Ottův slovník naučný/Kavkáz

Ottův slovník naučný
Kavka Jiřík	Kavkáz	Kavkázské jazyky

Údaje o textu
Titulek:	Kavkáz
Autor:	Ludvík Tošner, Jan Palacký, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Čtrnáctý díl. Praha : J. Otto, 1899. s. 104–113. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Kavkaz

Kavkáz (z osetinského kmene chofch nebo khovkh, t. j. vysoká hora a ze jména národa Az nebo Os, tedy »hory Azů«, turecky Kafdag, tatarsky Jalbuz, gruzínsky Jalbuzmta, armensky Jalbuzsar, ač u Gruzínů a Armenů známo jest i jméno K.), mohutný systém horský na hranici Evropy a Asie, vyplňuje celou šíji kavkázskou mezi mořem Černým a Kaspickým a táhne se od sz., kde počíná u pevnosti Anapy na Moři Černém nedaleko úžiny Kerčské, k jv., konče tu na poloostrově Apšeronu moře Kaspického horou Ilchi-dagem (325 m) na sz. od Baku. Přímá vzdálenost mezi oběma těmito body obnáší 1175 km, avšak následkem oklik a záhybů táhne se hlavní pásmo K-u tvořící neporušené rozvodí v délce 1515 km. Šířka horstva obnáší v západní jeho části poněkud na západ od massívu Elbrusa kolem 210 km, ve středu na 100 km a na východě (Dagestán) rovněž přes 200 km, avšak na samých svých koncích se Kavkáz silně sužuje, přecházeje zvláště na z. ve zcela nepatrnou šířku. Veškerý kavkázský systém horský zaujímá plochu přes 143.000 km², z čehož na sklony sev. připadá 80.000 km², kdežto strana jižní vyplňuje prostor přes 63.000 km². Nejvýše pne se K. ve střední své části mezi Elbrusem a Kázbekem, která má průměrnou výši přes 3500 m a kde kupí se nejvyšší jeho vrcholky, z nichž Elbrus dosahuje 5630 m n. n. Východně od Kázbeka a na záp. od Elbrusu horstvo se snižuje a to rychleji v tomto než v onom směru. Celkem výškou K.z značně předčí Alpy; v něm vypíná se na 150 hor převyšujících 3600 m a více než 20 vrcholků vyšších Mont-Blanku, nejvyšší hory evropské vůbec.

Hlavní pásmo kavkázské tvoří žádným vodním tokem nepřerušené rozvodí mezi Kubání, Těrekem, Sulakem a Samurem s jedné a Ingurem, Rionem a Kurou s druhé strany, jemuž dává se s bezprostředními pobočnými zvýšeninami také jméno Velký K. a které jako ohromná horská hráz dělí přirozeně Kavkázsko na 2 kraje úplně od sebe rozdílné, Předkavkází na s. a Zakavkází na j., které oba liší se od sebe i přírodními poměry i obyvatelstvem. Stepi severní byly za všech dob rejdištem divokých hord kočovnických, které rychle se střídaly, zřídka trvalých stop po sobě zůstavujíce, kdežto obšírná údolí na jihu byla naopak od samého počátku dob historických zaujata národy usedlými, Gruzíny a Armeny, jsouce následkem toho od pradávna sídlem kvetoucích říší. Na severu pustina, neplodnost a barbarství, na jihu úroda, bohatství a civilisace. Zdá se tudíž K. obrovskou hradbou, kterou příroda zdvihla mezi oběma moři přes celou šíji kavkázskou, jakoby naznačiti chtěla ohromný rozdíl mezi oběma, protivnými světy obou stran velehor těch a odloučiti je od sebe. Jeť oddělení tvořené mezi oběma díly světa K-em téměř hermetické a mnohem tíže překonatelné, než na kterémkoliv jiném místě hranic eurasijských.

Hlavní pásmo kavkázské provází po obou stranách řada hřbetů, předhoří, horských skupin a množství více méně značných odhoří. Veškeré tyto pobočné zvýšeniny nemají většinou rázu souvislého pohoří jako pásmo hlavní, nýbrž tvoří krátké hřbety nebo skupiny horské, spojené s hlavním pásmem příčnými odhořími a prorvané na mnohých místech úžlabinami řek, které prameníce v hlavním pásmě a prorážejíce zvýšeniny pobočné vytékají z vlastního K-u na předhoří a sousední roviny. Tím způsobem přimykají se k hlavnímu pásmu kavkázskému téměř po celé jeho délce vysoké kotliny omezené s jedné strany tímto pásmem a jeho odhořími, s druhé pak oddělenými skupinami a krátkými hřbety pobočných zvýšenin, které v některých místech předčí výškou hlavní řetěz K-u. Kotliny ty připojují se k záp. části horstva s jihu, k východnímu konci jeho pak se severu, převládají pak na s. kotliny příčné, na j. podélné. Charakteristickou známkou krátkých odhoří spojujících právě řečená předhoří s hlavním pásmem a vybíhajících zvláště na sever jest, že právě na jejich koncích pnou se mnohé z nejvyšších vrcholů pohoří, jako: Elbrus, Koštan-tau, Adajchoch a j.

Z obou svahů K-u jest severní mnohem obšírněji rozvit, tvořen jsa množstvím odhoří připojujících se téměř kolmo k hlavnímu pásmu a oddělených od sebe hlubokými příčnými dolinami. Velmi značného rozvinutí dosahuje tento sev. sklon v oblasti Elbrusu v t. zv. Elbrusském výstupu, jehož nejvyšší odhoří táhne se od této hory přímo k sev., tvoří rozvodí Kubaně a Těreka a stupňovitě se snižujíc přechází v obšírnou Stavropolskou zvýšeninu. Ještě více rozvětvují a šíří se sev. svahy K-u na v., kde četná a délkou i výškou vynikající jeho odhoří tvoří rozsáhlou hornatinu Dagestánskou čili t. zv. výstup Dagestánský. K sev. snižují se tyto sklony K-u stupňovitě v mnohých předhořích, která mají místy ráz horstev samostatných. K nim patří především t. zv. Černé hory táhnoucí se severně ve vzdálenosti 18–64 km od hlavního pásma, mající k sev. mírné a dlouhé sklony pokryté většinou hustými lesy, kdežto k j. spadají příkrými stěnami. Řeky stékající s hlavního pohoří prorážejí Černé hory v hlubokých a úzkých velmi malebných úžlabinách. Výška tohoto předhoří kavkázského je celkem nepatrná, ačkoliv při horním toku Ardona a Urucha dosahují některé jeho vrcholky přes 3000 m výšky: Kion-choch (3422 m), Kariuchoch (3403 m).

Jižní sklon je zvláště slabě rozvinut v záp. i vých. části K-u, dosahuje však dosti značného orografického rozvinutí ve středu, kde se k němu připojují souběžné zvýšeniny tvořící podélné doliny horního toku Riona, Inguru a Ccheniscchali a kde vybíhají k jihu dlouhá odhoří dělící od sebe úvodí Alazaně, Jory a Kury. Mezi nimi zvláště orografický důležit jest nevysoký horský řetěz Suramské nebo Meschijské nebo Gruzínskoimeretinské hory, které táhnou se od hory Zikari (3831 m) celkem k jz. a připojují se na j. k širokému pásmu hor tvořícímu okraj obšírné, podružné hornatiny kavkázského systému zvané Malý K. (v. níže), spojujíce tak hlavní pásmo kavkázské a jeho odhoří čili t. zv. Velký K. s hornatinou Malého K-u, proti předešlému dosti samostatnou. Obzvláštní příkrostí a nepatrným rozvinutím vyznačuje se tento jižní sklon, kde spadá do údolí Alazaně, takže město Zakataly ležící ve výši 540 m n. m. u jižního úpatí K-u jest v přímé čáře vzdáleno pouze 19 km od hřebene jeho, který zde dosahuje výše přes 3500 m n. m.

Další význačnou vlastností K-u jest jeho neschůdnost, neboť pouze na západním a vých. jeho konci jsou pohodlné a nízké přechody zcela přístupné po celý rok. Po celé ostatní rozloze jsou cesty přes pohoří kromě průsmyku Mamisonského a Krestového převahou jen stezky pro soumary nebo pěší chodce z části v zimě úplně nepřístupné. Ze všech průsmyků největší význam má Krestový (Крестовый пережаль, t. j. průsmyk křížový), ležící ve výši 2332 m, na němž soustřeďuje se po vojensko-gruzínské dráze největší ruch dopravní celého Kavkázu vůbec. Tšr.

