Ottův slovník naučný/Hvězdářství

Ottův slovník naučný
Hvězdářské nástroje	Hvězdářství	Hvězda z Vícemilic

Údaje o textu
Titulek:	Hvězdářství
Autor:	Václav Rosický
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 953–960. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Hvězdoznalství
Heslo ve Wikipedii: Astronomie

Hvězdářství (astronomie) jest věda o hvězdách, t. j. soubor vědomostí našich o tělesech nebeských, jejich uspořádání na nebi, jejich pohybech zdánlivých i skutečných a jejich přirozené povaze. Řecké jméno astronomie znamená nauku o zákonech, jimiž se hvězdy řídí. Vhodnější by byl název astrognosie, hvězdoznalství, jehož se dostalo jen podřízené části h., nejvhodnější ovšem astrologie, hvězdosloví, nauka o hvězdách, kterýž název osvojilo si hvězdopravectví. H. dělí se na theoretické a praktické. H. theoretické pak dále dělívá se na sférické, theoretické v užším smyslu (též theorické) a fysické. H. sférické zabývá se úkazy, jak se nám na zdánlivé kouli nebeské (σφαίρα, lat. sphaera) jeví, a určuje zdánlivá místa a pohyb hvězd vzhledem k bodům a kruhům na této kouli myšleným; nazývá se též empirickým (zkušebným), poněvadž hlavním předmětem jeho je zkušenost, bezprostřední názor. H. theoretické soudí z theorií, t. j. domnělých příčin, jež jsou výsledkem přemýšlení, z pohybu zdánlivého na pohyb skutečný; je to čásť h. vědecká nebo rationální, jež z úkazů zdánlivých rozumováním hledí se dopíditi vlastní podstaty jejich, t. j. skutečnosti. Fysické h. učí znáti síly a zákony, dle nichž působí, a vysvětluje pohyby těl nebeských všeobecnými zákony fysikálními pomocí mechaniky analytické, pročež též mechanikou nebeskou slove. Sem náleží užití zákona gravitačního, síly ústřední a odstředivé, pohybů v ellipsách, parabolách a hyperbolách, poruchů vzájemných, sploštění země a pod. Často rozumí se však fysickým h-m mladší odvětví h., astrofysika, t. j. nauka o fysické povaze těl nebeských, o jejich vlastnostech fysikálních i chemických; pomůcky jeho jsou dalekohled, fotometr, fotografie a spektroskopie. Odvětví toto v době novější netušeně se rozvilo.

H. praktické (výkonné) obsahuje vše, co slouží ku zdárnému pozorování úkazů na nebi, tedy nauku o hvězdářských nástrojích, umění pozorovatelském a počtářství hvězdářském; dělí se na h. pozorovací a počtářské. Někteří hvězdáři zabývají se jen pozorováním, jiní jen počítáním, mnozí jsou nuceni výsledky pozorování sami počtem spracovati. Málo však je hvězdářů, kteří by obsáhli celý ohromný obor h. theoretického i praktického.

Zabývá-li se h. domněnkami o účelu těl nebeských, povaze jejich obyvatelů a pod., což neplyne z pozorování, nýbrž jen z bujné fantasie, byť se i zakládalo na důvodech snad pravděpodobných, nazývá se h-m konjekturálním; není však podstatným odborem h.

H. potřebuje k účelům svým věd pomocných; mathematiky v celém rozsahu, fysiky (hlavně mechaniky a optiky) a meteorologie; této však nikoli k předpovídání počasí, nýbrž aby určil se stav ovzduší, kterým hledíme, poněvadž na něm závisí i místo hvězd i vzhled těles nebeských.

Dějiny h. ve starověku. Není pochyby o tom, že lidé velmi záhy, již v dobách předhistorických, všímali si některých úkazů nebeských (východu a západu slunce, měsíce a význačných hvězd, změn v osvětlení měsíce, zatmění slunce a měsíce, východu a západu jasných hvězd, na př. Siria se sluncem) a tak naučili se měřiti čas na dny, měsíce a roky. Bez časomíry zajisté není možný dějepis. Máme však bezpečné zprávy o tom, že nejstarší národové kulturní, Číňané, Babylóňané (Chaldejci) a Egypťané začali velmi záhy zaznamenávati vynikající úkazy na nebi, jako zatmění, létavice a vlasatice. Číňané poznamenali prý již r. 2697 př. Kr. zatmění a r. 2296 př. Kr., že bylo viděti vlasatici. Nejstarší jisté pozorování pak, jež známe, jest zatmění slunce r. 2158 př. Kr. Zajisté bylo brzo zpozorováno, že zatmění měsíce nastává jen při úplňku a zatmění slunce jen při novém měsíci a že obě na různých místech nestejně se jeví. Chaldejci (a snad i oba ostatní národové) shledali, že se zatmění po jistém období, nazvaném saros (čítajícím 223 měsíců synodických čili 18 let a 11 dní), v témž pořádku opakují, tak že je možno je předvídati. Tím položen byl základ ke chronologii. Také asi záhy objeveno bylo vedle slunce a měsíce 5 oběžnic, neboť máme o tom svědectví, že ve staré Indii byly pozorovány, jich scházení se (konjunkce) mezi sebou a s měsícem zaznamenáno a doby jejich oběhu příbližně stanoveny. Vlastní měření konala se v této nejstarší době asi jen velmi zřídka a sloužil k tomu nástroj prostý, kolmá tyč vrhající stín, gnómon (γνώμων), později pak hodiny vodní. Viz Hvězdářské nástroje. Číňanům, Chaldejcům a Egypťanům přísluší též zásluha, že začali označovati dráhu slunce hvězdami, jež skupili v souhvězdí zvířetníku. Že egyptští kněží měli značné vědomosti, je pravděpodobno, ale jejich tajemnůstkářství je tím vinno, že výsledky jejich práce na nás nedošly.

