Ottův slovník naučný/Beneficium

Ottův slovník naučný
Beneficiát	Beneficium	Benefit building societies

Údaje o textu
Titulek:	Beneficium
Autor:	Klement Borový, Ferdinand Pantůček, Jaromír Čelakovský
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Třetí díl. Praha : J. Otto, 1890. S. 745–746. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Beneficium

Beneficium je trvalý důchod s některým úkonem, zvláště s úřadem spojený. 1) B. ecclesiasticum, obročí církevní, je stálý důchod ze jmění církevního, a to na základě církevního úřadu (officium eccl.), s nímž právo k tomu důchodu autoritou církevní bylo spojeno. V prvních stoletích byly obětní dary, jakož i movité a nemovité zboží církevní vůbec ve správě biskupa; od V. stol. počínajíc dělily se veškery příjmy na čtvero částí, z nichž první příslušela biskupovi, druhá kněžím a jiným klerikům, třetí k záduší (udržování a opravě chrámů, konání bohoslužby), a čtvrtá posléze mezi chudé, nemocné a pocestné se rozdělovala. V VI. stol. nastal obyčej, že se zasloužilým kněžím ponechávaly požitky určitých nemovitostí, ale pouze na odvolání (tudíž nazývány »precaria«); teprv od IX. stol. byly ne osobám, nýbrž chrámům jisté příjmy přiděleny s ustanovením, že duchovní při tom kterém chrámě zřízený spolu obdržel právo příjmů těch požívati, a tím způsobem vznikla b-cia či obročí. B. a officium jest mezi sebou úzce spojeno, a sice tak, že officium jest věcí hlavní, b. věcí vedlejší; pravidlo zní: »b. dattur propter officium« (obročí jen proto se udílí, aby z něho plynoucí povinnosti svědomitě konány byly). Následkem toho obvykle naznačuje se slovem b. také sám úřad. Po pravidlu beneficiát jest oprávněn, své b. doživotně držeti; můžeť ovšem dobrovolně se ho vzdáti (resignovati je), ale proti své vůli bez důtklivých příčin a obyčejně bez kanonického processu s b-cia ssazen býti nemůže. – Rozeznává se b. vyšší (majus), na př. biskupství, dignity kapitolní, praelatury; b. nižší (minus), na př. farní b. Jinak rozeznáváme b-cia s duchovní správou spojená (curata neb duplicia) a b-cia bez duchovní správy (simplicia), na př. vikaristé při kapitolách, oltářnictví. – B. každé má poskytovati tolik, aby samo sebou k výživě osoby duchovní stačilo. Tudíž jest pravidlem, aby každý duchovní toliko jednoho b-cia požíval. Tak zvané hromadění (cumulatio) obročí se církví zakazuje. Pouze v tom případe, když jedno b. ke slušné obživě duchovního nestačí, dovoleno jest, aby týž klerik směl přijmouti obročí druhé, předpokládaje, že povinnostem s oběma obročími spojeným náležitě vyhověti jemu lze. – B-cia non obtruduntur, obročí církevní nikomu se násilím nevnucují; jest zásada práva církevního, že obročí církevní jen tomu se propůjčiti smí, kdo se o ně uchází a ochoten jest obročí přijmouti; proti vůli své nikdo na obročí církevní dosazen býti nemůže. Bvý.

2) V právu lenním označovány byly názvem b-cií ony statky, které králové na čas života udíleli svým věrným sluhům, zejména druhům válečným, kteří se byli v ochranu jejich odevzdali. Taková udílení vyskytují se již ve starých dobách středověku u národů germánských, později zvláště v říši Francké a Německé. Původně darovali králové statky pouze jim patřící. Když však statky královské již byly vyčerpány, sáhli i na statky církvi patřící. Statek takto udělený měl po smrti obdařeného neb dárcové opět králi, pokud se týče církvi připadnouti. Držitelé b-cií ze statků církevních pochodících byli vázáni platiti různé dávky kostelům příslušným, zejména desátky plodů, nésti břemena stavební, zapraviti církvi jakýs poplatek při jejich odevzdání, odváděti určité dávky v přírodninách a pod. Nesměli také ze statků těch ničeho zciziti i bylo jim uloženo řádně hospodařiti, by statek ten ve své cené neklesl. Dohled na b-cia ze statků církevních udělená vykonáván byl od královských poslů (missi dominici). Ačkoli pouze doživotně byla udílena, přece již v IX. stol. vrácení jich po smrti obdařeného se nestávalo, čímž vyvíjela se dědičnost jich v rukou rodiny původně obdařeného, které jen v případě nevěry odňata býti mohla. Srv. i Beneficiarius. Pčk.

3) V právu českém rovněž b. značí zboží, přikázané za dotaci úřadům zemským a hradským, tudy úředník, jemuž takovéto zboží je vykázáno k užívání, zove se beneficiarius. Poněvadž tato b-cia větším dílem pocházela z majetku korunního, jenž zase původ svůj měl v majetku kmenů, ze kterých během času vytvořil se národ český, a tento majetek kmenový a korunní, zvláště hrady a k nim přikázané zboží, zvaly se župou, proto výraz župa přešel u nás také na b. a v památkách našich beneficiarii zovou se také župané. JČ.

