Uživatel:Skim/Knihy/Klášter Bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Klášter Bl. Anežky Přemyslovny a obnova jeho |
| Autor: | Ferdinand Josef Lehner |
| Zdroj: | Dostupné online. |
| Vydáno: | 1896 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
KLÁŠTER
BL. ANEŽKY PŘEMYSLOVNY
A OBNOVA JEHO
NAPSAL
FERDINAND LEHNER
V PRAZE.
NÁKLADEM JEDNOTY PRO OBNOVU KLÁŠTERA BL. ANEŽKY.
1896.
I. Dějepisný nástin kláštera.
souť osobnosti v dějinách národa českého, při jejichž pouhém vyslovení tvář se ti vyjasňuje. Jsouť památníky na půdě vlasti české, při jejichž pouhém jmenování srdce v těle poskočí. Jednou z osobností národu nejdražších jest blahoslavená Anežka Přemyslovna, jedním z památníků vlasti nejvzácnějších jest klášter její v Praze na břehu Vltavy.
Anežka, dcera krále českého Přemysla I., roku 1208 narozená, již za útlého mládí zaslíbena jest Jindřichovi, prvorozenému synu císaře Fridricha II. Nevinné srdce její netoužilo však po lesku koruny, nýbrž po věnci z lilií. Oblíbivši si v řádu před nedávnem sv. Klárou dle řehole sv. Františka zřízeném, zatoužila po zátiší klášterním. Když otec její zemřel (r. 1230), zbudovala za pomoci bratra svého Václava na Starém městě Pražském klášter sv. Františka, jehož stavbu tak rychle provedla, že papež Řehoř IX. splnomocnil již r. 1234 dva bratry řádu menšího, aby Anežku v klášteře za abatyši dosadili. V sousedství kláštera svého zřídila první abatyše špitál sv. Františka blíže kostela sv. Haštala, svěřivši správu jeho bratrstvu, z něhož později se vyvinul řád křižovníků s červenou hvězdou. Špitál přenesen jest odtud v krátké době ku kostelu sv. Petra na Poříčí, jakmile ovdovělá královna Konstancia, matka Anežčina, jej i s hojnými statky špitálu darovala (roku 1235), načež Anežka r. 1238 práva svého nad ním se zřekla. Odtud přesídlil se špitál r. 1252 k břehu Vltavy blíže mostu Pražského, kde až dosud stojí hlavní sídlo řádu.
Kostel konventní sv. Františka Anežkou zbudovaný skládal se z choru a poněkud širší lodi, v níž vystavěna byla kruchta jeptišek. K severnímu boku kostela přiléhala kapitolní síň s kaplí, dále pak k západu ambit klášterní s cellami a kuchyní. Na velkém prostranství západně od stavení klášterního rozkládala se zahrada, na polední pak straně byl hřbitov s kaplí sv. Michala.
Blahoslavená zakladatelka kláštera panen sv. Kláry zamýšlela slavení služeb Božích, jakož i duchovní správu svěřiti [4] nejblíže příbuznému řádu menších bratří sv. Františka. Za tou příčinou připojila k budovám kláštera panenského druhý klášter mužský s druhým kostelem sv. Panny Barbory, který stojí na východní straně kostela sv. Františka a průčelní stěnou svou západní spojen jest s klášterem panenským, odkud nádherným portálem do druhého tohoto kostela se vcházelo. Klášterní stavení menších bratří stálo východně od kláštera jeptišek a severně od konventní síně a kostela sv. Barbory. Také mužský klášter měl malý ambit, refektář s kuchyní vedle něho a nad kuchyní světnici guardianovu, síň a dvě malé komory pod ní, okolo kterých se přicházelo k síni letní, hraničící s domem pro čeládku guardianovu, vedle něhož byl dvůr se studní a s malou zahrádkou před dveřmi. Jelikož jmenovaný klášter mužský roku 1251 již stával, byl Anežkou zbudován hned anebo brzy po dostavění kláštera panenského. Ostatně stavitelský sloh kostela sv. Barbory zřejmě tomu nasvědčuje, že počato se stavbou jeho ne-li současně, dojista v krátké lhůtě po skončené stavbě kostela sv. Františka, v němž mnozí mužští i ženští členové královské rodiny Přemyslovské pohřbeni jsou, zejména též již král Václav I. (roku 1253) a sestra jeho Anežka, zakladatelka obou klášterů (roku 1282).