Nejstarší národové kulturní snažili se asi získati zkušenosti z pozorování a méně dbali o to, by je soustavně urovnali. Řekové však spokojili se s vědomostmi celkem nepatrnými, jež Thalés z Egypta přinesl, ale za to více se zabývali spekulací a hleděli tyto zkušenosti srovnati se svými názory. Jejich theogonie, kosmogonie a geogonie jsou bajky. Jejich pokusy vysvětliti obyčejné úkazy (na př. měny měsíce) jsou divné; nikomu se to nepodařilo. Tak považovali zemi za desku na moři plovoucí, jež poklopena je nebem jako zvonem, a celá škola iónická, již Thalés založil, držela se celkem toho názoru. Teprve Pythagoras (v VI. a V. stol. př. Kr.) dokázal z pozorování že považovati jest zemi za kouli volně se vznášející (což snad již Chaldejči tušili); arci považoval ji ještě za střed všehomíra a stal se tak zakladatelem soustavy geocentrické, která odtud byla základem h. řeckého. Nicméně byl to veliký pokrok, neboť tím povznesl se Pythagoras nad výsledky bezprostředního názoru a pokusil se vysvětliti veškery pohyby nebeské se stanoviska jednotného. Jemu přičítá se též nauka o mnohosti světů. Žák jeho Filolaos, jenž kolem r. 500 př. Kr. učil v Thébách, pokusil se o to, myšlénku učitele rozšířiti, ale s nezdarem; učil, že kolem ústředního ohně pohybují se země a protizemě (αντιχϑών), jsouce obě na koncích téhož průměru dráhy, a že zemi nejblíže pohybuje se kolem ohně centrálního měsíc, pak slunce, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn, konečně pak sféra stálic. Domněnka, že by jádro této soustavy podobalo se podstatě soustavy Koprníkovy, je mylna. Zásluhy starších hvězdářů řeckých záleží v tom, že opravili letopočet a periody, na nichž se tento zakládal. Viz Metón a Kalendář.

Soustavu Pythagorovu přijali skoro nezměněnou Platón (400 př. Kr.) a jeho žáci; měli s počátku za to, že nebe se stálicemi otáčí se stejnoměrně kolem země a že oběžnice vnitř této koule otáčejí se směrem opačným. Jelikož však brzo bylo zpozorováno, že pohyb oběžnic není rovnoměrný, že oběžnice někdy stojí a pohybují se též směrem opačným, a hvězdáři nechtěli se vzdáti pohybu kruhového, nezbývalo než vysvětliti tyto úchylky složenými pohyby kruhovými. To učinil velice důvtipně Eudoxos svou soustavou homocentrických sfér. Viz Eudoxos a Epicykl. Srv. Schiaparelli, Le Sfere omocentriche di Eudosso, di Calippo e di Aristotele (Milán, 1876, Publ. Brera IX, něm. od W. Horna, »Zeitschr. für Math. u. Physik«, 1877). Tato soustava homocentrických sfér je mistrovským dílem měřickým a byla Eudoxovi zajisté podobnou pomůckou, jakou nám je vyvinování v řady. Teprve pozdější t. zv. »fysikové«, k nimž náleží i Aristotelés, učili, že tyto sféry skutečně existují, a rozšířili počet jejich, Kallippos z Kyzika na 33, Aristotelés na 55, čímž jednoduchost soustavy Eudoxovy byla porušena. Mezi Řeky byli též mužové, kteří učili dvojímu pohybu země, kolem osy a kolem slunce, zejména Aristarchos ze Samu (270 př. Kr.) jasně vyslovil, že hvězdy a slunce jsou nehybny, ale že se země kolem slunce jako středu pohybuje. Avšak náhledy ty neměly ve starověku vážného účinku, geocentrický názor udržel se až do doby renaissanční.

Největšího rozkvětu dosáhlo h. ve starověku teprve v době úpadku svobody hellénské, když kolem r. 300 př. Kr. Ptolemaios Filadelfos založil v Alexandrii akademii, která se stala hlavním střediskem činnosti vědecké. Slavní geometři Eukleidés a Apollónios z Pergy, hvězdáři Aristillos a Timocharis (300 př. Kr.) na ní působili, dále uvedený již Aristarchos a Eratosthenés (220 př. Kr.). Také největší praktický hvězdář starověku, Hipparchos (150 př. Kr.), byl ve styku s Alexandrií. O významu a pracech jejich viz příslušná hesla. Aratos popsal ve verších hvězdné nebe a Kleomédés, asi současník Augustův, měl již dosti správné ponětí o refrakci atmosférické, věděl, že by země se slunce vypadala jako bod a se stálic že by ji ani viděti nebylo; že stálice nejsou stejně vzdáleny, což již Geminos r. 137 př. Kr. tvrdil. Posidonius poznal, že měsíc je příčinou přílivu a odlivu a že slapy jsou mohutnější za úplňku a nového měsíce než ve čtvrtích. Sósigenés alexandrijský provedl r. 46 př. Kr. na rozkaz Julia Caesara opravu římského kalendáře (viz Kalendář), při čemž délka roku tropického určena na 365¼ dne. Toho času snažil se Varro, by uvedl pořádek do starořímské chronologie pomocí zatmění slunce a měsíce. Ve starém Římě však h. celkem nedošlo většího významu, kdežto hvězdopravectví velmi se pěstovalo. Druhý veliký hvězdář starověku je Klaudios Ptolemaios (asi 140 po Kr.). Jeho hlavní dílo, jež se zachovalo, Μεγάλη Σύνταξις (Magna constructio, Almagest), jest nejdůležitější ze všech řeckých spisů hvězdářských; jesti to jakýsi kodex h. řeckého (a vůbec antického, jenž po 1400 let byl základní učebnicí h. Skoro vše, co víme o h. starověkém, čerpáno je z něho. Almagest je arabský název díla, jež dokončil Ptolemaios v l. 150—160 po Kr., a obsahuje 13 knih. Obsah jejich viz Almagest. O významu soustavy Ptolemaiovy viz též Epicykl a Světové soustavy. Ptolemaiova Syntaxis rozšířena byla záhy opisy s důkladnými výklady Theóna a Pappa.

Ve stoletích po Ptolemaiovi jeví se ve h. smutný úpadek. Ze školy alexandrijské jmenovati můžeme ještě Theóna mladšího a učenou dceru jeho Hypatii. Poslední zbytky někdejší slavné akademie zmizely, když r. 641 Alexandrie padla do rukou výbojce muslimského Omara.

