Ottův slovník naučný/Hory
| Ottův slovník naučný | ||
| Hörwitzl | Hory | Hory (sídlo) |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Hory |
| Autor: | Václav Švambera |
| Zdroj: | Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 645–650. Dostupné online. |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Hora |
|
| Související články ve Wikipedii: Pohoří |
|
Hory (viz přílohu). Při studiu reliefu naší země dospějeme ku dvěma základním pojmům horopisným, plošinám a hornatinám (v širším slova smyslu). Horou nebo kopcem nazývá Sonklar »onen tvar reliefu naší země, jenž při malém rozsahu, jen málo jsa rozčleněn nebo zcela nic, má buď osamělou polohu nebo hluboce zařezanými sedly od okolí svého tak jest oddělen, že představuje fysicky individualisovanou massu půdy«. Jest nesnadno vytknouti ostrou hranici mezi horou a kopcem nebo vrchem. Dupaigneův návrh, aby se horou označovala zdviženina, jež trčí do jiného podnebí a tudíž na vrcholu jinou vegetaci má než na úpatí, nedošel rozšíření, a tak dlužno i tu vzíti za měřítko relativní výšku. Ovšem ani zde nedospěje se k výsledkům zcela uspokojujícím. Tak označuje se v Př. Indii Subhimálaja, zdvihající se 1500—2000 m n. rovinu Ganžskou, ještě jako kopce, kdežto u Paříže Mont (hora) Valérien zdvihá se jen 100 m nad Seinou.
Na hoře rozeznáváme trup, úbočí, vrchol, úpatí nebo patu. Trupem nazýváme vlastní těleso hory, úpatím pás země, jenž tvořívá, ač ne vždy, přechod z okolní plošiny v horu. Úbočí svažuje se buď povlovně neb příkře k úpatí, jest buď ploché nebo kostrbaté, rozervané atd. Byly činěny různé pokusy roztříditi úbočí horská dle jejich příkrosti. Sonklar rozeznává svah (Lehne), v Beskydách též uplaz zv., se sklonem 0—15°, sráz (Hang) se sklonem 15—20°, spád (Absturz) se sklonem 25—45°, stěnu (Wand) se sklonem 45—90°. Úřední pruská nauka o terrainu označuje svah se sklonem 0—5° jako plochý nebo mírný, při 5—15° prostřední, při 15—25° příkrý, při 25—40° srázný, nad 40° náhlý neb strmý. Dlužno tu podotknouti, že není terminologie a klassifikace horopisná dnes ustálena ani ve velkých jazycích a literaturách. Tvary vrcholu nebo temene lze roztříditi ve 2 skupiny, a to buď plošné nebo zakulacené, jež se obyčejně vyskytují ve středohořích, a zašpičatělé, z pravidla u velehor. Má-li temeno podobu táhlou, zove se pak ve středohořích hřbet (ve velehorách, na př. v Alpách, užívají Němci názvu Schneide). Mluva lidu vytvořila pro označení vrcholů dle jejich podoby množství jmen, jež se pak často přenášívají na celou horu. V češtině užívá se na př. slov: špice, špičák, jehla, kužel, homole, roh, kupa, kopa, hlava, tabule, stůl a mn. j. Je samozřejmo, že kopce roviny nejeví ani z daleka takových fysiognomických rozdílů jako velehory. Kdežto jedni spatřují v pohoří shluk jednotlivých hor, označují jiní pohoří vůbec jako zdviženinu větších rozměrův a zavrhují při tom naprosto užívání jména »hora« pro jednotlivé vynikající body v pohoří.
