Ruské národní pohádky/Létací koráb
| Ruské národní pohádky Alexandr Nikolajevič Afanasjev | ||
| Zorka, Večerka a Půlnocka | Létací koráb | Sedm Semenů (Šimonů) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Létací koráb |
| Autor: | Alexandr Nikolajevič Afanasjev |
| Zdroj: | Soubor:Afanasjev, A. I. - Ruské národní pohádky.djvu Dostupné online. |
| Vydáno: | Brno, 1883 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | František Vymazal |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Index stran | |
Byl děd a bába. Měli tři syny, dva rozumné a třetího hloupého. První bába milovala, čistě odívala, ale poslední byl vždy chatrně oděn — chodil v černé košili. Zaslechli, že přišel od cara list: Kdo vystaví takový koráb, aby mohl létati, tomu že dá svou dceru za ženu. Starší bratři odhodlali se pokusit štěstí a poprosili rodičů o požehnání. Matka vystrojila je na cestu, dala jim bílých bochníků, různého masa a láhev pálenky a vyprovodila je na cestu. Vida to hlupák počal také prositi, aby ho pustili. Matka mu přimlouvala, aby nechodil: Kam půjdeš, hlupáku, tebe vlci snědí! Ale hlupák pořád, že půjde a půjde. Bába vidí, že s ním nic nespraví, dala mu na cestu černých bochníků a láhev vody a vyprovodila z domu. Hlupák šel, šel a potkal stařečka. Pozdravili se. Stařeček táže se hlupáka: Kam jdeš? — Car slíbil dáti svou dceru tomu, kdo udělá létací koráb. Zdali můžeš udělati takový koráb? — Ne, neumím. Tak proč pak jdeš? — A Bůh ví! Nu, je-li tak, řekl stařeček, posaď se sem; odpočinem si spolu a posnídáme. Vyndávej, co máš v torbě. — Ale stydím se to lidem ukázati. Nic, jenom vyndej; co Bůh dal, to posnídáme. Hlupák rozvázal torbu a nevěří svým očím: místo černých bochníků leží bílé housky a různé lahůdky; podal starcovi. Vidíš, řekl mu stařec, jak má Bůh hlupáky rád! Třeba tě vlastní matka nemiluje, přece ti to není na újmu… Napijme se napřed pálenky. V láhvi na místo vody octla se pálenka; vypili, přikusovali, i povídá stařec hlupákovi: Poslouchej — jdi do lesa, přistup k prvnímu stromu, udělej třikrát kříž a udeř do stromu sekerou a sám upadni na zem a čekej, až tě probudí. Tehdy uvidíš před sebou hotový koráb, posad se do něho a leť, kam třeba; a po cestě ber k sobě každého, koho potkáš. Hlupák poděkoval starci, rozžehnal se s ním a šel k lesu. Přišel k prvnímu stromu, udělal všecko tak, jak mu kázáno: třikrát se přežehnal, ťuknul do stromu sekerou, upadl na zem a usnul. Po nějaké chvíli počal ho kdosi buditi. Hlupák procitl a vidí hotový koráb; nerozmýšlel se dlouho, sedl do něho a koráb letěl povětřím. Letěl, letěl, hle — leží dole na cestě člověk, uchem k syré zemi přilehl. Bud zdráv, dědku! — Bud zdráv, chudáku! — Co děláš? — Poslouchám, co se na tom světě děje. — Sedni se mnou do korábu. Nechtěl odmlouvati, sedl na koráb i letěli dále. Letěli, letěli, hle — jde člověk na jedné noze a druhá je k uchu přivázaná. Bud zdráv, dědku! Co skáčeš na jedné noze? — Kdybych druhou odvázal, překročil bych za jeden krok celý svět! — Sedni s námi! Ten sedl a opět letěli. Letěli, letěli, hle — stojí člověk s ručnicí, míří, ale nač, neviděti. Buď zdráv, dědku! Kam míříš? Neviděti ani jednoho ptáka. — Jak! kdybych střílel blízko — zastřelil bych zvěř anebo ptáka na tisíc vrst odtud: takový jsem střelec! Posaď se s námi! Sedl také ten i letěli dál. Letěli, letěli, hle — nese člověk na zádech plný kul[1] chleba. Buď zdráv, dědku! kam jdeš? — Jdu, povídá, vydělat chleba na oběd. „Ale máš bez toho plný měch na zádech.“ — Co je to! to není pro mne ani najednou do úst. Sedni s námi! Žrout sedl na koráb i letěli dál. Letěli, letěli, hle — chodí člověk okolo jezera. Buď zdráv, dědku! co hledáš? — Chce se mně píti a nenacházím vody. Vždyť je před tebou celé jezero; co nepiješ? — E, této vody nemám dost na jeden hlt. „Tak se posaď s námi!