Démon Láska
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Démon Láska |
| Podtitulek: | Řada třinácti obrazů Maxe Pirnera |
| Autor: | Jaroslav Vrchlický |
| Zdroj: | PIRNER, Maxmilián a Jaroslav VRCHLICKÝ. Démon Láska: řada třinácti obrazů. Praha: Fr. Topič, 1893. Dostupné online. |
| Vydáno: | 1893 v Praze vyd. F. Topič |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
| Název tiskaře: Alois Weisner | |
[Ξ]
DÉMON LÁSKA
ŘADA TŘINÁCTI OBRAZŮ
MAXE PIRNERA
CYKLUS ROMANCÍ NAPSAL
JAROSLAV VRCHLICKÝ
ÚVOD NAPSAL KAREL B. MÁDL
POMOCÍ ČESKÉ AKADEMIE PRO VĚDY, SLOVESNOST A UMĚNÍ.
V PRAZE.
NAKLADATEL F. TOPIČ KNIHKUPEC.
[Ξ]
VŠECHNA PRÁVA REPRODUKCE TEXTU A OBRÁZKŮ VYHRAZENA.
REPRODUKCE FOTOGRAVURNÍ A TISK OBRAZŮ R. PAULUSSENA VE VÍDNI.
PAPÍR A TISK TYPOVÝ ALOISA WIESNERA V PRAZE.
[I] — Co jest tedy, o Diotimo, Eros?
— Velký Démon, o Sokrate. Neboť vše démonské leží mezi bohem a smrtelníkem.
A Diotima, jež nevyrovnatelným spůsobem Sokrata o podstatě lásky poučuje, dokládá, že tento Démon, kterého Poros s Peniou splodili, je v témže dni kvetoucí a kypící, dobře-li se mu vede, hned ale také zmírající, avšak zase znovu se oživující, přinášeje bohům co od lidí a lidem co od bohů pochází.
Sokratův rozhovor s moudrou Diotimou, jak jej v Platonově »Hostině« čteme, dal vůdčí myšlénku umělci a jméno jeho dílu. Velký Démon jest láska: půl božství blažené, z pola lidský trud a bol rozdává kamkoli přijde; mořem štěstí obklopí jednou svoji oběť, v hanbu, v náruč zločinu i smrti sráží druhé den co den, od počátku po všechny časy dokud v prsou člověka tlukot srdce neustane. Sladkou touhu budí a nad vše bolestnější strádání jsa všeho první pramen, umění i života, dvou mocí odvěkých, jež nelze od sebe rozloučiti.
Život se vším svým rušným pohybem a věčným kolotáním, štěstím vřelý a bolem zároveň vroucí, je říší umělce, který ji přehledá se svého povýšeného místa, na něž jej síla jeho nadání pozvedla a jako suverení vládce vybírá odtud a volí, tajemnou mocí nutkán a veden, co by svým subjektivismem pronikl, nově oživil a pak v dílo své vtělil. Z nesmírného okruhu, v němž Láska je zpruhou všeho cítění a konání, vyjmul Max Pirner po právu umění a poesie třinácte scén své řady. Onen Démon strádající a kypící jak neviditelná bytost je prochází. Láska, cit odvěký a ze všech nejmocnější i nejúrodnější, zavznívá v nich světlou písní i duši rozedírajícími akordy.
[II] Čtyřikráte ozve se první v této řadě obrazů vždy v stejných intervalech. Poprvé zní s idylickým přídechem, když v rozpuku je láska mladičkého studenta. Pak v plném rozkvětu je jeho láska, kdy v šeru večera ve stínu rákosin dva mladé žhavé rty se v políbení setkaly. A potom když mladá žena sklání se s okem zářícím nad mužem a kolem nich zní jásavé hlasy drobné rodiny. Idylou počíná řada Pirnerových obrazů a souzvukem, jímž nádech humoru prochvívá, končí ji starý párek, který do svěžího luhu si vyšel. I jejich láska ještě kvete. Toto smírné zakončení řady je čin poetické spravedlnosti a umělecké rozvahy. Bylo ho třeba, aby M. Pirner cele a úplně řekl a předvedl všechnu moc velkého Démona. Bylo ho třeba, aby uzavřel a v jeden kruh scelil vír, který v člověku Láska rozpoutává, jako zase bylo třeba těchto čtyr obrazů, aby ve zbouřeném proudu ostatních vytknuty byly chvíle osvěžujícího oddechu. Čtyřikráte, třeba jen na krátký okamžik, rozevře se temno mračen a jejich těžkou chmurou problyskne zlatý paprsk zářívého světla.