První velká pohroma potkala oba kláštery r. 1420, když po bitvě na Žižkově Táboři pustili se na boření klášterů. Tehdáž jeptiškám bylo vystěhovati se do kláštera sv. Anny na Starém městě, kdežto bratři bezpochyby již dříve opustili město. Klášter sv. Františka byl sice ušetřen, budov však použito jest za zbrojnici děl a praků, nějaký čas bily se zde také peníze z kalichů a monstrancí pobraných a slitých. Jednotlivé části budov dány v nájem, některé pak a to zejména část kláštera mužského i prodány. Po skončených válkách vrátily se sice jeptišky asi po r. 1436 od sv. Anny do kláštera svého, pro nedostatek důchodů byl zde však na dále jen skrovný počet panen přijímán. Vrátivší se pak členové kláštera mužského vyžádali si r. 1445 odporučovací list od administratora arcibiskupství Pražského, Václava z Krumlova, k vyššímu duchovenstvu, k šlechtě a jiným stavům s žádostí o almužnu, kterou sbíral bratr Jan na obnovu a zvelebení kláštera sv. Barbory.
V napotomních zmatcích náboženských jeptišky skoro vymřely. Jen několik zde posud pozůstalých přesazeno jest do kláštera téhož řádu sv. Kláry v Panenském Týnci. Klášter menších bratří byl pak již úplně opuštěn. Když tudíž král Ferdinand I. zřizoval v Praze katolické učení, nabídnul Jesuitům za tímže účelem klášter Dominikánů u sv. Klimenta, anebo dle libosti klášter bl. Anežky. Když Jesuité klášter sv. Klimenta si zvolili, postoupen jest klášter bl. Anežky Dominikánům, kteří se sem přesídlili začátkem roku 1556. Noví držitelé však na rozmnožení důchodů svých rozkouskovali stavení kláštera menších bratří, postoupivše částky poplatníkům k vystavění malých [5] domků, čímž povstala na severní straně obou kostelů ulička klášterská. Když napotom i velká zahrada na západní straně kláštera zrušena a za staveniště vykázána jest, utvořila se ze dvou řad domků slepá ulička, jíž dostalo se významného názvu »Myší díry«.
Po bitvě na Bílé Hoře vrátily se sice jeptišky z Panenského Týnce do mateřského kláštera svého, Dominikánům pak dostalo se r. 1625 v náhradu kostela sv. Jiljí na Starém městě. Po odprodání bývalé zahrady klášterní postrádal však klášter místa řeholnicím k pobytu nezbytného. Když následkem toho chřadly, rozkázal kardinál Arnošt hrabě Harrach, aby opětně do Panenského Týnce se navrátily, odkud však pro bouře válečné vypuzeny, v klášteře svém trvale se usadily (r. 1638). Po padesáti letech způsobena však klášteru veliká pohroma požárem francouzskými paliči založeným (r. 1689), který velikou čásť Starého i Nového města zničil. Oheň byl tak zhoubný, že i zvony se rozlily, které na věži se nacházely. Že s věží sousedící loď kostela sv. Františka, z něhož dosud pouze levá stěna zachována jest, tehdáž asi pohromu vzala, lze domysliti si. Na choru téhož kostela sv. Františka a na kostele sv. Barbory shořel však jen krov, jak stará klenba z prvotní doby stavební neporušeně zachovaná zřejmě nasvědčuje. Dle tehdejších pamětí nacházel se v kostele sv. Barbory náhrobník Jaroslava ze Šternberka z r. 1277.
V letech napotomních se však klášter za pomoci dobrodinců zase zveleboval. Opětný rozvoj byl však náhle přerušen a na vždy zastaven zrušením kláštera za času císaře Josefa II. dekretem dvorským ze dne 26. června 1782. Oba kostely i budovy klášterní jsou rozprodány různým majitelům. Velebný památník, Anežkou, dcerou krále českého, zbudovaný, který se klene nad hrobkou její, prodejem proměněn jest v doupě špíny. Ohavnost spuštění straší na místě posvátném.
Sto let po zrušení kláštera zastkvěla se náhle jasná záře nad teskným památníkem zašlé slávy. Ku veliké radosti národa českého prohlásil r. 1874 papež Pius IX. Anežku, zakladatelku a první abatyši kláštera, za blahoslavenou. Pocta, již lid český od pradávných dob světici prokazoval, došla schválení církevního. Blahoslavená Anežka Přemyslovna postavena jest na oltář. Svatozář rozptyluje znenáhla mlhu, která po celé století zahalovala klášter nejnovější české světice.
Nástin dějepisný právě uvedený jest klíčem, abychom pochopili rozvrh a soustavu stavební, jaká na půdorysu zde vyobrazeném se spatřuje. Díváme-li se na půdorys budov klášterních dosud stávajících (viz obr. I.), bývá nesnadno dopátrati se základní myšlénky, kterou zakladatelka kláštera na mysli měla.
