Poesie sociální/Píseň vzbouřených sedláků

Poesie sociální
Buď práci čest!	Píseň vzbouřených sedláků	Ballada o smrti Jana Koziny

Údaje o textu
Titulek:	Píseň vzbouřených sedláků
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 79–80.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

(R. 1626.)

Nu, co patří pánu?
V střeše každý hřeb,
každá krůpěj v džbánu,
na polici chleb,
jeho vše jest, ale, bratři,
kosa v šij a v leb mu patří
okovaný cep!

Nu, co patří pánu?
Dcery tvojí zpěv;
sýpka, ať je plna
zrní nebo plev,
zdupané i zkvětlé nivy —
ale též však spravedlivý
náš i vnuků hněv!

Nu, co patří pánu?
Svižný karabáč,
když on řekne, cháme!
úslužně rci »rač!«
však před věčným soudem božím
patří skráň mu zryta hložím
vdov a sirot pláč!

Nu, co patří pánu?
V hvozdě zvěř i klest,
poslední tvá kráva,
jediná tvá čest;
ale patří jemu taky,
v nestoudnou tvář, v drzé zraky
mozolitá pěst!

Nu, co patří pánu?
Sláva, přepych, moc. —
Vzhůru, bratři, k ránu
jde prý naše noc!
On má hrad — my žhavou smolu,
štěstí on — my trud, však bolu
bůh jde na pomocí
 

(Selské ballady od Jar. Vrchlického. V Praze 1886. Naklad. Ed. Valečka v »Poetických besedách«.)