Z prvu se vlny vášní pohnuté dosti mírně zvedají a v první trojici obrazů, s obou stran mladou láskou sevřené, dvakráte ozve se táhlý ton melancholie. Tiché jest odříkání sličné dívčiny vyhlédající s výše klášterní zvonice na dalekou hladinu moře, jekož jímavý klid po bouři právě usnulé je jako zrcadlem stišeného jejího nitra. Podruhé zazní onen truchlý zvuk v obraze staré panny. Jaro její přešlo, i leto zmizelo a bez lásky zůstala. Ale hned obraz mezi nimi zvěstuje příští násilné vlnobití. Ta dívka v lehkém nočním rouše, v oku šílenství, jež poklekla na zasněženém hřbitově a křečovitými prsty rozedírá hrob, kde děcko její dříme, ohlašuje ty, které závratný vír do své hloubi cele strhnul. Než ješte jedenkráte objeví se ovzduší tiše jímavého smutku, naplňující vše kolem mladé matky, kterou smrt skosila s její novorozencem. Pak ale Démon Láska vždy krutěji svírá svoje oběti. Jedné podťal kořen moralního života a nad lahví vína skončí její ztracené žití. Konec všedního románu vypravuje výjev na stupních kostela, z něhož svadebčané vycházejí. Co potom následuje, jsou tři údery ze všech nejsilnejší, tři momenty plné rozrušující tragiky. Do vod jezera, za kluboké noci, vrhá veská dívčina své děcko; v šeru kleneb chrámových mladý vojín ranou z pušky násilně přetrhl nit zničenéko života; na pranýři, na místě potupy, v bolestném studu a bez obrany proti posměškům a necitnému utrhání klesá poslední oběť velkého Démona.
[III] Jeho říši, jeho vládu, někdy sladkou a milou, však častěji žaluplnou a krutou předvádí umělec v řadě svých obrazů. S vědomým úmyslem pominul M. Pirner, oč před ním tolikráte jiní se pokoušeli: se štětcem v ruce pustiti se v závod s umělcem, který slovy v jednotném ději vyličuje moc Lásky. Konečným a při tom jediným cílem jeho bylo vytvořiti v mezích svého umění obrazy viditelných tvarů a barev. Proto nerozvíjí tu románový děj některé historie dvou milenců, nevypravuje slasti a strasti jich lásky, ale staví před nás obrazy, díla malířského umění, v sobě uzavřené, vždy o sobě celé a samostatné, vždy novou strunou znějící a co v každém chtěl říci, pověděl také cele. Jako pravý umělec nezaujímá M. Pirner vůči svěmu předmětu stanovisko chladne objektivnosti. Naopak. Všady projevuje se jeho subjektivní myšlení a cítění. Jeho zřetelné stopy postřehneme v povaze zvolené látky a ještě mnohem důrazněji vyniká na povrch v učiněném výběru, v počtu a vzájemném poměru výjevů světlem proniklých a zášeřím i tmou obklopených. Karakter thematu, nálada jednotlivých scén, převaha melancholie a tragiky nad prostým, křišťálově průhledným štěstím v životě láskou pohnutém je při tom výslednicí tvořivé práce, na níž má stejný podíl životní názor filosofa, vzlet básníka a cit a úvaha malíře.
Projděme tuto řadu, obraz za obrazem, a vysvitne, že M. Pirner jest umělec malíř, kterému je člověk o něco více nežli předmět o několika barevných skvrnách, bytost jen potud živá, pokud se zevním, fysickým pohybem prozrazuje. Jeho umělecká snaha hledí postihnouti a pochopiti, co v této bytosti se děje u vědomí, že její vnitřní život vyvírá na venek v jejím výraze, pohybu a jednání. A činí tak se zdarem, neboť odtud jde, že všichni jeho lidé, štěstím ozáření aneb zkrušení v žalu a bolesti, jako bezděky svěřují, co duši jejich plní, co přivedlo je v okolnosti v té chvíli, kdy umělec je postřehl a jich zjev zachytil. Je patrno, kterak s nimi zároveň cítí, jaký hluboký soucit má s těmi, kdo klesli pod tíhou vášně anebo i životem zaplatili žhavé její obejmutí, kterak chápe jejich trud a jak věrným je tlumočníkem jejich blaha. V tomto intensivním proniknutí látky, v té vřelé účasti, jakou předmět umělce naplňuje, leží zajisté příčina, proč všechny ty výjevy Láskou zbuzené a vyvolané dovedou upoutati zájem náš a proč budí v našem nitru ohlas svojí nálady.
