Poesie sociální/Ballada o smrti Jana Koziny
| Poesie sociální | ||
| Píseň vzbouřených sedláků | Ballada o smrti Jana Koziny | Z hymny Lazarovy |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Ballada o smrti Jana Koziny |
| Autor: | Jaroslav Vrchlický |
| Zdroj: | Poesie sociální Online na Internet Archive |
| Vydáno: | In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 80–83. |
| Licence: |  PD old 70 |
| Ke zveřejnění vybral Antonín Macek | |
 Související články ve Wikipedii:Jan Kozina |
|
Ó přesmutná to novina,
ji zná už každá ves,
že dobrý náš Jan Kozina
pod rukou kata kles’!
Ó Plzeňské ty náměstí,
nám v žilách tuhla krev!
Co v naše velké neštěstí
je veliký náš hněv?
Nic — zrno padlé pod žernov,
nic — udupaný klas!
Jen vzlyk a pláč, nemáme slov,
sirotou každý z nás.
Ti páni mají ve ňadrech
jen kámen nebo troud,
že mohli nám jak na posměch
ten hrozný vyřknout soud.
A příšera byl jejich kat
a na ďábla se zvrh’,
když pláčem naším nedojat
oprátku v oko zdrh’.
Co platny naše výsady?
Co pergamenů sta?
Když nešlo to, ach, bez zrady
a ve všem byla msta!
Ó Plzeňské ty náměstí,
my v poutech stáli tam,
a němí byli bolestí,
když on se zjevil nám.
Šel, buben zněl, ó jak se tměl
skrz černé sukno zvuk!
Šel hrdý, vzpřímen, nám však vřel
ve srdcích ještěr muk.
Na stupni stál a katu přál:
»Jen málo, brachu, shov,
zřím tady samý trud a žal
a více než tisíc vdov!
Zřím tady sta sklopených hlav
a to já nemám rád,
ten lid je tu jak tupý brav,
ať jde! — Nač tady stát?«
A odpověděl jemu kat:
— Což věru nevidíš?
zde musí stát z nich každý spjat;
na nohou želez tíž.
Zde musí tebe viděti,
jak na popravu jdeš
a musí k tomu mlčeti
ta zbujná selská spřež. —
Tu děl Jan Sladký: »Lide můj,
to smutná pro tě věc,
však dobře tak, proč byl jsi hnůj
a proč jsi skláněl plec.«
Tu děl Jan Sladký: »Lide můj,
to není konec však,
při právech svých ty pevně stůj,
bud volný vždy co pták!
Však Lamingere, tyrane,
ty vem těch slzí proud,
než dnešní den v rok zaplane,
na boží zvu tě soud!
Tam povím tobě, lidu pot
jak převzácná je věc«
V tom bubnů hřmot jak o překot,
v oprátku sklonil plec.
A děsný mžik — a jeden vzlyk
a tma objala nás,
když propustil nás žalářník,
nám scházel zrak i hlas.
Ó šumavské vy pralesy,
ó zřídla zvonivá!
váš zpěv nás teď jen poděsí
neb nám se vysmívá!
Vším zní ta smutná novina,
ji zná už každá ves,
že dobrý náš Jan Kozina
pod rukou kata kles’.
Však, rok a den to pouze jen
Bůh tak to nenechá!
Na věčný soud jde Lamingen,
to naše útěcha!
(Selské ballady.)