Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 5.

Reportáž psaná na oprátce
Kapitola 4.	Kapitola 5.	Kapitola 6.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 5.
Podtitulek:	Postavy a figurky I
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Postavy a figurky I

O jedno prosím: vy, kteří přežijete tuto dobu, nezapomeňte. Nezapomeňte dobrých ani zlých. Sbírejte trpělivě svědectví o těch, kteří padli pro sebe i pro vás. Jednoho dne bude dnešek minulostí, bude se mluvit o veliké době a o bezejmenných hrdinech, kteří tvořili historii. Chtěl bych, aby se vědělo, že nebylo bezejmenných hrdinů. Že byli lidé, kteří měli své jméno, svou tvář, své touhy a své naděje a že proto bolest i nejposlednějšího z nich nebyla menší, než bolest prvního, jehož jméno bude zachováno. Chtěl bych, aby vám všichni byli vždy blízcí, jako lidé vám známí, jako lidé rodní, jako vy sami.

Byly vyvražděny celé rody hrdinů. Zamilujte si alespoň jednoho z nich jako synové a dcery a buďte naň hrdi jako na velikého člověka, který žil budoucnosti. Každý, kdo věrně žil budoucnosti a pro její krásu padl, je postavou z kamene tesanou. A každý, kdo z prachu minulosti chtěl stavět hráz povodni revoluce, je jenom figurkou z trouchnícího dřeva, ať měl dnes třeba ramena pozlacena hodností. I ty figurky je však třeba vidět živé, v jejich ničemnosti i v jejich ubohosti, v jejich krutosti i směšnosti, neboť to je materiál pro budoucí představy.

Jen materiál, jen svědecká výpověď je to, co mohu dále vypravovat. Je to jen kusé, jak jsem to mohl vidět z malého úseku a bez odstupu. Ale jsou v tom rysy pravé podoby: velkých i malých, postav i figurek.

Jelínkovi

Josef a Marie. On elektrikář, ona služka. Musíš znát jejich byt. Prostý, hladký moderní nábytek, knihovnička, soška, obrazy na stěnách a čisto, čisťounko až k nevíře. Řekl bys, že je v něm uzavřena celá její duše a že ani neví nic o ostatním světě. A zatím už dávno pracovala v komunistické straně a po svém snila sny o spravedlnosti. Pracovali oba oddaně a tiše a nestáhli se zpět, když okupace kladla těžké požadavky.

Po třech letech vnikla policie do jejich bytu. Stáli vedle sebe s rukama nad hlavou zdviženýma.

— —

19. května 1943

Dnes v noci odvážejí mou Gustinu do Polska „na práci“. Na galeje, k smrti tyfem. Zbývá snad několik týdnů, snad dva tři měsíce života. Moje spisy byly prý předány soudu. Snad tedy ještě čtyři neděle ve vyšetřování na Pankráci a pak opět dva tři měsíce do konce. Tato reportáž už nebude dokončena. Pokusím se v ní ještě pokračovat, bude-li těch několik dní ještě příležitost. Dnes nemohu. Dnes mám plnou hlavu i srdce Gustiny, člověka ušlechtilého a hluboce vroucího, vzácného, oddaného druha v životě, který byl strmý a nikdy klidný.

Večer co večer zpívám jí píseň, kterou měla ráda: o modravé trávě stepi, šumící slavnou bájí partyzánských bojů, o kozačce, která po boku mužů dobývala svobodu, o její chrabrosti a o tom, jak v jednom z bojů „jej podňatsja s zemli něprišlos“.

Vot, moj družok bojevoj! Kolik síly je v tom drobném stvoření s tváří pevně tesanou a s velkýma, dětskýma očima, v nichž je tolik něhy! Boj a stálé odlučování činilo z nás věčné milence, kteří ne jednou, ale stokrát v životě prožívají horoucí chvíle prvních pohlazení a prvních poznání. A přece je to vždy jeden tep, kterým tepe naše srdce, a jeden dech, který dýcháme v hodinách blažených i v hodinách úzkosti, vzrušení nebo smutku.

Po léta jsme pracovali spolu a pomáhali si, jak jen kamarád dovede pomáhat kamarádovi, po léta byla mým prvním čtenářem a prvním kritikem a těžko se mi psávalo, když jsem neviděl její laskavý pohled v zádech, po léta jsme stáli vedle sebe v zápasech, na něž jsme nebyli chudi, a po léta jsme se spolu ruku v ruce toulali po krajích, které jsme milovali. Zkusili jsme mnoho nesnází a prožili mnoho velkých radostí, neboť jsme byli bohatí bohatstvím chudých. Tím, které je uvnitř.

Gustina? Hle, toto je Gustina:

Bylo to ve stanném právu, v polovině června minulého roku. Viděla mne poprvé po šesti nedělích od našeho zatčení, po všech těch strastných dnech, kdy sama na cele přemítala o zprávách, které jí zvěstovaly mou smrt. Zavolali ji, abych změkl.

