Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 7.

Reportáž psaná na oprátce
Kapitola 6.	Kapitola 7.	Kapitola 8.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 7.
Podtitulek:	Postavy a figurky II (Pankrác)
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Postavy a figurky II (Pankrác)

Vězení má dva životy. Jeden je uzavřen v celách, úporně izolován od všeho světa, a přece spojen s ním nejužšími svazky všude, kde jde o vězně politické. Druhý je před celami, na dlouhých chodbách, v teskném pološeru, svět sám pro sebe, uniformovaný a izolovanější než ti uvnitř, svět mnoha figurek a mála postav. O tom chci vypravovat.

Má svůj přírodopis. A má i své dějiny. Kdyby jich nebylo, nebyl bych ho mohl hlouběji poznat. Byl bych znal jen kulisu, obrácenou k nám, jen jeho povrch, zdánlivě celistvý a pevný, železnou vahou ležící na obyvatelstvu cel. Takhle to bylo ještě před rokem, ještě před půl rokem. Teď je povrch už pln trhlin a jimi prokukují tváře; ubohé, přívětivé, ustarané, směšné, nejrůznější, ale vždy patřící lidskému tvoru. Tíseň režimu tlačí i na každého člena tohoto šerého světa a lisuje z něj na světlo vše, co je v něm lidského. Je toho někdy tuze málo, někdy o poznání víc – to množství je od sebe rozlišuje a tvoří typy. Najdeš tu ovšem i několik celých lidí. Ale ti nečekali. Ti nepotřebovali své tísně, aby v tísni pomáhali jiným.

Vězení je instituce neradostná. Ale ten svět před celami je smutnější než v celách. V celách žije přátelství – a jaké přátelství! Takové, jaké se uzavírá na frontách, v dlouhém nebezpečí, kdy život tvůj může být dnes v rukou mých, a můj zítra v tvých. Mezi německými dozorci tohoto režimu je však přátelství pramálo. Nemůže být. Obklopuje je ovzduší donašečství, jeden druhého sleduje a udává, jsou každý sám ve střehu před tím, jehož oficielně nazývají „kamarádem“; a ti nejlepší z nich, kteří nemohou a nechtějí být bez druha, hledají si ho – zase v celách.

Dlouho jsme je neznali podle jmen. Nezáleželo na tom. Jmenovali jsme je mezi sebou přezdívkami, které jsme jim dali my nebo už naši předchůdci a které jsou pak na cele dědičně. Někdo má tolik přezdívek, kolik je cel; to je typ průměrný, ani ryba ani rak, tady přidal oběda, vedle udeřil do tváře, jsou to jen vteřiny styku s vězni, které se však trvale vtiskují do paměti cely a vytvářejí jednostrannou představu i jednostrannou přezdívku. Někdy se však cely shodují v přezdívkách. To u těch, jejichž charakter je vyhraněnější. Tak nebo tak. V dobrém nebo ve zlém.

Podívej se na ty typy! Podívej se na ty figurky! Není to přece nic jen tak ledabyle sehnaného. Je to kus politické armády nacismu. Lidé vybraní. Sloupy režimu. Opory jeho společnosti —

„Samaritán“

Vysoký, tlustý s tenorovým hláskem: „SS-Reservist“ Rheuss, školník z Kolína nad Rýnem. Jako všichni němečtí školníci prodělal kursy první pomoci a zastupuje někdy vězeňského lazebníka. Byl první, s nímž jsem tu přišel do styku. Přivlekl mne na celu, uložil na slamník, ošetřil rány, přiložil první obklady. Snad mi opravdu pomohl zachránit život. Co se tu projevilo: člověk? nebo samaritánský kurs? Nevím. Ale byl to zcela jistě nacismus, který se v něm projevoval, když zatčeným židům vyrážel zuby a nutil je polykat vrchovaté lžíce soli nebo písku jako univerzální lék proti všem neduhům.

„Prášek“

Dobrosrdečný, hovorný kočí z budějovického pivovaru Fabian. Přicházel na celu se širokým úsměvem, přinášel jídlo, nikdy neubližoval. Ani bys byl nevěřil, že celé hodiny vystojí za dveřmi a naslouchá, co se v cele hovoří, aby s každou směšnou zprávičkou mohl běžet k představenému.

Koklar,

také pivovarský dělník z Budějovic. Je jich tu víc, těch německých dělníků ze Sudet. „Nezáleží na tom, co dělník jako jednotlivec myslí nebo dělá, – napsal jednou Marx, – nýbrž na tom, co dělnictvo jako třída udělati musí, aby splnilo svou historickou úlohu.“ Ti zde opravdu nevědí nic o úloze své třídy. Vytrženi z ní, postaveni proti ní visejí ve vzduchu ideově a budou pravděpodobně i doslova.

