Reportáž psaná na oprátce/Kapitola 2.

Reportáž psaná na oprátce
Kapitola 1.	Kapitola 2.	Kapitola 3.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola 2.
Podtitulek:	Umírání
Autor:	Julius Fučík
Zdroj:	FUČÍK, Julius. Reportáž psaná na oprátce. Městská knihovna v Praze, 2015
ISBN:	978-80-7360-710-4
Licence:	PD old 70

Umírání

„Když slunce zář a světlo hvězd
hasne nám, hasne nám —“

Dva muži s rukama dolů sepjatýma těžkými, pomalými kroky chodí bílou kryptou v kruhu za sebou a táhlými, nesourodými hlasy zpívají smutnou kostelní píseň.

„— tuť milo bývá ducha vznést
k nebi tam, k nebi tam —“

Kdosi umřel. Kdo? Snažím se otočiti hlavu. Snad zahlédnu rakev s nebožtíkem a dva vztyčené ukazováčky svící v hlavách.

„— kde noci více nebývá,
kde odvěký jas rozlívá —“

Podařilo se mi zvednouti oči. Nikoho jiného nevidím. Nikdo tu není – jen oni dva a já. Komu to zpívají nénie?

„— ta hvězda věčně zářivá,
Ježíš sám, Ježíš sám.“

Je to pohřeb. Je to zcela jistě pohřeb. A koho to pohřbívají? Kdo je tu? Jen oni dva – a já. A já! Je to snad můj pohřeb? Ale, poslyšte, lidé, to je nedorozumění! Já přece nejsem mrtev. Já přece žiju. Vždyť vidíte, že se na vás dívám a mluvím s vámi. Přestaňte! Nepochovávejte mě!

„Když někdo dává naposled
sbohem nám, sbohem nám —“

Neslyší. Jsou hluší? Nemluvím dost hlasitě? Nebo jsem snad opravdu mrtev a oni nemohou slyšet hlas bez těla? A moje tělo tu leží na břiše a já se dívám na svůj vlastní pohřeb? Komické.

„…tu obrací svůj vroucí hled<
k nebi tam, k nebi tam…“

Vzpomínám. Někdo mě těžce zvedal a oblékal a pak mě nesli na marách, okované kroky duněly chodbou a pak —. A to je všecko. Víc už nevím. Víc už se nepamatuji.

„…kde odvěký jas přebývá…“

Ale to je všecko nesmysl. Žiju. Cítím nějakou dalekou bolest a žízním. Mrtví přece nemají žízně. Vkládám všecky síly do pokusu pohnout rukou a jakýsi cizí, nepřirozený hlas vyráží za mne:

– Pít!

Konečně. Dva muži přestali obcházet v kruhu. Teď se sklánějí nade mnou a jeden z nich mi zvedá hlavu a přidržuje u úst džbánek s vodou.

– Hochu, musíš také něco pojíst. Už dva dny jen piješ a piješ —.

Co mi to povídá? Už dva dny? Který den je dnes?

– Pondělí.

Pondělí. A v pátek jsem byl zatčen. Jak je ta hlava těžká! A jak ta voda chladí. Spát! Nechte mě spát! Kapka zčeřila čirou hladinu studánky. To je pramen na louce, v horách, vím, u hájovny pod Roklanem a drobný, vytrvalý déšť šumí v jehličí lesů… jak sladko je spát…

— A když se opět probudím, je úterý večer a nade mnou stojí pes. Vlčák. Dívá se na mne zkoumavě, krásnýma, moudrýma očima a ptá se:

– Kdes bydlel?

Ach ne, to není ten pes. Ten hlas patří jinému. Ano, ještě někdo tu stojí, vidím vysoké boty, ještě jeden pár vysokých bot a vojenské kalhoty, ale výš už nevidím, hlava se točí, když se chci podívat, ech, co na tom záleží, nechte mě spát —

Středa.

Dva muži, kteří zpívali žalmy, sedí teď u stolu a jedí z hliněných misek. Už je rozeznávám. Jeden je mladší, druhý starší a zdá se, že se nepodobají mnichům. A ani krypta už není kryptou, je to žalářní kobka jako každá jiná, prkna podlahy běží sbíhavě od mých očí a tam na konci jsou těžké, temné dveře —

V zámku rachotí klíč, dva muži vyskakují a staví se do pozoru, dva jiní v SS uniformách vstupují a poroučejí, aby mě oblékli, – nevěděl jsem, kolik bolesti je skryto v každé nohavici, v každém rukávě –, pokládají mne na nosítka a nesou po schodech dolů, okované kroky duní dlouhou chodbou — to tedy je ta cesta, po níž už mne jednou nesli a donesli v bezvědomí. Kam vede? V jakém pekle zase končí?

