníčko se sklání již. —
V dálkách plachty pospíchají
vstříc svým mořským zátokám.
Hnízdo své přec ptáci znají;
neb teď přístav je až tam.
V daleku, kam zrak tvůj míří,
vidíš modrý mořský lem;
vlevo, vpravo, po vší šíři
hustě obydlenou zem.
Oněměls? A ani skývy
nepojedí ústa tvá?
Chtěl by vyslechnout ty divy;
vypravuj, vždyťs hovorná.
Divná věc se tady děla,
nutno to mít za zázrak.
Ještě teď se chvěju celá.
Nebylo to jenom tak.
Hřešil císař snad, když v léno
dal mu pobřežní tu zem?
Což to slavně nehlášeno
jízdným říšským heroldem?
Tady blízko, zde z té strany,
počínali hrazení,
zřídili tu chýše, stany;
palác dál tam v kraji ční.
Rýčem, lopatou, vší mocí
marně za dne ráz a ráz.
Jiskérky kde žhnuly v noci,
nazítří tam stála hráz.
Lidské oběti se dály.
V nočních tmách zněl pláč a kvil.
Plameny se k moři draly —
zjitra průplav hotov byl.
On je bezbožný a chtivý,
chce náš les a domek mít;
aby on byl milostivý,
soused má mu poddán být.
Vždyť nám v tom svém novém kraji
nabíd krásný stateček.
Vodní dno tam statky mají,
udrž si svůj kopeček!
Teď se ještě před kapličkou
do západu dívejme!
Zvoňme, klekněm, modlitbičkou
pána boha vzývejme!
Palác
Plá západ. Spějí do přístavů
poslední lodi v dálkách tam.
Od moře právě do průplavu
veliký člun se nese k nám.
Veselé vlajky pestře vlají,
stožáry přichystány ční.
Tvým pracím plavci požehnají,
tvé blaženství se slavně dní.
Proklatě! Hnusné vyzvánění!
Jak rána do zad vždy to jest!
Svou říši zřím, jíž konce není;
však vzadu — ne, to nelze snést!
Ten zvuk mi zapomenout nedá:
v mých zemích nečistý zbyl cíp;
mně nenáleží bouda hnědá
ni shnilá kaple poblíž lip.
Mně nelze okřát u té chaty,
neb cizí stín mi vždycky děs;
to píchá do oka i paty —
kéž odsud v dálce byl bych kdes!
Ten pestrý člun! Jak spěchá sem,
hnán podvečerním větříkem!
Co beden, skříní, pytlů všech
rozhoupal jeho hbitý běh!
Tak, přistáváme,
jsme už tu.
Zdar pánovi,
zdar patronu!
Nu, výborně jsme obstáli,
jen ať nás patron pochválí!
Dvě lodi dal nám, s dvaceti
vidí nás teď se vraceti.
O zdaru naší výpravy
ať skvostný náklad vypráví.
Svobodné moře volnost dá,
tam rozvážnost je škodlivá,
tam heslem: udici svou hoď,
ať je to ryba nebo loď,
a máš-li tři, tu čtvrtou též
lehce už hákem přitáhneš
a taky pátá bude tvá,
neb kdo má moc, i právo má.
Co získáš, platí; jak, toť jiná.
Vždyť přece každý matróz ví:
válčení, obchod, pirátství,
to trojice je trojjediná.
Neřekne dík!
Nechce nás znát!
Jak bychom pánu
nesli smrad.
Div že se na nás
nešklíbí;
královský lup
se nelíbí!
Jen se mi na mzdu
netěšte dál!
Vždyť si z vás každý
díl svůj vzal.
Pro kočku leda
díl to byl;
my chceme všichni
rovný díl.
Dřív projděte zámku
komnaty,
sneste tam náklad
bohatý!
Když prohlédne potom,
co snesli jste,
a bedlivě všechno
si rozpočte,
však pustí už chlup
a pozve vás
a v loďstvu bude
co den, to kvas.
Však přiletí zítra ti pestří ptáci;
o ně se starat, mou je prací.
Vrásky a chmurný pohled máš,
jak o divech se dovídáš.
Tvůj umný čin je dokonán,
průplav nás vede v oceán;
ochotné moře v spěšný běh
přijímá loď, již vyslal břeh.
Viď, zde od toho paláce
tvá paže svírá svět, jak chce;
ten rozmach počátek tu vzal.
Zde prvý domek z prken stál;
kde nyní člunů čilý ruch,
dals vydlabati rýhy struh.
Tvůj smělý um, spěch sluhů tvých
na souši slaven, na mořích.
Zde — odsud —
Zlořečené zde!
To právě trýzní mě a štve.
Tys obratný, i chci ti říci,
co mi tak hnusné, čím dál víc.
Jsou mi to muka drásající
a stydím, se, když mám to říc.
Ty staré bych chtěl dostat z domu,
sám abych pod lípy si sed;
když nepatří mi pár těch stromů,
já nevěřím, že můj je svět.
S větvemi větve by se spjaly,
k vyhlídce by se sroubit daly
a zrak by zíral v šíř i dál,
co všechno, vše já vykonal,
a naráz by tam odtud zřel
mistrovský kousek lidských děl:
dokázalť podnikavý um,
že prostor získán národům.
Tak nejhůře jsme trestáni.
To bohatců je strádání.
Když zvonek zní, lip vůně vlá,
mne hřbitovem to ovívá.
Nechť všemocná má vůle je,
zde o písek se rozbije.
Jak zažehnat, co nelze snésti?
Jak zacinká to, svírám pěsti.
Toť odporné! Nu, jak by ne,
tím život arci zatrpkne.
Sluch zjemnělý, jak každý ví,
to klinkání si protiví,
to hnusné bim-bam ufňukané,
jímž z nebe nebíčko se stane
a jež vám vrní v každou dobu
od prvé dětské lázně k hrobu,
jako by mezi bim a bam
vás bdělý život byl ten tam.
Ten jejich odpor svéhlavý
to vše, co mám, mi otráví,
že, nechť i v hloubkách trpím tím,
se stávám nespravedlivým.
A načpak lítost namlouvat si!
To patří ke kolonizaci!
Tak jděte jen a odstraňte je! —
Vždyť krásný stateček jsi zhlíd,
jímž starochy chci odškodnit.
My unesem je, usadíme —
Jsou v suchu, než se otočíme,
pak, přeneseni násilím,
se smíří s krásným bydlem svým.
Hej, nový úkol pán vám dá.
A zítra — lodní paráda.
Náš starý špatně přijal nás.
Nám slavnost přijde vhod a včas.
I tento příběh už se stal,
když vinici vzal Achab král.
Hluboká noc
Já dívám se, dívám,
neb vidoucí jsem,
já věžník si zpívám
a miluji zem.
Zřím blízko, zřím dálky
a kroužení hvězd
jak laňky a skalky
mi na dosah jest.
A věcí všech libý
zřím soulad a znám,
tak vše se mi líbí,
i sobě já sám.
Vy blažené oči,
co zřely jste kdy —
nechť bylo, jak bylo,
přec nádherné vždy!
Nestojím tu na cimbuří,
bych jen slast a rozkoš zhléd;
jakým úděsem to zuří,
jakou hrůzou temný svět!
Bludných jisker mihotání
v dvojím šeru lip já zřím;
teď už mocné plápolání,
rozdmýchané povětřím.
Vlhce omšená ta chata
v kouře hustý sloup se mění.
Rychle! Nikdo nepřichvátá?
Pomoc! Pomoci už není.
Ti dva stařečkové milí,
neprchnou-li, zemřít musí;
vždy tak úzkostliví byli
s ohýnkem; teď dým je dusí.
Plane plamen, v mechu šílí
zčernalém ta výheň vzteklá;
kéž by se jen zachránili
z toho horoucího pekla!
Z větve na větev to šlehá,
na listoví požár lehá;
suché ratolesti svítí,
řítíce se s praskotem.
To že, oči mé, vám zříti!
Že tak bystrozraký jsem!
Ulámané větve boří,
hroutíce se, kapličku,
vršky lip už ostře hoří
v tanci hadích jazýčků.
Vydutý kmen obléká se
v purpur až po kořen sám. —
V prosté co tu stálo kráse
po sta roků, je to tam.
Co zpěvem lká to na mé věži?
Slovo i píseň pozdě zní.
Můj věžník kvílí. Na mně leží
ten skutek netrpělivý.
Však nechť i zkázu háje vidím,
nechť zuhelnatí kmeny lip,
rozhlednu místo nich tam zřídím,
v bezmezno budu zírat líp.
Pak může zrak se k místu nésti,
jež dám těm starcům za pobyt
a na němž budou v pozdním štěstí
mou velkodušnost velebit.
Už je to. Tryskem zpět se štvem.
Žel, že to nešlo po dobrém.
My klepali, my tloukli tam —
nebylo otevřeno nám;
my tloukli dál a mlátili —
bac! až se dveře svalily.
My hrozili a láli hned —
a ne a ne nás vyslyšet.
A jak to staří umějí:
že nepůjdou, že nechtějí.
Nu tak jsme honem spěchali
a lidičky ti vyndali.
Trápení dlouhé neměli;
hrůzou se mrtví skáceli.
Byl u nich host, chtěl šermovat.
A šermoval. A v půtce pad.
Jak potyčka se vznítila,
od uhlí sláma chytila;
teď hoří to, a trojici
hranice polkla hořící.
Což přeslechli jste, co jsem děl?
Já výměnu, ne loupež chtěl.
Ten zbrklý kousek proklínám
a kletbu dávám za mzdu vám.
My starou moudrost zažili:
ochotně skloň se násilí!
A znáš-li čelit nástrahám,
svůj dům dej všanc — i sebe sám.
Hvězdy svou záři tlumí již.
Ochabl plamen, šlehá níž.
Větřík, jenž zadul v žár a troud,
přináší ke mně dým a čoud.