[6]
[7] Víme-li však, že jest to klášter podvojný, ženský a mužský, tudíž vlastně dva kláštery přesně oddělené, přece pak soustavně v jedno spojené, a že obytné budovy kláštera mužského kromě kostela dosud zachovaného zcela zmizely, pochopujeme ihned celou soustavu rozvrhu. Jsouť to dva kláštery s dvěma kostely v jedno sdružené, — architektonické unicum v zemích koruny české.
Panenský klášter sv. Františka v podstatě své stojí celistvě, jak bl. Anežkou byl zbudován. Má svůj kostel, s nímž organicky v souvislosti jsou veškeré prostory, bez kterých žádný klášter mysliti si nelze. A jelikož to byl hlavni klášter, jest kostel jeho větší a prostory klášterní jsou rozsáhlejší. Ze druhého kláštera sv. Barbory, zbudovaného pro mužský konvent menších bratří, zachoval se pouze kostel, klášterní budovy však naprosto zmizely. Měl význam podřízenější a za tou příčinou byl kostel jeho menší, a budovy konventní s ním související byly drobnějších rozměrů. Veškerý rozvrh plánů však ukazuje, že oba kláštery založeny jsou současně, byť i prvnější dříve, druhý pak o něco později byl dokončen. Tomu nasvědčuje zejména poloha obou kostelů k východu čelících a se svými konventy řádně souvisejících.
Klášter panenský sv. Františka dochoval si přes nepřízeň věků dosud vše, co klášter klášterem činí. Kostel sv. Františka skládá se z choru a lodi. Chor (4) o dvou klenbových čtvercích má závěrek polygonální, sestrojený na základě pravidelného osmistěnu, jehož pěti stranami jest zakončen. Vítězný oblouk slohové článkovaný spojuje choř s lodí (5), která čítala tři klenbové obdélníky, jak dosud zřetelně se spatřuje na severní stěně boční, na které do dnešního dne zachovaly se přípory s hlavicemi, jakož i rysy lomených oblouků nástěnných. Jižní stěna boční však zmizela bezpochyby po požáru, jímž klášter r. 1689 zachvácen byl, když sřítivším se krovem proražena jest klenba, kterou jeptiškám pro nedostatek opětně sestrojiti nebylo lze, za kteroužto příčinou později poškozená stěna jižní odstraněna jest. Věž kostelní však na západním průčelí lodi zbudovaná dosud stojí (6). Kruchta jeptišek sklenuta byla v lodi a to přímo za obloukem vítězným, jak ze stop na zdech pozůstalých jest patrno. Ku kostelu sv. Františka přiléhá zcela pravidelně klášter opírající se po celé délce o severní stěny choru i lodi a pokračující v téže čáře směrem západním. K boční stěně choru přiléhá celou délkou síň konventní (3), na třech klenbových rovnoúhelnících sklenutá a s domácí kaplí sv. Maří Magdaleny (1) spojená. K boku lodi a věže přistavěn jest ambit (9) do čtverce založený, nad jehož sklenutým ochozem zbudovány byly celly jeptišek. K jihozápadnímu rohu ambitu druží se klášterní kuchyně (8) na čtverci zbudovaná, vysokou klenbou na mohutných žebrech krytá, z jejíhož středu zdvíhá se komín. Jelikož v klášteřích z důvodů přirozených s kuchyní sousedíval [8] refektář, lze souditi, že v těch místech bývala prostorná jídelna konventní. Z architektonického rozvrhu právě uvedeného zřetelně se objevuje, že klášter byl řádně založen dle pravidel řeholí předepsaných.
Jestliže panenský klášter sv. Františka v podstatné celistvosti až na naše doby se dochoval, zbyl z druhého kláštera sv. Barbory pro konvent menších bratrů zbudovaný pouze kostel. Kostel sv. Panny Barbory (2) souvisel západní svou stěnou průčelní s konventní síni kláštera panenského, odkud nádherným portálem do něho se vcházelo. Skládal se ze dvou klenbových čtverců vítězným obloukem oddělených od polygonálního choru pěti stranami osmiúhelníku zakončeného. Šířka kostela rovná se šířce lodi sv. Františka. Je-li však kostel sv. Františka zbudován bez opěrných pilířů, jest jich zde důsledně užito nejen v závěrku východním, nýbrž i na obou stěnách bočních, čímž zřetelně se naznačuje, že stavba kostela sv. Barbory připadla již do posledních let stavebních na sklonek první polovice 13. věku, čemuž i ostatní články dekorativní nasvědčují. Nádherný portál, jímž z panenského kláštera do kostela sv. Barbory se vcházelo, vyzdoben jest na příporách pravého i levého ostění na místě hlavic skutečnými hlavami korunovanými, mužskými po jedné a ženskými po druhé straně, které jsou podobiznami rodičů a předků blahoslavené zakladatelky kláštera, znázorňující plasticky nejbližší rodokmen její, vzácný to a v dějinách umění českého ojedinělý příklad dekorace, jímž se nám představuje královský rod Přemyslovců.