„Domluvte mu, říkal jí šéf oddělení při konfrontaci se mnou, domluvte mu, ať má rozum. Nemyslí-li na sebe, ať myslí alespoň na vás. Máte hodinu na rozmyšlenou. Zůstane-li i pak tvrdý, budete dnes večer zastřeleni. Oba.“

Pohladila mne pohledem a odpověděla prostě: „Pane komisaři, to není pro mne hrozba, to je má poslední prosba. Popravíte-li jeho, popravte mne taky.“

Hle, to je Gustina! Láska a pevnost.

Život nám mohou vzít, viď, Gustino, ale naši čest a naši lásku nemohou.

Och, lidé, dovedete si představit, jak bychom žili, kdybychom se znovu shledali po všem tom strádání? Znovu shledali v životě svobodném, krásném volností a tvořením? Až bude to, po čem jsme toužili a oč jsme usilovali a zač teď jdeme umírat? Ach právě, i mrtvi budeme přece žít někde v kousíčku vašeho velikého štěstí, protože jsme do něj vložili svůj život. A to nám dává radost, i když je smutno z loučení.

Ani nám nedovolili se rozloučit, ani obejmout, ani ruku podat. Jen vězeňský kolektiv, spojující i Karlovo náměstí s Pankrácí, dává nám navzájem zprávu o našem osudu.

Ty víš, Gustino, i já vím, že už se asi nikdy neuvidíme. A přece tě slyším zdálky volat: Na shledanou, můj milý!

Na shledanou, Gustino moje!

— —

Moje závěť.

Neměl jsem nic, než knihovnu. Tu Gestapo zničilo.

Napsal jsem mnoho článků kulturních i politických, reportáží, literárních a divadelních studií i referátů. Mnohé z nich patřily dni a s dnem zemřely. Nechte je ležet. Některé však patří životu. Doufal jsem, že je Gustina bude pořádat. Málo naděje. Prosím tedy poctivého kamaráda Láďu Štola, aby z nich vybral a sestavil pět knížek.

Politické články a polemiky.
Výbor domácích reportáží.
Výbor reportáží ze Sovětského svazu.
a 5. Literární a divadelní články a studie.

Většinou je najde v Tvorbě a v Rudém právu, některé v Kmeni, Prameni, Proletkultu, Době, Socialistovi, Avantgardě apod.

V rukopise je u nakladatele Girgala (kterého miluji pro jeho samozřejmou odvahu, s níž za okupace vydal mou Boženu Němcovou) studie o Juliu Zeyerovi; někde v domě, v němž bydleli Jelínkovi, Vysušilovi a Suchánkovi, většinou dnes již mrtví, je ukryta část studie o Sabinovi a poznámky o Janu Nerudovi.

Začal jsem psáti román o našem pokolení. Dvě kapitoly jsou u mých rodičů, ostatek je asi zničen. Několik rukopisných povídek jsem zahlédl v aktech na Gestapu.

Literárnímu historikovi, který se narodí, odkazuji lásku k Janu Nerudovi. Je to náš největší básník, vidící ještě i daleko přes nás do budoucnosti. A nemá ještě díla, které by ho pochopilo a ocenilo. Je třeba ukázat Nerudu proletáře. Přilepili mu na šosy malostranskou idylu a nevidí, že pro tu „idylickou“, starousedlou Malou Stranu „byl darebákem“, že se narodil na hranicích Smíchova, v prostředí osídleném dělníky, a že na malostranský hřbitov pro své Hřbitovní kvítí musil chodit kolem Ringhofrovky. Bez tohohle nepochopíš Nerudu od Hřbitovního kvítí až po feuilleton „1. Máj 1890“. Kdekdo – i člověk tak jasnozřivý jako Šalda – vidí jakousi brzdu básnické tvorby Nerudovy v jeho novinaření. To je nesmysl. Právě proto, že byl Neruda novinářem, mohl napsat dílo tak velkolepé jako Balady a romance nebo Zpěvy páteční i většinu čísel Prostých motivů. Novinaření člověka vyčerpává, snad i rozptyluje, ale spojuje ho s čtenářem a učí ho tvořit i v poezii – ovšem, jde-li o novináře tak poctivého, jako byl Neruda. Neruda bez novin, žijících den, byl by snad napsal mnoho svazků básní, ale ani jediný, který by přežil století, jako je přežijí všecka jeho díla.

I Sabinu snad někdo dokončí. Zasluhuje toho.

Svým rodičům za jejich lásku a prostou vznešenost chtěl jsem zajistit slunečný podzim celou svou prací nejen pro ně. Kéž není kalen tím, že nejsem s nimi. „Dělník je smrtelný, práce je živá“ a v teple a světle, které je obklopí, budu stále kolem nich.

Své sestry, Líbu i Věrku, prosím, aby svým zpěvem daly tátovi a mámě zapomenouti na mezeru v naší rodině. Napolykaly se mnoho slziček, když přicházely za námi na návštěvu do Petschkova domu. Ale radost žije v nich a za to je mám rád a proto se máme rádi. Jsou rozsévačkami radosti – ať jimi nikdy nepřestanou být.

Soudruhům, kteří přežijí tuto poslední bitvu a kteří přijdou po nás, pevně tisknu ruku. Za sebe i za Gustinu. Plnili jsme svou povinnost.