Pohořím nazývá Penck nerovné části (Strecken) země, jež skýtají zřejmé střídání se výšin a hlubin a na všecky strany svažují se ku svému níže položenému okolí. Se stanoviska orografického rozeznává Supan následující kategorie: 1. Hřebeny (Kammgebirge); vyznačují se zcela znatelným rozprostraněním do délky a ostře vytknutým hřebenem v tomto směru. Z jednotlivých hor odpovídá tomuto typu nejspíše kužel. 2. Hřbety (Rückengebirge) jsou vyvinuty rovněž do délky, místo ostrého hřebenu je zde však širší hřbet. Jest to týž rozdíl jako mezi kuželem a kupou. 3. Pohoří planinné (Plateaugebirge) má povrch široký, plochý aspoň v jednotlivých částech. Z jednotlivých forem odpovídá tomu tabule, hora tabulová. 4. Massiv (Massengebirge, Massive), pohoří, v němž šířka a délka jsou si téměř rovny; ráz nejvyšších částí může býti různý. 5. Pohoří pásmatá (Kettengebirge) složena jsou z řady více méně souběžných hřebenů, oddělených podélnými údolími, ač není vyloučeno, že tu druží se k sobě také massivy nebo pohoří planinná, jsou-li tyto zřejmě uspořádány dle podélného směru celého pohoří. 6. Hornatina, jíž rozumíme nepravidelné shluky hor. Může tu převládati buď ráz kup nebo tabulovitý (Kuppengebirge, Tafelgebirge). 7. Přechází-li jedna plocha do druhé, v jiném niveau se nalézající, ostrým ohbím, vzniká stupeň (Landstufe), jenž čítá se obyčejně také k pohoří. Hypsometricky dělívá se obyčejně pohoří dle absolutní výšky nadmořské, při čemž za hranici mezi pahorky (Niedergebirge) a středohořím (Mittelgebirge) přijímá se výška 600 m n. m., mezi středohořím a velehorami (Hochgebirge) 1300 m. Sonklar mezi středohoří a velehory vsunul ještě stupeň alpinský. Rozdělení to zakládá se na podkladu klimatickém, že totiž s ubýváním teploty do výše mění se nejen životní podmínky organismů, nýbrž i velikost a způsob destruktivních sil. Tu však nelze zamlčeti, že uvedené právě rozdělení hypsometrické odpovídá stěží poměrům evropským, kdežto v krajích tropických a polárních výšky 600 a 1300 m mají zajisté zcela různý význam klimatický. Přirozeně se rozeznává středohoří od velehor, a sice hlavně oblými tvary od špičatých tvarů velehor; při tom nerozhoduje výška nad mořem, nýbrž rozdíl mezi výší vrcholovou a výší údolí, oběma to skutečnými niveau denudačními, tedy výška relativní. Jako vertikálná hranice mezi nížinou (Tiefland) a vysočinou (Hochland) zobecněla nadmořská výše 200 m. Odůvodňuje se to tím, že téměř 1/3 všeho povrchu zemského leží pod 200 m a že tento stupeň i na menších mapách lze rozeznati. Kraj tento, t. pod 200 m, jest z pravidla rovinou. Často nelze tuto nížinu přesně ohraničiti; přecházítě tak povlovně v hypsometrické stupně výše položené, že jest od roviny vůbec nerozeznatelna. Uvádíme jako příklady ponenáhlé stoupání Sahary ze severních depressí až do Súdánu, do výše snad 1000 m n. m., nebo stoupání severoamerických prerií po 39° z. d. ze 30 až přes 2000 m.
Vznik pohoří. Dvojího druhu jsou síly, jež vytvořují formy terrainu, vnitrozemské (endogenní) a zevnější (exogenní). Lze tudíž dle vzniku rozeznávati s J. Geikiem následující kategorie horstva: 1. Nasuté (Mountains of Accumulation), t. j. horstvo utvořené činností sopečnou, tudíž nitrozemskou. O tomto druhu hor viz čl. Sopky. 2. Zdvižené či lépe řečeno zvrásněné nebo zvlněné, zprohýbané (Mountains of Elevation), t. ona pohoří, jichž ráz a zevnější tvar stanoven jest v prvé řadě vrásami, kdežto erosi a denudaci zbývá práce detailní. Vznik tohoto horstva vysvětluje se dnes obyčejně dle t. zv. theorie kontrakční. 