Ottův slovník naučný/Podnebí

Ottův slovník naučný
Podnásyp	Podnebí	Podnikatelské koalice

Údaje o textu
Titulek:	Podnebí
Autor:	František Augustin
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 1021–1023. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Podnebí

Podnebí, klima, jest normální stav atmosféry na určitém místě a v určité době. Řecký název klima značí vlastně polohu místa na povrchu zemském, na které jest závislé jeho oteplování a osvětlování sluncem. Název ten, jenž měl původně význam astronomicko-mathematický vzhledem k největším délkám denním, byl později přenesen na poměry povětrnostní, jež pokládány byly tak jako délky dne a výšky sluneční za závislé na zeměp. šířce. Klimata Ptolemaiova byly pásy zemské s přírůstkem nejdelšího dne o ½ hod. Pozdější pásy klimatické, horký, mírný a studený, oddělené obratníky a točnovými kruhy, vztahují se k rozdílům v osvětlování a oteplovaní země. Výpočtem lze stanoviti, jaké množství slunečního tepla a světla dostává se těmto pásům v jednotlivých dobách ročních a během celého roku. Pokud jest p. závislé na rozdělení slunečního tepla, nazývá se p-m solárním neboli mathematickým, jež jest ve všech bodech téhož rovnoběžníku stejné. Naproti tomu nazývá se solární p. modifikované nerovnostmi povrchu zemského fysikálním nebo reálním, jež se různí hlavně na p. mořské a zemské, na p. horské a na p. nížin. Rozmanitost tvaru a jakosti povrchu zemského podmiňují různost a rozmanitost poměrů podnebních.

P. horkého pásu vyznačuje se silným slunečním zářením, vysokou teplotou, velikou vlhkostí vzduchu a pravidelnými větry. Poněvadž tři čtvrtiny povrchu tohoto pásu zaujaty jsou mořem, p. má tam ráz okeánický. Průměrná teplota na pokrajích pásu jest 20°, uprostřed 28°. Následkem nestejného rozdělení pevnin a moří není nejteplejším rovník, nýbrž 10° s. š. Rozdíly mezi nejteplejším a nejstudenějším měsícem činí blíže rovníku 1–5°, na obratnících 19°; rok nedělí se na roční doby podle teploty, nýbrž podle sucha a mokra, pravidelně se střídajících, a podle převládajících větrů. Rovnoměrnému rozdělení teploty nad prostranstvím, zaujímajícím 49% celého povrchu země, odpovídá též pravidelné rozdělení tlaku barometrického a proudění vzduchu. Tlaku ubývá od obou obratníků směrem k rovníkovému pásu kalmův a vanou tam passáty směru východního (viz Passát), jež se udržují nad moři po celý rok, nad pevninou však bývají vystřídány v době největšího oteplení monsúny, větry přicházejícími s moře. Severových. passát jest oddělen od jihových. pásem kalmovým čili pásem bezvětří s výstupnými proudy vzduchovými, pásem vysoké teploty, hustých oblakův a hojného deště. Vedle hlavních větrů, passátův a monsúnů, vyskytují se též místní větry na pobřežích, za dne mořské, v noci pevninské. Deště dostavují se za nejvyššího postaveni slunce, dvakráte nebo jednou do roka. Doba dešťů nazývá se dobou špatného počasí, nebo také v některých krajinách dobou zimní. Deště padají obyčejně z hustých oblaků jako prudké lijáky s bouřkou obyčejně odpoledne nebo večer. Vedle monsúnových dešťů vyskytují se též v některých krajinách deště passátové v každé době denní, jež bývají obyčejně bez bouřky. V době sucha bývá nebe tropické jasné neb zahalené pouze lehkými oblaky, v době mokré pokrývají těžké oblaky oblohu po několik měsíců. Veliké spousty vody, naplňující jezera, řeky a potoky, působí rozsáhlé povodně. Veliká vlhkost vzduchu jest příčinou bělavého zbarvení oblohy, hustých mlh a hojné rosy.