A ještě opakuji: žili jsme pro radost, pro radost šli jsme do boje a pro ni umíráme. Ať proto smutek nikdy není spojován s naším jménem.

19. V. 43.

J. F.

22. května 1943

Skončeno a podepsáno. U vyšetřujícího soudce jsem už od včerejška hotov. Jde to dokonce rychleji, než jsem předpokládal. Zdá se, že na ten případ nějak pospíchají. Spoluobžalovaní jsou Lída Plachá a Klecan. Nic mu nebyla platna jeho truslivost.

U vyšetřujícího to bylo korektní a studené, až zebe. Na Gestapu to byl ještě kus života, strašný, ale přece kus života. Byla v tom vášeň, vášeň bojovníků na jedné straně a vášeň lovců, dravců nebo docela obyčejných lupičů na druhé straně. Někteří z té druhé strany měli tam dokonce i jakési přesvědčení. Tady, u vyšetřujícího, byl to už jen úřad. Velké koláče s hákovým křížem na klopách ukazují přesvědčení, které uvnitř není. Jsou štítem, za kterým se schovává ubohý úředníček, aby tuhle dobu nějak přeživořil. K obžalovaným není zlý ani dobrý. Nesměje se ani se nemračí. Ouřaduje. Žádná krev, jen řiďoučká polívčička.

Sepsali, podepsali a narazili na paragrafy. Je v tom asi šestkrát velezrada, úklady proti Říši, příprava ozbrojeného povstání a nevím, co ještě. Každé z toho samo o sobě už stejně stačí.

Třináct měsíců jsem tady zápasil o život jiných i svůj. Odvahou i lstí. Dali si do svého programu „nordickou lest“. Myslím, že jsem se v tom také vyznal. Prohrávám jen proto, že mají navíc ještě v ruce sekyru.

Tomuhle zápolení už je tedy konec. Teď nastane jen čekání. Dva tři týdny, než bude vypracována obžaloba, pak cesta do Reichu, čekání na soud, rozsudek a nakonec 100 dní čekání na popravu. To je perspektiva. Snad tedy ještě čtyři, snad pět měsíců. Za tu dobu se může mnoho změnit. Za tu dobu se může změnit všecko. Možná. Odtud to posoudit nedovedu. Rychlejší spád venku může však také urychlit náš konec. A tak se to vyrovnává.

Je to závod naděje s válkou. Závod smrti se smrtí. Co přijde dřív: smrt fašismu nebo moje smrt? Je to jen moje otázka? Ach ne, ptají se tak desetitisíce vězňů, ptají se tak miliony vojáků, ptají se tak desetimiliony lidí v celé Evropě a v celém světě. Někdo má naději větší, někdo menší. Ale to je jen zdánlivé. Hrůzy, kterými kapitalismus v rozkladu zavalil celý svět, ohrožují každého měrou vrchovatou. Statisíce lidí – a jakých lidí! – ještě padnou, než si zbylí budou moci dáti odpověď: přežil jsem fašismus.

Rozhodují už jen měsíce a zakrátko budou rozhodovat jen dny. Ale ty právě budou nejkrutější. Vždycky jsem si myslíval, jak smutné je býti posledním vojákem, kterého v poslední vteřině války zasáhne poslední kulka do srdce. Ale někdo musí být tím posledním. Kdybych věděl, že jím mohu být já, chtěl bych jít ještě teď.

— —

Krátký čas, který ještě zůstanu na Pankráci, už nedovolí, abych dal téhle reportáži podobu, jakou měla mít. Musím být stručnější. Bude více svědectvím o lidech než o celé době. To je, myslím, nejdůležitější.

Začal jsem tyto postavy manžely Jelínkovými, prostými lidmi, v nichž bys byl v normálních poměrech neviděl hrdiny. V okamžiku zatýkání stáli vedle sebe s rukama nad hlavou, on bledý, ona s tuberkulozním ruměncem pod skráněmi. Měla oči trochu ulekané, když viděla, jak v pěti minutách proměnilo Gestapo její vzorný pořádek ve spoušť. Pak pomalu otočila hlavu k svému muži a ptá se:

– Pepo, co bude teď?

Býval vždy málomluvný, těžko shledával slova, mluvení ho zneklidňovalo. Teď odpověděl klidně a bez námahy:

– Jdeme umřít, Máňo.

Nevykřikla, ani se nezapotácela, jen krásným pohybem sklonila ruku a podala mu ji před ústím stále namířených pistolí. Vysloužila tím jemu i sobě první ránu do tváře. Otřela si tvář, podívala se poněkud udiveně po vetřelcích a povídá skoro komicky:

– Takoví hezký mládenci, – povídá a stupňuje hlas, – takoví hezký mládenci… a …takoví surovci.

Ocenila je správně. O několik hodin později ji vyváděli z kanceláře „vyslýchajícího“ komisaře zbitou skoro do bezvědomí. Ale nevytloukli z ní nic. Ani tenkrát ani kdy později.

