Číňanovy nehody v Číně/Kapitola VI.
| Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
| Kapitola V. | Kapitola VI. | Kapitola VII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola VI. |
| Podtitulek: | Která vzbudí snad v čtenáři chuť vykonati návštěvu v písárně „stoleté“. |
| Autor: | Jules Verne |
| Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 54–63. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | J. T–ý |
| Licence překlad: | PD old 100 |
Druhého dne opustil Kin-Fo, jenž ani na okamžik nezapřel opovržení svoje naproti všem světským záležitostem, samoten obydlí svoje. Obyčejným krokem svým ubíral se po pravém břehu Areeku. Když došel k mostu, jenž spojuje osadu anglickou s osadou americkou, překročil řeku a dal se směrem k domu pěknému dosti, jenž stál mezi chrámem misionářským a konsulátem Spojených států.
Na průčelí skvěla se veliká tabule měděná, na které nalezal se tento nápis, obrovskými literami psaný:
Společnost pro pojišťování na život.
Kapitál zajištěný: 20 milionů dolarů.
Hlavní jednatel: Vilém J. Bidulph.
Kin-Fo prošel dveře, za nimiž nalezaly se ještě jiné, vycpané dveře, a nalezal se v písárně rozdělené ve dvě části zábradlím s výši člověka. Několik lepenkových svazků, knih se zámky niklovými, pokladnou americkou, jež byla opatřena tajnou ochranou, dva nebo tři stoly, u nichž pracovali zřízenci jednatelovi a složitý psací stůl ctihodného Vil. J. Bidulpha, to byl nábytek v místnosti té, jenž byl by se hodil spíše pro dům Broadwaye nežli pro budovu na břehu Vusungu.
Vilém J. Bidulph byl hlavním jednatelem pro Čínu společnosti pojišťující proti ohni a na život, mající sídlo své v Chicagu.
Stoletá — titul to lákavý pro obecenstvo — společnost to proslavená ve Spojených státech, měla filiálky a zástupce ve všech pěti dílech světa. Dělala, obchody ohromné a skvělé, následkem stanov velmi směle a volně zřízených, jež připouštěly pojišťování všeho druhu.
Také „nebešťané“ počínali podávati se proudu ideí moderních, jež naplňují pokladny společností toho druhu. Veliký počet domů v říši středu byl pojištěn naproti ohni, a smlouvy pojišťování pro případ úmrtí, s rozmanitými kombinacemi, na mnoze honosily se podpisy čínskými. Štítek stoleté skvěl se nad mnohými dveřmi shang-haiskými a mezi jinými nad pilířem nádherného yamenu, jehož pánem byl Kin-Fo. Nebyl to tedy úmysl, pojistit se proti ohni, jenž přiváděl Vangova chovance do písárny počestného Viléma J. Bidulpha.
„Pan Bidulph?“ tázal se vcházeje.
Vilém J. Bidulph byl tu „osobně“, jako fotograf, jenž pracuje sám, vždy jest obecenstvu k službám, — muž to padesátiletý, oblečen zcela černě, s bílou kravatou, s plným vousem, až na kníry — pravý to Američan.
„Kdopak jste pane?“ tázal se Bidulph.
„Pan Kin-Fo ze Shang-Haie.“
„Pan Kin-Fo! — klient stoleté — číslo police dvacet sedm tisíc, dvě stě.“ —
„Tentýž.“
„Byl bych tak šťastným, že bych něčím mohl Vám posloužiti?“
„Rád bych pohovořil s Vámi,“ odvece Kin-Fo.
Jednání mezi nimi bylo tím snadnější, poněvadž Vilém J. Bidulph mluvil tak dobře čínsky, jako Kin-Fo anglicky.
Bohatý klient uveden s náležitou sobě úctou do kabinetu, opatřeného čalouny tlustými, zavřeného dveřmi dvojitými, kde bylo možno smlouvati se o svržení dynastie Tsingovy, aniž bylo třeba se báti, že by něco slyšeli bystří ti-paosové říše nebeské.
„Pane,“ pravil Kin-Fo, když byli se usadili v křeslo houpavé u kamen plynem vytopených, „přeju si vyjednávati s Vaší společností stran pojištění kapitálu, jejž určím hned a jenž po mé smrti má se vyplatit.“
„Pane,“ odpověděl Vilém J. Bidulph, „nic není snadnějšího. Dva podpisy, Vás a můj pod policí a pojištění jest hotovo až na některé formalnosti. Ale, pane — dovolte mi otázku — přejete si zemříti teprve v pozdním věku, což jest ostatně přáním zcela přirozeným.“
„Proč?“ tázal se Kin-Fo. „Pojištění na život obyčejně znamená bázeň před brzkou smrtí.“
„Oh! pane!“ odpověděl Vilém J. Bidulph velmi vážně, „bázeň taková nikdy se neobjevuje u klientů stoleté! Což to neznamená již naše jméno? Pojistiti se u nás jest tolik, jako pojistiti si dlouhý život! Račte odpustiti, ale stává se zřídka, by naši pojištěnci nepřečkali sto let — velmi zřídka! — V jich zájmu měli bychom hledět skrátit žití jejich. Děláme přes to skvělé obchody. Proto opětuji Vám pane, pojistiti se u stoleté, jest jaksi zabezpečením státi se také stoletým!“
„Ah!“ ozval se klidně Kin-Fo pohlížeje chladným okem na Viléma J. Bidulpha.
