Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 4.
| Reportáž psaná na oprátce | ||
| Kapitola 3. | Kapitola 4. | Kapitola 5. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola 4. |
| Podtitulek: | „Čtyrstovka“ |
| Autor: | Julius Fučík |
| Zdroj: | FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015 |
| ISBN: | 978-80-7360-710-4 |
| Licence: |  PD old 70 |
„Čtyrstovka“ editovat
Zmrtvýchvstání je záležitost poněkud zvláštní. Až k nevypovědění zvláštní. Svět je půvabný za krásného dne, když ses dobře vyspal. Ale to je, jako by den byl krásnější a jako by ses vyspal lépe než kdykoli předtím. Zdá se ti, že dobře znáš jeviště života. Ale to je, jako by osvětlovač zapjal všecky reflektory s jasnými skly a naráz postavil před tebe scénu v plném osvětlení. Zdá se ti, žes dobře viděl. Ale to je, jako bys k oku nasadil dalekohled a zároveň je přiložil k mikroskopu. Zmrtvýchvstání je záležitost cele jarní a jako jaro objevuje ti netušená kouzla i v tom nejznámějším okolí.
A to i tehdy, kdy víš, že to je jen na chvilku. A to i tehdy, kdy tvé okolí je tak příjemné a bohaté, jako pankrácká cela.
Jednoho dne tě však dokonce vyvedou do světa. Jednoho dne tě zavolají k výslechu i bez nosítek – a ačkoli se ti zdá, že je to nemožné, jde to. Chodba má zábradlí, schodiště má zábradlí, jdeš vlastně spíše po čtyřech než po dvou, a dole už se tě ujmou spoluvězňové, kteří tě dopraví až do vězeňského vozu. Pak sedíš, deset, dvanáct lidí v temné pojízdné kobce, nové tváře, usmívají se na tebe a ty se usmíváš na ně, někdo ti cosi šeptá a nevíš, kdo to je, někomu tiskneš ruku a nevíš, komu to je, – pak vůz s nárazem vjíždí do průjezdu Petschkova paláce, kamarádi tě snášejí, vcházíte do prostorné místnosti s holými stěnami, pět lavic za sebou, na nich sedí lidé v pozoru s rukama na kolenou a dívají se nehybně na prázdnou stěnu před sebou… a to je, hochu, kus tvého nového světa, zvaný biograf.
(Májové intermezzo 1943) editovat
Nečekej, že uslyšíš o vlajících praporech. Nebylo nic takového. Ani ti nemohu vypravovat o nějakých strhujících činech, kterým se tak rádo naslouchá. Bylo to dnes všecko mnohem prostší. Ne prudká, výbušná vlna desetitisíců, kterou jsem jiná léta vídal proudit ulicemi Prahy, ne železný pochod statisíců, který jsem slyšel dunět ulicemi Berlína, ne nádherné moře milionů, které jsem viděl zaplavovat Rudé náměstí v Moskvě. Nemůžeš tu vidět ani miliony ani sta. Vidíš tu jen několik soudruhů a soudružek. A přece, cítíš, není to menší. Není, protože to je přehlídka síly, která právě prochází nejprudším ohněm a nemění se v popel, nýbrž v ocel. Přehlídka v zákopech za bitvy. A v zákopech se nosí polní šeď.
Je to všecko v takových maličkostech, kdoví zda tomu vůbec porozumíš ty, který to jednou budeš číst a kterýs to všecko neprožil. Ale snaž se porozumět. Věř, je v tom síla.
Ranní pozdrav sousední cely, která vyťukává dva takty z Beethovena, je dnes slavnostnější, důraznější a stěna jej tlumočí vyššími tóny.
Oblékáme, co máme nejlepšího. Je to tak ve všech celách.
Snídani přijímáme už v plné parádě. Před otevřenými dveřmi cely defilují chodbaři s chlebem, černou kávou a vodou. Soudruh Skořepa podává tři bochníčky chleba místo dvou. To je jeho májový pozdrav; činný pozdrav starostlivé duše. A pod bochníčky se prst přitiskne k prstu. Mluvit nesmíš, i na oči ti dávají pozor – ale což němí nedovedou zřetelně mluvit prsty?