Jako ku kostelu sv. Františka dosud, přidružoval se též ku kostelu sv. Barbory na téže straně severní a tudíž východně od budov panenského kláštera ambit kláštera menších bratří rozměrů skrovnějších, refektář s kuchyní vedle něho, jako v klášteře panenském, nad kuchyní světnice guardianova, síň zimní i letní, dům pro čeládku, hraničící se dvorem, se studní a malou zahrádkou před dveřmi. Kdybychom si nakreslili na prázdné místo půdorysu severně od kostela sv. Barbory i síně konventní a východně od kláštera panenského veškeré místnosti mužského kláštera právě vyjmenované, shledali bychom, jak krásně a soustavně by se doplnil obraz podvojného kláštera bl. Anežky, jehož rozvrh byl za účelem svým výtečně rozluštěn. Veškeré budovy jsou sice vesměs jen menších rozměrů, za to však účelně a řádně rozvrženy.
Klášter bl. Anežky v letech 1330—50 zbudovaný vystavěn jest slohem, který obecně přechodním slove, čemuž však nelze rozuměti v ten smysl, jako by sloh tento byl přechodem od slohu románského do gotického. Vliv nového slohu gotického ve Francii náhle se objevivšího architektonickými výhodami svými, jakých poskytoval, počal se totiž jeviti záhy na stavbách českých v době rozkvětu románského slohu větší nebo menší [9] měrou. Na budovách domáhaly se platnosti slohy oba, starý sloh románský a nový gotický. Zajímavá smíšenina obou dospěla v Čechách a na Moravě k rozkvětu tak znamenitému a národně rázovitému, že poměrné krátkou dobu od poslední čtvrti 12. začínaje do polovice 13. věku právem považovati lze za nejskvělejší období samostatného stavitelství českého. A poněvadž v bouřích válečných, jimiž vlast naše ve stoletích následujících zachvácena byla, valná čásť památníků a to právě nejvelikolepějších v době přechodní zbudovaných zanikla, jsou zbylé památníky dvojnásobně vzácné pro monumentální dějiny architektury české. V Praze jediným, zároveň však nejznamenitějším památníkem slavné doby této jest klášter blahosl. Anežky, jako by zázrakem v podstatě své dosud neporušeně zachovaný. Sestrojení architektonické jest již vesměs gotické, detail však přidržuje se starých zásad románských. Na veškerých budovách kláštera protkávají se oba slohy rovnoprávně a rovnocenně. A právě na tom zakládá se neobyčejná vnada a neocenitelná krása monumentálního památníku tohoto. Zbořiti klášter bl. Anežky znamenalo by vytrhnouti nejdůležitější list z knihy dějin umění českého. Při zdánlivě nepatrné ceně, jakou zevnějšek spuštěný oku poskytuje, jest uvnitř budov v architektonickém detailu na příporách, patkách, hlavicích, krycích deskách, žebrech, pásech, svornících, kružbách a jiných článcích tolik krásy, tolik rozmanitosti, tolik bohatství, jakého by se tam nikdo nenadál. Vše zhotoveno jest s podrobnou znalostí architektonickou, pokročilou, vytříbenou technikou řemeslnou, s podivuhodným vkusem obrazotvornosti. Jest to jeden z nejzralejších plodů českého ducha, české ruky a české obrazotvornosti, slovem — výkvět české svéráznosti umělecké.
Aby tak zralý plod samorostlé a dávné vzdělanosti české zmizel s povrchu země, vzdělaný národ český nedopustí.
