Poesie francouzská nové doby/Hylas
| Poesie francouzská nové doby | ||
| Venuše Miloská | Hylas | Slzy medvěda |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hylas |
| Autor: | Charles Marie René Leconte de Lisle |
| Původní titulek: | Hylas |
| Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 199–202. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Byl čas, kdy dřímá pták pod listy zelenými,
kdy lidé, bohové, kdy všecko spočívá,
kdy Spánek pokojný se křídly skloněnými
zář nebe bledší zakrývá.
Jsouc lanem upjata na břehu touto dobou
loď Argo nemyla své bohy ve vlnách,
kol rozptýlený voj si hověl zdrcen mdlobou
na písku mořském v snách.
Blízko pod horou, kde sosna lkala mladá,
ve stinném úvalu neznámém smrtelným,
tam mladé víly vod, jež Kyanée má ráda,
si hrály zvučně zvykem svým.
Molis a Nikhea a krásné Hydriady
ve rodných proudech svých s odstíny safírů
si hrály šumící a blízké u kaskády
bez Borea a Zefiru.
Ve vodě splývaly přes ramen úběl bílý
mohutné poklady jich vlasů zlacených,
tak jako sklonu dne se vrby listí chýlí
se snětí smutkem skloněných.
A v sitích chvílemi ty mladé luzné krásy,
aě lačným pohledem je fauni slídili,
korálem, perletí své protkávaly vlasy
a božskou tvář si věnčily.
Vsak nevěříce jím v hloub skokem chvatným spěly
proud lesklý skalivše v pěn stříbro zářící,
až domů průsvitných rozčeřil azur skvělý
jich štíhlých těl pád vířící.
Pod vlnou jiskrnou jich srdce slyšels bíti,
z jich očí viděl jsi plát vlhkou jasnotu,
tys mohl rozkoš zřít, jak na jich prsa svítí
a hladí jejich nahotu.
Hle, mlhou po pláni kdo bloudí zamyšlený
jak Endymion jest, jde s vázou hlíněnou,
to Hylas plavý vlas mu vínek splítá lněný,
blíž kráčí s hlavou skloněnou.
Jej uzří Nikhea. — Ó sestro, praví s chvatem,
tam s vazou mladíka, jak sličný jest, zda zříš,
že bůh to nějaký, jsa oděn krásy šatem,
k nám s Olympu jde, nemyslíš?
Molis
Hle vlasy vlnivé, v nichž bloudí větrů vání,
šij bílou zdobí mu, on nezná zhoubu svou,
jde květy po mechu ve sladkém usmívání
a nohou lehkou, důvěrnou.
Nikhea
Zdar, krásný mladíku, bohyně tvou je matkou,
své dary Kyprida vše na tě shrnula.
Molis
Zdar, krásný cizince, plá mladím něhou sladkou
břeh šťastný, jehož se tvá noha dotknula.
Nikhea
Ký osud příznivý tě hnal ku řece naší,
kde slunce zlatilo tě září plamennou?
pojď, dětský smutek tvůj hned zástup náš zaplaší,
my skonejšímě tě na svojich kolenou.
Molis
Ó dítě, zůstaň zde, nech moře ať se duje,
tam Eol zhnětl by tvých údů čistý skvost,
pojď rudý polibky ve bezdné naše sluje,
tam svěžesti a lásky dost.
A Hylas zapomněl na polo plnou vázu
a skloněn nad ručej pln něhy vábící,
dech stavě, poslouchal se skalnatého srázu
ty sestry z hloubky mluvící.
On v čistý potok zřel a dlouho v usmívání,
tu cítí na šiji dvě ramena se pnout,
juž padá, zašeptav jak ze sna tiché lkání,
vždy hlouběji ve modrý proud.
Zde v perly stříbrné a písek zlatem skvoucí
Molis a Nikhea jej měkce skládají,
a s bouřných retů svých líbání dlouhé, žhoucí
též jeho jmeno šeptají.
On zbuzen směje se a překvapen se dívá
na sluji z perletě jak svěží do kola,
na víly pohlíží, jež zdobí něha snivá,
zrak jeho láskou plapolá.
Dal s bohem domovu a nivě rodné, světu,
kde voly pásaje mlád ještě pastýř byl,
kde bohu ochránci svůj věnec plný květů
na oltář zbožně zavděčil.
Dal s bohem matce své, jež sleduje běh proudů
a jejíž osud pad též jemu za úděl,
Heraklu, Kolchidě dal s bohem dějin soudu,
on miluje vše zapomněl.