Spěšný byl příkaz, kvapný čin! —
Co se sem třepotá jak stín?
Půlnoc
Mé jméno je Bída.
Mé jméno je Hlad.
Mé jméno je Starost.
Mé jméno je Strast.
Jsou zamčeny dveře, my nemůžem tam.
Kde bohatec bydlí, my nesmíme tam.
Já v stín bych se scvrkla.
Já v pouhé nic.
Ode mne odvrátí zhýčkanou líc.
Nechť nepustí žádnou mou sestřičku tam:
však Starost, ta vklouzne skrz dírčičku tam.
Vy šedivé sestry, jen ztraťme se, jděm!
Já docela blízko jdu po boku tvém.
Jen běžte! Jsem Bída, jsem rychlá jak chrt.
Mrak za mrakem táhne, mhou hvězdy se halí,
a vzadu, ba vzadu, ach v dáli, ba v dáli
už přichází sestra, už přichází — — Smrt.
Sem čtyři šly — pryč tři šly jen.
Slov jejich smysl byl mi zahalen.
Já slyšel cos jak Bída — chrt —
rým chmurně opakoval: Smrt.
Šept sípal přízraků a hluchých tuch…
Na volný posud nepronik jsem vzduch.
Kdybych, prost magie, moh světem jíti,
kouzelných hesel zcela zapomníti,
před tebou, přírodo, jak muž bych stál
a s pýchou bych se lidským tvorem zval.
Já se jím zval, než v temna tajuplná
jsem zabřed, sobě sám i světu klna.
Teď vzduch tak nasák samým přízrakem,
že vládnou nám, ať hneme se, kam hnem.
Nechť jasně rozvážný nám svítí jas,
noc ve zmatené snění vplete nás.
Chcem z mladých niv si radost odnésti —
Pták zakráká; co kráká? Neštěstí.
Tak žijem, mlhou pověr zmateni:
jsou zde, jsou tam, teď hlas, teď znamení;
a zlekán, každý z nás je sám a sám.
Zavrzla dvířka, nikdo nejde k nám.
Je někdo tu?
Já odpovídám: Je!
A ty! Kdeže jsi ty?
Jsem zkrátka zde.
Jdi pryč!
Ne. Jsem, kde místo mé.
Buď mužem! Bez formulky kouzelné!
Nechť mne ucho neslyšelo,
srdce mnou se rozdunělo.
Měnlivá, mám tvarů sto,
pášu násilí a zlo.
Na stezkách i vodní pláni
zneklidňuji bez ustání;
najde mne, kdo nehledal,
ať mi klel, ať se mnou hrál. —
Cožs nikdy Starost nepoznal?
Já světem jen se hnal a hnal,
chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo,
odvrh, co nepostačovalo,
a nesháněl, co uklouzlo.
Já pouze dychtil, naplno vždy žil
a znova práhl a tak probouřil
svůj všechen život; zprvu mocně, divě,
však teď to moudře jde, teď rozvážlivě.
Pozemský okruh sdostatek mi znám;
k zásvětí zatarasen výhled nám.
Bloud, kdo tam zírá mžouravými zraky,
o lidech blouzně kdesi nad oblaky!
Zde pevně stůj, zde znej se rozhlížet;
zdatnému není němý tento svět.
Nač by mu bylo ve věčnu se topit!
Co poznává, to rukou může chopit.
Nevzrušen kráčej pozemským svým dnem;
přízrak-li straší, dál jdi v kroku svém;
v té chůzi muž měj strast i slastný dík —
on, neukojen ani okamžik!
Koho já si poddám, není
na světě mu potěšení;
v tmách je věčně, nevychází
slunce proň a nezachází;
vnější smysly nedotčeny,
a přec do chmur zahaleny;
a tak z nádher všeho žití
nic neumí uchopiti.
Slast jak strast ho stejně mučí,
čím víc má, tím víc je chudší;
vše, co těší, vše, co jitří,
odkládá vždy na pozítří.
K zítřkům upírá své chtění,
a tak nikdy hotov není.
Dost! Ustaň! To mě nezdolá!
Tvůj nesmysl mi protivný je.
Pryč! I kdo rozum v hrsti má,
moh by se zbláznit z té tvé litanie.
Jíti? Nejít? Má či nemá?
Mezi rozběhy je dvěma.
V půli cesty upravené
klopýtne a zpět se žene;
hloub a hloub se stále ztrácí;
rozměr věcí se mu zvrací;
sobě sám a všem se hnusí,
z hloubky dýchaje se dusí,
nezdušen a bez života,
nezoufá si, jen se motá.
Bez vůle je, odhodlání.
Chce-li, je to zpěčování.
Volnost porobou ho trudí,
z polosna se zmlácen vzbudí,
a tak nehýbe se z místa,
leda do pekel se chystá.
Neblahé přízraky! Tak strašíte
vždy novou mukou lidské pokolení;
i na lhostejné chvíle síť vy házíte,
jíž život v trapné bludiště se mění.
Běsů se člověk snadno nezhostí,
pout přísných duchů nelze zpřetrhati.
Tvou plíživou však moc, ó Starosti,
já odhodlán jsem — neuznati!
Nuž, Fauste, poznej sílu mou,
než opustím tě s proklínáním!
Po všechen život lidé slepi jsou:
já před tvým koncem slepotou tě raním.
Noc padá, zdá se, hloub a ponuřeji,
v svém nitru však jsem světlem zaléván.
Co vymyslil jsem, dovršit já spěji;
jen to má závažnost, co káže pán.
Hej, sluzi, vstaňte! Vzhůru, muž a muž!
Můj smělý plán buď oku zřejmý už!
Zdar náš je! Rýčů chopte se a lopat,
vytčené konat dílo, rýt a kopat!
Buď rychlý výkon, tuhý řád
s odměnou nejkrásnější spjat!
By nejvyšší byl výboj sveden,
tisícům rukou stačí duch jen jeden.
Velké nádvoří paláce
Hej hola, hybaj, žádný strach,
Lemuři harašiví,
slátaní z kůstek, vaziv, šlach,
vy zmetci položiví!
My bez prodlení poslechnem,
neboť, jak zpola víme,
o šíroširou jde prý zem,
a my ji obdržíme.
Špičaté kůly jsou tu již
i řetěz na měření;
proč do práce nás pobízíš,
nám přesně známo není.
Neplatí umné předpisy,
osobní míra stačí zhruba;
nejdelší dlouhán na zem lehni si,
ostatní sbor ať trávník škubá;
už od praotců je ten zvyk:
prohloubit pěkně obdélník!
Z paláce v kobku uzounkou,
to vždy ty hloupé konce jsou.
Když byl jsem mlád, já miloval,
tak sladce život lákal;
kdekoli hrála muzika,
já nelenil, já skákal.
Teď trefila mě berličkou
Staroba rozzlobená;
o dvířka hrobu zakop jsem —
proč byla otevřená!
Jak vzněcuje mě motyk řinčení!
Toť dav, jenž koří se mi prací,
kraj pod vodami souši vrací,
stanoví vlnám určení
a poutá je jak přísná stráž.
To pro nás jen se namáháš,
vždyť pro Neptuna pouze stavíš,
to ďáblu vod jen hody slavíš,
jak hráze kopeš na hráze.
Ať tak či tak, je po vás veta;
s námi se spikly živly světa
a všechno pádí ke zkáze.
Dozorce!
Zde!
Slyš: buď jak buď,
dělnictva houfy chci mít větší;
sliby je verbuj, žoldem, péčí,
plať, lákej, trestej, k práci nuť!
A nechť se den co den mi ohlašuje,
jak započatý příkop pokračuje!
Mám hlášení z těch úzkých kob,
že nejde o příkop, však hrob.
Močál se táhne pod horstvem
a zamořuje, čeho dosaženo.
Zlých výparů smět zbavit zem,
pak teprv je mé dílo dovršeno!
Chci miliónů mnoho usídliti,
ne v bezpečném, leč volném, činném žití.
Zelená úroda… Jak v domovině,
člověk i zvěř se ciť tam na novině,
až usadí se těsně za hrází,
již zástup, směle sdružen, vyhází.
Zde uvnitř bude krajina jak ráj.
Nechť příboj burácí až na sám kraj:
jak chtěl by, mlsný, násilně se přelít,
sbratřené přijdou obce otvor scelit.
Ba, tímto smyslem proniknut chci býti,
poslední závěr moudrosti je ten:
jen pak jsi hoden svobody a žití,
když rveš se o ně den co den.
A takto, nebezpečím obepjat,
hoch, muž a kmet zde bude bojovat.
To hemžení bych zřít chtěl rád,
na volné hroudě s volným lidem stát.
Okamžik směl bych osloviti:
jsi tolik krásný, prodli jen!
Nemůže ohlas mého živobytí
být věky věků přehlušen. —
Té strmé slasti předtuchu teď mám
a nejvyšší svou chvíli prožívám.
Slast žádná nehoví ni štěstí jeho hrám,
s měnlivým každým jevem hrá jak s milkou;
chudák! s tou poslední, v níž klam a mam,
nechce se rozloučit, s tou prázdnou chvilkou.
Vzdor silný proti mně on zved.
Teď čas je pánem. V písku leží kmet.
Je orloj tich —
Je tich. Noc mlčí z orloje.
Rafie padá.
Padá! Dokonáno je.
Čas minul. Minul čas.
Ten hloupý zvuk!
Cože to slovo značit má?
Čas minul — Ryzí nic — Ta nuda naprostá!
Co vůbec platno, věčně tvořit!
A stvořené zas do nicoty bořit!
Že minul čas? To značí věru málo.
Jak by to ani bylo nebývalo;
a štve se to přec v kruh, jak by to bylo.
Mně věčné prázdno spíš by bylo milo!
Kladení do hrobu
Čí rýč a kopáč vystavěl
ten dům tak pošpatnělý?
Hostu, co v rubáši sem šel,
je dům až příliš skvělý!
