Z hvozdů a horských lad
my jdeme, my jdeme,
z výsp, proudy jež vroubí odevšad,
jichž hlučící vody jsou němé,
mé sladké slouchajíce třtině.
A vítr, jenž v sítí se ztrácí,
na zvonkách tymianu včely,
v myrt křoví zapadlí ptáci
na lípě cikad sbor bdělý
a ještěrky hravé, travin kde klas
jak starý kdy Tanolus utichly v ráz
mé sladké slouchajíce třtině.
Vlnivý Peneus splynul,
důl chmurný Tempe leh’
v stín Pelionu, dne, jenž hynul,
on předstih’ světlo v spěch,
vše konáno mou sladkou třtinou.
A Sileni, Sylváni, Faunů dav
a Nymfy z lesů a vod
na kraji mýtin, jež smáčí vln splav
a rosných slují kde vchod,
druž s nimi táhnoucí stanula okolo
a zmlkla láskou jak závistí Apollo
nad mojí sladkou třtinou.
Hvězd tančících pěl jsem roje,
o Daedalské pěl jsem zemi,
já nebe pěl, s giganty boje,
Smrt, Lásku, Porod zvuky všemi,
pak změnil jsem nápěv své třtiny.
Já pěl, kterak Menalu v zápětí
jsem běžel za dívkou a třtinu chyt’.
Bozi a lidé jsme přeludů obětí,
pak srdce nám puká a jitří se cit.
A všickni lkali — jak vy, za to mám,
by záštím a stářím krev natuhla vám
zármutkem z mé sladké třtiny.
PD old 70