Šel k nacismu pro lehčí živobytí. Ukázalo se, že je to složitější, než si představoval. Od té doby ztratil úsměv. Vsadil na vítězství nacismu. Ukázalo se, že vsadil na mrtvého koně. Od té doby ztratil i nervy. Za noci, když sám v tichých bačkorách přecházel po chodbách věznice, zanechával nevědomky stopy svých ponurých myšlenek v prachu stínítek:

– Všecko je v hajzlu, – psal tam poeticky a uvažoval o sebevraždě.

Za dne honí vězně i dozorce a řve pisklavým, uspěchaným hlasem, aby se tolik nebál.

Rössler

Dlouhý, hubený, s hrubým basem, jeden z mála, který se tu dovede upřímně zasmát. Textilní dělník z Jablonecka. Přichází na celu a diskutuje. Celé hodiny.

– Jak jsem se k tomu dostal? Deset let jsem pořádně nepracoval. A dvacet korun týdně pro celou rodinu – víš, co je to za život? A pak přijdou a řeknou: dáme ti práci, pojď s námi. Jdu – a dají mi ji. Mně a všem ostatním. Můžeme jíst. Můžeme bydlet. Můžeme žít. Socialismus? No, dobrá, není to. Představoval jsem si to jinak. Ale je to lepší, než bývalo.

– Není? Válka? Nechtěl jsem válku. Nechtěl jsem, aby jiní umírali. Chtěl jsem, abych já žil.

– Že tomu pomáhám, ať jsem chtěl nebo nechtěl? A co mám teď dělat? Ublížil jsem tu někomu? Odejdu a přijde jiný, třeba horší. Pomohu tím někomu? Až bude po válce, vrátím se do fabriky —

– Kdo, myslíš, že to vyhraje? Ne my? Vy? A co potom bude s námi?

– Konec? Škoda. Představoval jsem si to jinak, – a odchází z cely dlouhým ledabylým krokem.

Za půl hodiny se vrací s otázkou, jak to opravdu v tom Sovětském svazu vypadá.

„To“

Jednoho rána čekali jsme dole v hlavní chodbě Pankráce, až nás odvezou k výslechům do Petschkova paláce. Tak jsme tu stávali denně čelem těsně u zdi, abychom neviděli, co se za námi děje. Toho rána se však za námi ozval nový pro mne hlas:

– Nechci nic vidět, nechci nic slyšet! Vy mě neznáte, vy mě ještě poznáte!

Zasmál jsem se. V té drezuře tady byl citát ubohého pitomce nadporučíka Duba ze Švejka opravdu na místě. A nikdo dosud neměl odvahy, aby ten vtip tu pronesl tak hlasitě. Ale citelná rána zkušenějšího souseda mne upozornila, abych se nesmál, že se snad mýlím, že to snad není míněno jako vtip. Nebylo.

To, co za námi takto promluvilo, bylo nepatrné stvořeníčko v SS uniformě, které o Švejkovi nemělo zřejmě ani ponětí. Mluvilo jako nadporučík Dub, protože s ním bylo duševně spřízněno. Slyšelo na jméno Withan a jako Vitan bývalo délesloužícím rotným v československé armádě. Mělo pravdu: poznali jsme je pak opravdu důkladně a nikdy jsme o něm nemluvili jinak než ve středním rodě: „to“. Neboť po pravdě řečeno naše vynalézavost byla v koncích, když měla najít přiléhavou přezdívku pro tuto bohatou směs ubohosti, tuposti, vytahovačství a špatnosti, jež byla jedním z hlavních pilířů pankráckého režimu.

Je to praseti pod kolínka, říká o těchto drobných šplhavcích a vypínavcích lidová charakteristika, aby je zranila na místě nejcitlivějším. Kolik duševní malosti je třeba, aby člověk trpěl svou malostí tělesnou. A Withan jí trpí a mstí se za to všemu, co je větší tělesně nebo duševně; tedy všemu.

Ne ranami. K tomu nemá dosti odvahy. Ale udavačstvím. Kolik vězňů doplatilo zdravím na Withanova udání, kolik jich je zaplatilo životem – neboť není lhostejno, s jakými poznámkami odcházíš z Pankráce do koncentračního tábora, a odcházíš-li vůbec.

Je nesmírně směšný. Sám na chodbě pluje důstojně a sní o své veliké důležitosti. Jakmile narazí na člověka, pociťuje potřebu někam vylézt. Vyslýchá-li tě, usedne na zábradlí a vydrží v této nepohodlné pozici třeba hodinu, protože tě převyšuje o hlavu. Má-li dozor při holení, vystupuje na schůdky nebo se prochází po lavici a pronáší své důmyslné sentence:

– Nechci nic vidět, nechci nic slyšet! Vy mě neznáte —

Při ranní půlhodince chodí alespoň po trávníku, který ho povznáší o deset centimetrů nad okolí. Do cely vstupuje vznešeně jako královský majestát a pak rychle vylézá na židli, aby mohl prohlídku konati z patra.

