Reportáž psaná na oprátce
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Reportáž psaná na oprátce |
| Autor: | Julius Fučík |
| Zdroj: | FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. 1. vyd. faksimile rukopisu. Praha: Ottovo
nakladatelství, 2008. 502 s. Městská knihovna v Praze, 2015 |
| ISBN: | 978-80-7360-710-4 |
| Licence: |  PD old 70 |
Seděti v pozoru, s tělem strnule vzpřímeným, s rukama přimknutýma ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu „domácího vězení“ v Petschkově paláci – to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru?
Kdysi kdosi – už nikdy asi nezjistíme kdy a kdo – nazval „domácí vězení“ v Petschkově paláci „biografem“. Geniální nápad. Prostorná místnost, šest dlouhých lavic za sebou, obsazených strnulými těly vyšetřovanců, a před nimi holá stěna jako plátno kina. Všecky produkce světa nenatočily tolik filmů, kolik si jich na tuto stěnu promítly oči vyšetřovanců, čekajících na nový výslech, na mučení, na smrt. Filmy celých životů i nejdrobnějších úseků života, filmy o matce, o ženě, o dětech, o zničeném domově, o ztracené existenci, filmy o statečném soudruhovi i o zradě, o tom, komu jsem dal ten leták, o krvi, která opět poteče, o pevném stisku ruky, který mne zavázal, filmy plné děsu a odhodlání, nenávisti i lásky, úzkosti i naděje. Obrácen zády k životu každý tu před svýma očima denně umírá. Ale ne každý se znovu rodí.
Stokrát jsem tady viděl svůj film, tisíckrát jeho detaily, teď se ho jednou pokusím vyprávět. Utáhne-li se oprátka, dříve než ho dokončím, zůstanou ještě miliony, které dopíší jeho „happy end“.