Číňanovy nehody v Číně/Kapitola VIII.

Číňanovy nehody v Číně Jules Verne
Kapitola VII.	Kapitola VIII.	Kapitola IX.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VIII.
Podtitulek:	Kde Kin-Fo činí Vangovi návrh vážný, který tento rovněž vážně přijímá.
Autor:	Jules Verne
Zdroj:	Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 76–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	J. T–ý
Licence překlad:	PD old 100

Mudrc dosud neulehl. Natažen na divanu četl poslední číslo „Pekingských novin“. Poněvadž stahovaly se brvy jeho, lze souditi z toho na jisto, že časopis ten chválil panující rod Tsingů.

Kin-Fo otevřel dvéře, vešel do jizby, vrhl se do lenošky a beze všeho úvodu pravil:

„Vangu, chci tě požádati o nějakou službu.“

„Deset tisíc služeb!“ odvětil mudrc, pustiv z ruky úřadní list. „Mluv jen mluv, milý synu, bez ostýchání a nechť jest to cokoli, učiním!“

„Služba, kterou požaduji,“ řekl Kin-Fo, „jest taková, že jí přítel může prokázati jenom jednou. Proto, milý Vangu, sprošťuji tě povinnosti devět tisíc devět set devadesát devětkrát a dodávám, že nesmíš ode mne očekávati vděčnosti.“

„Nejlepší vykladač řečí záhadných neporozuměl by tobě. Čeho se to týká?“

„Vangu,“ pravil Kin-Fo, „jsem zničen!“

„Ah, ah!“ pravil mudrc zvukem jakoby byl spíše zaslechl dobrou zprávu nežli špatnou.

„List, jejž jsem tu zastihl při našem návratu z Kantonu,“ řekl Kin-Fo, „mi oznámil, že klesla ústřední banka kalifornská. Mimo tento yamen a tisíc dollarů, jichž pomocí mohu žíti ještě jeden nebo dva měsíce, nemám ničeho.“

„Tedy,“ pravil Vang pohledna zostra na svého chovance, „není to více bohatý Kin-Fo, jenž mluví se mnou?“

„Jest to ubohý Kin-Fo, jejž ostatně chudoba neleká.“

„Výborně’s odpověděl, milý synu,“ řekl mudrc vstávaje. „Nebyly tedy čas a práce moje marny, bych ti vštípil pravidla moudrosti. Až posud živořil’s pouze bez chuti, bez vášně a zápasu! Nyní budeš teprv žíti! Budoucnost se změnila! Což na tom, praví Konfucius a Talmud dle něho, přihodí se vždy méně neštěstí nežli se obáváme! Bude potřebí nyní, bychom si denně rejži svou vydělali.

Nun-Schum nás v tom poučuje: V životě musí býti výsost a nízkost! Kolo štěstí otáčí se stále a jarní vítr jest měnivý! Bohatý nebo chudý ať činí povinnost svou! Pojďme.“

A vskutku, Vang, filosof praktický, byl hotov opustiti nádherné obydlí.

Kin-Fo jej zadržel.

„Pravil jsem,“ řekl, „že nelekám se chudoby, ale nyní dodávám, proto, že nehodlám ji snášeti.“

„Ah!“ pravil Vang, „ty chceš! —“

„Zemříti!“

„Zemříti!“ odvětil klidně mudrc. „Člověk, jenž odhodlal se skončiti život svůj, nepoví to nikomu.“

„Bylo by se již stalo,“ odpověděl Kin-Fo s klidností rovnou mudrcově, „kdybych nebyl chtěl, aby mne smrt moje rozčilila ponejprv a naposled. Ale v okamžení, kdy jsem chtěl polknouti zrna opia, jež znáš, nebilo srdce moje ani dost málo, pročež odhodil jsem jed a šel hledati tebe.

„Chceš snad, příteli, bychom zemřeli spolu?“ řekl Vang s úsměvem.

„Ne,“ řekl Kin-Fo, „mně záleží na tom, bys ty žil.“

„Proč?“

„Bys mne zabil vlastní rukou!“

Při tomto neočekávaném návrhu nezachvěl se Vang. Ale Kin-Fo, hledě mu upřeně do očí, pozoroval, že se mu neobyčejně zaleskly. Ozval-li se v něm bývalý Tai-ping? Byl by s to bez váhání vyplniti přání svého chovance? Osmnácte roků uplynulo nad jeho hlavou, aniž by utlumilo jeho krvelačnost mladickou! Nečinil námitek synovi toho, jenž byl jej zachránil! Beze chvění odhodlal by se, zbaviti života člověka, proti němuž nechoval žádné nenávisti! On byl by s to jednati tak, mudrc Vang.

