Bezesné Hóry, které bdí, když dlím
na loži, co hvězd čalouny mne cloní
před plným měsícem a zářivým
ze zraků kalných vírné sny v dál honí,
mne zbudí, matka jejich Zora šedá
když dí k nim: Prchly sny i luna bledá.
Tu vstanu, slézám Nebes modrý hrad
a kráčím nad horami, nad vlnami,
šat svůj nad moře pěnou nechám vlát,
mrak ohněm tká můj krok, skal hlubinami
plá přítomnost má a vzduch přenechává
zem zelenou ve objetí má žhavá.
Zář slunce, šípy mé! Klam zabíjím,
jenž rád má noc a přede dnem se bojí,
kdo činí zlo neb chodí s plánem zlým,
přede mnou prchá, slávou záře mojí
duch dobrý a čin přímý získá moci,
než umenší je znova vláda Noci.
Já živím mraky, duhy, květy trav
věčnými barvami jich; měsíc zlatý,
v svých věčných kolébkách hvězd čistých dav
jak šatem jsou mou mocí ohepjaty;
co lamp se Nebem nebo zemí třpytí,
část moci mé jest, která ze mne svítí.
V zenitu Nebe stojím v poledni,
krok nerad se ku další pouti stáčí
v mrak šerý Atlantidy, poslední
když zří můj svit, on svráští skráň svou v pláči,
však co má větší nad můj úsměv vnadu,
jímž zdravím jej s ostrova na západu?
Já Všehomíra zářné oko jsem,
jímž sebe zří své božství poznávaje
já souzvuk nástrojům dám, veršům všem,
mé věštby, léky, přírody vše taje
i umění jsou — Vítězství i chvála
mé písni plným právem patří stálá.
PD old 70