V setmělé, nepřívětivé přijímací kanceláři pankráckého Polizei-Gefängnis. Položili mne na zem a hraně dobrosrdečný český hlas překládá vztekle vyraženou otázku hlasu německého:

– Znáš ji?

Podepírám si rukou bradu. Před nosítky stojí mladé, širokolící děvče. Stojí hrdě, celá vzpřímena, hlavu vztyčenu, ne vzdorně, ale vznešeně, jen oči mírně skloněny, právě jen tolik, kolik bylo třeba, aby na mne viděla a mohla mne jima pozdravit.

– Neznám.

Vzpomínám, že jsem ji zahlédl jednou snad na okamžik v té divoké noci v Petschkově paláci. Teď podruhé. A, žel, nikdy už potřetí, abych jí mohl stisknout ruku za vznešenost, s níž tu stála. Byla to žena Arnošta Lorenze. A byla popravena v prvních dnech stanného práva roku 1942.

– Ale tuhle jistě znáš.

Anička Jiráskova! Probohy, Aničko, jak vy jste se sem dostala? Nevyslovil jsem vaše jméno, nic jste se mnou neměla, neznám vás, rozumíte, neznám.

– Neznám.

– Měj rozum, člověče!

– Neznám.

– Julo, je to zbytečné, – říká Anička a jen zcela nepatrný pohyb prstů, svírajících kapesník, prozrazuje její vzrušení, – je to zbytečné. Byla jsem usvědčena.

– Kým?

– Mlčte! – zaráží kdosi její odpověď a pak ji prudce odstrkuje, když se ke mně sklání a podává mi ruku.

Aničko!

Už neslyším další otázky. A jen tak z dálky, bezbolestně, jen jako bych se na to díval, cítím, jak mne dva SS nesou zpátky na celu, jak surově pohazují nosítky a se smíchem se ptají, jestli bych se raději nechtěl houpat za krk.

Čtvrtek.

Už začínám vnímat. Jeden z mých spoluvězňů, ten mladší, se jmenuje Karel, druhému, staršímu, říká „otče“. Vypravují mi něco o sobě, ale všecko se mi to v hlavě plete, je v tom nějaká šachta a děti sedí v lavicích, slyším zvon, asi někde hoří, prý za mnou chodí každého dne lékař a SS lazebník a že prý to se mnou není tak zlé, že prý budu zase chlapík. To říká „otec“ a říká to tak naléhavě a Karlík tak horlivě přisvědčuje, že i v tomhle svém stavu cítím, jak chtějí říkat svatou lež. Dobří kumpáni! Je mi líto, že jim nemohu věřit.

Odpoledne.

Dveře cely se otevírají a tiše, na špičkách vbíhá pes. Zastavuje se u mé hlavy a opět si mne zkoumavě prohlíží. A zase dva páry vysokých bot – teď už vím: jeden z nich patří majiteli psa, správci pankrácké trestnice, druhý šéfovi protikomunistického oddělení Gestapa, který předsedal mému nočnímu výslechu, – a pak civilní kalhoty. Běžím po nich pohledem vzhůru – ano, znám, to je ten dlouhý hubený komisař, který vedl přepadový oddíl. Sedá si na židli a začíná výslech:

– Svou hru jsi prohrál, zachraň alespoň sebe. Mluv!

Nabízí cigaretu. Nechci. Neunesl bych ji.

– Jak dlouho bydlels u Baxů?

U Baxů! Ještě tohle! Kdo jim to řekl?

– No, vidíš, víme všecko. Mluv!

Když víte všecko, nač bych ještě mluvil. Nežil jsem svůj život marně – svůj konec si přece nezkazím.

Výslech trvá hodinu. Nekřičí, trpělivě opakuje otázky, a když se nedočká odpovědi, klade druhou, třetí, desátou.

– Což to nechápeš? Je konec, rozumíš, všecko jste prohráli.

– Jen já jsem prohrál.

– Ty ještě věříš ve vítězství Komuny?

– Ovšem.

– On ještě věří, – ptá se šéf německy a dlouhý komisař překládá, – on ještě věří ve vítězství Ruska?

– Ovšem. Nemůže to jinak skončit.