Horopisně možno hlavní pásmo K-u po délce děliti na 7 částí, které od záp. k vých. takto po sobě následují: První sahá od ústí Kubaně až k horské skupině Oštenu a nazývá se Černomořský K.; druhá odtud ku pramenům Kubaně jest Abcházský nebo Kubanský K.; třetí, Elbruský K., od pramenů Kubaně až k hoře Adaj-Choch; čtvrtá, Těrský K., až k hoře Borbalu; pátá, Dagistánský K., až k horskému uzlu Sari-dagu; šestá, Samurský K., až k Baba-dagu a sedmá, Kaspický nebo Šemachinský K., až na poloostrov Apšeronský. a) Černomořský} K. táhne se v celé své délce 260 km téměř rovnoběžně s pobřežím Černého moře ve vzdálenosti pouze do 40 km a dosahuje největší výšky v hoře Oštenu (2853 m n. m.), která jediná převyšuje čáru věčného sněhu. Jižní svah k Černému moři je příkrý, s četnými příčnými údolími a úžlabinami, kdežto severní, mnohem rozvinutější, tvoří terassovitá odhoří, snižující se k rovině Kubaně a oddělená od sebe údolími přítoků této řeky. Z průsmyků důležity jsou: Novorossijský (370 m) a Gojchotský (460 m), sjízdné pro povozy, kdežto dráha z Jekatěrinodaru do Novorossijska proráží pohoří tunnelem. b) Kubanský neb Abcházský K. táhne se v délce 160 km rovněž podél pobřeží Černého moře až ku pramenům Kubaně, vzdaluje se však již od pobřeží mnohem značněji. Vedle velmi vysokého, věčným sněhem krytého hlavního hřebene táhnou se různé postranní hřbety, většinou s hlavním hřbetem rovnoběžné. Nejvyšší hory jsou zde Šugus (3244 m) a Psyš (3788 m). Z průsmyků, vesměs velmi vysokých, jsou nejdůležitější Pseašcho (2091 m), vedoucí z údolí Mzymty k pramenům Laby, Marušský (3505 m), Kluchorský (2766 m) a Nacharský (2930 m). Tyto dva poslední jsou jen v létě schůdny. Kluchorským průsmykem ražena k účelům vojenským stezka 2 m šir. c) Elbruský K. v délce 180 km tvoří sev. hradbu Mingrelie až k hoře Adai-choch. Jest to nejvyšší čásť celého pohoří se střední výškou 3600—4000 m, kulminující hned na počátku trachytovým dvojjehlanem Elbrusu též Mingi-tau zvaného (5646 m). Elbrus tvoří horský uzel, uchylující se asi o 40 km od hlavního hřbetu k sev. a spadající v témž směru mohutnými terassy. Jiné velehory tohoto pásma jsou Dych-tau (5211 m), Koštan-tau (5151 m), Šchara (5182 m), Ušba (4722 m) a Adai-choch (4646 m). Tato čásť K. je také nejbohatší na sněhová pole a ledovce, ačkoliv tyto přírodní zjevy zůstávají zde daleko za obdobnými zjevy v Alpách, čehož příčinou jsou v přední řadě poměry podnebné, neboť K. leží v obvodu suchého, subtropického, stepního podnebí. Podél hl. hřbetu táhne se na jihu nižší souběžné pásmo t. zv. Svanetský hřbet, jehož nejvyšší vrchol Šoda dosahuje 3394 m. Oba hřbety, hlavní a Svanetský, odděleny jsou od sebe podélným údolím Inguru. Průsmyky jsou veskrze velmi vysoko položeny (až 3600 m) a těžko přestupny. Jen čtyř lze užívati. d) Těrský K., mezi Adai-chochem a Borbalem, je 130 km dlouhý a střední výška obnáší asi 3000 m. Od hlavního hřbetu odbočují zde na sev. postranní hřbety, které značně jsou vyšší než samo hlavní pásmo Těrského K-u, ale netvoří souvislý řetěz. Hlavní pásmo spojeno je s parallelními hřbety severními šesti příčnými hřbety, čímž utvořilo se zde 7 rozsáhlých kotlin. Čtyři západní z těchto kotlin odvodňují se k Těreku a jsou: Ardonská nebo Nardonská kotlina (520 km²), Těrská (640 km²), Asská (135 km²) a Argunská (310 km²); ostatní tři kotliny, položené mezi vrchy Borbalem a Kakanobem, odvodňují se k Sulaku a jsou značně větší prvých. Jsou to kotliny: Tušinská (840 km²). Didojská (862 km²) a Ankratlská (1232 km²). Nejvyšší hory v hlavním pásmu Těrského K-u jsou Zikari (3827, m n. m.), Zilgachoch (3907 m) a Borbalo (3292 m). V postranních pásmech strmí Džimarai-choch (4777 m), Kazbek (5043 m) a j. Z průsmyků nejdůležitější jsou Mapisonský (2862 m), přes nějž vede proslulá osetinská vojenská silnice, Zikarský (3203 m) a Gudaurský (2332 m), jehož používá ku přechodu přes K. gruzínská vojenská silnice. e) Dagistánský K. táhne se od Borbala v délce 275 km až k hoře Sari-dag (3660 m) a jest nejčlenitější částí celého pohoří. Od hlavního hřbetu, jenž tvoří hl. hranici Dagistánu (v. t.), odbočují k sev. četné, vysoké odnože, naproti tomu svah na jižní straně jest neobyčejně jednoduchý a příkrý. Z oněch sev. odnoží nejdůležitější jsou Sulako-Těrský hřbet a Anujský hřbet jakožto přirozené hradby Dagistánu. Nejvyšší vrchy jsou Šavi-klde (3893 m), Tebulos-mta (4505 m), Donos-mta (4185 m) a Velký Kaču (4277, n). Z průsmyků užívá se nejvíce Kodorského (2836 m), vedoucího z Dagistánu do Kachetinska. f) Samurský K. prostírá se mezi horami Sari-dagem a Baba-dagem (3640 m); ve členitosti svých svahů podoba se K-u Dagistánskému, ale hlavní hřeben jest vyšší než v Dagistánském a i značněji zasněžen. Od Saridagu na vých. odštěpuje se horská rozsocha, která tvoří rozvodí mezi Sulakem a Samurem. Z nejvyšších hor jsou zde Šach-dag (4255 m), Gudur-dag (3378 m) a Salavat-dag (3642 m). Z průsmyků jsou nejdůležitější Gudurský (3541 m) a Salavatský (2832 m), jehož použito pro přechod Achtinské vojen. silnice. g) Kaspický K., mezi Baba-dagem a Ilchi-dagem, 170 km dl. tvoří vých. ukončení K-u. Vrcholy jeho nepřevyšují 2745 m. Průsmyk Alty-agačský jest pouze 1328 m vysoký a výšky ubývá k vých. vůbec velmi rychle. Při jižním svahu Kaspického K-u vybíhají značně dlouhé hřbety, které pak již. od města Šemachy přecházejí v pahorkatinu, nazývanou Bakinským pohořím.

Výška sněhové čáry v K-u není všude stejná. První věčným sněhem krytá hora na záp. jest Ošten, na němž sněžní čára položena jest ve výši 2745 m, při čemž na jižním sklonu hory klesá ještě o 30 m. V záp. K-u položena jest linie věčného sněhu průměrně ve výši 2926 m, ve středním K-u 3230 m a ve vých. 3720 m, takže příkrovu sněhového a ledového k vých. ubývá. Příčinou toho jsou vlhké větry, které z Černého moře do záp. K-u přinášejí hojnost srážek a které ve vých. části chybějí. Z podobných důvodů suché větry z jižního Ruska vanoucí způsobují, že čára sněžní na sev. straně K-u jest veskrze asi o 300-450 m výše položena než na jižní. Největší ledovce jsou: Bizingi pod horou Dychtau (1993 m n. m., rozloha 16·1 km²), Dych-su tamtéž (2027 m, 10·1 km²), Karagom pod horou Adai-chochem (1764 m, 9·6 km²), Canner pod Tetnuldem (2084 m, 10 km²) a Děvdoracký pod Kazbekem (2296 m, 3·4 km²). Veškerá plocha ledovci v K-u zaujatá činí 1760 km² a spouštějí se ledovce do údolí na sev. straně až do výše 1740 m n. m., na již. svahu pouze do výše 2130 m. — Mezi Kurou a jejím pravým přítokem Arasem táhne se v délce 530 a šířce 200 km rovnoběžně s K-em systém horský, nazývaný Malým K-em, který tvoří přechod k vysoké rovině a hornatině Armenské. S K-em souvisí toto horstvo Gruzínsko-imeretinským čili Meskickým pohořím, které tvoří předěl vod Černomořských a Kaspických. Malý K. tvoří parallelní pásma počínající při Černém moři a táhnoucí se většinou od sev.-záp. k jihových. Nejsouvislejší z nich táhne se až k Tiflísu. Rozděleno je průlomem Kury na čásť záp., Achalcyšské a Adžarské hory, a čásť vých., Trialetské hory. Jižně od Trialetského pohoří jsou jiná pásma spojená s pohořím posléze jmenovaným sopečným hřebenem a ještě jižněji strmí osamělá skupina Alagös do výše 4154 m n. m. I Malý K. pokryt místy věčným sněhem a čára jeho leží zde ve výši 3717 m.