Je nesmírně směšný, ale – jako každý pitomec v úřadě, kde jde o život lidí – také nesmírně nebezpečný. V jeho omezenosti je skryto nadání: dělati z komára velblouda. Nezná nic, než úkol hlídacího psa, a proto každá, i nejnepatrnější odchylka od předepsaného pořádku je mu něčím velikým, co odpovídá významu jeho poslání. Konstruuje přečiny a zločiny proti kázeňskému řádu, aby mohl uléhat klidně s vědomím, že je někým. A kdopak tady vyšetřuje, kolik skutečnosti je v jeho udáních?

Smetonz

Mohutné figura s tupou tváří a bezvýraznýma očima, jakoby oživlá Groszova karikatura nacistických úderníků. Býval dojičem krav u litevských hranic, ale kupodivu ten krásný dobytek nezanechal v něm nic ze své ušlechtilosti. Je nahoře pokládán za ztělesnění německých ctností: je řízný, tvrdý, neúplatný (jeden z mála, který nežádá na chodbařích jídlo), ale —

Nějaký německý učenec, už nevím který, vypočítával kdysi inteligenci tvorů podle počtu „slov“, která dovedou vytvořit. A zjistil přitom, tuším, že nejméně inteligence má domácí kočka, která vytvoří jen 128 slov. Ach, jaký génius vedle Smetonze, od něhož Pankrác slyšela jen slova čtyři:

– Pass bloss auf, Mensch!

Dvakrát třikrát týdně předával službu, dvakrát třikrát týdně se zoufale mořil – a nakonec to bylo vždycky špatně. Viděl jsem ho, když mu ředitel věznice vytkl, že nejsou otevřena okna. Hora masa se chvíli rozpačitě převalovala na krátkých nohách, tupě nachýlená hlava se nachýlila ještě více, koutky úst klesly úpornou námahou zopakovat, co uši právě slyšely, — a náhle se celá ta hmota rozječela jako siréna; vyvolala poplach po všech chodbách, nikdo nepochopil, oč jde, okna dál zůstala zavřena, jen dvěma vězňům, kteří byli Smetonzovi nejblíže, tekla z nosu krev. Nalezl východisko.

Takové, jako vždy. Bít, bít na potkání, bít a třeba ubít – to chápal. To jediné. Vnikl jednou na společnou celu a udeřil jednoho z vězňů; vězeň, nemocný člověk, padl na zem v křečích. Do taktu křečí musili všichni ostatní vězňové dělat dřepy, dokud nemocný nebyl zcela vyčerpán, – a Smetonz s rukama v bok a s imbecilním úsměvem spokojeně přihlížel, jak dobře rozřešil tuto spletitou situaci.

Primitiv, který ze všeho, co ho učili si zapamatoval jen jediné: že je možno bít.

A přece už i v tomhle tvoru se něco zlomilo. Bylo to asi před měsícem. Seděli sami dva – on a K. – v přijímací kanceláři věznice a K. vykládal o situaci. Trvalo to dlouho, velmi dlouho, než Smetonz alespoň zdaleka pochopil. Vstal, otevřel dveře kanceláře a rozhlédl se opatrně po chodbě; všude ticho, noc, věznice spala. Zavřel, zamkl za sebou pečlivě a zvolna se hroutil na židli:

– Ty tedy myslíš —?

Položil hlavu do dlaní. Strašlivá tíha dolehla na malou dušičku v mohutném těle. Dlouho tak ležel. Pak zvedl hlavu a řekl zoufale:

– Máš pravdu. Už to nemůžeme vyhrát —

Už měsíc neslyšela Pankrác válečný pokřik Smetonzův. A noví vězňové nevědí, co je to jeho ruka.

Ředitel věznice

Menší, vždy elegantní, v civilu i v uniformě Untersturmführera, blahobytný, spokojený sám se sebou, milovník psů, lovu a žen – to je jedna stránka, která se nás netýká.

Druhá stránka – a tak ho zná Pankrác: hrubý, neurvalý, nevzdělaný, typický nacistický povýšenec, ochotný obětovati každého, aby udržel sebe. Soppa se jmenuje – záleží-li vůbec na jménu – a pochází z Polska. Prý se vyučil kovářem, ale toto počestné řemeslo minulo v něm bez následků. Je tomu už dávno, co vstoupil do služeb Hitlerových a kortešováním si vysloužil své dnešní místo. Hájí je všemi prostředky, bezcitný, bezohledný ke každému, k vězňům jako k úředníkům, k dětem jako k starcům. Není přátelství mezi pankráckými zaměstnanci nacismu, ale tak docela i bez stínu přátelství, jako Soppa, není tu nikdo. Jediný, koho si tu snad cení a s kým častěji hovoří, je vězeňský lazebník, polizeimeister Weisner. Ale zdá se, že ani to není vzájemné.

Zná jen sebe. Pro sebe si vysloužil své panské místo a pro sebe – zůstane věren režimu do poslední chvíle. Je snad jediný, který nepomýšlí na nějakou jinou záchranu. Ví, že jí není. Pád nacismu, to je jeho pád, to je konec jeho blahobytného života, to je konec jeho nádherného bytu, to je konec jeho elegance (která se ostatně nijak neostýchá užívat šatů popravených Čechů).