Ze spisů řeckých a latinských jsou pro h. důležity tyto: Geminos, Elementa astronomiae; Kleomédés, Cyclica consideratio meteorum (oba žili v Římě); Lucius Annaeus Seneca, Naturalium quaestionum libri VII; Caius II. Plinius, Historiae naturalis libri XXXVII; Pomponius Mela, De orbis situ libri III; Strabo, Rerum geographicarum libri XVII; Marcus Vitruvius Pollio, De architectura libri X.

Od Řeků přešlo pěstování h. na Araby. Arabové sice nerozhojnili vědomosti Řeků a Římanů, ale do své řeči přeložili a tím zachovali mnohé velecenné dílo starověké. Další zásluhy dobyli si o h. pilným, vytrvalým pozorováním, tedy činností praktickou. Uznání zasluhuje podpora, které se h. dostalo od panovníků muslimských. První z nich, chalífa al-Mansúr, založiv velikou říši, vystavěl r. 764 Bagdád, jenž jeho přízní stal se novým střediskem učenosti. Aby spořádal kalendář a tím bohoslužby, dal přeložiti ze sanskritu »Sindhind« (»Sùrya-Siddhânta«), učebnici to h. sepsanou nejpozději v V. stol. Syn jeho Hárún Ar-Rašíd dal od syrských křesťanů na státní útraty přeložiti hvězdářské spisy Řeků. Podobně vymohl vnuk Mansúrův al-Mamún u byzantského cís. Michala III. dovolení, by směl dáti poříditi překlady všech vědeckých knih řeckých; první z nich byla Ptolemaiova Syntaxis. Vystavěl v Bagdádu hvězdárnu (829), na níž s al-Fargáním a jinými pozoroval. R. 827 provésti dal měření stupňové, by se určila velikost země. al-Battáni (Albategnius, † 928), zvaný arabským Ptolemaiem, poznal pošinování přísluní a odsluní (perihélia a afélia). Viz al-Battáni. V X. stol pozoroval v Bagdádu Peršan abul-Vefá, jemuž postavil hvězdárnu emír Saraf-ud-Daula. Tamže působil Peršan al-Súfí, jenž podrobil řecké seznamy hvězd revisi a jehož určení velikosti hvězd dosud jsou cenná. Téhož času vystavěli v Káhiře chalífové Azíz a Hakem na blízkém vrchu Mukattamu hvězdárnu (1000), na níž Ibn Júnis pracoval a své tabulky zvané Hakemovské pro slunce, měsíc a oběžnice sestrojil.

Také knížata mongolská přála vědám a když Ilek-chán Bagdádu dobyl (1258), dal pro učeného Násir-ud-dína vystavěti velkolepou hvězdárnu v Meráze (1259) v sev.-záp. Persii, kde Násir-ud-dín svá pozorování konal, tabulky pro oběžnice a nový seznam hvězdní pořídil a četné spisy řeckých mathematiků přeložil. O dvě století později založil Tamerlanův vnuk Ulug Beg v Samarkandě vysokou školu a hvězdárnu (1440), od níž máme též tabulky planet a hvězdní katalog.

Arabové užívali již kruhů na zdi a kvadrantův azimutálních, uměli sestrojovati výtečná astrolabia, hodiny sluneční a vodní a znali mnohé způsoby pozorovací a početní. Co do hvězdoznalství vyvinulo se u nich umění hotoviti globy hvězdní. V ohledu literárním jsou pozoruhodny al-Fargáního »Rudimenta astronomiae«, al-Battáního »Liber de motu stellarum«, z nichž je patrno, že si vzhledem ke svým mistrům Řekům počínali i samostatně. Totéž vysvítá prý z nového »Almagestu« Abul-Vefy dosud neuveřejněného. Zvláště však důležito je dílo Abul-Hasana, jakási rukovět praktické astronomie a sbírka astr. tabulek pomocných (vydání Sédillotovo »Traité des instruments astr. des Arabes, intitulé: Collection des commencements et des fins«, Paříž, 1834, 35, 2 sv.).

Zvláštní zmínky zasluhují ještě Číňané. Císař Ši-hoang-ti, dav spáliti r. 213 př. Kr. čínské knihy, vyjmul mezi jinými i hvězdářské (srv. Čína, str. 740), jež se i později zachovaly. Ale čím dále, tím méně souhlasily tabulky jejich s nebeskými úkazy i bylo třeba přikročiti k obnově h. I-hang provedl rozkaz mu daný, vypočítal nové tabulky sluneční, pořídil seznam hvězdní a mapy. Nejdůležitější jsou však pro nás čínská pozorování vlasatic, která Řekové, Římané a Byzantinci zanedbávali. Byť i určení míst vlasatic bylo nepřesné, přece vypočetli Pingré a Burckhardt pro několik vlasatic přibližné dráhy a ty jsou po celé tisíciletí jediné, jež známe (srv. Čína, str. 715).

Novější dějiny h. v Evropě. Osvěta vycházející z Bagdádu dostala se i do Španěl. Vysokými školami říše maurské ve Španělích rozšířily se pak vědy do křesťanské západní Evropy. V pol. XIII. stol. povolal křesťanský král kastilský Alfons X. asi 50 učenců arabských, židovských a křesťanských do Toleda, by zkoumali základy h. a nové tabulky sluneční vypočítali.

