Číňanovy nehody v Číně/Kapitola IX.
Číňanovy nehody v Číně Jules Verne | ||
Kapitola VIII. | Kapitola IX. | Kapitola X. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Kapitola IX. |
Podtitulek: | Jejíž konec, ač neobyčejný, nepřekvapí čtenáře. |
Autor: | Jules Verne |
Zdroj: | Číňanovy nehody v Číně. Rychnov nad Kněžnou : Karel Rathouský, 1888. s. 82–91. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | J. T–ý |
Licence překlad: | PD old 100 |
„Nuže, Craig-Fry?“ tázal se druhého dne ctihodný Vilém J. Bidulph obou jednatelů, jimž svěřil pozorování nového klienta stoleté.
„Nu,“ odvětil Craig, „sledovali jsme jej včera na dlouhé procházce, již vykonal v okolí Shang-Haie.“
„A nevypadal ani dost málo jako člověk, jenž hodlá se zabíti,“ dodal Fry.
„Když nastala noc, doprovodili jsme jej až k jeho vratům.“ —
„Jež na neštěstí projíti jsme nemohli.“
„A dnes ráno?“ tázal se Vil. J. Bidulph.
„Dověděli jsme se,“ odvece Craig, „že —“
„Jest živ a zdráv jako Turek,“ dodal Fry.
Jednatelé Craig a Fry, dva praví Američané, dva strýcové ve službě stoleté, byli vlastně jednou bytostí ve dvou osobách. Nebylo možno většího souhlasu mezi dvěma osobami, jenž sáhal tak daleko, že pravidelně jeden končil věty, jež počal druhý a naopak. Stejný mozek, stejné myšlenky, stejné srdce, stejné žaludky, stejné způsoby a jednání. Čtyry ruce, čtyry ramena, čtyry nohy dvou sloučených těl. Slovem dva bratří siamští, jichž pojidlo byl přerušil smělý ranlékař.
„Nuže,“ tázal se Vilém J. Bidulph, „nemohli jste vniknouti do domu?“
„Ne —“ řekl Craig.
„Posud,“ dodal Fry.
„Bude to nesnadné,“ pravil hlavní jednatel. —
„A přec toho potřebí. Týče se to stoleté, nejen by dostala prémii velikou, nýbrž by neztratila dvě stě tisíc dollarů. Dva měsíce musíme bdíti, ba snad i déle, obnoví-li náš klient polici.“
„Má služebníka“ — řekl Craig.
„Jejž bylo by snad lze získati“ — dodal Fry. —
„By se vědělo, co se děje“ — pokračoval Craig.
„V domě shanghaiském!“ dokončil Fry.
„Hum!“ ozval se Vilém J. Bidulph. „Získejte sluhu toho. Kupte jej. Snad nebude hluchým vůči zvuku taëtů. Těch se Vám nebude nedostávati. Kdybyste měli naložiti tři tisíce poklon, jež předpisuje čínská etiketa, učiňte to. Nebudete litovati práce své.“
„To jest —“ řekl Craig.
„Odbyto,“ dodal Fry.
Z příčiny té hleděli oba Craig i Fry ve spojení vejíti se Sounem. A Soun nebyl člověk, jenž byl by odolal lákavému zvuku taëtů aneb nabízeným sklenicím likéru amerického.
Craig Fry dověděli se tak od Souna vše, na čem jim záleželo a sice:
Změnil Kin-Fo způsob žití svého?
Ne, leda že méně se osupoval na věrného komorníka, že nůžky zahálely v prospěch jeho copu a že rákoska méně tancovala po jeho zádech.
Má Kin-Fo doma zbraně smrtící?
Ne, neboť není milovníkem vražedlných nástrojů.
Co jídá k obědu?
Pokrmy prostě upravené, jež nepřipomínaly obraznost kuchařů čínských.
Kdy vstává?
O páté stráži, jak to činíval vždy, pokud věděl Soun.