3. Horstvo vypracované, vymodellované (M. of Circumdenudation) z velkých ploch vrstev z pravidla rovných působením erose a denudace. Němci zovou obyč. tento druh pohoří Massengebirge. První dvě kategorie lze zváti též tektonickými, kdežto formy poslední po příkladu G. K. Gilberta zovou se skulpturními. Přihlédněmež nejprve ku vzniku vrstev zvrásněných. Ještě v XVIII. stol. soudilo se, že pohoří vznikají z původních vyvýšenin kůry zemské působením vody jako modellujícího činitele. Na tomto názoru, s nímž setkáváme se u Leibnize, budoval dále Buffon. I zakladatel vědecké geologie Werner měl za to, že všecky horniny, vyjímaje žulu, rulu a lávy dnes ještě činných sopek, povstaly usazením se z vody, že vrstvy takto vzniklé ještě dnes nalézají se vesměs v původním uložení a že pohoří erosí vodní byla vymodellována. Vzpřímené vrstvy pokládal Werner za zjev ryze místní, povstalý spadnutím. Na nesprávném tomto názoru má patrně hlavní vinu ta okolnost, že Werner za svého života sotva překročil okolí Freiberku. Neudržitelnost náhledu toho byla zřejma, jakmile se počalo se skutečným badáním v horách samých, zvláště v Alpách. Již Saussure konstatoval, že v Alpách setkáváme se s násilným vzpřímením vrstev. Ještě dříve byl Lazaro Moro poukázal na vulkanismus jako horotvornou sílu a i ti, kteří nechtěli uznati jej jako jediného při tom činitele, připouštěli přece, že některá pohoří představují původní nerovnosti země, jiná že vznikla činností sopečnou. Z vynikajících stoupenců tohoto mínění jmenujeme Pallasa. Zdvižené části povrchu zemského spatřují v pohořích John Michell, Hutton a Playfair. Playfair na základě Huttonem podaném dovozoval, že musí býti síla, jež pracuje proti ničivé činnosti atmosferilií. Pohoří jsou mu troskami zbylými z bývalých větších zdviženin. Zdvižení vrstev a odnášení materiálu uvolněného atmosferiliemi jsou mu zjevy za sebou následující, kdežto s porušením vrstev v době odnosu nepočítá, ačkoli jest si ho do jisté míry vědom. Theorie Huttonova, Playfairem v širší kruhy uvedená, značí prvý krok ku správnému nazírání na vznik horstva. Přes všechen, a to značný, odpor nabývala theorie ta poč. XIX. stol. půdy. Vždy však ještě představovali si geologové utvoření pohoří jako náhlý, jednotný akt, jenž vyskytuje se čas od času na různých místech země. Tomu věřil i Elie de Beaumont, jenž pokusil se hledati zákonnost v povstávání horstev a stanoviti stáří jejich. Beaumont představoval si věc takto: vnitro země jest žhavé, tekuté, kůra povrchu poměrně tenká, ale tak stuhlá, že se nemůže přimknouti těsně na vnitro. Ochlazováním zmenší se nejprve tekuté jádro. Kůra povrchu nemůže ihned následovati, tak že vznikne mezi ní a jádrem prázdný prostor. Konečně se kůra povrchu propadává, při čemž horniny na okrají zlomů se nacházející vzeprou se v horstva. Zlomy ty prý leží v jistém systému (Pentagonaldodekaedr). Po periodách klidu následuje zase propadnutí se kůry. Theorie tato, počítající s katastrofami upomínajícími na revolucionistickou theorii Cuvierovu, našla jen málo stoupenců. Sledování směrů horských systémů po celém světě a stanovení stáří, kdy se zdvihly, zůstane však trvalou zásluhou Elia de Beaumonta. Skutečný krok ku předu učinil Ch. Lyell, jenž nejvíce přispěl k odstranění nauky o katastrofách v přírodě. Správně zajisté vytkl, že i kolossální zjevy jsou výsledkem nesmírného počtu zcela nepatrných jednotlivých popudů, jež se opětují. Povrch země byl mu výsledkem činnosti ohně (nitrozemské) a vody (zevnější), působících proti sobě. Každou tuto činnost uváděl zvlášť a hleděl spíše ku tvořivé činnosti, jevící se v usazování, než k destruktivní činnosti erose a denudace. Vždy více dospíval k mínění, že nerovnosti na povrchu zemském děkují svůj vznik moři. Zdvihání se pohoří děje prý se tak pomalu, že vymyká se pozorování, a proudy mořské mají prý pak dosti času ku prorvání pásů horských. Tento Lyellův přehnaný náhled o erosivní síle proudů mořských, k němuž se i Ch. Darwin znal, pokládáme dnes za vyvrácený. Již r. 1857 postavil se v tomto ohledu proti Lyellovi Colonel G. Greenwood, přiváděje k zasloužené platnosti erosivní a denudační sílu deště a řek: oboje jsou vlastními činiteli, pracujícími neustále na reliefu povrchu zemského. Nedlouho na to poukázal Jukes na veliký význam subaerické denudace při vývoji reliefu. V této době rodila se moderní tektonika ve dvou velikých školách, americké, počínajíc J. Danou, a evropské, jejímž prvním představitelem byl A. Heim. A jako kdysi E. de Beaumont, tak nyní E. Suess shrnul fakta z celého světa, aby hledal zákonnost v uspořádání a vzniku povrchu zemského. I Suess snad zašel daleko, avšak dílo, jež vykonal, působí tak mohutně, že současný vědecký svět spíše, než by pokročil dále, zkouší správnost ideí