Na dvůr pod oknem naší cely vbíhají ženy k ranní půlhodince. Vylézám na stůl a dívám se mřížemi dolů. Snad mne zahlédnou. Zahlédly. A zvedají pěst na pozdrav. Opětuji. Dole na dvoře je dnes živo, docela jinak, radostněji živo, než jiné dny. Dozorkyně nic nevidí nebo dokonce nechce vidět. A i to už patří k letošní májové přehlídce.
Teď naše půlhodinka. Předcvičuji. Je První máj, hoši, začneme dnes jinak, ať se stráže třeba diví. První cvik, ráz, dva, raz, dva, údery kladivem. A druhý cvik: kosení. Kladivo a kosa. Při troše fantazie snad soudruzi pochopí. Kladivo a srp. Dívám se kolem. Usmívají se a opakují cviky s vervou. Pochopili. Tak, hoši, to je náš májový tábor, a tahle pantomima – to je náš májový slib, že, třeba na smrt jdoucí, věrni zůstaneme.
Zpátky na cele. Devět. Teď hodiny na Kremlu odbíjejí desátou a na Rudém náměstí začíná přehlídka. Otěcko, jdeme s sebou! Tam zpívají teď Internacionálu, teď zvučí Internacionála po celém světě, ať zní i z naší cely. Zpíváme. A pak se revoluční píseň řadí k písni, vždyť nechceme být sami, vždyť nejsme sami, vždyť patříme k těm, kteří je teď zpívají volně, na svobodě, ale stejně v boji, jako my —
Tovaryšči v ťurmach,
v zastěnkach cholodnych,
vy s nami, vy s nami,
choť nět vas v kolonnach… Da, my s vami.
Tak jsme my, na cele 267, plánovali slavnostní zakončení májové přehlídky 1943. Ale je to skutečně konec? A což ta chodbařka z oddělení žen, která se teď odpoledne prochází po dvoře a hvízdá pochod Rudé armády a hvízdá Partyzánskou a hvízdá jiné sovětské písně, aby dodala mysli mužům na celách? A což ten muž v uniformě českého strážníka, který mi přinesl papír a tužku a který teď střeží na chodbě, aby mne nepřekvapil nikdo nepovolaný? A což ten muž v uniformě SS, který je vlastně iniciátorem tohoto psaní a který odnáší a pečlivě ukrývá tyto lístečky, aby se objevily na světle až v pravý čas? Za tento kousek papíru platili by hlavou. Riskují ji, aby byli mostem mezi zamřížovaným dneškem a svobodným zítřkem. Bojují. Bojují oddaně a beze strachu na svém místě, jak jim terén přikazuje, a všemi prostředky, které mají. A jsou zcela prostí a nenápadní a tak docela bez patosu, že bys ani nepoznal boj na život a na smrt, v němž jsou na straně přátel a v němž mohou stejně padnout jako zvítězit.
Desetkrát, dvacetkrát jsi viděl pochodovat vojska revoluce na májových přehlídkách a bylo to slavné. Ale teprve v boji oceníš pravou sílu této armády a jak je nezničitelná. Smrt je prostší, než sis myslil, a hrdinství má tvář bez svatozáře. Ale boj je ještě krutější, než jsi předpokládal, a vytrvat v něm a dovést ho až k vítězství – k tomu je třeba síly nezměřitelné. Denně ji vidíš v pohybu, ne vždy si ji však cele uvědomuješ. Vždyť všecko se zdá tak samozřejmé.
Dnes sis ji opět uvědomil.
Na májové přehlídce 1943.
První máj 1943 přerušil na chvíli plynulost tohoto vypravování. Dobře tak. V slavnostní dny se vzpomíná trochu jinak a snad by radost, která dnes převládá, zkreslila vzpomínku.
A „biograf“ v Petschkově paláci není věru pranic radostného. Je to předpokoj mučírny, z níž slyšíš sténání a výkřiky děsu jiných, a nevíš, co čeká tebe. Vidíš odtud odcházet lidi zdravé, silné a čilé a po dvou, třech hodinách výslechu se vracet zmrzačené a zhroucené. Slyšíš zvučný hlas hlásit odchod k výslechu – a za hodinu návrat hlásí už hlas zlomený, dušený bolestí a horečkou. A ještě něco horšího: vidíš tu také lidi, kteří odcházejí s jasným a přímým pohledem, ale kteří už se ti nepodívají do očí, když se vrátí. Byla to tam někde nahoře v kanceláři vyšetřujícího třeba jen jediná slabá chvilka, třeba jen okamžik zakolísání, jen mihnutí strachu nebo touhy po záchraně svého já – a dnes či zítra přijdou sem noví lidé a budou od počátku prožívat všecky hrůzy, noví lidé, které kamarád z boje vydal nepříteli.
