Ottův slovník naučný/Pyreneje

Ottův slovník naučný
Pyrénées	Pyreneje	Pyrenejský mír

Údaje o textu
Titulek:	Pyreneje
Autor:	Bursa, Ludvík Tošner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. S. 1041–1042. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pyreneje

Pyreneje (angl. Pyrenees, frc. Pyrénées, lat. Pyrenaei montes), pásmaté horstvo, jež oddělujíc Španělsko od Francie táhne se směrem vjv. od zálivu Viscayského až k moři Středozemnímu (Cabo de Créus). Horstvo toto jest 435 km dlouhé a pokrývá plochu asi 50.000 km²; celkem jest řídce zalesněno, i lučin jest poskrovnu, zvláště jižní stráně špan. předhoří ze šedého slínu jsou nevlídně holé. Obyv. málo, kommunikace chabá, neboť ani jediná železnice nepřestupuje pohoří, nýbrž s každé strany jedna je obchází. Povaha P-jí bývala posuzována se strany franc., kde jest pohoří příkré a náhle vystupuje z pahorkatiny, jako jednolitá hradba od moře k moři; tomu není tak, neboť vysoký hraničný val mezi Španělskem a Francií jest pouhý článek (ovšem vynikající) z celého širokého vrásnatého systému, článek, jenž rozšiřuje se k vých. vyplňuje sever aragonské pánve. P. dělíme na východní, střední a západní. Východní P. skládají se ze souběžných zjzap.-vjvých. vržených pásem, omezených průsmykem Col de la Perche od středních P-jí vrzených zszáp.-vjvých. Část vých. P-jí probíhá k zjzáp. mezi mořem Středoz. a údolím ř. Segre jako pohoří Katalonské. Vých. P. obsahují dvě centr. massivní pásma palaeozoic. vrstev s granitovými sloupy. Jedno z nich tvoří dvojitým řetězem hranici špan.-franc., kde vrcholí v s. Puigmal 2909 m a dále pošinutý Canigou 2785 m; již. pásmo Monts Albères končí se na pobřeží mysem Créus (nejv. bod Špan.). Stará silnice z Perpignana do Katalonie překračuje ve výši 250 m Col de Perthus, kdežto dráha sleduje pobřeží; druhé palaeoz. a granitové pásmo sleduje pobřeží pod názvem Katalonské pohoří, od mysu Baguru po ústí ř. Lobregatu, dosahuje v Sieře Monseny 1699 m. Mezi oběma pásmy leží synklinála s mesozoic. formacemi, eocénem i konglomeráty; odtud sbírá prameny ř. Lobregat prorážející na j. pobřežní pohoří. Vých. konec P-jí prostoupen jest prve, než při pobřeží klesá, kotlinami, z nichž jedna tvoří rovinu Roussillon, druhá rovinu Ampurdan, na jejímž okraji sz. od Garonny zvedají se vyhaslé krátery. Katalonské pohoří člení se podélným údolím ve dvě pásma. Toto údolí, vyplněné terciérem, jest nejúrodnější a nejhustěji obydlenou částí Katalonie. Od ř. Lobregatu k jz. pokračuje poh. Katalonské vrásami mesozoic. a eocénních sedimentů, kde zvedá se příkrý Mont Serrat 1238 m, staroslavný klášter. Cetné pobř. řeky vyhledávají příčná údolí a ř. Ebro proráží úzkým údolím. Katalonské pohoří jest bohato rudami, uhlím, solí a miner. zřídly. Na pobř. rovinkách vznikla města s čilým obchodem. Delta ř. Ebra, neobýv. bahnitá rovina posunuje se daleko do moře. Katalonie jest nejčilejší a přírodou nejvíce požehnané území Španělska, čilé obyv. věnuje se ode dávna obchodu a plavbě. Vých. P. ohraničuje na záp. vrása, kterou protékají ř. Tet k ssz. a Segre kjjz., mezi nimi leží průsmyk Col de la Perche 1610 m, vedoucí do stepí aragonských.

