domků, čímž povstala na severní straně obou kostelů ulička klášterská. Když napotom i velká zahrada na západní straně kláštera zrušena a za staveniště vykázána jest, utvořila se ze dvou řad domků slepá ulička, jíž dostalo se významného názvu »Myší díry«.
Po bitvě na Bílé Hoře vrátily se sice jeptišky z Panenského Týnce do mateřského kláštera svého, Dominikánům pak dostalo se r. 1625 v náhradu kostela sv. Jiljí na Starém městě. Po odprodání bývalé zahrady klášterní postrádal však klášter místa řeholnicím k pobytu nezbytného. Když následkem toho chřadly, rozkázal kardinál Arnošt hrabě Harrach, aby opětně do Panenského Týnce se navrátily, odkud však pro bouře válečné vypuzeny, v klášteře svém trvale se usadily (r. 1638). Po padesáti letech způsobena však klášteru veliká pohroma požárem francouzskými paliči založeným (r. 1689), který velikou čásť Starého i Nového města zničil. Oheň byl tak zhoubný, že i zvony se rozlily, které na věži se nacházely. Že s věží sousedící loď kostela sv. Františka, z něhož dosud pouze levá stěna zachována jest, tehdáž asi pohromu vzala, lze domysliti si. Na choru téhož kostela sv. Františka a na kostele sv. Barbory shořel však jen krov, jak stará klenba z prvotní doby stavební neporušeně zachovaná zřejmě nasvědčuje. Dle tehdejších pamětí nacházel se v kostele sv. Barbory náhrobník Jaroslava ze Šternberka z r. 1277.
V letech napotomních se však klášter za pomoci dobrodinců zase zveleboval. Opětný rozvoj byl však náhle přerušen a na vždy zastaven zrušením kláštera za času císaře Josefa II. dekretem dvorským ze dne 26. června 1782. Oba kostely i budovy klášterní jsou rozprodány různým majitelům. Velebný památník, Anežkou, dcerou krále českého, zbudovaný, který se klene nad hrobkou její, prodejem proměněn jest v doupě špíny. Ohavnost spuštění straší na místě posvátném.
Sto let po zrušení kláštera zastkvěla se náhle jasná záře nad teskným památníkem zašlé slávy. Ku veliké radosti národa českého prohlásil r. 1874 papež Pius IX. Anežku, zakladatelku a první abatyši kláštera, za blahoslavenou. Pocta, již lid český od pradávných dob světici prokazoval, došla schválení církevního. Blahoslavená Anežka Přemyslovna postavena jest na oltář. Svatozář rozptyluje znenáhla mlhu, která po celé století zahalovala klášter nejnovější české světice.
Nástin dějepisný právě uvedený jest klíčem, abychom pochopili rozvrh a soustavu stavební, jaká na půdorysu zde vyobrazeném se spatřuje. Díváme-li se na půdorys budov klášterních dosud stávajících (viz obr. I.), bývá nesnadno dopátrati se základní myšlénky, kterou zakladatelka kláštera na mysli měla.