Kdo sál tak bídně opatřil?
Vždyť stolu a židlí tam není.
Nakrátko život půjčen byl —
chtí všichni být vyplaceni.
Zde leží trup. A duch-li prchnout chce,
s lejstrem se vytasím, jež krví psáno.
Co návodů však dnes je v oběh dáno,
jak čertu duši urvat lze!
Tu starou cestu ve zlé mají nám,
a s novou nedojdeme díků;
dřív býval bych to proved sám,
dnes je mi třeba spomocníků.
Dnes v každém směru s námi zle je.
Prastará práva, běžné obyčeje —
dřív platily. Však teď? Kdo na to dá!
S posledním dechem vylétala již,
já po ní, mršce, pás a jako myš
ji drápkem lapil, šups, a byla má.
Teď váhá; nechce skrýši opustit,
páchnoucí mrtvoly ten hnusný byt;
až živly, jež se nenávidí,
ji přinutí, že pryč se klidí.
Já celé dni si mozek namáhám,
však záhada je: kdy? a jak? a kam?
Ta stará smrt už nemá rychlých sil.
Spor bývá, zda to vůbec konec byl.
Ty chtivě koukáš na nehybné tělo —
a tumáš! znova do něho to vjelo.
Jen rychle sem! Tak rychle! Kalupem!
Vy s rovným rohem, s křivým rohem ďasi,
vy stará gardo pekelnické rasy,
pekelnou tlamu přivlecte mi sem.
Má peklo sice mnoho tlam, ba mnoho,
neb různosti a stupně stavů dbá:
však příště, koho pohltit má, toho
prý bez rozdílu prostě spolyká!
Tesáky zejí; z vydutého chřtánu
řine se vzteklých ohňů proud
a v čpavém čmoudu, v zadní hledě stranu,
zřím plamen Města věčným žárem žhnout.
Hle, příboj rudých vln i přední zuby líže.
Sbor pluje proklatců, by břehu stih.
Leč obrovitě hyena je hryže
a zpět je hází do vln vařících.
I v zákoutích se leccos ještě tají;
tak těsný cíp, a hrůzou přeplněn!
Tím poděsit se hříšné duše mají;
žel, že to pro ně podvod jen a sen.
Břicháči, lotři, dech váš ohnivý je,
vy tuční potem síry pekelné!
sražené, býčí, nepohnuté šíje!
sem dolů v stráž, zda fosforem to žhne!
Křidélka dušičce, takzvané Psyše,
jak vyrvete, je bídný červ z ní hned;
a pak se na čelo můj znak jí vpíše,
a pryč s ní v ohňů rozvichřený let!
Na spodní oblast pozor dávat,
vy žoci, to je vaše věc;
zda ráčila tam přebývávat,
přesně se nikdy neví přec.
V pupku jí milo bydleti —
Pozor, sic odtamtud vám vyletí!
Křídlatci vychrtlí, vy obří chlapi,
fofrovat vzduch a chytat v objetí,
rukama šermovat a brousit drápy!
Pozor, ať nefrnkne, až vyletí!
V tom starém domě ji už jímá hnus;
uteče horem, byl to génius.
Andělé, druzi,
nebes vy sluzi,
buď mírný váš let!
Hřích s hříšníků sníti;
dát prachu zas žíti;
kdož k činům se vzchopí,
těch uchovat stopy —
to průvod váš vznítí,
jenž zvolna jde vpřed!
Brnkání slyším ufňukaných zvuků,
nesou se dolů s nevítaným dnem;
zbříděné zjevy z žabiček a kluků:
to zrovna pastvou svatouškům je všem.
Vždyť víte, jak jsme v zlořečené chvíli
chystali zhoubu na pozemský rod;
to nejhnusnější, co jsme vymyslili,
jim pro pobožnost právě vhod!
S podfukem na nás jdou ti ufňukaní,
tím lecjaká se duše polapí.
Zdolat nás chtějí naší vlastní zbraní,
jsou čerti též, jen pod kápí.
Zde podlehnout, toť navždy zostudit se;
sem k hrobu blíž a kraje nepustit se!
Zářící růže vy,
mámící vůněmi!
letící, kroužící,
tajemně křísící,
na snítkách rozváty
s puklými poupaty,
rozkveťte již!
Z jarního kraje,
věčna kde říš,
nach neste ráje
k spícímu blíž.
Krčit se? Couvat? Což to zvyk je náš?
Pugéty nás přec neomámí;
kde každý stál, ať stojí stráž!
Jen sněžte na nás těmi květinkami!
Zde ty — a ty — jsme žhaví čerti samí,
a roztaje to, jak to k hubě dáš.
Dmýchejte, měchy! — Počkat, zadržet!
Tím foukáním už celý chomáč zhled. —
Ne zuřivě tak! Zavřte nos a huby!
To funění nás ještě zhubí.
Vždyť růže — když vy míry neznáte! —
scvrkly se, hnědnou, pálí, rozžaté.
Teď ohňů ostrý jed se na nás nese.
Hrr proti plamenům! a semkněte se! —
Odvaha mizí, slábne spár!
Mí čerti větří cizí, sladký žár.
Květů déšť blažený
čistými plameny
horoucí lásku dští,
do srdce za slastí
slast sype zas;
ve věčnu zdraví
nebeské davy
éterné slávy
pravdivý hlas.
Hrom že mi do těch tupců neudeří!
Na hlavách stojí Lucipeři,
metají kozelce, ta nemehla,
do pekel jedou po zadnici.
Aby vám horká lázeň k duhu šla!
Já svoje místo nedám vzít si. —
Pryč, bludičky! Ty nejsvětlejší, zmiz!
Sotva tě chytím, rozmázlý jsi sliz.
Co poletuješ? Kliď se jen, hej hola! —
V týle to lpí jak síra a jak smola.
To, čeho neznáte,
nelze vám snésti;
v to, co vás pomate,
se nechtějte plésti.
Kde bojem vy jste mdlí,
my zdvojme úsilí;
láskou jen milenec
do nebe smí.
Mně hoří hlava, srdce, játra má;
toť síla víc než ďáblovská!
Toť žhavější než lázeň v pekle! —
Ó, proto vídal jsem tak vztekle
krk stáčet k nedostupné dívence
a brečet odmítnuté milence. —
Tak je i mně! Co po nich házím okem?
Což nejsem jejich zapřisáhlým sokem?
Dřív odporné mi bylo na ně zřít.
Což pronikly mnou cizí síly?
Aj, klučíci ti roztomilí!
Čím to, že nelze mi už láteřit? —
Co? Vedu si jak milující?
Tak ať mě třeba bláznem zvou!
A když ti hnusní uličníci
tak… neodolatelní jsou!
Vy krásné děti, nechte upejpání;
nejste i vy snad Luciferův rod?
Hezouncí kluci, k zulíbání,
vy jste mi přišli zrovna vhod.
Tak je mi útulně, tak přirozeně,
jak bych už tisíckrát byl vídal vás,
tak kočičkovsky vilně, zatraceně,
jak pořád něco vidím z nových krás.
Jen blíž! Což nestojím vám za pohled?
My jdem ti blíž; co ustupuješ zpět?
My jsme ti blíž; když můžeš, zůstaň jen!
Nám zlořečených duchů láte,
ta pravá kouzla vy však znáte,
vy svůdci mužů, svůdci žen! —
Ej, dobrodružství zpropadené!
Či živel lásky je to snad?
Mám celé tělo rozžhavené,
že v popáleném týle cítím chlad. —
Sem tam se vznášíte? Tak spouštějte se!
Ať trochu světštěji se vaše tílko nese;
vážnost vám arci skvěle k tělu jde;
však jednou se přec taky usmějte!
To slast by byla nepomíjející.
Takhle: jak dívají se milující.
Jen pusu našpulit a už to je.
Tebe, ty dlouháne, mám nejradš, na mou duši,
ta popí tvář, ne, ta ti špatně sluší,
koukni se na mne trošku frivolně!
Proč nejste nazí? Že vám hanba není!
V košili s vlečkou jste tak umravněni —
Co? Čelem vzad? No, zezad podívání!
Ne, tihle klackové jsou k nepopsání!
Milostné k jasu
nechť plameny vzletí!
Těm, kdo jsou kleti,
pravda vrať spásu;
ať v úsměvnosti
hříchů jsou prosti,
v nebes ať blaženství
blahem se skví!
Jak je mi! — Druhý Job jsem, samý nežit,
sám sobě málem zprotiven;
leč přihlédnu-li blíž, přec triumfuji jen,
to z pýchy na sebe a na svůj kmen;
ďáblovy vzácné údy směly přežít,
jen povrch pleti láskou popálen;
zlolajné plameny už nežhnou víc —
a vám, vám všem já klnu z plných plic!
Ohně vy svaté!
Blažen se v žití
ten, na nějž váte,
s dobrými cítí.
K výškám se dejme,
je očištěn vzduch.
Sdruženě pějme!
Žít bude duch.
Ni vidu po nich? — Kam se děli?
Ti holobrádci si mě podali!
S kořistí rovnou k nebi uletěli
ti darebáci, co tu mlsali!
Já ztratil skvost, jenž zářil nade všemi;
ach, duši mohutnou, jež vzdala se mi,
ti pašeráci propašovali!
U koho mám teď stěžovat si
a hledat právo v dnešní den?
Já zasloužím, čím svět mi splácí;
na stará kolena jsem ošizen!
Vždyť je to skandál neslýchaný,
mrzce je velký náklad proplýtván:
prachsprosté choutce ďábel vypráskaný,
absurdní lásce vepsí dán.
A chytráka-li dětinská ta věc
tak plně mohla zaměstnati,
jakýpak div, když zuří nakonec
a nadobro-li rozum ztratí.
Horské rokle
Stromoví chví se blíž,
balvan lpí tíž a tíž
v kořenů spleti, z níž
bor se pne výš a výš.