To je konec. Ano.

Vězeňský lazebník

Polizeimeister Weisner – to je zvláštní figurka v pankráckém prostředí. Někdy se ti zdá, že sem vůbec nepatří, a někdy zase si ani nedovedeš Pankrác bez něj představit. Není-li na marodce, brousí po chodbách drobnou, kolíbavou chůzí, povídá sám pro sebe a stále pozoruje, stále pozoruje. Jako cizinec, který sem přišel jen na chvíli a chce si odtud odnést nejvíce dojmů. Ale dovede zasunout klíč do dveří a otevřít celu rychle a tiše jako nejzručnější „bachař“. Má suchý humor, který mu dovoluje říkat věci plné skrytého významu a přitom nezávazně, nemůžeš ho chytit za slovo. Přibližuje se k lidem, ale nedovoluje nikomu, aby se přiblížil k němu. Nedonáší, nežaluje, ačkoli mnoho vidí. Vnikne na celu, plnou dýmu. Vtáhne hlučně nosem:

– Mno, – a mlaskne, – na celách je kouření, – a mlaskne podruhé, – přísně zakázáno.

Ale hlášení neudělá. Má stále svraštělou, nešťastnou tvář, jako by ho trápilo nějaké veliké soužení. Zřejmě nechce mít nic společného s režimem, jemuž slouží a jehož oběti denně ošetřuje. Nevěří mu, nevěří v jeho definitivitu a nevěřil ani nikdy předtím. Proto nepřestěhoval svou rodinu z Vratislavi do Prahy, ačkoli jinak málokterý úředník z Říše propásl tuto příležitost k vyjídání obsazené země. – Ale nedovede mít nic společného ani s lidem, který bojuje proti tomuto režimu; nesrostl ani s ním.

Ošetřoval mne pilně a poctivě. Dělá to tak většinou a dovede tvrdošíjně zakazovat transportování k výslechům vězňů, kteří jsou příliš zmučeni. Snad je to pro klid jeho svědomí. Jindy však zase neposkytne pomoci, kde jí je nutně třeba. Snad, když ho posedne strach.

Je to typ občánka. Sám mezi strachem z toho, co mu vládne, a z toho, co přijde. Hledá kudy kam. A nenalézá. Ne krysa. Jen docela malá myška, lapená v pasti.

Beznadějně.

„Flink“

To už není pouhá figurka. Ale ještě ne celá postava. Je to přechod mezi nimi. Chybí mu jasné vědomí, aby mohl být postavou.

Jsou tu vlastně dva takoví. Prostí lidé, citliví, zpočátku trpní, jen žasnoucí nad hrůzou, do níž zapadli, pak toužící se z toho dostat; nesamostatní a proto hledající oporu, vedeni za ní na pravé místo spíše pudem než poznáním; pomáhají ti, protože čekají pomoc od tebe. Je spravedlivo jim ji poskytnout. Teď – i v budoucnosti.

Ti dva – jediní ze všech německých úředníků na Pankráci – byli také ve frontě:

Hanauer, krejčovský dělník ze Znojma, vrátil se zakrátko z východní fronty s omrzlinami, o něž se sám přičinil. „Válka není pro lidi,“ filosofuje trochu švejkovsky, „tam nemám co hledat.“

Höfer, veselý švec od Baťů, prodělal francouzské tažení a utekl z vojenské služby, ačkoli mu slibovali povýšení. „Ech, scheisse!“ řekl si a mávl rukou, jako snad denně od té doby nad všemi lapáliemi, kterých má nemálo.

Jsou si oba podobni, osudem i náladou; ale Höfer je nebojácnější, výraznější, ucelenější. „Flink“ – shoduje se přezdívka pro něj téměř na všech celách.

Den jeho služby – to je den klidu na celách. Dělej si, co chceš. Huláká-li, přimhouří oko, abys věděl, že to neplatí tobě, že to jen dole představený má být přesvědčen o řízném výkonu. Je to ostatně marná námaha; nepřesvědčí už nikoho a nemine týdne, v němž by nenasluhoval z trestu.

– Ech, scheisse! –, mávne rukou a vede svou dál. Je to stále spíš mladé, lehkomyslné švícko, než dozorce. Můžeš ho přistihnout, jak s vězněnými chlapci na cele s vášní a radostně – hraje o šestáky ke zdi. Jindy zase vyžene vězně z cely na chodbu a provádí „prohlídku“. Prohlídka trvá dlouho. Jsi-li příliš zvědav, nahlídneš do cely a uvidíš ho u stolu s hlavou na loktech. Spí, spí s rozkoší a klidně; je tady nejlépe chráněn před svými nadřízenými, protože vězňové na chodbě hlídají a hlásí každé blížící se nebezpečí. A spát se chce alespoň ve službě, plaší-li v hodinách odpočinku spánek dívčí stvoření, která má nade vše rád.

