Ottův slovník naučný/Galilei
| Ottův slovník naučný | ||
| Galilea | Galilei | Galileisté |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Galilei |
| Autor: | Gustav Zába, Michal Ursíny |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Devátý díl. Praha : J. Otto, 1895. s. 848–851. Dostupné online |
| Licence: |  PD anon 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Galileo Galilei |
|
Galilei Galileo, slavný astronom, mathematik a fysik ital., syn Vincenza Galileiho, florenckého hudebního theoretika a skladatele (*18. února 1564 v Pise – †8. ledna 1642 v Arcetri). Pocházeje ze zchudlé patricijské rodiny florencké, odebral se r. 1581 do Pisy, kde měl studovati lékařství, obrátil se však ke studiu mathematiky a fysiky a dokončil studia ta r. 1585. Byl pak professorem mathematiky v Pise od r. 1589 – 1592 a v Padově od r. 1592 – 1610. Do doby jeho studií a professorování připadají četná jeho pozorování a samostatné objevy. Studiem Archimeda veden byl k sestrojení vážek hydrostatických. Pozoruje v pisském chrámě rozkmity lampy na dlouhé šňůře zavěšené, srovnával počet rozkmitů jejích s počtem úderů své tepny a objevil tak isochronismus pohybů kyvadlových. Zákony pádu studoval na pádu těles se sklonité věže pisské a přišel k výsledku, že všechny hmoty padají k zemi stejnou rychlostí. Nedostatečnost fysikálních názorů Aristotelových vždy více proň vyzírala, čímž veden byl jen k usilovnějším studiím. Do doby jeho pobytu v Padově připadá odkrytí zákonů pohybu stejnoměrného, pádu volného a pádu na šikmé ploše, zákona setrvačnosti a parallelogrammu sil. O zákonech pádu učinil však výklad písemně teprve r. 1638, až na sklonku svého života, ve spise Discorsi et dimonstrazioni matematiche intorno a due nuove scienze attenti alla mecanica ed ai movimenti locali (Lejda), maje zjištěný i zákon akcelerace, který odkryl r. 1604. Studiem mechaniky přišel dále k stanovení zásady, že, co se získává na síle, ztrácí se na rychlosti. Vedle badání čistě theoretického zanášel se i praktickými výzkumy; sestrojil první thermoskop a vynalezl kružidlo úměrné. Vynález ten byl mu pohnutkou, že poprvé vystoupil do veřejnosti i jako spisovatel. Boje se totiž, aby priorita vynálezu toho nebyla mu upírána, dal do tisku dílko Le Operazioni del compasso geometrico et militare (Padova, 1606). Před tím spokojoval se vždy jen tichou prací badatelskou a pořádáním výkladů pro své posluchače, jichž hojně ze všech končin k slovutnému mistru se hrnulo. Též nebránil, aby výklady jeho v sepsání a opisech kolovaly. V té době také již měl ustálené své přesvědčení o hodnotě učení Koperníkova; znal je aspoň již r. 1597, než jednaje opatrně, vykládal dle Ptolemaia. Ale v klidnou a tichou tuto jeho působnost přiveden byl r. 1609 osudný obrat pro jeho život zvěstí, že v Hollandsku vynalezen byl dalekohled. O totéž pokusil se Galilei a docíliv zvětšení sto průměrů, jal se studovati astronomii. Objevy Galileim na nebi učiněné týkaly se měsíce, slunce, mléčné dráhy a planet Saturna a Jupitera. Zjistil hory a údolí na měsíci, skvrny na slunci, měsíce Jupiterovy a kruh Saturnův. Pod skly jeho teleskopu proměnila se mléčná dráha ve skupenství hvězd a pozorování družic Jupiterových vedlo jej k určování zeměpisné délky na moři. O výzkumech těch podal Galilei zprávu r. 1610 v Sidereus nuntius, který téhož roku byl tištěn. Zásluhy jeho došly veřejného uznání tím, že jej benátská vláda jmenovala doživotním professorem v Padově. Místa tohoto Galilei se zřekl, poněvadž působnost učitelská mu bránila ve vědecké a literární činnosti, a odebral se r. 1610 do Florencie, kde jej Cosimo II. jmenoval svým prvním mathematikem a filosofem. Ale vedle uznání i záští a podezřívání se dostavilo, jakož vůbec zjištění celé řady netušených fakt astronomických, která nasvědčovala pravdivosti učení Koperníkova, že země se točí a slunce stojí, s nerovným účastenstvím přijímáno bylo, podle toho, jakou váhu kdo přikládal