Proud a proud rozvodněn,
úkryt je v slujích jen.
Němí a laskaví
choulí se u nás lvi,
vzdávají místu čest,
láskou jež svato jest.
Milostný žár těch pout!
Láska, jíž věčně žhnout!
V prsou strast syčící!
Božská slast mučící!
Šípy, vy zbodejte,
dřevce, mě zdolejte,
kyje, vy usmrťte,
blesky, mě rozdrťte!
Marnosti šálící
smyslů se zbýti chci,
navěky trvalá
lásky nechť záře plá!
Jak nad balvanů bezdnem zeje
zde u mých nohou bezdno skal,
jak strží sto se v třpytu leje,
by proud je, zpěněn, s sebou rval,
jak pne se kmen a neslábnoucí
je pud, jenž k výšinám jej zved —
tak láskou, láskou všemohoucí
je tvořen a je držán svět.
Kol mne je líté burácení,
jak tes by v základech se třás,
a přec jen, láskypln v svém hřmění,
ten příval vln se řítí v sráz;
i zúrodňující ty vody
i blesk, jenž dopad v běsnění,
by očistně tlouk do přírody
a jed i dusno vysál z ní,
jsou posly lásky: hlásat letí,
co, věčně tvoříc, kol nás vlá.
I mou kéž hruď to světlo světí!
Můj duch v ní zmaten zamrzá,
jsa na bolestné smyslů lože
tam přikován jak řetězem.
Ó, myšlenky mi zchláchol, Bože,
zář rozsvěť v toužném srdci mém!
Jitřní mráček, hle, tam pluje
chvějnou třásní jedlovou!
Tuším, co v tom obláčku je?
Mladí duchové to jsou.
Kamže, otče, je nám jíti?
Dobrý otče, kdože jsme?
My jsme blaženi, a žití
všem nám, všem tak libé je.
Půlnočně vy narození,
poodhalen pud a um,
rodičům hned uloupeni,
zato zisk jste andělům.
Nablízku že milující,
cítíte, nuž pojďte jen!
Nikdo z vás, vy pacholíci,
pozemsky nebyl zatížen.
Z očí mých, jež oči země,
vaše nechť se dívají!
Vstupte do mne! Buďte ve mně!
Dívejte se po kraji!
Hle, zde stromy, hle, tu skály,
proud zde vodopádu je;
hřmí a překotně se valí,
strmý svah si zkracuje.
Ach, té mocné podívané!
chmurný je však pobyt ten.
Děs a hrůza tady vane.
Dobrý, vzácný, pusť nás ven!
Každý z vás nechť vzhůru pluje,
aby v čistší okruh vrost;
věky věků oživuje
vše jen boží přítomnost.
Neb toť duchů posílení,
éterná kde volnost čirá:
Ve věčnou lásku zahledění
duchy k blahu rozevírá.
Ruce si dejme,
radostný počněm rej,
veďme jej, pějme
posvátné city v něj.
Ponaučeni,
důvěru máme,
jej, nad nějž není,
že uhlídáme.
Duchových světů vzácný člen
je vyrván z moci zlého:
Kdo spěje dál, vždy dále, jen
nám vykoupiti lze ho.
A blažila-li nadto jej
účastná láska shůry,
pak přijmou ho tím srdečněj
andělské svaté kůry.
Silou růží z rukou světic,
kajícnic těch milujících,
naše vojsko, vzhůru letíc,
vojskem bylo vítězících:
Zde tu duši vyhráli jsme.
Prchli zlí, jak sypali jsme,
prchli ďábli, zasaženi;
místo pekel zatracení
lásky hrot jim vnikal v tělo,
ba to ostří také vjelo
do starého satanáše.
Triumf! Vítězství je naše.
Pozemský zbývá nést
nám ostatek žalný;
i z asbestu-li jest,
zůstal přec kalný.
Když duch tak dravých sil
se s živly spojí,
anděl by nestačil
ten život dvojí,
jenž srostl na jeden,
zas rozpoutati:
zná věčná láska jen
je od sebe rváti.
Ve výškách v skalisku
mlžně to svítí,
hýbe se poblízku
duchové žití.
Mráčky se zjasňují:
čilý sbor spatřuji
blažených dětí;
bez pout a mimo hřích
ti v kruhu tam
výš smějí spěti
k oblastí strmějších
jaru a hrám.
Sdruž se v svých počátcích
s hochy, by cíle stih,
také on sám!
V motýlí kukle jej
radostně vítáme;
svou jen tím bezpečněj
andělskost čekáme.
Spějte, ať, vláken prost,
volný se cítí!
Zkrásněl a povyrost
již svatostí žití.
Zde duch je povznesen.
Zde volný mám rozhled,
jak vzlétá zástup žen,
by k nebesům povzlét.
Ta vprostřed, s věncem hvězd,
nádherně krásná,
královna nebe jest;
dí zář to jasná.
Nejvyšší ty vládkyně!
V stanu nech mě zříti
azurné své svatyně
zázrak svého bytí!
Schval, co, přísně šeptajíc,
v mužné hrudi dme se,
co ji tvému taji vstříc,
svatě vzňatou, nese.
Nezdolně nám srdce žhnou,
žhnout-li rozkazuješ;
žár se zmírní pojednou,
mír-li podaruješ,
panno, vzore čistoty,
matko velebná,
vyvolená kněžno ty,
bohům rovnocenná.
Kol ní se splétá
rej obláčků lehkých,
to nárůdek vzlétá
kajícnic křehkých:
jí u nohou pijí
dech éterné rosy
a o milost prosí.
K tobě, které dáno jest
bez poskvrny býti,
smějí ty, jež snadno svést,
důvěřivě jíti.
Těla chtíč je zachvátil,
ochrany jim není;
sláby jsou: kdo dost má sil,
zlomit pouto chtění?
Šikmá, hladká půda-li,
noha sklouzne v spěchu.
Vzkaz i pohled ošálí,
zmámí vůně dechu.
Ty ve výškách, paní,
se vznášející,
slyš naše lkání,
ty v slávě dlící,
ty orodující!
Při lásce, jež pokropila
tvému synu božské nohy,
jež naň pláč jak balzám lila,
přes škleb Farizeův mnohý;
při misce, z níž hojivě tak
oleje se vylévaly,
při vlasech, jež horlivě tak
svaté údy omývaly —
Při studnici, z níž kdys pilo
Abramovo stádo celé,
při vědru, jež občerstvilo
žíznícího Spasitele;
při tom čistém zdroji čirém,
jenž teď odtamtud se řine
a jenž tryskavě vším mírem
průzračný a věčný plyne —
Při posvátné hrobce temné,
v níž byl uložen náš Pán,
při paži, jež varovně mne
odstrčila od těch bran;
při poušti, kde já se z hříchů
přes čtyřicet kála let,
při tom, co jsem v svatém tichu
v písek psala naposled —
Ty, jež k velkým hříšnicím se
v milostivé přízni skláníš,
ty, jež duším kajícím se
právo věčné spásy chráníš,
přej i této dobré ženě,
která, nevědouc, co dělá,
jednou jen se zapomněla,
odpuštění přiměřeně!
Svou líc, ach, líci,
ty orodující,
ty věčnem se skvící,
milostiplná, k mé slasti skloň!
Milován kdysi,
teď s čistšími rysy
vrací se on.
Už mocně vyrůstá!
Oč je nás větší!
On štědře nám zas dá
vše, zač nám vděčí.
Nám záhy skončen den;
o to jsme chudší.
Však on je poučen,
nuž, ať nás učí!
Teď, ve sboru jsa vzácných duchů,
sám, obnoven, se sotva zná;
jak o žití má čerstvém tuchu,
těm svatým hned se podobá.
Hle, pozemské se láme pouto,
již ze staré je schrány rván,
a éterické tvary jsou to,
jimiž, zas mlád, je odíván!
Svol, aby směl mým učněm býti,
neb oslepil ho nový den.
Do vyšších sfér spěj zakroužiti!
Za tebou vzlétne přiváben.
K zrakům spásy vzhlédněte,
kdož se v něze káte;
vděčnou mysl prodchnete
blahem sudby svaté.
Kéž, kdo dobrý, ctít ji zná,
sluhy, nás, kéž daří
panna, matka, královna,
bohyně svou září!
Příměrem pouhým je
pozemské dění;
co pomíjivé — zde
v skutek se mění;
co popsat není lze,
jsoucnem tu již;
za věčným ženstvím jsme
neseni výš.
Finis
[32]
- ↑
Z posledních Goethových let, od roku 1826.
- ↑
Faust, trýzněn výčitkami svědomí, dožívá se léčivou mocí přírody, zosobněnou Arielem a skřítky, milosti snu, vyhojení, dočasného zapomínání. Arielova slova (str. 233) vycházejí stejně jako písňový vstup Prologu v nebi z mytické představy, že kruhovitý pohyb slunce je doprovázen sluchovým dojmem hřmění. Dantovské terciny Faustovy, vyjadřující odhodlání k dalšímu životu v nových oblastech, zakončeny pozorováním barev, do něhož optik Goethe vkládá přírodní i životní filosofii: našim smyslům není dostupna podstata věcí, jen jejich světelný odraz.
- ↑
Faust (o němž se tu ani nemluví) uveden Mefistofelem na dvůr mladého lehkomyslného císaře, jehož říše ohrožena finanční zkázou. Zatímco hodnostáři si stěžují na úpadek státu, vysloví Mefistofeles, zaujavší místo zmizelého šaška, správnou diagnosu i radu: je třeba zaopatřit peníze, a to je možné proto, že pod povrchem půdy leží bezpočtu neužitých pokladů.