Porážka nebo vítězství nacismu? – Ech, scheisse! Cožpak je možno, aby se tenhle cirkus udržel?

Nepočítá se k němu. Už tím by byl zajímavý. Ale je víc: nechce k němu patřit. A nepatří k němu. Potřebuješ doručit moták na jiné oddělení? „Flink“ to zařídí. Potřebuješ vzkázat něco ven? „Flink“ to vyřídí. Potřebuješ se s někým domluvit, přesvědčit ho osobním rozhovorem a zachránit tak další lidi? „Flink“ tě zavede na jeho celu a hlídá – tak trochu s uličnickou radostí z podařeného kousku. Musíš mu často domlouvat, aby byl opatrný. Uprostřed nebezpečí cítí ho málo. Neuvědomuje si cele dosah toho dobrého, co dělá. Ulehčuje mu to dělati ještě víc. Ale překáží mu to v růstu.

Není to ještě postava. Je to však přechod k nim.

„Kolín“

Bylo to jednou večer ve stanném právu. Dozorce v SS uniformě, který mne vpouštěl do cely, prohlížel mé kapsy jen tak na oko.

– Co je s vámi? – ptal se tiše.

– Nevím. Řekli mi, že zítra budu zastřelen.

– Poděsilo vás to?

– Počítal jsem s tím.

Chvíli mechanicky přejížděl po klopách mého kabátu.

– Možná, že to udělají. Snad ne zítra, snad později, snad také vůbec ne. Ale v těchhle dobách — je dobře být připraven —

A zase se zamlčel.

– Kdyby snad přece — Chtěl byste někomu něco vzkázat? Nebo: chtěl byste napsat? Ne pro teď, rozumíte, pro budoucnost, jak jste se sem dostal, jestli vás někdo zradil, jak se kdo choval — aby s vámi neodešlo, co víte —

Zdali bych chtěl napsat? Jako by byl uhodl mé nejvroucnější přání.

Za chvíli přinesl papír a tužku. Uložil jsem je pečlivě, aby je nenašla žádná prohlídka.

A nikdy jsem po nich nesáhl.

Bylo to příliš krásné – nemohl jsem důvěřovat. Příliš krásné: tady, v temném domě, několik týdnů po svém zatčení, v uniformě těch, kteří pro tebe měli jen křik a rány, – najít člověka, přítele, který ti podává ruku, abys nezašel beze stopy, abys mohl vzkázat příštím, abys alespoň na okamžik mohl promluvit s těmi, kdo přežijí a kdo se dožijí. A právě teď! Na chodbách vyvolávali jména k popravám, krev opíjela k surovému křiku a děs svíral hrdla těch, kdo vykřiknout nemohli. Právě teď, v takové chvíli – ne, to bylo neuvěřitelné, to nemohla být pravda, to byla jistě jen nástraha. Jakou sílu musil by mít člověk, který by ti sám z vlastního podnětu podal ruku v tomto postavení! A jakou odvahu!

Uplynul asi měsíc. Stanné právo bylo zrušeno, křik ochabl, kruté chvíle se měnily ve vzpomínku. Byl zase večer, zase návrat z výslechu a zase týž dozorce před celou.

– Vyvázl jste, zdá se. Bylo to, – a podíval se na mne zpytavě, – bylo to všecko v pořádku?

Porozuměl jsem dobře té otázce. Dotkla se mne hluboce. Ale přesvědčila mne víc než co jiného o jeho poctivosti. Takto se mohl ptát jen člověk, který měl vnitřní právo k tomu. Od té doby jsem mu důvěřoval. Byl to náš člověk.

Na pohled: záhadná postava. Chodíval po chodbách sám, klidný, uzavřený, ostražitý, pozorující. Nikdys ho neslyšel vykřiknout. Nikdys ho neviděl uhodit.

– Prosím vás, nafackujte mi, až se bude dívat Smetonz, – prosili ho soudruzi ze sousední cely, – aby vás alespoň jednou viděl v činnosti.

Zavrtěl hlavou:

– Není třeba.

Nikdys ho neslyšel ani promluvit jinak než česky. Všecko na něm ti říkalo, že je jiný než ti ostatní. Ale těžko bys byl dovedl říci, proč. I oni sami to cítili, ale nedovedli postihnout.

Je všude, kde je toho třeba. Vnáší klid, kde se vzmáhá zmatek, povzbuzuje, kde se věší hlava, spojuje, kde zpřetrhané nitky ohrožují nové lidi venku. Neutápí se v maličkostech. Pracuje systematicky a velkoryse.

Ne teprve nyní. Od počátku. S tím úkolem šel už do služeb nacismu.

Adolf Kolínský, český dozorce z Moravy, český člověk ze staré české rodiny, hlásí se za Němce, aby mohl jít hlídat české vězně v Hradci Králové a potom na Pankráci! To bylo asi roztrpčení mezi těmi, kdo ho znali. Ale po čtyřech létech u raportu šermuje mu německý ředitel věznice pěstěmi před očima a – trochu pozdě – vyhrožuje:

– Já z vás to češství vyženu!