Nevím, co všecko se s nimi dálo v době, kdy jsem ležel na cele neschopen výslechu. Ale vím, že za celou tu dobu neřekli nic. Čekali na mne. Kolikrát potom ještě byl Pepa svazován do kozelce a kolikrát ještě bit a bit a bit, ale nemluvil, dokud jsem mu nemohl říci nebo alespoň pohledem naznačit, co vypovědět může nebo jak má vypovídat, abychom vyšetřování zavedli.

Bývala citlivá, až lítostivá. Tak jsem ji znával před zatčením. Za celou dobu na Gestapu jsem však neviděl slzičku v jejích očích. Měla ráda svůj byt. Když jí soudruzi zvenčí, aby ji potěšili, vzkázali, že vědí, kdo ukradl jejich nábytek a že ho střeží, odpověděla:

– Čert vem nábytek. Tím ať se nezdržují. Mají větší věci na starosti a musejí teď pracovat i za nás. Nejdřív se musí uklízet z gruntu a přežiju-li to, však já už si doma uklidím sama.

Jednoho dne je odvezli oba. Každého jinam. Marně jsem pátral po jejich osudu. Neboť na Gestapu propadají lidé beze stop, rozséváni po tisíci různých hřbitovech. Ach, jaká žeň vzejde z této strašné setby!

Poslední její vzkaz byl:

– Pane šéf, vzkažte ven, ať mě nikdo nelituje a ať se tím nedá zastrašit. Dělala jsem, co mi kázala dělnická povinnost, a podle toho taky umřu.

Byla to „jen služka“. Neměla klasického vzdělání a nevěděla, že už kdysi bylo řečeno:

Poutníče, zvěstuj Lakadeimonským, že my tuto mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám.

Vysušilovi

Bydleli v témže domě, hned vedle Jelínků. Také Josef a Marie. Podúřednická rodinka, trochu starší, než sousedi. Byl to sedmnáctiletý nuselský dlouhán, když ho odvedli na vojnu a poslali do první světové války. Za několik neděl už ho vezli zpátky s roztříštěným kolenem, které se nikdy nezahojilo. Seznámili se v brněnském lazaretu, kde byla ošetřovatelkou. Byla o osm let starší, odešla ze svého nešťastného manželství a když bylo po válce, vzala si Pepíka. Něco ošetřovatelského, mateřského zůstalo v tom poměru vždy. Nebyli z proletářských rodin a proletářskou rodinu také netvořili. Jejich cesta ke straně byla poněkud složitější, těžší – ale našli ji. Šla – jako v mnoha takových případech – přes Sovětský svaz. Už dávno před okupací věděli, co chtějí, a ukrývali ve svém bytě německé soudruhy.

V nejtěžších dobách, po přepadení Sovětského svazu a v prvním stanném právu 1941 scházeli se u nich členové Ústředního výboru. U nich spával Honza Zika, u nich spával Honza Černý a nejčastěji já. Tady se psávalo „Rudé právo“, tady bylo učiněno mnohé rozhodnutí, tady jsem poprvé poznal „Karla“ – Černého.

Byli úzkostlivě přesní, pozorní a věděli si vždycky rady, když nastala nějaká neočekávaná situace, jakých v ilegalitě bývá habaděj. Uměli v tom chodit. Ostatně nikomu nemohlo ani napadnout, že by tenhle dobromyslný dlouhý podúředníček „od dráhy“ a tahle „panička“ Vysušilová mohli být zapleteni do něčeho nedovoleného.

A přece byl zatčen nedlouho po mém zatčení a já byl zděšen, když jsem ho tu poprvé spatřil. Co všecko bylo ohroženo, kdyby byl mluvil! Ale on mlčel. Přivedlo ho sem několik letáků, které dal přečíst kamarádovi, – a při letácích také zůstalo.

Po několika měsících, když nedisciplinovaností Pokorného a Pixové bylo prozrazeno, že Honza Černý bydlil u sestry Vysušilové, po dva dny po svém „vyslýchali“ Pepíka, aby z něho vytloukli stopu k poslednímu mohykánovi z našeho ÚV. Třetího dne přišel na Čtyřstovku a opatrně usedal, neboť na živých ranách se po čertech těžko sedí. Podíval jsem se na něho úzkostlivě, s otázkou i povzbuzením. Odpověděl vesele s nuselskou lapidárností:

– Když hlava nechce, nemluví huba ani prdel.

Znal jsem dobře tuhle rodinku, jak se měli rádi, jak jim bylo teskno, když byli jen na den dva od sebe odloučeni. Teď míjely měsíce – jak smutno asi bylo v tom přívětivém bytě nad Michlí ženě, osamělé v letech, kdy samota je třikrát těžší smrti. Kolik snů asi spřádala, jak pomoci svému muži a jak vrátit tu malou idylku, v níž se trochu směšně nazývali mamulkou a taťulkou! A našla zas jen jedinou cestu: pokračovat v práci, pracovat za sebe i za něj.

Tak seděla ještě v novoroční noci 1943 sama za stolem s jeho fotografií na místě, kde sedával on, a když zazněla půlnoc, přiťukla si s jeho skleničkou, na jeho zdraví, aby se vrátil, aby se dožil svobody.