Geologická stavba K-u jest celkem jednoduchá. Nejvyšší hřeben pohoří, položený veskrze blízko jižního svahu, skládá se ve svém centru z nejstarších hornin, k nimž na sev. postupně přikládají se mladší vrstvy. Dle toho hlavní hřeben tvoří obdélné jádro prahorní, složené hl. ze žuly, svoru a krystalických břidlic. Ale právě v nejvyšších polohách pohoří proraženy byly prahorní vrstvy mocnými výlevy trachytu a andesitu, takže nejznačnější vrcholy K-u, Elbrus a Kazbek, jsou mohutnými, nad hlavní hřbet vyvýšenými trachytovými pyramidami. Na již. svahu pásma hlavního mezi Elbrusem a Kazbekem a vých. od Kazbeku jsou krystalické vrstvy přikryty fusulinovými vápenci svrchního karbonu a západní a vých. čásť hl. hřebene záleží již ve vrstvách mesozoických. Na sev. přiléhají k prahorám hlavního hřebene břidlice a pískovce středního a vápence vrchního jury, prostoupené nezřídka flecemi kamenného uhlí, pak rozsáhlé vrstvy útvaru křidového (většinou též vápence) a flysch a konečně vrstvy mladších třetihor, hlavně nummulitové vápence. Z užitečných nerostů vyskytují se ve větším množství stříbro, železo, olovo, měď, mangan, kamenné uhlí, kamenná sůl, síra a petrolej. Hlavní hornický obchod jest mezi Elbrusem a Kazbekem a největší těžařský závod stříbrné doly v Alagyru.

Vody s K-u stékající náležejí na záp. k oblasti Černého moře, na vých. k oblasti Kaspické a sice tak, že obě oblasti sbírají své přítoky i na sev. i na jižním svahu pohoří. Netvoří tedy K. ve svém celku hlavní rozvodí mezi oběma oblastmi, nýbrž úkol ten připadá pouze nejvyšší jeho části, K-u Elbruskému. Celkem však jest K. na vody chudý a větší jezera mu úplně chybějí. Bystřiny řítí se příkrými údolími, unášejí s sebou množství štěrku, vymílají hluboká, roklím podobná údolí a teprve při úpatí horstva se šíří a proudy svých vod zvolňují. Veškeré vody stékající na sev. k Černému moři odvádí Kubaň, pramenící na jihozáp. svazích Elbrusu mnohými prameny, stékajícími z několika ledovců. Jeho hlavními přítoky, odvodňujícími sev. svahy Černomořského a Kubaňského K-u, jsou Zelenčuk, Urup, Velká a Malá Laba, Bjelaja a Psekups. S jižních svahů Černomořského a Kubaňského K-u splývají k Černému moři následkem malé vzdálenosti hlav. hřbetu od přímoří jen kratší řeky pobřežní, jako Mzymta, Psyb a Kodor. Pouze s již. svahů Elbruského K. a se Svanetského hřbetu splývají k Černému moři dvě větší řeky, Ingur a Rion. Ingur vzniká při již. svahu hory Dych-tau a razí si dráhu k moři podélným údolím mezi hlavním hřbetem K-u a Svanetským hřbetem, nepřijímaje žádných větších přítoků. Naproti tomu Rion, pramenící na jih od Adai-chochu, přijímá četné horské přítoky s levé i s pravé strany. Daleko značnější množství vod kavkázských náleží k oblasti Kaspického moře. Sev. stranu odvodňuji Těrek, Sulak, Samur, Kara-čaj a j. menší řeky, jižní stranu Kura a Sumgail. Těrek a jeho levé přítoky Uruch, Čerem a Malka odvodňují sev. svahy Elbruského K-u, pravé přítoky Sundža a Argun sev. svahy Těrského K-u. Dagistánský K. odvodňuje Sulak se svými pramennými řekami Andinským, Avarským a Černým Kojsu. Samur sbírá své vody na sev. svazích Samurského a Šemachinského K-u, s něhož stékají i jiné menší přímé přítoky Kaspického moře, jako Kuzar-čaj, Kara-čaj, Gilgin-čaj a Kizylburun. Kura jest daleko největší řeka z K-u napájená. Pramení však sama mimo tento horský systém v okolí Karsu a odvodňujíc více než ⅔ celého Zakavkázska přijímá jen menší čásť svých vod s již. svahu K-u Těrského, Dagistánského, Samurského a Šemachinského. Jsou to jmenovitě Ljachva a pak s Borbala stékající Jora a Alasan. Sumgail odvodňuje nejvých. čásť Šemachinského K-u a sice svahy severní a jižní.

Podnebí. Zeměpisná poloha K-u, různá výška jeho částí nad hladinou mořskou, rozčlenění kraje četnými hřbety na samostatné, místy téměř zcela uzavřené doliny, sousedství nezamrzajících moří a stepí v létě velice horkých — to vše způsobuje neobyčejnou rozmanitost podnebních poměrů pohoří. Nicméně, nehledíc na tuto rozmanitost, jeví podnebí K-u jakousi pravidelnost ve změně základních svých činitelů, teploty i vláhy, postupem od z. k v. a zejména směrem od Černého moře k v. stávají se extrémy teploty, letní žáry a zimní mrazy, většími, množství srážek jak celkem, tak především v létě se zmenšuje a podnebí stává se celkem sušším a více pevninským. Tato zvláštnost podnebí kavkázského zvláště silně se jeví v Zakavkází, jehož záp. čásť jsoucí pod vlivem Černého moře představuje v tom ohledu podstatný rozdíl od východní, a kromě toho význačně se jeví na výšce sněhové čáry hlavního pásma K-u, která leží na z. ve výši 2900 m, ve středu ve výši 3200 m a na v. ve výši 3600 m. Pravidelnost v této změně klimatických poměrů kavkázských porušena toliko na krajním jv., kde (Lenkoran) u vých. sklonu hor Talyšinských obráceného ku Kaspickému moři spadává mnoho deště zvláště na podzim, kde však přece rozdíl mezi střední teplotou nejteplejšího a nejstudenějšího měsíce jest o několik stupňů vyšší než na pobřeží Černého moře, na př. v Lenkoraně o 3° vyšší než v Batúmu.

K jest obklopen ročními isothermami +10 °C až +16 °C (redukujeme-li ovšem teplotu na hladinu mořskou), z nichž ona táhne se na jeho sev. hranici a tato dotýká se jižní. V lednu má celé Předkavkází teplotu nižší nully, při čemž isotherma nullová probíhá příbližně po hlavním pásmu kavkázském a isotherma -6° na sev. okraji jeho předhoří, obě ve směru od sz. na jv. Rozdělení isotherem v tomto měsíci v Zakavkází je mnohem rozmanitější následkem centra silného ochlazení na Malém K-e, jehož střed obklopují čáry středních teplot od 0° do -4°, při čemž tato poslední isotherma obíhá nejchladnější místo mezi Karsem, Erivaní a Alexandropolem. V té části Malého K-u zima drsností svojí vyrovnává se středním, ba i severním částem evropského Ruska. Místy padá mnoho sněhu, řádí vánice a mrazy bývají velmi tuhé (Ardagan -35·4°, Kars -33·8°, Erivaň -24·5°). Ostatní isothermy od nully do +6 °C obklopují zmíněné území na v. i z., zabíhajíce poněkud do vnitra Zakavkází mezi Malým K-em a hlavním kavkázským pásmem, při čemž isotherma + 6 °C dotýká se toliko černomořského pobřeží mezi Suchumem a Batúmem. Pobřeží to vyznačuje se vůbec nejteplejšími zimami v celém území K-u. Mrazy přicházejí zde obyčejně jen v lednu a únoru, zřídka počátkem března, při čemž teploměr klesá jen málo pod nullu, ba jsou roky, kdy tak hluboko vůbec neklesne.

V červenci, nejteplejším to měsíci pro většinu kavkázských míst, leží K. mezi isothermami +23 °C až +31 °C, při čemž ona táhne se pouze při pobřeží Černého moře, ochlazujícího záp. kraj K-u. Předkavkází proťato je v červenci isothermami +24 °C a + 25 °C směřujícími s jz. na sv., kdežto červencová isotherma +26 °C táhne se při jižním úpatí hlavního pásma kavkázského a na jihozápadním břehu Kaspického moře, isothermy pak +28 °C a +30 °C uzavírají větší čásť Malého K-u, nevyjímaje ani lednové centrum zimy, u něhož se isothermy 0° až -4 °C rozbíhají teprve v dubnu. Horké většinou léto v Zakavkází jest obzvláště úpalným ve východní a jihovýchodní jeho části, kde dosahují žáry až +40 °C ve stínu a nebe jest po celé léto bezoblačné. V Erivani ležící ve výši 980 m stoupá teplota na 35·9 °C a v Karsu na 31°. Nejpravidelnějším postupem teploty během léta vyznačuje se západní Zakavkází, kde rozdíl mezi střední teplotou nejteplejšího a nejstudenějšího měsíce nepřevyšuje 18°, a naopak nejpříkřejšími extrémy východní Zakavkází a zvláště planina Ardaganokarská a Erivaňská, kde rozdíl dostupuje 35°. Nejteplejším městem v území kavkázském jest Batúm, jehož průměrná roční teplota (+15 °C) rovná se příbližně průměrné roční teplotě v Nizze a Lisaboně, kdežto nejstudenějšími se jeví Ardagan a Kars, jejichž průměrná teplota jest o něco nižší ještě než teplota Petrohradu.