Suessových. Heim i Suess vycházejí od t. zv. kontrakční theorie. Nitro zemské ochlazuje se a tudíž i stahuje rychleji než povrchová kůra zemská, tak že mezi nimi nastává prázdný prostor. Následkem toho kůra na slabších místech puká a klesá k jádru zemskému. Aby však klesající části povrchu mohly se na ně přimknouti, musí se prostor jejich zmenšiti, což může se státi pouze zprohýbáním. Tak utvoří se místo i pro stuhlejší části povrchu zemského. Theorie takto Suessem utvořená zní: Není žádného zdvižení v pevné kůře zemské, existuje pouze klesání a zprohýbání (zvrásnění) postranným (laterálním) tlakem. Sopky a zemětřesení jsou jen podružným zjevem tohoto aktu. Vše to jest následkem zmenšování se země, podmíněného ochlazováním. Jistá nesouměrnost ve vnitřní stavbě, již domníval se Suess téměř ve všech velkých zvrásněných horstvech vedle jejich obloukovitého tvaru spatřovati, vedla jej k smělé hypothesi, že zvrásněná horstva vznikla jednostranným tlakem, jenž působil ve směru od středu oblouku a přitlačil vnější stranu horstva až po stuhlejší, pevnější části povrchu. Proti tomuto jednostrannému tlaku povstala silná opposice (Bittner, Tietze a j.). Lapparent v pravém opaku k Suessovi pokládá zvrásnění za původní následek zmenšování se objemu země, zlom pak a klesání za zjev podružný. Avšak i proti kontrakční theorii samé jeví se v novější době silný odpor. Z charakterističtějších odpůrců buďtež uvedeni: Osmond Fisher, Mellard Reade, Dutton. Tak zv. thermická theorie, Mellardem Readem navržená a Lapparentem dále vypracovaná, jest následující: V usazeninách, jež na některém místě povrchu zemského buď v synklinálách neb podél pobřeží v moři se ukládají, rostou se vzrůstem jejich zároveň zemské isothermy. Vzrůst nánosu o 30 m zvyšuje teplotu massy pod ním se nalézající téměř o 1° C. Následkem toho musí usazeniny se rozšířiti a, ježto ve směru postranném nemohou, zprohýbají, zvrásní se. Opačným způsobem působí odnos. Výsledek jeho jest ochlazení, roztrhání, klesnutí. Nelze pomlčeti, že theorie Readeova má své slabé stránky a že se jí skutečně užiti může snad jen k doplnění theorií jiných. — Theorii thermickou doplnil Reyer tím, že vedle zahřátí usazenin počítá ještě se sklonem, v jakém se půda směrem od pobřeží do moře svažuje. Usazeniny šinou prý se v tomto směru a překážka jim v cestu se postavivší má za následek jejich zvlnění. Expansní theorii Rothpletzovu pomineme tuto mlčením. Důležitější než uvedené zdá se theorie amer. geol. Duttona, t. zv. isostatická. Jest v základě tato: Povrch zemský pod vlivem gravitace musí se nalézati aspoň příbližně v rovnováze. Homogenní stavbě země odpovídala by povrchová plocha pravidelného rotačního ellipsoidu. Kůra zemská je však složena z lehčího i těžšího materiálu. Následkem toho musí k udržení »isostasie« lehčím massám odpovídati zvýšeniny, těžším prohlubeniny na povrchu zemském. Poruší-li se rovnováha přenesením materiálu povrch skládajícího, musí se vyrovnati příslušnou změnou v niveau kůry zemské, jež ovšem nastává teprve tehdy, když porušení rovnováhy dostoupí té míry, že přemáhá ztuhlost kůry zemské. Ve skutečnosti děje se porušení rovnováhy neustálou erosí a denudací a usazováním se uvolněného materiálu podél pobřeží. Tím prý nastává isostatický tlak směrem od moře na pevninu, následkem čehož tam povstává zvrásnění povrchu v pohoří. Dle této theorie dovozuje Becker povstání pohoří Sierry Nevady v Kalifornii, Willis a Hayes vznik Appalačů. K vysvětlení všech zjevů sem spadajících nedostačuje ani isostatická theorie a zbývá, pokud dnes můžeme souditi, secvrkání se tělesa zemského následkem ochlazování jako nejmohutnější faktor při tvoření se zvrásněných horstev. Jako příklad zvrásněných pohoří lze jmenovati Alpy, v nichž ostatně vznikla i theorie kontrakční. Rovněž horstva, jež tvoří pokračování Alp, jak ve směru západním (Pyreneje), tak ve směru východním (Karpaty-Kavkáz-Himálaja), jsou mohutná pohoří zvrásněná. Vedle typických pohoří zvrásněných, jež skládají se ze střídajících se antiklinál a synklinál (srv. čl. Dislokace), vyskytují se pohoří vykazující pouze jedinou antiklinálu, utvořená tudíž jedinou vrásou. Jako