geocentrické soustavě Ptolemaiově pro orthodoxní výklad Písma. Galilei sám aspoň ze svých výzkumův nečinil žádných vývodů proti znění Písma a konflikt, v jakém se ocitl s kurií římskou, vyvinul se mimo vůli jeho a postupně. Mezi protivníky jeho vyskytl se i český hvězdář a lékař Martin Horký (»Brevissima peregrinatio«, Modena, 1610) a jakýsi Šimon Mayer (»Mundus Jovialis«, Norimberk, 1614), na jichž útoky Galilei ani neodpověděl; nebezpečnější však proň bylo stanovisko, jaké zaujali v té věci dominikáni a jesuité, prohlásivše se pro Ptolemaia proti Koperníkovi. Ti jen čekali, až veřejně se Galilei přizná k učení Koperníkovu. To učinil r. 1613 ve spise o skvrnách slunečních (Istoria e dimonstrazioni intorno alle macchie solari e loro accidenti, Řím, 1613), nevida v tom žádného kacířství, poněvadž Koperníkovo dílo »De revolutionibus orbium coelestium«, vydané již r. 1543, tehda samému papeži Pavlu III. věnováno býti mohlo a nebylo námitek. Než to jako by v zapomenutí bylo přišlo a Galilei viněn nyní přímo z haeresie a bludařství. Aby podezření takové od sebe odvrátil, psal Galilei dva listy, jeden r. 1613 benediktinu P. Castellimu, druhý ke konci r. 1615 vévodkyni Kristině Lotrinské, oba v duchu katolické orthodoxie; ovšem že list Castellimu svědčící obsahuje místo, kde Galilei tvrdí, že výzkum přírodní se nemůže říditi zněním bible, nýbrž že jest věcí theologů výklad bible uváděti ve shodu se stávajícím řádem přírodním. P. Castelli vydal neprozřetelně kopii listu toho, na základě kteréž pak dominikán P. Lorini ve Florencii podal 5. dubna 1615 tajně žalobu proti Galileimu u římské inkvisice a jiný dominikán veřejně s kazatelny ve Florencii proti němu útočil, vině jej z kacířství pro učení o pohybu země a přívržence Galileovy, t. zv. sektu Galileistův, žaluje z bezbožnosti a atheismu. Ke konci r. 1615 odebral se Galilei do Říma, snad že k rozkazu inkvisice, kde nikterak nežádal, jak někteří tvrdí, aby učení Koperníkovo církevní autoritou uznáno a dogmatem učiněno bylo, nýbrž aby jen bylo trpěno. Než nedosáhl toho, ač přijímán byl jinak všude s poctami a uznáním a ani spisy jeho, ani učení nezatracováno, až 26. dubna 1616 volán byl ke kardinálu Belarminovi, kde z rozkazu papeže Pavla V. dáno mu napomenutí, aby se vzdal mínění, že slunce stojí a země se točí. Galilei se podrobil a tím byl první process proti němu vyřízen. Ale Galilei se domníval, že jest mu vždy ještě volno vykládati Koperníkovo učení jako hypothesu, jen nebude-li je vydávati za pravý výraz řádu přírodního, a proto r. 1618 při objevení se tří vlasatic opět své důminky pronesl ve spise Discorso della comete (1619), začež jej prudce napadl jesuita Orazzio Grassi. Než Galilei vystříhal se za posledních let vlády papeže Pavla V. opatrně vší polemiky a odpověděl teprve na útoky ty až r. 1623, kdy florencký kardinál Maffeo Barberini stal se papežem pod jménem Urbana VIII. Tu zdála se býti Galileimu situace výhodně změněnou, poněvadž Urban VIII. byl příznivcem věd a umění, nakloněn byl římské akademii Lincei, jejíž členem Galilei byl, a Galileimu samému opětovaně důkazy své přízně podal. Jemu věnoval Galilei svůj spis Saggiatore a r. 1630 podal mu nový spis, slavný svůj dialog Massimi sistemi. Též pro ten obdržel potřebné imprimatur a kniha vyšla r. 1632 ve Florencii. Galilei i zde jednal o soustavě Koperníkově jako o hypothese, nerozhodoval o pravdě systému Koperníkova nebo Ptolemaiova, nýbrž postavil oba systémy tak proti sobě, že zřejmo bylo, že jeden z obou pravdou býti musí s vyloučením vůbec třetí nějaké hypothesy, z kterého však sestavení vyzíralo dále i to, že myšlénka Ptolemaiova, tehda Tychonem v čele zastoupená, jest nanejvýš pravdě nepodobnou a pravděpodobnost systému Koperníkova že téměř jistotě se blíží. Přátelé Galileovi jásali, ale nepřátelé osnovali jeho pád, což se jim tím způsobem povedlo, že líčíce nebezpečí pro církev, přesvědčili též Urbana VIII., že jej Galilei v dialogu