Nemenší rozmanitost než poměry tepelné jeví i rozdělení srážek na území kavkázském, při čemž i v tomto ohledu patrna jest zmíněná pravidelnost: postupné zvětšování se srážek ve směru k horám a od v. na z. a příkrý rozdíl mezi západním a východním Zakavkázím. Střední množství ročních srážek na vých. pobřeží moře Černého dosahuje největší výše 200 cm severně a jižně od Suchumkale u Soče a Batúmu. Od Soče ubývá srážek ve směru sev.-vých., od Batúmu ve směru východním, čímž nevznikají však oddělené oblasti srážkové. nýbrž území směrem ku Kaspickému moři srážkami chudší a takřka terassovitě po sobě následující, kteráž vykazují značné záhyby ve směru pohoří na jv., takže čára 100 cm, počínajíc na j. od Novorossijska, táhne se souběžně s hlavním pásmem kavkázským až na v. za silnici z Vladikavkázu do Tiflísu, odkudž, ohýbajíc se ostře na z., severně Tiflísu provází jižní sklon K-u a jižně od Kutaisu ostře se zahýbá na j., načež u Ardaganu směřuje k sz. a zcela blízko Batúmu dostihuje opět Černého moře. Čára 50 cm počíná na s. u Anapy, táhne se s oklikami na v. až k 42° s. š., kde na j. sáhá k léčebným pramenům Pjatigorským, táhnouc se souběžně s pohořím, provází břeh Kaspického moře v malé vzdálenosti od Šemachy, odkud zasahuje v ostrém úhlu severozápadně až k Tiflísu, a zde v ještě ostřejším úhlu jihových. na pravém břehu Kury asi na 39° s. š. jižně od Baku dostihuje moře Kaspického. Na břehu tohoto moře jižně od Lenkoranu objevuje se opět pásmo se 100 cm srážek. Méně než 25 cm vykazuje step ležící při moři Kaspickém sev. od ústí Kury a kromě toho zcela úzký pruh táhnoucí se v již. Zakavkází od Jelizavetpolu na jv. k moři Kaspickému.

Zajímavo jest, že srážky zimní (od prosince do února) vykazují mnohé obdoby, jen že intensivněji se srážkami ročními. U Batúmu a Soče dosahují v oddělených územích 60 cm, odtud k sv. jich rychle ubývá, takže terassovité stupně leží velmi blízko u sebe, při čemž se při 30 cm ještě nespojují, nýbrž Suchumkale se jen zcela blízko dotýkají. Teprve čára 20 cm obíhá společné území, které počíná u Anapy, táhne se podél pohoří na sev.-vých. jeho straně, dostihuje v horách silnice z Vladikavkázu do Tiflísu a odtud dosahuje ve směru jihozáp. na 41° s. š. řeky Čoroch jižně od Batúmu. Křivka 10 cm táhne se dosti blízko a souběžně s čarou 20 cm, pak tvoří malý ostrov u Stavropole a uzavírá zcela úzký pobřežní pás na moři Kaspickém od Kizljaru až asi k 41° s. š. Střed Dagistánu a dolní tok Kury tvoří ostrov s 5 cm zimních srážek; ještě sušší jest krajina na z. od ústí Volhy, kdežto u Lenkoranu klesají křivky srážkové rychle od 30 cm až na 10 cm v údolí Araksu. Srážky jarní (březen až květen) upomínají tvarem křivek srážkových na srážky celoroční. Krajní body leží vždy na týchže místech se 40 cm u Soče a 30 cm u Batúmu; jen vyskytuje se ještě třetí centrum ve středu pohoří na silnici z Vladikavkázu do Tiflísu tvořící dva souběžné a velmi blízké ovály se 40 a 30 cm. Velmi suchým však zůstává dolní tok Kury a pobřeží moře Kaspického, nejsušší pak jest krajina západně od ústí Volhy. Avšak i léto (červen až srpen) jeví podobné poměry srážkové. Oba extrémy leží s 50 cm na s. od Batúmu a se 40 cm kolem Soče, takže teprve čára 30 cm omezuje souvislé pásmo, které počíná na 44° s. š. u Černého moře a končí se zcela blízko na j. u Batúmu, tvoříc veliký záhyb k v. pod 45° s. š. až do Dagistánu a menší záhyb sev. od Elbrusu. Nejsušší, zcela malá oblasť leží u Baku, která rozděluje se čarou 10 cm na dvě území, sev. od Kizljaru a již. od Derbendu, stávajíc se po Kuře vzhůru vlhčí. Ještě intensivněji vystupují obě maxima na podzim (září až prosinec) u Batúmu (80 cm) a Soče (50 cm). U Batúmu leží souběžně klesající křivky srážkové zcela blízko sebe až do 40 cm, u Soče poněkud méně blízko až ku 40 cm, kdežto křivka 30 cm obklopuje souvislé území podél Černého moře, počínající jižně od Novorossijska a končící jižně u Artvinu. Ve středu K-u leží opět malý ovál blízko Kazbeku. Třetí centrum s 50 cm leží u Lenkoranu, které však klesá brzy na 20 cm v křivkách blízko sebe probíhajících. K sv. stává se území kavkázské suchým, nejvíce na jz. od ústí Volhy, kdežto úzký pruh s 10 cm srážek podzimních táhne se na západním břehu Kaspického moře od Petrovska až blízko k Baku, malý pak suchý ovál leží na střední Kuře kolem Jelizavetpolu a rovněž krajina kolem Erivaně vykazuje jen do 10 cm podzimních srážek.

Celkem jest tudíž střed pohoří a jeho sklon k Černému moři vlhčí částí K-u; větší, severovýchodní území, sklon k moři Kaspickému, jest částí suchou. Tomu odpovídá i větší snížení sněhové čáry na jihozáp. sklonu pohoří oproti svahu severovýchodnímu.

Z hydrometeorů velmi zhoubným bývá na K-e krupobití, způsobující místy ohromné škody a vyskytující se nejčastěji na zvýšených planinách Malého K-u, zvláště na území hor Trialetskych.

V závislosti od rozdělení barometrického tlaku, jenž dosahuje na K-e maxima v zimě a minima v létě, mění se během roku i směr větrů. Na sev. K-e panují během roku větry východní, severových. a jihových., v záp. části Zakavkází převládají v zimě větry vých. a severových., v létě západní a severozáp., kdežto ve vých. jeho části vanou v zimě větry západní a v létě východní. Mezi místními větry K-u pomětihodný jest vítr severových. zvaný bora, který duje na podzim a v zimě na pobřeží černomořském až ku 44° s. š., provázen jsa silným snížením teploty a velmi nebezpečný lodím v zátokách Černého moře. V záp. Zakavkází místy vyskytují se suché a teplé větry s hor vanoucí, při nichž teplota prudce stoupá a vzduch stává se tak suchým, že listí na stromech usychá a spadává. Konečně v horských dolinách a úžlabinách K-u vane vítr obyčejně ve dne vzhůru (nižnij) a v noci dolů (verchnij), kdežto v přímořských místech střídají se lokální větry zemní a mořské zcela obyčejně.

