Výbor lyriky (Shelley)/Arethusa
| Výbor lyriky (Shelley) | ||
| Mary | Arethusa | Hymna Apollinova |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Arethusa |
| Autor: | Percy Bysshe Shelley |
| Původní titulek: | Arethusa |
| Zdroj: | SHELLEY, P. B. Výbor lyriky. Praha: J. Otto, 1901. s. 55–58. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Vydáno též v Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 207–209. | |
Arethusa vstala
se sněhu, kde spala,
hor Akrokeraunských na oblasti,
z mraků a stěn skalných,
z tříště srázů valných
své potoky jasné v důl šla pásti.
Přes balvany v skoku
spěla středem toků,
šla s duhovým na své skrání vlasem,
svěžím vzplála mechem
sráz pod jejím spěchem
se k západu chýlíc, kde plál jasem:
vzpjala se, tu klesla,
zpívajíc se vznesla
hymnu šeptajíc luzný jak sen pěla,
zem k ní láskou plála,
obloha se smála,
co k propasti podél skalin spěla.
Na svojí kře ledné
Alpheus se zvedne,
svým trojzubcem do hor buší divě,
propast otevírá
ve skalách, že šírá
stráň chvěje se v Erymanthské nivě.
Černý vítr jihu
pozvednul se v mihu
za urnami tichých sněhů skrytý,
zachvěla se země
a hrom zařval temně,
v dví podzemních zdrojů pukly štíty.
Boha vlas i brada
v ručeji jenž padá,
se mihnuly, s vlnou v tom se snoubí,
zařvou stopou víly,
jak spěl ze vší síly
až ku kraji Dórské strže k hloubi.
Ukryj mne v té strži,
již mne za vlas drží.
„Ó chraniž mne! spas mne!“ žalně kvílí.
V modré hloubce hne se
Ocean a vzpne se
v pláč její se dělí v této chvíli.
Země dcera bílá
pod vodou se skryla,
jak sluneční paprsk znikla skokem,
vlny její za ní
nesmísíly ani
se s dorickým slaným mořským tokem.
Jako skvrna tmavá
v moře smaragd vstává,
hle, Alfeus! za ní dolů sletí,
orel vítězící
jak za holubicí
hřmí zbloudilou vichrů mračných změtí.
Loubím letí noci,
Oceanu Moci
kde na trůnech z perlí sedí v slávě,
korálů hřmí lesy,
proudy dál v skal tesy,
kde třpytí se drahokamy žhavě;
skrz paprsky šeré,
mezi toky steré,
jež barevné sítě světla tkají,
pod jeskyně siné,
tam kde vlny stinné
jsou zelené jako noc v hustém háji.
Letí před žralokem,
před mečounem, skokem
pod hlubinou mořských spějí lomů,
až hor skulinami
moře pod vlnami
v pláň Dorickou přijdou zase domů.
Enny na pohoří
z vřídel svých se noří
do údolí, jitrem jež se směje;
druzi rozloučení,
v svorném pochopení
za jediným cílem řek pouť spěje.
Sotva slunce vstává,
již tok v běh se dává,
jde z kolébek v tesích skalných svahů;
o poledni vinou
lesní tiší stinnou
skrz lučiny asfodelem dráhu:
v noci pak spí spolu
v hlubých skalin kolu,
kde duní proud Ortygie divý,
druhové dva, kteří
v azurové šeři
se milují, nejsou však víc živí.