Mýlí se ostatně. Není to jen češství. Musil by z něho vyhnat člověka. Člověka, který vědomě a dobrovolně šel na své pravé místo, aby mohl bojovat a pomáhat v boji. A kterého stálé nebezpečí jen utvrdilo.

Náš

Kdyby nám byli ráno jedenáctého února 1943 přinesli k snídani kakao místo obvyklého černého odvaru nevím z čeho, nebyli bychom tento zázrak zpozorovali. Neboť toho rána se kolem dveří naší cely mihla uniforma českého strážníka.

Jenom mihla. Jeden krok černých nohavic ve vysokých botách, ruka v tmavomodrém rukávě se zvedla k zámku, přirazila dveře a vidění zmizelo. Bylo to tak kratičké, že už za čtvrt hodiny jsme byli ochotni tomu nevěřit.

Český strážník na Pankráci! Jaké daleké závěry bychom z toho mohli dělat!

Za dvě hodiny už jsme je dělali. Dveře cely se znovu otevřely, česká policejní čepice nahlídla dovnitř a ústa, vesele rozšklebená naším údivem, hlásila:

– Freistunde!

Teď už jsme se nemohli mýlit. Mezi šedozelenými uniformami SS dozorců na chodbách objevilo se několik tmavých skvrn, které se nám zdály tuze zářivé: čeští strážníci.

Co to pro nás znamená? Jací budou? Ať si jsou jacíkoli, sama skutečnost, že jsou tady, mluví jasnou řečí. Jak se řítí ke konci režim, který i v to nejcitlivější, v jedinou oporu, kterou má, ve svůj potlačovací aparát musí zařazovat lidi národa, jejž chce potlačovat! Jaký strašlivý nedostatek lidského materiálu už to musí mít, když oslabuje i tuto svou poslední naději, aby získal několik jednotlivců! Jak dlouho se chce potom ještě udržet?

Ovšem, jistě to budou lidé zvlášť vybraní, snad budou i horší než dozorci němečtí, rozložení už zvykem i nevírou ve vítězství, ale ta skutečnost, ta skutečnost, že jsou tady, je neklamným znamením konce.

Tak jsme uvažovali.

A byla víc, než jsme si v prvních chvílích dovolovali myslit. Neboť už ani vybírat si režim nemohl, už ani vybírat si neměl z čeho.

Jedenáctého února jsme poprvé viděli české uniformy.

Druhého dne už jsme začali poznávat lidi.

Přišel, nahlídl do cely, přešlápl rozpačitě na prahu a pak – jako když do kůzlete vjede rozmarná energie až vyskočí na všech čtyrech – povídá s náhlou odvahou:

– Tak co, jak žijeme, jurové?

Odpověděli jsme s úsměvem. Zasmál se také, pak znovu zrozpačitěl:

– Nehněvejte se na nás. Věřte, raději bychom šlapali dál dlažbu, než vás tady hlídali. Ale museli jsme. A snad… snad to bude k něčemu dobré —

Zaradoval se, když jsme mu řekli, co si o tom myslíme a jak se na ně díváme. A tak jsme se stali přáteli od prvního okamžiku. Byl to Vítek, prostý, dobrosrdečný chlapec, ten, který se tenkrát ráno první mihl kolem dveří naší cely.

Druhý, Tůma, pravý typ starého českého bachaře. Obhroublý, křiklavý, ale v gruntu dobrý, takový, jakým jsme kdysi v kriminálech republiky říkávali „fotr“. Necítil vyjimečnost svého postavení, naopak, byl tu hned doma, a po svém, stále s hrubozrnnými šprýmy, udržoval si pořádek stejně, jako ho sám porušoval: tu podstrčil na celu chleba, tu cigaretu, tu se dal do zábavného rozhovoru o čemkoli (kromě o politické situaci). Dělal to samozřejmě, bylo to jeho pojetí dozorčí služby a neskrýval to. První důtka, kterou proto dostal, učinila ho opatrnějším, ale nezměnila. Zůstal dál fotrem-bachařem. Neodvážil by ses ho požádat o něco velkého. Ale dobře se při něm dýchá.

Třetí chodil kolem cely zakaboněný, nemluvný, nevšímavý. Na opatrné pokusy o navázání styku nereagoval.

– S tím jsme velké štěstí neudělali, – povídá otěcko po týdenním pozorování. – Ten je z nich nejnepodařenější.

– Anebo nejchytřejší, – připouštěl jsem spíše tak trochu z opozice, protože dvojí názor v drobných záležitostech je kořením života na cele.

Po čtrnácti dnech se mi zdálo, že ten nemluva nějak živěji mrkl okem. Opětoval jsem tento nepatrný pohyb, který má ve vězení tisícerý smysl. A zase nic. Asi jsem se mýlil.

