Číňanovy nehody v Číně/Kapitola VII.
| Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
| Kapitola VI. | Kapitola VII. | Kapitola VIII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola VII. |
| Podtitulek: | Jež byla by velmi smutná, kdyby nejednala o zvláštních způsobech a obyčejích v říši nebeské. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 64–75. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. T–ý |
| Licence překlad: | PD old 100 |
Cokoli mohl říkati a mysliti ctihodný Vilém J. Bidulph, tentokráte byly fondy pokladen stoleté opravdu ohroženy. Vskutku, Kin-Fo nebyl ten, jenž po zralém uvážení odkládá do nekonečna provedení plánu svého. Úplně jsa na mizině chovanec Vangův byl na jisto odhodlán ukončiti existenci, která i v době jeho zámožnosti byla proň smutnou a nudnou.
Psaní, které mu odevzdal Soun, osm dní po jeho příchodu, pocházelo ze San-Franciska. Oznamovalo zastavení platů se strany ústřední banky kalifornské. A jmění Kin-Foa záleželo v celku, jak víme, z akcií této známé a posud tak solidní banky. Nebylo žádné pochybnosti. Jakkoli pravdě nepodobnou zdála se tato zpráva, byla na neštěstí pouhou pravdou. Že zastavila placení ústřední banka kalifornská, potvrdily zprávy časopisů došlých do Shang-Haie. Úpadek byl prohlášen a Kin-Fo byl zničen na dobro.
A vskutku, mimo akcie banky té, což mu zbylo? Nic, nebo tolik jako nic.
Prodejem obydlí svého v Shang-Haii, jenž ostatně nedal se tak snadno provésti, byl by si zjednal pomůcky nedostatečné.
Osm tisíc dollarů, jež zaplatil za premii do pokladny stoleté, několik akcií společnosti plavební Tien-Tsin, jež prodány v týž den poskytly by mu prostředky na kratičký čas; to bylo nyní jeho veškeré jmění.
Obyvatel západních krajin, Francouz neb Angličan, byl by snad klidně snášel toto nové postaveni a byl by hleděl živiti se prací rukou svých. Občan říše nebeské domníval se míti právo smýšleti a jednati jinak. Kin-Fo jakožto pravý Číňan uznal bez výčitek svědomí dobrovolnou smrt za prostředek vyváznouti z nesnáze té a sice s lhostejností přirozenou plemenu žlutému.
Číňan má zmužilost ať díme passivní, ale zmužilost ta jest veliká velmi. Jeho lhostejnost naproti smrti jest opravdu neobyčejná. Nemocen vidí ji blížiti se beze slabosti. Odsouzen nejeví strachu ani pod rukou katovou. Veřejné popravy časté, nazíráni hrozných trestů, jež ustanovuje trestní zákon říše nebeské, spřátelily syna nebes s myšlenkou opustiti bez lítosti pozemské záležitosti.
Proto nebude se nikdo diviti, že v rodinách čínských pomýšlení na smrt a hovor o té věcí jest téměř na denním pořádku. Neschází ni při výkonech života pravšedních. Úcta ku předkům vyskytuje se u lidí nejchudších. Není bohatší rodiny, jež by neměla v domě svatyni, ani chýše bídné, v které by nebylo koutku zasvěceného památce předků, jichž slavnosti odbývají se každý druhý měsíc. Z téže příčiny nalézáme ve skladě, kde se prodávají postýlky nebo kolébky pro novorozeňátka, veliký výběr rakví, jež tvoří stálý předmět čínského obchodu.
Koupě rakve jest opravdu jednou z největších starostí „Nebešťanů“. Nábytek domu nebyl by úplný, kdyby chyběla rakev. Syn považuje za svou povinnost, otci svému, pokud žije, opatřiti rakev. To se pokládá za důkaz zvláštní něžnosti.
Rakev tato uloží se ve zvláštní jizbě. Ozdobuje se, udržuje v stavu dobrém a často, když uloženy do ní tělesné zbytky, chová se po dlouhá léta s pečlivostí nábožnou. Zkrátka, úcta k mrtvým jest základem náboženství čínského a přispívá velice k utužení svazků rodinných.
Kin-Fo tedy následkem povahy své, pohlížel s větší klidností nežli jiný vstříc myšlence, učiniti konec životu svému. Zabezpečil osud dvou bytostí, jež mu byly milými. Čehož by tedy litoval? Ničeho. Sebevražda nezpůsobovala mu žádných výčitek svědomí. Co považuje se za zločin v zemích vzdělaných na západě, jest činem zákonitým, ať tak díme u prostřed podivné civilisace východní Asie.
