Já snil, že, jak jsem ondy cestou šel,
v ráz nahá zima v jaro změnila se,
mé kroky vůně dech sved’, jenž se chvěl
kol v šeptajících, šumících vod hlase,
po trávníku, nad nímž se lesík tměl,
jenž zelené své páže v jarní kráse
div nevrh’ mu kol šíje políbení
jen dal mu, prch’, jak ty mne líbáš v snění.
Tu rostly fialky a svlačců směs
i chudobka, perlový Arktur země,
terč slunečnic, jenž nespočine, les
dál petrklíčů, modrých zvonků plémě,
jichž zrozením se trávník sotva vznes’,
i štíhlý květ, jenž matky své tvář jemně
slzami zrosí sebranými v ráji,
když vánků, druhů hlasy kol ní hrají.
A v teplém houští šípek plál a dřín,
chmel s hlohem, do nějž měsíc zář svou vlil,
a květy třešní s číškou vzácných vín,
tož rosy, již den ještě nevypil,
pak růže, břečtan tmavý v lesa klín
své vinoucí se listí rozvěsil,
směs květů, azur, temno, zlato v nich,
že neviděl zrak bdící krásnějších.
A blíže, kde se bystřiny břeh třás’,
plál kosatec na květech sníh a nach,
a blatouch mezi sítím, v jehož vlas
čalounem květů velký leknín sáh’,
jich odlesk rozházel mdlý luny jas
na tmavý dub, jenž k vodě rámě vztáh’,
na sítí, třtiny, jejichž zeleň sytá
zrak zkájí, v němž se tolik barev kmitá.
Dál snil jsem, z těchto květů vysněných
jsem kytku udělal, ji svázal tak,
že plály stejně, jak můj zrak je stih’
v svých tónech, barvách, ladu, naopak,
ty děti Hór vězněny v rukách mých,
a radost v oku, hrdý šel jsem pak
s tou kyticí, odkud jsem přišel domů,
bych moh’ ji darovati. — Ach, jen komu?
PD old 70