Blahodárný účinek mělo přinesení arabského překladu »Almagestu« za křižáckých válek do záp. Evropy. Gherardo Cremonský přeložil jej do latiny; ačkoli pak opisem a překladem mnohé omyly se vloudily, přece podařilo se Jiřímu Purbachovi (1423—1461) a Regiomontanovi (1436—1476) dostati se k jádru řeckého h. Když pak kardinál Bessarion opatřil jim i řecký originál Syntaxe a Theónův kommentář, vypracovali společně »Epitome in Almagestum Ptolemaei«, kteréžto dílo r. 1496 v Benátkách tiskem vyšlo a na hlavní dílo Řeků připravovalo. Efemeridy, jež Regiomontanus na základě geocentrické soustavy pro l. 1475—1506 vypočítal a nejpozději r. 1475 tiskem vydal, měly velikou důležitost pro vývoj plavby. Zmínky zasluhuje z té doby veliký gnómón (277’ vysoký), jejž Toscanelli r. 1468 ve hlavním chrámě S. Maria del Fiore ve Florencii zřídil, a baculus čili radius astronomicus, jehož Regiomontanus dovedně používal k určení míst hvězd a vlasatice z roku 1472, prvním to pozorováním v Evropě, pak geometrický čtverec Purbachův, konečně i důmyslný způsob, jímž žák Regiomontanův Bernhard Walther vliv refrakce vymýtiti hleděl. Literárně patří do té doby dvě důležité učebnice: Jana z Holywoodu (Sacrabosco) kompendium astronomie sférické »Tractatus de Sphaera mundi« a Purbachovy »Theoricae planetarum«, výklad planetárních theorií řeckých. Ostatní díla té doby jsou méně důležita.

Tak přiblížila se počátkem XVI. stol. doba reformace h., a jest nesmrtelnou zásluhou Mikuláše Koprníka (1473—1543), že se odvážil na místo soustavy geocentrické, jež po 2000 let panovala, postaviti soustavu heliocentrickou. Ač i ve starověku někteří, zvláště Aristarchos, na to pomýšleli, vysvětliti denní pohyb otáčením se země a roční pohyb jejím obíháním kolem slunce, nepadly myšlénky jejich na úrodnou půdu. Teprve Koprníkovi bylo popřáno dokázati, že se všechny úkazy dají přirozeněji a jednodušeji vysvětliti soustavou jeho než soustavami Hipparchovou a Ptolemaiovou. Když epochální dílo jeho »De revolutionibus orbium coelestium« r. 1543 v Norimberce vyšlo, přijato bylo jen od několika mužů s nadšením, od většiny odmítavě. Na vysokých školách stále se přednášela soustava Ptolemaiova. Žák Koprníkův Rhaeticus byl nejhorlivějším zastancem nové nauky a vypočetl první nové efemeridy dle ní. Na základě soustavy Koprníkovy sestavil Reinhold přispěním Albrechta Pruského tabulky »Tabulae Prutenicae motuum coelestium«, jež předčily všechny dřívější tabulky astronomické a překonány byly teprve Keplerovými tabulkami Rudolfinskými. Někteří nástupci Koprníkovi nechtěli uznati ani nové soustavy heliocentrické, ani staré geocentrické; proto vymyslili nové soustavy zprostředkující mezi starými a novými náhledy, sáhnuvše ke staré soustavě egyptské, jen že dolní planety učinili družicemi slunce. Tak vznikly nové soustavy Tyga Brahea (1546—1601) a Mikuláše Reymara Ursa (1550—1600). V té době zdokonaleny byly nástroje hvězdářské a způsoby pozorovací. Tak vynalezeno bylo měřítko popříčné, kružidlo úměrné a nonius a zavedena též oprava kalendáře Řehořem XIII. Počínajíc 2. pol. XVI. stol. povznesla se astronomie praktická opět na výši, na které se nalézala již za Abul-Vefy, Ibn Júnise, pak Násir-ud-dina a Ulug-bega. Lantkrabí hessen-kasselský Vilém (1532—1592) a Tyge Brahe zaujali jejich místa a zaniklé hvězdárny v Bagdádu a Káhiře, pak v Meráze a Samarkandě nahradily nové hvězdárny v Kasselu a Uranienborg na ostrově Hvenu; ano kvadranty na zdi a azimutový, jichž se užívalo již v Meráze, opět byly sestrojeny. Součinnosti oněch dvou mužů jest děkovati, že vymyšleny byly lepší nástroje a methody sloužící k určování míst hvězdních, při čemž statně je podporovali Rothmann, Bürgi a Longomontanus. Vilém užíval již kupole otáčecí a kvadrantu azimutálního. Zejména Tyge Brahe stal se reformátorem umění pozorovatelského; určil místa 777 hvězd aspoň 6krát přesněji nežli Hipparchos, bera ohled i na refrakci. V nástrojích hvězdářských zavedl mnoho oprav (»Astronomiae instauratae progymnasmata«, Praha 1603), sestrojil armillu rovníkovou a zdokonalil ji tak, že bylo možno čísti hned příšlušné oblouky hlavních kruhů nebeských, pozoroval v rovině poledníkové, upevniv kvadrant na zdi; nejvíce však si zalíbil sextant, jehož vynález si přisvojuje, ačkoli již Arabové takových strojů užívali. Po celé XVII. století užívalo se jeho method.

V Praze nalezl veliký mistr ještě většího žáka. Jan Kepler (1571—1630), použiv dvacetiletých pozorování jeho, zvláště planety Marta, vyzkoumal po mnoholetých marných pokusech pravé dráhy oběžnic a zákony, jimiž se řídí. Odstranil ze soustavy Koprníkovy zbylé přívěsky soustavy Ptolemaiovy, hlavně kruh výstředný, a postavil ji svými slavnými 3 zákony na základy tak pevné, že odpor proti ní od toho času byl marný a reformace h. byla dokonána. Ve hlavním díle jeho »Astronomia nova de motibus stellae Martis ex observationibus Tychonis Brahe« (Praha, 1609) jsou první dva zákony uveřejněny, třetí ve spise neméně důležitém »Harmonices mundi libri V« (Linec, 1619). Po těchto základních spisech vydal Kepler ještě jakýsi souhrn nového učení »Epitome astronomiae copernicanae«, který byl velmi srozumitelně napsán a všechny podobné spisy dřívější daleko předčil. Kepler dožil se ještě vynálezu kykeru (1608) a vlastního dalekohledu a přispěl k jeho zdokonalení.