O měsíc později byla zatčena i ona. Mnohý ze Čtyřstovky se zachvěl. Neboť byla jedním z těch, kdo zvenčí udržovali spojení.

Neřekla ani slova.

Nemučili ji ranami, byla příliš těžce nemocna a byla by jim zemřela pod rukama. Mučili ji strašlivěji: představami.

Několik dní před jejím zatčením odvezli jejího muže na práci do Polska. Teď jí říkali:

– Hleďte, je tam těžký život. I pro zdravé. A váš muž je mrzák. Nevydrží to. Zajde tam někde, už ho nikdy neuvidíte. A koho si pak budete hledat, vy, ve vašich létech. Ale buďte rozumná, řekněte nám, co víte, a my vám ho ihned vrátíme.

Zajde tam někde. Můj Pepík! Ubohý! A kdoví jakou smrtí! Sestru mi zabili, muže mi zabíjejí, zůstanu sama, docela sama, koho bych si mohla ještě hledat, ano, v těchhle létech — Sama, opuštěna až do smrti — A mohla bych ho zachránit, vrátili by mi ho — ano, ale za tuhle cenu? To už bych nebyla já, to už by nebyl můj taťulka —

Neřekla ani slova.

Zmizela někde v jednom z bezejmenných transportů Gestapa. Zakrátko přišla zpráva, že Pepík v Polsku zemřel.

Lída

Přišel jsem k Baxům poprvé večer. Byla doma jen Jožka a drobné stvoření s pohyblivýma očima, kterému říkali Lída. Bylo to spíš ještě dítě, zvědavě pokukující po mém plnovousu a spokojené, že se mu do bytu dostává nějaká nová zajímavost, kterou se bude snad chvíli moci bavit.

Spřátelili jsme se rychle. Ukázalo se, že tomu dítěti je kupodivu už bezmála devatenáct let, že to je Jožčina nevlastní sestra, že se jmenuje Plachá, ač má málo z této vlastnosti, a že ochotnicky hraje divadlo, které má nade vše ráda.

Stal jsem se jejím důvěrníkem, podle čehož jsem poznal, že jsem už přece jen starší pán; zpovídala se mi ze svých mladých bolestí a mladých snů a utíkala se ke mně jako k rozhodčímu ve sporech se sestrou nebo jejím mužem. Neboť byla prchlá, jak bývají mladá děvčata, a rozmazlená, jak bývají pozdní děti.

Provázela mne, když jsem poprvé po půl roce vyšel z bytu, abych se prošel. Starší, kulhající pán byl méně nápadný, šel-li se svou dcerkou, než kdyby byl šel sám. Každý se podívá spíše po ní, než po něm. Proto šla se mnou i na druhou procházku, proto šla se mnou i na první ilegální schůzku, proto šla se mnou i do prvního ilegálního bytu. A tak se to – jak to teď říká obžaloba – vyvinulo samo sebou: stala se mou spojkou.

Dělala to ráda. Nestarala se příliš o to, co to znamená a k čemu je to dobré. Bylo to něco nového, zajímavého, něco, co každý nedělá, a mělo to příchuť dobrodružství. To jí stačilo.

Dokud to byly jen drobné věci, nechtěl jsem jí ani říci více. Nevědomost v případě zatčení byla jí lepší ochranou než vědomí „viny“.

Ale Lída se zapracovávala. Lída mohla i víc než zaskočit k Jelínkům a vyřídit nějaký drobný vzkaz. Musila by však již vědět, oč jde. Začal jsem. Byla to škola, docela regulérní škola. A Lída se učila pilně a ráda. Napohled bylo to stále totéž děvče, veselé, lehkomyslné a trochu uličnické, ale uvnitř to už bylo jinačí. Myslila. A rostla.

V akci se seznámila s Klecanem. Měl už za sebou kus práce a dovedl o ní dobře mluvit. Imponoval jí. Snad nerozeznala pravé jádro, ale v tomto případě jsem je nerozeznal ani já. Důležité bylo, že jí svou prací, svým zjeveným přesvědčením byl už bližší než jiní chlapci.

Rostlo to v ní rychle a prohlubovalo kořeny.

Počátkem roku dvaačtyřicátého začala zajíkavě s otázkami o členství ve straně. Nikdy předtím jsem ji neviděl tak rozpačitou. Nic předtím nebrala tak vážně. Váhal jsem ještě. Ještě jsem poučoval. Ještě jsem ji zkoušel.

V únoru 1942 byla přijata za člena strany přímo Ústředním výborem. Vraceli jsme se domů hlubokou, mrazivou nocí. Jindy hovorná, dnes mlčela. Až v polích blízko domova se náhle zastavila a tiše, tichounce, žes přitom slyšel každý bortící se krystalek sněhu, povídá:

– Vím, že tohle byl nejdůležitější den v mém životě. Teď už nepatřím sobě. Slibuju vám, že nezklamu. Ať se děje cokoli.

Dálo se mnoho. A nezklamala.

Udržovala nejdůvěrnější spojení nahoře. Dostávala nejnebezpečnější úkoly: navazovat ztracená spojení a zachraňovat ohrožené. Když hořela hoření přepážka nebo byt, šla tam Lída a proklouzla jako úhoř. Dělala to jako dříve: samozřejmě a s veselou bezstarostností, pod níž však byla už pevně uložena odpovědnost.