Byl smuten, zadumán, unaven aneb omrzelý nad životem?
Veselým člověkem vlastně nebyl. Oh ne.
Avšak po několik dní zdálo se, že všímá si více světských záležitostí. Ano. Soun shledával, že jest méně lhostejný, jako člověk jenž očekává — co? Nemohl říci.
Konečně má-li pán jeho nějaké látky jedovaté, jichž by mohl použíti?
Nezdá se, neboť toho dne ráno hodil na jeho rozkaz do Huang-Pu-a asi tucet malých kuliček, jež mohli býti škodlivými.
Opravdu, to vše nebylo s to poplašiti hlavního jednatele stoleté. Nikdy bohatý Kin-Fo, jehož poměry, vyjma Vanga, nikdo neznal, nežil spokojeněji.
Buď jak buď, Craig a Fry měli pokračovati v pozorování všeho, co podnikal jich klient, a sledovati jej na procházce, poněvadž zdálo se podobným pravdě, že by nechtěl se zavražditi v domě vlastním.
Oba soudruzi tak jednali. Soun vypravoval jim vše tím ochotněji, poněvadž hovoření s těmi vlídnými lidmi mu vynášelo něco.
Nesrovnávalo by se s pravdou, kdybychom řekli, že hrdina této povídky více lpěl na životu od té doby, kdy se odhodlal sprostiti se ho. Avšak, jak očekával, dostalo se mu rozčilení, aspoň v prvních dnech. Zavěsil si meč Damoklův nad hlavou a tento meč měl spadnouti mu na hlavu jednoho dne. Zdaž dnes, zítra, ráno, večer? To nevěděl a to mu způsobilo klepání srdce, jemu dosud neznámé.
Ostatně od posledního umluvení scházeli se málo kdy s Vangem. Mudrc, dílem opouštěl častěji nežli dříve dům a pak uzavíral se v jizbě své. Kin-Fo jej nevyhledával, — to se mu nehodilo — i nedbal o to, jak Vang tráví čas. Snad mu chystal nějaké osidlo! Starý Tai-ping znal asi kolikerý způsob dopraviti člověka na onen svět. To bylo zvláštní, záhadné a budilo zvědavost.
Při obědě scházeli se mistr a učeň téměř každého dne. Netřeba podotýkati, že nestala se ani zmínka o budoucím jich poměru vraha k oběti jeho. Mluvilo se o věcech rozličných — ostatně málo jen. Vang byl vážnější než jindy, odvracel oči, jež brejle nezakrývaly úplně a nemohl zatajiti jakousi sklíčenost. Jindy byl veliký jedlík, jako každý filosof opatřen dobrým žaludkem, nyní pak nevábily jej nejlepší pokrmy, vína pak z Chao-Chique se téměř ani nedotekl.
Kin-Fo mu usnadňoval úkol každým způsobem. On první okoušel jeden každý pokrm a nedal odnésti žádnou mísu, by nebyl aspoň něco z ní pojedl. Následkem toho jedl Kin-Fo více než obyčejné, chuť k jídlu se zvyšovala, tak že mu jídlo chutnalo a žaludek mu trávil výborně. Patrně nebyl jed zbraní zvolenou starým sekavcem krále povstalců, avšak oběť jeho proto nesměla ničeho opomenouti.
Ostatně byla Vangovi poskytnuta všecka možnost, by vykonal dílo své. Dvéře u ložnice Kin-Fo-a byly stále otevřeny. Mudrc mohl tam vejíti za dne nebo za noci a zabíti jej spícího nebo bdícího. Kin-Fo přál si pouze, by ruka jeho byla obratná a zasáhla srdce.
Kin-Fo poznal rozčilení, ale po několika nocích zvykl tomu tak, očekávati ránu smrtící, že spal spánek spravedlivého a vstal ráno vždy čilý a zdravý.
To nemohlo tak déle zůstati.