Můžeme směle tvrditi, že vynalezením dalekohledu otevřel se nám větší rozhled do všehomíra než objevením Ameriky po končinách země. Galilei (1564—1642) počal takovým kykrem (kukátkem), jejž sám sestrojil, zkoumati povrch měsíce a měřiti výšku hor jeho, ukázal, jak složena je mléčná dráha, a že jsou shluky hvězd, dokázal u Venuše měny (fase) osvětlení, jak je Koprník již předpověděl, a hlavně objevil 4 družice Jupiterovy (též Šimon Marius), čímž bylo dokázáno, že těleso obíhající kolem středu samo může býti středem pohybu, o čemž peripatetikové pochybovali. Jan Fabricius dokázal objevením skvrn na slunci (též Galilei a Scheiner je pozorovali) a jejich sledováním, že slunce otáčí se kolem osy své. Galilei pozoroval též podivný tvar Saturna, nedopídiv se pravého vysvětlení, ale přehlédl mlhoviny v Andromedě a Orionu, jež objevili Š. Marius a Jan Cysat. Také vlastní selenografii nelze Galileem počíti, založiliť ji později Langren a Hevel. Ovšem je Galilei největším veleduchem své doby na poli mechaniky, fysiky a h., jež svými objevy obohatil, a neúnavným obhájcem soustavy Koprníkovy. Jeho objevy zákonů kyvadla a volného pádu, na nějž hmota nemá vlivu, nabyly teprve později veliké důležitosti pro h. O dalším jeho významu viz Galilei. Užití dalekohledu k účelům měřickým stalo se až v době pozdější. Willebrod Snellius (1580—1626) vymyslil nový způsob, jak změřiti zemi, Petr Vernier vynašel (1631) nový nástroj ku přesnému čtení měřítka a William Gascoigne pokusil se o to, užiti pohyblivých i pevných nitek v dalekohledu ku přesnějšímu měření.

R. 1666 založena byla ve Francii Akademie věd, po níž následovaly jiné; pak počaly se vydávati občasné publikace, veřejné knihovny a sbírky zakládati a budovati hvězdárny státním nákladem v Paříži (1667) a Greenwichi (1675). Patrno, že tyto poměry na vývoj h. měly vliv velmi blahodárný. H. theoretické postaveno bylo Izákem Newtonem (1642 až 1727), jenž objevil všeobecný zákon gravitační (»Philosophiae naturalis principia mathematica«, 1687), na zcela nový základ a důsledky ze zákona toho plynoucí staly se prostředky, jimž bylo lze řešiti úkoly dosud nemožné, na př. srovnávati hmoty různých těles nebeských, vysvětliti praecessí, příliv a odliv, určovati dráhy oběžnic z několika geocentrických pozorování atd. Do praktické astronomie zavedl Christian Huygens (1629 až 1695) hodiny kyvadlové a zdokonalil dalekohled tak, že se ho po příkladě Jana Picarda začalo užívati místo dřívějších průzorů i při pozorování denním. Olaf Römer spojil kruh na zdi s nástrojem průchodním a sestrojil i první aequatoreál, Thévenot vynalezl (1660) a uvedl v užívání vodní váhu (libellu), jež zatlačila olovnici, Newton teleskop a sextant zrcadlový k užitku plavby atd. Když pak Dom. Cassini vypočítal na základě zákona o lomu spolehlivější tabulku refrakční, zvýšila se tím přesnost určování míst na nebi i na zemi. Picard provedl dle návrhu Snelliova první spolehlivé měření země, Jan Richer pozoroval na své výpravě do Cayenny, že ubývá délky kyvadla vteřinového, ubývá-li šířky zeměpisné, a opatřil pozorováním potřebná data, jež ve spojení se současnými pozorováními v Paříži dovolovala lépe určiti parallaxu slunce, Römer pak dokázal z pozorovaných zatmění družic Jupiterových, že rychlost světla je konečná. H. popisné značně nepokročilo, co se týče slunce a měsíce, za to podařilo se Huygensovi vysvětliti záhadný zjev Saturna kruhem jej objímajícím a objeviti první družici Saturnovu, kdežto Cassini určil doby rotační u Marta a Jupitera a společně s Mikulášem Fatiem zkoumal záři zvířetníkovu. Edmond Halley, dokázav, že je vlasatice periodická, otevřel tím h. nový obor. John Flamsteed pak svými pracemi ve hvězdní astronomii připravil jí dávno želanou pevnou půdu. Činnost literární brala se utěšeně všemi směry, povstalo mnoho spisů periodických, monografií jakož i učebnic a pomůcek na ten čas pozoruhodných.

Ačkoli Newton ze zákona gravitačního hojně těžil pro h., zbylo nicméně ještě velmi mnoho vykonati, jednak aby theorie jím jen v obrysech načrtané byly důkladně vypracovány, jednak aby potřebné konstanty byly dosti přesně určeny. I nastalo tu utěšené závodění theoretiků a praktiků, při čemž brzo ten brzo onen směr dodělával se důležitějších výsledků. Kdežto Daniel Bernoulli, Leonhard Euler, Alexis Clairaut, Jean-le-Rond d’Alembert a jiní pouštěli se do nejobtížnějších problemů mechaniky nebeské a dovedli luštiti úlohy, jako výpočet poruchů pohybu planetárního, theorii pohybu měsíce, tvar země a j., zdokonalili James Bradley, Tobias Mayer a jiní umění pozorovatelské tak, že i malé systematické úchylky mohly býti vzaty v úvahu, tím vymýtěny, čímž zase theoretikům dány byly nové popudy pro výpočty a nové úlohy. Bradley objevil nutaci a aberraci světla, kterouž obíhání země kolem slunce konečně nezvratně bylo dokázáno, Meyer pak ukázal, jak lze určiti chyby nástroje průchodního. H. praktické povzneslo se hlavně tím, že zvláště v Anglii zřízeny dílny pro jemnou mechaniku (George Graham, John Bird a j.), čímž pozorovatelé mohli přesněji měřiti a nahodilé chyby čím dále více mizely. Také vynález Dollondův hotoviti achromatické čočky, sestrojení přenosných hodin (chronometrů), jež se Johnu Harrisonovi podařilo, zlepšení theorie refrakční Tom. Simpsonem, fotometrie založená Petrem Bouguerem a zdokonalená J. Jindř. Lambertem a jiné okolnosti nemálo přispěly k jejímu zvelebení. Určování míst na nebi, na zemi i na vodě tak se zdokonalilo, že podniknuty býti mohly výpravy, jednak Bouguerem, La Condaminem a Maupertuisem do Peru a do Laponska ku provedení prací, jimiž dlouholetý spor o tvar země byl rozhodnut ve smyslu theorie vyžadující sploštění na točnách, jednak Lacaillem na Mys Dobré Naděje a Lalandem do Berlína, čímž mezi jiným i parallaxa měsíce konečně řádně určena byla. Také topografie nebeská značně pokročila, neboť počalo se opět více pozorovati slunce (v čele je Christian Horrebow) jakož i měsíc a jeho librace (Tob. Mayer). Dostavení se vlasatice, již Halley předpověděl, mělo za následek, že se tomuto odvětví též větší pozornost věnovala a zejména neunavný Charles Messier mu byl získán. Výpravou Lacailleovou rozšířeny byly vědomosti naše o jižním nebi a Tom. Wright bystrými úvahami podal nám první představu o stavbě nebes. Literární činnost všestranně se vyvíjela; zvláštní zmínky zasluhují Lacailleovy přednášky »Leçons élémentaires d’astronomie, physique et géométrique« (Paříž, 1746), jež jsou prvním vědeckým a přece srozumitelným kompendiem h., pak »Historia astronomiae« (Vitemberk, 1741), již s úžasnou pílí sepsal Friedrich Weidler, a téhož »Bibliographia astronomica« (t., 1755), od nichž vycházejí všechny pozdější práce podobné, konečně »Commercium litterarium ad astronomiae incrementa« (Norimberk, 1733—35, 2 sv.), jež vydal Michael Adelbulner, jako první pokus odborného časopisu hvězdářského.