Flora K-u není posud úplně spracována, neboť Ruprecht a Smirnov, kteří ji začali líčiti, zemřeli každý po prvním svazku. Dlužno si tedy sestaviti látku z Ledebourova spisu Flora rossica a dodatků Trautvetterových (Incrementa florae rossicae). Alpinskou floru výšek popsal Radde a mimo to vydali řadu menších prací Albow, Koch, Abich, Čichačev, Rehmann, Kolenatý a j. Smirnov páčil floru od Alp až do vrcholů na 4000 druhů, Ledebour měl (s Transkaukasií) 3273 fanerogam (z těch 453 composit, 290 leguminos, 215 trav, 195 crucifer a 40 kapradí). Z rodů největší jest Astragalus (dle Čichačeva 90 dr.). Ruprecht tvrdil, že K. celý jest si podobný, Meyer rozeznává západ (vavřín, borovice) od východu (Picea orientalis), avšak pásmu alpinskému dával 600 dr., Radde jen 102 (nad 4000 m výše jenom 30, do 4660 m na Araratě jen 4: Alsine recurva, Draba araratica, Cerastium Kasbek, Myosotis sylvatica). Ve vlastním K-e nalezeny na h. Bogos ve výši 4400 m Saxifraga sibirica i Lecidea geographica, na h. Alachum 4200 m Cerastium Kasbek. Ráz evropský vykazují: Pedicularis (10 dr.), Gentiany (4 dr., i verna), Saxifragy (8 dr., i flagellaris), draba (10 dr.), Dryas octopetala, Oxyria, Vaccinie, Empetrum, Veratrum; avšak scházejí protěž, Ericacee (Rhododendron caucasicum vyskytuje se níže do 2800 m na skalách hlavně Dagistánu, jako dole Azalea pontica) a nikde není rašelinišť. K. byl až do pol. tohoto stol. (mimo Dagistán) do výše 3000 m lesem porostlý, avšak Rusové z ohledů strategických lesy vykáceli. Rody stromů byly naše: buky, duby, topoly, vazy, lípy (5), javory (8), olše, tis, sosny; druhy dílem jiné (Abies Nordmanniana tvořila u pramenů Rionu les 2 míle široký). I podrost byl našinský: hlohy, brsleny, ptačí zob. Vůbec jest na K-e celá řada našich bylin: Actea spicata, Chelidonium, majus, Adoxa moschatelina, Cireea lutetiana, Lathrća squamaria, Convallaria majalis, Cypripedium calceolus, Paris quadrifolia. Rostliny nám cizí vyskytují se na jihu v nížinách, kde rostou středomořské Capparidee, Cistinee, Datisca, Lelkowa, Pterocarya caucasica (přešla do zahrad v Evropě), Gleditschia, Ilex, Phillyree, Diospyros lotus, nedávno nalezená Dioscorea caucasica a j. Na vých. Asii upomínají Gyrum cendra, Datisca, Ammunia, ve stepích pak Lagonychium stefemianum, Pennisetum, Psoralea. Charakteristickými na jz. jsou Buxus (jehož dřevo se vyváží), Staphylea colchica, Diospyros lotus, Sophora alopecuroides. Na příklad bereme rodinu jedinou Smirnovem spracovanou, Ranunculacee: z 92 druhů bylo jen 27 zde domácích, 52 společných s jižní Rusí, 33 s Altajem, 24 s Baikalskem, 14 s Daurií. Hlavní příbuzenství jest ovšem s Armenií. Kolem Baku jest ráz stepní: ze 218 dr. Bruhnsem sebraných bylo 37 trav, 23 crucifer, žádný strom, keře jsou hloh, Efedra, Zizyphus. V údolí Arasu je step teplá, perské podobná (ze 166 dr. 33 crucifer, 20 composit). Nejkrásnější končinou K-u jest břeh černomořský, kde Rusové založili krásné zahrady se stromovím subtropickým a kde by jednou mohla býti ruská Riviéra, pro kterou na Krimu jest přece málo místa. Pý.

Zvířena K-u jest jako každá horská zvířena přirozeně chudší nežli květena. Kromě toho je dosud málo známa. Předkavkázská čásť shoduje se s jihoruskou, zakavkázská čásť vedle toho má i některé tvary středoasijské. O povaze její možno souditi dle katalogu, jejž dostali jsme ochotně z musea v Tiflísu od dra Raddeho. Ssavci na mnoze shodni s ruskými. Radde jich uvádí 97 druhů. Z dravců vyskytují se: tygr a hyéna žíhaná na jihu, levhart až k hranici sněhu věčného (dle Raddeho), medvědi (Ursus arctos i U. syriacus), rys obecný, rys chaus a šakal dole v přímoří, dále vlk, kuny, tchoř, hranostaj, lasička, norek a druh jezevce (Meles arenarius). Ze ssavců sudoprstých (Artiodactyla) žijí tu: velbloudi a buvoli dole v přímoří, kozorožec kavkázský (Capra caucasica), dva druhy koz (Capra severzowi, endemická, a Capra cylindricornis Blyth. na východě), kamzík, jelen kaspický (Cervus caspicus), ovce anatolská (Ovis anatolica, na Araratu), vepř divoký. Zvláštní zmínky zasluhuje, že tu žije vzácný již zubr (Bos urus L.). Z netopýrů jsou tu druhy větším dílem jako u nás. Radde jich uvádí 17 dr., Dobson a Trouessart neudávali žádných. Z hmyzožravců jsou tu mezi jinými krtek a druh rejska (Crocidura güldenstädti). Hlodavci jsou tu četní a rozdílnější, dílem stepní. Hlavně: bobr, druh deňky (Tamias musicus, endemický), zajíci (Lepus timidus a L. europaeus), plchové (Myoxus glis a M. nitidula), myš lesní, křečkové (Cricetus frumentarius, C. phaeus a C. nigricans Brandt), hraboši (Arvicola arvalis a A. socialis Pallas), slepec slovanský (Spalax typhlus), myšovité tvary Sminthus subtilis (vyskytující se do 2200 m) a Meriones caucasicus (Zakavkázsko). Z četných stepních tvarů hlodavců Zakavkázska uvádíme: tři druhy frčků (Alactaga), dva druhy syslů (Spermophilus) a tři druhy myšovitého rodu Gerbillus. Veverek tu prý není, avšak Radde udává druh Sciurus anomalus ze Zakavkázska.

Ptactvo popsali Radde a Modest Bogdanov. — První vypočítává 369 dr., druhý 307 dr. bez pochybných. V celku podobá se našemu až na mořské druhy a několik jižnějších tvarů jako jsou: bažant (vyskytující se až do 2500 m), dropi (Otis tarda, O. tetrax, O. houbara, v nížinách jihu), plameňák, Neofron, někteří skřivani, Saxicoly, Merops persicus, Pterocles, Porfyrio. Dle Bogdanova jsou tu 4 indické a 3 perské druhy, z endemických pak: Buteo menetriesi, Parus michailovski, Poecile brandti, Tetrao mlokeriewiczi, Picus poelzani. Radde k nim ještě řadí druh pěnice, Accentor ocularis. Ze želv uvésti možno tvary: Testudo iberica (Baku), Emys orbicularis (vyskytující se až do v. 300 m) a E. caspica (Suchumkale). Z ještěrů, jichž Radde vypočítává 17, jsou význačni; Gymnodactylus caspicus, Pseudopus Pallasii, Eremias velox, Agama sanguinolenta, A. caucasica, Ablepharus bivittatus, Anguis fragilis, Lacerta viridis, vivipara, praticola, taurica a oxycephala. Z hadů Radde udává 23 dr., mezi nimiž: Typhlops vermicularis, Eryx jaculus, Ablabes modestus, A. collaris, Zamenis dahlii, Z. trabalis (nejhojnější v sev. stepi), Z. fedšenkoi (end., u řeky Kubaně), Tarbophis iberus, Vipera eufratica. Žab vypočítává Radde 8 dr., mezi nimiž: Rana esculenta, Bufo vulgaris a B. viridis, Hyla arborea a Pelodytes caucasicus (endem.). Z čolků uvádějí se druhy: Triton cristatus, ofryticus (Tiflis), longipes (jinak jen z Asterábádu známý), caucasicus a vittatus (dle Bedriagy). Zvířena ryb jest chudá následkem nedostatku jezer a větších řek. V oblasti moře Kaspického, jež jest vzorem jezera poloslaného, panuje převaha Gobiidů (z 74 dr. vůbec dle Kesslera a Raddeho 25 dr.), ale jinak jsou tu čeledi s našimi shodné, hlavně pak důležití pro lov jesetři (5 dr.), četné kaprovité ryby (dle Raddeho 33 dr.), okouni. štiky, lososovité ryby (mezi nimiž Salmo caspis), sumec, Lucioperca wolgensis a j. V oblasti Černého moře, vykazující 97 dr. a podobnější středomořské, panuje též převaha Gobiidů, ostatně však tu tvary jsou shodnější s našimi dle čeledí i druhů. Z význačnějších uvádíme sumce (z ř. Těreku), Leuciscus clupeoides, Gobius caucasicus (end.), dva druhy lososů a tři druhy parem. Pý.