typický příklad jmenujeme Uinta-Mountains v sev. Americe, dosahující až 4200 m absol. výše. Horstva taková nazývají se flexurními; skutečné však flexuře odpovídá vlastně pouze půl antiklinály a dislokací tohoto druhu povstávají stupně (Flexurstufen, Landstufen), jež ovšem mohou míti a skutečně také mají ráz horský. Někdy povstávají tyto stupně z flexurního pohoří, když nejvyšší jeho čásť působením erose a denudace byla odnesena. Známý toho příklad jest Weald v pánvi londýnské. Vedle těchto stupňů denudačních může vzniknouti stupeň rázu horského prostým zlomem samým. Velkolepý příklad skýtá východní Afrika, kde země Danákilů snížena jest o několik tisíc metrů proti massivu habešskému, jenž z ní jako nekonečná zeď trčí. Že by láva, nemohouc protrhnouti svrchní vrstvu kůry zemské, zjednala si místo tím, že vypne pevnou vrstvu nad ní se nalézající v horu, o tom dlužno pochybovati. Za to však musíme připustiti, že skutečně utvoří láva často v nevelké hloubce pod povrchem t. zv. lakkolithy (v. t) [red 1]; následek toho není však hora nebo docela pohoří, nýbrž pouze mírné nadmutí půdy. Skutečné takové případy dokázal G. K. Gilbert při výzkumu Henry-Mountains na planině Coloradské. Přistupujeme k horám, jež děkují tvar svůj v první řadě erosi a denudaci, postrádajíce účinků pobočného tlaku. Spolupůsobnost veškerých vnitrozemských sil ovšem ani zde nesmíme vyloučiti, neboť jim děkují kraje ty svůj rozdíl ve výšce proti svému okolí, čímž jedině jest umožněna větší činnost erosivní. H. a pohoří tohoto druhu jsou obyčejně zbytky bývalých planin, v nichž vymlela erose během času hluboká údolí. Se vzrůstající šířkou údolí, s povstáváním nových údolí mizí ráz planinný vždy více a planina tříští se v pohoří, až časem přemění se v ně docela. Okraj těchto planin nebo massivů vůči ostatnímu nižšímu okolí bývá obyčejně vyznačen zlomem, často však setkáváme se s dislokacemi i vnitř planiny samé. Svah úbočí v pohořích tohoto druhu mění se dle stupně odporu, jejž kladou horniny v jednotlivých vrstvách erosi. Měkké vrstvy, jež snadno podléhají erosi a nejsou pevnou pokryvkou chráněny, bývají erodovány a denudovány tak dlouho, až se přijde na zpodní denudační niveau, ostatní tvrdší vrstvy, jež kladou velký odpor, odnášejí se až po hořejší niveau denudační. Příkladem nad jiné poučným jest planina Coloradská v sev. Americe neb massiv habešský v Africe. V menších rozměrech setkáváme se s něčím podobným u nás v Saském Švýcarsku. Výška tabulových hor bývá v jednom obvodu téměř stejná. Označuje z pravidla niveau bývalé planiny. Odtud název »témoins«, »Zeuge« (svědek), pro jednotlivé h. toho druhu, jehož se pro jisté tvary horské v Sahaře užívá. Hledíme-li ku vzniku hor, můžeme definovati pohoří jako území, kde pohyb v kůře zemské působil intensivněji než denudace, kde však erodující a nánosná činnost řek buď se mohla přizpůsobiti těmto pohybům kůry zemské neb proti nim pracovati (Penck). Není pochybnosti, že erose a denudace (v. t.) mohou tak mocně působiti, že promění během dlouhých dob celá pohoří v rovinu. S příklady toho druhu setkáváme se často. Ve velikých rozměrech jeví se to na př. v Kanadě, kde profily Loganem sdělené ukazují na bývalé mohutné zvrásněné pohoří, na jehož místě se nalézá rovina. Již jsoucnost horstva samého ukazuje tudíž, že pohyby na dotyčném místě jsou buď nevelkého stáří nebo že jsou trvalé. Dle toho jeví se pohoří buď jako útvar geologicky poměrně mladý, nebo jako místa trvalých pohybů v kůře zemské.
Zeměpisné rozšíření a výškové poměry hor. Převládající formou na povrchu země jest nade vši pochybnost plošina. Zvrásněná pohoří, ačkoliv jsou nejcharakterističtějším typem povrchovým, obmezují se poměrně na malou čásť země. Hlavní pás horský prostupuje celým Starým světem, od úžiny Gibraltarské Malou Asií a Persií přes Himálaju až ku břehům tichomořským, a dělí Starý svět ve 2 území, z nichž severní nazval Suess Eurasií, jižní Indoafrikou. Naproti tomuto pásu povšechného směru téměř aequatoriálního jeví se vývoj pohoří amerických jako dlouhý pás sledující břehy tichomořské ve směru meridionálním. Pouze v Antillách převládá zase směr aequatoriální.