Též ve 2. pol. XVIII. stol. byla tak zvaná mechanika nebeská všestranně zdokonalována; zvláštních zásluh o to dobyli si Lagrange a Laplace. Tento nedal se ani bouřemi revoluce zdržovati a napsal své výtečné dílo »Exposition du système du monde« (Paříž, 1796), načež pak sloučil výsledky prací svých, Lagrangeových a předchůdců uvedených již ve slavném »Traité de Mécanique céleste« (Paříž, 1799, 1. a 2. sv., 3. a 4. sv. 1804—5, 5. sv. 1825). Mezi tím zdařilo se Vilému Herschelovi objeviti Urana a rozšířiti meze soustavy sluneční, jakož i názory naše o všemmíru tím, že ukázal, že slunce v něm postupuje, jak to již Lambert tušil. Když pak Guglielmini úchylkami při volném pádu dokázal rotaci země kolem osy, vyvrácena poslední námitka proti Koprníkově soustavě učiněná ještě před koncem XVIII. stol. Praktickým hvězdářům dostávalo se čím dále dokonalejších nástrojů a způsoby pozorovací se množily a zjemňovaly. R. 1761 a 1769 podniknuty byly výpravy ku pozorování přechodu Venuše před Sluncem, čímž měla se dle dřívějšího návrhu Halleyova parallaxa Slunce přesněji určiti, pak učiněno několik pokusů, by se určila střední hutnost země, konečně podniknuto ve Francii měření stupňové k vůli soustavě metrické. Zkoumání nebe, jež Herschel důsledně provedl, přineslo ještě hojně ovoce a povzbudilo jiné ke společné práci. Kdežto Herschel zabýval se Martem, snažil se Jeron. Schröter určiti doby rotace Merkura a Venuše; kdežto Herschel zkoumal konstituci Slunce, hleděl Chladni získati pravý názor o létavicích; kdežto Herschel svými »odhady« rozdělení hvězd a stavbu nebes vypátrati chtěl, započal Lalande svá pozorování pásmová, a když zakládal seznamy dvojhvězd, hvězdokup a mlhovin, vyhledávali Edw. Pigott a John Goodricke hvězdy měnlivé a jejich zvláštnosti. Tím pak znamenitě povzneseno h. popisné. Činnost literární je velice obsáhlá, zvláštní zmínky zasluhují Lalandova »Astronomie« (Paříž, 1764, 2 sv.), výtečná učebnice téhož a »Bibliographie astronomique avec l’histoire de l’astron. 1781—1802« (t., 1803); dále Montuclova »Histoire des Mathématiques« (t., 1758) a Charl. Huttonův »A mathem. and philos. Dictionary« (Londýn, 1796).

V první noci XIX. st. objevil Josef Piazzi při sestavování seznamu hvězdního oběžnici Ceres, připadající mezi Marta a Jupitera, za málo let objeveny Olbersem a Hardingem ještě 3, čímž povzbuzen byl Gauss přepracovati methody k určení dráhy (»Theoria motus corporum coelestium«, Hamburk, 1809) a zdokonaliti methodu nejmenších čtverců, kterou byl dříve již on a také Legendre vynašel. Po objevení Vesty (1807) nedařily se další objevy, poněvadž nedostávalo se map hvězdních. Zásluhou Besselovou je, že dal podnět ku hotovení map až do 9. velikosti, jež přinesly hojný užitek. Zatím opět pokročila mechanika a technická optika, tak že se hvězdářům praktickým dostávalo výtečných nástrojů: kruhy byly přesně děleny, drobnohledy opatřeny, nástroje universální, kruhy poledníkové, aequatoreály a j. vždy dokonaleji hotoveny, a hvězdárny, dosud na vysokých věžích stavěné, počaly se budovati s ohledem na pevné postavení nástrojů. Hvězdáři snažili se pozorovacími způsoby vymyťovati chyby pozorování, určovati chyby nástrojů. Hlavně Bessel je zakladatelem pozorovatelského umění. Následky jeho jeví se přesným určením konstant a souřadnic, přesnými udaji o tvaru a velikosti země, o vzdálenostech oběžnic, jakož i tím, že stalo se možným aspoň příbližně určiti vzdálenosti stálic, oč se dříve hvězdáři dlouho marně pokoušeli. Topografie nebes byla ve všech částech značně rozšířena. H. Schwabe dokázal, že se množství skvrn slunečních periodicky mění, H. Mädler vydal mapu měsíce, učiniv jakýsi počátek se studiem podrobným, Brandes a Benzenberg dokázali, že létavice jsou úkazem kosmickým, Encke a Biela seznámili nás s vlasaticemi krátkých dob oběhu, Bessel a Argelander svými pozorováními pásmovými a mapami mocně povznesli hvězdoznalství. W. Struve pokračoval velkolepě v pracích Herschelových o dvojhvězdách a Savary vymyslil první methodu, jak vypočítati dráhy dvojhvězd. Činnost literární nese se jednak tím směrem, aby výsledky vědy širším kruhům se sdělovaly, jednak aby se jednotlivec oddával výzkumům zcela podrobným a aby výsledky ty odbornými časopisy rychle ve známost byly uváděny. Zmínky zasluhují Jos. J. v. Littrow »Wunder des Himmels« (Štutgart, 1834, 3. až 6. vyd. opatřil syn Karel, 7. Ed. Weiss, Berlín, 1886); Delambreova »Histoire de l’astronomie«; Fr. Zachova »Monatliche Korrespondenz zur Beförd. der Erd- u. Himmelskunde« (Gotha, 1800—13) a Heinr. Schuhmacherovy »Astron. Nachrichten« (Altona, 1821 až dosud), jakýs to časopis opatřující korrespondenci pro hvězdáře celého světa.

