Poesie sociální/Vzpomínka

Poesie sociální
Pod řemeny	Vzpomínka	Adveniat regnum tuum!

Údaje o textu
Titulek:	Vzpomínka
Podtitulek:	Aug. Eug. Mužíkovi
Autor:	Matěj Anastasia Šimáček
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 99–101. Ke zveřejnění vybral Antonín Macek.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Augustin Eugen Mužík
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Ba jistě už přes třicet tomu je let, co řemen mu rozdrtil nohu.
Živ z Prahy když s dřevěnou vrátil se zpět, ó děkuj — mu pravili — Bohu.

Když znal jsem jej, bylo mu čtyřicet as, však na skráních vlas se již bělí,
trup vpadlý byl, ruce jen vychrtlý svaz, a v tváři muk písmo jste zřeli.

Však před lety hoch prý — všichni to dí — byl, hledět že bylo naň radost,
však mrzáctví stalo se hřbitovní zdí, za kterou mu uvadla mladost.

Rok po celý v továrně výdělek měl, i den se mu kolikrát přidal,
po kampani třeba tlouct cihly i šel, však v kampani u vývěv hlídal.

Zjev jeho srost’ s pocity dělníků všech, že mimoděk ohléd’ se mnohý,
když dlouho se od vývěv neozval vzdech neb tluk jeho dřevěné nohy.

Tak bez dětí, bez ženy životem vlek’ se mrzák ten od roku k roku,
kol úst vryl mu vrásky smutek i vztek, hněv samoty šleh’ někdy v oku.

A časem, když přetekl závisti kvas, žal divý jej za prsa chopil,
tu lihem pak dusil tuh vězněných hlas a jitřivou bolest svou topil.

Však jak se pak tišil zas bolesti hlod, i úsměv mu zaškub’ kol retů,
jen v hlavě zbyl rozžatý myšlénky hrot: svou otravou plivnout v tvář světu.

A vstříknout své žluči a pomsty své var tak stroji, jenž vzal mu půl žití…
Jen pomyslil, krev byla rozlitý žár, a oči již chtivostí svítí.

Kol zdi se zlehounka, plíživě krad’, až ke kolu — jedva že dýchá,
by nikdo ho neviděl, odepjal v chvat svou dřevěnou nohu tam zticha.

A skrčen ji řemenu nastrčil v ráz: „Na, papej!“ vyjekl divě,
a sběsilým smíchem se horečně třás’, jak řemen ji uchvátil chtivě

a jak by to urvaný lidský byl oud, ji drtil a lámal v tom vleku,
co zdola zněl vytrysklý ze hněvu pout smích mrzákův v šíleném jeku.

A vzrůstal — když úděsem něměl všech ret — až vzkřekem pak dojekl rázem,
když řemen, jak vztekem jat, od stropu met’ tu falešnou kořist svou na zem.

Svou tragikou smích ten mi do duše pad’, a dnes ještě žhavě ji nítí!…
Za nohu svou kelku v hru mrzák moh’ dát, však co za své zmařené žití? — —