“ Sedl i opět letěli. Letěli, letěli, hle — jde člověk do lesa a na plecích má otýpku dříví. Buď zdráv, dědku! nač neseš do lesa dříví? — To není obyčejné dříví. A jaké je? — A takové: když ho rozházíš, hned se zdvihne celé vojsko. Sedni s námi! Sedl k nim i letěli dál. Letěli, letěli, hle — člověk nese kul slámy. Buď zdráv, dědku! kam neseš slámu? — Do dědiny. Zdali mají v dědině málo slámy? — A to je taková sláma, že buď si léto sebe horčejší, jak ji rozmetáš — tak se udělá najednou zima: sníh a mráz! Sedni i ty s námi! — Dobrá! to bylo poslední setkání; brzo přiletěli na carský dvůr. Car seděl tehdy u oběda; uviděl lítací koráb, podivil se a poslal svého sluhu otázati se: kdo na tom korábě přiletěl? Sluha přistoupil ku korábu, vidí, že na něm sami sedláci, netázal se a vrátě se do pokojů oznámil caru, že na korábu není ani jednoho pána, ale sami sedláci (černí lidé). Car usoudil, že se nehodí dáti dceru za prostého sedláka i přemítal, jak by se takového zetě zbavil. Hle co vymyslil: zadám mu různé těžké úlohy. Ihned posílá k hlupákovi s příkazem, aby mu opatřil, než bude po carském obědě, hojivé a živé vody. Když car tento rozkaz dával, uslyšel ten, kterého potkali prvního, carskou řeč a pověděl hlupákovi: „Co budu nyní dělati? Já ani za rok, a snad jak živ nenajdu takové vody!“ — Neboj se! řekl mu rychlochodý: já to za tebe spravím. Přišel sluha a oznámil carský rozkaz. — Pověz, že přinesu! ozval se hlupák; a společník jeho odvázal svou nohu od ucha, rozběhl se a okamžikem nabral hojivé a živé vody. Však se vrátím v čas, myslí si i sedl si pod mlýnem, aby si odpočinul, i usnul. Carský oběd přichází ku konci a jeho posud není a není; na korábě běhají všichni sem tam. První potkaný přilehl k syré zemi, poslouchal a řekl: „Hle, spí si pod mlýnem.“ Střelec vzal svou ručnici, vystřelil na mlýn a tím výstřelem probudil rychlochoda; rychlochod se rozběhl a za okamžik přinesl vodu. Car nevstal ještě od stola a rozkaz jeho byl vyplněn, že nelze věrněji. Není pomoci, musí zadati druhou úlohu. Car kázal říci hlupákovi: „Nu, když jsi tak chytrý, tak ukaž, co dovedeš: sníš se svými společníky najednou dvanáct volů pečených a dvanáct kulů pečeného chleba. První společník uslyšel a pověděl o tom hlupákovi. Hlupák se polekal a praví: Já ani jednoho chleba najednou nesním. — Neboj se, odpovídá žrout; mně bude ještě málo. Přišel sluha, oznámil carský rozkaz, Dobře, řekl hlupák; dávejte, budeme jisti. Přinesli dvanáct volův pečených a dvanáct kulů chleba pečeného; žrout sám snědl všecko. „Ech, praví, to je málo! kdyby ještě aspoň trochu dali!… Car kázal říci hlupákovi, aby se vypilo čtyřicet beček vína, každá bečka po čtyřiceti vědrech. První společník hlupákův zaslechl tato carská slova i pověděl mu jako prvé; ten se zalekl: já ani jednoho vědra najednou nevypiju. — Neboj se, praví Pijan; já sám vypiju za všecky; bude ještě málo. Nalili vínem čtyřicet beček; Pijan přišel a bez oddechu vypil všecky do jedné; vypil a praví: Ech, to je tuze málo! ještě bych pil. Potom car přikázal hlupákovi strojiti se k svadbě, jíti do lázně a umyti se. A lázeň byla litinová a tu kázal vytopiti co nejvíce, aby se v ní hlupák okamžitě zadchl. Rozpálili lázeň do červená; šel hlupák koupati se a za ním v patách jde sedlák se slamou: je prý třeba podestlati. Zavřeli je oba v lázní; sedlák rozmetal slámu — i udělalo se tak zima, že sotva se hlupák vykoupal, jak voda počala mrznouti; zalezl na pec a tam proležel celou noc. Ráno otevřeli lázeň, a hlupák je živ a zdráv, leží na peci a zpívá písničky. Oznámili to carovi; ten se zkormoutil, neví, jak by se hlupáka sprostil; přemýšlel, přemýšlel a přikázal mu, aby celý pluk vojska postavil, a myslil si: kde vezme prostý sedlák vojsko? toho jistě nendělá! Když se o tom dověděl hlupák, lekl se i praví: nyní je po mně veta! Pomohli jste mně, bratři, nejednou z bídy; ale nyní patrně nespravímc nic. — Hej ty, ozval se sedlák s otýpkou dříví, a na mne jsi zapomněl? Zpomeň si, že jsem mistr v takovém umění a neboj se. Přišel sluha, zvěstoval hlupákovi carský rozkaz: chceš-li míti carovnu za ženu, postav na zejtřek celý pluk vojska. — Dobře, učiním; jenom kdyby se car i potom zdráhal, dobudu všecko jeho carstvo a násilím vezmu carovnu. V noci vyšel společník hlupákův na pole, vynesl otýpku dříví a počal je rozhazovati na různé strany — ihned objevilo se nesčíslné vojsko, koňské, pěší i s děly. To uviděl ráno car a polekal se nyní on; rychle poslal hlupákovi drahé ozdoby a šaty, pozval ho do paláce, aby se s carevnou oddal. Hlupák přístrojil se v ty drahé ozdoby, udělal se takovým jonákem, že nelze ani vypověděti. Přišel k carovi, oddal se s carovnou, dostal veliké věno a stal se rozumným a vtipným. Car s cařicí si ho oblíbili, a carovna ho milovala nade všecko.
- ↑ kul: obyčejně 10 pudů.