Daleko důležitější než objevení asteroid, ano pravou pýchou mechaniky nebeské a bystrosti ducha lidského vůbec, jest theoretické objevení Neptuna, jež na základě jistých nepravidelností v pohybu Urana skoro současně učinili Adams a Leverrier. Dne 23. září 1846 nalezl jej Galle na místě Leverrierem označeném. Tím slavil zákon gravitační rozhodné i širším kruhům imponující vítězství. Velkolepý výzkum novější doby je též sestavení atlasu severního nebe hvězdného Argelanderem, jemuž byli nápomocni Schönfeld a Krüger (Bonn, 1857—63, 40 map); provedeno tu prozkoumání severního nebe v l. 1852—62 na hvězdárně bonnské, obsahující všechny hvězdy až do vel. 9—9^•5. Všech pozorování je okr. číslem 1,065.000.

Doba nejnovější. Velkolepý rozvoj h. v době nejnovější vysvětluje se tím, že do praktické astronomie zavedena byla pokusná fysika a chemie. Nehledíc k tomu, že hvězdárny rozšířily se po celé zemi a že podařilo se sestrojiti daleko mocnější dalekohledy, získalo h. velice tím, že objevem Steinheilovým o vodivosti země bylo možno hvězdárny telegraficky spojiti a po příkladu Walkera a Bonda užiti strojů registrujících, čímž nejen zeměp. délka přesněji může býti určena, ale i čas velmi snadno jest ustanoviti. H. popisné nemálo bylo obohaceno zdokonalením topografie měsíce, za kterou Schmidtovi děkujeme, kdežto Kaiser, Terby a j. zabývali se sděláním mapy Marta, při němž Asaph Hall dvě družice objevil, Hencke pak počal řadu nových objevů asteroid mezi Jupiterem a Martem. Schiaparelli vystopoval zákony o úkazech jednotlivých létavic a dokázal, že souvisí déšť létavic s příslušnými vlasaticemi. Žáci Argelanderovi, v jich čele Schönfeld, pokračovali ve studiu hvězd měnlivých.

Fotometrie astronomická (astrofotometrie) učinilia netušené pokroky. Důvtip Steinheilův, Zöllnerův, Pickeringův a j. způsobil, že na místo pouhých odhadů světlostí nastoupilo přesné měření. Také vynález fotografie měl pro h. následky blahodárné a dalekosáhlé, hlavně na nynějším svém stupni, na který jej přivedlo úsilí lučebníků. Nejen je možno přesně zobrazovati povrchy Slunce a Měsíce v rozměrech velkolepých, ale i vlasatice, mlhoviny a vidma hvězd; fotografováním dvojhvězd lze vzdálenost a polohu přesně určiti, fotografie slouží též dle příkladu bratří Henryů k zhotovení map a seznamů hvězdních. Ale pravý rozruch způsobil ve h. spektrální rozbor světla. Přinesl nám tolik nových objevů, kolik jich asi bylo učiněno jen ve století, v němž vynalezen byl dalekohled. Kdežto dříve bylo možno jen na spadlých meteoritech zkoumati složení jejich látky, můžeme nyní i nejvzdálenější tělo nebeské podrobiti chemickému rozboru tak jistě, jako bychom je zkoumali v laboratoři. Objevem Kirchhoffa a Bunsena umožněno, že víme nyní více o složení hvězd než o rozměrech a pohybu jejich. Rozborem spektrálním dověděli jsme se, že slunce je žhnoucí koule tekutá s obalem plynným a mnoho jiného o vlasaticích, oběžnicích, stálicích a mlhovinách, tak že máme již pěkný počátek budoucí kosmické fysiky. Skvělá jména pojí se k těmto objevům: Carrington, Spörer, Huggins, Secchi, Janssen a Lockyer, Draper, Vogel a mn. j. Z vynikajících hvězdářů theoret. jmenovati sluší S. Newcomba, H. Gyldèna a F. Tisséranda.

Jako v jiných odborech lidské činnosti i ve h. hledí se soustřediti síly k dosažení společného cíle. Příležitost k tomu naskytuje se při zatměních slunce, přechodech Venuše a Merkura před sluncem, při sdělávání map hvězdních způsobem obyčejným a nyní fotograficky. Tím úmyslem zakládají se i hvězdářské společnosti. Velmi důležito je pro nové objevy, zejména vlasatic a oběžnic (jež nyní děje se i fotograficky), aby rychle mohly býti oznámeny na různých místech a tak jejich pozorování bylo zajištěno. To děje se nyní telegraficky. Popudem k tomu bylo objevení vlasatice Pogsonem 3. prosince 1872 v Madrasu; brzy potom podařilo se Henrymu, tajemníku Smithonova ústavu ve Washingtoně, přiměti angloamerickou společnost a západní Unii telegrafickou k tomu, že zdarma dopravovaly hvězdářské depeše. R. 1882 zřídil takovou organisaci Foerster, jejímž střediskem v Evropě stal se Kiel. Chandler a Ritchie v Bostonu vynalezli zvláštní soustavu šifer, k níž je klíčem anglický slovník Worcesterův. Každé číslo až do 40.000 dá se označiti slovem. Tak dostačí 6 slov, aby se oznámily elemety dráhy vlasatice, při čemž jedno slovo tvoří kontrolu.