Hlavni jednatel, vážný jako ministr, nedal ničím na jevo, že by žertoval.
„Buď jak buď,“ odvětil Kin-Fo, „chci se pojistiti na dvě sté tisíc dollarů.“[1]
„Řekněme jistinu dvou set tisíc dolarů,“ odpověděl Vilém J. Bidulph.
Napsal číslo do zápisníku, nevšímaje si ni dost málo velké části té.
„Známo Vám,“ dodal, „že pojištění pomine a že zaplacené premie, nechť jest jich cokoli, propadnou, kdyby pojištěná osoba přišla o život vinou toho, v jehož prospěch se stalo pojištění.“
„Vím to.“
„A které risiko si přejete pojistiti, vážený pane!“
„Všecka.“
„Risiko cesty po zemi či po moři a též ono prodlení mimo hranice říše nebeské?“
„Ano.“
„Risiko odsouzení k smrti?“
„Ano.“
„Risiko souboje?“
„Ano.“
„Risiko služby vojenské?“
„Ano.“
„Ale premie tím valně se zvýší.“
„Zaplatím čeho bude třeba.“
„Budiž.“
„Ale,“ dodal Kin-Fo, „jest jiné risiko, velmi důležité, o kterém jste se nezmínil.“
„Které?“
„Samovražda. Myslím, že dle stanov stoleté pojistiti lze i případ sebevraždy.“
„Zajisté, pane, zajisté,“ odvětil Vilém J. Bidulph, mna si ruce. „Toť právě pramen největších příjmů pro nás. Uznáte, že naši klienti jsou většinou lidé, kteří milují život, a že ti, kdož z opatrnosti přepjatě se pojišťují pro případ sebevraždy, nikdy se nezabijí.“
„Nic nedělá,“ odpověděl Kin-Fo. „Z příčin osobních hodlám se pojistiti pro ten případ.“
„Dle Vašeho přání, ale premie bude značná.“
„Opětuji, že zaplatím čeho bude třeba.“
„Dobrá. — Řekněme tedy,“ pravil Vilém J. Bidulph, pokračuje v zapisování, „risiko moře, cesty, sebevraždy —“
„A za těchto podmínek mnoho-li budu platiti?“ tázal se Kin-Fo.
„Milý pane,“ odpověděl hlavní jednatel, „premie naše zakládají se na přísných výpočtech, což slouží ku cti naší společnosti. Nezakládají se jako dříve na tabulkách Duvillarsových. — Znáte Duvillarsa?“
„Neznám Duvillarsa.“
„Statistik znamenitý, ale starý — tak starý, že již také jest mrtev. V době, kdy vydal svoje pověstné tabulky, jichž užívají většinou evropské společnosti, byl prostřední věk lidský kratší nežli jest nyní, díky pokroku ve všech věcích. My bereme za základ vyšší věk prostřední a proto příznivější pojištěným, jižto platí méně a žijí déle. —“
„Mnoho-li budu platit já?“ opět řekl Kin-Fo, chtěje zastaviti proud řeči jednatele, který nemohl opomenouti nižádné příležitosti, kdy mohl hlásati chválu stoleté.
„Pane,“ odvětil Vil. J. Bidulph, „musím předložiti Vám choulostivou otázku, jak jste starý?“
„Jeden a třicet roků.“
„Nuže, v jeden a třicátém roce, kdyby se to týkalo pouze risik obyčejných, platil byste u každé společnosti dvě a třiaosmdesát setin ze sta. Ale u stoleté činí to pouze dvě a sedmdesát setin ze sta; což činí ročně z jistiny dvou set tisíc dollarů pět tisíc čtyři sta dollarů.
„A za podmínek, jež si přeji?“ pravil Kin-Fo.