4) V právu civilním a v řízení soudním označuje výraz b. či b. iuris vůbec výjimečný předpis, kterým se buď pro určitou osobu (b. personae) neb určitou věc (b. rei) neb určitý právní poměr (b. causae) jakási výhoda stanoví. – B. abstinendi viz Abstinendi. – B. authenticae si qua mulier viz Velleianum senatusconsultum.^{[red 1]} – B. cedendarum actionum = výhoda ve právu římském za určitých podmínek jednomu z více dlužníků rukou nerozdílnou k zaplacení jakéhos dluhu zavázaných poskytnutá, aby sám zaplatil celý dluh a od věřitele uspokojeného si právo jeho, tedy právo žaloby proti ostatním spoludlužníkům svým postoupiti dal. Postoupenou touto žalobou mohl pak na ostatní spoludlužníky své o poměrnou náhradu zaplaceného jím obnosu nastupovati. Táž výhoda dána jest v římském právu i držiteli zástavy, jenž, nejsa osobním dlužníkem, žalobou věřitele (actio hypothecaria) o vydání zástavy jest poháněn. I tu může celou pohledávku žalujícího zástavního věřitele zaplatiti a žalobu jeho si dáti proti osobnímu dlužníku postoupiti a postih vůči tomuto vykonati. – B. competentiae. I. Právo dané v právu římském určitým dlužníkům, že, jsouce stíháni žalobou a doháněni exekucí ke splnění svých závazků, žádati mohli, by jim jen tolik bylo vzato, co na dluh svůj plniti mohou. Původně měl dlužník požívající b-cia c. pouze právo odvrátiti exekuci na svou osobu a docíliti, že věřitelé jeho toliko na jeho jmění mohli sáhnouti. Později za doby císařské rozšířeno bylo právo dlužníka i v tom směru, že mohl žádati, aby mu z jeho jmění tolik ponecháno bylo, čeho sám s rodinou k nutné výživě potřebí má. Případy, kdy dlužníku toto b. c. přísluší, jsou v právu římském dosti četny a zakládají se vůbec na zásadě slušnosti buď přihlížející k jakosti sporné pohledávky, buď k poměrům věřitele ke dlužníku nebo beroucí zřetel na postavení dlužníkovo společenské. B. c. mohlo ku platnosti býti přivedeno námitkou, jež učiněna býti mohla v každém stadiu processu i v řízení exekučním. Výhoda tato, jsouc toliko určitým osobám pro ně samy poskytnuta, ani na dědice jejich ani na nástupce singulární nepřecházela. – II. B. c. v právu církevním (též privilegium c.) jest výsada či výhoda poskytovaná členům stavu duchov. v ten způsob, že každému duchovnímu dluhy stíženému musí od věřitelův tolik ponecháno býti, kolik ke slušné výživě jeho (congrua sustentatio) se vyžaduje. Výhody té dopřával též rakouský stát duchovenstvu v té míře, že farářům alespoň 315 zl. r. m., kaplanům a deficientům 210 zl. od věřitelů ponecháno býti musilo. Nyní pak říšským zákonem z 21. dubna 1882 ustanovuje se, že ze služebných důchodů obročí katolického správce duchovního smí zabaven býti nanejvýš jen třetí díl; při tom však sluší zachovávati zásadu, aby exekucí stiženému zbyl nejméně důchod 800 zl. ročně, při výslužném duchovních správců (deficientů) aspoň 500 zl. roč. ku vlastnímu požívání. – B. deliberandi viz Deliberační lhůta. – B. divisionis, výhoda, již skýtalo právo římské jednomu z více rukojmí pro týž dluh se zaručivších nebo i jednomu z více dlužníků rukou nerozdílnou zavázaných, že, jsa žalován o celý dluh, mohl žádati, aby soudce rozdělil dluh tento rovnými díly mezi něho a ty spolurukojmí, pokud se týče spoludlužníky, kteří jsou toho času k placení způsobilými, a jej pouze k zapravení částky na něho vypadající odsoudil. Toto b. d. nepříslušelo dlužníkům, jichž závazek vzešel z deliktu nebo posledního pořízení. – B. excussionis čili ordinis, právo dlužníka, jenž pouze podpůrně vedle jiného hlavního dlužníka za nějaký dluh byl zavázán, žádati na věřiteli, který dříve na něho nastupoval, aby prve hlavního dlužníka zažaloval, než na něho se obrátí. Výhody té požíval v právu římském zejména rukojmí. Podobně mohl držitel zástavy, jenž nejsa osobním dlužníkem žalobou hypothékární stíhán byl, brániti se námitkou, že žalobce dříve na osobního dlužníka a jeho rukojmí nastupovati má (b. e. personalis), a byla-li pro touž pohledávku zřízena zástava generální a vedlé toho některé věci speciálně zastaveny, mohl držitel generální zástavy proti hypothékární žalobě na něho podané namítati, že žalobce prve na držitele zástav speciálních se obrátiti má (b. e. realis). – B. inventarii a b. separationis viz Dědické právo. Bvý. Pčk.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Heslo „Velleianum senatusconsultum“ Ottův slovník naučný ve svých dílech 1–28 neobsahuje.