Napadla mu myšlenka, že Vangovi se protiví, zabíti jej v domě, v kterém tak dlouho požíval pohostinství. Umínil si usnadniti mu práci ještě více. I běhal tedy v polích, vyhledávaje pustá místa a prodléval až do noci v nejhorších čtvrtích Shang-Haie, pravých to hnízdech vražedlnických, kde každého dne skoro děly se vraždy s bezpečností největší. Bloudil v ulicích těch úzkých a tmavých, narážeje na opilce všech národů nebo samoten jsa do noci až prodavači koláčů zvoníce volali „mantoou! mautoou!“ probouzejíce opozdilé kuřáky opia. Do obydlí svého vracel se teprv, když svítalo již, i vracel se zdráv a živ, aniž byl by viděl dva nerozlučné soudruhy Craiga i Frya, kteří jej sledovali stále, jsouce vždy hotovi přispěti mu ku pomoci.
Kdyby to dlouho takto chodilo, zvykl by Kin-Fo tomuto novému stavu věcí a nebylo pochybnosti, že omrzelost by jej ovládala poznovu.
Kolik již uplynulo hodin, aniž bylo by mu připadlo na mysl, že jest takřka odsouzen k smrti.
Jednoho dne, 12. května, připravila mu náhoda rozčilení. Když vešel tiše do jizby mudrcovy, uzřel že zkouší koncem palce tenký hrot dýky a pak jej ponořuje do lahvičky z modrého skla vzezření podezřelého.
Vang neslyšel přicházeti chovance svého, chopil dýku a máchal jí několikráte, jako by se chtěl přesvědčiti, hodí-li se mu dobře do ruky. Vskutku vzezření jeho při tom nebylo vlídné. Zdálo se v tu chvíli, jakoby mu krev byla vstoupila do očí.
„Toť asi příprava pro dnes,“ řekl Kin-Fo. —
I couvnul tiše, aniž by byl býval viděn nebo slyšen.
Kin-Fo neopustil toho dne svou jizbu — filosof se neobjevil.
Kin-Fo ulehl; ale druhého dne vstal živ a zdráv, jako nejsilnější člověk.
Všecko rozčilení bylo marné. Již ho to skoro mrzelo.
Tak uplynulo deset dní! Jest arci pravda, že Vang měl dva měsíce čas k vykonání úkolu svého.
„Toť pravý lenoch!“ pravil Kin-Fo, „povolil jsem mu dvakráte více času!“
Domníval se, že starý Tai-ping zchoulostivěl tím rozkošným žitím v Shang-Haii.
Od toho dne ostatně zdál se Vang býti starostlivějším, rozčilenějším.
Vycházel z yamenu a vracel se, jako člověk, jenž nemá nikde pokoje. Kin-Fo pozoroval, že filosof navštěvuje častěji jizbu předků, v nížto se nalezala drahocená rakev, jež došla z Liao-Čéu. Slyšel také od Souna, což jej zajímalo, že Vang nařídil, předmět tento otírati, oprašovati a čistiti, zkrátka udržovati jej v náležitém stavu.
„Jak sladce bude v tom odpočívati můj pán,“ dodal věrný sluha. „Zdá se jakoby Vás vyzýval k pokusu.“
Poznámka ta vynesla Sounovi malou odměnu.
Uplynul 13., 14. a 15. květen.
Nic nového.
Vang hodlal použíti celé lhůty umluvené a vyrovnati účet svůj po způsobu obchodníků, v poslední den, ne dříve! Ale tak ušlo mu překvapení i rozčilení! Zatím vešla v známost událost velmi významná Kin-Fo-u v době „mao-che“, to jest okolo šesté hodiny ráno.
Byla to špatná noc. Kin-Fo vstal maje hlavu těžkou následkem velmi špatného snu. Princ Jen, nejvyšší soudce čínského podsvětí, odsoudil jej, by se neobjevil před ním, pokud nevyjde nad obzor říše nebeské měsíc dvanáctesetkráte. Celý věk měl ještě žíti, celý věk! —
Kin-Fo byl následkem toho velice nevrlý, neboť se domníval, že všecko se spiklo proti němu.