Veškeré h. vyšší 6000 m nalézají se v pásu země mezi 45° s. a 45° j. š.; v krajích polárních, pokud známo, nesáhá žádný vrchol nad 4000 m. Ačkoliv by se téměř mohlo zdáti, že výše směrem k pólům pravidelně ubývá, není tomu tak. Nejvyšší h., t. všecky h. nad 8000 m, nalézají se mezi 27 a 37° s. š., nejvyšší vrchol jižní polokoule Aconcagua, nedosahující však ani 7000 m, leží na 32° j. š. Z výškových hranic mají největší důležitost sněžná čára a hranice stromoví. Obě nedosahují největší výše na rovníku, nýbrž na 30—40° s. a 10—20° j. š. Výše zmíněných vertikálních hranic stojí v jistém poměru k výši nejvyšších vrcholů. Reprodukujeme tuto tabulku Penckem (Morphologie II., 332) podanou:
| Nejvyšší vrcholy, výška sněžné čáry a hranice stromoví v jednotlivých zónách (v m): | |||||||||||
| Země- pisná šířka |
Nejvyšší hora | Nejvyšší | Nejnižší | Nejvyšší | Nejnižší | ||||||
| čára sněžná | hranice stromoví | ||||||||||
| 80–70° | s. | Peterman. Šp. | 3480 | ||||||||
| 70–60° | s. | Eliášova hora | 5490 | Vých. Norsko | 1630 | Alaška | 760 | Vých. Norsko | 1130 | Záp. Norsko | 360 |
| 60–50° | s. | Brownova h. | 4880 | Sibiř | 3230 | Záp. Norsko | 1360 | Sibiř | 2200 | Záp. Norsko | 560 |
| 50–40° | s. | Chán Tengri | 7800 | Kavkáz | 2810 | Mt. Baker | 1590 | Skalné hory | 3350 | Něm. Středohoří | 1360 |
| 40–30° | s. | Godwin-Austen | 8620 | Karakorum | 5910 | Taurus | 2920 | Karakorum | 4180 | Nipon | 1900 |
| 30–20° | s. | Gaurisankar | 8840 | Himálaja | 5300 | Barma | 3700 | Tibet | 4040 | Tenerifa | 1920 |
| 20–10° | s. | Orizaba | 5580 | Popocatepetl | 4900 | Orizaba | 4280 | Toluca | 4100 | Habeš | 2150 |
| 10–0° | s. | Cayamba | 5840 | Tolima | 4700 | Pan de Azucar | 4420 | Plan. Quitská | 3830 | Kamerun | 2130 |
| 0–10° | j. | Chimborazo | 6250 | Chimborazo | 5050 | Cotopaxi | 4510 | Ecuador | 4100 | Java | 2840 |
| 10–20° | j. | Sorata | 6550 | Sajama | 5920 | Ilimani | 4760 | Plan. v Bolivii | 4870 | ||
| 20–30° | j. | Llullayaco | 6170 | Atacama | 6000 | Vých. Kordillera | 4500 | ||||
| 30–40° | j. | Aconcagua | 6830 | Aconcagua | 4480 | Villarica | 1600 | Aconcagua | 1900 | Villarica | 1100 |
| 40–50° | j. | Mt. Cook | 3770 | N. Zealand | 2380 | Kerguelen | 300 | N. Zealand | 1370 | ||
| 50–60° | j. | Mt. Darwin | 2100 | Ohňová země | 1220 | J. Georgie | 550 | Ohňová země | 460 | ||
| 60–70° | j. | Mt. Haddington | 2150 | ||||||||
| 70–80° | j. | Erebus | 3780 | ||||||||
Sněžná čára a hranice stromoví mají velikou důležitost pro fysiognomii horstva vůbec. V tomto ohledu rozeznáváme lesní, alpinský (Alpengebirge, Mattengebirge), sněžný a ledový, skalní a štěrkový pás horský. Někdy celé pohoří má jednotný ráz; obyčejně však vyskytuje se několik ze jmenovaných tu typů v jednom pohoří spojeno. Nejzpodněji nalézá se tu pak z pravidla pás lesů (jenž bývá zvláště vyvinut ve středohořích); nad hranicí stromoví následuje pak ráz alpinský se známými lukami a pastvami alpskými, načež nad sněžnou čarou halí se horstvo v plášť sněhu, firnu a ledu. Pohoří postrádající následkem přílišné zimy nebo přílišného horka pokryvky rostlinné pokrývají se vlastními svými troskami. Takové štěrkové partie horské vyskytují se obyč. buď nad hořejší neb pod zpodní hranicí stromoví. Zcela lysý, skalistý povrch bývá jen částečně výsledkem podnebí, obyčejně spočívá v rázu horniny a poloze. Vyskytuje se obyč. nad hranicí stromoví nebo v pouštích. Největších změn doznává skalistá a sněžná čásť horstva, menších ony části, jež jsou loukou nebo pastvou, a nejmenších ty, jež jsou lesem kryty. Z pravidla mění se tudíž dolejší čásť pohoří mnohem méně než hořejší.