Byla zatčena měsíc po našem zatčení. Upozornil na ni Klecan svým mluvením a pak už nebylo těžko zjistit, že pomáhala sestře a švagrovi k útěku a do ilegality. Pohodila hlavou a hrála s temperamentem úlohu lehkomyslného děvčete, které nemá ponětí, že dělalo něco nedovoleného a že to pro ni může mít vážné následky.

Věděla mnoho, nepověděla nic. Ale hlavně: nepřestala pracovat. Změnilo se prostředí, změnily se metody práce, změnily se i úkoly. Ale nezměnila se pro ni povinnost člena strany, neskládati ruce v klín na jakémkoli úseku. Plnila dál všecky příkazy oddaně, rychle a přesně. Bylo-li třeba vyjít nějak ze zamotané situace, aby byl zachráněn člověk venku, Lída s nevinnou tváří vzala na sebe něčí „vinu“. Stala se chodbařkou na Pankráci a desítky lidí docela neznámých děkují jejímu zprostředkování za to, že nebyli zatčeni. Zachycený moták téměř po roce učinil konec téhle její „kariéře“.

Teď jede s námi k soudu do Reichu. Je jediná z celé naší velké skupiny, která má důvodnou naději, že se dožije svobody. Je mladá. Kdybychom tu nebyli, nedovolte, aby se ztratila. Musí se mnoho učit. Učte ji, nedovolte, aby zakrněla. A veďte ji. Nedovolte, aby zpychla nebo byla provždy spokojena tím, co udělala. Osvědčila se v nejtěžších chvílích. Prošla ohněm. A ukázalo se, že je z dobrého kovu.

Můj komisař

To už nepatří mezi postavy. Ale figurka je to zajímavá a o poznání velkorysejší než ty ostatní.

Když jsi před deseti léty v kavárně „Flora“ na Vinohradech chtěl zacinkat penízem nebo zavolat „Pane vrchní, platím!“, objevil se náhle vedle tebe vysoký hubený muž v černém, který proplul mezi židlemi prudce a bez hluku jako vodoměrka, a předložil ti tvůj účet. Měl rychlé a tiché pohyby šelmy a bystré šelmí oči, které viděly všude. Ani jsi nemusil vyslovit své přání. Sám ukazoval číšníkům: „Třetí stůl, velká bílá bez“, „levé okno, zákusky a Lidové noviny!“ Byl to dobrý vrchní pro hosty a dobrý kolega pro ostatní zaměstnance.

Tenkrát jsem ho však ještě neznal. Poznal jsem ho až mnohem později, u Jelínků, když místo tužky držel v ruce pistoli a ukazoval na mne:

– …a ten mě zajímá nejvíc.

Po pravdě řečeno, zajímali jsme se pak oba navzájem.

Měl přirozenou inteligenci a před ostatními jednu výhodu: vyznal se v lidech. V kriminelní policii byl by měl proto nepochybně úspěchy. Zlodějíčkové nebo vrazi, deklasovaní a izolovaní, neváhali by mu asi otevřít své duše, protože nemají na starosti nic než svou kůži. Ale takových sebechranců dostává politická policie do rukou jen málo. Tady se neměří policejní chytrost jen s chytrostí lapeného. Měří se se silou daleko větší: s jeho přesvědčením, s moudrostí celku, k němuž patří. A na tu nestačí chytrost ani rány.

Vlastního silného přesvědčení bys u „mého komisaře“ nenašel. Tak jako u těch ostatních. A bylo-li snad u některého z nich, bylo spojeno s hloupostí, ne s chytrostí, ne se znalostí ideí a ne se znalostí lidí. Jestliže celkem přece měli úspěchy, bylo to proto, že boj trvá příliš dlouho a na malé prostoře, v podmínkách neskonale těžších, než byla kdy jaká ilegalita. Ruští bolševici říkali, že je dobrý pracovník, kdo vydrží v ilegalitě dva roky. Ale hořela-li jim půda pod nohami v Moskvě, mohli ještě zmizet do Petrohradu a z Petrohradu do Oděsy, ztratit se v milionových městech, kde je nikdo neznal. Tady máš jen Prahu, Prahu, Prahu, kde tě zná polovina lidí a kde se může soustředit celá smečka provokatérů. A přece jsme vydrželi léta a přece jsou soudruzi, kteří žijí již pátý rok v podzemí, neodhaleni Gestapem. Je to proto, že jsme se mnohému naučili, ano. Ale je to také proto, že nepřítel je sice mocný a krutý, ale nedovede mnohem víc, než ničit.

Jsou tři na oddělení II-A 1, kteří mají pověst nejtvrdších potíračů komunismu a černo-bílo-červené stužky za statečnost ve válce proti vnitřnímu nepříteli: Friedrich, Zander a „můj komisař“, Josef Böhm. O Hitlerově národním socialismu nahovoří toho málo. Tolik, kolik toho sami vědí. Nebojují za politickou ideu. Bojují pro sebe. Každý po svém.