„Při pojištění všech risik i sebevraždy.“
„Sebevraždy zvláště.“
„Pane,“ odvětil přívětivě Vil. J. Bidulph, když byl nahlednul v tabulku na poslední stránce svého zápisníku, „nemůžeme to přijati pod dvacet pět procent.“
„A to činí?“
„Padesát tisíc dollarů.“
„A jakým způsobem musí se platit premie.“
„Najednou, nebo ve lhůtách měsíčních, dle libosti pojištěného.“
„Mnoho-li to činí pro první dva měsíce.“
„Osm tisíc, tři sta třicet dva dollary, jichž zaplacením dnes, 30. dubna, milý pane, jste pojištěn do 30. června tohoto roku.“
„Pane,“ řekl Kin-Fo, „přijímám ty podmínky. Tu jest prémie za první dva měsíce.“
I položil na stůl balík bankovek, jež byl vyňal s kapsy.
„Dobře — pane — velmi dobře!“ ozval se Vilém J. Bidulph. „Ale před podepsáním police musí vykonati se jakási formálnost.“
„A jaká?“
„Musíte přijati návštěvu lékaře společnosti.“
„A k čemu to?“
„Aby se zjistilo, že jste zdráv a nemáte-li vadu ústrojní, jež by mohla zkrátit Váš život, bychom měli jistotu, že budete dlouho žíti.“
„Nač to, když pojistím se i pro případ souboje a samovraždy,“ podotkl Kin-Fo.
„Eh! milý pane,“ odpověděl Vilém J. Bidulph, usmívaje se stále, „neduh, jehož zárodek byste měl v sobě, který by Vás za několik měsíců zabil, stál by nás hezkou část dvou set tisíc dollarů.“
„Moje sebevražda Vás bude tolik státi, jak se domnívám.“
„Milý pane,“ odvětil vlídně jednatel hlavní chopiv ruku Kin-Foa, i klepal na ni zlehka, „měl jsem již čest říci Vám, že se mnozí naši klienti pojistili pro případ sebevraždy, ale žádný se nezabil. Ostatně nám není zabráněno, je střežiti — oh, arci že s největší šetrností.“
„Ah!“ ozval se Kin-Fo.
„Dodávám co osobní poznámku, že ze všech klientů stoleté, právě ti nejdéle platí premie. Ostatně mezi námi řečeno, proč by se měl zavražditi bohatý pan Kin-Fo?“
„A proč by bohatý pan Kin-Fo se pojišťoval?“
„Oh!“ odpověděl Vilém J. Bidulph, „by měl jistotu, že bude hodně starým, jakožto klient stoleté.“
Nebylo možno déle hovořiti s hlavním jednatelem slavné společnosti. Byl úplné přesvědčen o tom, co pravil.
„A nyní,“ dodal, „v čí prospěch uzavře se pojištění na dvě stě tisíc dollarů? Kdo bude v smlouvě určen za dědice?“
„Budou dva dědici,“ odvece Kin-Fo.
„Po stejných částech?“
„Ne, části budou nestejné. Jedna bude padesát a druhá sto padesát tisíc.“
„Pro padesát tisíc určen —“
„Vang.“
„Mudrc Vang?“
„Tentýž.“
„A pro sto padesát tisíc?“
„Madame Lé-u v Pekingu.“
„V Pekingu,“ dodal Vilém J. Bidulph zapisuje jména dědiců. Potom pravil: „Jak stará jest madame Lé-u?“
„Jeden a dvacet roků,“ odvětil Kin-Fo.
„Oh!“ pravil jednatel, „ta mladá dáma bude notně starou, zdědí-li tuto jistinu.“
„Proč pak to?“
„Poněvadž budete žíti přes sto let, milý pane. A mudrc Vang?
„Pět a padesát roků!“
„Nuže, dobrý ten muž jest jist, že ničeho neobdrží.“
„Uvidíme, pane!“
„Pane,“ odvětil Vilém J. Bidulph, „kdybych v pět a padesátém roce věku měl býti určen dědicem člověka jeden a třicet roků starého, jenž zemře jako stoletý, nedělal bych si naděje na to dědictví.“
„Služebník, pane,“ pravil Kin-Fo ubíraje se ke dveřím.
„Má úcta!“ odvece ctihodný Vilém J. Bidulph ukloniv se před novým klientem stoleté.
Druhého dne navštívil lékař společnosti Kin-Fo-a. „Tělo železné, svaly ocelové, plíce jako měchy varhanové,“ zněla jeho zpráva.
Nebylo překážky, proč by společnost neuzavřela smlouvu s pojištěncem tak bezpečným. Polici podepsal toho dne ve prospěch mladé vdovy a mudrce Vanga s jedné strany Kin-Fo, s druhé strany pak zástupce společnosti Vilém J. Bidulph.
Ani Lé-u ani Vang neměli, vyjma okolnosti nenadálé, věděti, co byl Kin-Fo pro ně učinil, až v den, kdy by stoletá musila vyplatit jistinu, poslední to důkaz šlechetnosti bývalého milionáře.
- ↑ Jeden milion franků.