Kin-Fo tedy byl rozhodnut, co učiní, a žádný vliv by jej nebyl odvrátil od provedení úmyslu toho, ba ani vliv mudrce Vanga.
Ostatně tento nevěděl ni toho nejmenšího o úmyslech svého chovance. Soun také nevěděl ničeho a mimo to pozoroval jednu věc, to jest, že Kin-Fo po svém návratu osvědčil se více lhostejným vůči jeho denním hloupostem.
Zajisté měl se Soun při tom dobře; nebyl by nalezl lepšího pána a jeho vzácný cop klátil se nyní na jeho zádech s největší bezpečností.
Přísloví čínské dí:
„Aby někdo byl šťasten na světě, musí žíti v Kantoně a zemříti v Liao-Čéu.“
Kanton vskutku poskytoval největší příjemnosti světské a v Liao-Čéu vyráběny byly nejkrásnější rakve.
Kin-Fo neopomenul dáti v čas rozkaz nejlepšímu závodu, tak že jeho poslední lože musilo přibyti v pravý čas. Aby správně uložen byl k věčnému odpočinku jest stálou péčí všech „Nebešťanů“, kteří dovedou žiti.
Současně koupil Kin-Fo bílého kohouta, jenž má, jak známo, tu vlastnost, vnímati v sebe prchající duše a zachycovati jeden ze sedmi živlů, z nichž skládá se čínská duše.
Viděti lze z toho, že chovanec mudrce Vanga byl lhostejným vůči všem záležitostem životním, ale že měl velikou péči o to, co se týkalo smrti.
Po tom nezbývalo mu, leč určiti program pohřební. Toho dne ještě přijal list papíru řečeného rýžový papír, — při jehož výrobě rýže nemá nejmenšího podílu — poslední ustanovení Kin-Fo-a.
Odkázav mladé vdově dům svůj v Shang-Haii a Vangovi podobiznu císaře Tai-pinga, již pozoroval mudrc vždy s velikým zalíbením — ovšem bez újmy na jistinách u stoleté pojištěných, — napsal Kin-Fo rukou pevnou rozkaz a pořádek osob, jež měly býti přítomny jeho pohřbu.
Poněvadž neměl rodičů, mělo několik přátel jeho ubírati se v čele průvodu, odění vesměs v roucho bílé, kterážto barva jest barvou smutku v říši nebeské. V ulicích až ku hrobu na hřbitově shang-haiském již dávno připraveném měli státi v řadách dvojitých sluhové pohřební, nesoucí různé oznaky, jako stínítka modrá, halapartny, žezla jakás, stínidla hedvábná, s nápisem, obsahujícím podrobnosti obřadů, tito sluhové měli míti černou tuniku a bílý pás, klobouky z plsti černé s chocholem. Za tlupou přátel měl jíti vůdce od paty k hlavě černě oděn, bije v gong a předcházeje podobiznu zesnulého uloženou ve zvláštním bohaté ozdobeném voze.
Potom měla jíti druhá tlupa přátel, těch totiž, jižto měli omdlévati po pravidelných přestávkách a klesati na podušky k tomu připravené. Konečně mladíků pod nebesy modrými a zlatými, jižto měli házeti na cestu kusy papírů děravých, které měly zapuzovati zlé duchy, kteří by se snad přidružili k průvodu.
Potom následovati měl katafalk pod velikým palankinem, jenž potažen býti měl modrým hedvábím a ozdoben zlatými třapci a jejž nésti mělo padesát sluhů uprostřed dvojnásobné řady bonců. Kněži slavnostně oděni v řízy šedé, červené a žluté měli odříkávati poslední modlitby doprovázené střídavě zvukem gongů, fléten a hlučnou hudbou trub šest stop dlouhých.
Konečně měly smuteční vozy bíle potažené uzavříti průvod, jehož útraty měly na dobro vyčerpati prostředky poslední bohatého nebožtíka.
Celkem neobsahoval tento program nic neobyčejného. Mnohé průvody toho „druhu“ ubíraly se ulicemi Kantonu, Shang-Haie nebo Pekingu a „nebešťané“ v tom nespatřovali nic jiného, leč přirozenou úctu povinnou zesnulým.
Veliká bedna z Liao-Čéu přibyla 20. října do obydlí Kin-Fo-a do Shang-Haie pod jeho adresou. V té nalezala se pečlivě zabalená rakev. Ni Vang, ni Soun a nikdo z čeledi domácí se tomu nedivil ani dost málo. Opětujeme, že není Číňana, jenž by za živobytí svého nechtěl míti lože, v kterém spáti má na věky.