Zander – titěrný človíček s pohnutou žlučí, ví toho snad nejvíc o policejních metodách, ale ještě více o peněžním obchodu. Na několik měsíců byl přeložen z Prahy do Berlína, ale vyžebronil si návrat. Služba v hlavním městě Říše byla pro něj degradací – a finanční ztrátou. Koloniální úředník v temné Africe nebo v Praze je mocnějším pánem a má lepší příležitost ukládat do bank. Je pilný, rád vyšetřuje při obědě, aby ukázal svou píli. A potřebuje ji ukázat, aby nebylo vidět, že je neúředně ještě pilnější. Běda tomu, kdo se dostane do jeho rukou, ale dvojnásob běda tomu, kdo má přitom doma vkladní knížku nebo cenné papíry. Musí zemřít v nejkratší době, neboť vkladní knížky a cenné papíry jsou Zandrovou vášní. Je pokládán za nejschopnějšího úředníka – v tomto směru. (Liší se tím od svého českého pomocníka a tlumočníka – Smoly – který je lupičem-gentlemanem: nežádá život, dostane-li peníze.)

Friedrich – dlouhý, hubený, snědý typ se zlýma očima a zlým úsměvem. Přišel do republiky jako špion Gestapa již někdy v roce 1937, aby pomáhal odpravovat německé soudruhy v emigraci. Neboť jeho vášeň jsou mrtví. Nezná nevinných. Kdo překročí prah jeho kanceláře, je vinen. Rád sděluje ženám, že jejich muž zemřel v koncentračním táboře nebo byl popraven. Rád vytahuje ze zásuvky sedm urniček a ukazuje je zatčeným:

– Těch sedm jsem utloukl vlastníma rukama. Ty budeš osmý.

(Teď už jich je osm, neboť utloukl Jana Žižku.) Rád listuje v starých protokolech a říká si spokojeně nad mrtvými: „Vyřízen! Vyřízen!“ A rád mučí zejména ženy.

Jeho záliba v luxusu – to už je jen pomocný motorek jeho policejní činnosti. Dobře zařízený byt nebo obchod látkami prostě jen urychlí tvou smrt, toť vše.

Jeho český pomocník – Nergr – je asi o půl hlavy menší. Pokud se postavy týče. Jinak není mezi nimi rozdílu.

Böhm – můj komisař – nemá vášně ani pro peníze ani pro mrtvé, ačkoli jich není v jeho seznamu mnohem méně než u obou předcházejících. Je to dobrodruh s touhou býti Někým. Pracoval pro Gestapo také již dávno. Býval číšníkem v Napoleonském salonku při důvěrných schůzkách Beranových – co neřekl Hitlerovi Beran sám, dopověděl Böhm. Ale co to bylo proti možnosti loviti lidi, býti pánem nad jejich životem a smrtí, rozhodovati o osudech celých rodin!

K jeho uspokojení nebylo třeba, aby to končilo vždy tak truchlivě. Ale nedalo-li se vyniknout jinak, mohlo to být také ještě horší. Neboť co je krása a co je život slávě herostratovské?

Vybudoval si snad nejrozsáhlejší síť provokatérů. Lovec s velkou smečkou honících psů. A lovil. Často jen pro rozkoš z lovu. Výslechy – to už mu bylo většinou jen nudné řemeslo. Hlavní mu bylo zatýkání. A pak vidět před sebou lidi čekající na jeho rozhodnutí. Zatkl na dvě stě pražských elektrikářů, řidičů a průvodčích autobusů a trolejbusů, které honil po tratích, zastavuje provoz a dělaje paniku v dopravě. To byl šťasten. A pak jich sto padesát zase propustil, spokojen i tím, že se o něm bude mluvit ve sto padesáti rodinách jako o dobrém člověku.

Míval pravidelně takové rozsáhlé, ale drobné případy. Já, kterého ulovil náhodou, jsem byl vyjimkou.

– Ty jsi můj největší případ, – říkal mi často upřímně a byl hrd, že jsem byl řazen mezi největší případy vůbec. To mi snad i prodlužovalo život.

Lhali jsme si navzájem ze všech sil, bez ustání, ale s výběrem. Já to věděl vždy, on jen někdy. Ale když lež byla už jasná, přešli jsme ji nemluvenou dohodou. Myslím, že mu nezáleželo tak na zjištění pravdy jako spíše na tom, aby na „jeho velkém případu“ nezůstalo stínu.

Hůl a železa nepokládal za jediný prostředek výslechu. Rád spíše domlouval nebo hrozil, podle toho, jak oceňoval „svého“ člověka. Mě nemučil nikdy, kromě snad první noci. Ale když se to hodilo, půjčil mne k tomu jiným.

Byl rozhodně zajímavější a složitější než všichni ostatní. Měl představivost bohatší a dovedl jí užívat. Jeli jsme na smyšlenou schůzku do Bráníka. Sedávali jsme tam pak často v zahradní hospůdce a dívali se na lidi proudící kolem.