Obyvatelstvo K-u vyznačuje se v ohledu ethnografickém takovou rozmanitostí, jako na žádném jiném tak omezeném území světa, takže již staří národové dávali Ku jméno »pohoří jazyků«, rozeznávajíce v něm až 400 různých národností. Počet ten ovšem je přehnaný, ale i moderní badatelé počítají zde na 40—60 různých národů dle toho, do jakých podrobností jdou při jejich rozlišování. Národové ti rozpadají se na 2 veliké skupiny: 1. Kavkázany v pravém slova smyslu, t. j. národy obývající pouze K., a 2. národy, kteří vnikají do tohoto území z jiných krajin. První skupina obsahuje 4 veliké větve: Čerkesy a Lezginy-Čečence na sev. straně pohoří, Kartvely nebo Gruzíny na j. a Osetince ve středu pohoří po obou jeho stranách, jevíc, vyloučíme-li z ní Osetince, velikou jednotu v ohledu jazykovém, neboť jazyky čerkeský, gruzínský a lezginský, ač od sebe se liší, mají přece značnou podobu a mnoho stejného nesouce pečeť společného původu a tvoříce samostatnou skupinu nepříbuznou se žádnou jinou skupinou jazykovou. Druhá skupina, mimokavkázská, obsahuje rovněž čtyři veliké větve: s jedné strany Rusy a národy plemene nebo jazyka turko-tatarského na obou sklonech pohoří, s druhé pak strany Mongoly-Kalmyky na s. a národy iranoidní: Armeny. Kurdy, Tat-Talyše a Aderbejdžany na j. pohoří. K těmto dvěma velikým skupinám připojiti jest ještě několik jiných menšího významu a počtu, jako: Semity (Židy a Ajsory-Chaldejce), Cikány, osadníky estonské, německé, rumunské a řecké, konečně Peršany, Poláky, Francouze, Italy, Čechy a Bulhary.

Rozdělíme-li nejprve K. čarou, která by spojovala vrcholky hlavního pásma, na 2 části, severní a jižní, pak čarami k hlavnímu pásmu téměř kolmými na 4 úvodí: Kubaně na sz., Těreku na sv., Rionu na jz. a Kury na jv., shledáme, že národové kavkázští v pravém slova smyslu obývají ve 3 z těchto úvodí: Čerkesové usazeni jsou podél přítoků Kubaně, Lezgini-Čečenci přebývají na planině dagistánské, kterou protéká Těrek a jeho pobočky, Kartvelové zaujímají bohatá a úrodná údolí Rionu a toků do něho ústících. Pouze jihových. úhel K-u, úvodí Kury, jest kromě na sev., kde setkáváme se s Kartvely, obydlen národem nekavkázským, Aderbejdžány, kmenem to iránským mluvícím tureckým nářečím, naproti tomu čtvrtá větev kavkázská, Osetinci, sídlí v samém středu pohoří. Co se týče národů nekavkázských, zaplavili Rusové téměř celou severozáp. čásť území kavkázského, kdežto národové turečtí a mongolští zaujali kraje severovýchodní a pak pobřeží kaspické, kde u zdi Děrbendské stýkají se s Aderbejdžány. V úhlu jihozápadním tvoří Armeni a Kurdové jádro přistěhovalého obyvatelstva K-u.

Kavkázany v pravém slova smyslu rozdělili jsme na Čerkesy, Lezginy-Čecence, Kartvely a Osetince. Z nich Čerkesové obývali až do polovice tohoto století v celé záp. části Předkavkází, avšak po dobytí jich země Rusy vystěhovali se hromadně na území říše Turecké, takže dnes zůstávají z nich jen některé národnostní ostrůvky uprostřed obyv. ruského, které zaplavilo jejich zemi od Kubaně až k samým vrcholkům hor kavkázských. Větev čerkeská obsahuje 2 oddíly: Asegy čili Abazy na z. a Adige čili Čerkesy v užším slova smyslu na v. Horalé kmene Asega opět se dělí na vlastní Abázy nebo Abcházy, kteří počtem 60.432 sídlí v okruhu suchumském, a na Abasiny nebo Absne, jichžjestjen asi 10.000 osob usazených v jihových. úhlu oblasti kubanské, zvláště v okruhu batalpašinském. Co se týče kmene Adige čili vlastních Čerkesů, jest jich kolem 120.000, jichž hlavní jádro (72.000) známo pode jménem Kabardinců, kteří zaujímají území Velké a Malé Kabardy v oblasti těrské, t. j. údolí Malky a pravý břeh Těreku až ke vtoku Kurpa. Jiné kmeny čerkeské: Abadzechové (16.000), Bžedugové (12.000), Beslenejovci (6000), Sapsugové (2500), Těmirgojci, Natukajci, Ubychové, a i čásť Kabardinců samých žijí roztroušeně na j. oblasti kubanské a v okruhu černomořském.

Větev Lezginů-Čečenců rozpadá se na 2 části, jak naznačuje její jméno, Čečence a Lezginy. Čečenci považováni byli dlouho za národ zcela osamělý, avšak nyní poznána řeč jejich jako velmi blízká jazyku lezginskému Čečencí zaujímají téměř celé horní údolí Těreku na v. od Osetinců mezi průsmykem Darialským a údolím horního Aksaje, avšak jejich území jest zaplaveno Rusy podél cest vedoucích z Grozného jednak do Vladikavkázu, jednak do Mozdoku, při kterémžto městě nalézáme také osady Kumuchů, nárůdku to jazyka tureckého Čečenci dělí se na horaly v újezdě argunském a na obyvatele nížin v okruhu groznyjském, vedle toho však rozpadají se na množství kmenů, jako: Auchy nebo Auchovce v okr. chasav-jurtském, Ičkerince v új. vedenském atd., úhrnem pak se jich počítá kolem 195.000 v oblasti těrské a 920 v různých krajích Zakavkází, při čemž přidávají se k nim i Ingušové (28.003) v okr. vladikavkázském a Kistové (2150) v új. tionetském v gub. tiflíské. Lezgini, mnohem četnější než Čečenci (úhrnem 596.829), obývají v Dagistáně a dělí se na 5 velkých oddílů. Nejdůležitější z těchto oddílů jsou Avarové-Andijci, jejichž řeč jest rozšířena v celém vysokém Dagistáně následkem politické převahy, kterou měl tento oddíl Lezginů ve válkách proti Rusům, an z něho pocházel vojevůdce Šámyl. Avarové počtem 119.711 zaujímají okruh gunibský ve střed. Dagistáně, avarský a andijský v záp. Dagistáně, vedle toho však vnikli i do okruhu zakatalského v gub. tiflíské, kde tvoří polovici obyvatel (40.252); konečně nalézáme je i v oblasti těrské (12.000), takže celkem počítá se 171.936 Avarů. Odvětvím Avarů jsou Andijci v okr. andijském v záp. Dagistáně, kteří skládají se z nejčetnějšího kmene, Andijců (7576), a z některých jiných, jako jsou Karatinci, Čamalali, Tindoji, Bagulali, Avachi, Botlichi a Godoberini, úhrnem 21.697 osob mluvících nářečím zcela blízkým jazyku avarskému. Kromě toho počítají se k nim i Didové (4844), Chvaršové (1406) v okr. andijském, o nichž však není nic určitého známo. Druhý oddíl Lezginů jsou Dargové, kteří v počtu 123.756 zalidňují vých. čásť Dagistánu a jichž nejznámější, ač nejméně četný kmen jsou Kubačinci (2232). Třetí oddíl tvoří Karinové nebo Kjurinové (173.328), kteří zaujímají úvodí Samuru, jakož i některé vesnice v újezdě kubinském gub. bakinské a v új. nuchinském gub. jelizavetpolské, jazykově pak nutno k nim připojiti Tsachury nebo Rutuly na horním Samuru (17.150). Jako čtvrtý oddíl Lezginů označují se aspoň zatímně Lakové nebo Kazi-kumuchové nebo Kazi-kumykové, kteří liší se však značně od ostatních oddílů větve lezginské a skládají se z Laků (48.316) ve střed. Dagistáně, Tabassaranů (27.667) v již. Dagistáně, Arčínů (804) tvořících jediny aul u města Kumuchu a Kapučinů (2330) ve střed. Dagistáně. K těmto kmenům připojují se ještě málo známí nárůdkové, jako: Agulové (6830) v Dagistáně, Kryové (2027), Džekové (7403), Budugové (2625) a Chinalugové (2167) v gub. bakinské. Pátý a poslední oddíl Lezginů jsou tak zv. Udi nebo Udinové, jeden z nejstarších kmenů K-u, dříve křesťané, později obrácení k islámu, jichž zbývá dnes jen 7300 a kteří usazeni jsouce ve 2—3 vsích újezdu nuchinského gub. jelizavetpolské mluví dnes vesměs turecky.