V mírném páse, jenž dělí se na subtropický, na vlastní mírný a na subarktický, prům. roč. teplota má hodnoty od 20° až 0°. V páse tomto nestojí slunce nikdy v zenitu a nejdelší den nepřesahuje 24 h. Sev. mírný pás, obsahující rozsáhlé pevniny, má mnohem výstřednější poměry teploty nežli mírný pás na polokouli jižní, kde převládá moře. V páse mírném jest rozdělení teploty, jež se řídí nejen zeměp. šířkou, ale též velikou měrou rozdělením moří a pevnin a převládajícími větry, mnohem nepravidelnější nežli v páse horkém. Denní proměna teploty, jež jest v horkém páse hlavní, v páse mírném se zmenšuje, roční proměna naproti tomu zvětšuje. Ve střední části tohoto pásu jsou vedle hlavních dob zimy a léta vyvinuty úplně samostatně přechodní doby jaro a podzim, působící příznivě na vývoj rostlinstva, kdežto v nižší šířce přechod zimy na léto děje se téměř nepozorovaně, ve vyšší naproti tomu velmi rychle. Větry vycházející od vysokého tlaku subtropického a směřující k nízkému tlaku na točně vanou zde působením rotace zemské od západu k východu. Stálé silné západní větry pozorují se zvláště na polokouli jižní a ve vyšších vrstvách polokoule severní, kdežto v nižších vrstvách střídají se mořské větry s pevninskými. S větry západními postupují též vzduchové víry cyklonální a anticyklonální, které ovládají povětrnost úplně, působíce svými přechody neustálé proměny. Víry cyklonální s točením větru směrem proti ručkám u hodin v oborech nízkého tlaku vyznačují se bouřlivým vzduchem, hustými oblaky a hojnými srážkami naproti vírům anticyklonálním, s klidnými pohyby vzduchu, kroužícími kolem nejvyššího tlaku směrem ruček u hodin, s jasnou oblohou a relat. suchem. Tyto působí počasí pěkné, ony počasí špatné a proměnlivé. Rozsáhlé vzduchové víry vznikají zde zvětšeným účinkem rotace zemské, která odvádí vítr od přímého směru, zabraňujíc vyrovnání rozdílů tlakoměrných. Větry proudící se všech stran k nízkému tlaku mají různou povahu a nastávají střídáním jich též změny povětrnosti. Deště dostavují se v mírném páse až na subtropickou čásť ve všech dobách ročních; nad pevninami pršívá nejhojněji s vlhkými mořskými větry v létě, nad moři ve velikých vzduchových vírech v zimě. Rozdělení deště na roční doby jest nad pevninami vegetaci příznivo, neboť v letním pololetí, kdy bývá příroda nejoživenější, spadává skoro dvakráte tak veliké množství srážek jako v pololetí zimním, v době odpočinku rostlinstva. Na horách, kde mnoho sněžívá, srážky vodní rozděleny jsou rovnoměrněji na roční doby než na rovinách.

Ve studeném páse bývá slunce po delší čásť roku úplně pod obzorem a jsou tam pouze dvě doby roční, dlouhá zima s největšími mrazy v březnu nebo v dubnu a krátké léto s největší prům. teplotou v čci, jež nepřesahuje 10°. Sluneční teplo, jehož v létě tomuto pásu v hojné míře se dostává, slouží hlavně k roztání sněhu a ledu, v zimě nahromaděného. Vegetace, nad půdou stále zamrzlou živořící, jest velice chudá. Teplota bývá v létě i v zimě rovnoměrná, bez velikých proměn. P. studeného pásu vyznačuje se velikou jednotvárností. Průměrná teplota celoroční odhaduje se pro severní točnu na –20°, v nejstudenějším měsíci na –40° a v nejteplejším na 0°. V zimě nevyskytuje se nejnižší teplota –51° na točně, nýbrž ve Verchojansku ve východní Sibiři. Za nízké teploty obsahuje tam vzduch velmi málo páry vodní a vylučují se z něho srážky vodní ve velmi malém množství. V zimě vzduch bývá zkalen jemnými ledovými jehličkami, v létě častou mlhou. Tlaku barom. ubývá dosti pravidelně až k točnám. Větry zap. panují výhradně pouze na již. polokouli, na sev. polokouli střídají se větry s rozdíly teploty nad pevninou a nad mořem se vyskytujícími. Studený pás nalézá se již mimo obor nejprudších vichřic. Nebe bývá při západu a východu slunce zdobeno velice pestrým zbarvením, za dlouhé noci skvělými zářemi. Mimo to vyskytují se tam též kola a kruhy kolem slunce a měsíce, paslunce a paměsíce, častěji a též v lesklejších barvách nežli jinde.

Mořské p. vyznamenává se poměrně malými denními a ročními proměnami teploty, značnou vlhkostí, velikou oblačností a deštivostí, jakož i silnými pohyby vzduchu, nezkaleného prachem. Naproti tomu vykazuje pevninské č. kontinentální p. veliké proměny teploty, suchý vzduch, prachem znečištěný, slabší a nepravidelnější větry a poměrně menší množství srážek vodních. Při silnějším slunečním záření a vyzařování tepla bývají nad pevninou noci a zimy chladné, dni a letní doby teplé. Nejvýstřednější p. pevninské má Sibiř. Působením větrů, vyrovnávajících rozdíly mezi teplotou moří a pevnin, p. mořské sahá často daleko na pevninu a p. pevninské přibližuje se naopak velmi blízko moři. P. smíšené vyskytuje se v oboru monsúnů v létě s větry mořskými, v zimě s pevninskými. V Evropě p. má v zimě více ráz mořský, v létě více pevninský, ve vých. části Sev. Ameriky velmi chladnou zimu, ve vých. Asii chladnou zimu i chladné léto. P. působí různě na vývoj rostlinstva a na zaměstnání obyvatelstva. Kdežto na př. v Sibiři zraje obilí za krátkého a horkého léta, nemůže se toto pěstovati na Islandě s teplotou v létě a v zimě téměř stejnou. Mírné p. mořské připouští konati práce pod širým nebem po celý rok, výstřední p. kontinentální pouze po určitou dobu roku.

