Selské ballady/Ballada vánoční

Selské ballady Jaroslav Vrchlický
Lorecký ze Lkouše	Ballada vánoční	Shnilé obilí

Údaje o textu
Titulek:	Ballada vánoční
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Selské ballady Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha, Ed. Valečka 1885
Licence:	PD old 70

Vzbouřili se sedláci
proti pánům v ráz,
práce juž je trmácí
bolí plec i vaz,
hladem hynou děti, ženy, ba zdá se být otrávený
i ten boží klas.

Vzali kosy, brány, rýč,
motyku a cep,
švihá, zvoní to jak bič
o tu panskou leb.
Jedli dlouho zvěř a pstruhy, a sedlák měl zápas tuhý
o plesnivý chleb.

Panský zámek dobyli,
zapálili věž,
vykradli vše obilí,
krávy, koní spřež,
zrubali vše panskou chasu, nešetřili ani krásu
žen a dívek též.

Pán se z honu navracel
s chrty, ohaři,
vztek mu divý v duši vjel
a krev do tváří,
utek' v zmatku ku sousedu a tam celou svoji bědu
vypsal císaři.

V krátké době trouby jek,
dragoni tu již,
pojímali dobytek,
zapálili chýš,
sedláky pak chytli v hvozdě, na útěk se daliť pozdě -
Bože, ty to víš!

Pláň se táhla bez hrází,
v prostředku strom stál;
vojska tlum sem přichází,
táborem se dal,
dlouho prohlížel tu sosnu, bručel a se ztrácel do snů
starý generál.

„Pěkný strom to! Z daleka
lze jej uvidět,
pověsíme člověka
na každičkou snět,
sedláci jej v celém kraji odtud pěkně uhlídají,
hoši, k práci hned!“

Stalo se a ve chvíli
přivedli je sem,
každá snět se nachýli
smutným břemenem:
v haluzích to stená, praská. Pane Bože, což tvá láska
opustila zem?

Pět a dvacet sedláků
visí do kola!
Pět a dvacet přízraků,
každý mrtvola.
V haluzích to praská, kvílí, haluze se niže chýlí
k zemi do pola.

Děl generál do boty
strčiv karabáč:
„To trest selské holoty,
co žen, dětí pláč?
Jako svícen strom ten stojí, vánoční to strůmek v chvoji,
pěkný ramenáč!“

Tu děl kdosi ve mraku:
„Já jej rozsvítím!“
blysklo se všem ve zraku,
síra, oheň, dým.
temný zvuk a rachot hromu, kvílení a praskot stromu,
rychle, jak to dím.

Celý tábor v plameni,
v moři ohně stál,
útěk, zmatek, úpění,
a strom jasně plál,
mrtvolami obepjatý hořel jako svícen zlatý,
svítil v šírou dál.

Prchla noc a hořel zas,
hořel tak dnů pět,
občas náhle v jeho jas
boží anděl slet',
sedlákovu duši vzal, na srdce ji bohu dal,
jako bílý květ!

Na pasece pusto kol,
popeliště, rum,
ve krajině utkvěl bol,
nevzbudí se z dum,
hrud tvá lidu křivdy cítí, strom však svítí, svítí, svítí
v sny všem tyranům!