Podívaná na lidi, jejichž svědomí utrpělo, je strašnější než podívaná na lidi tělesně zmučené. A máš-li oči omyté smrtí, jež kráčela kolem, a máš-li cit zjitřený zmrtvýchvstáním, vycítíš i beze slov, kdo zakolísal, kdo snad i zradil nebo kdo právě kdesi v koutečku duše přemýšlí o tom, že by snad nebylo tak zle, kdyby si trochu ulevil a vydal třeba jen nejposlednějšího ze spolubojovníků. Ubozí slabí! Jako by to byl ještě život, byl-li zaplacen životem kamaráda!
Snad tohle právě nebyla první úvaha, když jsem poprvé seděl v „biografu“. Ale vracívala se tu často. A určitě se objevila ještě toho rána v prostředí poněkud změněném; v prostředí, které tu bylo nejbohatším pramenem poznání: na „Čtyřstovce“.
Neseděl jsem v „biografu“ dlouho. Snad hodinu, snad půldruhé. Pak se za mými zády ozvalo mé jméno, dva civilisté, mluvící česky, se mne ujali, dopravili do výtahu, vyvezli do čtvrtého patra a dovedli až do prostorné místnosti, na jejíchž dveřích bylo číslo
Seděl jsem tam pod jejich dozorem zprvu zcela sám, až docela vzadu na osamocené židli u stěny, a rozhlížel se kolem sebe s podivným pocitem člověka, kterému se zdá, že děj právě prožívaný už jednou prožil. Byl už jsem tu někdy? Ne, nebyl. A přece to znám. Znám tuto místnost, zdálo se mi o ní, zdál se mi o ní takový krutý, horečnatý sen, který ji zkřivil, odporně rozšklebil, ale přece nemohl změnit k nepoznání. Teď je přívětivá, plná denního světla a jasných barev a velkými okny s lehkým mřížovím je vidět Týn a zelená Letná a Hradčany. Ve snu byla ponurá, bez oken, zaprášená špinavě žlutým světlem, v němž lidé byli jako stíny. Ano, byli tu lidé. Teď je prázdná a jejích šest lavic těsně za sebou tvoří veselou louku pampelišek a pryskyřníků. Ve snu byla plna lidí, seděli tu na lavicích jeden vedle druhého a jejich tváře byly bledé a zkrvavené. A tam, docela blízko dveří, stál muž s bolestnýma očima, v modrých pracovních hadrech, toužil pít, pít a pak se pomalu, jako padající závěs, hroutil k zemi —
Ano, tak to bylo, ale už vím, to nebyl sen. To kruté a horečnaté – to byla skutečnost.
Bylo to v té noci mého zatčení a prvního výslechu. Přivedli mne sem snad třikrát, snad desetkrát, cožpak vím, když si chtěli odpočinout nebo když brali do práce jiné. Byl jsem bos a dlaždičky podlahy příjemně chladily rozbitá chodidla, to si pamatuji.