Aby tak vzácný památník historický i umělecký zachráněn a příštím věkům dochován byl, podalo si ruce několik přátel památek starožitných, kteří se shodovali v tom, že cíle vytčeného nejlépe docíliti lze zřízením Jednoty pro obnovu kláštera bl. Anežky v Praze, jejíž účelem by bylo zachránění a postupné obnovování památného svatostanu. Jakmile stanovy vypracovány a úředně schváleny jsou, konala se dne 10. května 1893 ustavující valná hromada, v níž zvoleno jest ředitelstvo Jednoty, skládající se z přátel starožitných památek, odborných znalců, jakož i výkonných umělců. Jelikož zrušením kláštera za císaře Josefa II. kostely a budovy klášterní tehdáž rozprodané přešly v majetek osob soukromých, nastal Jednotě pro obnovení kláštera bl. Anežky úkol, aby klášter po částech [10] skoupila, zakoupené pak budovy posloupně obnovovala. Vznik Jednoty byl v kruzích vlasteneckých po celé Praze a v širých končinách království českého srdečně vítán. Všeobecná přízeň jevila se hojným přistupováním členů k Jednotě, v jejichž řadách zastoupeny jsou všeliké stavy a vrstvy národa. Velice potěšitelno jest, že předměstí Pražská, jakož i jiná města v království, okresní zastupitelstva, záložny a jiné ústavy staly se členy různých kategorií, podporujíce ročními příspěvky vlastenecký podnik, v jehož provedení se Jednota uvázala. Největší naději skládalo však ředitelstvo Jednoty v blahovolnost slavného zastupitelstva matičky Prahy, které velkodušně podporuje vše, co jest ku oslavě a cti jména českého. A naděje ta nebyla sklamána. Již první žádost, kterou ředitelstvo podalo ku slavné městské radě, aby při provádění assanace měla zření k zachování kostelů a kaplí, jakož i ambitu klášterního, byla příznivě vyřízena přípisem ze dne 27. října 1893, č. 98.006, jímž městská rada poukázala ku schválenému plánu polohy ohledně dotyčné části Prahy, při jehož projednávání bylo přihlíženo k možnosti zachování veškerých budov v žádosti Jednoty pro obnovu kláštera bl. Anežky jmenovitě uvedených. Podobný výsledek měla i druhá žádost za udělení pravidelné podpory roční. Přípisem ze dne 30. ledna 1894, č. 6512, oznámila rada král. hlav. města Prahy Jednotě naší, že sbor obecních starších schválil, aby v praeliminář obce Pražské pojat byl příspěvek roční 1000 zl. na obnovu kláštera. Když pak Jednota, pomýšlejíc na praktické řešení úkolu svého, hodlala se odvážiti ku prvnímu kroku zakoupením kostela sv. Barbory a za tou příčinou s novou žádostí na městskou radu se obrátila, povolilo městské zastupitelstvo k jmenovanému účelu 20.000 zl., splatných v deseti ročních lhůtách po 2000 zl., rokem 1896 počínaje. Obou značných obnosů dostalo se Jednotě jednomyslným schválením slavného zastupitelstva městského. Královský dar jednomyslně věnovaný na záchranu velebného památníku bude jí ustavičnou pobídkou, aby všemožně usilovala o uskutečnění toho, co za účel si vytkla. Velkolepým darem tímto se Jednotě umožnilo, že bylo lze bez průtahu přikročiti k vyjednávání s nynějším majitelem, který průběhem několika minulých let kostel po částkách od několika podílníků téže budovy posloupně skoupil. Po docílené shodě vyhotovena jest tržní smlouva, dle níž vdp. Dr. Václav Horák, generál a velmistr řádu křižovnického s červenou hvězdou, jakožto předseda a Monsignore Ferdinand Lehner jakožto jednatel jménem Jednoty pro obnovu kláštera bl. Anežky koupili kostel sv. Panny Barbory za 23.500 zl., vyplativše v den sv. Sylvestra r. 1895 bývalému držiteli, JUDru Hugovi Tomanovi, zemskému advokátu, hotově 15.251 zl. 71 kr., zbytek pak obnášející 8255 zl. 32 kr. převzali jakožto hypotékární dluh na budově váznoucí, který Jednota splatí hypoteční bance v obnosu 4955 zl. 32 kr. a malostranské záložně v obnosu 3300 zl. [11] Zakoupením kostela sv. Barbory, co do umělecké ceny z veškerých budov klášterních nejvzácnějšího a co do architektury takměř neporušeně zachovaného, dodělala se Jednota teprve neúplné tři roky stávající výsledku zdárného a potěšitelného. Přikročivši ke skutečnému řešení úkolu stanovami vytknutého zabezpečila si zároveň naději ku podpoře sněmu království českého, a jak doufati lze, i říše, aby takto dílo šťastně zahájené vydatnější podporou zemskou i říšskou v celém rozsahu zdárně bylo lze provésti. Odpověděl totiž k žádosti ředitelstva Jednoty za poskytnutí podpory zemské slavný výbor zemský, že mu bude lze o žádosti Jednoty pro obnovu kláštera bl. Anežky s nadějí na úspěch jednati teprve tehdáž, až mu bude poskytnuta záruka zdaru velikého díla, jehož provedení Jednota za účel si vytkla, jakož i pomoci, kterou stát zamýšlenou obnovu podporovati bude. Jednota, která v době poměrně krátkého trvání svého stala se majitelkou nejdůležitějšího předmětu celého kláštera, prokázala se býti nejen života schopnou, nýbrž i způsobilou ku provedení díla, jehož uskutečnění za úkol si obrala. Stojíc již jednou nohou na svém majetku, přičiní se s veškerým úsilím, aby za pomoci hlavního města Prahy, království českého, říše a veškerých členů i dobrodinců svých také dalšímu úkolu svému zadost učinila, a znova získaný i důstojně obnovený klášter bl. Anežky české vlasti opětně v oběť podala. Oč doba nepříznivá národ oloupila, doba přítomná všestrannou obětovností národu vrátí. Historický a umělecký klenot zůstane majetkem národa českého.