Při nynějším stavu a vývoji věd přírodních nemůže se h. vyhnouti ani otázkám kosmogonickým, any se samy jaksi vtírají, jak totiž povstaly soustava sluneční, soustavy hvězdní a jak asi jednou zahynou. Dosud není možno říci něco jistého. První kroky k řešení těchto záhad učinili uvedený již Wright a Kant (1750 a 1755), o 40 let později pak Laplace svými náhledy o tvoření světů. Na tom základě bude se dále budovati.

Jako se dá theoretické h. zahrnouti názvem mechaniky nebeské, tak jeví se nám veškeré h. čím dále tím více jako všeobecnou fysikou nebes, jejíž důležitou částí je mechanika. Nejvyšším zákonem této fysiky nebeské je zásada o zachování a přeměně síly; zákon ten je nejplodnějším objevem dosud učiněným.

Literatura. Klassická starší díla: Ptolemaios, Almagest (něm. vydal Bode, Berlín, 1795, franc. s krit. textem řeckým Halma, Paříž, 1813—16, 2 sv., výtečné vydání); Koprník, De revolutionibus orbium coelestium libri VI (Norimberk, 1543, nejnov. jub. vyd. Berlín, 1873), originál majetkem knihovny Nostické v Praze; Galilei, Systema cosmicum (Bologna, 1656); Tyge Brahe, Astronomiae instauratae mechanica (Norimberk, 1601); týž, Astr. inst. progymnasmata (Uraniborg, 1602, Frankfurt, 1616); Kepler, Astronomia nova (Heidelberk, 1609); Newton, Philosophiae naturalis principia mathematica (Londýn, 1687, německy Wolfers, Berlín, 1872). — Díla vědecká: Lalande, Traité d’astronomie (Paříž, 1792, 3 sv.), z toho výtah Abrégé d’astronomie; Gauss, Theoria motus corporum coelestium (Hamburk, 1809); Laplace, Mécanique céleste (Paříž, 1799—1825, 5 sv., nové vyd. t., 1878 až 1882); Exposition du système du monde (t., 1796, n. vyd. t., 1883); Delambre, Astronomie théorique et pratique (t., 1814, 3 sv.); Littrow, Theoretische u. prakt. Astronomie (Vídeň, 1821—26, 3 sv.); Brünow, Lehrbuch d. sphärischen Astron. (4. vyd. Berlín, 1881); Oppolzer, Lehrbuch der Bahnbestimmung der Kometen u. Planeten (Lipsko, 1880–82, 2 sv.); J. Herr, Lehrbuch d. sphär. Astron. (Vídeň, 1887); Chauvenet, A manual of spherical and practical Astronomy (Filadelfia, 1863, 5. vyd. 1885); Humboldt, Kosmos (Štutgart, 1850); též Biot, Bohnenberger, Piazzi, Santini a j. napsali výtečné učebnice. — Díla populární: J. Herschel, Outlines of Astronomy (11. vyd. Lond., 1871); Airy, Tracts on physical astronomy (4. vyd. t., 1858, něm. od Littrowa, Štutgart, 1839); Bode, Anleitung zur Kenntnis des gestirnten Himmels (1806, 11. vyd. Berlín, 1858); J. J. v. Littrow, Die Wunder des Himmels, přepracoval E. Weiss (Berlín, 1886); Klein, Handbuch der allg. Himmelsbeschreibung (Brunšvik, 1871, 2 sv.); Gyldén, Grundlehren d. Astr. (t., 1877); S. Newcomb, Popular Astronomy (Lond., 1878, něm. od H. C. Vogla, 2. vyd. Lipsko, 1892); Arago, Astronomie populaire (Paříž, 1854—57, 4 sv., něm. od Hankela, Lip., 1855—59; C. Flammarion, Astronomie populaire (Paříž, 1890, 2. vyd.); Sir R. S. Ball, The Story of the Heavens (Lond., 1887); G. F. Chambers, A Handbook of descriptive and practical Astronomy (Oxford, 1890); F. J. Smetana, Základové Hvězdosloví (Plzeň, 1837); Dr. F. J. Studnička, Všeobecný zeměpis (Praha, 1883); Dr. G. Gruss, Z říše hvězd (tamže, 1894). — Hvězdářské slovníky: Klein, Populäre astr. Encyklopädie (Berlín, 1871); Drechsler, Illustr. Lexikon der Astr. (Lipsko, 1881); Gretschel, Lexikon der Astr. (tam., 1881); W. Valentiner, Handwörterbuch der Astron. (Vratislav, 1897). — Díla o dějinách h. mimo uvedené již Weidlerovo: J. S. Bailly, Histoire d’Astr. ancienne (Paříž, 1775), moderne (t., 1779—82), indienne et orientale (t., 1787), 5 sv.; Delambre, Hist. de l’Astr. ancienne (I—II), celle du moyen-âge (III) et moderne (IV—V) et au 18me siècle (VI), vydal Matthieu (t., 1817—27, 6 sv); Fr. Schubert, Geschichte der Astr. (Petrohrad, 1804); Schaubach, Gesch. d. griechischen Astr. bis auf Eratosthenes (Gotinky, 1802); W. Whewell, History of the inductive Sciences (Lond., 1837—38, 3. vyd. 1847, něm. od Littrowa, Štutgart, 1840—41; Grant, History of physical astronomy (Londýn, 1852); Hoefer, Historie de l’astronomie (Paříž, 1873); Mädler, Gesch. d. Himmelskunde (Brunšvik, 1872); R. Wolf, Gesch. d. Astr. (Mnichov, 1877); J. Smolík, Mathematikové v Čechách atd. (Praha, 1864). VRý.