Lavice byly tenkrát obsazeny dělníky od Junkersů. Byl to večerní lov Gestapa. A ten muž u dveří v modrých pracovních hadrech, to byl soudruh Bartoň ze závodní buňky u Junkersů, nepřímá příčina mého zatčení. Říkám to, aby nikdo nebyl viněn z mého osudu. Nebyla to ani zrada ani zbabělost nikoho ze soudruhů. Byla to jen neopatrnost a smůla. Soudruh Bartoň hledal spojení pro svou buňku nahoru, k vedení. Jeho přítel soudruh Jelínek, nedbaje poněkud konspirativních pravidel, slíbil, že mu spojení sjedná, místo aby o tom promluvil dříve se mnou, aby spojení mohlo být navázáno bez jeho prostřednictví. To byla jedna chyba. A druhá, osudnější, byla ta, že důvěru soudruha Bartoně získal – provokatér. Jmenoval se Dvořák. Jemu svěřil soudruh Bartoň i jméno Jelínkovo – a tak se rodina Jelínkova dostala do zájmu Gestapa. Ne pro hlavní úkol, který dobře plnila po dva roky, ale pro jedinou drobnou službu, kterou jen na krůček vybočila z konspirativních povinností. A že se v Petschkově paláci rozhodli zatknout Jelínkovy právě té noci, kdy jsem měl u nich schůzku, a že pro ně přijeli v takové síle, – to už byla docela náhoda. Nebylo to v plánu, Jelínkovi měli být zatčeni až druhého dne, jelo se vlastně skoro z rozvernosti, trochu „na vzduch“ po úspěšném vybrání buňky u Junkersů. Naše překvapení z příchodu policie nebylo o nic větší než jejich nad tím, že mě tam našli. A nevěděli ani, koho našli. Kdoví také, zda by se to vůbec kdy byli dověděli, kdyby zároveň se mnou —
Ale k tomuhle pokračování v prvních úvahách na Čtyřstovce jsem se dostal až za hodnou chvíli. To už jsem nebyl sám, to už byly obsazeny lavice i stěny kolem stěn a už běžely hodiny, plné překvapení. Překvapení podivných, jimž jsem nerozuměl, a překvapení zlých, jimž jsem rozuměl až příliš dobře.
První překvapení však nepatřilo do žádné z obou skupin, to bylo jen milé, drobné a pro nikoho nedůležité – a přece na ně nikdy nezapomenu. Agent Gestapa, který mne střeží – poznávám ho, je to právě ten, který mi zobracel všecky kapsy po mém zatčení –, hodil mi půlku hořící cigarety. První cigareta po třech týdnech, první cigareta pro člověka, který je podruhé na světě! Mám si ji vzít? Aby nemyslil, že si mne koupí. Ale provází ji pohledem docela nezáludným; ne, tenhle kupovat nechce. (Stejně jsem ji nedokouřil. Novorozeňata nejsou silnými kuřáky.)
Druhé překvapení: do místnosti husím pochodem vcházejí čtyři lidé, česky zdraví hlídající civilisty – i mne, zasedají za stoly, rozkládají akta, zapalují cigarety, volně, docela volně, jako by tu byli úředníky. Ale vždyť já je znám, alespoň tři z nich znám, vždyť není možno, aby byli ve službách Gestapa – nebo snad přece? I oni? Vždyť to je Teringl či Renek, jak jsme mu říkali, dávný sekretář strany a odborů, povaha trochu divoká, ale věrná – ne, není možno. A to je Anka Viková, stále stejně přímá a stále krásná, ač s vlasy už docela bílými, bojovnice pevná a tvrdošíjná – ne, není možno. A to je Vašek Rezků, zedník ze severočeské šachty a pak krajský tajemník strany, jak bych ho neznal, jaké boje jsme spolu prožívali na severu, tomu že by mohli zlomit páteř? Ne, není možno. Ale co tu pak chtějí? Co tu pak dělají?
Ještě jsem nenašel odpovědi na tyto otázky a už se hromadí nové. Přivádějí Klecana a manžele Jelínkovy a manžele Friedovy – ano, to vím, ti byli, žel, zatčeni se mnou. Ale proč je tu také Pavel Kropáček, kunsthistorik, který pomáhal Mirkovi v práci mezi inteligencí? Kdo o něm věděl kromě mne a Mirka-Klecana? A proč mi tento dlouhý mladík s rozbitou tváří naznačuje, že se neznáme? Vždyť já ho opravdu neznám. Kdo je to vlastně? Štych? Doktor Štych? Zdeněk? Ale, bože, to znamená skupinu lékařů! A kdo o ní co věděl kromě mne a Mirka-Klecana? A proč se mne při výslechu na cele ptali na českou inteligenci? Jak k tomu vůbec přišli, aby mne spojovali s prací mezi inteligencí? Kdo o tom co věděl kromě mne a Mirka-Klecana?
Odpověď nebylo těžko dát, ale byla těžká, byla krutá: Mirek zklamal. Mirek mluvil. Ještě chvilku jsem mohl doufat, že snad alespoň neřekl všecko. Ale pak přivedli nahoru další skupinu vězňů – a já viděl:
Vlad. Vančura, prof. Felber a jeho syn, Bedřich Václavek, k nepoznání maskovaný, Božena Půlpánová, Jindřich Elbl, sochař Dvořák, všichni, kdo tvořili nebo měli tvořit Národně revoluční výbor české inteligence, všichni jsou tady. O práci mezi inteligenci řekl Klecan vše.
