Krásná jsi, jsou málo krasší
nymfy moře, nymfy země,
sladké tělo, v němž se vznáší
vděk tvůj, šat je, který jemně
kol tebe se skládá, svítí
jak to, jež v nich tančí žití.
Hlubý zrak tvůj hvězda dvojí
v bláznovství se moudrých dívá,
sladkým ohněm jenž jej kojí,
vítr, myšlenky jsou, snivá
něžnost jichž si zefír v moři
podušku z tvé duše tvoří.
Tvář-li bledne — sladká muka —
jež se v tvojich očích zhlíží,
duše mře-li, tvá když ruka
v harfy akkordy se hříží,
ký div, při tvém rozhovoru
nejslabším že neznám vzdoru.
Jako rosa v jitra vlání,
moře, vichry probuzeno,
ptáci v hromu varování
němé cos, byť otřeseno,
jak by kdosi cítil ducha
jímá mne, že’s blízko, tucha.
PD old 70