Rakev tato, mistrovské dílo továrníka v Liao-Čéu, uložena v „jizbě předků“. Tam ozdobená, vycíděná, namazaná měla nepochybně čekati dlouho dne, v který by chovanec mudrce Vanga ji měl zapotřebí pro svou osobu. — Ale nemělo tomu tak býti. Dnové Kin-Fo-a byli sečteni a blížila se hodina, v které se měl přidružiti k předkům rodiny své.
Vskutku byl Kin-Fo odhodlán toho večera rozloučiti se s tímto životem.
Dne toho došel list zoufající vdovy Lé-u.
Nabízela Kin-Fo-u vše, co měla. Bohatství nemělo pro ni ceny! Chtěla se obejíti bez něho! Milovalať jej! Což pak mu scházelo více! Což by nemohli žíti blaženě v poměrech skromných?
List tento prodchnutý láskou čistou nebyl s to, změniti úmysly Kin-Fo-a. „Pouze smrt moje může ji obohatit,“ myslil si.
Zbývalo ještě určiti, kde a jak má se odbýti výkon poslední. Kin-Fo nalezal v tom potěšení, uvažovati všecky podrobnosti. Doufal, že v okamžení posledním rozčilení, třeba jen přechozí způsobí mu rychlejší tlukot srdce.
V okolí yamenu nalezaly se čtyry krásné kiosky vyzdobené dle obraznosti, jakou vynikají čínští malíři. Mělyť jména zvláštní, významná: pavillon „štěstí“, kam Kin-Fo nikdy nevešel; pavillon „bohatství“, na který hleděl s největším opovržením; pavillon „radosti“, jehož dvéře byly proň zavřeny po dlouhý čas; pavillon „dlouhého žití“, který již chtěl dát sbourat.
Pud jeho vábil jej zvoliti toto místo. Tam se chtěl uzavříti, až by nastala noc. Tu měli jej zítra nalézti šťastného v smrti.
Když byl na tom se usnesl, nastala otázka jak má zemříti? Rozpárati si břicho jako Japonec, oběsiti se na hedvábném pasu jako mandarin, nebo podřezati si žíly v lázni vonné jako epikurejec starého Říma. — Ne.
Smrt taková zdála se mu surovostí, jež by odpuzovala přátely i služebníky. Jedno, dvě zrnka opia smíšeného s judem prudkým postačila k dopravení jeho s tohoto světa na onen, aniž by o tom věděl snad i ve snu, který časný spánek by proměnil ve věčný.
Slunce pomalu se chýlilo k západu.
Kin-Fo měl již jen několik hodin žíti. Chtěl ještě naposledy se projíti v okolí shang-haiském a podél břehů Huaug-Pu, kde tak často se byl nudil. Samoten, aniž byl by toho dne sešel se s Vangem, opustil yamen, by se vrátil sem ještě jednou a nikdy více nevyšel.
Území anglické, malý most přes vodu, osadu francouzskou prošel krokem volným, jenž nezměnil se ani v poslední hodině jeho života. Podél nábřeží ku bráně domácí obešel zdi Shang-Haie až k římsko-katolické kathedrale, jejíž kuple ovládá poslední předměstí. Potom se obrátil v právo i kráčel klidně po cestě vedoucí k pagodě Lung-Hao. Byla to rozsáhlá rovina táhnoucí se až k vysokým horám, jež obkličují údolí Minu, ohromné to bažiny, z nichž pilnost rolníků učinila rejžoviště.
Tu a tam síť průplavů, jež ústily do moře, několik chatrných vesnic, jichž chatrče byly obklopeny keři růžovými, avšak při tom blátem obloženy, dvě neb tři povýšená pole, jež chrániti měla před vodou. Po dlouhé úzké cestě prchaly houfy psů, bílých koz, kachen a husí s největší rychlostí, jestliže je vyplašil někdo jdoucí kolem.
Role ta, pečlivé vzdělaná, jichž vzhled nepřekvapil tuzemce, byla by v cizinci nicméně vzbudila udivení, ne-li hrůzu.
Rakví tu bylo na sta, nemluvě o kopcích, jež byly mrtvoly na prosto zahrabané; nebylo viděti leč hromady podlouhlých beden, pyramidy z rakví, složených jako klády v tesařské ohradě. Pláň čínská kolem města jest jediný veliký hřbitov. Mrtví zaplavují území jako živi.