Neměl jsem první dny v Petschkově paláci právě lehké. Ale toto byla nejtěžší rána, kterou jsem tu dostal. Očekával jsem smrt, ne zradu. A ať jsem soudil jakkoli mírně, ať jsem uvažoval o všech polehčujících okolnostech a ať jsem si připomínal vše, co Klecan nevyřkl, nemohl jsem najít jiného slova; byla to zrada. Ne pouhé zakolísání, ne slabost, ne zhroucení člověka k smrti mučeného a hledajícího úlevu v horečce, nic, co se dá omluvit.
Teď jsem pochopil, proč hned té první noci znali mé jméno. Teď jsem pochopil, jak se sem dostala Anička Jirásková, u níž jsme se s Klecanem několikrát sešli.
Teď jsem chápal, proč je tu Kropáček, proč Dr. Štych.
Téměř denně jsem pak chodil na Čtyřstovku a denně se dovídal nové podrobnosti. Bylo to smutné a odstrašující. Hle, tohle býval člověk s páteří, který se neuhýbal kulkám, když bojoval na španělské frontě, a který se neshrbil, když procházel krutou zkušeností koncentračního tábora ve Francii. Teď bledne před rákoskou v ruce gestapáka a zrazuje, aby chránil svůj zub. Jak na povrchu byla ta jeho statečnost, když ji mohlo setřít několik ran. Tak na povrchu, jako jeho přesvědčení. Býval silný v hromadě, obklopen kamarády stejné myšlenky. Býval silný, protože myslil na ně. Teď, izolován, sám, obklopen dotírajícím nepřítelem, ztratil svou sílu docela. Ztratil vše, protože začal myslit na sebe. Aby zachránil svou kůži, obětoval kamarády. Propadl zbabělosti a ze zbabělosti zradil.
Neřekl si, že je lépe zemřít než dešifrovat materiál, který u něho našli. Dešifroval jej. Vydal jména. Vydal ilegální byt. Přivedl agenty Gestapa na schůzku se Štychem. Poslal je do bytu Dvořákova na schůzku s Václavkem a Kropáčkem. Vydal Aničku. Vydal i Lídu, děvče pevné a statečné, které ho mělo rádo. Stačilo několik ran, aby řekl polovinu toho všeho. A když už byl přesvědčen, že jsem mrtev a že už se nebude musit nikomu zodpovídat, dopověděl všecko ostatní.
Neublížil tím mně. Byl jsem už v rukou Gestapa – co mně ještě mohlo ublížit? Naopak. Jeho výpověď byla něco konkrétního, oč se opřelo celé vyšetřování, něco, co se podobalo začátku řetězu, jehož další články jsem měl já v rukou a na něž by byli rádi přišli, – jen proto jsem pak přežil stanné právo a se mnou i velká část naší skupiny. Ale nebylo by právě žádné skupiny, kdyby byl plnil svou povinnost. Byli bychom oba dávno mrtvi, ale byli by žili jiní a byli by pracovali, když my jsme padli.
Zbabělec prohraje víc než svůj život. Prohrál. Zběhl ze slavné armády a vydal se opovržení i nejšpinavějšího z nepřátel. A i živ – nežil už; protože se vyřadil z kolektivu. Snažil se později leccos napravit, ale nebyl už nikdy zpátky přijat. Což je strašnější ve vězení než kdekoli jinde.
