Patery knihy plodů básnických/Věčnost

Patery knihy plodů básnických
Po bitvě	Věčnost	Znělky noční

Údaje o textu
Titulek:	Věčnost
Autor:	Rudolf Mayer
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 222 – 225.
Licence:	PD old 70

Je divno venku, mrak tam na mraku,
a vítr jak by střechu odnést chtěl;
i posel boží jde už z oblaků —
bud Pan Bůh milostiv, kam zaletěl!
»Jdi dítě drahé, rozžži hromnici,
my se tu modlit budem spolu;
zde svíčku postav a poklekni k stolu
a zdvihni ručky k boží světici!«
Tu dítě kleklo, žena přisedla,
a obě hroužily se v modlení.

Tak bolně šeptá žena vybledlá,
a dětský hlas — toť zvonků zaznění.
Modlitba dětská v nebe nesená —
jí, andělů jak zpěvům slouchat milo,
však ženy slovo — jakby bolem nylo —
a oko tužně k nebi plamená.
Ten šepot divně v dětská slova zní,
jak v radostně se písně mísí stesk —
ba je to stesk, co její duší chví,
stesk, jejž by nejlíp zhojil smrtný blesk.
Ten blesk tak planě šlehá sem a tam,
ach často stíhá, co by rádo žilo,
a zas, co by už rádo v zemi hnilo,
to zanechává bolů trudným tmám!

»Ta věčnost! Bože můj, dlouhý to čas,« —
tak šeptá žena v divném blouznění —
»v ní trpět — trpět dnes a zejtra zas
a nikdy nedočkat se spasení. —
Vždy bez oddechu trpět dýl a dýl,
a bez oddechu štván být dál a dál,
a vše to za tak málo hříšných chvil —
to bys mu strašný trest, můj Bože, dal!«
Umlkla — tváře rukou zastřela,
a z očí se jí řinul slzí proud,
i dětská modlitba teď dozněla,
a ticho vše až na ten boží soud;
ten venku častěj vždy a hřmotněj hřměl,
a deštěm šlehal v okna male chýše
a větrem bouřil, co snad snilo tiše,
a bleskem naplnit vše bázní chtěl.

Však ženu nevzbudil — ta v myšlenek
se moře hluboké tak shroužila,
že neměla už mysli pro venek,
ba že je živa, sotva cítila.
»Mamičko, s modlitbou jsem hotova,
co mám se, rcete, modlit ještě více?«
A matce, jak by smrtí ztuhly líce,
ta ústa zamkla tichost hrobová,
jak by nad vlastním hříchem chtěla lkát.
Zas byla vstala, smrtí zesnulá,
a jenom z očí byl jí život znát,
z nichž slza za slzou se řinula.
A dítě zpíná po ní ručičky,
ty ruce hladí chladné, ledovité,
ty líce suší hořkou rosou spité —
máť samo plné slzí očičky.

»Můj Bože, jak tam venku lítá blesk,
a tatínek v té bouřce někde chodí! —
Ó Bože, snad do něho neuhodí?
kde asi je, mám o něj velký stesk.
Mamičko, povězte mi, prosím vás,
zda bych tatínka ještě uhlídala? —
Snad zabloudil a nenajde už nás!« —
»Ba zbloudil dítě mé — ba zabloudil,
a nenajde k nám cesty víc,
jen jeden okamžik ho odloudil,
teď nám ho nepřivede žádný vstříc! —
Ba kdybys celý život hledala,
o nic mu nepřijdeš již nikdy blíže,
i až tě tlačit bude země tíže,
líp, od něho bys v dáli zůstala.«

»Kde je a proč by nesměl k nám,
a proč bych nesměla být u něho?«

»Je mrtev — a že vzal si život sám,
teď bol a muka stíhá věčně ho!?« —

»A je to dlouho, věčně mučen být?« —

Jak teď nebohé dítě spokojit? —
Ten Bůh, ta všeho míra dobrota,
by neměl míti pro něj slitování,
ten Bůh, jenž k přírodě se v lásce sklání,
by neslyšel, co dítě šepotá? —

A v chýši ticho málo rušené,
jen z venku bouří hromu strašný třesk,
a v šero po komůrce rozestřené
jak zoufalství myšlenka šlehá blesk.
A na okénko buje dešťů proud,
jak by to poutník o vpuštění žádal.
ba je to poutník, já bych na smrt hádal -
aj modli, modli se, nastává soud!
Matka i dítě ruce sepjaly,
a bouř burácí povždy strašněji,
teď objaly se a teď zalkaly.
»Slyšíš nás, Bože?« — aj a mocněji
teď vítr na předsíni zahučel,
již dveřmi se vší silou se tam pere,
vyvrátil je a za ním blesk se dere —
»Slyším«, teď doznělo — a vítr dohučel.

A ticho zas - ukončen boží soud,
dvou mrtvol klidné zbožné usmívání
jeví tam zjevné boží slitování,
a věčné lásky věčně živý proud.

(V alm. Máji r. 1858.)