- ↑
Tato nejrozměrnější scéna, prodloužená na újmu celkové jednotnosti, zavinila mnohé nedorozumění, způsobila, že druhý díl tragédie bývá nesprávně chápán a označován za báseň abstraktní, neživou apod. A přec právě zde neběží o nic jiného nežli o zcela konkrétní popis velmi živé a nesymbolické události, tj. dvorského plesu, při jehož jednotlivých skupinách a postavách autor užil italských, velmi názorných předloh. Nebezpečí je v neústrojné rozvleklosti scény, která s vnitřním smyslem faustovského vývoje souvisí jen volně; ba, jak vidno ze scénických poznámek (str. 255 a 258), hodlal Goethe portréty jednotlivých stavů a představitelů básnictví dokonce ještě rozmnožit.
Druhé úskalí, zaviněné Goethem, je ve slovech Chlapce-vozataje, str. 267: Neboť my jsme jinotaje; kterýmžto úslovím však nijak neměl být opsán úmysl básníkův, nýbrž jen vystižen význam některých součástí dvorské slavnosti. Za karnevalu, jehož se účastní císař a o němž účastníci a účastnice vystupují v různých přestrojeních jak občanských, tak alegorických, hodlá Mefistofeles uskutečniti svůj záměr. Zprvu přicházejí na ples zástupci toho nebo onoho stavu (zahradnice jako chvalořečnice umělých květin, oliva jako symbol míru; drasticky popsaná matka s vdavekchtivou dcerou, opilec s pijáckou písničkou, dřevorubci, cizopasníci atd.) Poté (258 n.) dochází na skupiny mytologické, jejichž smysl je proti antickému bájesloví modernizován; nejzřejměji se to jeví na třech Parkách. (Str. 264 Zoilo-Thersites — spojení pověstného kritika starověku s neméně pověstným zbabělcem). Přímo k provedení Mefistofelova plánu hledí už dvojice (str. 266) Chlapce-vozataje a Pluta: onen je představitelem marnotratně hýřící a hravé fantazie básnické (jako v 3. dějství Euforion), ktežto Plutus, pod jehož maskou se skrývá Faust, zosobňuje bohatství hmotné. K nim je přiřaděn vilný lakomec (str. 276), jehož kostým navlékl Mefistofeles. Přestrojen za Pana, tj. boha všehomíra, vystupuje posléze (str. 277) sám císař se svými antickými a bájeslovnými průvodci (str. 278 v Satyrovi ožívá sloh mladistvého Goethova „Satyra“, str. 279 Gnómové — strážci trojího přikázání Nezabiješ! Nepokradeš! Nesesmilníš! Obrové jsou postavy německých erbů, nymfy navazují na antickou báji o Panovi, spícím o polednách). Str. 281 deputace gnómů podává Panovi lístky, tj. asignáty, k podpisu (scénická poznámka v originále chybí); ihned poté vznikne v sále vřava, způsobená požárem, jejž Plutus (Faust) vznítil a zažehná.
- ↑
Po nočním zmatku jitřní slunce a smír; říše zachráněna Mefistofelovým vynálezem — papírových peněz. (Podněty k tomuto motivu z historie Ludvíka XIV. i ze soudobého věku Napoleonova; bankocetle, rakouský krach aj.) Kdežto císařovi služebníci (str. 290) za nových poměrů zůstanou stejní, jako byli, stává se z jediného šaška spořivý hospodář.
- ↑
Proti předcházející scéně nový kontrast náladou i obsahem. Dějová osnova ze starých lidových knih: Faust má před císařem vyvolati obraz Helenin a Paridův, nejkrásnějších lidí starověku. Způsob však, jak toto kouzlo provésti, je Goethem pojat zcela nově a uvádí do nejhlubších a nejodvážnějších oblastí jeho myšlenkového světa. Aby se zmocnil idolů helénských lidí, nad nimiž Mefistofeles jakožto bytost severská nemá moci, musí Faust k matkám, tj. kamsi mimo čas a prostor, do říše pouhých ideí, jimž jsou podrobeny zjevy (fenomény) pozemského bytí. Se symbolem matek setkal se Goethe u antických autorů (u Plutarcha), magická síla však, již zvuk jména „matky“ na Fausta působí, souvisí s jeho psychologií, s nepřiznanou představou Markétky a s nedoslovenou symbolikou celého díla. Scéna ponořena do tajuplného ovzduší myšlenkově erotického, v němž mocným dojmem působí i symboly trojnožky a klíče.
- ↑
Opět kontrastující nálada, humorné žánry v tónu bujných partií 1. dílu. Užití středověkých motivů, pověr aj. Ke konci doznívání magické scény předchozí.
- ↑
V atmosféře a ději slučují se obě scény předcházející. Šlehy na dvorskou společnost; architekt (str. 305), ctitel gotiky; souznění smyslových dojmů; str. 307, krása architektonická doplněná vjemy akustickými; str. 309, mládí jako výdech vůně; str. 309, astrolog oněmí před krásou Heleninou; str. 313, učenec paroduje moudrost homérských starců. Faust, vyvolav antické zjevy jménem matek, vzplane smyslnou náruživostí k Heleně, prohřeší se na vznešeném řádu ideí a splatil by to, nebýt Mefistofela, životem. Aby došel skutečné Heleniny lásky, nutno nastoupiti jinou cestu nežli k matkám.
- ↑
Básněno od roku 1828, rozvrženo dříve.
- ↑
Návrat k místnímu i dějovému východisku 1. dílu, tím ostřeji vystupují změny jednotlivých námětů, postav i prohlubujících myšlenek. Mefistofeles jako před scénou smlouvy (str. 66) pánem hmyzu, jenž ho vítá. Zbožný famulus Nikodemus (str. 317), věrný sluha Faustova nástupce Wagnera, zato bakalář (str. 320) — zástupce náročného, chvástavého mládí, v nějž se změnil někdejší stydlivý žák (str. 80): teď je drzým opovrhovatelem starými pány a starými směry. Povýšeně, jako Fichtův žák (str. 321 absolutně), se posmívá zkušenosti, neuznává požadavku zdvořilosti, navrhuje, aby, kdo je přes třicet (blasfémická narážka na Krista), byl utracen; typickým představitelem mladé generace, která se domnívá, že teprve jejím příchodem byl stvořen svět.
- ↑
Neméně se změnil někdejší Faustův famulus a protiklad Wagner. Kdysi pedant filologické úzkostlivosti, zůstal věren své víře ve vědecký pokrok, uskutečňuje jej však na novém poli, přírodovědeckém, a aby dokázal, že není tajemstvím, pokouší se o to nejvyšší; chce sestrojit mechanicko-chemickou cestou sám život. Dlouholeté marné usilování je korunováno výsledkem teprve ve chvíli, kdy do laboratoře vstupuje Mefistofeles, který se tak rodícímu se Homunkulovi stává kmotrem. Postava Homunkula, tj. uměle zrobeného človíčka, vzrostla Goethovi z přírodně filosofických spekulací, živených Paracelsem a dávnými bájemi. Vytvořen suše vědeckou, ne organickou, ne přírodní cestou, je Homunkulus nadán skvělými vlastnostmi duševními, proto touží po uplatnění své energie, proto dovede uhodnouti, že Faust sní o vzniku milované Heleny ze spojení Lédy a Dia, převtěleného v labuť: ale na volném vzduchu tvor uměle vyrobený existovati nemůže, i touží po dodatečném dotvoření ústrojném a radí k pouti, na níž také Faust by došel svého vyhojení a vyplnění své tužby po Heleně. Touto radou, jejíž cílem je Řecko, osvědčuje Homunkulus (str. 331), že má větší rozhled než Mefistofeles, kterému jméno Farsalos je jen připomínkou starých bojů politických, ale který rovněž zahoří touhou po Helladě, jakmile se mu naskytne vyhlídka, že tam bude moci ukojit svou vilnost. Wagner, jenž ani jako experimentátor nepřestal být knižním učencem, té pouti se neúčastní.
- ↑
Rozvržena koncem roku 1826, zbásněna v prvé půli 1830. Před třetím dějstvím, v němž ožívá antická poezie po svých stránkách velebných a tragických, je tu podán obraz toho, co ve starověkých bájích bylo nestvůrného a přízračného, spolu i vášnivého a romantického. Tím se koncepce starého Řecka, která Winckelmannem byla pro 18. století ustálena příliš hladce a harmonicky, zneklidňuje, zpestřuje a vzrušuje, nabývajíc tvarů až barokně nadnesených a orgiasticky rozvířených. Může tedy Goethe zbásnit cosi jako sabat antické mytologie, který je protějškem a stupňováním pitvor severských a proti Valpuržině noci, lokalizované v 1. dílu na Brockenu, má nárok na označení Valpuržiny noci klasické. Celá partie propletena odvážnými analogiemi a nejsmělejší ironií, někde zabřídá do poezie učenecky antikvářské, v čelných však částech je duchaplnou modernizací řeckých motivů a do hlavního děje tragédie je vpletena trojím pásmem rozmarně se prostupujícím: Faust kráčí od postavy k postavě jako pohádkový hrdina, vyptávající se na cestu, jež by ho zavedla k metě jeho tužeb, Heleně; Mefistofeles očmuchává půdu, vzpomíná na severský domov, spílá nehostinnému jihu, zvlášť tehdy, cítí-li se zklamán ve své choutce po dobrodružství; Homunkulus jde od filosofa k filosofovi, od poloboha k polobohu, pátraje po možnosti, jež by mu pomohla organicky se dotvořit.