Horské p. liší se od p. nížin hlavně suchým prořídlým vzduchem a nízkou teplotou. Ve výši 3000 m činí tlak vzduchu pouze 517 mm. Přes to, že v horách slunce jest palčivější nežli v nížinách, jest tam přece teplota nižší, poněvadž suchý řídký vzduch teplo značně propouští a půda rychle vyzařováním se ochlazuje. Na Sněžce (1600 m) jest prům. teplota v led. –7,2°, červenci 8,8°, celoroční 0°, celk. o 8–9° nižší nežli v Praze (200 m); na nejvyšším bodě Evropy Montblanku (4810 m) jest teplota v lednu –21°, v čci –8° a celoroč. 14,5°. Celkem ubývá teploty s rostoucí výškou nadmořskou o 0'6°, v led. o 0,4°, v čci o 0'7°. S výškou se též zima prodlužuje a léto zkracuje, tak že na nejvyšších horách bývá teplota po celý rok pod 0°. Za klidných a jasných nocí, jakož i za pěkného počasí zimního v horách často stoupáním z údolí nahoru teploty přibývá, kterýžto obrácený poměr v rozdělení teploty bývá působen klesáním ochlazeného těžkého vzduchu s vrcholku dolů do údolí. Od studeného p. polárního liší se studené p. horské výhodně intensivnějším slunečním zářením. Hory jakožto kondensátory vodních par jsou ve všech podnebních pásech sídly hojných mlh, oblakův a dešťův. Pára vodní při vystupování vzduchu na hory se ochlazuje a zhušťuje ve srážky. Nejhojnější deště vyskytují se na straně, proti které směřují a po které vystupují vlhké větry mořské, kdežto strana protější, po které tyto větry, zbavené páry, klesají dolů, bývá sušší. Horská pásma mají obyčejně stranu mokrou a suchou. Nárazem na hory mění vítr jak svůj směr, tak i rychlost; může se podle místních poměrů docela utišiti nebo proměniti ve vichřici, jako jest v úzkých údolích na sev. straně Alp známá vichřice »föhn«, na pobřeží Jaderského moře prudká vichřice »bora«, na francouzském pobřeží středomořském »mistral« a j. V horách vanou též často za klidného počasí místní větry údolní, v noci údolím dolů, ve dne nahoru. Pásma horská, zvláště táhnou-li se podél rovnoběžníků, stávají se rozhraním podnebních oborů, zadržujíce pohyb vzduchu v dolních vrstvách a působíce na obou stranách různou teplotu, tlak a vlhkost. O rychlých proměnách podnebních svědčí v horách měnící se tvářnost vegetace od patra k patru. V horách pásu horkého, na jejichž úpatí bují vegetace tropická, možno seznati všechny formy rostlin pozemských. Ve výši, ve které nestačí teplota letní k roztání sněhu v chladné době roční napadlého, leží věčný sníh. Výška t. zv. »sněžné čáry« závislá jest na teplotě letní a na množství napadlého sněhu; může býti na rozličných stranách téhož horstva různou a vzdaluje se tím více od hladiny mořské, čím blíže rovníku je horstvo. Mnohem níže nežli sněžná čára posunují se ledovce dolů do údolí.

O hygienické stránce p. horského viz Horské podnebí.

O léčení p-m viz Klimatotherapie.

P. podléhá během dob různým změnám. Jako v dávnověku vystřídaly se ledové doby s dobami většího oteplení, tak dosud, v malých ovšem rozměrech, střídají se na celém povrchu zemském řady mokrých chladných let s řadami let teplých a suchých. Tak vykazovala značné rozdíly v teplotě a v hojnosti deště léta okolo r. 1824 a 1838. S proměnami výjevů podnebních jsou ve spojení postup ledovců, kolísání vodních hladin, úroda a neúroda různých plodin atd. Délka období, ve kterém se vystřídá sucho s mokrem a vyšší teplota s nižší, byla ustanovena celkem na 35 let. Jinak vyšetřuje se též poměr změn podnebních k 11leté periodě skvrn slunečních. Srv. Vojejkov, Klimate der Erde (Jena, 1887); Hann Handbuch der Klimatologie (2. vyd., Štutgart, 1897); Frejlach Změnilo-li se klima v době historické (»ČČM.«, 1893). Ag.