Za měsíc však už bylo jasno. Bylo to náhlé, jako když se motýl vykukluje. Zakaboněná kukla praskla a objevil se živý tvor. Nebyl to motýl. Byl to člověk.

— —

– Stavíš pomníčky, – říkává otěcko některým z těchto charakteristik.

Ano, chtěl bych, aby nebyli zapomenuti soudruzi, kteří věrně a statečně bojovali venku i zde a kteří padli. Ale chtěl bych také, aby nebyli zapomenuti ani živí, kteří nám pomáhali neméně věrně a neméně statečně v podmínkách nejtěžších. Aby z příšeří pankráckých chodeb na světlo života vyšly takové postavy jako Kolínský a jako tento český strážník. Ne pro jejich slávu. Ale pro příklad jiným. Neboť lidská povinnost neskončí tímto bojem a býti člověkem bude i dál žádati hrdinného srdce, dokud lidé nebudou zcela lidmi.

V podstatě je to jen kratičký příběh, ten příběh strážníka Jaroslava Hory. Ale najdeš v něm historii celého člověka.

Radnicko. Zastrčený kout země. Kraj krásný, smutný a chudý Táta sklář. Těžký život. Dřina, když je práce, a bída, když je nezaměstnanost, která tu má své domovské právo. To tě buď srazí na kolena, nebo ti zvedne hlavu sny o lepším světě, vírou v něj a bojem za něj. Táta zvolil to druhé. Stal se komunistou.

Mladý Jarda jede mezi cyklisty v májovém průvodu s rudou páskou, vpletenou do kola. Nezapomněl ji tam. Odnáší si ji, ani to přesně neví, někde v sobě do učení, do soustružnické dílny, na první práci do Škodovky.

Krize, nezaměstnanost, vojna, vyhlídka na zaměstnání, policejní služba. Nevím, co v té době dělá rudá páska v něm. Snad je někde svinuta, uložena, snad i napůl zapomenuta, ale ne ztracena. Jednoho dne ho určí k službě na Pankráci. Nepřichází sem dobrovolně jako Kolínský, s úkolem, který si předem určil. Ale uvědomuje si ho, jakmile poprvé nahlédne do cely. Páska se rozvíjí.

Zkoumá pole. Odhaduje své síly. Tvář se kaboní úporným přemýšlením, kde začít a jak nejlépe začít. Není to politický profesionál. Je to prostý syn lidu. Ale má zkušenost svého otce. Má pevné jádro, kolem něhož se kupí jeho rozhodnutí. A rozhoduje se. Z kabonivé kukly vylézá člověk.

A je to člověk vnitřně krásný, vzácně čistý; citlivý, plachý a přece mužný. Odváží se všeho, čeho je tu třeba. Jsou třeba věci malé i věci velké. Udělá věci malé i věci velké. Pracuje bez gesta, tiše, s rozvahou, ale beze strachu. Je mu to všecko samozřejmé. Kategorický imperativ v něm. Takhle to musí být – tak jaképak řeči.

A to je vlastně – všecko. To je celý příběh jedné postavy, která si už dnes může přičíst k dobru několik zachráněných lidských životů. Ti lidé žijí a pracují venku, protože jeden muž na Pankráci plnil svou lidskou povinnost. Neznají ho a on nezná je. Jako neznají Kolínského. Chtěl bych, aby je poznali alespoň dodatečně. Ti dva tady našli k sobě cestu rychle. A znásobilo to jejich možnosti.

Zapamatuj si je pro příklad. Pro příklad člověka, který má hlavu na pravém místě. A především srdce.

Táta Skořepa

Když je někdy náhodou spatříš všecky tři pohromadě, vidíš živý obraz sbratření: šedozelená uniforma SS dozorce – Kolínský; tmavá česká policejní uniforma – Hora; a světlá, ale neradostná uniforma vězně chodbaře – táta Skořepa. Spatříš je však pohromadě jenom zřídka, velmi zřídka. Právě proto, že patří k sobě.

Vězeňské předpisy dovolují použíti k práci na chodbách, k úklidu a k roznášení jídla „jen vězňů zvláště spolehlivých, disciplinovaných, od ostatních přísně izolovaných“. To je litera. Mrtvá, předem mrtvá, až běda. Takových chodbařů není a nikdy nebylo. A především ne ve vězeních Gestapa. Chodbaři tady – to jsou naopak tykadla, vysunutá vězeňským kolektivem z cel, aby měl blíž k volnému světu, aby mohl žít, aby se mohl dorozumět. Kolik chodbařů už tu zaplatilo životem prozrazený vzkaz nebo moták, který byl u nich zachycen! Ale zákon vězeňského kolektivu žádá neúprosně na těch, kdo přijdou na jejich místo, aby pokračovali v jejich nebezpečné práci. Jdi do toho s odvahou nebo boj se toho – stejně se tomu nevyhneš. Strachem můžeš jen mnoho pokazit, můžeš i všecko prohrát – jako v každé ilegální práci.