- ↑
Farsalská pole (str. 334). Na proslulém bojišti, kde Pompeius byl poražen Caesarem, dumá kouzelnice Erichtho v jambickém šestiměru antických tragédií o nestálosti moci (s narážkou — podle Arn. Krause — též na české dějiny). Str. 336 Faustova prvá myšlenka, jakmile se dotkl řecké půdy, která je mu jako obru Antaiovi pravou matkou, patří Heleně. Str. 338 n. Hrčiví nozi (německy Greife), prvé nestvůry, s nimiž se Mefistofeles setkává, libují si v slovních hříčkách a rachotivé hlásce r (jejich vstup musil tudíž být přeložen zcela volně). Str. 338 báje o mravencích, zlatu, Arimaspech — ze starých pramenů. Str. 339 Old Iniquity je označení neřesti neb ďábla ve starých anglických moralitách; str. 340 rozluštění hádanky Sfing je: ďábel; Sfingy jsou symbolem stálosti, nehybnosti; str. 344 Chiron — Kentaur, vynikající znalostmi a léčivou i výchovnou mocí. Str. 345 Stymfalští ptáci — z bájí herakleovských; Lamie — obludy chtivé lidského masa a krve. Božstvem proudu Peneia (str. 346 n.) vnesen lyričtější písňový tón, tvořící přechod k novému Faustovu snu, jenž opět krouží kolem zrození Helenina. Chiron, syn Filyřin, vykládá Faustovi o nejskvělejších hrdinech argonautské pověsti (str. 351) a přes vynucené vypravování o Herakleovi dostává se k horování o Heleně, jakož i (str. 354) k filologickým sporům o ni. K Heleně však nemůže Fausta zavést sám. Zanese jej tedy alespoň k věštkyni Manto, která (str. 355), setrvávajíc ve svém velebném klidu, je pravým Chironovým protikladem. A tato Eskulapova dcera jediná je s to, aby Fausta zavedla do říše mrtvých, kde od Persefony má si vyprositi Helenu. Pohříchu scéna Faustova v podsvětí, která by byla zdůvodnila, že a proč Helena se smí navrátit mezi živoucí, Goethem dobásněna nebyla, ba do definitivního Fausta ani nepojaty náčrty sem hledící. Zeje tedy po rozmluvě Faustově s Manto (str. 356) dějová mezera, nejcitelnější jak v básni, tak zvláště při představení na jevišti.
- ↑
Na horním Peneiu (str. 357). Klidný svět antické přírody je porušen zemětřesením (Seismem), což má za následek, že Sirény, polekány náhlým vznikem nového horstva, odplouvají do Egejského moře, kde v následující scéně klasická Valpuržina noc vyznívá. Dějově i myšlenkově využil Goethe znalostí a zásad geologických. Násilným porušením zemského povrchu vzniká řada nových tvorečků (Pygmeů čili pidimužů, Daktylů čili palečků), kteří, velikášsky organizováni svými starešiny a vojevůdci, dají se do zločinné války s volavkami a vyhubí je. Zemětřesením jsou vyvolány též diskuze (str. 371) mezi filosofy Anaxagorou a Thaletem, z nichž onen, přívrženec teorie o násilnickém převratu, je ironizován, ba blamován (str. 374, kde létající povětroň má za měsíc), kdežto moudrý Thales věří v nenáhlý vznik všeho bytí z vody a stává se tak rádcem Homunkulovi. Vložen je děj vilného Mefistofela, zaplétaného do směšného dobrodružství s Lamiemi a konfrontovaného s antickou ďáblicí Empusou. Od Harcu k Řecku samí svaci (str. 366) — pointovaný výraz pro spříznění strašidelných postav na severu a na jihu. Závěrečné setkání Mefistofelovo s Forkyadami tvoří dějově přechod k třetímu aktu. Tři dcery Forkyovy, vynikající šeredností, jsou Mefistofelem tragikomicky uctívány (str. 376—377 Ops, Rhea, Chaos, Moiry — stará božstva) a rouhavě srovnávány se svatou Trojicí; podle antických nestvůr přetváří Mefistofeles svou tvář, takže se v dějství Heleninu objeví v podobě staré ohyzdné šafářky.
- ↑
Skalnaté zátoky Egejského moře (str. 380). Závěr klasické Valpuržiny noci ovládán poezií kouzelné luny a bájemi o životodárné moci vody. Pozemské Sirény se do zálivů utekly před zemětřesením, kdežto bytosti mořské (Nereovny a Tritoni) odplouvají, aby z ostrova Samothraké přivezly podivná božstva, tišící bouři, tzv. Kabiry, s nimiž se pak skutečně vracejí (str. 385 n. žerty na učené spory o počtu a významu záhadných těch Kabirů). V Egejském moři dochází svého naplnění osud Homunkulův: Thaletem přiveden k Nereovi, tímto k Proteovi, roztříští se Homunkulus ve své zkumavce, ježto, jat přemírnou vášní milostnou, narazil na trůn mořské víly Galatey (str. 399); rozlije se do vln a způsobí mořské světélkování. Scéna přeplněna narážkami na antické báje (str. 391 Telchinové, prví tvůrcové soch, znázorňující bohy v lidské podobě; Hippokampové, zkřížení koňů a delfínů; str. 394 Psyllové a Marsové, cizokrajní zaklínači; orel, lev, kříž, půlměsíc — narážka na střídání vlád nad ostrovem Kyprem pod Římem a Benátkami, křesťanstvím a islámem). Zároveň však je závěr klasické Valpuržiny noci významným příspěvkem ke Goethovu učení o vzniku organismů vyšších z nižších (str. 393) a o posmrtném trvání zdatných jedinců (tamtéž), jakož i vysokým projevem přírodního básnictví, prolnutého erotickým smutkem; to se projevuje zvlášť ve verších Doridek (str. 396), toužících po stálosti lásky, v roztoužení Nereově po odplouvající dceři a ve vší apoteóze plynulého vodního živlu. Oslavou čtvera živlů pak přírodní mýtus vyvrcholen.
- ↑
Započato už 1800, dokončeno 1825.
- ↑
Chironovo slovo (str. 354) Čas básníky nepoutá uvedeno v skutek. Děj přechází z doby přibližně 16. století do antiky, deset let po skončení trojské války. Menelaova choť Helena (jíž Persefonou na žádost Faustovu vrácen život) připlouvá do Sparty a dovídá se od Forkyady (Mefistofela), že má být se svými mladistvými družkami obětována. Přijme návrh Forkyadin, aby její starověký hrad byl obtočen gotickou tvrzí Faustovou a jeho severskou říší: opět tedy skok přes řadu staletí! (Na mysli tane básníkovi doba křižáckých válek, kdy Balkánský poloostrov ovládnut Germány.) Tento volně vymyšlený děj vpraven do formy přísné klasické tragédie: z ní má Goethe vstupní a pak převládající jambický trimetr, volné, ale symetricky stavěné rytmy sboru, jakož i několikrát (str. 416 aj.) se vyskytující tetrametr trochejský; stejně ukazuje ke vzoru antickému, zvl. k Euripidovi, útvar stichomythie (410 n.) a dialog v dvojverších (413 n.) Psychologicky nejzávažnější je motiv, že Helena (jen kouzelně a na čas oživená) hroutí se do mrákot polosmrti pod připomínkou své erotické minulosti a svého někdejšího jen zdánlivého života (str. 414): odtud, jakož i z přízračnosti zjevu Forkyadina vzniká těžká chmura tajemství, obestírající scénu, jejíž závěr (sborová píseň str. 425 n.) líčí vplouvání mladých helénských bytostí do neznámého jim středověku.
- ↑
Stupňuje se tragický prvek velebné krásy královniny, kontrastované s půvabem lehkovážných a líbivých dívek sboru: Helena proti své vůli všude zasévala rozkol a svár; vzpomíná svého někdejšího, prý jen idolovitého života (v Egyptě, kde prý — str. 431 — žila v nepravé, zdvojené podobě). Krása, jíž kdysi vznícena trojská válka, má zhoubný následek i na Faustově hradu: oslněn zářivým Heleniným zjevem zapomíná Lynkeus (= rysooký) hlásit její příchod a propadá hrdlem; dostává se mu však od ní milosti; v jeho vypravování (str. 432) zachyceny rysy z doby stěhování národů. Byl-li prvý Helenin skutek v novém prostředí projevem její (antické) humanity, pokouší se před Faustem o to, aby nalezla nový výraz pro svůj citový život: kdežto vstup Faustův (str. 431) držen (proti jejím klasickým trimetrům) v shakespearovském blankversu, jsou slova Lynkeova poutána rýmem, a tento souzvuk, jímž (str. 435) tón k tónu mile přilíná, jí zalahodí v sluch; i učí se pak od Fausta (str. 436) mluvit v rýmech (jejich výklad z erotiky podobně jako v „Západovýchodním dívánu“). Neostyšně projevovaná láska knížete a kněžny (str. 437: ve slohu blízkém Shakespearovu „Antoniu a Kleopatře“) přerušena Forkyadinou (= Mefistofelovou) zprávou o blížícím se nepříteli; ve Faustových povelech (str. 439) zmínky o rozdílení polouostrova (Peloponnésu) mezi germánské kmeny. K závěru (str. 441 n.) líčí Faust (po odražení nepřátelského vojska) slast lásky v rajské Arkádii, příznačném to řeckém kraji štěstí a idyl.
- ↑
Epicky zahájená (str. 443 vousáči = diváci), zpěvně, až libretisticky provedená tragédie Euforionova: Helenin a Faustův syn, řecky pojmenovaný, je mluvčím ryzí, po výškách roztoužené poezie; tedy, jako předtím (str. 266) chlapec vozataj, symbolem svobodné obrazivosti; spolu, jakožto zplozenec antické Řekyně a středověkého Germána, zástupcem umění romantického, vzniklého z prolnutí klasiky a gotiky. V povahokresbě krásného, ctižádostivého mladíka užívá Goethe několika rysů z poety vroucně milovaného, z lorda Byrona, jenž roku 1824 zahynul v bojích za svobodu nového Řecka. Starý Olymp klesá (str. 447) melodickým kouzlem nového básnictví; Co lehce získat smím… (str. 452) — Euforionovo životní motto; str. 453 plameny — náznak smyslnosti, z níž je bojovníku se vymaniti; z dálky bouře (tamtéž) — jih Řecka; známá postava (str. 457) — Byronova; z půdy (str. 459) — řecké. — Po Euforionově smrti umírá Helena. Sen antiky pro Fausta dosněn, zbývá mu v rukou jen její šat, symbol starověkého umění., jež ho mocí ideálu bude pozvedat nad všednosti. Také sbor dohrál svou úlohu: Panthalis, náčelnice, nenávidící brnkání rýmů (str. 460), odchází dobrovolně za svou paní, jsouc jista svým životem posmrtným (str. 461); jednotlivé dívky sboru naproti tomu nemají osobnosti, nejsou hodny individuální existence v podsvětí, splývají tedy s keři, skalami, vodstvem, vinicemi; tato metamorfóza dívek v přírodu, náležející k nejantičtějším, nejbásničtějším částem díla, provedena v duchu dionýsovského umění a orgiasmu. Posléze (str. 463) se i Mefistofeles Forkyas zbaví svého antického kostýmu.