| Hory. |
 |
| 1. Vznikání horstva z planiny s vrstvami horizontálně uloženými a nezvrásněnými. — 2. Vznikání horstva (stupňů) v terénu s nakloněnými nezvrásněnými vrstvami. — 3. Schematický průřez zvrásněným horstvem (dle A. Heima). Tečkované partie denudovány. — 4. Ideální průřez v Uinta-Mountains (sev. Amerika) dle Powella. Jest příkladem značného horstva utvořeného jedinou vrásou. — Průřez archaickými usazeninami od Petit Nation až k St. Jerôme v Kanadě (dle Logana). Ze zbytků vrás lze souditi na bývalé velehorstvo (tečkované čáry), z něhož působením erose a denudace stala se rovina. |
| Hory. |
 |
| 6. Typické tvary vrcholů horských (dle Sonklara v. Innstädten). — 7.—11. Vznikání horských forem při střídajících se tvrdých (bílé) a měkkých (stínované) vrstvách dle J. P. Lesleye. — Obr. č. 7 ukazuje, jak horizontálně uložené vrstvy tvořívají v případě, že se tvrdá vrstva nalézá na povrchu, tabulové hory. Z pánví poněkud více prohnutých vznikají dvě hory. Na obr. č. 8—10 znázorněno, jak při ostrých synklinálách tvořívá se ostrý hřbet. Je-li tvrdých vrstev více, odpovídá jim i více ostrých hřbetů. Při úplně vyvinuté pánvi shledáváme z pravidla dvakráte tolik hřbetů, co jest tvrdých vrstev. Na obr. č. 11 jeví se různé tvary vznikající při antiklinálách (sedlech). |
Rozčlenění pohoří viz Údolí.
Ráz podnebí horského vytčen bude ve čl. Podnebí; pokud se hygienické stránky týče viz Horské podnebí. O rostlinstvu horském pojednáno ve čl. Alpinské bylinstvo, ostatně srv. dotyčné stati ve čl. Andy, Himálaja, Kavkáz, Pyreneje a j. V životě a vývoji lidstva h. mají nemalý význam. Jsouce často hradbou mezi jednotlivými národy a útvary státními, jeví se v historii obyčejně jako kraje defensivy. Dějiny Švýcarska, Kavkázu a j. jsou toho dokladem. Skýtajíce svému obyvatelstvu méně prostředků výživy a požadujíce za to od něho tím větší namáhání, sílí a otužují je již od mládí. Jest známo, že obyvatelé hor jsou svěžejší a ráznější než obyvatelé rovin. Ochranný vliv horstva jeví se i v delším udržování se zvyků a obyčejů a jistá bezpečnost, již h. skýtají, vychovala znamenitý smysl pro neodvislost a samosprávu. Avšak, jakkoli jest známa příchylnost horalů k rodné půdě, přece chudoba a nedostatek výživy nutí je často k vystěhování. Dříve se jevívala často v loupežných výpadech do bohatších krajů níže položených. Lze však pozorovati, že horal, nabyv v cizině jistého jmění, spíše se vrací do vlasti než obyvatel roviny, ačkoliv mu pud po cestování spíše jest vrozen než tomuto. Prostředky výživy horského obyvatelstva jsou diktovány krajem. Jest samozřejmo, že zde dobytkářství musí nahraditi polní hospodářství a že průmysl tovární nemůže zde tak přijíti k rozvoji jako jinde. Za to však setkáváme se tu často se znamenitým, samorostlým průmyslem domácím, k němuž již odloučenost od ostatního světa za dlouhé zimy nutká.
Horopis čili orografie, t. nauka o vertikálním rozčlenění země, jest, pokud se všeobecné stránky týče, částí nauky o morfologii zemského povrchu, jež tvoří nejdůležitější disciplinu fysikálně-geografickou. Nauka tato jest původu zcela moderního. Na starověké obyvatelstvo jevily h. malou přitažlivost a byly z pravidla předmětem hrůzy a obav. Jen geniální vůdcové, jako Alexander Makedonský, Hannibal a Caesar, dovedli překonati nesnáze horstev. Učený svět však přes to nevěnoval horám svoji pozornost a to potrvalo i za geografů arabských i středověkých vůbec a teprve uprostřed XIX. stol. stávají se h. a pohoří předmětem vědeckých studií, hlavně ve Švýcarsku a Francii. Směrodatně, jako v tak mnohých odborech, vystoupil i zde A. Humboldt. Horopis, pokud se týká stránky popisné a názvosloví, postaven jím na pevný podklad. Carl Ritter, jenž pro horopis jevil veliký zájem a sám nejintensivněji studoval otázku o vlivu horstva na člověka, vyslovil záhy touhu po vědečtějším horopisu na skutečně číselném podkladu. Jedním z těch, kteří v tomto směru ku zakladatelům moderní orometrie se čítají, byl K. Kořistka. O utvoření se »orografie« jako vědy pokusil se rak. generál Sonklar systematickou prací, ovšem spíše ve smyslu popisném, kdežto nauka o vzniku a tektonice horstva, »orogenese« a »orologie«, vznikla, jak uvedeno, již dříve. Velice se různící vertikální rozčlenění jednotlivých horstev vedlo skutečně ku pokusům nalézti číselné hodnoty ku charakteristice reliefu horského. Disciplinu tím se zabývající nazval Sonklar orometrií. Jeho program orometrický obsahoval 18 bodů, dnes redukuje se asi na 12. Günther na př. vyžaduje ku popisu horstva odpověď na násled. otázky: 1. Střední výška vrcholová, 2. Střední výška sedel, 3. Rozdíl v hodnotě obou předešlých hodnot (Mittlere Schartung), 4. Stř. výška hřebenná, 5. Stř. úhel sklonu úbočí, 6. Stř. výška údolí, 7. Stř. spád údolí, 8. Všeobecná výška base horské, 9. Všeobecná výška hřebenů, 10. Objem (volum.) všech hřebenů a base, 11. Celkový objem horstva, 12. Výška massivní planiny, v niž by se pohoří přeměnilo vyrovnáním všech hřebenů a údolí. Jako důležitý moment bylo by lze ku předešlým přidati ještě pravý areal povrchu horského, k němuž dospěl Finsterwalder. Methody Sonklarem navržené byly různě zlepšovány. Kdežto Sonklar měl na mysli zužitkování pouze význačnějších hřebenův a údolí, počítají dnes někteří s nejjemnějším rozčleněním horstva. Docílí-li se tím skutečně rovnocenného materiálu pro srovnání orografická, jest ovšem otázkou; neboť střední hodnoty vůbec jen zřídka kdy mohou vystihnouti přírodu samu.