tom činí směšným, uváděje jej tam pod jménem Simplicius jako zastance starých názorů Ptolemaiových. Aby nový process proti němu mohl tím spíše býti zahájen, dovolávali se protivníci jeho pojednou protokollu ze dne 26. února 1616, podle něhož dán k rozkazu papežovu od svatého officia Galileimu výslovný zákaz, Koperníkově soustavě učiti nebo jí jakýmkoliv způsobem hájiti, ať slovem, ať písmem. Tento dokument prohlašují v nejnovější době někteří badatelé (Gherardi, Martin, Scartazzini, Wohlwill a j.) za podvržený, jiní (Reusch, Wolynski, l'Elpinois) pravost jeho hájí. Galilei citován byl do Říma, kamž se v únoru 1633 odebral. Process trval od 12. dubna do 22. června. Že byl mučen nebo že mu mučením i jen hroženo bylo, nezdá se býti pravdivo. Galilei musil kleče odpřisáhnouti své učení. Slova jeho »Eppur si muove« (a přece se hýbe), jež povstav hněvně prý pronesl, jsou legendou. Inkvisicí odsouzen byl k vězení, ale vězněn skutečně nebyl. Papež trest ten zmírnil a vykázána mu k pobytu jen určitá místa, jakož vůbec papež Urban VIII. jen nerad proti Galileimu straně jesuitů povoloval a co učinil, učinil jen z ohledů na domnělé zájmy křesťanstva. Sám aspoň nedal officiálního potvrzení rozsudku proti Galileimu vynesenému a veškerou zodpovědnost za rozsudek ten ponechal inkvisici samé, rovněž svalil veškeru zodpovědnost za zatracení jeho spisů (16. čna 1633) na kongregaci indexovou. A tak po odbytém processu pobýval Galilei prvé dny až do počátku července ve ville Medici u Říma, potom v Sienně, kde byl pobytem u arcibiskupa Ascania Piccolominiho, a v prosinci téhož roku odebral se na svou villu v Arcetri u Florencie, stále jsa pod dohlídkou římské inkvisice. R. 1636 dokončil svrchu již zmíněné Discorsi e dimonstraziomi matematiche (Lejda, 1638), kteréž dílo obsahuje jeho nejdůležitější výzkumy z oboru mechaniky. Roku 1637 oslepl na obě oči, jsa i jinak churav pakostnicí. Doufaje ve zdar operace své slepoty, odebral se r. 1638 do Florencie, avšak naděje byly marny. Než neduhy jeho nevadily duševní čilosti. Ještě r. 1641 našel spojení kyvadla se strojem hodinovým. V posledních létech jeho života dlívali v blízkosti jeho P. Castelli, přítel a bývalý žák jeho, pak Viviani, pozdější životopisec jeho, a Torricelli, jimž mohl práce své diktovati. Zemřel ve své ville téhož roku, kdy Newton se narodil, a pochován byl v chrámě S. Croce ve Florencii. – Galilei byl duch positivní, jdoucí vždy za poznáním exaktním. Badání jeho založeno bylo na pozorování, experimentu a mathematice. Hypothesám i sebe zdůvodněnějším přísuzoval jen cenu relativní. Zavedením methody experimentální a induktivní byl předchůdcem Baconovým, a to právě jest významným, že užití method těch rozšířil na celou fysiku; zevšeobecnil tudíž jejich užívání, nikdy od nich se neuchyluje, a tím se stal zakladatelem moderní fysiky. Pozorování a přesné měření zjevů jakož výsledků vedlo jej k mathematickému určení působících příčin či k určení sil a mechanického jich působení. Ve filosofii samé dovedl se moudře držeti střední cesty mezi skepticismem, ochromujícím badavost, a domýšlivosti dogmatickou, jaká je příznakem přehnaného rationalismu, doufajícího v absolutní poznání. Poznání lidmi zjednávané – vykládá Galilei v »Dialogo sopra i due massimi sistemi« – jest obmezeno jen na úzký obor, čásť po části si je opatřujeme a i když k nabytým takto poznatkům připojíme své domněnky a hypothesy, netvoří všechno naše vědění než jen nepatrnou čásť vědění universálního, jež jediné jest u Boha, který prozírá vše s naprostou jistotou, aniž mu jest potřebí rozvoje a postupu myšlének. Nepřipouštěl, že člověk a jeho prospěch jsou jediným účelem veškerenstva, neb že jest nějaká jiná výhradní příčina účelná, k níž všechna příroda jako k jedinému svému účelu se táhne, poněvadž prozřetelnost Boží pečuje stejně o celek jako o jedince, právě tak jako slunce rozlévá své paprsky po celé soustavě sluneční i dává uzráti zrnu obilnímu.