Jsem už unaven. Sebral jsem všecky své síly, abych byl ve střehu, teď už odlétá vědomí rychle jako krev z hluboké rány. Ještě cítím, jak mi podávají ruku, – snad čtou znamení smrti na mém čele. Pravda, v některých zemích bývalo dokonce zvykem katů, že políbili odsouzence, než vykonali rozsudek.

Večer.

Dva muži s rukama sepjatýma chodí v kruhu za sebou a táhlými, nesourodými hlasy zpívají smutnou píseň:

„Když slunce zář a světlo hvězd
hasne nám…“

Ach, lidé, lidé, nechte toho! Snad je to hezká píseň, ale dnes, dnes je předvečer Prvního máje, nejkrásnějšího, nejradostnějšího svátku člověka. Pokouším se zazpívat něco veselého, ale snad to zní ještě smutněji, protože Karlík se odvrací a otec si utírá oči. Nechť, nedám se, zpívám dál a pomalu se přidávají. Usínám spokojen.

Časné jitro Prvního máje.

Hodiny na věžičce trestnice odbíjejí třetí. Poprvé teď je tu jasně slyším. Poprvé od svého zatčení jsem teď při plném vědomí. Cítím svěží vzduch, který stéká otevřeným oknem dolů a oblévá můj slamník na podlaze, cítím stébla slámy, která pojednou tlačí do hrudi a do břicha, každá píď těla bolí tisíci bolestmi a těžko se mi dýchá. Náhle, jako bys otevřel okno, vidím jasně: toto je konec. Umírám.

Trvalo to dlouho, smrti, než jsi přišla. A přece jsem doufal, že se s tebou seznámím až za mnoho let. Že budu ještě žít životem svobodného člověka, že budu ještě mnoho pracovat a mnoho milovat a mnoho zpívat a světem vandrovat. Vždyť teprve teď jsem dozrával a měl jsem ještě mnoho, mnoho sil. Už nemám. Dodýchávají.

Miloval jsem život a pro jeho krásu šel jsem do pole. Miloval jsem vás, lidé, a byl jsem šťasten, když jste mou lásku opětovali, a trpěl jsem, když jste mi nerozuměli. Komu jsem ublížil, odpusťte mi, koho jsem potěšil, zapomeňte! Ať smutek nikdy nepatří k mému jménu. To je má závěť pro vás, táto a mámo a sestry moje, pro tebe, Gustino moje, pro vás soudruzi, pro všecky, s nimiž jsem se měl rád. Myslíte-li, že pláč smyje smutný poprašek stesku, plačte chvíli. Ale nelitujte. Žil jsem pro radost, umírám pro radost a byla by to křivda, kdybyste mi na hrob postavili anděla žalu.

První máji! V těchto hodinách už jsme vstávali na okrajinách měst a připravovali svoje prapory. V těchto hodinách už na ulicích Moskvy nastupovaly první oddíly k májové přehlídce. A teď v těchto hodinách miliony lidí bojují poslední bitvu za svobodu člověka a tisíce padají v tomto boji. Jsem jeden z nich. A býti jedním z nich, jedním z bojovníků poslední bitvy, toť krásné.

Ale umírání není krásné. Dusím se. Nemohu vydechnout. Slyším, jak to v hrdle chrčí, ještě probudím své spoluvězně. Snad kdybych to svlažil trochou vody — Ale všecka voda v džbánku už je vypita. Tam, pouhých šest kroků ode mne, v záchodku v rohu cely, tam je vody dost. Budu mít však ještě sílu dostat se k ní?

Plazím se po břiše, tiše, tichounce, jako by všechna sláva smrti byla v tom, abych nikoho neprobudil, doplazil jsem se a piju hltavě vodu ze dna záchodku.

Nevím, jak dlouho to trvalo, nevím, jak dlouho jsem se plazil zpět. Vědomí už zase mizí. Hledám tepnu na své ruce. Nic necítím. Srdce vystoupilo vysoko do hrdla a teď prudce padá dolů. Padám s ním. Padám dlouho. Cestou slyším ještě Karlíkův hlas:

– Otče, otče, slyšíš! Chudák, už dodělává.

— —

Dopoledne přišel lékař.

Ale tohle všecko jsem se dověděl až mnohem později. Přišel, prohlédl a zavrtěl hlavou. Pak se vrátil na marodku, roztrhal úmrtní lístek, který večer už vyplnil mým jménem, a řekl s odborným uznáním:

– Koňská nátura!