Tato stránka byla zkontrolována
PROLOG.
Buclatý hošík, pravé rokoko,
stál s toulcem u mne, smál se z plných plic;
však smích ten zvonil pouze na oko,
lstí plály jiskry jeho zřítelnic,
a když jsem k němu trochu blíž se klonil,
to démon byl, a tam kde toulec zvonil,
tam smrti kosa hvízdala a v rej
se kostlivců kol předla epopej.
Ó rozškubané růže v rozkvětu,
ó střevíčky ve tance přeletu,
ó ňader vlny pod muslínu sněhem,
ó líčka tance ovanuta žehem,
ó lilje ruček, rtíků poupata,
ó vějíře a zbytky starých kytic,
jak veliká to žeň a bohatá
pod zrakem starých a vrasčitých Litic,
jež spřádají a přetínají v ráz,
co kvetlo štěstím, sypou sníh v tvůj vlas
a v oko slze, v duši smrti mráz!