Z vroucné lásky k zakladatelce kláštera, bl. Anežce Přemyslovně, kterou za živa a po její smrti jakožto světici ctil a miloval národ český, k jehož prosbám papež Pius IX. přičetl ji k řadám blahoslavených, račiž každý, kdo tyto řádky přečteš, přiřaditi se k přispívatelům na obnovu díla jejího i našeho ročním příspěvkem, který ti neublíží, obnově však ctihodného památniku prospěje. Vždyť jest to podnik skutečné vlastenecký v nejkrásnějším slova smyslu. Příspěvkem svým, byť i skromným, uctíš památku blahoslavené dcery krále českého z rodu Přemyslova, a zachráníš i obnovíš jeden z nejkrásnějších památníků umění českého, kterýž zbudovala.
Dle schváleného polohopisného plánu (viz obr. II.) pro příští úpravu této části Prahy vyhraženo jest pro klášter bl. Anežky malé náměstí, na kterém státi budou veškeré budovy, jejichž zachování z příčin uměleckých a archaeologických nezbytným býti se jevilo. Jest to panenský klášter s kostelem sv. Františka, s nímž souvisí konventní síň, kaple sv. Maří Magdaleny, ambit a kuchyně klášterní, pak kostel mužského kláštera menších [12] bratří sv. Barboře zasvěcený. Ulice kolkolem kláštera nasypou se však o 3 m nad úroveň nynější dlažby, čímž již původně nízké budovy při pohledu z ulic ještě více budou sníženy. Ku nepříznivé poloze příští přidružuje se i druhá nehoda. Západní strana ambitu s kuchyní s holými stěnami, o které druhdy jiná stavení klášterní se opírala, stane se nyní průčelní stěnou západní do nejširší příští ulice obrácenou. Proměnou touto nastane potřeba, aby celá strana tato přiměřeně a slohově se oživila. K uvedenému dlužno ještě uvážiti, že kolkolem kláštera třímetrovým násypem utopeného povstanou obrovsky vysoké domy palácového vzezření. Jsou tudíž veškeré okolnosti pro příští obnovu kláštera velmi nepříznivy, nemá-li starožitná úhlednost
celkem skromných budov v nádheře příštího okolí zaniknouti. Architektu obírajícímu se příští obnovou kláštera bl. Anežky dlužno tudíž počítati s celou řadou poměrů vesměs nepříznivých, jimiž věru neusnadňuje se úkol jeho. K rozluštění nesnadného úkolu uvolil se velelaskavě člen ředitelstva, profesor Jan Koula.
Jakmile počal pracovati na perspektivě obrazu, jaký poskytovati bude klášter obnovený, poznal, že jest mu především rozluštiti půdorys, aby se malebný zevní celek kláštera s oběma kostely přizpůsobil okolí. Za tou příčinou upravil vše tak, že ambit s prostorami k němu přiléhajícími nečiní dojem budov 3 metry v zemi zapadlých, jelikož na venek jsou spojeny s úrovní dlažby zvýšené, jaká tam pro regulaci nastane, a pouze kolem
[13]
[14] obou kostelů provedena bude ohradní zeď se zahradním přízemím o 3 m prohloubeným.
Dle návrhu profesora Kouly přistaví se na severní a západní stranu ambitu úzká chodba (obr. I., 10), aby jednak vlhko neničilo slušnou úpravu klášterního ambitu, jehož arkády nyní zazděné a přepažené se opětně otevřou, jednak aby umožněna byla kommunikace cel v prvním patře nad podloubím se vyskytujících (obr. III., 13). K oživení severní strany přistaví se na západním konci řečené chodby menší stavení dvoupatrové, které poskytne v přízemku (obr. I., 11), v patře prvním (obr. III., 16) i druhém (obr. IV., 17) vhodných místností, pro venkovský pak pohled dvoupatrovou výškou větší zajímavosti, jakou straně západní dodávati bude klášterní kuchyň (obr. I., 8) přiměřeně zvýšená a strmou střechou krytá. Z téže příčiny, aby totiž nízké budovy v příštím okolí příliš nezanikaly, zvýšena bude i věž (obr. I., 6) o západní průčelí lodi kostelní sv. Františka se opírající. S kuchyní sousediti bude k straně jižní domek vrátného (obr. I., 7), který k stávajícímu stavu kláštera bude nutno přidati, vedle něhož se vystaví malebný portál slohový, jímž z ulice vcházeti se bude do kláštera. Mezi domkem vrátného a kostelem sv. Františka, jehož zbořená loď se zase vystaví, povstane dvorek, ve kterém se dá provésti monumentální schodiště sprostředkující spojení budoucí zvýšené dlažby uliční se starou o 3 m nižší dlažbou. Západní čásť dvorku tvořiti bude totiž terasu s úrovní příští dlažby souhlasící, s které úpravným schodištěm sestoupí se do dvorku nižšího, z něhož po levé straně vcházeti se bude do ambitu, přímo pak do kostela sv. Františka.
