Ruské národní pohádky/Zorka, Večerka a Půlnocka

Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Kulihrášek	Zorka, Večerka a Půlnocka	Létací koráb

Údaje o textu
Titulek:	Zorka, Večerka a Půlnocka
Autor:	Alexandr Nikolajevič Afanasjev
Zdroj:	Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online.
Vydáno:	Brno, 1883
Licence:	PD old 70
Překlad:	František Vymazal
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

V jedné zemi byl král a měl tři dcery krásy nevídané. Král ostříhal jich více než oka svého, vystavěl podzemní paláce a posadil je tam jako ptáčky do klece, aby ani bujní větrové na ně neváli, ani červené slunečko paprskem jich nepálilo. Jednou četli královny v jakési knize, že je divný jasný svět, a když přišel král navštívit je, počaly ho hned se slzami prositi: Pane, ty náš tatíčku! vypusť nás na jasný svět podívat se, v zelené zahradě projíti se. Král jim to vymlouval, ale ony nechtěly ani slyšeti. Čím více jim to vymlouval, tím více na něho doléhaly. Nebylo pomoci, král svolil k jich neústupné prosbě. Tu krásné královny vyšly do zahrady procházeti se, spatřily červené slunečko a kvítí, a nesmírně se zaradovaly, že je jim volný jasný svět; běhají po zahradě, baví se, každou trávkou se těší, když najednou uchvátil je bujný vichr a odnesl vysoko daleko — Bůh ví kam. Chůvy se polekaly a běžely ku králi oznámiti to. Král ihned rozeslal na vše strany své věrné sluhy: kdo jim přijde na stopu, tomu slíbil dáti velikou odměnu. Sluhové jezdili, jezdili, ničeho nevyjezdili, s čím odejeli, s tím se navrátili. Král svolal svou velikou radu, jal se moudrých bojarů dotazovati: netroufá-li si někdo najíti dcery jeho: kdo to učiní, tomu dá kteroukoli královnu za ženu a přidá mu bohatě věno. Otázal se jednou — bojaři mlčí, po druhé — neozývají se, po třetí — nikdo půl slova! Zalil se král horkými slzami: Nemám patrně ani přátel ani ochranců; i kázal po všem království provolati: Nenajde-li se kdo na takovou věc z prostých lidí? V touž dobu žila v jedné vesnici chudá vdova a měla tři syny; všichni se narodili jednu noc, nejstarší s večera, prostřední o půlnoci a nejmenší při jitřence i nazvali je proto: Večerka, Půlnocka a Zorka. Když došlo k nim královské vyhlášení, vzali ihned od matky požehnání, sebrali se na cestu a jeli do sídelního města. Přijeli ku králi, poklonili se mu nízko a pravili: Buď zdráv mnohá léta, králi, nepřišli jsme k tobě hodovat, ale posloužit. Dovol nám jeti a tvé královny vyhledati. — Mnohá léta vám, dobří mládci! Jak vás jménem nazývají? My jsme tři bratři: Zorka, Večerka a Půlnocka. — Co vám mám dáti na cestu? Nám, pane, není ničeho třeba; jenom neopouštěj naší matičky, pečuj o ni v chudobě a v starosti. Král vzal stařenu do paláce a kázal jí dávati stravu se svého stolu, odívati a obouvati ze svých skladů. Vypravili se dobří mládci na cestu; jedou měsíc, druhý a třetí, zajeli na širou a pustou step. Za tou stepí byl hustý les a u samého lesa stojí chaloupka. Zatloukli na okénko — nikdo se neozývá, vešli do dveří — ale v chaloupce není nikoho. Nu, bratři! Zůstaňme tu nějaký čas, odpočněme si z cesty. Rozstrojili se, pomodlili se Bohu a lehli. Ráno povídá menší bratr Zorka staršímu bratru Večerce: My dva půjdeme na hon a ty zůstaň doma a přichystej nám oběd. Starší bratr byl srozuměn. Vedle té chaloupky byl chlívek plný ovec. Nerozmýšleje se dlouho, vzal co nejlepšího berana, zabil, vyčistila upekl k obědu. Přichystal všecko, jak třeba, a lehl na lávku odpočinout si. Najednou zaklepalo, zabuchalo — otevřely se, dvéře i vešel stařeček sám s nehet, brada s loket, pohlédl zlobivě i zvolal na Večerka: Jak jsi se opovážil v mém domě hospodařiti, jak jsi se opovážíl mého berana zabiti? Odpovídá Večerka: Napřed vyrosť, vždyt tě ani neviděti! Stařeček s nehet ještě více se rozzlobil: Jsem malý, ale zralý! Vzal krajíc chleba a počal ho bíti do hlavy; pobil ho do polosmrti, sotva živého nechal a hodil pod lavici; potom snědl upečeného berana a odešel do lesa. Večerka obvázal hlavu hadříkem, leží a vzdychá. Vrátili se bratři, dotazují se: Co se s tebou stalo? — Ech, bratři! Zatopil jsem v peci a od velikého horka rozbolela mně hlava — povaloval jsem se celý den jako bez