Další větví národů kavkázských jsou Kartvelové, Gruzíni nebo Kartli, kteří jediní ze všech K-anů mají své písmo a zvláštní literaturu a dělí se dle nářečí na 3 velké oddíly: Gruzíny vlastní, Mingrelce a Svanety. Oddíl Gruzínů zahrnuje v sobě: Gruzíny gubernie tiflíské v úvodí střední a horní Kury, k nimž možno připojiti kmen Ingilojců v okruhu zakatalském, úhrnem 389.935 osob. dále Gruzíny horské (Chevsury, Pšavy a Tušiny) na sev. gubernie tiflíské počtem 21.339 a konečně Imery nebo Imeretiny (Gurijce) v gub. kutalské (499.296), k nimž se připojují Adžarci, Kobuleti a jiní Gruzíni v okr. batumském v počtu 60.000, takže celý oddíl Gruzínů čítá 972.410 osob. Mnohem méně důležiti jsou Mingrelci, rozpadajíce se na vlastní Mingrelce (214.499) v gub. kutaiské a na Lazy (1785) v okr. batumském na pobřeží moře Černého. Ještě méně důležiti jsou Svaneti, jediný to kmen (14.035) zatlačený do severní hornaté a nezdravé časti gub. kutaiské, kde zvolna hynou.

Větev Osetinců počítají někteří spisovatelé mezi národy čistě kavkázské, kdežto jiní připojují je k národům iránským, ježto jejich jazyk, zvláště nářečí tagauv, jeví mnohé příbuznosti s jazyky iránskými. Avšak za to jejich obyčeje, fysický typus a zvláště sídlo v samém středu K-u v úhlu směstnaném mezi územím Čerkesů, Lezginů a Kartvelů činí je národem čistě kavkázským tím spíše, že nikde mimo K. nenalézáme příslušníků této větve ethnické. Úhrnem počítá se jich 164.445, z čehož polovina (88 000) usazena na sev. sklonu pohoří v divokých průsmycích vyrytých středním Těrekem a jeho přítoky, kdežto druhá (76.445) překročila hřeben kavkázský a rozšířila se na již. jeho svahu v horních údolích Rionu, Ksanky a Ljachvy a na vých. od Boržomu uprostřed Gruzínů.

Z národů, kteří se na K. přistěhovali v dobách historických, majíce jádro své v krajinách jiných, nejdůležitější a nejčetnější jsou panující Rusové, kteří zaujímají největší čásť Předkavkází, zvláště na z., kde jich jest 1,432.000 v oblasti kubanské a 628.600 v gub. stavropolské, pak 298.690 v oblasti těrské a 10.654 v okr. černomořském. Naproti tomu v Zakavkází žijí roztroušeně uprostřed jinorodců, tvoříce v některých krajinách téměř mizející součástku obyvatelstva, jako v gub. erivaňské (4152) a kutaiské (4907), oblasti dagistánské (5421), okr. zakatalském (167) atd., a jen místy kupí se ve značnější osady, jako v gub. tiflíské (35.740) a bakinské (42.432), oblasti karské (10.695) a gub. jelizavetpolské (8089); jsou pak v těchto končinách zástupci ruského živlu hlavně jen úředníci, vojsko a obchodníci. Úhrnem jest Rusů na K-e 2,481.547. Osazování K-u ruskými osadníky počalo již r. 1567 postavením pevnosti Těrki na rameni Těreka, ba již dříve příchodem kozáků na břehy této řeky a to z různých příčin (válečné běhy, přesídlení, útěk atd.), během času rozšířila se ruská kolonisace na celé Předkavkází, kdežto do Zakavkází zasáhla mnohem později (r. 1835). Co do původu jest toto ruské osadnictvo velmi různé. Kubanští kozáci pochodící od Záporožců zachovali podnes řeč i obyčeje maloruské, kdežto kozáci těrští a zvláště obyvatelé starých stanic zv. гребенскіе казаки jeví následkem smíšení s horaly kavkázskými a zvláštního způsobu života svérázný, osobitý svůj typ, v němž patrný jest vliv domorodého obyvatelstva, zjevný ostatně i ve zvláštních právech a obyčejích těchto osad. Mimokozácké ruské obyvatelstvo sev. K-u skládá se hlavně z vystěhovalců z jižních a střed. gubernií evropského Ruska. Ruští osadníci v Zakavkází jsou převahou sektaři (duchoborci, molokani, pryguni, subotnici atd.) vypovězení sem z vnitřního Ruska nebo dobrovolně přistěhovalí. Celkem daří se ruským osadám na K-e dobře následkem dostatku úrodné půdy a hojného výdělku při veřejných pracích.Kromě Rusů vyskytují se na K-e ze slovanských národů ještě Poláci (11.180), roztroušení po venkově i ve městech, ač nikde netvoří samostatné obce. »Čechové počali se stěhovati do krajin kavkázských teprve nedávno a utvořili některé dědiny v okr. černomořském, takže všech našich rodáků napočteno v Kavkázsku 920 a to téměř výlučně v okruhu černomořském. Za posl. deset roků trochu se rozmnožili a zabývají se nejvíce pěstováním tabáku. Jednotlivci roztroušeni jsou po městech jako úředníci, obchodníci a průmyslníci a celkem možno říci, že se těší ze slušného blahobytu.« (E. Fait). V gub. kutaiské nalézáme ze Slovanů ještě 106 Bulharů.

Z národů románských nejčetnější jsou Rumuni tvořící některé osady v okr. černomořském (960) a gub. kutaiské (244), dále několik set Francouzů a Italů, kteří žijí jako obchodníci a řemeslníci v městech. Zvláštním vyzváním ruské vlády pobídnuti byli Řekové k usazování se na K-e a jsou to hlavně řečtí vystěhovalci z Malé Asie, kteří žijí v karské oblasti (23.525) a gub. tiflíské (22.171), vyskytujíce se však i v okruhu černomořském, oblasti kubanské a gub. erivaňské v úhrnném počtu 57.707, a živí se vedle zemědělství i obchodem. V ohledu hospodářském mají pro území kavkázské přes malý svůj počet veliký význam němečtí osadníci usadivší se v různých dobách (nejstarší něm. osada Karras u Pjatigorska založena r. 1803 skotskými missionáři) v Předkavkází a v některých místech Zakavkází. Vyznačují se veskrze vysokým svým vzděláním, pracovitostí a značným hmotným blahobytem, osady jejich pak jsou proslulé svým sadařstvím, vinařstvím a dobytkářstvím, avšak osadníci tito vedou život uzavřený, nestýkajíce se s místním obyvatelstvem, takže nemají na ně téměř žádného vlivu. Úhrnem jest jich 22.856.

Důležitou větev přistěhovalých národů tvoří na K-e kmeny turecké a turkotatarské, které jsou většinou zbytky národů tureckých, kumánských, chazarských a j. anebo hord přivedených Džengizchánem a jeho nástupci. Z původních sídel svých mezi mořem Černým a Kaspickým vytlačeni byli Kabardinci a nyní žijí roztroušeně v národnostníchostrůvcích mezi jinými národy ve vých. Předkavkází. Jsou to především Nogajci, jichž jádro (52.000) kočuje mezi dolním tokem Kumy a hranicí oblasti těrské, kdežto zlomek jich (7000) žije na březích horní Kubaně nad Batalpašinskem, konečně 2560 jich napočteno v obl. dagistánské. Blízcí jejich příbuzní Karačajevci zaujímají území při pramenech Kubaně (25.000) a k nim připojují se tatarští horalé (13.000), kteří sídlí více na v. v krajinách při pramenech Čegema a Baskanu, pravých přítoků Malky. Rozpadají se na různé kmeny (Balkar, Bizing, Čegem, Chulam, Urusbij atd.), jejichž jazyk podobá se nogajskému a řeči Kumuchů (Kumyků), kteří přebývají na pobřeží kaspickém mezi Rubančajem a dol. Těrekem, dosáhli dosti vysoké vzdělanosti, mají velký vliv na národy sousední a jichž je 40.000 v oblasti těrské a 60.836 v obl. dagistánské. Konečně třeba zmíniti se ještě o jednom tureckém kmeni v Předkavkází tak zv. Truchménech (Turkménech), kteří kočují v počtu 19.000 při dolním Kalausu a Kumě v gub. stavropolské. V Zakavkází jest turecké plemeno zastoupeno Turky osmanskými v oblasti karské (41.823) a na j. bývalé oblasti batumské, přivtělené nyní z části ke gub. kutaiské (28.364), kdežto k Turkům se počítají i t. zv. Tataři v okruhu achalcišském a achalkalackém gub. tiflíské, takže všech Turků je v Zakavkází 92.426. Zakavkázští Turkméni zvaní Tarakjama vyznačují se zvláštním svým nářečím a jest jich 8893 v obl. karské. Co se týče t. zv. Karapapachů, jichž jest 24.134 v obl. karské, počítají se sice též k národům turkotatarským, avšak jen zatímně, neboť málo jest o nich badáno. Jazykem náležejí sem i t. zv. Tataři áderbejdžánští nebo zkrátka Áderbejdžáné, Iránci to, kteří přijali nářečí turecké, promísivše je ostatně silně slovy perskými. Přišli z perské provincie tabrízské a tvoří hlavní čásť obyv. východního Zakavkází zvláště v gub. jelizavetpolské (407.949), bakinské (377.521), erivaňské (251.057) a z části i tiflíské (683.415); méně jest jich v okr. zakatalském (21.090) a obl. dagistánské, takže úhrnem se jich v celém Kavkázsku počítá 1,139.659. Jsou většinou šiité, menšinou sunnité, život vedou jednak usedlý, jednak kočovný zabývajíce se ve velkých rozměrech chovem dobytka, s nímž kočují z jara do hor a na podzim do nížin, při tom však páší na usedlém obyv. loupeže, takže kočovní Áderbejdžáné s kočovnými Kurdy jsou pravou metlou pro usedlé osadníky jsouce mstiví, suroví a náchylní ku klamu, krádeži a loupeži. Mravy usedlých Áderbejdžánů jsou mnohem mírnější jevíce stopy silného perského vlivu. Náboženství i jazyk svůj přenesli i na mnohé jiné národy kavkázské, zejména na lezginské Udiny (viz výše) a na Mugaly, nárůdek to zvláštního rázu sídlící v okr. zakatalském v počtu přes 21.000 osob.