Ale blesk onen zmizel okamžitě. Vang tvářil se záhy klidně, jako obyčejně, snad o něco vážněji.

Potom sedna pravil:

„To tedy jest ona služba, kterou žádáš ode mne?“

„Ano,“ odvětil Kin-Fo, „a tato služba sprostí tě všech povinností, jež domníváš se snad míti k Čung-Héu-ovi a jeho synu.“

„Což pak mám učiniti?“ tázal se prostě mudrc.

„Ode dneška do 25. června, osmadvacátého to dne šestého měsíce, rozumíš, Vangu, kterýmžto dnem skončí se můj jeden a třicátý rok — musím skončiti život svůj! Jest třeba, bych padl tebou zabit, buď od předu nebo od zadu, ve dne nebo v noci, nezáleží na tom kde ani jak, stoje, sedě, leže, v bdění nebo spaní, ocelem nebo jedem! Třeba, bych za těch osmdesát tisíc minut, z nichž záležeti bude můj život po dvacet pět dní, myslil a jak doufám: bál se, že násilně bude ukončen život můj! Třeba, bych měl před sebou těch osmdesát tisíc hnutí, bych v okamžení, kde odloučí se od sebe sedm živlů duše mé, mohl zvolati: „Konečně, přece jsem žil!“

Mimo svůj obyčej mluvil Kin-Fo poněkud živěji. Poznáme také, že určil konec života svého na šest dní před uplynutím platnosti police. Jednal tu jako moudrý člověk, neboť bez zaplacení nové prémie ohrožovalo každé prodlení dědice pojištěné části.

Mudrc vyslechl jej vážně pohledna rychle a tajně na podobiznu krále Tai-Pinga, jež zdobila jeho jizbu a již měl děditi — což arci nevěděl posud.

„Necouvneš tedy před povinností, jižto jsi vzal na sebe, zabíti mne?“ tázal se Kin-Fo. —

Vang dal pouze znamení, že se toho nebojí! Vídal jiné věci, když jako povstalec bojoval pod praporem Tai-pinga! Ale podnikl ještě námitky, nežli se zavázal úplně.

„Vzdáváš se naděje v dlouhé žití, jež ti věštil „opravdový mistr“.“

„Ano.“

„Bez lítostí?“

„Bez lítostí!“ odvece Kin-Fo. „Žíti jako stařec? Podobati se kusu dřeva, jež nelze řezati! Bohatý bych si to nepřál, chudý pak tím méně.“

„A mladá vdova v Pekingu?“ řekl Vang.

„Zapomínáš na přísloví: kvítek s kvítkem, vrba s vrbou! Souhlas dvou srdcí činí sto let jara! —“

„Proti třem stům letům, podzimkům a zimám,“ odvece Kin-Fo krče ramena. „Ne! Lé-u chudá byla by nešťastna se mnou. Moje smrt pak jí zabezpečí blahobyt.“

„Tys to učinil?“

„Ano, a ty Vangu máš pojištěných padesát tisíc dollarů na mou hlavu.“

„Ah!“ ozval se mudrc, „máš na vše odpověď.“

„Ano i na jinou námitku, jižto jsi posud neučinil.“

„Která to jest?“

„Nebezpečí, jež moje smrt ti způsobí, že bys mohl jako vrah býti stíhán.“

„Oh!“ řekl Vang, „pouze hlupáci a chlubilové dají se chytit! Ostatně jaká byla by při té poslední službě zásluha, kdyby nebylo ani nebezpečí.“

„Ne tak, Vangu! Chci tě zabezpečiti proti všemu. Nikdo nemá tebe obtěžovati!“

To řka Kin-Fo přiblížil se k stolu, vzal papír a napsal naň zřetelně:

„Odňal jsem si dobrovolně život, jenž se mi znechutil a zošklivil.“

Kin-Fo.

Papír ten dal Vangovi.

Mudrc četl slova ta pro sebe; pak je četl na hlas. Potom složil papír a uschoval pečlivě do zápisníku, jejž nosil vždy při sobě.

Z očí jeho vyšlehl opět blesk.

„Míníš to opravdu?“ pravil pohledna vážně na chovance svého.

„Zajisté.“

„Já tedy také.“

„Slibuješ tedy?“

„Ano.“

„Do 25. června přestanu žíti?“

„Nevím zdali přestaneš žíti, jak tomu ty rozumíš,“ řekl mudrc vážně, „ale na jisto budeš mrtev.“

„Díky a s bohem, Vangu.“

„S bohem, Kin-Fo.“

Kin-Fo na to klidně odešel z jizby mudrcovy.