sebe, nemohl jsem ani vařiti ani péci. Druhý den šli Zorka s Večerkou na hon a Půlnocku nechali doma: ať prý přístroji oběd. Půlnocka rozdělal oheň, vybral nejtučnějšího berana, zabil ho, postavildo peci; když to popravil, lehl na lavku. Najednou zaklepalo, zabuchalo — vešel stařeček sám s nehet, brada s loket i jal se ho bíti, div ho neutloukl. Snědl pečeného berana a odešel do lesa. Půlnocka zavázal si šátkem hlavu, leží pod lávkou a vzdychá. Vrátili se bratři: Co je ti? táže se Zorka. Hlava mně od horka rozbolela, bratři, nepřichystal jsem vám oběda. Třetí den šli na lov starší bratři a Zorka zůstal doma. Vybral co nejlepšího berana, zabil, vyčistil a upekl. Popraviv to lehl na lávku. Najednou zaklepalo, zabuchalo — jde na dvůr stařeček sám s nehet, brada s loket, na hlavě vleče celý stoh sena a v rukou nese velikou káď vody. Postavil káď s vodou, rozházel seno po dvoře a jal se počítati ovce. Vidí, opět nedostává se jednoho berana. Rozzlobil se, běžel do chaloupky, vrhl se na Zorku a silně ho udeřil do hlavy. Zorka vyskočil, uchvátil stařečka za dlouhou bradu a jak ho tahá, tak ho tahá na všecky strany. Tahá a opakuje: Nemáš-li brodu, nelez ve vodu! I jal se prositi stařeček sám s nehet, brada s loket: Smiluj se, silnomohutný bohatýře! Nedávej mne na smrt, propusť duši na pokání. — Zorka vyvlekl ho na dvůr, přivedl k dubovému sloupu a v ten sloup zatloukl mu bradu velikým železným klínem; potom se vrátil do jizby, sedí a očekává bratry. Přišli bratří s lovu a diví se, že se mu nic nestalo. Zorka usmívá se a praví: Pojďme, bratři, vždyť jsem vaše bolení hlavy chytil a ke sloupu přivázal. Vycházejí na dvůr, dívají se — stařeček s nehet dávno utekl, jenom polovice hrady motá se na sloupě; a kudy běžel, tu se lila krev. Po té stopě dobrali se bratři do hluboké propasti. Zorka šel do lesa, nadřel lýka, upletl provaz a kázal spustiti sebe pod zemi. Ocitil se na onom světě, odvázal se a šel, kam ho oči vedly. Šel, šel — stojí měděný palác; on do paláce, potkává ho nejmladší královna — krásnější než červený květ, bělejší než bílý sníh i táže se přívětivě: Jak jsi zašel sem, dobrý mládče, z dobré vůle či z donucení? — Tvůj otec poslal nás královny hledati. Ihned ho posadila za stůl, častovala a dává mu měchýřek s silnou vodou: Napí se této vody, přibude ti síly. Zorka vypil měchýřek a pocítil v sobě sílu velikou: Nyní, myslí si, zmohu kohokoli. Tu zdvihl se bujný vítr, královna polekala se. Tu chvíli, povídá, můj drak přiletí! vzala ho za ruku a schovala v druhé komnatě. Příletěl tříhlavý drak, udeřil sebou o syrou zem, proměnil se v mládce a zvolal: A, ruským duchem páchne… kdo je u tebe pohostinu? — Kdo by u mne byl? tys po Rusi lítal, tam jsi ruským duchem napáchl… proto se ti tak zdá. Drak požádal jísti a píti; královna přinesla mu různých jídel a pití, a do pití nasypala opia. Drak najedl se, napil se i chtělo se mu spáti; dal sobě od královny v hlavě hledati, lehl k ní na klín a usnul tvrdým spánkem. Královna zavolala Zorku; ten přišel, máchnul mečem a sťal drakovi všecky tři hlavy. Potom rozložil hranici, spálil draka šeredného a pustil popel po širém poli. Nyní s Bohem, královno! Půjdu hledat tvé sestry; jak je najdu, vrátím se za tebou, řekl Zorka a dal se na cestu. Šel, šel, vidí — stříbrný palác, v tom paláci bydlila prostřední královna. Zorka zabil tu šestihlavého draka a šel dále. Dlouho-li, krátko-li — došel do zlatého paláce, v tom paláci bydlila starší královna; zabil dvanáctihlavého draka a osvobodil ji z vězení. Královna vzradovala se, počala se domů sbírati, vyšla na široký dvůr, máchnula červeným šátečkem — zlaté království skotoulilo se do vajíčka. Vzala vajíčko, vložila do kapsy a šla se Zorkou bohatýrem za svými sestrami. Ty udělaly právě tak: skotoulely svá království do vajíčka, vzaly s sebou a vydaly se ku propasti. Večerka a Půlnocka vytáhli svého bratra a tři královny na bílý svět. Přijíždějí všichni pospolu do své říše; královny zakoulely v širém poli svými vajíčky — a tu chvíli objevila se trojí říše: měděná, stříbrná a zlatá. Král se tak zaradoval, že nelze ani vypověděti. Ihned oddal Zorku, Večerku a Půlnocku se svými dcerami a po smrti učinil Zorku svým nástupcem.