- ↑
Počato po tragédii Helenině 3. aktu, dokončeno až roku 1831 jakožto nejpozdější součást celé skladby; místy (na počátku druhého výjevu i v třetím výjevu) jeví stopy ochabující síly.
- ↑
Tvary oblak ve Faustových trimetrech (str. 464 n.) popisovány s Goethovou odbornou znalostí přírodopisnou; Aurořina láska — Markétčina; po narážce na počátku 1. dějství teprve teď prvá jasná připomínka erotiky z 1. dílu. Sedmimílová bota (str. 465) — pohádkový motiv, oblíbený u romantiků (Chamisso aj.). Mefistofelova rozmluva s Faustem vychází od věcí geologických, jež ďábel vykládá zdánlivě vážně, ve skutečnosti tím ďábelštěji: jako Anaxagoras v 2. dějství, též on je přívrženec teorií vulkanistických a věří v nutnost násilných přeměn jak přírodních, tak politických; bludný balvan, kameny, mosty, znamení (str. 466—7) — součásti skal, prostonárodní fantazií vykládány z působení satanova. K slovům o království světa (str. 467) přidává originál biblickou citaci: z 4. kap. Matoušova evangelia. Rozmluva se stáčí na život velkoměstský, popisovaný (str. 467 n.) se zřejmými narážkami na Paříž a Versailles Ludvíka XIV. Zde této země kruh a Zemí chci vládnout (str. 469 n.) — příznaky změněného smýšlení Faustova: antický svět estetiky vystřídán zájmy praktického života, erotika ustupuje zřetelům sociálním, veřejnému působení ve službách celku. Velkorysý plán (470 n.) směřuje k boji s mořským živlem, jehož příboji má být urváno neúrodné pobřeží; uskutečnění má se udáti za pomoci dobrého císaře (str. 472), známého z 1. dějství; str. 473 popis pěstního práva; vojácká rada (str. 475) zřízena z tří obrů, pojmenovaných podle vzoru alegorického básnictví 16. století, spolu podle tří hrdinů Davidových z 2. knihy Samuelovy (23, 8).
- ↑
Podrobný a přesný, až rozvlekle provedený popis boje, v němž Faust a Mefisto svorně přispějí císaři proti vzdorocísaři. Faust předstupuje (str. 480) bez připomínky někdejšího svého působení na dvoře císařském — patrně nechce být poznán — zato vnáší do děje nový, zde skoro rušící rys: je vyslán jakýmsi černokněžníkem, jenž je prý císaři, zachránivšímu jej od upálením, zavázán k díku. Lupolapka (str. 484), postava z 8. kap. Izaiášovy. Jejími obřími průvodci vnesen do boje nadpřirozený živel, stupňovaný — rovněž za Mefistofelovy účasti (str. 485 n.) — zbraněmi a standartami, jež byly přineseny ze starých zbrojnic. Str. 487 dva přírodní zjevy: fata morgána a světlo sv. Eliáše; vznešený mistr (str. 487) — Sabiňan ze str. 481. Noh (str. 488) jako zvíře heraldické. Mefistofelova zpráva (str. 489) my vyhráli — šalba; boj naopak se klaní k císařovu neprospěchu a je vyhrán až zásluhou nových živlů přízračných: havrany (str. 490), přeludem vln (str. 492), trpaslíky (str. 494). Závěr (str. 495) s přízračně vystupňovaným patosem stranictví — mohutné a vpravdě mefistofelské vyznění boje.
- ↑
Berkdeber má lup za oprávněnou činnost vojákovu (str. 498); trabanti (tamtéž) uvědomují si, že vítězství dosaženo za pomoci běsů. Císař a čtyři knížata (str. 499) — rozdílení úřadů podle proslulé buly Karla IV., jíž úřad arcičíšníka přiřčen českému králi, ostatní hodnosti druhým kurfiřtům. Arcibiskup-arcikancléř (str. 302) zdůrazňuje svou dvojí — světskou i duchovní — funkci, jež mu dává nadpráví nad druhy, ba málem nad císařem. Parodie v závěru s ostrými přízvuky protiklerikálními. — Scéna provedena v alexandrínech, podle vzoru francouzských dramat, stejné jako dramatické pokusy mladého Goetha: tak navazuje metrika z posledního údobí básníkova na samé počátky. Předpokládán je výjev (neprovedený, předpověděný už na str. 474), kterak Faust (muž onen pověstný, str. 507) dostává vyžádaný břeh lénem od císaře: nedobásněná situace, nezbytná pro porozumění následujících scén.
- ↑
Básněno v trojím údobí, kolem r. 1800, 1820, 1830; je básnickým i myšlenkovým vrcholem „Fausta“; stojí na nejstrmější výši německého ducha a německého výrazu.
- ↑
Filemon a Baukis — mytická jména idylických stařečků, známých z Ovidia, zde vystupujících v úloze chudých obyvatel přímoří. Poblíže jejich pobřežního domku započala se Faustova kolonizační práce, rozvržená v 4. dějství a podporovaná nadpřirozenými silami a krutými obětmi. Poutník, po letech se vracející na výspu, přesvědčuje se na vlastní oči o ohromnosti Faustova díla, jímž moře bylo daleko zahnáno od pevniny. Zatvrzelost obou stařečků, odmítajících vyměnit svůj stateček za nový, snad podle anekdot o pruském králi Friedrichu II., proti němuž vedl občanský, na svém majetku lpící soused úspěšnou při.
- ↑
Faust stoletý. Lynkeus — sotva totožný se stejnojmenným věžníkem antickým ze str. 430. Faustovy netrpělivé výpady proti kapličce, stařečkům a klinkání vyplývají z jeho odmítání lidové víry a zvlášť z jeho nového, velitelského vědomí moci. Mefistofeles a tré obrů rozšiřují svými obchodními výpravami Faustovo panství po cizích končinách. Závěrečná pointa (str. 518) — narážka na epizodu z knihy starozákonných králů (První Královská, 21).
- ↑
Lynkeova píseň — výsostný výraz štěstí, jaké bylo vizuálnímu umění Goethovu zaručováno silou a darem vidění. Tím kormutlivější, že právě oči prostředkují bystrookému Lynkeovi obraz hrůzy — podívanou na požár založený Mefistofelem a třemi obry, jemuž za oběť padli oba stařečkové i jejich host-poutník. Faust na vrcholu pozemské moci, zatížen hříchem, byť nezamýšleným, nikterak neklesá pod tíhou zlého činu, nýbrž udržuje se ve své vzpurné velkosti.
- ↑
Faust jakožto bohatec a vyvolenec štěstí, obrněn proti úkladům hmotných strázní. Proto ze čtvera šedivých žen, upomínajících na „curae“ latinské poezie, nemůže k němu Bída (Not) ani (rovněž fyzická) Strast (Mangel) ani Hlad (Schuld: spíše ve smyslu „dluh“, ne „vina“; odpovídá přibližně vergiliovské „fames“); zato není přístup zamezen Starosti, té plíživé nepřítelce všeho života (viz už str. 33), dvojnásob otravující lidskou starobu. Chmurný rým Smrt — chrt (str. 523) — volně vyvážen z ducha jazyka (s příklonem k Vrchlického básním, nikoli k jeho překladu „Fausta“) proti „Not — Tod“ originálu. Starost, zosobněná to bytost hrůz, vstupuje k Faustovi právě v okamžiku, kdy on, odvraceje se od všeho svého dosavadního počínání, je odhodlán zříci se magie, nedbati přízraků; proto i před ní (str. 524) chce být mužem, nevyslovujícím formulky kouzelné, zaříkávající. Pronáší své nové pozemsky bojovné evangelium, vyvrcholené (str. 525) výrazem faustovského hledání: neukojen ani okamžik. Právě tu tvrdě získanou Faustovu určitost chce Starost rozdrolit kletbou váhavosti, polovičatosti, změkčilosti; a když se její pokušení odrazilo od jeho železné vůle, sáhne k trestu účinnějšímu, raníc jej, bděle zírajícího, slepotou (str. 527). Ale ani tato nejtěžší tělesná rána muže nepodlomí: naopak, právě teď, jakoby ozařován světlem nitra, vzchopí se k nejpádnějšímu projevu diktátorské vůle, jíž on, vládce, chce k společnému dílu sdružiti tisíce rukou.
- ↑
Tragická ironie: Lemuři, bludní duchové nebožtíků, zpívajíce písničku v duchu hamletovských hrobařů, kopou Faustovi hrob, Faust však, osleplý, má řinčení jejich motyk za dělný ryk práce, k níž dal povel. Propadnuv tomuto klamu, prožívá (str. 530) vysokou chvíli dostiučinění; vizionářsky hledí do budoucnosti, která jednou uzří dokončeno jeho velké dílo sociální, osaditelské, tedy lidstvu prospěšné; vyslovuje poslední závěr moudrosti, která, odpoutavši se od blouznění, od metafyziky, od vzývání krásy, vyznává jedinou svobodu: den co den znovu si ji vydobývat; bojovat zde na zemi s nebezpečím živlů; pracovat ve službách kolektiva. Oslněn tímto viděním, zpíjí se blahem okamžiku, který jednou přijde a dovolí mu říci: jsi tolik krásný, prodli jen! Toť doslovný ozvuk někdejší sázky s ďáblem (str. 74), a třebaže ani nyní Faust nedošel vyplnění svých tužeb, nýbrž horuje o slastech dalekých zítřků, klesá mrtev. Podle litery sázky se zdá, že propadl Mefistofelovi, ten tedy — opět za opakování formulek tehdy smluvených (čas, orloj, rafije) a s rouhavě vysloveným Dokonáno je Kristovým — nad člověkem triumfuje. Závěrečná slova však (nuda, co platno tvořit, věčné prázdno) naplněna duchem ne tak vítězství, jako spíš zoufale ďáblovského nihilismu.