Uvedenými přístavky docílilo se dvou výhod, že totiž celý vnitřek kláštera i kostelů zůstane neporušen, což se stanoviska uměleckého i archaeologického neocenitelným se býti jeví, vnějšek však s novou úpravou ulic vůkolních v souhlas uveden bude. Pouze kolem obou kostelů provede se ohradní zeď se zahradním přízemím o 3 m prohloubeným, jehož zelení obě ctihodné svatyně ovroubeny budou.
Perspektivní pohled (obr. V.), na základě důmyslně řešeného půdorysu profesorem Janem Koulou nakreslený a Jednotě obětovně darem věnovaný, poskytuje příští obraz kláštera po obnově se strany západní. Rovněž zajímavě rozřešeny jsou i ostatní tři strany kláštera.
Nezbytným podkladem obnovy jsou plány stávajícího kláštera podrobně provedené, na jejichž základě lze jednak vypracovati správné návrhy na slohovou obnovu, jednak i vzdělati potřebné rozpočty, z nichž by bylo zjevno, jakého nákladu vyžadovati
[15]
[16] bude úprava požadavkům doby, jakož i příštím poměrům místním přiměřená. Plánů bude však třeba též jakožto příloh a dokladů, až Jednota pro obnovu kláštera bl. Anežky domáhati se bude peněžité pomoci království českého a říše, bez jejichž přispění nebylo by lze dílo tak nákladné ve skutek uvésti. Vzdělání plánů přesně provedených bylo tudíž prvním krokem, k němuž ředitelstvo Jednoty přikročilo, s vděkem přijavši nabídku člena svého, architekta Jana Zeyera, který se uvolil, že celý klášter vyměří, jakož i plány v přiměřeném měřítku nakreslí a to za pouhé uhražení výloh s prací nezbytně spojených. Nakreslil zároveň v malém měřítku profesorem Janem Koulou vyřešené půdorysy přízemku, prvního i druhého patra nového rozluštění, jak tuto se spatřují.
Zakoupením kostela sv. Barbory umožnilo se Jednotě, že plánů zhotovených bude lze užiti ihned k praktickému řešení obnovy kláštera, kterou ještě během letošního roku Jednota zahájí ohledáním základů a usazením scházejících kružeb do oken, které na štěstí ve dvou oknech částečně se zachovaly. Kružby tyto výtečně charakterisují sloh přechodní, nejsouce sestrojeny z kruhových součástí, jako pozdější sloh gotický činíval, nýbrž z rovnočárných hvězd o pěti paprscích. Okna v závěrku chorovém byla však nádherněji provedena, jelikož kružba jejich nespočívala na pouhých prutech, jako v době gotické, nýbrž na útlých k prutům přistavených sloupkách slohovými patkami a hlavicemi opatřených, které rovněž na jednom z oken se zachovaly, tak že k usazování nových kružeb nebude třeba žádných nových nákresů, nýbrž pracovati se budou prostě dle zachovaných vzorů. Architektonické články uvnitř kostela, hlavice, pásy, žebra a svorníky, jsou celkem výtečně zachovány a bude třeba pouze doplniti, co zde a onde jest na ornamentice poroucháno. Na hlavicích zachovaly se stopy zlacení a na stěnách pozůstatky nástěnných maleb a polychromie, z nichž bude snad lze sestrojiti soustavu bývalé polychromie, která by se pak v témž duchu opětně provedla. V souhlasu s polychromií vrátilo by se též oknům barevné zasklení dle vzorů jinde z doby přechodní zachovaných. Do svatyně, polychromní výzdobou stěn a oken v souhlasu s bohatou architekturou okrášlené, postaví se pak do choru oltář slohu odpovídající na oslavu blahořečení zakladatelky kláštera bl. Anežky zbudovaný, načež kostel na jméno nové světice překřtěný slavným posvěcením odevzdá se opětně po stoletém znesvěcení prvotnému účelu svému, aby v něm slavila se posvátná bohoslužba. Bude to veliký den a národní slavnost stověžaté Prahy a celého království Českého, až zastkví se v srdci vlasti na Františku první kostel nové světice bl. Anežky Přemyslovny.