Zástupci plemene mongolského jsou Kalmykové kočující v gub. stavropolské na levém bř. Manyče mezi Velkým Jegorlykem a Kalausem, druhdy i na levém bř. Těreku v okr. groznyjském, čítajíce 12.314 duší. Příbuzní jim jsou Čuchonci, přistěhovalí však na K. teprve v době poslední, a to v okruhu batalpašinském a v Zakavkází úhrnem 2382 osob.

Z národů íránských třeba na prvém místě jmenovati Peršany, dříve pány na K-e, kteří však teď scvrkli se na 12.687 osob, většinou rolníků a obchodníků, z nichž 9024 žije v obl. dagistánské. K nim druzí se Tatové v gub. bakinské (118.165), jelizavetpolské (2909) a obl. dagistánské (3609) a konečně Talyšové nebo Talyšinci v újezdě lenkoranském na hranici perské (50.510). K těmto pravým Iráncům třeba řaditi národy íranoidní, jako Osetince a Áderbejdžány, o nichž jsme se již zmínili, a Kurdy a Armeny.

Kurdové žijí v gub. erivaňské, jelizavetpolské a. tiflíské a v oblasti karské, vedou život polokočovný, zabývajíce se hlavně chovem dobytka, a počítá se jich 100.043, mezi nimi 15.500 pohanských Jezídů.

Armeni jsou po Rusech nejdůležitějším národem K-u i žijí hlavně v gub. erivaňské (366.700), jelizavetpolské (258.324) a tiflíské (193.610), jsouce však roztroušeni téměř ve všech částech severního K-u i Zakavkází, nejméně v okr. černomořském (970) a zakatalském (521). Čásť zakavkázských Armenů přesídlila se sem na vyzvání ruské správy kavkázské z Persie a Turecka. V sev. K-e jsou středem armenského obyvatelstva města Kizljar a Mozdok v oblasti těrské a městečko Armavir v oblasti kubanské, při čemž armenské obyv. Armaviru žijící do založení městečka (1838) mezi horskými Šapsugy zachovalo jejich jazyk, mravy a obyčeje. Kavkázští Armeni při vší patriarchálnosti svého života a náklonnosti ke konservatismu jeví velikou náchylnost k evropské vzdělanosti a zabývají se horlivě obchodem a průmyslem. Národní cit jest u nich velmi rozvit a posilován jejich národní církví armenskou, jejíž hlava, katholikos, sídlí na území zakavkázském v Ečmiadzinu. Venkovští Armeni zabývají se orbou a sadařstvím, městští pak téměř výlučně obchodem a průmyslem, který svojí podnikavostí a obchodnickou obratností téměř monopolisovali, takže veliká čásť kavkázského obyvatelstva, zvláště Gruzíni, hospodářsky na nich úplně závisí. Úhrnem počítá se Armenů v Zakavkází 958.400, pětina veškerého obyvatelstva; zvláště hustě obývají v městech, kde tvoří až třetinu obyv. (36%), kdežto v Předkavkází počítá se pouze 27.000 Armenů rozptýlených po městech.— K Áríjcům kavkázským připojuje se ještě 725 Cikánů, kteří kočují v krajinách kavkázských od nepamětných dob známi jsouce pod místními jmény boša a karači a z nichž některé rodiny žijí usedle, provozujíce orbu a řemesla. Řady jejich rozmnožily se v poslední době přistěhováním některých cikánských rodin z Bessarabie, jichž počet však nezjištěn.

Zbývá ještě jedna skupina národů kavkázských, Semité, kteří jsou sice dnes málo četní, avšak dříve hráli důležitou úlohu v ethnogenii K-u, neboť většina národů kavkázských má ve svém fysickém typu stopy vlivu semitského, ba mnohé kmeny mluvící armensky, áderbejdžánsky, gruzínsky nebo i osetinsky jsou svým rázem anthropologickým čistí Semité. Rozdělují se tito kavkázští Semité na Židy a Ajsory. Židé rozpadají se opět na t. zv. Židy horské v oblasti dagistánské a těrské, kteří mluví nářečím íránských Tatů, dále na Židy gruzínské, mluvící jazykem kartvelským, a konečně na Židy přistěhovalé z Ruska v 2. pol. XIX. stol., jichž všech je 45.666. Ajsoři a příslušní k nim Chaldeové vystěhovali se r. 1829 z okolí jezera Urumijského a žijí ve 3 vsích v krajině Kamarlu v új. nachičevanském gub. erivaňské (1682) a v Tiflíse (269), z části i v oblasti karské (321), provozujíce hlavně řemeslo nosičů vody a břemen. Ajsoři, kteří se zdají býti potomky starých Babylóňanů, mají velikou podobnost s Armeny a Kurdy z okolí Urmie, takže lze za to míti, že některé jejich rody přijaly jazyk armenský akurdský, kdežto dnes Ajsoři tito přijímají nářečí Áderbejdžánů nebo řeč ruskou, zapomínajíce vždy více svůj starý idiom syrský.

Národopisný přehled K-u jeví se pravou mosaikou národů či spíše zatlačených a roztříštěných zbytků národnostních, které v něm nalezly útulek a zachovaly se v jeho uzavřených údolích, chráněny před bouřemi dějin. Srv. F. Parrot, Reise in die Krim und den Kaukasus (Berlín, 1815-18); K. E. Eichwald, Reise auf dem Kaspischen Meer und in den Kaukasus (Štutgart, 1834-37); Dubois du Montpéreux, Voyage autour du Caucase (Paříž, 1838-43); Eichwald, Fauna caspio-caucasica (Petrohrad, 1841); M. Wagner, Der Kaukasus und das Land der Kosaken (Lipsko, 1848); K. Koch, Die kaukasische Militärstrasse, der Kuban und die Halbinsel Taman (Lipsko, 1851); Bodenstedt, Die Völker des Kaukasus (Berlín, 1855); Baumgarten, Sechzig Jahre des kaukas. Krieges (Lip., 1861); G. Radde, Vier Vorträge über den Kaukasus (Gotha, 1874); Grove, Frosty Caucasus (Lond., 1875); Favre, Recherches géologiques dans la partie centrale de la chaîne du Caucase (Geneva, 1875); B. Statkovskij, Zadači klimatologii Kavkaza (Petrohrad, 1878); Abich, Geologische Forschungen in den kaukas. Ländern (Víd., 1878 až 1887); P. K. Uslar, Drevnějšija skazanija o Kavkazě (Tiflís, 1881); G. Radde, Ornis caucasica (Kassel, 1884); M. Litvinov, Okrainy Rossii, I. díl Kavkaz (Petrohrad, 1884); E. Chantre, Recherches anthropologiques dans le Caucase (Lyon a Paříž, 1885-87); Erckert, Der Kaukasus u. s. Völker (Lip., 1887); L. Zagurskij, Etnologičeskaja klassifikacija Kavk. narodov (1888); G. Weidenbaum, Putěvoditěl po Kavkazu (Tiflís, 1888); D. Freshfield, The Peaks, Passes and Glaciers of the Caucasus (Lond., 1888); J. N. Procenko, Kratkaja geografija Kavkaza (Tiflís, 1889); V. Sella, Nel Caucaso Centrale (Řím, 1890); Halm, Aus dem Kaukasus (Lip., 1891); Fischer, Zwei Kaukasus-Expeditionen (Bern, 1891); Levier, A travers le Caucase (Paříž, 1895). Množství veledůležitých článků a pojednání o K-u přinášejí ruské periodické publikace, z nichž nejdůležitější jsou: Zapiski i izvěstija kavk. otděla Imp. Russ. Geogr. Obščestva; Trudy Kavk. Obšč. Celskago choz.; Kavkazkij kalendar; Sbornik materialov dlja opisanija městnostej i plemen Kavkaza; Kubanskij sbornik; Těrskij sbornik; Sbornik svěděnij o Kavkazě; Materialy dlja geologii Kavkaza a mnohé jiné.