Literatura. Akta processu Galileova vydali De l'Elpinois (Paříž, 1867, Řím, 1877); Riccardi (Modena, 1873); Berti (Řím, 1876 a 1878); Gebler (Štutgart, 1877). Monografie k processu tomu se odnášející psali Gherardi. Il processo Galileo (Flor, 1870); Wohlwill, Der Inquisitionsprocess des Galileo Galilei (Berlín, 1879); Ist Galilei gefoltert worden? (Lipsko, 1877); Scartazzini, Der Process Galileo Galilei (»Unsere Zeit«, 1877); Wolynski: Nuovi Documenti inediti del pro cesso di Galileo Galilei (Flor., 1878); Reusch, Der Process d. Galilei und die Jesuiten (Řezno, 1882); l'Elpinois, La question de Galilei (Paříž, 1878); Gebler, G. Galilei und die röm. Kurie (Štutgart, 1876) a j. Pietro Riccardi sebral veškeré až dosud známé dokumenty a příspěvky týkající se processu a odsouzení Galileova a provázel jich uveřejnění kritickou studií (Di alcune recenti memorie sul processo e sulla condanna del Galileo (Modena, 1873), ve které provedl důkaz, přidržuje se Gherardiho a Wohlwilla, že dokument, kterým zdůvodňováno odsouzení Galileovo, jest falsum. Přehled literatury processu toho se týkající viz u Schanze »Liter. Handweiser« (1879). Úplná vydání Galileových spisů vyšla v Bologni (1655 – 1656, 2 sv.); ve Florencii (1718, 3 sv.) a v Miláně (1808 – 11, 13 sv. a ve 2 sv. 1832). Nejposlednější a nejlepší vydání jest pořízené Alberim ve Florencii (Opere complete de Galileo G., 1842 až 1856, 16 sv.), jež mimo jeho díla obsahuje i různé příspěvky životopisné, vysvětlení týkající se jeho prací a vynálezů, korrespondenci jeho, dokumenty týkající se jeho processu, a biografii Vivianovu. Vydání to doplňuje se pracemi, jež podali Wolynski, Lettere inedite a Galileo Galilei (Flor., 1874) a La diplomazia toscàna e Galileo Galilei (t., 1874); Pieralisi, Urbano VIII. e Galileo Galilei (Řím, 1875); Favaro, Inedita Galileina (Benátky, 1880 – 89) a Galileo Galilei et suor Maria Celeste – nejstarší ze tří dcer Galileových – Flor.,1891). Nové vydání jeho spisů, jež obsahovati bude 20 sv., počalo se r. 1890 ve Florencii řízením S. Favara. Biografie psali: Viviani (1654); Nelli (1793); Venturi (1818 – 1821); Marini (1850); Chasles (1862); Parchappe (1866); von Gebler (Štutgart, 1876). Úplné sestavení literatury Galileiho se týkající podal Riccardi v »Bibliografia Galileiana« (Modena, 1873). K filosofii Galileově odnášejí se Th. Henri Martin, Galilée, le droits de la science et la méthode des sciences physiques (Paříž, 1868, viz téhož článek ve Frankově Dictionnaire des sciences philosophiques), Ciavarini, Della filosofia di Galilei (Flor., 1869); C. Prantl. Galilei u. Kepler als Logiker (Sitzungsber. d. bayer Ak. d. Wiss., 1875); P. Natorp, Galilei als Philosoph (Philos. Monatshefte, 1882). V literatuře české viz o Galileim Jos Durdík: G. G., otec moderního silozpytu (ve sbírce: O pokroku přírodních věd) a Studnička: »Galilei, Koperníkova soustava a inkvisice« ve sbírce »Zábavné rozhledy hvězdářské«. Zb.
2) Galilei Alessandro, architekt ital. (*1691 ve Florencii – 1737 v Římě). Vystudovav architekturu jakož i mathematiku ve Florencii, odebral se za studiemi do Londýna, kde pobyl 7 let. Po návratu jeho do Florencie svěřen mu vrchní dozor nad dvorskými stavbami za vlády posledních dvou Medicejských, Kosmy III. a Jana Gastona. Ale teprve v Římě, kamž povolal jej papež Klement XII., projevil nadání své plnou měrou. Díla, jimiž se proslavil, jsou hlavně tato: krásná façada chrámu San Giovanni dei Fiorentini, průčelí chrámu lateránského (1734) a kaple Corsiniů v téže kathedrále. Ačkoliv průčelí chrámu toho vyvinuté po obvyklém tehdy způsobu antických štítů chrámových, náleží k nejlepším svého druhu, jest přece sama kaple Corsiniův celkovým uspořádáním i pěknou výzdobou nejlepším dílem G-ovým. U-y.