A toto je ilegální práce umocněná: přímo v rukou těch, kdo ji chtějí potírat, před očima dozorců, na místě, které oni určují, ve vteřinách, které oni volí, v podmínkách, jež oni vytvářejí. Vše, čemu ses naučil venku, je tu málo. A přece se na tobě nežádá méně.

Jsou mistři ilegální práce venku. A jsou mistři této práce mezi chodbaři. Táta Skořepa je mistrem v ní. Skromný, nenáročný, tichý na pohled – a pohyblivý jako rybka. Dozorce jej chválí: hle, jaký je dříč, jak je spolehlivý, jak si hledí jen své povinnosti a nedá se zlákat k ničemu nedovolenému; chodbaři, vemte si z něho příklad!

Ano, chodbaři, vemte si z něho příklad! Je to skutečně vzor chodbaře v tom smyslu, jak mu vězeň rozumí. Nejpevnější a nejcitlivější tykadlo vězeňského kolektivu.

Zná osazenstvo cel, každý přírůstek od prvního okamžiku; proč je tu, kdo jsou jeho společníci, jak se chová a jak se chovají oni. Studuje „případy“ a snaží se je proniknout. Je to důležité, chce-li poradit nebo správně vyřídit vzkaz.

Zná nepřítele. Pečlivě prozkoumává každého dozorce, jeho zvyky, jeho silné i slabé stránky, v čem se ho zvlášť střežit, v čem ho využít, jak ho uspat, jak obelstít. Mnohé z charakteristických rysů, jichž jsem použil, řekl mi táta Skořepa. A zná je všechny, může je nakreslit každého zvlášť a každého dobře. Je to důležité, chce-li mít volnost pohybu po chodbách a zajištěnou možnost účinné práce.

A především zná svou povinnost. Je to komunista, který ví, že není místa, kde by jím směl přestat být, kde by směl založit ruce v klín a „zastavit činnost“. Řekl bych dokonce, že tady, v největším nebezpečí a nejtvrdším tlaku, našel své pravé místo. Tady vyrostl.

Je pružný. Každý den a každá hodina vytvářejí novou situaci a chtějí jinou metodu. Nalézá ji bystře a rychle. Má k dispozici zlomky minut. Zaťuká na dveře cely, vyslechne připravený vzkaz a vyřídí jej stručně a jasně na druhém konci chodby dříve, než nová služba vyjde po schodech do prvního patra. Je opatrný a duchapřítomný. Sta motáků prošla jeho rukama – ani jediný nebyl zachycen, ba ani podezření nevzbudil.

Ví, kde koho bota tlačí, kde je potřebí povzbudit, kde je třeba podat přesnou zprávu o situaci venku, kde pohled jeho opravdu tátovských očí dodá síly člověku, v němž roste zoufalství, kde přidaný bochníček chleba nebo sběračka polévky pomůže unést nejtěžší přechod ke „kriminálnímu hladu“, – ví to, poznává to jemným citem a důkladnou zkušeností a jedná podle toho.

Je to bojovník, silný a nebojácný. Je to ryzí člověk. Je to táta Skořepa.

Chtěl bych, abyste vy, kteří to snad jednou budete čísti, viděli v něm nejen jeho, ale celý krásný typ „hausarbeitra“, který práci, jíž od něho pro sebe žádali utlačovatelé, dovedl cele obrátit v práci pro utlačované. Jako táta Skořepa je jenom jeden, ale jako typ má řadu svých druhů, postav lidsky odlišných, ale nemenších. Na Pankráci i v Petschkově paláci. Chtěl jsem zachytit jejich podobu, ale žel, zbývá už jen několik hodin, tak málo i pro „píseň, do níž se to tak krátce dá, ačkoli se to žije tak dlouze“.

Alespoň tedy několik jmen, několik příkladů, zdaleka ne všech, jichž je spravedlivo nezapomenout:

„Renek“ – Josef Teringl, tvrdý, obětavý, vznětlivý, s nímž je spojen kus historie Petschkova paláce a našeho odboje v něm, tak jako s jeho nerozlučným druhem, dobráckým Pepíkem Bervidů.

Dr. Miloš Nedvěd, krásný, ušlechtilý chlapec, který svou denní pomoc vězněným soudruhům zaplatil životem v Osvěčíně.

Arnošt Lorenz, člověk, jemuž popravili ženu, protože nevydal své soudruhy, a který po roce šel na popravu sám, aby zachránil své druhy, „hausarbeitry“ ze Čtyřstovky a celý její kolektiv.

Nádherně a nezlomně vtipný Vašek Rezků, uzavřená, hluboce obětavá Anka Viková, popravená ve stanném právu, energický, vždy veselý, obratný, stále nové cesty vynalézající „knihovník“ Springer, něžný mladý Bílek —.

Jen příklady, jen příklady. Postavy větší či menší. Ale vždy postavy. Nikdy ne figurky.