Celistvá umělecká jednotnost každého obrazu o sobě všady dochází jasného výrazu. Ať jediná jen postava, ať celé skupiny objevují [IV] se na jeho ploše, každý rys tváře, záblesk oka, pohyb těla, vše směřuje k jediné metě, spřádá se na vzájem a soustřeďuje jak v ohnisku paprsky v jediném bodě. Všechno okolí jako průvodní chor podporuje a sesiluje tuto snahu. V něm vyznívá do šířky každý motiv; hlavně v krajinových výhledech. Roční počasí se střídají, sluný den a první šero vlahého večera, mrazivá noc a hluboká temnota nad jezerem, táhlá rovná pláž vody, nebo pochmurná kočka chrámová, kterou se rozplývají obláčky dýmu po výstřelu z pušky. Vše jeví se jakoby v jedno a nedílně srostlé s výjevem, jejž obklopuje.
Dech poesie prostupuje toto dílo obestíraje se všad jeho články, rovně hluboce procítěným básním, v nichž motiv Lásky vždy v nové a nové obdobě a v novém zjevu k slovu a výrazu přichází. Mysl pocty, dnes tak vzácná v říši výtvarného umění, jimi prochvívající, povznáší je stejnou silou, jako ryze umělecká míra v jich výběru, vroucnost pojmutí, rozvaha i dovednost v jejich utváření.
M. Pirner združiv jednotlivé články cyklu, sestaviv je vedle sebe v určité pořadí, dovedl toho, že vyslovují jedním dechem a jediným slovem, co je k sobě v spojitý řetěz víže, co je nejprvnější ideou této řady, co je hybnou pružinou všeho cítění a konání vší galerie postav, procházejících těmi obrazy, jež vytvořil umělec velkého a hlubokého citu, který v poetickém tvoření pohlíží zároveň okem filosofa na svět. A právě v těchto třech momentech leží všechna podstata a síla uměleckého zjevu M. Pirnera.
Co říci na konec?
»Vymysliti a nějakým spůsobem k bytí přivésti to, co ještě nebylo, jest básněním. Proto je základem všeho uměleckého tvoření poesie a kdo v něm jsou mistry, jsou všichni básníky« — praví Diotima.
Buclatý hošík, pravé rokoko,
stál s toulcem u mne, smál se z plných plic;
však smích ten zvonil pouze na oko,
lstí plály jiskry jeho zřítelnic,
a když jsem k němu trochu blíž se klonil,
to démon byl, a tam kde toulec zvonil,
tam smrti kosa hvízdala a v rej
se kostlivců kol předla epopej.
Ó rozškubané růže v rozkvětu,
ó střevíčky ve tance přeletu,
ó ňader vlny pod muslínu sněhem,
ó líčka tance ovanuta žehem,
ó lilje ruček, rtíků poupata,
ó vějíře a zbytky starých kytic,
jak veliká to žeň a bohatá
pod zrakem starých a vrasčitých Litic,
jež spřádají a přetínají v ráz,
co kvetlo štěstím, sypou sníh v tvůj vlas
a v oko slze, v duši smrti mráz!
A přec to krásné, buclatý můj hochu,
se dáti smíchem tvojím svést,
z tvé každé číše napiti se trochu
a bloudit labyrintem tvojich cest!
Pak v stáří posled, vyváznem-li šťastně,
tvé malovati nebo psáti básně,
jak prožili jsme je, si vzpomínat
a s úsměvem zavříti žití knihu
a vzpomínkou být šťastni, byť jen v mihu,
Tvých darů blaho cítit, ne však tíhu —
a v hrobě o lásce si nechat zdát.
[Ξ]
I. V rozpuku.
II. V odříkání.
III. Šílená.
IV. Stará panna.
V. V rozkětu.
VI. Mrtvá.
VII. Ztracen.
VIII. Opuštěná.
IV. V rodině.
XI. K smrti.
XII. Na pranýři.
XIII. V odkvětu.
[Ξ]
(MAXU PIRNEROVI.)
V mistrově dílně — obraz poslední
on svého cyklu skončil — Amor stál.
A malíř pravil: Nu, přec pohledni,
co zla jsi v světě rozpoutal a stkal!
Však ferina se smál:
Měl bych se mstít a za to v Tvoje vlasy
sníh stáří vsypat, v srdce nudy led,
tak pomluvil's mne! Avšak jaké krásy
a poesie tím Jsi stvořil svět!
Co dělati? — Buď Tobě odpuštěno
a šťastná láska v žití buď Tvé věno!