Poesie francouzská nové doby/Jaro (Coppée)

Poesie francouzská nové doby
Poslední verše (Chénier)	Jaro (Coppée)	Ranní

Údaje o textu
Titulek:	Jaro
Podtitulek:	(K obrazu A. Cota)
Autor:	François Coppée
Původní titulek:	Le Printemps
Zdroj:	Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 76–79. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

„Ráno jest a jara vděk,“
        on k ní řek,
„pojď, plá nachem růže vonná!“
— V květu vůni dol jak ráj;
        to jest máj,
to jest jitro, řekla ona.

Kam nevnikne luny svit,
        rybník skryt,
k němuž srny chodí píti;
zde na mysl přišlo jim,
        blaženým,
houpačku si zavěsiti.

Sotva vesel každý sed,
        Thyrsis hned
provazy jal v čilém spěchu;
v obejmutí letí již
        stále výš,
až dech její v jeho dechu.

Stále výš, ó jaký let!
        praská snět,
ó jak Dafně srdce bije!
V smíchu ruček lilije
        ovije
kol Thyrsise snědé šije.

Hrdý na tu sladkou tíž
        níž a blíž
k děvčeti se pastýř sklání;
a v houpačce bouřněji
        tiskne ji
v náruč svoji bez zdráhání.

Ona opírá se naň
        plachá laň,
on tiskne, co zahaluje
šáteček, jejž v žertech svých
        vítr zdvih,
že i sukně poletuje.

Vlasy jejich jedna směs.
        Jaký ples!
luh pod nimi jedna vlna;
nožkou jich se sklání květ,
        a výš snět
zpěvných pěnkav hnízd je plna.

„Na tvé vlasy polibek,“
        on k ní řek,
„bys ty chtěla, já chci tomu!“
— Ne, hochu, kde květe hloh,
        kozonoh
ukrytý jest v stínu stromů.

„Na čelo a na rtů vděk
        polibek,
rychle, musím ho již míti!“
— Ne, pastýři, neslyšíš,
        dole již
jak se šklebí Satyr v sítí?

Plaché dítě v zápase
        zdráhá se,
a hlavičku stranou kloní,
leč by množil její strach,
        v divý zmach
šibal houpačku zas honí.

K němu tvář svou ukrývá,
        bázlivá,
a on líbá — chvíle blaha!
Hle, jak hoří její zrak!
        Darmo však:
— Houpej míň! jej zapřísahá.

Leč houpačka zvolna již
        níž a níž
sklání se a zastavuje;
přestalo již houpání —
        líbání,
to však dále pokračuje.

A co z toho bude dál?
        V stínu skal
šelma Eros pouta splítá;
a ve mlází v sladkých snech
        hustý mech
je pod stíny dubu vítá.

V kůře stromu nejednou
        v slovech dvou
mnohá idylla je vryta;
na Kosu myrt pod snětí
        z paměti
Echo umí Theokrita.