Vězeň a samota – ty dvě představy obyčejně splývají. A je to veliký omyl. Vězeň není sám, vězení je velký kolektiv a ani nejpřísnější izolace nemůže z něj nikoho vytrhnout, nevyřadí-li se sám. Bratrství porobených je tu vydáno tlaku, který je koncentruje, utužuje a činí citlivějším. Proniká stěnami, které žijí, mluví nebo vyťukávají značky. Objímá cely jedné chodby, které jsou spojeny společnými strastmi, společnou službou, společnými chodbaři a společnými půlhodinkami na volném vzduchu, kdy stačí slovo nebo posunek, aby byla sdělena zpráva nebo zachráněn lidský život. Spojuje celou věznici společnými jízdami k výslechu, společným sezením v „biografu“ a společnými návraty. Je to bratrství mála slov a velkých služeb, protože i pouhý stisk ruky nebo podstrčená cigareta rozbíjí klec, do níž jsi byl vsazen, a vysvobozuje tě z osamocení, které tě mělo zlomit. Cely mají ruce; cítíš, jak tě podpírají, abys neupadl, když se vracíš zmučen od výslechu, z nich přijímáš potravu, když tě jiní ženou na smrt hladem. Cely mají oči; dívají se na tebe, když odcházíš na popravu a ty víš, že musíš jít zpříma, protožes jejich bratr a nesmíš je oslabit ani váhavým krokem. Je to bratrství krvácející, ale nezdolné. Kdyby nebylo jeho pomoci, neunesl bys ani desetinu svého osudu. Ty, ani kdo jiný.
V tomto vypravování, budu-li v něm moci pokračovat (neboť: nevíme dne ani hodiny), se často objeví číslice, napsaná v titulu této kapitoly: „Čtyřstovka“. Poznal jsem ji jako místnost a první hodiny v ní a první úvahy v ní byly neradostné. Ale to nebyla místnost – to byl kolektiv. A byl to kolektiv radostný a bojovný.
Vznikla v roce 1940, kdy vzrůstala agenda protikomunistického oddělení. Byla to pobočka domácího vězení, „biografu“, pobočka čekárny vyšetřovanců, určená pro komunisty, aby nemusili být voděni znovu ke každé otázce z přízemí do čtvrtého patra, aby byli stále po ruce vyšetřujícím úředníkům Gestapa. Bylo to ulehčení jejich práce. Tak byla jimi myšlena.
Ale dej dva vězně – a k tomu ještě komunisty – dohromady a za pět minut už je tu kolektiv, který ti zkříží všecky plány. V roce 1942 už nebyla zvána jinak, než: „Komunistická centrála“. Prodělala mnoho změn a tisíce a tisíce soudruhů, mužů i žen, se vystřídalo na jejích lavicích. Jedno se v ní však neměnilo: duše kolektivu, oddaná boji a věřící ve vítězství.
„Čtyřstovka“ – to byl daleko předsunutý zákop, obklíčený nepřítelem už se všech stran a zasypávaný soustředěnou palbou, ale ani dechnutím nepomýšlející na to, aby se vzdal. Vlál nad ním rudý prapor. Ale projevovala se tu solidarita celého národa, bojujícího za své osvobození.
Dole, v „biografu“, přecházely stráže SS ve vysokých botách a pokřikem provázely každé mihnutí tvého oka. Tady, na „čtyřstovce“, měli dozor čeští inspektoři a agenti z policejního ředitelství, kteří se dostali do služeb Gestapa jako překladatelé buď dobrovolně, nebo z nařízení svých představených a kteří konali svou povinnost buď jako služebníci Gestapa, nebo – jako Češi. Anebo také něco mezi tím. Tady už nebylo nutno sedět v pozoru s rukama na kolenou a s očima před sebe upřenýma, tady už jsi mohl sedět volněji, mohl ses poohlédnout, mohls pokynout rukou – a mohls i víc podle toho, který ze tří druhů měl právě dozor.
„Čtyřstovka“ – to bylo místo nejhlubšího poznání živočicha, zvaného člověkem. Blízkost smrti svlékala tu každého do naha. I ty, kdo na levé paži nosí červenou pásku vyšetřovanců – komunistů nebo podezřelých ze spolupráce s komunisty, i ty, kdo je tu měli hlídat a kdo někde v nedalekém pokoji se účastnili jejich vyšetřování. Tam, při vyšetřování, mohla být slova štítem nebo zbraní. Na „čtyřstovce“ ses už za slovo ukrýt nemohl. Tady se nevážilo, co říkáš, nýbrž, co je v tobě. A v tobě zbylo jen to hlavní. Všecko vedlejší, co zmírňovalo, oslabovalo nebo zkrášlovalo základy tvého charakteru, opadalo, bylo orváno předsmrtnou smrští. Zůstal jen holý podmět a přísudek: věrný odolává, zrádce zrazuje, měšťáček zoufá, hrdina bojuje. V každém člověku je síla i slabost, odvaha i strach, pevnost i kolísání, čistota i špína. Ale tady už smělo zůstat jen jedno nebo druhé. Buď – anebo. A když se někdo pokusil nenápadně tančit mezi tím, byl nápadnější než ten, kdo by se žlutým pérem za kloboukem a s činelami v ruce tančil v pohřebním průvodu.