Praví se, že zakázáno zahrabati rakev, dokud sedí táž dynastie na trůnu říše nebeské a dynastie ty trvají po věky. Ať jest pravdivým zákaz ten či ne, tolik jisto, že mrtvoly uložené v rakvích, jež obarveny jsou buď pestře nebo skrovné a temně, nové a lesklé, nebo již zetlelé čekají léta na den, kdy bývají pohřbeny.
Kin-Fo nedivil se tomu všemu pranic. Šel zvolna dále neohlížeje se nikam. Dva cizinci, oděni v šat evropský, jižto jej sledovali od té doby, kdy byl opustil svůj yamen, nevzbudili jeho pozornost. Neviděl je, ačkoli oni, jak se zdálo, nespouštěli jej s očí. Drželi se v jisté vzdálenosti, sledujíce Kin-Fo-a, šel-li, a zastavujíce se, když on se zastavil. Někdy vyměnili spolu pohledy významné, dvě neb tři slova i bylo patrno, že jest úkolem jich pozorovati.
Postavy prostřední, asi třicet roku staří, obratní, štíhlí a silni mohli považováni býti za dva slídící psy bystrého oka a rychlých noh.
Kin-Fo vykonav asi míli (frc.) cesty v pláni vrátil se ku břehu řeky Huang-Pu.
Oba slídilové obrátili také kroky své.
Kin-Fo vraceje se potkal dva neb tři žebráky, prabídné na pohled, jimž udělil almužnu.
Dále potkal několik Číňanek křesťanských — jež byly k tomu navedeny milosrdnými sestrami francouzskými. Měly na zádech nůše, v nichž donášely do nalezince ubohé dítky. Nazývají je „hadrnicemi dětskými“! A tato ubožátka nejsou ničím jiným, leč hadry pohozenými leckde na mezi!
Kin-Fo vyprázdnil měšec svůj do rukou milosrdných sester.
Oba cizinci divili se velice této dobročinnosti „nebešťana“.
Nastal večer. Kin-Fo dospěl k hradbám shanghaiským a zabočil na nábřeží.
Obyvatelstvo plovoucí nespalo dosud. Křik a zpěv ozývaly se všude.
Kin-Fo naslouchal. Chtěl poznati slova, která měla býti proň posledními.
Mladá Tankadera veslujíc temnými vlnami řeky Huang-Pu zpívala takto:
Člun můj vylíčen barvami,
Tisícerými květinami.
Milého zítra čekám,
Zdali přijde se lekám.
Bože račiž jej chrániti,
Dlouhou cestu mu zkrátiti.
„Zítra,“ opětoval zasmušile Kin-Fo. „A já, kdeže budu zítra?“
Tankadera zpívala dále:
Odešel do kraje daleko,
Kde ční zeď čínská vysoko.
Srdce mé svírá se úzkostí
Bouře zuří-li s krutostí.
Když vítr hučí hrom burácí
Stromy silné k zemi kácí.
Kin-Fo poslouchal stále a neříkal nic.
Tankadera skončila zpěv takto:
Nesháněj se po statcích zdejších!
Proč umírati v krajích cizích?
Již dlouho v cizině dlíš,
Ó vrať se, bonc čeká již!
On fenixy[1] naše spojí;
Milujíce se budeme svoji.
„Ano, snad,“ mručel Kin-Fo, „není bohatství vším na světě. Ale život nestojí za to, by se oň člověk staral.“
Za půl hodinky na to vešel Kin-Fo do svého obydlí.
Oba cizinci, jižto ho až sem sledovali, zastavili se.
Kin-Fo šel klidně do kiosku „dlouhé žití“, zavřel dvéře i byl sám v saloně osvětleném mírně svítilnou s mdlými skly.
Na stolku z nefritu byla skřínka s několika zrny opia smíšeného s jedem prudkým „pro příhodu“, jež bohatý podivín měl stále doma.“
Kin-Fo vzal dvě zrna, položil je do dýmky z červené hlíny, jichž užívají kuřáci opia, a chtěl zapáliti dýmku.
„Eh což!“ pravil, „ani teď rozčilení, kdy chci usnouti, bych neprocitnul více.“
Otálel okamžik.
„Ne!“ zvolal zahodiv dýmku, jež rozbila se o podlahu. „Chci je míti, poslední rozčilení a třeba záleželo jen v očekávání. —
„Chci je! Budu je míti!“
Opustiv kiosk, ubíral se Kin-Fo krokem volným jako obyčejně do jizby Vangovy.
- ↑ Dva fenixové jsou oznakem manželství v říši nebeské.