Od Col de la Perche postupuje 260 km daleko na z. uzavřené pásmo vysokých středních P-jí k vrcholu Pic d’Anie. Hlav. hřbet leží v širokém pásu palaeozoických, hlavně kambric. břidlic, z nichž vynikají granitové massivy ve čtyřech souběž. řadách. V s. připojuje se úzké zvrásněné pásmo mesozoic. sedimentů, příkře spadající do miocénní níziny ř. Garonny. Úpatí je provázeno řadou horkých pramenů. Divoká, krátká údolí otvírají se k sev. V jihu širší mesozoic. pásmo zvrásněné přikládá se ke hřbetu hlavnímu, tvoříc málo vyzkoumaný spád do území španělského. Řada vrcholů vztyčuje se na hlavním hřbetě, vyznačujícím se jednolitostí a neobyčejnou výškou přechodů. Vých. konec středních P-jí posunuje se na sev. od Col de la Perche do franc. nížiny Languedoku (Madrès 2471 m), zde z mesozoic. předhoří Corbières zdvihá se malý palaeozoický massiv. Řeka Aude s Col de la Perche prorážejíc k sev., označuje počátek vlastního hl. hřbetu, jenž skupinou Pic Carlitte dostupuje 2921 m s průsmykem Col de Puymorens 1931 m. V násl. oddíle hl. hřbetu po Vallée d’Aran není přechodu nižšího než 2000 m. Pic de Moncalm dosahuje 3080 m. Rozvodí tvoří sev. řada granit. massivů. V prostřed tohoto oddílu zvedá se před hl. hřbetem parallel. palaeozoic. granit. massiv Foix do 2349 m, Pic de S. Barthelemy, vzniká tu podélné údolí ř. Arac a Oriège. K j. vybíhají příčná údolí k ř. Segre (v jednom z nich rep. Andorra). Řeka Garonne zaryla se hlouběji na j. než ostatní řeky sev. strany, čára rozvodní posunuta za její zřídelní údol (Vallée d’Aran) na již. řadu massivů granitových. Tu počíná se záp. oddíl střed. P-jí velikolepější nad část vých. V pozadí Vallée d’Oran zdvihá se granitový massiv Maladetta s nejvyšším pyrenejským vrcholem Pic d’Anetou 3404 m. Čára rozvodní rozmanitě se vine, na ni zdvihá se ještě Vignemale 3290 m. Mont Perdu 3352 m náleží k již. pásmu vápencovému, Pic du Midi d’Osseau 2885 m sev. za čáru rozvodní. Na sev. okraji pohoří zdvíhá se Pic du Midi de Bagnères 2877 m. Přechody hl. hřbetu leží vysoko, jsou úzké, hluboké zářezy, Brêche du Rollande 2804 m v pozadí velikolepého údolí Gowernienského; severní příčná údolí odvodňují se částečně k Adouru, část. do Garonny. V j. naproti tomu přikládá se k hl. hřbetu široké mesozoické eocénní váp. pohoří, oddělené od ostatních pásem údolími podélnými, z nichž vyniká údolí ř. Aragonu, z něhož průsmykem Somportským 1632 m vede silnice do Béarnu. Záp. od tohoto průsmyku klesá hl. hřbet, na vrchu Pic d’Anie 2504 m centr. pásmo palaeoz. ztrácí se ve vrstvách mesozoických. Již. strana P-jí je provázena systémem parallel. pásem, nabývajíc šířky 110 km, z čehož 35 km připadá na svah sev., 75 km na jižní; skládá se z mesozoic. formací, dosahujíc 2500 m, a eocénního pohoří s jižním okrajem triasu a křídy, tvořícím Sierru de la Pena a S. de Guara, jenž mizí pod miocénem pánve Ebra.

Západní P. od Pic d’Anie až po zál. Viscayský mají ráz středohoří, kromě několika vých. vrcholů; záp. od Pic des Escaliers vrcholy nedosahují výše 2000 m. Z mladších usazenin (pískovce, permu, triasu a křídy) vystupují menší massivy palaeozoic. a granitické. Zalesněné pohoří je schůdné četnými přechody, dříve důležitými (Roncesvalles 1207 m), železnice však vyhýbá se jim, sledujíc pobřeží, vystupuje údolím Oria průsm. Idiazabalu do údolí Vitorie, kteroužto linii možno pokládati za vlastní hranici západních P-jí. Bursa.

Literatura. De Margerie et F. Schrader, Aperçu de la forme et du relief des Pyrénées (»Annuaire du Club alpin français«, 1892); J. Roussel, Étude stratigraphique des Pyrénées (Pař., 1893); E. Trutat, Les Pyrénées (t., 1896); Camena d’Almeida, Les Pyrénées (t., 1893). Tšr.