O měření výšek horských viz Hypsometrická měření.
O znázorňování hor na mapách viz Mapy.
Literatura sem spadající jest ohromná. Uvádíme z charakteristických prací: Z velkých geologií hl. Dana, Geikie, Jukes-Browne, Kayser, Lapparent, Lyell, Neumayr-Uhlig, Prestwich; dále Playfair, Illustrations of the Huttonian Theory (1802); Kořistka, Studien über Methoden u. Benutzung hypsometrischer Arbeiten (Gotha,1855); Lesley, Manual of Coal and its Topography (Filadelfia, 1856); Greenwood, Rain and Rivers (Londýn, 1857); G. Vose, Orographic Geology (Boston, 1866); Sonklar, Allgemeine Orographie (Vídeň, 1873); Suess, Entstehung der Alpen (t., 1875); Gilbert, Report on the geology of the Henry-Mountains (U. S. Geol. Survey, Washg., 1877); Heim, Mechanismus der Gebirgsbildung (Basilej, 1878); Stapff, Mechanik d. Schichtenfaltung (Štutg., 1880); Pfaff, Mechanismus d. Gebirgsbildung (Heidelberk, 1880); Dutton, Tertiary history of the Grand Cañon District (Wash., 1882); Ratzel, Anthropogeographie (Štutgart, 1882); Suess, Das Antlitz d. Erde (Praha, 1883—1888); Mellard Reade, The origine of Mountain Ranges (Londýn, 1886); Richthofen, Führer f. Forschungsreisende (Berlín, 1886); J. Geikie, Mountains, their Origin, Growth and Decay (Scottish Geographical Magazine, II, 1886); Margerie et Heim, Dislocations de l’écorce terrestre (Curich, 1888); De la Noë et Margerie, Les formes du terrain (Paříž, 1888); Schwarz, Die Erschliessung der Gebirge von den ältesten Zeiten bis auf Saussure (2. vyd. Lipsko, 1888); Neumann, Orometrische Studien im Anschluss an die Untersuchung des Kaiserstuhlgebirges (Zeitschr. f. wiss. Geogr. 1888); Ratzel, Höhengrenzen u. Höhengürtel (Víd., 1889); J. Beneš, Die gebräuchlichsten Bergbezeichnungen im Čechisch-Slovakischen (XV. Jahresbericht des Vereines d. Geographen an d. Universität Wien, 1889); O. Fisher, Physics of the Earth’s Crust (Londýn, 1889); Penck, Gesetzmässigkeit der Gebirgsverteilung (Globus LVII, 1890); Peucker, Beiträge zur orometrischen Methodenlehre (Vratislav, 1890, s hojnou literaturou tohoto předmětu); Dutton, Some of the greater problems of physical Geology (Bull. of the Philosophical Society, XI, Washington, 1892); Reyer, Ursachen der Deformationen u. Gebirgsbildung (Lipsko, 1892); Le Conte, Theories of the Origin of Mountains (Journal of Geology, Chicago, 1893); Gilbert, Continental Problems (Bull. Geolog. Soc. of America, IV, 1893; Penck, Morphologie der Erdoberfläche (Štut., 1894, 2 sv.); Futterer, Ein Beitrag zur Theorie der Faltengebirge (»Nachrichten über Geophysik« I., Vídeň, 1894): Philippson, Die neueren Forschungen und Ansichten über den Bau der Erdkruste (Geogr. Zeitschrift, I, 1895); Penck, Ueber Bergformen (Berlín, 1895); Powell, Physiographic Features (N. York, 1895); Supan, Grundzüge der physischen Erdkunde (Lipsko, 1896); Lapparent, Leçons de géographie physique (Paříž, 1896). Šv.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ Zde se odkazuje na heslo „Lakkolithy“, které se ovšem v Ottově slovníku naučném ve skutečnosti nenachází.