Prve než první dílo toto Jednota pro obnovu kláštera bl. Anežky dokoná, postoupí regulace Prahy v této končině tou měrou, že nezbytně bude třeba přikročiti k nasypání veškerého [17] uličního pozemku kolkolem celého kláštera a tudíž ku koupi všech zbývajících budov klášterních, čímž Jednotě nastane teprv vykonati hlavní úkol svůj, aby totiž kromě nezbytné obnovy ambitu, konventní síně, a kaple sv. Maří Magdaleny a choru kostela sv. Františka, od základu zbudovala sbořenou čásť lodě, téhož kostela, jakož i projektované chodby na severní a západní straně ambitu, domek vrátného s portálem a schodištěm, jakož i zvýšení věže kostelní a klášterské kuchyně. Přistaví-li se k východní zevní stěně ambitu prostorná síň společná co refektář (I., 12), anebo druhý, menší ambit, jak původně býval při mužském klášteře menších bratří, ukáže příští potřeba. Jednotě pro obnovu kláštera bl. Anežky nastává tudíž úkol nejen vděčný, nýbrž i rozsáhlý, jehož se však neděsí, spoléhajíc na účinnou pomoc veškerých povolaných i dobrovolných činitelů. Odvahou a vytrvalostí vše se překoná, jako bojácností a nestálostí všeliký podnik se ničí. Zkušenost jest toho dokladem. Když spisovatel těchto listů před dvanácti léty zahajoval dokonání monumentálního chrámu sv. Cyrilla a Methoda v Karlíně, aby vnitřek výzdobou svou odpovídal velkoleposti architektury románské a sestaviv umělecký program vypočetl také náklad vnitřní úpravy na 100.000 zl., nelekl se této cifry, ačkoli z opatrnosti ani s jedinou duší na světě s ní se nesdělil. Znal své zlaté Karlíňany a v pomoc jejich doufal. A Karlín úkolu svému plnou měrou dostál. Za dvě léta bude s pomocí Boží vnitřek Karlínské svatyně úplně dokonán. Jednota pro okrášlení chrámu Páně sv. Cyrilla v Karlíně vydala dosud hotově 80.000 zl. pouze v Karlíně sebraných, po odečtení 8.000 zl. na obrazy votivní redaktorem »Methoda« od čtenářů téhož časopisu složených, a k úplnému dokončení potřebných 20.000 zl. máme již v pokladně Jednoty Karlínské pohotově.
Co Jednota pro okrasu chrámu sv. Cyrilla a Methoda zdárně vykonala, podaří se bohdá! také Jednotě pro obnovu kláštera bl. Anežky. K vykonání úkolu, v jehož uskutečnění Jednota se uvázala, jest ovšem třeba nepoměrně většího nákladu. Patronkou však díla započatého jest královská Praha, přispívateli jsou města, okresní zastupitelstva, záložny a dobrodincové po celém království českém a budou bohdá! i sněm a říše vydatnou pomocí. Dlužno tudíž národ český pouze seznámiti s úkolem, jaký Jednota naše za cíl si vytkla. Lásku jeho k vykonání díla vlasteneckého není třeba teprve probouzeti. Ta bdí nade vším, co k srdci národa přirostlo. Štědrá ruka česká jest stále otevřena, jde-li o památníky naší minulosti. Účelem těchto listů jest pouze upozornění, že záchrana velikého památníku historického i uměleckého jest nutna. To ostatní národ sám vykoná. Čím vydatnější bude pomoc Jednotě pro obnovu kláštera poskytovaná, tím rychleji dosažen bude vytknutý cíl:
[18] Podivuhodné vzkříšení slavil národ český. Kéž obnovou kláštera naší světice z rodu královského vrátí se nám na její přímluvu staré, zlaté časy slávy české. Až z nynějšího ponížení a spuštění, z prachu a rumu obrozený památník její zaskvěje se opětně v bývalé kráse a záři, jakož za přispění krále Václava vzdělán byl dcerou Přemysla krále, obrozená svatyně bude věštkyní obrozené slávy národa českého.
V klidné velebě zadumán rozkládati se bude na náměstí Svato-Anežském, obklopen pyšnými budovami dvacátého století, skromný sice, avšak dojemný a významný klášter bl. Anežky Přemyslovny, — zkamenělá pohádka dávnominulých dob slávy české.