Byli takoví mezi vězni, byli takoví i mezi českými inspektory a agenty. Při vyšetřování pálil svíčku svému říšskému pánubohu a na čtyřstovce zapaloval druhou bolševickému ďáblu. Před německým komisařem ti zpovyrážel zuby, aby z tebe vytloukl jméno tvé spojky, a na čtyřstovce ti přátelsky nabídl chleba, abys zahnal hlad. Při prohlídce ti vykradl celý tvůj byt a na čtyřstovce ti z kořisti podstrčil půlku cigarety, aby ukázal, jak s tebou cítí. Jiní – byla to jen poněkud odchylná odrůda téhož druhu – neubližovali nikdy z vlastní iniciativy, tím méně však pomáhali. Myslili vždycky jen na svou kůžičku. Její citlivost měnila je v znamenitý politický barometr. Jsou upjatí a velmi úřední? Buď jist: Němci postupují na Stalingrad. Jsou přívětiví a dávají se do hovoru s vězni? Situace příznivá: Němci byli zřejmě u Stalingradu odraženi. Začínají vykládat o svém starém českém rodu a o tom, jak byli nakomandováni do služeb Gestapa? Znamenitě: Rudá armáda jistě už postupuje za Rostov. – A ještě jiní z téhož druhu zastrčí ruce do kapes, když se topíš, a ochotně ti podávají ruku, když sám vylezeš na břeh.
Tenhle druh cítil kolektiv Čtyřstovky a snažil se mu přiblížit, protože oceňoval jeho sílu, ale nikdy k němu nepatřil. A byl jiný druh, který o tomhle kolektivu neměl ani tušení: řekl bych vrazi, ale vrah je rodu lidského. Česky mluvící bestie s holí a železem v ruce, mučící české vězně tak, že i mnozí němečtí komisaři utíkali od této podívané. Nemohli se ani z pokrytectví odvolávat na zájem svého národa nebo Říše, mučili a vraždili z rozkoše, vyráželi zuby a ušní bubínky, vytlačovali oči, rozkopávali pohlaví, obnažovali mozek mučených a ubíjeli až k smrti z krutosti, která neměla důvodu než v sobě samé. Denně jsi je vídal, denně jsi se s nimi musil stýkat a unést jejich přítomnost, která celý vzduch naplňovala krví a skřekem, pomáhala ti jen pevná víra, že nemohou ujít spravedlnosti, i kdyby vyvraždili všecky svědky svých zločinů.
A vedle nich za jedním stolem v zdánlivě stejné hodnosti sedávali lidé, které by bylo spravedlivo psát s velkým L. Lidé, kteří z vězeňského opatření budovali opatření vězňů, lidé, kteří pomáhali vytvořit kolektiv Čtyřstovky a kteří k němu také patřili celým svým srdcem a celou svou odvahou. Jejich velikost vyniká tím více, že to nebyli komunisté, že naopak kdysi dříve ve službách české policie pracovali proti komunistům, ale poznali sílu a pochopili význam komunistů pro celý svůj národ, když je viděli v boji proti okupaci; a od toho okamžiku věrně sloužili a pomáhali každému, kdo věren zůstal i na vězeňské lavici. Mnozí bojovníci venku by zaváhali, kdyby měli tušení, jaké hrůzy je očekávají, dostanou-li se do rukou Gestapa. Ti zde měli tyto hrůzy stále před očima, každý den, každou hodinu. Každý den a každou hodinu mohli očekávat, že budou posazeni vedle ostatních vězňů a budou zkoušet ještě hůř, než oni. A přece neváhali. Pomohli zachránit životy tisíců a ulehčili osud těch, jejichž život už zachránit nemohli. Patří jim název hrdinů. Bez jejich pomoci nebyla by Čtyřstovka nikdy mohla býti tím, čím se stala a jak ji poznalo tisíce komunistů: světlým místem v temném domě, zákopem v týlu nepřítele, střediskem boje za svobodu přímo v doupěti okupantů.