Proto uvítal podivně Souna, když přišel dle zvyku svého, by mu pomáhal při toilettě ranní.
„Jdi k čertu!“ zvolal. „Deset tisíc ran zasluhuješ, ty hovado!“
„Ale, pane —“
„Táhni, pravím ti.“
„Dobrá tedy!“ odvětil Soun, „ale dříve aspoň Vám povím —“
„Což pak?“
„Že pan Vang —“
„Vang! Což pak učinil Vang?“ zvolal rychle Kin-Fo, chopiv Souna za cop! „Cože učinil?“
„Pane drahý!“ řekl Soun, kroutě se jako červ, „poručil nám odnésti rakev do kiosku „dlouhého žití“ a —“
„Tože učinil!“ zvolal Kin-Fo, při čemž vyjasnilo se jeho čelo! „Jdi Soune, jdi příteli! Tu máš deset taëtů a dbej o to, by přísně vykonán byl Vangův rozkaz!“
Soun odcházel udiven a mruče:
„Můj pán blázní, ale jeho bláznění jest štědré!“
Tentokráte nemohl Kin-Fo více pochybovati. Tai-ping chtěl jej zabíti v pavillonu dlouhého žití, kde on sám byl si umínil zemříti.
Zdálo se, jako by mu tam byl ustanovil dostaveníčko. Nehodlal je zmeškati. Katastrofa nastávala.
Jak dlouhým zdál se den Kin-Fo-u!
Voda v hodinách neubíhala rychlostí svou obyčejnou. Ručičky plížily se hrozně po ciferníku nefritovém.
Konečně s první stráží zmizelo slunce pod obzorem a noc počala se zvolna rozkládati nad yamenem.
Kin-Fo odebral se do pavillonu, jejž nedoufal více opustit. Natáhl se na měkký divan, příhodný pro delší odpočinek, a čekal.
Tanuly mu na mysli vzpomínky na jeho marný život, nudění, nechuť; na dlouhé chvíle, což bohatství nebylo s to překonati a co zvýšiti měla chudoba.
Jediný blesk ozařoval toto žití, jež za času bohatství bylo bez půvabu, láska to, jižto pocitová! Kin-Fo k mladé vdově. Pocit ten rozčilil srdce jeho v době, kdy tlukot jeho měl přestati. Ale učiniti ubohou Lé-u nešťastnou zároveň s sebou, ne, nikdy!
Čtvrtá stráž, která předchází svítání, kdežto veškeren život zdá se pohřížen ve snu, tato čtvrtá stráž uplynula Kin-Fo-u v rozčilení trochu větším. Poslouchal úzkostlivě. Zraky jeho pronikaly tmu. Snažil se, by zaslechl i nejmenší šumot. Několikráte zdálo se mu, že slyší vrznouti dveře, jež otvírá ruka opatrná. Vang bezpochyby očekával, že spí a že jej zabije spícího.
Reakce jakási udála se v něm! Bál se a přál si hrozné zjevení Tai-pinga.
Ranní záře již jevila se na obzoru za páté stráže. Nastával den.
Náhle otevřely se dveře salonu.
Kin-Fo vyskočil; přežil v této poslední sekundě více. než za celý život předešlý! —
Soun stál před ním drže psaní v ruce.
„Velmi nutné!“ pravil prostě Soun.
Kin-Fo pocítil tušení. Chopil list, jenž měl poštovsky znak ze San-Franciska, strhl obálku, přečetl rychle obsah a vyraziv z pavillonu „dlouhého žití“ volal:
„Vangu! Vangu!“
V okamžení byl u dveří filosofa, jež otevřel rychle.
Vanga tu nebylo. Vang ani nespal v bytu svém a když na pokřik Kin-Fo-a lidé z celého yamenu se sběhli, bylo patrno, že Vang byl zmizel beze vší stopy.