– Zatkli jsme tě, – uvažoval pak nad nimi, – a podívej: změnilo se něco? Lidé chodí jako dřív, smějí se nebo mají své starosti, jako je měli dřív, svět jde dál, jako by tebe ani nikdy nebylo. A jistě jsou mezi nimi i tvoji čtenáři – myslíš, že se jim kvůli tobě udělá o vrásku víc?

Jindy mne po celodenním výslechu posadil do auta a zavezl večerní Prahou na Hradčany nad Nerudovu ulici:

– Vím, že máš rád Prahu. Podívej! Cožpak se už nikdy nechceš do ní vrátit? Jak je krásná! A bude krásná, i když ty nebudeš —

Hrál dobře úlohu Pokušitele. Letní večer nadechl na Prahu už blízkost podzimu, byla modravá a zamžená jako zrající réva a jako víno opojná, chtěl bych se dívat až do skonání světa —, ale přerušil jsem ho:

– …a bude ještě krásnější, až vy tu nebudete.

Zasmál se krátce, ne zle, spíše smutně a řekl:

– Jsi cynik.

Vracel se pak ještě častěji k tomuto večeru:

– Až my tu nebudeme — Ty tedy ještě nevěříš v naše vítězství?

Ptal se, protože sám nevěřil. A pozorně poslouchal, když jsem mu vykládal o síle a neporazitelnosti Sovětského svazu. To byl ostatně i jeden z mých posledních „výslechů“.

– S každým českým komunistou, – říkal jsem mu, – zabíjíte i kus naděje německého národa. Komunismus jediný může zachránit jeho budoucnost.

Mávl rukou:

– Pro nás není záchrany. Kdybychom byli poraženi, – a vytáhl z kapsy pistoli, – vidíš, poslední tři kulky schovávám pro sebe.

— Ale to už necharakterizuje jen figurku. To už charakterizuje dobu, v níž se připozdívá.

(Šle – Intermezzo)

Vedle dveří protější cely visí šle. Docela obyčejné pánské šle. Instrument, který jsem nikdy neměl rád. A teď se na ně dívám s radostí, kdykoli se otevřou dveře naší cely; vidím v nich kousek naděje.

Když tě zatknou, utlučou tě třeba k smrti, ale dříve ti seberou kravatu, pásek nebo šle, aby ses nemohl oběsit (ačkoli na prostěradle se to tak krásně visí). Tyto nebezpečné nástroje smrti leží pak v kanceláři věznice, až jakási neznámá sudička na Gestapu rozhodne, že máš být poslán někam jinam: na práci, do koncentračního tábora nebo na popravu. Potom tě zavolají, vydají ti je s úřední důstojností, ale do cely si je vzít nesmíš. Musíš je zavěsit venku vedle dveří nebo na zábradlí před nimi a tam visí až do odjezdu tvého transportu jako viditelné znamení, že jeden z obyvatelů té cely je připraven k nedobrovolnému putování.

Protější šle se tu objevily právě v den, kdy jsem se dověděl o určeném osudu Gustiny. Kamarád z protějška jede také na práci, týmž transportem, jako ona. Transport ještě neodjel. Byl náhle odložen, prý proto, že jeho pracovní cíl byl rozbit bombardováním. (Další pěkná vyhlídka.) Kdy pojede, nikdo neví. Snad večer, snad zítra, snad za týden nebo za čtrnáct dní. Šle naproti visí stále. A já vím: dokud je vidím, je Gustina ještě v Praze. Dívám se proto na ně radostně a s láskou, jako na někoho, kdo jí pomáhá. Získává den, dva, tři… kdoví, k čemu je to dobré. Snad právě ten den ji může zachránit.

V tomhle stavu žijeme tu všichni. Dnes, před měsícem, před rokem, stále jen obráceni k zítřku, v němž je naděje. Tvůj osud je zpečetěn, pozítří budeš zastřelen – ach, co se však zítra může stát! Jen ještě zítřka dožít, zítra se může všecko změnit, je to přece všecko tak labilní, ano, kdoví, co se už zítra může stát. A zítřky míjejí, tisíce padají, pro tisíce už není příštího dne, ale živí žijí dál neměnnou nadějí: zítra, kdoví, co se už zítra stane.

Vznikají z toho nejbláhovější pověsti, každého týdne se vyrojí nějaký růžový termín konce války, jehož se všichni chopí s ústy od ucha k uchu roztaženými, každého týdne si Pankrác šeptá nějakou novou radostnou senzaci, jíž se tak rádo věří. Bojuješ proti tomu, potíráš falešné naděje, protože neposilují, nýbrž oslabují charaktery, vždyť optimismus nemusí a nesmí být živen lží, ale pravdou, jasným viděním vítězství, které je nepochybné, – ale to základní je i v tobě: že právě den může být rozhodující a den, který získáš, že tě třeba pomůže přenést přes rozhraní mezi životem, jehož se nechceš vzdát, a smrtí, která ti hrozí.

Tak málo dnů má lidský život. A ještě tu toužíš, aby míjely rychle, rychleji, nejrychleji. Čas, prchající, nezachytitelný, který ti stále pouští žilou, je tu tvým přítelem. Jak je to podivné!

Zítřek stal se včerejškem. Pozítřek dneškem. A zase uplynul.

Šle vedle dveří protější cely ještě visí.