- ↑
Boj ďáblů a andělů o Faustovu duši. Předlohou: díla výtvarného umění, s nimiž se tato partie „Fausta“ (vedle mnoha jiných) sdílí o přesný rozvrh prostorový, o názornost děje a plastiku zření. Vedle italských obrazů posledního soudu projevuje se též účinek spřízněné fantazie dantovské. Co se slovního výrazu tkne, dává Goethe své nejvyšší schopnosti do služeb metafyzického dramatu, rozestupujícího se i jazykově do dvou ostře rozlišených nepřátelských skupin: na jedné straně cynismy, frivolnosti, úmyslné triviality Mefistofelovy — na druhé: extáze rytmů nebeských. Rovnomocný, řečí vystižený pendant k malbám Vlachů (též Nizozemců), kde proti slávě nebešťanů vystihováni pekelníci ve vší své odpuzující ohyzdnosti a v nejburlesknějších groteskách. — Lemuři (str. 532) opět s písničkou podle „Hamleta“; Mefistofeles chce se vytasit s lejstrem, tj. se smlouvou, podle jejíhož znění domnívá se míti moc nad duší zemřelého; zdůrazňuje formální stránku sporu, ježto dnes (str. 532) je ďáblovo právo vydáváno vepsí; musí být na stráži proti smrti jen zdánlivé i proti jiným podvodům; přivolává pomocníky, posílá pro pekelnou tlamu — rekvizit to středověkých mystérií; str. 533 plamen Města (dantovsky), hyena — výrazy dávné demonologie; spodní oblast, v pupku, horem (str. 534) — materialistické umisťování duše (Psychy) v těle. Zástup nebešťanů prvou písní se seřaďuje k bojovnému pochodu. Pro ďábla jsou to zbříděné zjevy: narážka na hermafroditskou podobu andělů, jež je prý to nejhnusnější, co jsme (my ďáblové) vymyslili (str. 535). Sbor andělů sype růže, užívaje jich za válečné zbraně, jimž pekelníci podléhají. Další nebeská píseň (str. 537) — vzývání lásky, arci nadpozemské; pro Mefistofela však (a tím jeho povaha geniálně dokreslena, jeho prohra neodvratně přivoděna) není lásky jiné než smyslné: zamiluje se proti své vůli do krásných andělíčků, zanedbává obranu proti jejich náporu, vzrůstajícímu (str. 539) k úplnému triumfu. Mefistofeles podlehl (str. 540) své prachsprosté choutce, své absurdní lásce — homosexuální; tak, zcela nově a odvážlivě, uplatněn motiv napáleného, tragikomicky fňukajícího ďábla.
- ↑
Po dramatu — symfonie; jejím vůdčím námětem, stále se vracejícím, stále se stupňujícím: láska; její předznamenání: crescendo, její prostorová parafráze: výš a výš, k nebesům, excelsior. Nic není v klidu, všechno vzlétá k čistším oblastem, nic není dotvořeno, vše se zdokonaluje, projasňuje, vyvíjí. I zde výtvarné předlohy (z Pisy), podle nich (str. 541) poustevníci, stromoví, lvi aj., vedle toho dojmy krajinářské, ať z básníkovy autopsie (ze Sicílie), ať zvláště ze sugestivního popisu katalánského Montserratu. Vydatné užívání katolické symboliky a mystiky, jež arci protestantu Goethovi, cítícímu pohansky panteisticky, nebyla tak věcí víry, jako spíš podnětem básnicky konkretizujícího zobrazování. Pater ecstaticus — označení nejednoho světce, charakterizovaného blouzněním a touhou po strastech. Pater profundus — označení církevních otců dotčených hlubokou mystikou. Pater Seraphicus (str. 542) — sv. František z Assisi. Blažená pacholátka (str. 543) — nekřtěňátka, nezatížená pozemským hříchem. Nablízku je milující — Faust. Pater pojme je do sebe — z tajného učení Swedenborgova o zdokonalování pozemského tvorstva k nadpozemskému. Andělé, povznášející (str. 544) Faustovu duši, vyslovují verši Kdo spěje dál… základní myšlenku básně. Mladší andělé — nedotvoření posud k plné andělskosti; zralejší (str. 545) — zpívají o osudu lidské duše, jež vrostši do hmoty, musí se očišťovati ze zbytku pozemskosti. On sám, tj. Faust, posud v počátcích či v motýlí kukle, tj. v prvém stadiu svého odhmotnění, dochází svého povznesení, prozáření ve společnosti hochů, tj. blažených pacholátek. Doctor Marianus (str. 546) — zástupce kultu Mariina, mluvčí myšlenek nejvyšší, nebeské lásky. Vzývání bohorodičky (str. 546 n.) ve stylu starých písní mariánských. Marie sama, Mater gloriosa (str. 547), obklopena sborem kajícnic: velkou hříšnicí (Magna peccatrix, podle evangelia Lukášova, 7. kap., 36), Samaritánkou (Mulier Samaritana, podle 4. kap. evangelia Janova), Marií Egyptskou (Maria Aegyptiaca, podle Acta Sanctorum k 2. dubnu). Str. 549 závěr básně navazuje na tragédii Markétčinu z 1. dílu; nevědouc, co dělá, jednou jen se zapomněla — rekapitulace jejích vztahů milostných, arci bez připomínky, že se dopustila vraždy na svém novorozeňátku; místo důležité pro rozbor Faustovy a Markétčiny erotiky, u nás podnikaný Masarykem aj. Svou líc, ach, líci — stupňující parafráze modlitby ze str. 176. Str. 549 n.: hierarchie duchů vzrůstajících poučováním: Faust, sám poučen, stává se pěstounem blažených pacholátek, je však teprve učněm Markétky, která smí už být účastna nebeské milosti. Mater gloriosa, projevivši souhlas s Faustovým omilostněním, je vzývána svými tajuplnými atributy: Panna, matka, královna, bohyně. Závěrečný Chorus mysticus (str. 550) shrnuje metafyziku „Fausta“: všechen život pouhým odleskem nepostižného božství; pozemský děj povznesen básní k typičnosti; Faustovým nanebevzetím provedeno nevyslovitelné mystérium; zákon lásky, táhnoucí tvorstvo výš, ovládán principem věčného ženství, k němuž ukazovaly předchozí děje a postavy: zvl. Markétka — Helena — panna Marie, na nichž znázorněno mystérium panenství a mateřství, zhuštěné ve scénu Matek v 1. dějství 2. dílu.
- ↑
K definitivnímu textu „Fausta“ druží se řada důležitých paralipomen a úryvků, uchovaných v Goethově pozůstalosti a obsahujících mnohá poučení o jeho básnicko-filosofickém záměru. Rukopisně zaznamenal Goethe též dvě básně, do tisku nepojaté, jež korespondují s dvěma předzpěvy na počátku a jimiž by tedy dílo mohlo být uzavřeno. Arci, běží o verše z doby ukončení 1. části, z let po francouzské revoluci, kolem roku 1800. Snad proto se nezdály ani improvizační Hercův doslov, navazující na lehký tón „Předehry na divadle“, ani sloky Rozloučení, psané v ušlechtilých stancích vstupního „Věnování“, vhodnými doslovy díla, rozmnoženého o rozměrnou druhou — a hlavní — část.
Hercův doslov
Kéž nejlepší z té hry by radost měli!
Jeť v Němcích obecenstvo rozumné.
My bychom znova hrát ji chtěli,
leč o tom potlesk rozhodne.
Či vidět jinou hru je vaše přání? —
Jeť lidský život dílo podobné,
má začátek, má doznívání —
a není rovněž jednotné.
A teď vás prosíme o hlučný potlesk, páni!
Rozloučení
Zde tedy truchlohra má u konce je,
již posléz už jsem v tesklivosti psal;
i lidských vášní vír i sílu děje
i temnot svět já teď už překonal.
O citu zmateném kdo rád že pěje,
když sám se k cestě prozářené vzpjal?
Nuž, uzavřen buď kruh ten omezený,
barbarstvím čar a kouzel přeplněný!
Jak dobré stíny, jež nás provázely,
tak onen démon zla buď zapuzen,
v němž druha jsme i nepřítele měli
a s nímž tak rád se mladý druží sen.
Těch zjevů buď již okruh pohřben celý,
neb k východu náš zor je zaostřen.
Nechť přízniva je Múza další snaze!
Přátelství s láskou žehnej naší dráze!
Neb stále blíž chci s vámi spolčovat se,
vy, s nimiž přátelsky mě život sved!
Vždyť cítíme, co značí spolupráce,
jež z malých kroužků tvoří v světě svět,
vždyť my se nepřem v umíněné hádce,
zda jev je chválen zde a onde klet —
My ctíme radostně a spravedlivě
i antiku i to, čím dnešek živ je.
Ó, šťasten, komu jara pohled smavý
je obrodou, čí blaho v umění!
Čím bůh ho dařil, rozradostněn zdraví,
jen svého ducha odraz v světě zří.
Nižádnou překážkou se neunaví,
jde stále dál, hlas přírody v něm zní,
nechť, roven divé honbě, v lítém reji
duch času rejdí sebesveřepěji.